Pro piloty je důležité, že se na své spolupracovníky mohou za každých okolností spolehnout. Případ, kdy jeden z pilotů napadl své kolegy s úmyslem usmrtit je, proto vyvolal pozdvižení. Co vedlo dvaačtyřicetiletého Auburna Callowaye k promyšlenému útoku na posádku a pokusu o únos letadla?
Dokumentární rekonstrukce Letecké katastrofyTento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce Mayday, kterou vysílá Česká televize pod názvem Letecké katastrofy. Článek připravujeme ve spolupráci s ČT.
Většina snímků v článku pochází právě z dílu Letecké katastrofy: Rvačka v pilotní kabině (Mayday: Fight for your life), který vysílá Česká televize na programu ČT1 v úterý 26. února od 21:20. |
7. dubna 1994
Společnost FedEx, jedna z největších amerických expedičních a logistických společností, zajišťuje a koordinuje ze svého ústředí v Memphisu (Tennessee) dopravu více než dvou milionů zásilek do 171 zemí denně. Na letišti FedExu se ke startu chystal let číslo 705 do kalifornského San José. Za deset hodin pak měli piloti opět přistát na ústředí.
Jako první vstoupil na palubu letounu McDonnell Douglas DC-10-30 palubní inženýr Andy Peterson a pozdravil se s pilotem na nouzové sedačce (jumpseat). Piloti FedExu mají nárok na několik letů v měsíci zdarma jako čtvrtí pasažéři, nebylo na tom tedy nic divného.
Zvláštní ale bylo, že v kokpitu byl vypnutý hlasový zapisovač. Ten nahrává za letu veškerou hlasovou komunikaci. Je velmi důležitý při vyšetřování leteckých katastrof. Žádné větší dopravní letadlo bez něho není připuštěno k letu. "Nikdy předtím jsem se s něčím podobným nesetkal. Připadalo mi to podivné," vzpomíná Peterson. Napravil to a dále se tomu nevěnoval.
To už přišli jeho kolegové, kapitán Dave Sanders (49) a druhý pilot James Tucker (42) . Také oni se pozdravili se spolucestujícím kolegou. "Byl velmi klidný, chladný, soustředěný. Nic nenaznačovalo, že by se k něčemu chystal. Jen jsem si všiml, že na podlaze leželo kytarové pouzdro, bylo stranou, napravo. Nijak jsem se tím nezabýval, musel jsem do pilotní kabiny a začít s předletovou přípravou."
Peterson vyšel z pilotní kabiny, a když se vrátil, zapisovač byl opět vypnutý. Zase jej zapnul. "A rozhodl jsem se, že budu sledovat, zdali to tak zůstane. Mechaniky jsem nevolal. Řekl jsem si, že je zavolám, jen pokud by se to ovládání opět dostalo do polohy vypnuto." Retrospektivně je jasné, že Calloway vypínal zapisovač úmyslně − neexistoval by žádný zvukový záznam událostí odehrávajících se na palubě.
Pro piloty to byl jejich první společný let. Oba byli v minulosti u námořního letectva, oba patřili ke zkušeným pilotům FedExu, Sanders zde pracoval dvacet let, Tucker deset. Nikdo z trojice posádky Callowaye neznal.
Zákeřný úder
Letadlo se bez problémů odlepilo od země, nabíralo výšku a směr na západ. Někdy v tu chvíli se od sedačky odlepil také Calloway. Věnoval hodně času přípravě svého plánu a teď jej začal uskutečňovat. Patřil k vynikajícím šachistům a měl tedy ve zvyku promýšlet několik tahů dopředu.
Nerozhodily jej tedy ani drobné změny, které nemohl očekávat. Původně měl letět tímto letem jako palubní inženýr. Předchozí den ale se svými kolegy přesáhli limit (byť o jedinou minutu) a dnes museli odpočívat. Calloway, který už měl vše připravené, se tedy přihlásil jako čtvrtý pasažér. Byla to pro něj podstatná komplikace − zatímco předtím by musel v kokpitu přemoci jednohu muže a jednu ženu, nyní jej čekal souboj se třemi muži.
