Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ve stopách nejtragičtější polární expedice. Uřízli i kartáček na zuby

  10:00aktualizováno  10:00
Poprvé po 102 letech se dva polárníci vydali ve stopách Scottovy výpravy na jižní pól. Mají s sebou nejmodernější techniku a jejich pouť můžete sledovat on-line. Vracejí se po stejné cestě, na které v roce 1912 všichni polárníci včetně Roberta Falcona Scotta zahynuli.

Ben Saunders cestou na jižní pól | foto: archiv

Kde jste byli 27.12.? Na horách? Doma? Anebo snad v práci? Já byl ve střižně a v pauzách sledoval jednoho Brita, který vlastně všechny předchozí lokality splňoval zároveň. Jmenuje se Ben Saunders a sedmadvacátého byl v nadmořské výšce přibližně dva tisíce metrů, přesně na jižním pólu. Silvestra už strávil na zpáteční cestě. A protože expedice jsou jeho profesí, dá se říct, že byl i v práci. Vyfotil se a hned se otočil a šlapal zpět.

Sledujte výpravu po stopách tragické Scottovy expedice

Na webu polárníků najdete videa, fotografie a pravidelně aktualizovaný deník výpravy. Dokonce se ještě i teď v průběhu výpravy můžete stát jedním ze sponzorů. Za sto liber si můžete "koupit" jednu míli jejich cesty. Budete uvedeni na webu a k tomu dostanete dárkový balíček.

Stránky věnované zejména technologiím, které polárníci na cestě používají, najdete na tomto odkazu.

Expedice začala vyloděním v Antarktidě 24.10.

Nebýt první a zemřít

Je to 102 roků, co na jižní pól dorazil jiný Brit. Plánoval, že se svým mužstvem bude první. Po strašných útrapách však britský tým v cíli našel malý stan a v něm vzkaz od Roalda Amundsena. Nor tu byl o měsíc dřív! Mužstvo z ostrovního království přišlo o morální sílu a cestou z jižního pólu zpět k základně postupně všichni zemřeli. Zbyl jen deník, který Robert Falcon Scott do posledního okamžiku psal.

Fotogalerie

Tragédie Scottovy polární expedice z roku 1911 se Britů dotýká dodneška. Scott a smrt jeho týmu je navýsost britské téma. A vždy bylo. Za druhé světové války na něj mysleli a psali o něm v dopisech vojáci z fronty i obyvatelé bombardovaného Londýna. I dnes je pro britské dobrodruhy velkým vzorem.

My ve "zbytku světa" se většinou omezíme na obecnější konstatování o zbytečnosti jeho smrti, možná se trošku probereme tím, jak byl Amundsen lépe připraven a jak zkrátka zkušenost a ochota akceptovat místní podmínky zvítězily nad marnou snahou přinutit svět, aby se choval podle požadavků aristokracie.

Ale Britové se začnou dojímat nad silou vůle, nekonečným džentlmenstvím a rytířskostí, která nezmizela ani v posledních okamžicích, kdy už všem bylo jasné, že jejich cesta bílou pustinou skončí smrtí. Vím to, poslouchal jsem to několikrát, když jsem na toto téma debatoval s vojáky ze zvláštních jednotek, se kterými jsem šlapal přes Grónsko.

Příběh Scottovy výpravy si můžete přečíst zde.

Dovedete si představit, co to znamená dojít na jižní pól a zpět? Musíte ujít...

Dovedete si představit, co to znamená dojít na jižní pól a zpět? Musíte ujít 1800 mil (2897 kilometrů).

Svůdná základna

S velkým zájmem proto sleduji expedici Bena Saunderse a jeho parťáka Tarky L’Herpiniera po stopách Scottovy nešťastné výpravy. Podle všeho jsou prvními lidmi, kteří jdou přesně v jejich stopách a jejich cílem je tuto cestu na paměť dávných dobrodruhů tentokrát dokončit. Vůbec poprvé.

