Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvMiroslav Horníček byl nejen oblíbeným hercem (či klaunem, jak se sám nazýval), ale také úspěšným spisovatelem, autorem četných divadelních her, režisérem a v neposlední řadě i výtvarníkem. Všestranný umělec Horníček, jehož lidé milovali pro jeho inteligentní jiskřivý humor, se narodil před sto lety, 10. listopadu 1918 v Plzni.
„Rád podávám vtip jako bonbon: zabalený. Někdo si ho rozbalí hned, někdo až doma a někdo možná za týden nebo nikdy,“ říkával okouzlující vypravěč a mistr improvizovaného dialogu Horníček. Do povědomí diváků se asi nejvíce zapsal svými předscénami s Janem Werichem a legendárními televizními Hovory H, v nichž uplatnil svůj humor a nadhled.
Miroslav Horníček na divadelní prkna vstoupil na plzeňské reálce, kde spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv. Po absolutoriu sice nastoupil úřednickou dráhu, ale již v roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni. Po válce odešel do pražského divadla Větrník a o rok později přestoupil do Divadla satiry, kde vytrval do roku 1949. Následovalo šestileté účinkování v Národním divadle.
Rozhodujícím pro Horníčkův další umělecký vývoj bylo setkání s Janem Werichem, jemuž byl od poloviny 50. let v Divadle ABC šest let rovnocenným hereckým partnerem. Po něm zdědil také přívlastek filozofujícího klauna. K dalším jeho velkým jevištním společníkům patřili Jiří Suchý, jemuž dělal spoluhráče na prknech Semaforu (1965-1968), a Miloš Kopecký. V Semaforu Horníček zazářil například ve hře Člověk z půdy, s Kopeckým oba bavili diváky v Horníčkově hře Tvrďák. Během profesní kariéry byl i členem Hudebního divadla v Karlíně (1962-1964).
Od počátku 70. let vystupoval především ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly velkou oblibu Hovory H (1969-1971). V pořadu, v němž s nadhledem odpovídal divákům a zpovídal hosty, mu byl nahrávačem režisér Vladimír Svitáček.
Horníček mnohokrát osvědčil i své filmové mistrovství, mezi jinými ve snímcích Kam čert nemůže (1959) či Táto, sežeň štěně! (1964). Neméně velkou popularitu zajistila později Horníčkovi role v televizním seriálu Byli jednou dva písaři (1972), v němž exceloval po boku Jiřího Sováka. Během natáčení mu tragicky zahynul syn.
Byl také divadelním autorem, režisérem, literátem a výtvarníkem. Literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. Po půlročním angažmá v unikátním projektu Kinoautomat na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967 publikoval cestopis Javorové listy. Mezi nejžádanější tituly patřily například jeho Hovory (1970), Listy z Provence (1972), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979) či Pětatřicet skvělých průvanů (1998) a S paní ve spaní (1999).
Úspěšné byly také Horníčkovy komedie jako Hovory přes rampu (1966), Rozhodně nesprávné okno (1969), Dva muži v šachu (1974) a Muž jménem Juan (1993). Umělec byl podepsán pod řadou divadelních režií a vytvořil spoustu výtvarných koláží, které mnohokrát vystavoval.
Horníček získal řadu prestižních ocenění, mimo jiné Cenu Thálie za mimořádný přínos jevištnímu umění a Cenu humoru Karla Poláčka. Byl také jmenován čestným občanem Plzně. V roce 1996 převzal platinovou desku Supraphonu a při vyhlašování ankety TýTý byl zapsán do televizní Dvorany slávy. V roce 2000 získal medaili Za zásluhy.
V září 1999 zemřela jeho žena Běla, s níž žil téměř šest desítek let. Jejich harmonický vztah neutrpěl ani tragickou smrtí jediného syna.
Na sklonku života umělce sužovaly zdravotní problémy, na jevišti však, jak dokládají jeho herečtí kolegové, vždy omládl. Zemřel 15. února 2003 ve věku 84 let v Liberci v rodině lékaře Vladimíra Mareše, jehož považoval za svého druhého syna. Poslední měsíce svého života trávil na lůžku, společníkem mu byla také hudba a staré fotografie, které si s oblibou prohlížel.
