Rakouský četník se služebním psem u mrtvoly.

Rakouský četník se služebním psem u mrtvoly. | foto: Archiv Michala Dlouhého

Proč četník nesměl vodit psa a pitvořivě se pohybovat

  • 19
Tajný příchod četníka se psem do vesnice byl by ihned prozrazen místními hlídacími psy. I takové důvody vedly k tomu, že služební psi byli u četnictva dlouho zakázáni. Přinášíme další díl seriálu Století četnické kriminalistiky.

Cestou za město na výcvik služebního psa jménem Alto v ranních hodinách ve čtvrtek 8. února 1934 byl strážmistru Votrubovi oznámen nález mrtvoly muže na mělčině rybníka Kačák. Strážmistr Votruba si poznamenal iniciály oznamovatele Josefa Záleského, krejčího z Nitry, a po ukázání místa nálezu mrtvoly jej požádal o vyrozumění kolegů z pátračky.

Místo nebylo naštěstí frekventované a v okolí mrtvoly mladého muže ležícího obličejem ve vodě s rozbitou hlavou byly zřetelné stopy pravděpodobného pachatele. Mrtvola muže byla ještě vlažná, což nasvědčovalo tomu, že od spáchání činu neuplynulo mnoho času. Strážmistr Votruba stopy obuvi pečlivě změřil a poté je obkreslil. Nedaleko objevil místo za křovím, kde pachatel na svoji oběť zřejmě vyčkával. To nasvědčovalo, že vražda byla plánovaná.

Po uvedení na stopu Alto navětřil lidský pach a sledoval ho po břehu rybníka po zprvu zřetelných stopách vedoucích od mrtvoly. Zhruba po třiceti krocích spatřil strážmistr Votruba odhozenou sekeru. Byla dlouhá 28 cm a na její čepeli bylo vyryto písmeno V.

Po necelé půlhodině byl slyšet motor služebního automobilu a strážmistr Votruba mohl s Altem pokračovat po stopě pachatele vraždy. Stopa vedla od rybníka úhlopříčně přes louku do lesa. Přes les pokračovala až na železniční zastávku a zde se Alto následovaný kromě svého pána i strážmistrem Tomkem na nástupišti zastavil.

Výslechem železničního zřízence Adolfa Zezuly četníci zjistili, že do ranního vlaku č. 432 v 6:05 na poslední chvíli naskočil udýchaný zámečník Václav Holba z Nitry, aniž by si koupil lístek. Vlak již odjížděl směrem na Lužianky.

Na břehu rybníka vrchní strážmistr Svoboda s praporčíkem Slechanem při prohlídce mrtvoly podle nalezených dokladů zjistili, že jde o 25 roků starého cihlářského dělníka Jana Bálinta z Tormoše. U mrtvého byl dále nalezen pouze kapesník a rozbité kapesní zrcátko. To nasvědčovalo loupežné vraždě. Mrtvola měla roztříštěné temeno hlavy a byla na ní viditelná mozková hmota. Bylo zřejmé, že vrah oběť udeřil sekyrou opakovaně. Fotograf štábní strážmistr Pícl situaci na místě včetně zjištěných stop pečlivě vyfotografoval a pořídil nákres místa nálezu mrtvoly s vyznačením jednotlivých stop.

Nedaleko místa, kde pachatel na oběť číhal, nalezl praporčík Slechan několik vypálených sirek a nedokouřenou cigaretu značky Egypt.

Století četnické kriminalistiky 1850 - 1945

Seriál serveru Technet.cz od četníka Michala Dlouhého.

Čtrnáctidílný seriál vás provede téměř stoletým obdobím existence četnictva na našem území.

Postupně se podíváme na kriminalistickou taktiku a metodiku vyšetřování nejvážnějších trestných činů, rozvoj pátrací služby, daktyloskopii, mechanoskopii, ale i evidenci zločinců, četnické pátrací stanice, dopravní prostředky používané při výkonu služby a další.

Potkáte se i se skutečnými četníky, kteří se stali předobrazem seriálových postav.