Ben s Tarkou to mají lehčí než jejich dávní předchůdci, ale rozhodně ne lehké. Na celou cestu (necelé tři tisíce kilometrů) se obvykle plánují tři měsíce. Pánové dorazili na jižní pól po 63 dnech. Devět set mil v nohou a stejná vzdálenost před nimi. "Zpoždění" rozhodně nemají kvůli tomu, že by byli líní, anebo si dopřávali odpočinek ve stanu. Podmínky v Antarktidě mohou být tak drsné a tak nevypočitatelné, že ani robot by nemohl zrychlit. Za jejich výkonnost a sílu hovoří i to, že poslední "předpólový" den urazili 56 kilometrů v jednom tahu. Kdo někdy zkoušel putovat v polárních podmínkách i bez těžkých saní, ten ví, že to byl po dvou měsících obdivuhodný výkon.

Ben Saunders

Ben Saunders

Saunders s kolegou věděli, co na pólu uvidí a nic jiného je nečekalo. Ale i tak měli jejich fanoušci a podporovatelé důvod k obavám. Morálku polárníků nenabourával výkon rivala, ale americká základna s přistávací drahou. Možnost vykašlat se na všechno. Po dvou měsících pobytu v pekle je to velké lákadlo.

Jen pár metrů od slavné stříbrné koule značící jižní pól, jsou sprchy. Stoly a židle, kdy by si konečně sedli k jídlu v napřímené poloze. V teple. Vykoupaní, osprchovaní, čistí a voňaví. I poloviční vzdálenost by byla úctyhodným počinem. Ale chlapi odolali.

Velmi rychle se otočili a vyrazili zpět. Na svém expedičním blogu se omluvili fanouškům, že konkrétnější informace pošlou později. Rozumím jim. Čím dřív vypadnou z tohoto místa svodů, tím dřív zase budou na cestě a tím dřív se opět přeladí na nevyhnutelnost dalšího pochodu.

Když máte strašnou chuť na něco jiného

O tom, jak těžce se pochoduje na jižní pól, vědí své i Casey a John z Austrálie nebo Alex Gamme z Norska, kteří podobnou štreku šlapali loni.

Pokud chcete, dejte si toto video nebo Alexe, který to šel sólo. Tohle dělá s člověkem chuť na alespoň minimální změnu v jídelníčku (přijde to v čase 1:03).

Kartáček bez držátka

Scott vezl tuny výbavy. I když tehdejším polárníkům nebyla větší zima než těm dnešním, protože vlna jako dokonalý izolant byla už dávno v běžném užití, jejich oblečení bylo mnohem těžší.

Ale i tak šetříte každý gram. O Benově výpravě jsem si povídal s kamarádem, počítačovým odborníkem. Byl úplně paf z toho, že si Ben Saunders údajně zkrátil i držátko od zubního kartáčku. Provrtal i nosítko ešusu, aby ušetřil každý gram. Kamarád se tloukl do stehen ještě víc, když jsem mu řekl, že při přípravě na podobnou cestu se vrtají dírky i do lžiček, aby jejich držátko bylo lehčí. Ve snaze to zamluvit jsem navázal, jak zase mě fascinuje technický pokrok.

Když jsem v roce 2008 štrádoval k severnímu pólu spolu s Mirkem Jakešem, měl jsem notebook od Toshiby a nikdy nezapomenu, jak se novináři na tiskové konferenci po návratu odmítali smířit s mým popisem, co všechno lehoučký noťásek v polárních podmínkách dokázal. V roce 2012 jsem na pólu chladu s Vaškem Sůrou natáčel na malý foťáček a sibiřští chovatelé sobů nechápavě kroutili hlavami, co to dokáže. Ale utekl necelý rok a já sám si můžu palici ukroutit nad tím, co za techniku s sebou mají tito dva chlapíci z Británie (viz také boxík Ultrabook v mrazáku).

Zkuste si zabalit saně pro cestu na jižní pól

Na stránkách věnovaných přípravám výpravy najdete nejen technické podrobnosti o vybavení polárníků, ale i simulátor, ve kterém si můžete vyzkoušet balení saní se vším, co vás má čtyři měsíce držet při životě a v perfektní kondici.

V roce 2008 jsem byl asi první na světě, kdo na pólu natáčel v rozlišení HD a dokonce mě kvůli tomu tehdy kontaktovali i lidé od National Geographic. Připadal jsem si chvilku jako nějaký leader dokumentaristické techniky, já bláhovec. Tempo se zrychluje neskutečně. Horská dráha technického pokroku umožňuje, že Ben a Tarka posílají aktuální texty, fotky i videa už během cesty. A aby dodrželi fakt, že celou trasu urazí bez podpory, nesou si kompletní snímací, střihovou i vysílací techniku s sebou.