Moment překvapení ale byl na jeho straně. Potichu došel ke kytarovému pouzdru, které, coby zavazadlo zaměstnance, neprošlo letištní kontrolou. Z něj pomalu vytáhl několik těžkých kladiv. Jako bývalý námořní pilot byl expert na bojová umění, byl silný a mrštný. Spolu s razantním nečekaným úderem mu to mělo zaručit rozhodující převahu. Callaway byl rozhodnutý. Jeho okolí mělo za to, že jde o úspěšného muže a vzorného manžela. Jen Callaway věděl, že jeho manželství je rozpadlé a že za pár dní bude muset vysvětlit, proč lhal ve svém životopisu. Hrozilo mu propuštění a osobní krach. To nehodlal dopustit. Vše měl dokonale rozmyšleno a teď už šlo jen o to plán uskutečnit.
Krvavý souboj
Piloti a palubní inženýr si zatím užívali klidnou část letu a povídali si o tom, jak se jim daří. Že tiše vešel čtvrtý člověk, to zaregistrovali jen koutkem oka. "Zaznamenal jsem jen, jak zdvihá paži. Nepřišlo mi to divné, myslel jsem, že si jde s námi popovídat."
Povídání ale bylo to poslední, o co Callowayovi šlo. Kokpitem zazněl tupý zvuk završený křupnutím. Kladivo se zabořilo do hlavy Andyho Petersona, který seděl nejblíže dveřím. Ještě než si oba piloti něčeho všiml, vrhl se i na ně. Druhý byl na řadě Jim Tucker. Přesný úder mohutným kladivem do hlavy jej málem zbavil vědomí.
"Nesnesitelná bolest. Bylo to příšerné. Vlastně jsem ani neztratil vědomí, ale nebyl jsem schopen pohybu. Trvalo to přinejmenším čtyři pět sekund," vzpomíná Tucker na ránu, která, jak se později ukázalo, prorazila do zadní části jeho lebky velkou prasklinu. "Hlava se mi zvrátila dozadu. Vzpomínám si, že se nade mnou naklonil a díval se mi přímo do očí... To bylo téměř, jako kdyby si říkal, světlo tam ještě je, ale v tomhle domě už nikdo nebydlí." A tak se Calloway vrhl na posledního z posádky.
Sanders měl naštěstí trochu více času a dokázal lépe reagovat. Dokázal se vyhnout první ráně, aleprotože byl připoutaný, nemohl se vyhnout druhé. Navíc stále nedokázal pochopit, co se děje: "Bylo to šokující. Aby napadl pilot v uniformě své kolegy, jiného pilota, o tom v letectví ještě nikdy nikdo neslyšel." Teď to ale byl fakt, na který museli okamžitě reagovat. Jenže těžká zranění, která jim útočník způsobil, to dost dobře nedovolovala. Navzájem se povzbuzovali, zatímco Calloway odběhl z kokpitu. Za chvíli byl ale zpátky a v rukou svíral harpunu. "Sednout! Sednout! Vraťte se na svoje sedadla. Mám zbraň. Hněte se a zabiju vás!"
Calloway předpokládal, že těžce zranění piloti nebudou klást žádný odpor. Ale palubní inženýr pochopil, že má jedinečnou šanci zasáhnout, než bude pozdě: "V uších mi hlasitě zvonilo, ztrácel jsem rovnováhu. Ale jak jsem spatřil tu harpunu, věděl jsem, že po ní musím rychle skočit. Tak jsem to udělal. Vpředu z ní vyčuhoval šíp, nějakých deset centimetrů. Chytl jsem ji hned za ostnem toho šípu a pokoušel jsem se na ni pevně zavěsit."
Pilot mezitím k sobě přitáhnul řídící páku. Letoun se vzepjal do prudkého stoupání. S tím útočník nepočítal. Manévr odhodil jeho i bojujícího Petersona do kuchyňky. V tu chvíli Tuckerovi došlo, že má v rukou možná tu nejlepší zbraň. Letadlo samé... Jim Tucker učil u námořnictva coby instruktor na stíhacích letounech. Tyto zkušenosti se ukázaly být klíčovými: "Donutil jsem se pohlížet na celou situaci, jako kdyby to byl jakýsi letecký souboj." Nejprve tedy bylo třeba protivníka zaměstnat. "Tím, že ho zaměstnáte, učiníte jeho další chování předvídatelné. A pak jeho slabosti využijete proti němu."
V následujících minutách předváděl Tucker s 250tunovým dopravním letounem bezmála akrobatické kousky, včetně obratu a letu na zádech. Nevěděl přitom, zda svými manévry zápasícím kolegům pomáhá, nebo škodí.
