"Jestli máte otázky, ptejte se na ně hned. Když nebudu znát odpověď, budu předstírat, že jsem vás neslyšel," zahájil David Cisco z NASA naší exkurzi po obrovském areálu vesmírného centra. Jako správný veterán NASA ale naše dotazy nejen nepřeslechne, ale dokonce předvídá.
Jestli mu můžeme něco vyčíst, je to skromnost. Nebýt náhodného setkání s jeho kolegou, netušili bychom, že je jedním z členů týmu techniků, kterým se v roce 1970 podařilo zachránit posádku mise Apollo 13, a vůbec, jde o člověka s obrovskými zkušenostmi.
Prohlídka "Level 9 Tour" vás zavede do každého důležitého koutu vesmírného centra v Houstonu
Zadním východem jsme se vyhnuli klasickým turistickým atrakcím a vyjíždíme v minibusu k ohromným hranatým budovám. Zvenku vypadají jako obyčejná skladiště s neobyčejně pečlivou ochrankou.
Uvnitř se skrývají nejnovější technologie, tisícovky nadšených vědců a také místa, která se zapsala do historie lidstva víc, než si možná uvědomujeme. Uvolněná a přátelská atmosféra je tu nakažlivá.
Vesmírné středisko Lyndona B. Johnsona v HoustonuStředisko v Texasu využívá NASA k trénování, výzkumu a k řízení letů. Stovka budov je rozeseta na ploše cca 650 hektarů, NASA odtud řídila většinu svých misí s lidskou posádkou. V Johnsonově středisku pracuje asi 3 200 civilních pracovníků, především vědců, techniků, komunikačních pracovníků, ale i současných či bývalých astronautů. Funguje od roku 1963. Návštěvníci se mohou podívat do Space Center Houston na veřejnou expozici, nebo se objednat na pětihodinovou prohlídku areálu. |
A protože láska prochází žaludkem, první zastávkou je oběd. "Vesmír nemůžete objevovat nalačno," vtipkuje David a zve nás do ústřední restaurace, kde vedle sebe obědvají astronauti, technici, vědci i skladníci. Kantýna připomíná kvalitní univerzitní bistro amerického typu, snad jen o trochu zdravější. A také tišší. Není výjimkou, že lidé u oběda tlumeně probírají své projekty nebo pročítají materiály. Všude je dostatečné množství obrazovek pro sledování právě probíhajících misí.
Náš průvodce David Cisco u vstupu do budovy Sonny Carter Training Facility
Kavárna pro astronauty v Budově 3
Bazén beztíže, žádný astronaut z nebe nespadl
Jak napodobit beztížný stav? Parabolický let nákladního letadla je užitečný, trvá ale jen půl minuty. Když si budoucí astronauti chtějí nacvičit nástupy, výstupy, montáže, demontáže a další úkony v otevřeném kosmu, potřebují na to desítky hodin. Proto postavila NASA jeden z největších bazénů na světě.
Schéma obrovského bazénu:62 × 31 × 12,34 metrů, 23,5 milionů litrů vody
Pod hladinou je umístěn model ISS v životní velikosti, na kterém si budoucí astronauti trénují zákroky, nástupy a výstupy apod.
Trénují se tu lidé, kteří poletí na Mezinárodní vesmírnou stanici. Ve speciálně vyvážených skafandrech mají pocit naprosté beztíže a pod dohledem potápěčů a techniku stále dokola cvičí úkony, které musí ve vesmíru zvládat.
Voda v bazénu je díky neustálému oběhu křišťálově čistá, a tak se robotická kamera může podívat i na velmi podrobné detaily. Kameru na dně mohou ovládat návštěvníci, veškeré dění v bazénu filmují i potápěči.
I v NASA se občas přihodí chyba. V tomto případě jde o vedlejší uzavřený systém, který slouží pouze pro informaci návštěvníkům. NASA většinou používá vlastní systémy na unixové bázi, případně upravený GNU/Linux.
Největší odlišností od skutečného stavu beztíže je odpor vody. Astronauti se ale obvykle v kosmu z bezpečnostních důvodů pohybují tak pomalu, že to prý není výrazný problém.
