Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Technet.cz

  • Čtvrtek 23. října 2014. Teodor

Místo, odkud vzlétla smrt na Londýn a kde začal kosmický výzkum

Britové jí posměšně přezdívali Bzučící bomba. V tajné základně u Peenemünde tuto letounovou střelu nacisté vyvíjeli jako jednu ze zázračných zbraní odvety. Nesla označení V-1. Později zde vznikla i první balistická raketa světa V-2.

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa - odvetná zbraň číslo 2 nazývaná V2. | foto: Jan Kužník, Technet.cz

Jak V-1, tak raketa V-2 mířily především do Londýna, nic menšího než velké město totiž trefit ani efektivně nedovedly. V-1 poprvé dopadla do Londýna v noci na 13. června 1944. Vypadala jako malé letadélko a vydávala charakteristický bzučivý zvuk. Právě proto ji Britové rychle překřtili na Bzučící bombu.

Po ní přišla ještě nebezpečnější zbraň, V-2. První balistická raketa světa udeřila na Londýn v noci na osmého září 1944. V hlavách nacistických vědců byly připraveny i další verze raket. Jako V-3 Němci označovali obří dělo s velkým dostřelem. K jeho dokončení však nikdy nedošlo, na tehdejší dobu převratný systém nebylo naštěstí možné se soudobou technikou uskutečnit.

Fotogalerie

Pánové Walter Dornberger a zejména proslavený Wernher von Braun však svým výzkumem pomohli odpálit i jiné rakety. Veskrze mírové i ty naprosto smrtící. Samotný Braun pro USA vyprojektoval raketu Saturn, která do kosmu mimo jiné "odvozila" celý program Apollo. Na základě raket V2 však vznikly i rakety SCUD, které vyvinul Sovětský svaz během Studené války.

To vše začalo nedaleko malé ostrovní vesnice Peenemünde na severu Německa na jaře roku 1937 (výzkum na menších raketách samozřejmě probíhal již předtím jinde). Zde se řízené střely V-1 a V-2 testovaly a vyvíjely, na Londýn a další města je však Němci pochopitelně stříleli odjinud. První raketa V-2, která na Londýn dopadla v noci ze sedmého na osmého září, vylétla z Haagu. Jméno V-2 jí dal osobně mistr a ministr propagandy Josef Goebbels. Ten totiž raketu A-4 překřtil na Vergeltungswaffe 2 (zbraň odvety číslo 2) - tedy V-2. 

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa - odvetná zbraň číslo 2 nazývaná V-2. Elektrická souprava vpravo vozila do továrny civilní obyvatele z okolí.

Tajné Peenemünde

Usedom je jedním ze dvou ostrovů, které uzavírají vstup z Baltského moře do Štětínského zálivu. V třicátých letech dvacátého století jej znají pouze rybáři z nedalekých vesnic a šlechtici, kteří tam loví vodní ptáky. Širé moře se však brzy stane ideální střelnicí a na řetězci ostrůvků vznikne množství sledovacích stanic. Na severozápadním konci Usedomu u ústí řeky Peene leží vesnička Peenemünde. Armáda vykupuje na jaře 1936 severní část ostrova a do prvních staveb investuje 20 milionů marek.

Místo, které vybral sám von Braun

"Když jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že hledám na pobřeží vhodné místo pro pokusnou stanici, navrhla mně matka Peenemünde. Děda tam ještě lovil divoké husy. Prohlédl jsem si místo i okolí a na první pohled jsem si je zamiloval," řekl po válce Braun.

Nicméně český raketový specialista Bedřich Růžička v odborné literatuře zjistil, že o tomto prostoru uvažovali vojáci ještě předtím, než jim o něm pověděl mladý doktor. Jeho doporučení mohlo výběr nového místa urychlit.

V Peenemünde vzniká několik samostatných ústavů zabývajících se vývojem raket, nových druhů letadel a leteckých motorů. Na jaře 1937 se 123 odborníků a 226 dělníků stěhuje z Kummersdorfu (tam probíhali první pokusy s menšími raketami) na baltské pobřeží. Vojenským velitelem nově zřízeného pokusného střediska pozemní armády Peenemünde-východ se stává major Dornberger, technickým ředitelem von Braun.

Von Braunův štáb se rychle rozrůstá. Provozním ředitelem je jmenován inženýr Eberhard Rees. Inženýr Walter Riedel působí jako jeden z hlavních konstruktérů. Balistikou se zabývá Ernst Stuhlinger, elektronikou Kurt Debus, další specialisté řeší problémy raketových motorů, pohonných látek, aerodynamiky... Nakonec pracuje v Peenemünde na 20 000 vědců, inženýrů a techniků. A tisíce politických vězňů a násilně naverbovaných dělníků z okupovaných zemí. Kromě toho na některých vysokých školách dělají na zakázku von Braunovy konstrukční kanceláře nejrůznější dílčí studie. Ti všichni pomáhají chtě nechtě, hnát kupředu umírající nacistickou zbrojní mašinérii, ale i budoucí kosmický výzkum.

