K výstřelu využil pístem stlačený vodík, který měl při následné expanzi vystřelit speciální projektil. Stroj ale selhal.
Na podzim minulého roku však Hunter, tentokrát už ve své společnosti Quicklaunch, představil nové plány. Expandující vodík má tentokrát vytvořit dostatečný tlak, aby udal půltunovému projektilu rychlost 21 tisíc kilometrů za hodinu. Tedy nic pro člověka, ale materiálu by takové zrychlení vadit nemělo.
Pod mořem
Hunter předpokládá, že by takový stroj měl být uložen zhruba půl kilometru pod hladinou oceánu. Ideální lokace je někde kolem rovníku, aby bylo možné využít i rychlost rotace Země. Stabilitu děla a jeho míření by zajistily vyrovnávací nádrže. Jejich různé nastavení umožní poslat náklad na různé orbity.
Příští měsíc chystá Hunterova společnost test třímetrového funkčního prototypu ponořeného do vodní nádrže.
Pokud vše půjde podle Hunterova plánu, měl by být do sedmi let představen plnohodnotný kanon. Společnost však bude nejdříve muset sehnat asi půl miliardy amerických dolarů (cca 8 mld. korun).
I přes relativně vysoké počáteční náklady prý bude zařízení z dlouhodobého hlediska rentabilní. Důvodem jsou nízké náklady na dopravu jedné libry (cca 0,5 kg) nákladu na oběžnou dráhu. Dnešní rakety to zvládnou asi za 5 000 USD, dělo pak slibuje cenu 250 dolarů za libru nákladu.
I když má Hunter vše podloženo matematickými výpočty, nemusí to ještě znamenat, že se mu podaří překonat případné problémy. Není první a ani poslední, kdo nad tímto způsobem dopravy zásob do vesmíru dumal, a zatím se to nikomu nepodařilo.
