Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Neférová zbraň jménem plamenomet. Obsluha se často zajetí nedožila

aktualizováno 
Některými teoretiky je oheň označován za předchůdce zbraní hromadného ničení. Jiní usilují o to, aby byl do této kategorie zařazen alespoň nyní. Podívejme se do historie jeho užívání, do doby, kdy na bojiště vstoupil poprvé skutečně ve velkém.

Němečtí plamenometčíci na západní frontě během první světové války | foto: Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst - Zentralbild

Způsobů, jak poškodit nepřítele pomocí ohně, je celá řada a lidé většinu z nich během své historie vyzkoušeli nejspíše poměrně záhy. Na začátku 20. století se však rozmohl jeden relativně nový způsob využití ohně v boji: plamenomet.

Fotogalerie

Samotná myšlenka plamenometu je stará. Pravděpodobně prvním písemně zdokladovaným použitím je nasazení řeckého ohně v námořní bitvě proti arabským obléhatelům Konstantinopole v roce 678. Složení zápalné směsi se nedochovalo. Každopádně to byla účinná zbraň, protože některé letopisy zmiňují, že směs hořela i na vodě.

Ke znovuobjevení plamenometů došlo na začátku 20. století. Zajímavé je, že se objevily nikoli jako vojenská, ale policejní zbraň určená k rozhánění demonstrací, ničení nelegálních skladišť a příbytků.

Za konstruktéra moderního vojenského plamenometu je považován Němec Richard Fiedler, který v roce 1901 vyvinul první přenosný Flammenwerfer a nabídl ho německým ozbrojeným silám. V roce 1905 byl přijat do výzbroje. Ovšem s prvenstvím je to ošidné. Kromě Němců si ho nárokují ještě Rusové. Plamenomet údajně vyvinul již v roce 1893 konstruktér Ziger-Korn, ale pro přílišnou komplikovanost a rizikovou obsluhu nebyl zařazen do výzbroje carské armády.

Obraz použití ohně v námořním boji z byzantského rukopisu vzniklého v 10.

Obraz použití ohně v námořním boji z byzantského rukopisu vzniklého v 10. století našeho letopočtu.

Německá policejní jednotka při nácviku použití plamenometů

Německá policejní jednotka při nácviku použití plamenometů

Německá jednotka s plamenomete u Verdunu

Německá jednotka s plamenometem u Verdunu

Fiedlerův plamenomet byl naplněn mazutem ředěným naftou. Tlak vytvářel píst poháněný pyropatronou, respektive plyny vyvíjenými po jejím odpálení. Zapálení směsi zajišťoval plamen těsně před ústím plamenometné hubice. Zajímavé je, že Fiedler nabídl svůj plamenomet i Rusům, kteří ho v roce 1909 odmítli, ale v roce 1910 koupili několik aparátů "pro další vlastní vývoj".

Němci poprvé použili plamenomety v roce 1909 při cvičení, jehož námětem bylo obléhání pevnosti. V roce 1911 je měly ve výzbroji již tři prapory sapérů (ženistů). K prvnímu bojovému použití plamenometů muži 16. sapérského praporu došlo 25. září 1914 při útoku na pevnost Camp de Romains. Již tehdy se ukázalo, že plamenomet není možné svěřit běžnému ženistovi, ale vyžaduje speciálně vycvičené vojáky. A tak byl 18. ledna 1915 zformován Flammenwerfer Abteilung (plamenometný oddíl) pod velením majora Hermana Reddemanna, v civilu velitele hasičů v Lipsku, což se považovalo za ideální kvalifikaci.

Nákres německého lehkého plamenometu Wechs. Koule uprostřed byla tlaková nádoba

Nákres německého lehkého plamenometu Wechs. Koule uprostřed byla tlaková nádoba s hnacím plynem, prstenec obsahoval zápalnou směs.

V bojích o pevnosti se plamenomety používaly jak v útoku proti střílnám, které byly obtížně zasažitelné palbou, tak v obraně, kdy obránci shora polévali útočníky hořlavými látkami (simulováno vodou) a plamenomety je hromadně zapalovali.