Peří a bavlna, nebo umělá vlákna?

Věčný spor na toto téma se vede snad od okamžiku vynálezu umělého vlákna panem Wichterlem. Je to podobné jako nevraživost mezi vyznavači tradiční fotografie a digitálních obrázků. Jsou zapřisáhlí zastánci peří a vlny a proti nim postupně roste skupina vyznavačů nejmodernějších umělých vláken.

Pravdou je, že vlna a peří jsou dokonalé izolační materiály a jejich volbou cestovatel většinou neudělá chybu. Traduje se, že peří při dlouhodobější expozici vlhkosti (tedy například cestou na severní pól) začne na sebe navazovat krystalky ledu, a tím ztrácí izolační vlastnosti. V Antarktidě je však velmi suchý vzduch, proto zde takové riziko nehrozí.

Naproti tomu umělá vlákna při dlouhodobém vystavení teplotám pod -50 stupňů Celsia mohou zkřehnout a začít se lámat. Tepelný komfort už je u přírodních i umělých materiálů srovnatelný (což byla dlouho výhoda peří a vlny) stejně jako hmotnost (což byla dříve výhoda "umělotin", například špičkového Klimatexu).

Ultrabook v mrazáku a další technika na pólu

Pod mínus dvaceti stupni Celsia tuhne drtivá většina všech viskózních materiálů používaných v mechanikách přístrojů. Kamery na kazety a počítače s mechanickými disky jsou mimo provoz. 

A každá taková cesta je také velkým soubojem o baterie. Rozhoduje teplota (nejčastěji je polárníci nosí 24 hodin denně na těle, aby je tělem hřáli) a možnost dobíjet.

Solární panel vyžaduje slunce, tedy slunečné počasí a v případě polárního dne nejlépe v jeho maximálním období. Je totiž nutné, aby slunce vystoupalo dostatečně vysoko, a "mělo sílu" dobíjet. Při pěších cestách na severní pól se proto nedobíjí. Musí se vyrážet dostatečně brzy, kdy slunce je nízko, a kdy je ještě tak velký mráz, aby led unesl člověka.

V laboratořích společnosti Intel, technologického partnera Saundersovy výpravy, byly prováděny testy ve speciálních boxech při teplotách dosahujících -40 °C. Inženýr Simon Lambden měl na starosti úpravy technologického vybavení a testoval jej plných šest měsíců, aby ověřil, že ultrabooky vydrží náročné klimatické podmínky a udrží krok s polárníky po celou cestu.

Benova výprava není výjimečná jen délkou a propojením se slavnou expedicí kapitána Scotta. Vůbec poprvé máte možnost sledovat ji on-line prostřednictvím blogu a sociálních sítí. Každý den na nich naleznete nový materiál: deníkové zápisky, fotografie a někdy dokonce i videa. Ale co umožňuje takové luxusní pokrytí?

V první řadě je to ultrabook Sony Vaio Pro s dotykovou obrazovkou a odolným šasi z uhlíkového vlákna. Volba to je veskrze logická, s 870 gramy to je vůbec nejlehčí zařízení tohoto typu a Ben je znám tím, že pro dosažení minimální hmotnosti střihá okraje balíčků s jídlem, cedulky na oblečení a uřezává rukojeti kartáčkům.

Druhým zařízením je odolný ultrabook typu "dva v jednom" Panasonic Toughbook AX2.

Jako úložná zařízení používají polárníci SD karty o celkové kapacitě 1 TB.

O navázání spojení s okolním světem se stará satelitní telefon Iridium Extreme a modifikovaná anténa Iridium Pilot. Díky ní mají cestovatelé k dispozici připojení k internetu o rychlosti 128 kbps. Polohu sleduje Iridium Nanotracker, který je neustále zapnutý a každou hodinu zasílá Benovy souřadnice na centrálu v Londýně.

Jak lze takové množství techniky napájet? Nutností jsou tři sady lithium-polymerových baterií a hlavně dvojice speciálně upravených 62 wattových solárních panelů, které lze upevnit na saně a v noci i na stan. Ano, čtete správně, v noci. Na jižní polokouli je totiž právě léto a to znamená polární den, tedy světlo celých 24 hodin.