Seriál volně čerpá z publikace Století četnické kriminalistiky, kterou vydalo nakladatelství Svět křídel.

Dosud vydané díly najdete zde.

Kolem jedenácté hodiny se na místo dostavila soudní komise, která nařídila převoz těla do márnice místního hřbitova, kde bude provedena pitva. Ohledávající lékař konstatoval, že smrt nastala vzhledem k rozsahu zranění okamžitě.

Strážmistři Tomek s Votrubou se od průvodčího vlaku č. 432 dozvěděli, že Holba byl po nastoupení do vagonu velmi rozrušen a měl pravý rukáv a obě ruce ušpiněné od krve. Když zjistil, že si ho cestující prohlížejí, tak na příští zastávce vystoupil.

Hedvika mu dávala přednost

Václav Holba, 26 roků starý, svobodný zámečnický dělník, dosud netrestaný, byl četníky dopaden v domě svých rodičů. Byl oblečen v domácím oděvu a při prvním výslechu spáchání vraždy popřel. Z jeho chování však bylo zřejmé rozrušení, které se snažil skrývat. Proto se četníci rozhodli provést domovní prohlídku.

V prádelně byl nalezen kabát s čerstvými krvavými skvrnami, zejména na pravém rukávu. Při osobní prohlídce byla u Holby nalezena načatá krabička cigaret značky Egypt a krabička sirek. Žádné další cennosti nalezeny nebyly.

Přesto bylo pokračováno ve výslechu, při kterém Holba doznal, že Jana Bálinta zavraždil proto, že mu 18letá Hedvika Pešová před ním dávala přednost. Při štípání dřeva včerejšího dne dostal na Bálinta vztek a rozhodl se, že ho sprovodí ze světa. Vstal tedy časně ráno a od páté na něj čekal ukrytý v houští u rybníka a na jeho cestě do práce ho třemi údery do hlavy přinesenou sekerou zavraždil. Poté se dal na útěk, při kterém sekeru odhodil. Při útěku z místa činu stihl ranní vlak. Když si uvědomil, že cestují zpozorovali jeho zakrvácený oděv, vystoupil na první zastávce a pěšky se vydal domů, kde se převlékl do domácího oblečení.

Po přivedení na místo činu předvedl, jak vše provedl, projevil lítost a několikrát hlasitě plakal. Pro zločin vraždy byl Václav Holba zatčen a spolu se zajištěnými důkazy dodán do vazby krajského soudu v Nitře.

Vražda Anežky Hrůzové a pes Piks

Mě nejstarší známý případ použití psa v boji se zločinem na našem území se datuje do roku 1899, kdy došlo k zavraždění dvacetileté Anežky Hrůzové u Polné. Velmi známý případ nebyl dodnes řádně objasněn, ačkoliv za jeho spáchání byl krajským trestním soudem v Kutné Hoře odsouzen Leopold Hilsner. Vražda byla vyšetřována četnictvem a soudní komisí polenského okresního soudu. Více o takzvané Hilsneriádě si přečtěte zde.

Začátky kynologie

Zejména armády začaly v průběhu 19. století používat služeb psů jako strážců, hledačů raněných, zahynulých a pronásledovaných uprchlých osob nebo jako poslů tam, kde by člověk neprošel vůbec, či velmi pomalu.

Rigidní ustanovení služební instrukce pro rakouské četnictvo však obsahovala kromě požadavku na řádné ustrojení a vyzbrojení a vojenské chování četníka i z dnešního hlediska nepochopitelný zákaz vodění psů do služby, který platil od samého vzniku četnictva v monarchii a byl postupně rušen až v období samostatného československého státu.

Naproti tomu odborník na slovo vzatý, rakouský vyšetřující soudce, autor věhlasné Příručky pro vyšetřující soudce, policejní úředníky, četníky atd. z roku 1893, Dr. Hans Gross již v roce 1897 pojednává a přednostech psů pro službu vykonávanou četnictvem.