Když se během první světové války pohyb na frontě zastavil a pohyblivá válka se změnila v zákopovou, bylo nutné vymyslet, jak způsobit nepříteli co nejtěžší ztráty a minimalizovat svoje vlastní. Nutnost překonat otevřený prostor v palbě kulometů a dělostřelectva nebyl jediný problém. I když se vlastní pěchota dostala do nepřátelských zákopů, trpěla těžkými ztrátami. V úzkém prostoru byly pušky k ničemu, krátkou palnou zbraň vojáci neměli, tak se boje odbývaly na bodák, lopatkami a ručními granáty. Ztráty byly zpravidla těžké na obou stranách.

Němci nasadili plamenomety hromadně v zákopech během bojů proti Francouzům u Verdunu v únoru 1915. Angličané dostali možnost seznámit se s jeho účinky na vlastní kůži v červnu téhož roku.

Střední plamenomet KleiF

Střední plamenomet KleiF

Kanadští důstojníci testují ukořistěný německý plamenomet Wechs.

Kanadští důstojníci testují ukořistěný německý plamenomet Wechs.

Francouzský plamenomet Schilt, upravený pro přenášení třemi muži. Tento snímek

Francouzský plamenomet Schilt, upravený pro přenášení třemi muži ukořištěný Němci zřejmě v květnu 1916.

Němci mezitím vytvořili z oddílu 3. gardový plamenometný prapor a později pluk. Pluk měl zprvu šest, později 12 rot. Každá rota byla vyzbrojená dvaceti těžkými a 18 lehkými plamenomety. Celkem se němečtí plamenometčíci účastnili během první světové války zhruba 650 bitev.

Němci během první světové války používali tři typy plamenometů: lehký M.1917 Wechs (zkratka z Wechselapparat) s objemem 11 litrů, střední M.1916 KleiF (Kleine Flammenwerfer) s objemem 16 litrů a těžký GroF (Grosse Flammenwerfer) s objemem 100 litrů, přepravovaný na dřevěném dvoukolovém podvozku. Těžký plamenomet byl vybaven pětimetrovou hadicí, nastavitelnou až na 30 m, a měl dosah kolem 45 metrů.

Francouzi záhy pochopili účinnost plamenometů a vyvinuli vlastní modely zhruba stejných kategorií, jaké používali Němci. Nejtěžší typ byl Hersent-Thiriont Modele 1916 také na podvozku s loukoťovými koly. Čtyři nádrže obsahovaly celkem 125 litrů zápalné látky. Tlak dodávaly čtyři tlakové lahve s objemem 12,5 l.

Francouzský těžký plamenomet  Hersent-Thiriont

Francouzský těžký plamenomet Hersent-Thiriont

Kromě toho používali Francouzi tři typy přenosných plamenometů, z nichž nejrozšířenější byl navržený kapitánem pařížských sapérů Schiltem, po kterém nesl jméno. Plamenomet podobné konstrukce jako německý KleiF měl srovnatelné parametry, tedy hmotnost kolem 30 kilogramů a dosah kolem 20 metrů. Objem nádrže stačil na zhruba 20 až 22 sekundových zášlehů nebo na jeden pětadvacetisekundový.

Britové zpočátku tvrdili, že nejde o "gentlemanskou" zbraň a že plamenomety používají jednotky sestavené ze zločinců (což byl nesmysl). Ale po vyhodnocení účinnosti šly brzy veškeré skrupule stranou. Nicméně použití plamenometů nikdy nedosáhlo takových rozměrů jako ve francouzské nebo německé armádě.

Předvádění britského lehkého plamenometu. Všimněte si ochrany hlavy

Předvádění britského lehkého plamenometu. Všimněte si ochrany hlavy plamenometčíka.

Britové vyvinuli lehké plamenomety Norris-Menchen. První nejlehčí verze umožňovala jen jediný zášleh, při kterém se vyprázdnil celý zásobník. Další měly objemnější nádrž, byly těžší a měly hlavici s pistolovou spouští umožňující sérii zášlehů. Plamenomety Lt. Lawrence od královských ženistů dokonce umožňovaly používat nejen zápalnou látku, ale také bojové plyny.

Britský těžký plamenomet Vincent byl přenosný, s jedinou válcovou nádrží o celkovém objemu 200 litrů a využitelném 160 litrů. Celková hmotnost naplněného plamenometu byla 192 kg a k jeho přenášení bylo zapotřebí čtyř mužů. Používal se především v obraně. Existovala ještě těžší varianta se zhruba tunovou hmotností, kterou ovšem bylo nutné sestavit na místě použití.

Těžký plamenomet Livens v akci. Postavičky vpravo dávají dobrou představu o

Těžký plamenomet Livens v akci. Postavičky vpravo dávají dobrou představu o velikosti celého zařízení.