Pokračoval ale ve zběsilých manévrech. Po obratu vyzkoušel i střemhlavý let. Letouny DC-10 jsou stavěné pro maximální rychlost do 900 km/h, ale Tucker jej právě převedl málem na hranici rychlosti zvuku: "Ukazatel rychlosti byl po celou dobu na maximu. Ručička totiž zmizela, už nemohla ukazovat více. Letěli jsme opravdu velmi rychle. Ozývaly se zvuky, které normálně v tomto letounu neslyšíte. Především neuvěřitelný hluk větru, který proudil po vnější straně pilotní kabiny."
Rychlostní limity s sebou ale přinesly i vážná rizika. Křídla byla na hranici rychlosti zvuku vystavena dynamickým rázům, které by mohly narušit konstrukci, a tedy i ovladatelnost stroje. Tucker tedy musel střemhlavý let vybrat. Zranění, která mu kladivo přivodilo, mu ale znehybnilo pravou část těla. Teprve teď si uvědomil, že celou tu dobu byla páka palivové přípusti stále nastavená na vysoký výkon. Musel tedy pustit řízení a levou rukou ubrat plyn.
Pak Tucker konečně zavolal věž, aby je informoval o dramatických událostech na palubě: "Tady Express sedm nula pět. Jsem zraněn. Pokus o převzetí kontroly nad letounem. Dejte mi okamžitě vektor pro návrat do Memphisu. Rychle!" Překvapený dispečer udal požadovaný vektor. Požádal také pilota, aby klesl do hladiny 1 000 m, to pro případ, že by měl útočník střelnou zbraň, nižší výškou by se zabránilo případné explozivní dekompresi při průstřelu pláště letadla. Tucker dále žádal o pohotovost na letišti a zásah ambulance. "A zařiďte ozbrojený zásah! Naléhavé!"
Dispečeři ale na radaru sledovali letoun, jak neletí udaným směrem, ale nadále se od letiště vzdaluje. Zmocnily se jich obavy, že únosce již získal nad letadlem kontrolu. Nevěděli, že pilot používá náklon letounu jako zbraň proti zabijákovi na palubě, kterého se jeho dva kolegové snaží přemoci.
Rvačka o život
I přes zběsilé manévry získával mezitím Calloway navrch. Sanders dostal několik tvrdých úderů do hlavy a ztrácel vědomí. Petersonovi prýštila krev z otevřené rány na hlavě. Muži bojovali o zbraně, především harpunu. Neměli pochyby, že Calloway je hodlal zabít, a že jejich jediná šance je přemoci jej. Zatím doufali, že jej dokáží zvládnout.
Pilot nevěděl, jak má kolegům pomoci. "Zůstal jsem v pilotní kabině sám. A boj vzadu pokračoval. Nevěděl jsem, kdo vyhrává. Nevěděl jsem, kolik mi ještě zbývá času. Byly to hrozné chvíle. Tehdy mě napadlo, že je docela možně, že vítězí Auburn."
Naštěstí se ale Sanders zmocnil kladiva a Calloway dostal zásah vlastní zbraní: "Když jsem ho zasáhl, bylo to s úmyslem zneškodnit ho. Ne zabít, ale zranit ho tak, aby už nebojoval. Takže když jsem po něm švihnul kladivem, vložil jsem do toho veškerou sílu." Rána dočasně utlumila Callowayův odpor a Sanders s Petersonem jej dostali pod kontrolu. Zavolali na pilota, aby jim přišel pomoci, ale ten musel nejprve stabilizovat letadlo.
Navíc odpovídal na dotazy letiště. A ke všemu si uvědomil, že vlastně možná vůbec vstát nedokáže. Ovládal přece jen jednu stranu těla. Překonal sám sebe, zapnul autopilota a začal se zvedat. Povedlo se mu to. Kokpit se vyprázdnil. Paul Candolino, který se snažil letadlo kontaktovat, pojal nejhorší podezření: "Obrazovka radaru ukazovala, že se letoun stáčel na sever, pak na západ, nakonec na jihozápad, ale stále směřoval od letiště. Panovalo děsivé ticho. Na palubě letounu se mohlo přihodit cokoli."
Skutečnost byla možná ještě horší, než co si Candolino představoval. Když se Tucker vpotácel do nákladového prostoru, zděsil se: "Všichni tři byli celí od krve. Calleway ležel na zádech, všude se válely nějaké papíry, sedadla s potrhanými potahy byla sklopená, na stropě krvavé šmouhy, utěrky rozházené... Hrozné krveprolití."
