V pátek 8. července 2011 v 17:26:25 středoevropského letního času se má raketoplán Atlantis odlepit od rampy LC-39A Kennedyho kosmického střediska na floridském mysu Canaveral a vydat se ke své třiatřicáté a poslední misi do vesmíru. Let označený STS-135 má být definitivně posledním v třicetileté historii kosmických raketoplánů.
Program posledního letuDen po dni Hlavní položky letového plánu 8. července 9. července 10. července 11. července 12. července 13. července 14. července 15. července 16. července 17. července 18. července 19. července 20. července |
Tentokrát pouze ve čtyřech
Na jeho palubě bude tentokrát výjimečně pouze čtyřčlenná posádka. Jejím velitelem byl jmenován devětačtyřicetiletý námořní kapitán ve výslužbě Christopher J. Ferguson, který se vydává do kosmu již potřetí. V minulosti se zúčastnil letu STS-115 raketoplánu Atlantis jako druhý pilot a v listopadu 2008 velel nejmladšímu raketoplánu Endeavour při jeho misi STS-126.
V pravém křesle raketoplánu se zítra usadí jako druhý pilot čtyřiačtyřicetiletý plukovník námořní pěchoty Douglas G. Hurley, který již navštívil Mezinárodní vesmírnou stanici při svém zatím jediném letu STS-112 na palubě Endeavour.
V druhé řadě za piloty budou sedět dva letoví specialisté. Křeslo u stěny vpravo obsadí šestačtyřicetiletá Sandra H. Magnusová, která jako členka 18. dlouhodobé expedice strávila na palubě ISS celkem 132 dny. Dopravil ji tam raketoplán Endeavour v listopadu 2008 a zpět na zemský povrch se vrátila raketoplánem Discovery v březnu roku následujícího.
Posledním členem posádky je osmačtyřicetiletý plukovník letectva ve výslužbě Rex J. Walheim, sedící uprostřed za piloty a asistující jim během startu jako palubní inženýr. Atlantis zná jako svoje boty, neboť obě předchozí cesty do vesmíru vykonal právě na jeho palubě. Poprvé to bylo v dubnu 2002 během mise STS-110 a pak o šest let později v únoru 2008, kdy let STS-122 dopravil na stanici ISS evropský laboratorní modul Columbus.
Chybí záchranný raketoplán. Co když se něco stane?
Důvod, proč posádku tvoří jen čtyři astronauti, je nasnadě. Po havárii raketoplánu Columbia v únoru 2003 byl vždy připraven další raketoplán, aby v případě neopravitelného poškození předcházejícího stroje během startu byl připraven odletět na stanici a odtamtud přivézt jeho celou posádku. Tentokrát to již není možné, protože NASA nemá k dispozici žádnou další vnější nádrž ET ani pomocné vzletové stupně SRB, které by byly zapotřebí pro zajištění další mise.
Podle původních plánů měl být tentokrát raketoplán Atlantis připraven pouze jako záchranný stroj a po úspěšném ukončení letu STS-134 raketoplánu Endeavour již měl jít rovnou do výslužby. Jeho nádrž ET a motory SRB by tak zůstaly nevyužité. To bylo manažerům programu STS líto, a proto – povzbuzení doposud úspěšným průběhem předchozích misí – se rozhodli riskovat a poslat stroj ještě jednou nahoru. Dostali k tomu i nezbytný souhlas a hlavně finanční prostředky od Kongresu.
Co však v případě, že k poškození Atlantisu přece dojde? V takovém případě by posádka raketoplánu zůstala na stanici ISS a byla by postupně dopravena na Zemi na palubách ruských kosmických lodí typu Sojuz, které normálně slouží k výměně členů dlouhodobých posádek. V případě potřeby by však startovaly jen s dvoučlennou, případně jednočlennou posádkou a vracely by se s trosečníky z Atlantisu. Celá evakuace by trvala pravděpodobně deset měsíců a skončila by až na jaře roku 2012. Samozřejmě by to nabouralo celé dlouhodobě pečlivě připravené složení dlouhodobých posádek stanice.
Proč riskovat? ISS tady bude až do roku 2020 a nemá ji co zásobovat
Tlak na zařazení letu STS-135 do plánu se zvýšil zejména poté, co Američané ustoupili od svého rozhodnutí v roce 2015 stanici opustit a 2016 ji zlikvidovat navedením do zemské atmosféry nad jižním Pacifikem. Kromě nátlaku ostatních mezinárodních partnerů projektu ISS hrálo roli i doporučení pracovní komise hodnotící pro prezidenta Obamu stav a výhledy americké pilotované kosmonautiky, kterou vedl Norman R. Augustine.
Místo několika tun pouhých pár kilogramůAž skončí raketoplány, zbudou jen sojuzy Stojí za zmínku, že po ukončení letů raketoplánů budou jediným prostředkem pro dopravu nákladu na Zemi jen ruské sojuzy. Ty však kromě tří osob pojmou pouze 60 kg nákladu. Teprve Dragony, které by, doufejme, měly začít obsluhovat ISS v příštím roce, by měly možnost dopravit na zem asi dvě tuny nákladu. Atlantis přitom bez problémů uveze i modul o hmotnosti přes 11 tun a další náklad v prostoru pro posádku. |
Prodloužení využívání ISS nejméně do roku 2020 a s výhledem ještě o sedm let déle si samozřejmě vyžádalo dopravu značného množství zásob a náhradních dílů pro zabezpečení provozu tohoto vesmírného pracoviště. Přitom vývoj a uvedení do provozu dalších amerických nákladních kosmických lodí pro dopravu na ISS, lodí typu Dragon a Cygnus, se zpožďovalo a kapacita ruských, japonských a evropských lodí je nedostatečná.