Gross říká, že dobře vycvičený pes by pro četníka byl výbornou pomocí a nazývá jej "psem doprovodným". Předpokladem použití doprovodného psa měl být jeho výcvik v tom směru, aby neštěkal a tím neprozradil přítomnost svého pána, ale aby jej pouze bručením upozornil na hrozící nebezpečí, dále aby naprosto uposlechl pokynů pána, zejména aby zůstal čekat tam, kde mu pán poručí. To byla reakce na tehdy panující názor, že se nehodí brát psa do místností úřadů.

Dalším požadavkem byla schopnost psa za každých okolností a odevšad se vrátit na stanici se vzkazem nebo pro pomoc a jako poslední vlastnost požadoval Hans Gross schopnost psa hledat úmyslně schované, nebo ztracené věci či zavražděné osoby. Ačkoliv byly rakouské četnické správě zdůrazňovány přednosti zavedení psů pro četnictvo, zůstal návrh bez odezvy.

Dovolím si nyní uvést dobové svědectví o použití psů, i když ne služebních: „Když četnictvo stopy krve marně hledalo, když i myslivci prošli celé lány kolem a když z Prahy vyšla mylná myšlenka o nekrofilii, vydal se nájemce honiteb polenských p. Ant. Dvořák se svými výtečnými dvěma anglickými psy Mylordem a Piksem, aby slídili po výše řečené krvi. Pan Dvořák byl se mnou na místech těch i se svými psy, jež shledal jsem jako znamenité myslivecké, dobře cvičené.

Pan Dvořák pravil mi, že pes Piks po dvouhodinovém stavění a hledání kolkolem místa činu, které pan Dvořák naschvál obcházel lesem do půlkruhu k cestě a borovici již zmíněné, asi na osm metrů po větru stál a počal stavovat. Tihl ve velkém napjetí přímo k místu vražd a stavil v místě, maje pána v zápětí, kde krev svou vycedila nešťastná Anežka. Připomínám, že pan Dvořák věděl o místě tom, ale psy naschvál vodil daleko kolem, až přišel k místu skutku a jak při tom činil se skvostný Piks! Piks vystavě místo, obíhal ho, až konečně ulehl si v místo vyslíděné, hrabal, hledal, ale nadarmo. Pes byl bit, že „nenechává,“ až konečně odtáhl jej pan Dvořák za nohy z místa.“

Ne psům a pitvořivým pohybům

Rakouská četnická správa byla vůči návrhům na zavedení psů rezistentní až do roku 1909. Tehdy vznikl spolek, "Polizeihundverein", který požádal ministerstvo zeměbrany, aby povolilo aktivní účast příslušníků četnictva na činnosti uvedeného spolku. Po předchozích průtazích udělil četnický inspektor v rámci své působnosti generálně všem příslušníkům četnictva povolení ke vstupu do spolku, avšak pod podmínkou, že tím pro četnictvo nevzniknou žádné větší materiální oběti.

Uvedené povolení však v žádném případě neznamenalo povolení držet psy na četnických stanicích a vodit je do služby, neboť vodění policejních psů do služby by přivodilo více škod než prospěchu. Četnický inspektor ve svém zdůvodnění poukazoval, že četník se psem by se stal předmětem útoku volně pobíhajících psů a že jeho příchod do obce by byl místními hlídacími psy, hlavně v noci, zdaleka avizován. Tudíž zákaz vodit psa do služby obsažený v § 10 služební instrukce je plně odůvodněn. Co všechno paragraf četníkovi zakazoval, vidíte na snímku níže. Ať tak či tak, ledy odporu proti psům byly u četnické správy přece jen prolomeny.

§ 10 Služební instrukce pro četnictvo - četník se nesmí pitvořivě pohybovat.

Četník, který potkal Švejka a choval psy

Jedním ze zakladatelů četnické kynologie byl český četnický důstojník, rytmistr Theodor Rotter, který se pod vlivem uvedeného spolku zprvu na vlastní náklady zabýval chovem policejních psů. Je to ten četník, o němž píše Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka, kterak na Kladensku dělal pokusy s policejními psy na vandrácích. V roce 1908 v rámci dovolené navštívil četník Rotter v německém Saarbrückenu kurz pro výcvik služebních psů pruského četnictva. Po návratu do svého tehdejšího působiště na Kladno si z vlastních prostředků zakoupil párek německých ovčáků a začal je cvičit podle zkušeností získaných při pozorování kurzu v Prusku.