Budova elektrárny. Vlevo je jasně viditelný dopravník, který vede z drtičky na

Budova elektrárny. Vlevo je jasně viditelný dopravník, který vede z drtičky na uhlí. Dnes je budova zakonzervovaná v původním stavu. To znamená, že kde to šlo, zůstaly původní stroje atd.

V popředí doprvník uhlí do elektrárny. V budově se ukrývá drtič uhlí.

Drtička uhlí, kde se velké kusy rozmělňovaly na pravidelné menší kousky (cca. 40 mm), kvůli kvalitě hoření. V popředí dopravník uhlí do elektrárny. Drtička je v budově pod jeřábem.

Elektrárna sloužila až do prvního dubna 1990. V provozu byla od července 1942.

Elektrárna sloužila až do prvního dubna 1990. V provozu byla od července 1942. Výstavba trvala necelé tři roky.

Bzučící bomba V1. Stačilo do ní šťouchnout letadlem

V-1 byla letounová střela (nikoliv s plochou dráhou letu, jak tvrdí například česká wikipedie).

Střela V-1 poháněná pulzačním motorem létala ve výškách pod 3 000 metrů a nemanévrovala. V-1 byla vybavená z dnešního hlediska primitivním autopilotem schopným udržovat ustálený přímočarý let. Závažíčko ovládalo udržování podélného sklonu. Vzduchem poháněné setrvačníky udržovaly náklon a směr.

Raketa V1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci výšku 5

Střela V-1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci výšku 5 metrů. Létající bomby z ní odpaloval takzvaný Walterův katapult (viz černý náboj/píst vpravo).

Další částí řídícího systému byla vrtulka na přídi odměřující počtem otáček prolétnutou vzdálenost. Systém nejprve po ulétnutí asi 60 kilometrů odjistil bojovou hlavici a ulétnutí nastavené vzdálenosti převedl střelu do strmého klesání. Systém byl značně nepřesný, protože ho ovlivňoval směr a síla větru po celé trase letu. Z toho důvodu byly vhodným cílem jen dostatečně rozlehlé objekty - například město.

Cílem číslo jedna byl pochopitelně Londýn, nejen kvůli svému významu, ale také kvůli své poloze a rozloze. Ale nebyl jediným britským městem, které útoky V-1 trpělo, dalšími byly například Manchester, Norwich a Ipswich. Po zprovoznění přístavu pro invazní síly dostaly svůj díl také Antverpy, kromě nich Lutych a Brusel, na které byly vystřílené V-1, které po posunu fronty již neměly šanci dolétnout až nad Británii.

Walterův katapult (podle jména výrobce a továrny Hellmuth Walter KG v Kielu) z

Walterův katapult (podle jména výrobce a továrny Hellmuth Walter KG v Kielu) z nějž byly odpalovány létající bomby Fi 103 neboli V-1. Systém poháněla pára. Uvnitř rozjezdové dráhy je píst (viz další fotografie), který střelu "vyvezl" a urychlil na potřebnou rychlost. Tento kus byl spojenci nalezen v Pas de Calais ve Francii a v roce 2006 převezen sem do muzea.

Detail Walterova katapultu. Drážka uprostřed byla nutná pro spojení létající

Detail Walterova katapultu. Drážka uprostřed byla nutná pro spojení létající bomby s pístem (nábojem), který raketu vystřeloval.

První V-1 byla odpálena šest dní po invazi, 13. června 1944 na Londýn. Celkem jich bylo proti Británii vypuštěno přes 9 500. Svého cíle nedosáhla ani třetina z nich. Přesto dokázaly zabít přes 6 000 osob a zranit dalších bezmála 18 000. Většinu obětí tvořili civilisté.

Britové reagovali změnou organizace PVO a vytvořením zón obrany. První pásmo tvořili stíhači navádění pozemními radary. Ti mohli V-1 sestřelit nebo podebrat křídlem a převrátit, takže spadla do moře. Jejich pásmo končilo 9 kilometrů před pobřežím. Nejúspěšnějšími lovci byla Mosquita, která poslala na zem 623 V-1. Málo se ví o tom, že do boje s V-1 byly nasazené i proudové Glostery Meteor, které si ale připsaly jen 13 vítězství, protože byly nasazeny až v roce 1945 a navíc měly zpočátku problémy se zasekáváním kanonů. Zkoušelo se i nasazení radarem vybaveného Wellingtonu v roli letounu včasné výstrahy.

Řez létající bombou V-1

Řez létající bombou V-1

Druhé pásmo tvořily protiletadlové dělostřelecké baterie, některé vysunuté na ostrovy před pobřežím. Velkou pomocí byly přibližovací zapalovače, které dramaticky zvýšily účinnost palby. Pro představu spotřeba munice klesla z 2 500 vystřelených nábojů potřebných na sestřelení jedné V-1 na pouhou stovku. Dělostřelcům se dařilo sestřelovat přes 50 % V-1, nejlepší výkon byl 82 %.

