Alamosaurus sanjuanensis byl vědecky popsán roku 1922 a dlouho byl považován za středně velkého sauropoda, který se s délkou kolem 20 metrů a hmotností do 30 tun nemohl měřit s největšími brachiosauridy nebo titanosaury. Podstatné bylo, že šlo o vůbec posledního známého sauropoda, žijícího až na samotném konci křídy před asi 70 – 66 miliony let.
Dlouho se přitom předpokládalo, že podobní sauropodi téměř zcela vymizeli již na konci předcházející jurské periody, tedy období končícího před 145 miliony let. Postupně pak přišly další objevy, které ukázaly, že obří sauropodi byli ve skutečnosti velmi rozšíření i v průběhu křídy, alamosaurus je však stále tím úplně posledním známým rodem sauropoda na území Severní Ameriky.
Ze středně velkého dinosaura obrem
V současnosti se navíc ukazuje, že šlo o obra mnohem většího, než se až donedávna předpokládalo. V roce 1997 bylo v oblasti Národního parku Big Bend v Texasu objeveno devět artikulovaných krčních obratlů ohromných rozměrů. Týmy z Texaské univerzity v Dallasu a Perotova muzea (tehdy ještě Dallas Museum of Natural History) prováděli výzkum v severovýchodní části parku a studentka Texaské univerzity Dana Biasattiová obratle náhodně objevila při překonávání jedné z terénních nerovností.
V květnu 2001 pak jiný tým donesl na odlehlou lokalitu na zádech téměř 1,5 tuny materiálu pro vytvoření sádrových obalů a vyproštění zkamenělin z horniny. Ty byly nakonec helikoptérou dopraveny ve výšce asi 15 metrů nad zemí k nákladnímu vozu vzdálenému necelé dva kilometry. Na nákladním voze pak byly fosilie konečně dopraveny do asi 800 kilometrů vzdálené laboratoře Perotova muzea v Dallasu.
Zatímco dříve objevené exempláře ukazovaly pouze na „střední“ velikost, novější fosilní materiál popsaný roku 2011 poukazuje na skutečně obří rozměry alamosaurů. Hmotnost největších jedinců nejspíš přesáhla 50 metrických tun, což odpovídá hmotnosti deseti slonů afrických.
Dodnes je to největší dinosauří fosilie objevená v Texasu a smontovaná kostra dinosaura tvoří zlatý hřeb expozice Perotova muzea, nově otevřeného v prosinci 2012. Vedle 8,5 metru vysoké kostry o délce dvou autobusů vypadá dokonce i vedle stojící kostra druhu Tyrannosaurus rex titěrně.
Po smontování obří kostry následoval logicky i vědecký popis, který byl založen na mnohem kompletnějším materiálu. Studie s názvem „An articulated cervical series of Alamosaurus sanjuanensisGilmore, 1922 (Dinosauria, Sauropoda) from Texas: new perspective on the relationships of North America’s last giant sauropod“ od autorů Ronalda S. Tykoskiho a Anthonyho R. Fiorilla je završením dvou desetiletí těžké práce a spolupráce mezi několika institucemi.
V roce 2011 byla vědci z Pensylvánské univerzity publikována jiná studie, která přišla s tvrzením, že alamosauři mohli dosahovat velikostní kategorie argentinosaura, tedy délky přes 30 metrů a hmotnosti zhruba přes 70 tun. Ačkoliv s tímto názorem nesouhlasí všichni paleontologové, obří rozměry titanosaura z jihozápadu Spojených států nelze popírat.
Jméno podle obchodní stanice
Zajímavý je také původ rodového jména dinosaura, které kupodivu nevzalo svůj základ ve slavné historické bitvě v texaském San Antoniu roku 1836 (kde Texasané a Mexičané bojovali o římskokatolickou misii). Je odvozeno od španělského jména původní obchodní stanice a zároveň geologického souvrství Ojo Alamo, ve kterém byly první fosilie alamosaura objeveny.
Dřívější objev jednoho dospělého a dvou nedospělých (subadultních) jedinců na jedné lokalitě v Texasu naznačuje, že tito mohutní sauropodi mohli žít v jakýchsi rodinných skupinách. Podle jednoho výzkumu mohlo právě na území tohoto státu kdysi najednou existovat asi 350 tisíc jedinců alamosaura, což by však vzhledem k velikosti tohoto území znamenalo jen 1,8 dinosaura na čtvereční kilometr. Podobným vývodům a spekulacím by se nepochybně divil i paleontolog Charles Gilmore, který alamosaura před více než devadesáti lety představil vědě.
Podstatné však je, že obří sauropodi nevyhynuli předčasně a v podobě alamosaura se dočkali až samotného velkolepého konce druhohor.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