Piloti společně útočníka odzbrojili a odklidili z dosahu kladiva. Harpunu převzal Tucker a držel únosce v šachu, Sanders převzal řízení. Situace se poprvé zdála býti pod kontrolou, ale nijak růžová nebyla: "V té chvíli jsem byl poněkud omráčený a vysílený po boji. A nebyl jsem si jistý směrem letu. Ani jsem nevěděl, v jakém stavu letoun je. Ale zdálo se, že je v pořádku. Silně jsem krvácel, krev mi stékala po hlavě, neviděl jsem na levé oko. Myslel jsem, že zápas skončil. Vždyť jsem Callowaye zasáhl čtyřikrát tvrdě do hlavy půlkilogramovým kladivem. Udeřil jsem ho, jak nejsilněji jsem mohl. Přestal bojovat, krvácel, vypadal, že je vážně zraněný."
Jenže se ukázalo, že čas pracuje proti pilotům. Zatímco oni krváceli a kvapem ztráceli síly, Calloway se nadechoval k dalšímu útoku. Museli přistát co nejdříve. Zatím se ale od letiště pořád ještě vzdalovali. Dispečeři to věděli, ale netušili, zda se nejedná např. o klamný manévr na zmatení útočníka, proto na to zprvu neupozornili. Pak ale kapitán požádal o vektor a nastavil kurz do autopilota. Zbývalo "jen" přistát.
Přistání
A přišla další komplikace. Protože letoun přistával necelou půlhodinu po startu, byl o 16 tun těžší, než je povolená přistávací váha stroje, a to díky nespotřebovanému palivu. V nádržích ho měl stále více než 38 tisíc litrů. I při těch nejnebezpečnějších přistávacích situacích většinou bývá čas a příležitost zbavit se nadbytku paliva. Jenže na potřebný ovladač nemohl zraněný Sanders dosáhnout.
Za jeho zády se mezitím znovu rozzuřila bitva. Calleway si odpočinul, nabral síly, které mezitím vyprchávaly z kriticky zraněných pilotů, a pustil se znovu do boje. Věděl, že už nemá co ztratit, věděl, že čas pracuje v jeho prospěch. Zvuky souboje byly tak výmluvné, že se kapitán rozhodl letoun vyrovnat a kolegům pomoci. Od přistávací plochy je v tu chvíli dělilo pouhých 14 km.
Kolegové jej ujistili, že mají vše pod kontrolou. Ale ta chvilka stačila, aby se letoun přiblížil v příliš vysoké rychlosti a příliš vysoko. Přistání na dráze devět, která pro něj byla vyhrazena, nepřipadala nyní pro Sanderse v úvahu. Oznámil tedy, že se přibližuje k dráze 36. Ta byla dostatečně dlouhá, nicméně v naprosto nevhodném úhlu, téměř kolmá ke směru letu. Pro přistání na ní bylo potřeba provést dva obraty, oba téměř na hranici možností stroje.
Sanders ale věděl, že Calloway je stále nebezpečný a že on i jeho kolegové zoufale potřebují pomoc zvenčí. Proto se příležitosti chopil i přes očividná rizika. Při přistání musel ignorovat mnohá varování počítače, která upozorňovala na překračování četných limitů. Jeden z obratů na křídle byl určený spíše pro akrobatický let než pro těžké dopravní letadlo.
"Letoun byl v té chvíli pravděpodobně kolem devadesáti metrů nad zemí. Klapky byly zasunuté od chvíle, kdy jsem byl ve dvou tisících metrech. To bylo velmi nezvyklé nastavení pro přistání, zvláště tak velkého letounu," vzpomíná Sanders na poslední chvíle za kniplem. "Vždy přistáváte se zvýšeným výkonem. V tomto případě tomu tak nebylo. Chtěl jsem letoun jen zpomalit natolik, abych nepoškodil přetížený podvozek. Takže jsme měli dosednout při rychlosti 360 km/h nebo nižší."
Za jeho zády se přitom pořád ještě odehrával souboj. Tucker si uvědomoval, že Calloway má nad nimi převahu, a chtěl, aby jej Peterson vyřídil, dokud je čas: "Musíš ho praštit, Andy! Dělej!"
Peterson nechápal: "Zaraženě jsem se na něj obrátil. Co to po mně chtěl? Zabít člověka? Jenže on mě zpražil pohledem. Takhle by se asi podíval v podobné situaci otec na syna. A řekl: Zabij ho."