V roce 1910 byli na popud rytmistra Rottera s povolením ministerstva zeměbrany zařazeni na četnických stanicích v Ostravě, Karvíně a Fryštátě 3 policejní psi v majetku jejich vůdců, kteří byli k tomuto účelu řádně vycvičeni. Vzápětí nato se četnické správě hromadily požadavky ostatních zemských četnických velitelství, aby i u nich byli na zkoušku povoleni policejní psi.

Již v roce 1910 bylo ministerstvem zeměbrany na popud četnického inspektora rozhodnuto, aby všichni čtyři psi, kteří byli četnictvem používáni, mohli být bráni do služby, byly povoleny státní příspěvky na udržování psů a některým četnickým důstojníkům bylo povoleno chovat policejní psy.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě v roce 1910 se podařilo pomocí policejního psa vypátrat pachatele "pojišťovací" vraždy v Hodoníně Tomana. Nezkušenost vůdce psa, který nedokázal porotě objasnit podstatu stopovací činnosti psa, poněkud zkomplikovala proces, ale nedostatek byl vystoupením rytmistra Rottera coby odborného znalce uveden na pravou míru.

V roce 1911 vydal rytmistr Rotter první směrnici pro užívání služebních psů pro rakouské četnictvo Výcvik a použití služebních psů, která obsahovala první pokyny k výcviku psa s požadavky na vlastnosti a schopnosti, které musí vycvičený pes mít před zařazením do služby. Uvedená směrnice obsahovala i ustanovení, jak si má četník - vůdce "služebního" psa počínat před soudem.

Výsledky dosahované používáním služebních psů přiměly zkostnatělou rakouskou četnickou správu k úpravě služby jejich vůdců. Po letitých diskusích bylo rozhodnuto o jejich vyzbrojení pistolí a o minimálním počtu pěti hodin služby se psem za den. Dále bylo povoleno používání psů při eskortách a rovněž bylo navrženo ustoupení od nuceného nošení náhubku v případě, že pes není kousavý a je dobře vycvičen.

První psinec

Ačkoliv se Evropa již zmítala ve válce, byl v roce 1915 zřízen u rakouského četnictva první psinec financovaný ze státních prostředků. Psinec vybudovaný v Písku nevedl nikdo jiný než rytmistr Rotter. Písecký psinec dodával každoročně určitý počet služebních psů pro jednotlivá četnická velitelství a jeho správce byl pověřen prováděním odborné inspekce četnických stanic se služebními psy. Rotter, mezitím povýšený do hodnosti majora, mimo jiné doporučoval přidělovat služební psy četnickým stanicím v místech železničních křižovatek vzhledem k výhodnému spojení a možnosti rychlé dopravy na místo činu.

V době státního převratu bylo na území nově vzniklého státu celkem 27 služebních psů, a to v píseckém psinci a na četnických stanicích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Psinec byl však vzhledem k nedostatku finančních prostředků zrušen a psi, někteří vzhledem ke svému stáří neupotřebitelní, byli rozprodáni.

Absence vycvičených psů ve výkonu četnické služby se začala záhy projevovat. V roce 1921 se začaly na ministerstvu vnitra, do jehož působnosti četnictvo připadlo, množit prosby jednotlivých četníků, aby jim bylo povoleno chovat služebního psa a brát jej s sebou do služby. Argumentem bylo využití předností psa nejen ve službě pátrací, ale i pro zajištění bezpečnosti jejich vůdců, což bylo v poválečném období s enormním nárůstem zločinnosti více než aktuální. Jednotlivá zemská četnická velitelství ministerstvo vnitra zmocnilo k povolování držby a výcviku vlastních čistokrevných psů plemen německý ovčák, dobrmanský pinč a airedale-terrier, a to na útraty vlastníka. Vodění psů do služby bylo vázáno na vykonání odborné zkoušky před komisí k tomu účelu ustanovenou a závazku držitele, že v případě potřeby propůjčí psa pro bezpečnostní službu v celém soudním okrese.