Proto se v nákladovém prostoru Atlantisu nachází italský nákladní modul MPLM Raffaello. Je to válcový klimatizovaný prostor o průměru 4,5 metru a celkové délce 6,5 metru. Na palubě má celkem 16 nákladních skříní a palet pro uložení kusového nákladu zabaleného v balících a pytlech. Celková hmotnost naloženého modulu při startu činí 11 557 kg, z čehož na vlastní náklad včetně skříní a balícího materiálu připadá 7 082 kg. Jednou z důležitých položek je titanová nádrž ARFTA na moč pro systém regenerace vody.
Se stěhováním pomohou Rusové i Japonec
Při návratu bude v prostorách modulu kromě likvidovaných přístrojů a jiného odpadu i řada výsledků výzkumů, který probíhal na palubě ISS. Mezi jiným MPLM Raffaelo dopraví na Zemi také porouchaný tepelný výměník z klimatizační jednotky, aby se zjistila příčina jeho selhání. Více o dramatickém průběhu havárie čtěte na Technet.cz zde. Celkem by to mělo být asi 5 400 kg nákladu.
I ve stavu beztíže si přestěhování uvedeného množství nákladu vyžádá svůj čas. Letový plán počítá s tím, že pro překládku dovezeného nákladu budou astronauti z raketoplánu spolu s posádkou amerického segmentu stanice Garanem, Fossumem a Japoncem Furukawou potřebovat celkem 58 hodin práce, pro ukládání věcí určených k dopravě na Zemi dalších 72 hodin.
Přímý přenos z posledního startu raketoplánu na Technet.czve studiu komentovali odborník na kosmonautiku a vesmír Antonín Vítek a český kosmonaut Oldřich Pelčák. V pátek 8.7.2011 na Technet.cz. Začínali jsme hodinu před plánovaným startem, tedy v 16:30 hodin. |
Kromě modulu Raffaello je další náklad pro ISS uložen na obytné palubě v prostoru pro posádku. Je tady například transportní mraznička GLACIER se vzorky pro biologické a biotechnologické experimenty. Stejná je připravena na palubě stanice k odeslání na Zemi. Jsou v ní kromě výsledků pokusů uloženy nejen vzorky krve, slin a moči, odebrané astronautům, ale i vzorky pitné vody, které budou podrobně analyzovány v pozemských laboratořích.
Protože doba letu raketoplánu je stanovena na 12 dní (s možným odkladem přistání z důvodu špatného počasí až o dva další dny) a manipulaci s nákladem by posádka Atlantisu stíhala jen stěží, přislíbila ruská kosmická agentura, že se do stěhováni zapojí celkem 25 hodinami i všichni tři ruští členové posádky ISS, Borisenko, Samokutjajev a Volkov.
V zadní části nákladového prostoru raketoplánu za modulem Raffaello je usazena speciální nosná konstrukce LMC pro náklad, který může být vystaven vakuu kosmického prostoru. Během startu na ní bude experimentální zařízení RRM (Robotic Refueling Mission). To má sloužit k testům dálkově ovládaného plnění nádrží družic pohonnými látkami. Po vyzvednutí z nákladového prostoru raketoplánu ho astronauti Michael Fossum a Ronald Garan z dlouhodobé posádky stanice umístí během šestiapůlhodinové vycházky do volného prostoru nejprve na kotvicím systému EOTP pro dočasné ukládání výměnných dílů výbavy stanice. Teprve po odletu raketoplánu ji astronauti přemístí staničním manipulátorem SSRMS, takzvanou "kanadskou paží", na definitivní místo na skladové plošině ELC-4, kde budou probíhat vlastní pokusy.
Konečně zjistíme, co způsobilo havárii chladícího systému na ISS
Na nosnou konstrukci LMC v nákladovém prostoru raketoplánu Fossum a Garan umístí porouchané čerpadlo vnějšího okruhu termoregulačního systému stanice. To sloužilo k zajištění cirkulace teplonosného média – kapalného amoniaku – který odváděl teplo z nitra stanice do velkých radiátorů, které teplo vyzařovaly do vesmíru. Koncem července 2010 však čerpadlo selhalo, pravděpodobně pro zkrat v řídicí elektronice. Výpadek jednoho ze dvou okruhů si vyžádal drastické omezení provozu elektroniky na stanici. Po dvou týdnech a třech opravářských výstupech ve skafandrech do volného prostoru astronauti Douglas Wheelock a Tracy Caldwell-Dysonová porouchané čerpadlo nahradili novým a obnovili tak funkci termoregulačního systému v plném rozsahu. Tím zabránili jinak hrozící evakuaci stanice.
Od té doby bylo rozbité čerpadlo stále připevněno venku na stanici. Techniky na Zemi však stále zajímala hlavní příčina, která čerpadlo vyřadila z provozu. Na ISS jsou k dispozici tři další záložní čerpadla, ale není jisté, zda v případě první poruchy šlo o náhodnou příčinu, nebo o nějakou konstrukční závadu. Při posledních letech raketoplánů nebyla možnost dopravit vadné čerpadlo dolů, protože v nákladovém prostoru pro ně nebylo místo. Po přistání raketoplánu bude čerpadlo odesláno k jeho výrobci, firmě Hamilton Sundstrand, k rozebrání a ke zjištění příčiny poruchy.
Zajímavým plánovaným experimentem během letu STS-135 má být vypuštění malého pětikilogramového satelitu o rozměrech 127 × 127 × 254 mm. Na jeho povrchu jsou umístěny vzorky nových typů slunečních (fotovoltaických) článků.
