Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pouštění žilou v minulosti zabíjelo, ale někomu by prý mohlo prospět

aktualizováno 
Němečtí lékaři vyzkoušeli u svých pacientů postup z doby předvědecké medicíny: pouštění žilou. Podle nich pomáhá pacientům s nadváhou a problémy, které hrozí přerůst v cukrovku II. typu. Ale efekt není příliš výrazný, takže zatím zůstává jen u teorie.

Kresba pouštění žilou z roku 1805 | foto: James Gillray (1757-1815)

Pouštění žilou čili venesekce nebo také flebotomie je dnes medicínskou kuriozitou. Dlouhá staletí ovšem představovalo jeden z hlavních lékařských nástrojů.

Do medicíny ji možná zavedl alexandrijský anatom Erasistratus, ale je ještě pravděpodobnější, že se provozovala už dříve i jinde. Nejvýznamnějšího teoretika si postup našel v Galénovi. Římský lékař propracoval teorií čtyř základních tělesných šťáv, z nichž jednou byla i krev. Podle ní (zjednodušeně řečeno) nemoci vznikají především v důsledku nerovnováhy mezi těmito základními tekutinami v těle.

Lékařova práce spočívala v znovunastolení této rovnováhy. V případech, kdy bylo (alespoň podle lékařů) v těle příliš mnoho krve, mohlo tedy být zdraví logicky navráceno odebráním jejího přebytku. Za žádoucí to Galén považoval například v případech bolesti hlavy nebo u nejrůznějších záchvatů.

Zrodil se hit

Místa na lidském těle, kde lze pouštět žilou podle knihy Hanse von Gersdorffa

Místa na lidském těle, kde lze pouštět žilou podle knihy Hanse von Gersdorffa "Polní příručka ranhojičství" (Feldtbůch der Wundartzney, Strassburg, 1519).

Teorie se dále upřesňovala. Povaha nemoci měla určovat, ze které části těla mělo upouštění probíhat. Například v případě krvácení z nosu měla být krev vypouštěna z podkolenní jamky.

Historii nyní hodně zjednodušíme, ale v podstatě můžeme říci, že se postup rozšiřoval a ve středověku se stal velmi častým léčebným zákrokem, i když ho prováděli spíše lazebníci než samotní lékaři.

Obliba pouštění žilou vydržela až do počátku 19. století. Známý je i zápis z vídeňské nemocnice ve 30. letech tohoto století, kdy pacientce při zápalu plic bylo pětkrát pouštěno žilou po 350 gramech (sázeno bylo 24 baněk a 40 pijavic). Zemřela pátý den po přijetí do nemocnice.

Řízněte mě, doktore!

Nebyla to ovšem jen "zlovůle" lékařů, pacienti tuto léčbu sami vyžadovali. První americký prezident George Washington se den před svou smrtí, tedy 13. prosince 1799, probudil s velkými bolestmi v krku, a tak požádal o pouštění žilou. Odborník nebyl po ruce a po amatérském zákroku ztratil přes čtvrt litru krve. Když dorazili lékaři, pustili mu žilou ještě čtyřikrát během dalších osmi hodin a celková ztráta krve tak snadno mohla přesáhnout jeden litr.

Jeden z Washingtonových lékařů, James Craik, vyjádřil domněnku, že k úmrtí pacienta přispěla i ztráta krve, ale převládající názor byl jiný a poptávka po pouštění žilou přetrvávala. "Baňkáři" (podle toho, že krev upouštěli do baněk) na českém venkově nabízeli své podomní služby nejméně do poloviny 19. století. Jak bylo zvykem, prováděli velmi často proceduru preventivně, hlavně zjara, kdy se tělo podle rozšířených představ mělo zbavit staré krve, aby se udělalo místo pro novou.

Komu se dnes pouští žilou?

Pravidelné odběry krve dnes stále patří do léčebného rejstříku nejméně u jednoho onemocnění. Jde o hemochromatózu, tedy onemocnění vyvolané nadměrným ukládáním železa do tkání. Jeho příčina je genetická, takže od narození se v těle pacienta hromadí železo, které nakonec (často až ve středním věku) poškodí organismus.

V případě akutních problémů se nemocným odebírá dokonce až 500 mililitrů týdně, aby se množství železa rychle snížilo. Po uklidnění situace se pak provádí odběr stejného množství po několika měsících, aby se množství železa nezvyšovalo.