Označení podezřelého psem je podpůrný důkaz

Velkým podporovatelem rozvoje četnické kynologie byli již několikrát zmíněný podplukovník Josef Ježek, náměstek přednosty vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra, které mělo na starosti záležitosti četnictva, a jím podporovaní kapitáni Josef Povondra a Oldřich Pinkas. V jejich práci Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů bylo uvedeno, že označení osoby služebním psem musí být chápáno jako podpůrný důkaz, který nemůže sám o sobě být důvodem k zatčení, domovní, či osobní prohlídce, nýbrž pouze upozorní četníky, že označená osoba může mít vztah k místu činu či jeho okolí. Případné podezření na osobu muselo být doloženo jinými, materiálními indiciemi.

Československá četnická správa ve snaze zajistit četnictvu moderní pomůcky k usnadnění výkonu obtížné služby, jakož i rodící se pátrací služby, začala vážně uvažovat o znovuvybudování instituce služebních psů četnictva. K tomuto účelu vynakládala ze státního rozpočtu následující finanční prostředky:

  • v roce 1922 - 50 000 korun
  • v letech 1923 a 1924 pokaždé 150 000 korun
  • v roce 1925 - 125 000 korun.

Obálka knihy Století četnické kriminalistiky

Základem nové organizace byly samozřejmě dosavadní bohaté zkušenosti. Rovněž došlo k navázání spolupráce s odbornými kynologickými organizacemi v Praze a v Brně s cílem zapojení široké odborné veřejnosti. Za pomoci Klubu pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, který poskytl svoje cvičiště v Praze na Pankráci, se dne 27. listopadu 1921 uskutečnily první zkoušky policejních psů československého četnictva. Následně byl zakoupen první chovný kmen pěti psů vhodných k výcviku a od roku 1923 byly v Nových Hradech v jižních Čechách zahájeny kurzy pro výcvik služebních psů a jejich vůdců. Prvního kurzu se kromě pěti erárních psů zúčastnilo dalších osm psů ve vlastnictví jednotlivých četníků. V Nových Hradech se uskutečnily celkem čtyři dvanáctitýdenní kurzy. Absolvováním kurzu byl výcvik psa pouze zahájen a po zařazení na četnickou stanici měl pokračovat, a to v rozsahu minimálně jedné hodiny denně.

V roce 1924 vyšla příručka již zmíněného četníka Františka Jurky s názvem Policejní pes jako pomocník bezpečnostních orgánů. První díl obsahuje výčet předností vycvičeného policejního psa a shrnuje dosavadní vývoj služební kynologie, včetně zmínky o Hansi Grossovi. Druhý díl je věnován základnímu výcviku policejního psa a jeho vůdce, třetí službě strážní a ochranné a čtvrtý stopování.

Vraha z Česka odhalil pes v Německu

Pátý díl příručky pojednává o lidském pachu a prostředcích, jak se vyhnout stíhání policejním psem, dále je popsán způsob poznání na základě konzervovaného pachu, způsob hodnocení práce policejního psa a připomenutí kladů a záporů práce s policejními psy. Je zde popsán případ použití pachové konzervy k usvědčení pachatele vraždy a znásilnění, ke kterému došlo po roce a půl od spáchání činu. Čin byl spáchán u Jablonce a pachatel byl poznán německým služebním psem ve dvoře drážďanské věznice, kde byl vězněn pro různé krádeže a vloupání, podle klobouku zanechaného na místě činu. Další části příručky jsou věnovány ochraně stop proti zvědavcům a rušitelům, zákonným povinnostem majitelů psů, psím nemocem, jejich výchově a výživě.

Za účelem zkvalitnění chovu a výcviku služebních psů byl zakoupen a upraven objekt v Pyšelích u Prahy, kde byl v roce 1925 zřízen Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva a jako cvičitel byl ustanoven vrchní strážmistr Adolf Horák. Chováni byli psi následujících plemen: němečtí ovčáci, airedale-terrieři, dobrmani, kníráči, boxeři, rottweileři, tatranští a karpatští ovčáci - čuvači a komondoři.