Ben Saunders a Tarka L’Herpiniere, v pozadí jejich saně
Technika, kterou používá Ben Saunders při své výpravě: Ultrabook Sony Vaio Pro,...

Ben Saunders a Tarka L’Herpiniere, v pozadí jejich saně. Technika, kterou používají polárníci během výpravy: Ultrabook Sony Vaio Pro, kompakt s výměnnými objektivy Panasonic Lumix GX7, satelitní telefon Iridium Extreme a modifikovaná anténa Iridium Pilot, Iridium Nano tracker, navigace Garmin Etrex 10 a nabíječka Tekkeon pro připojení na solární panel.

Předsevzetí?

Jestli před koncem roku chcete nějaké novoroční motivace a nejste už dávno vůči všem těm kecům imunní, pak nabízím několik variant, nad čím si novoročně zameditovat. Můžete se zakousnout a začít plánovat podobnou cestu sami. Třeba proto, abyste zhubli. Po svátcích je to módní a v tomto případě i stoprocentně funkční. Denní výdej energie je na podobné cestě kolem šesti tisíc kalorií a i když budete jíst jako otesánci, což Ben i Tarka dělají, stejně jako oni zhubnete každý týden jedno kilo.

Přesně tahle dávka jídla představuje denní výdej kalorií polárníka při cestě na...

Přesně tahle dávka jídla představuje denní výdej kalorií polárníka při cestě na jižní pól.

Anebo se můžete pousmát nad tím, že Benovi učitelé v dětství napsali poznámku, že neprojevuje sebemenší známky zájmu o to, aby cílevědomě naplňoval jakýkoli smysluplný cíl. A kam to dnes kluk dotáhl. Doslova a do písmene až na jižní pól a snad se mu to podaří dotáhnout i zpátky (Pokud tedy považujete na rozdíl od mojí manželky polární výpravu za něco smysluplného).

Kdo je Petr Horký

(* 1973) Režisér, spisovatel, producent, cestovatel. Natáčel na vybuchující sopce Merapi a s bílými a tygřími žraloky bez jakékoli bariéry. U Malediv objevil vraky starých lodí, došel na severní pól i nejchladnější obydlené místo světa, na lyžích přešel Grónsko.

V současné době natáčí film o životě jednoho z největších českých cestovatelů Století Miroslava Zikmunda.

Nebo si jen můžete uvařit svařák, sednout k počítači a pustit si pár videí z tohoto unikátního zpravodajství a říct si, jak právě teď chlapi v Antarktidě žijí. Jakou dostávají "čočku" a jak krásný život vedete vy, když můžete požívat takový komfort, jako je teplá místnost, kam neprší ani nefouká, kde máte vlastní stůl, pití a dokonce i počítač s připojením k internetu. I toto je do začátku nového roku celkem dobré, ne?

Češi na jižním pólu

Prvním Čechem, který stanul v Antarktidě, byl lékař Václav Vojtěch. Natolik toužil po cestě na ledový kontinent, že opustil všechno, co měl v Čechách a přesvědčil admirála Byrda, aby jej přijal do své expedice jako topiče, stevarda a psovoda. V Antarktidě tak české nohy vytlačily do sněhu první stopu už 27. ledna 1929.

Samostatně na jižním pólu jako první Čech stanul Josef Sekyra, geolog, který se tam ocitl "takříkajíc náhodou" (jak sám rád dával k dobru) v rámci své vědecké práce. Bylo to 26. prosince 1969. Jaká náhoda, stalo se tak ve stejný den, kdy pólu dosáhl i Ben Saunders.

První Češi, kteří na jižní pól dorazili vlastní silou, pak byli Oldřich Bubák a Vilém Rudolf. A zatím poslední byli Josef Šimůnek a Štěpán Bečvář, kteří na "spodní špičku světa" dorazili taktéž o letošních vánocích.

Amundsen a Scott na jižním pólu

Amundsen a Scott na jižním pólu

Dobytí jižního pólu

Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států.

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robertem Falconem Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má však bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo 38 zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

Zdroj: Wikipedia.cz

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.