Nezjistíme, kolika lidem procedura uspíšila smrt, ale v polovině 19. století se od ní medicína konečně definitivně odklonila. V případech některých nemocí se může používat ještě dnes, ale jinak ho věda považuje za oslabení přirozených obranných schopností našeho těla, a tedy zákrok zcela nežádoucí.

Návrat do civilizace?

Ale možná tomu tak nemusí být vždy. Naznačují to alespoň výsledky německých lékařů, kteří pouštění žilou vyzkoušeli na pacientech s jedním rozšířeným "civilizačním" zdravotním problémem (studie je zdarma dostupná zde).

Členové vybrané skupiny trpěli tzv. metabolickým syndromem. Jde o celou sadu problémů, mezi kterými je klíčová necitlivost vůči inzulinu, a tedy náběh na cukrovku II. typu. Nejde o nic vzácného, potýká se s ním řada lidí s výraznou nadváhou, a metabolickým syndromem tak trpí podle statistik zhruba čtvrtina obyvatel České republiky.

Jednou z potíží spojených s tímto syndromem je i nakládání těla se železem. Alespoň někteří pacienti ho mají v těle zřejmě příliš mnoho a to pak může vést k dalším potížím, například k poškození jater. Němečtí lékaři si chtěli vyzkoušet, zda by pacientům nemohlo pomoci odpouštění železa spolu s krví.

Pro experiment získali celkem 64 obézních pacientů s metabolickým syndromem. Na začátku pokusu polovině z nich (druhá polovina byla v pokusu pro kontrolu) vzali 300 mililitrů krve. Po měsíci pak následoval další odběr, při které jim lékaři vzali dalších 250 až 500 mililitrů.

Jedna z mála dochovaných fotografií pouštěných žilou. Pochází zhruba z roku

Jedna z mála dochovaných fotografií pouštění žilou. Pochází zhruba z roku 1860.

Když se lékaři sešli s účastníky pokusu o další měsíc později (tedy dva měsíce po prvním odběru), pacientům bylo kupodivu lépe. Poměrně výrazně se jim snížil krevní tlak, nevýrazně kleslo také množství cukru a "špatného" cholesterolu. Snížila se i tepová frekvence, což by také mohlo oběhovou soustavu chránit před dalšími potížemi.

Zákrok se podobal odebírání krve dobrovolným dárcům a až na jednoho všichni účastníci studie řekli, že by si krev nechali odebrat i příště. Autoři studie se tedy domnívají, že po dalším ověřování by se pouštění krve možná mohlo do medicínského rejstříku vrátit jako prostředek proti některým civilizačním problémům.

Venesekce do sazebníku? Asi ne

Ale že by se pouštění žilou zařadilo mezi doporučené postupy moderní medicíny, to asi nečekejme, komentuje výsledky obezitolog Martin Haluzík z 1. lékařské fakulty.

Za prvé šlo o velmi malou, tzv. pilotní studii. Může v podstatě tedy jen ověřit, že nějaká procedura či lék stojí za další zkoumání a není podkladem pro její zavádění do praxe. Aby lékaři vůbec o nějaké metodě začali vážně uvažovat, musí se její účinnost prokázat na mnohem větším vzorku pacientů. V ideálním případě (např. když nikdo nezadržuje negativní výsledky) by se mělo zabránit podobným excesům, jakým bylo používání pouštění žilou v minulosti. I metody, které podle současných teorií vypadají rozumně (pouštění žilou ve světle teorie o tělesných šťávách), ale ve skutečnosti fungují zcela jinak a mohou i škodit.

Druhou výhradou je, že výsledky pacientů ve studii nebyly zcela úžasné: "Kdyby ti samí pacienti měli dietu, více se hýbali, tedy dělali to, co se dnes běžně doporučuje, zlepšení by bylo ještě větší," říká Martin Haluzík. Vliv pouštění žilou navíc podle něj také může být s velkou pravděpodobností jenom krátkodobý, ale právě to by musela ověřit další studie.

Český lékař by však jedno pozitivum viděl. Na místě pacientů s podobnými potížemi by se rozhodně nebránil pravidelnému darování krve: "Asi to nebude mít zásadní vliv, ale zdá, se že by to mohlo znamenat malé plus, drobné zlepšení navíc, které jen tak mimochodem ještě prospěje zdravotnictví a jiným pacientům."





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.