Vzhledem k charakteru války navrhli Britové pro ofenzívu na Sommě těžké stacionární plamenomety Livens. Vybudování těchto plamenometů s celkovou hmotností 2,5 tuny vyžadovalo nasazení 300 mužů. Livensy s dosahem až 100 metrů měly vyčistit německé zákopy. Postaveny byly čtyři, dva se podařilo Němcům zničit dělostřeleckou palbou.

Rusové začali s konstrukcí použitelných plamenometů v roce 1915. V září téhož roku bylo do výzbroje pokusně zavedeno prvních dvacet kusů plamenometů profesora Gorbova. V roce 1916 byly objednané jednotlivé kusy britských plamenometů Livens a Vincent. Ve stejném roce byly zavedeny do výzbroje lehké plamenomety konstruktéra Tovarnickeho a u pěších pluků se začaly formovat plamenometné čety vyzbrojené dvanácti plamenomety.

Nákres plamenometu konstruktéra Tovarnického: 1. (vlevo) tlaková nádoba, 2.

Nákres plamenometu konstruktéra Tovarnického: 1. (vlevo) tlaková nádoba, 2. zápalná kapalina, 3. stlačený plyn, 4. kulový ventil, 5. propojovací hadice, 6. hlavice plamenometu, 7. tryska, 8. zapalovač, 9. rukojeť. Princip funkce všech plamenometů je obdobný.

Nejmodernějším ruským typem byl SPS (zkratka jmen konstruktérů Stranden, Povarin, Stolica), kterého bylo za války vyrobeno přes 350 kusů. Ale výroba pokračovala i v meziválečném období a SPS se hojně používal během ruské občanské války.

Během první světové války měli plamenomety ve výzbroji i Italové nebo rakousko-uherská armáda. Expediční sbor USA s plamenomety sice rozsáhle experimentoval, ale k praktickému nasazení v boji zřejmě nikdy nedošlo.

Obsluhu lehkých plamenometů tvořili zpravidla dva vojáci. Jeden nesl nádrž, druhý vyhledával cíle a nesl hadici s tryskou. Obsluhu těžkých plamenometů tvořilo až šest mužů. Práce plamenometčíků nebyla snadná. Aby se předešlo rozsáhlým popáleninám, ke kterým mohli poměrně snadno přijít, byly vyvinuté první ochranné oděvy kombinující silnou látku s kůží nebo gumou. Byly těžké a nemotorné. Ale popáleniny nebyly jediným nebezpečím. Plamenomety byly dlouho považované za "neférovou" zbraň a obsluhy plamenometů se často nebraly do zajetí.

Plamenomety byly za první světové války zbraní hlavně ženijních (sapérských) jednotek. Postupně však byly vytvářené plamenometné čety na úrovni pluku. Nebo samostatné podpůrné jednotky.

Ochranný oblek pro plamenometčíky

Ochranný oblek pro plamenometčíky

Plamenomety byly účinnou zbraní. Obsluha těžkého typu dokázala rozprášit útok pěší čety a pokrýt plameny pole zhruba 300–500 m2. V obraně se umisťovaly plamenomety většinou na křídla opěrných bodů jednotlivých čet. Nevýhodou plamenometu bylo obtížné doplňování zápalné směsi a její rychlá spotřeba. Těžký plamenomet dokázal "spálit" objem zhruba 150litrové nádrže během jediného minutového zášlehu. Samotná doprava potřebného objemu hořlavin byla s ohledem na tehdejší stav motorizace komplikovaná a zásobování první linie ještě obtížnější.

Předpis rakousko uherské armády řešící přepravu dvojice lehkých plamenometů na

Předpis rakousko-uherské armády řešící přepravu dvojice lehkých plamenometů na koni

Lehké typy se osvědčily v obraně. Poměrně málo známou skutečností je, že plamenomety byly nasazované i proti tankům. Účinné byly také při překvapivých začátcích útoků, pokud se obsluhám podařilo nepozorovaně přiblížit k nepříteli.

Nicméně stejně jako u těžkých typů byl největší problém s doplňováním hořlavé směsi, zvláště při průlomech do větší hloubky nepřátelské obrany. Nejtěžší většinou bylo naučit plamenometčíka "účelně hospodařit" s dvaceti zášlehy, které měl k dispozici.

- Pokračování příště -



Témata: Demonstrace


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.