Konečně na zemi
Letoun dokončil i druhý obrat o 180 stupňů a kola se dotkla přistávací dráhy. Nastal další boj − boj o metry. Kapitán nesměl brzdění přehnat, aby neexplodovaly pneumatiky, zároveň ale musel zastavit na necelých 2 800 metrech. Podařilo se, dokonce s rezervou tří set metrů. Letadlo se díky jeho pilotnímu umění dostalo v pořádku na zem. Okamžitě se k němu rozjel tým hasičů, záchranářů a policistů.
Nouzové skluzavky jsou výborné pro rychlé opuštění letadla, horší pro bleskový vstup do letadla. Teprve za pomoci žebříku se jednomu z hasičů povedlo vyškrábat se dovnitř. Sanders jej vytáhl na palubu a zavedl k útočníkovi. Všude kolem byla krev. David Teague, jak se hasič jmenoval, Callowaye spoutal a poté zběžně prohlédl piloty. Jako prvního vzal k záchranářům Petersona, jehož pulz byl téměř neznatelný.
Poslední naopak letadlo opustil kapitán Sanders: "Když jsem tam stál ve dveřích letounu... tak se mě najednou zmocnila neuvěřitelně silná euforie. Nic podobného jsem předtím nezažil. Zvládli jsme to! Vyhráli jsme."
Vyšetřování
Proč Calloway přistoupil k tak hrůznému činu? Vyšetřovatelé, kteří prošli jeho minulost, nejspíše našli odpověď. Auburn Calloway chtěl materiálně zajistit děti a manželku, se kterou se rozvedl. Nechtěl, aby prožily stejně těžké dětství jako on, záleželo mu také na tom, aby si mohly dovolit studovat na Stanfordu, na univerzitě, jejímž absolventem byl on sám. Věděl, že kdyby zahynul při leteckém neštěstí, jeho rodina by dostala vyplaceno dva a půl milionu dolarů z pojistky.
Bylo jen nutné, aby vše vypadalo jako nehoda. Proto Calloway na palubu nevzal žádné podezřelé zbraně, ale jenom předměty, které by při vyšetřování nezpůsobily podezření. "Jsem si jistý, že by nebylo možné rozpoznat, zda byla zranění členů posádky způsobena kladivem nebo nárazem na zem," spekuluje agent FBI Rinehart.
Celý týden strávil Calloway nácvikem a přípravou útoku. Poslední vůli nechal na snadno viditelném místě. Před příchodem palubního inženýra pak vypnul hlasový zapisovač. Ale ani fakt, že si toho Peterson pokaždé všiml, jeho plán nepřekazil. Jen by musel svůj let o půl hodiny prodloužit a nevydat přitom ani hlásku. Na záznamník by se nahrála půlhodina ticha, která by vše doposud zaznamenané přepsala. A jak chtěl svůj let zakončit?
"Byl odhodlaný udělat něco velmi, velmi zlého. Něco podobného tomu, co jsme viděli v New Yorku jedenáctého září," domnívá se Tucker. Není sám. Existují doměnky, že mohl s letounem DC 10, s nádržemi naplněnými palivem po okraj, narazit do čehokoli. Třeba i do centrály společnosti FedEx.
Auburn Calloway byl za svůj čin vzdušného pirátství odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti zkrácení trestu, soud nepřijal jeho tvrzení, že jednal v náhlém pominutí smyslů.
Piloti Sanders, Tucker a Anderson byli za svoje hrdinství vyznamenáni nejvyššími poctami, kterých se může civilním pilotům dostat. Ani jeden z nich se však do kokpitu vrátit nemůže, zranění, která utržili, byla příliš vážná.
b
"Létání postrádám. Pokaždé, když vidím letoun na nebi, napadne mne, kam asi letí. To mi opravdu hodně chybí," teskní Andy Peterson. "Ale pak se vždycky utěším pomyšlením, že jsem naživu a mohu být se svojí rodinou." Také kapitán Sanders už nikdy létat nebude. Ačkoli zažil jednu z nejkontroverznějších událostí v dějinách letectví, stále vzpomíná na zvláštní kolegialitu mezi piloty: "To pouto, které cítí piloti v letounu, při práci i mimo ni, to mi strašně chybí. Stýská se mi..."
Odkazy
- Let FedEx 705 (anglicky)
- Let FeDex (česky)