Mission Control Center, zážitek na celý život
U vstupu do ohromné budovy nás znovu kontrolovala ochranka. Lidé jsou vážnější a jakoby ukázněnější. Chodby jsou evidentně připravené na nouzové situace. Ale na šok, který jsem zažil při náhlém vstupu do Střediska letové kontroly, mě nemohlo připravit nic.
Panoramatická montáž - Středisko řízení vesmírných letů (ISS)
Rozlehlá místnost plná stanovišť, odborníků, schematické mapy letu ISS a hlavně obřích oken do vesmíru nám vyrazila dech. Chvíli trvalo, než jsme pochopili, že tohle je skutečně to místo, odkud se řídí v současnosti nejdůležitější vesmírné výzkumy.
Nové Středisko řízení vesmírných letů, ze kterého je monitorována a kontrolována Mezinárodní vesmírná stanice
Hosté jsou přikovaní k jednosměrnému sklu.
Času na rozkoukáni jsme naštěstí měli dost a naši průvodci (v letovém středisku se potkaly dvě exkurze zároveň) počkali s vysvětlováním toho, co se v místnosti pod námi děje. Každý jsme tak měli čas zaměřit se individuálně na jednotlivá stanoviště a všimnout si zajímavých detailů, jako je třeba plyšový pejsek u nápisu PLUTO nebo lékařův notebook s poznámkami o jídelníčku astronautů.
Lékařská porada (vlevo biomedický inženýr, vpravo lékař)
"Život lidí ve vesmíru je pečlivě naplánovaný minutu po minutě," ukazuje David na detailní rozvrhy experimentu, měření, komunikace, jídel nebo rutinních úkonů. "Ale brzy se zjistilo, že se nic nemá přehánět. Když jsme jim rozplánovali celý den, brzy se vzbouřili a s tím se tady ze Země opravdu nic udělat nedá," směje se. Dnes mají astronauti na ISS naplánovanou hodinu zcela pro sebe a přibližně jednou za hodinu a půl přestávku na osobní hygienu.
Plánovač operací (OpsPlan) se domlouvá s hlavním šéfem letu (Flight Director).
Vlevo vidíme aktuální záběry z ISS a znázornění její polohy v prostoru. "Málokdo ví, že manévrování ISS je kompletně řízeno ze Země," podotýká průvodce. "Ne, že by to astronauti nezvládli přímo z kosmu, ale chceme s jejich časem zacházet co nejefektivněji, a tak cokoli, co můžeme delegovat na pozemní personál, ovládáme z této místností."
Všechna zasílaná data a přehled instrukcí jsou zobrazeny na pravé obrazovce, společně se stavem jednotlivých oblastí. Zelená je OK, žlutá znamená nevyjasněný problém, červená značí závadu. Přesně tak tomu bylo ještě na analogových řídicích pultech v 60. letech.
Centrální obrazovka znázorňuje aktuální a projektovanou polohu ISS nad zeměkoulí, jeden oběh po nízké oběžné dráze Země jí trvá přibližně 90 minut. Na mapě jsou znázorněna slepá místa, kde lze očekávat přerušení signálu. To je další příležitost pro posádku trochu si odpočinout od neustálého dohledu.
Podívejte se NASA za plentu |
Také dispečeři na zemi si potřebují oddechnout. "Zkoušel jsem ten náš nový komunikační systém a je to opravdu zátěž na mozek," říká David. Na dotekovém komunikačním panelu si každý pracovník nakliká, které kanály (stanoviště, jednotlivé astronauty nebo další střediska) bude odposlouchávat. Zároveň mu systém umí zvýraznit ty, kde zrovna probíhá komunikace.
"Člověk musí zároveň sledovat třeba pět deset lidí, vyfiltrovat to, co teď nepotřebuje, ale přesto si to za dvacet minut vybavit, když je potřeba," líčí náročnou práci Davidův mladší kolega.
Právě on upozorňuje na Davidovu slavnou minulost: "Vsadím se, že vám váš průvodce neřekl, že dostal prezidentskou medaili, viďte?" Jenže náš skromný průvodce se snaží věc zamluvit a odvést řeč. Nechceme si jeho vyprávění nechat ujít, ale naši pozornost upoutá dění pod námi: levá i prostřední obrazovka náhle zčernaly, zatímco pravá ukázala několik žlutých indikátorů.