Výcvik psa začínal ve věku 16 - 18 měsíců a dělil se na tři části. V první byla pozornost věnována poslušnosti, skokům, šplhu, přinášení předmětů, jejich střežení a odmítání potravy, ve druhé cvikům potřebným při pomoci psa ve strážní službě, obraně vůdce a při pronásledování prchajících zločinců a ve třetí pak stopování.

Na závěr výcviku se konaly zkoušky, které měly prověřit získané schopnosti. Například ve stopování musel pes poznat cizí stopy staré alespoň tři hodiny a 500 metrů dlouhé, klikaté, na jednom místě v pravém úhlu zalomené.

Psů se báli i pytláci

Používání psů četnictvem budilo na veřejnosti značný respekt. Tomuto respektu napomáhalo i líčení různých historek (některé z nich byly i poněkud přehnané), v nichž čtyřnozí četníci zaznamenali úspěchy.

Zejména pytláci, pokud se dozvěděli, že četnická stanice má psa, rychle mizeli do sousedního rajónu. Rovněž tak široká veřejnost se zajímala o psy používané četnictvem a oceňovala jejich výsledky. Bez ohledu na druh zločinu se ze strany veřejnosti mnohdy ozývaly hlasy, zda byl při jeho vyšetřování použit služební pes. Zda vůbec existovaly podmínky pro jeho použití, to již nikdo nezkoumal.

Po úspěšném absolvování závěrečné zkoušky byli psi označeni jako služební a byli umisťováni podle potřeby na četnické stanice, kde bylo nejpříznivější železniční spojení a kde to nejvíce vyžadovaly bezpečnostní poměry. Rozhodnutí o tom činil zemský četnický velitel spolu se zemským politickým úřadem, přičemž byla dodržována zásada, aby v jednom soudním okrese byla pouze jedna stanice se služebním psem. Od roku 1929 byli služební psi zařazováni na četnické pátrací stanice.

V žádostech o vyslání služebního psa muselo být vždy uvedeno, jaký trestný čin, kdy a kde byl spáchán, zda byly na místě činu zjištěny stopy či předměty, z nichž by pes mohl vzít pach, zda byly pachové stopy zajištěny proti porušení nebo překrytí, bylo-li veřejnosti utajeno vyžádání služebního psa a kam má být pes vypraven. Časový úsek mezi vznikem stopy a nasazením psa neměl být větší než 50 hodin. Při pátrání v širším okruhu, například po lupičských bandách, bylo doporučováno použití všech dosažitelných služebních psů.

Kromě služebních psů, využívaných ke sledování pachových stop, používalo četnictvo také psy ochranné, sloužící výlučně k ochraně psovoda. Ochranní psi byli chováni a používání zejména v pohraničí, v nepřístupných lesnatých, málo zalidněných oblastech a v noční době, kde to vyžadovala veřejná bezpečnost a bezpečnost službu konajících četníků. Plemeno psa nebylo rozhodující, pes však musel mít takové vlastnosti, aby zajistil bezpečnost svého vůdce prohledáváním zakrytého terénu a nepřehledných míst a ochránil ho před útoky jiných osob.

Poděkování:

Příspěvek byl zpracován na základě publikace "Století četnické kriminalistiky", kterou vydalo nakladatelství Svět křídel. Práce je završením čtvrt století trvající vědeckovýzkumné činnosti JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D., který na uvedené téma zpracoval diplomovou a rigorózní práci na Právnické fakultě UK Praha a disertační práci na Policejní akademii ČR. Vědecké bádání autora je věnováno organizaci četnictva na našem území a jím vykonávané pátrací službě. Publikace je pojata jako naučně populární, obsahuje reálie, skutečné kriminální případy a řadu obrazových příloh.

Novinky o literární tvorbě Michala Dlouhého najdete na jeho stránkách nebo na Facebooku.