V-2 při zkušební startu.

V-2 při zkušební startu.

Poslední "instancí" byly přehradné balony. Na jejich lanech skončilo asi 300 V-1. Celková efektivita britské protivzdušné obrany rostla. Za příznivých okolností se podařilo dosáhnout i stoprocentní úspěšnosti, ale zdaleka to nebylo pravidlem.

Kromě těchto "silových" opatření šířili Britové, prostřednictvím dvojitých agentů, falešné zprávy o místech dopadů. Podařilo se jim Němce přimět k nastavení "kratšího" doletu, aby V-1 zasahovaly méně obydlené oblasti.

První balistická raketa světa V2

V-2 byla první masově nasazená balistická raketa. Nejprve ji Němci namířili na Paříž, raketa však dvakrát selhala. Úspěšný byl až start na Londýn. Byla jednostupňová, hlavice se neoddělovala, raketa dopadala na cíl celá. Motor, spalující směs etanolu a vody, používal jako okysličovadlo tekutý kyslík. Tryska byla chlazená palivem, které se tím předehřívalo před vstříknutím do spalovací komory.

Odpalovací rampy nakonec opustilo přes 3 000 kusů namířených na Antverpy, Londýn, Norwich, Lille, Paříž, Maastricht a další města. Počty obětí se odhadují na více než 7 000 mrtvých civilistů a vojáků.

Jeřáb v pozadí vykládal uhlí z lodí a předával je do drtičky, ze které byla

Jeřáb v pozadí vykládal uhlí z lodí a předával je do drtičky, ze které byla palivem zásobována elektrárna. Pojížděl při tom po rameni dlouhém 214 metrů ve výšce 13 metrů. Přímo pod touto obří konstrukcí bylo možné uskladnit 22 000 tun uhlí. Za hodinu byl jeřáb schopen naložit a drtič rozdrtit maximálně 100 tun uhlí.

Balistická raketa V-2 dosahovala na vrcholu trajektorie výšky přes 80 km a před dopadem rychlosti kolem 800 m/s, což je více než dvojnásobek rychlosti zvuku. Vzhledem k těmto výkonům byla tehdejšími prostředky PVO prakticky nezasažitelná. Terminální fázi letu se sice dařilo zaměřit radarovou sítí, ale pokusy o zasycení oblasti, kterou musela střela proletět, palbou PVO bylo neefektivní.

Z hlediska navádění, respektive přesnosti zásahu, na tom byly V-2 podobně jako jejich předchůdkyně. Naváděcí systém využíval gyroskopy udržující raketu na zvolené trajektorii. K samotnému řízení se využívala grafitová kormidla ve výtokové trysce a po vyhoření motoru a dosažení potřebné rychlosti kormidla aerodynamická.

Muzeum v Peenemünde nabízí i samostatnou expozici se sovětskou ponorkou.

Muzeum v Peenemünde nabízí i samostatnou expozici se sovětskou ponorkou.

Pro "regulaci doletu" se používalo zastavení přívodu paliva do motoru, čímž se měnily parametry balistické křivky. Maximální doba chodu motoru byla kolem 65 sekund. Pro zastavení dodávky paliva se používaly časové spínače, radiové povely ze země nebo údaje akcelerometrů. Část vyrobených kusů (kolem 10 %) testovala navádění po radiovém paprsku.

Ze všech vypuštěných V-2 se přes 20 % rozpadlo ve vzduchu buď při startu nebo v terminální fázi letu. Výhodou pro spojence bylo, že se Němcům nepodařilo vyrobit vhodný přibližovací zapalovač, který by zvýšil účinnost hlavice. Nicméně nejefektivnější obranou byly nakonec nálety na dopravní síť a výrobní závody a především dostatečně rychlý postup spojeneckých jednotek směrem na Německo, který dostal cíle mimo dolet V-2.

Proslulé východoněmecké pláže. Doslova ledové moře a okrasná křesla chránící

Proslulé východoněmecké pláže. Doslova ledové moře a okrasná křesla chránící proti větru. Nenechte si je při cestě za V-2 ujít.

Navzdory různým prohlášením V-1 a V-2 nemohly zvrátit válku, ani oddálit invazi. Ani shromaždiště invazních sil nebylo pro odvetné zbraně dostatečně velkým cílem a při dané přesnosti navádění nehrozilo nějaké systematické narušení příprav.

Ukořistěné střely V-2, písemné materiály a němečtí odborníci posunuli kupředu raketový výzkum v USA, SSSR a Velké Británii. Zkušenosti s odpaly kompletních nebo po válce dokončených V-2 posloužily při vývoji výkonnějších balistických raket, které postupně dosáhly mezikontinentálního doletu. Tyto nosiče byly nakonec tak výkonné, že po náhradě bojové hlavice "užitečným nákladem" posloužily k vypouštění prvních družic.

Cesta autem do Peenemünde trvá z Prahy přibližně 8 hodin.

Cesta autem do Peenemünde trvá z Prahy přibližně 8 hodin.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.