Známý německý programátor Matthias Wüllenweber, otec šachového počítače Deep Fritz, chce nyní počítačům vštípit i smysl pro krásu. Příležitostný hudebník vynalezl a nyní uvedl na trh program, který dokáže jen na základě zadaného stylu a nálady skládat hudební dílka.
Když loni v listopadu tehdejší šachový mistr světa Vladimir Kramnik prohrál s počítačem Deep Fritz, lidé si povzdechli, že počítače jsou zase chytřejší než jejich stvořitelé. Zajímavé věci se však děly i na večírku po střetnutí, píše německý deník Süddeutsche Zeitung. Matthias Wüllenweber přišel na pódium s příčnou flétnou, otevřel svůj příruční počítač a nechal jej zkomponovat malou hudební skladbu, kterou pak sám zahrál.
Program, který tehdy programátor předvedl pro pobavení publika, si už několik dní může kdokoli koupit. Program nazvaný Ludwig však otvírá otázku, zda lze i počítači vštípit, co je to krása.
Princip, na jehož základě Ludwig skládá své kompozice, připomíná postup šachového programu Fritz, který v určité pozici promýšlí všechny myslitelné povolené tahy. Přitom vzniká rozvětvený "strom možností", z něhož si počítač po krátkém zahloubání vybere nejvhodnější tah. Stejně tak uvažuje Ludwig čtyři takty dopředu a přemítá, kam položí který tón.
Wüllenweber vybavil Ludwiga širokým rejstříkem harmonických zákonitostí a akordických sledů typických pro určité hudební styly. Vědec několik měsíců studoval nauku o komponování německého hudebního teoretika Huga Riemanna, z níž vyčetl, že melodie musí mít "jasnou, cílenou konturu". K tomu počítačový vědec nastudoval zákonitosti Bachova kontrapunktu a všechny tyto poznatky převedl do vzorečků programovacího jazyka C++. Celý program nakonec zabral 400.000 řádků a nyní ho lze koupit na kompaktním disku.
V praxi se před uživatelem otevře okno s výběrem stylů, základních nálad a akordů. Zvolit si lze pop, jazz či rock. Vše ostatní už lze nechat na "fantazii" počítače, který stejně jako tahy při šachu volí tón za tónem a takt za taktem ze stromu možností podle zadaných parametrů. Když se po něm chce pomalá balada, drží se Ludwig přísně klasické nauky o harmonii.
Pokud však uživatel programu lační po nové jazzové skladbě, škála harmonických možností Ludwiga se výrazně rozšíří, zároveň však narazí na své stále omezené možnosti. Jazzové kousky z první verze Ludwiga podle Süddeutsche Zeitung znějí jako preludování stárnoucího barového pianisty, jenž si najednou vzpomene na divoké hardbopové časy, a zemité melodie doprovází rozšířenými akordy podle principu náhody.
Melodické varianty nesou označení jako "vesele", "smutně" a "zasněně", akordické postupy mají zvláštní názvy jako "začátek", "nátěr" nebo "temně růžová". Vznikají tak kompozice s poněkud podivnými pracovními názvy. Při zadání kombinace "zasněné rukavice" prý Ludwig prozrazuje svou bezradnost.
"Čtyři hlasy se vlečou jako mátožní placení tanečníci," píše Süddeutsche Zeitung. Stejně často je však prý člověk překvapen, co dokáže program vyprodukovat během pouhých tří vteřin.
Zvukově je Ludwig zhruba na stejné úrovni jako byla grafika her počítačů Atari v 80. letech a připomíná zvuk elektrických klávesových nástrojů z východního Německa. Z kompozičního hlediska se však může většina songů měřit s dnešní hudební produkcí, která se nám lepí na uši ve výtazích nebo v obchodech, podotýká německý list ve své "recenzi". "Některé kusy připomínají ruský pop, který se dříve hrával večer v hotelových barech východního bloku," poznamenal časopis Die Zeit.
Hlavní problém, s nímž se musí Ludwig vypořádat, jsou nakonec licenční podmínky. Melodie, které Ludwig zplodí na něčím osobním počítači, sice teoreticky patří Wüllenweberově firmě Chessbase, ale kontrolovat, který z příštích šlágrů vymyslel počítačový program, bude takřka nemožné. Zvláště, když i uživateli, jenž trpí absolutní hudební hluchotou a noty jsou pro něj podivné černé puntíky, dodá software ke každé skladbě hotovou partituru.