"Co se děje?" uklouzlo mi mimoděk, možná trochu vyděšeněji, než se slušelo. Vzápětí se totiž vyjasnila situace i obrazovka: objevil se na ní přátelsky obličej jednoho z astronautů na ISS. Byl to neplánovaný videokonferenční vstup, vysvětlují nám průvodci, asi se chtěl rozloučit se směnou, které právě končí pracovní doba.
Americký astronaut (Michael Fossum) se vítá s novou směnou v letovém středisku.
A opravdu, do místnosti zatím proudili čerství lidé s kávou, aby postupně, plynule a s dostatečným překryvem převzali jednotlivá stanoviště. I přes zvukotěsné sklo byla cítit přátelská atmosféra.
Muž zamával, obrazovka opět zhasla a vzápětí ukázala starou známou mapu. "Podívej na ten východ slunce. Neuvěřitelné!" upozornil mne kolega z Belgie a už jsme oba fotili nádherné živé záběry ISS, kterak překračuje hranici mezi dnem a noci. "Neuvěřitelné," opakuji.
"Nechci vám kazit radost, hoši, ale podívejte se laskavě na mapu. To nejsou živé záběry, to je obyčejný spořič obrazovky," připletl se k nám průvodce. Zakroužkovaný symbol ISS se vznáší nad noční Afrikou a nám pomalu dochází, že kamery by v tuto chvíli zachytily leda tak tmu. A kdyby to jako náznak nestačilo, svítí ze screensaveru obrovské logo NASA. "Neuvěřitelné," smějeme se svému klukovskému nadšení.
Záběry z ISS
"A co dělají jednotlivá stanoviště?" ptá se nás David, aby nám pomohl z ostudy, a taky aby se před druhou skupinou návštěvníků vytáhl. Cestou náš totiž zkoušel většinu zkratek naučit. Zpaměti ale dáme dohromady jen polovinu stanovišť, zbytek zkoušíme odvodit z nepřímých ukazatelů: kanadské vlajky nebo otevřených webových stránek na notebooku.
Kdykoli je třeba učinit důležité rozhodnutí (například při startu raketoplánu nebo spojení vesmírných modulů), vyjádří se postupně všechna stanoviště. Pokud všichni dají zelenou ("go"), může velitel pokračovat.
Zelená, žlutá a červená barva jsou na každém stanovišti už od počátku vesmírného programu. A právě na památná místa, kde se psaly dějiny vesmírného programu, nás David vede. Zvenku je místnost celkem nenápadná, ale uvnitř na vás dýchne historie.
Původní středisko řízení vesmírných letů, ze kterého monitorovaly například let Apollo 11.
Vše je zachované tak, jak to vypadalo na konci šedesátých let, a ti, co znají filmy nebo dokumenty o Apollu, okamžitě poznají známé kulisy. Jenže to nejsou makety. Všechna stanoviště, tlačítka nebo přístroje jsou původní. Všechny nás přepadne posvátná úcta, máme pocit, že jestli někdo rychle nezavtipkuje, nahrnou se nám slzy do očí.
"Určitě víte, že IBM dodala počítač, který dostal člověka na Měsíc. To je pravda. Ale ten počítač dostal kurz, který měl regulaci trysek udržovat. Samotnou dráhu spočítali lidé. A jak?" ptá se David. Vytáhne malou krabičku a nechá ji kolovat. "Přesně tak. Logaritmickým pravítkem. Armáda fyziků spočítala dráhu s pomocí papíru a logaritmického pravítka. To víte, počítačům se tenkrát nevěřilo, když šlo o lidské životy." Užasle a úlevně se smějeme. David ví, jak si obecenstvo získat.
Zapomeňte na e-mail - když chtěl pracovník vesmírného střediska v 60. letech poslat zápis, vložil jej do pouzdra a potrubní poštou papír doputoval k sekretářkám o patro výš. Ty jej nakopírovaly a poslaly originál příjemci, jednu kopii založili, druhou poslali potrubní poštou odesílateli.
Po společné prohlídce centra máme možnost udělat si pár turistických fotek na židlích stanovišť. Zatímco se tvoří fronta u židle s nápisem "Flight Director", naší skupince se konečně daří vydolovat z Davida jeho příběh.
"Není to můj příběh, je to příběh našeho týmu, jehož součástí jsem měl tu čest být," zdůrazňuje David Cisco a pak už nás bere do scény jako vystřižené z filmu Apollo 13.
"Když byli hoši nahoře a porouchala se kyslíková nádrž, museli jsme na zemi vyzkoušet každou možnost. Nebyl čas na to, aby naši tři kluci nahoře experimentovali. Šlo o život," líčí situaci, ve které mimochodem zazněl i citát "Failure is not an option" (Selhání nepřichází v úvahu.) "Museli jsme napodobit podmínky, které mají nahoře, a najít způsob, jak jim zajistit dostatek kyslíku i paliva a dostat je bezpečně na Zem."
Film Apollo 13 prý zachytil věrně situaci, ale přeci jen, když jsme celý příběh šťastného návratu znovu slyšeli, shromáždění právě na místě, odkud technici i dispečeři se zatajeným dechem poslouchali rádiové spojení s ohroženými astronauty a se zatajeným dechem prožívali každou odmlku, bylo to něco docela jiného...
Z místnosti jsme odcházeli téměř v tichosti. Každému z nás v hlavě šrotovala zdánlivě samozřejmá a přesto takřka neuchopitelná představa: odtud lidstvo pokořilo nemyslitelné hranice. A zůstalo lidmi.
Budoucnost NASA - Měsíc, Mars a lidé
Těžko byste hledali nostalgičtější místo, než bylo kterékoli centrum NASA po posledním přistání raketoplánu. Ale třicetiletá éra skončila a zatímco během naší lednové návštěvy na Floridě se o ničem jiném než o raketoplánech málem nemluvilo, teď je jasné, že NASA se ze smutku oklepala a soustředí se na současnost a budoucnost.
Současností jsou především výzkumné sondy a zmíněná Mezinárodní vesmírná stanice. Do budoucnosti jsme pak mohli nahlédnout v hale plné mock-upů (výukových a tréninkových atrap) a experimentálních vozítek.
Moduly nejsou pospojované tak, jako ve vesmíru, aby se vešly do budovy 9NE.
Makety jsou konstruovány například pro ověření kompatibility a prostorové vhodnosti nástrojů na ISS, ale také pro trénování astronautů a výukové účely.
Astronauti si zde vyzkouší pobyt a experimentování na ISS. Návštěvníci získají lepší ponětí o stísněných podmínkách skupinky obíhající Zemi v plechových tubusech.
Modul pro posádku Orion - konečně budou mít astronauti trochu místa
Druhá polovina haly je věnovaná budoucnosti NASA, především průzkumu Měsíce a Marsu. Měli jsme to štěstí sledovat při práci skupinu inženýrů a dokumentaristů, kteří si venku hráli s univerzálním podvozkem a zkoušeli, co všechno vyjede a vydrží. Takové autíčko na dálkové ovládání hned tak někdo nemá. Na Měsíci by mělo sloužit jako víceúčelový dopravní prostředek pro budoucí kolonizátory.
Do Sojuzu se vešli tři astronauti, ale pohodlné to rozhodně nebylo.
V hale jsme byli za plného provozu a tomu napovídaly i stoly a pracoviště týmů. Podobaly se laboratořím kdekoli na světě: plné nástrojů, vytisknutých diagramů, interních vtípků, krabic od jídla a takřka hmatatelného nadšení. Nebylo to sterilní prostředí, které byste možná od NASA čekali, bylo to místo, kde, když je to potřeba, slouží šroubovák jako vidlička a naopak. Narozdíl od preciznosti řízení letů jsou laboratoře a dílny místem, kde slogan "Failure is not an option" neplatí ani vzdáleně. Naopak, zde jsou nadšenci podporování k tomu, aby prozkoumali i bláznivé nápady.
Na univerzální podvozek půjde umístit sanitka, jeřáb nebo průzkumné vozítko.
Konstruktéři nového univerzálního podvozku se zrovna vrátili se svého výletu se skupinkou dokumentaristů, a teď nám ukazují nesestříhaný materiál.
Vesmírná agentura NASA možná navenek může působit stroze, sterilně a striktně. Jako nedosažitelná vědecká instituce, která se zabývá širým vesmírem a prorokuje budoucnost stovky (tisíc) let vzdálenou. Stačí zde ale strávit pár hodin, a vidíte, že celá slavná NASA jsou stále "jen" lidé.
