Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Před 1010 lety oblohu rozzářila nejjasnější supernova

aktualizováno 
Před 1010 lety si někteří lidé všimli, že se na obloze objevila úplně „nová hvězda“. Rozzářila se v místech, kde se na současných mapách nachází souhvězdí Vlka, poblíž jeho hranic s Kentaurem. Svědkové nevěděli, jak velké štěstí při tomto pozorování vlastně měli.

Pozůstatek supernovy SN 1006 zachycený teleskopem Chandra v rentgenovém spektru (ve viditelném světle prakticky nezáří). S největší pravděpodobností se jednalo původně o hvězdu, která „kradla“ hmotu svému souputníkovi. | foto: mithsonian Institution

Kronikářské záznamy z jara 1006 mají jedno společné: autoři se v nich ve zvýšené míře věnují dění na obloze. Na přelomu dubna a května se na ní totiž objevil objekt, o kterém se nedalo nenapsat. Dobové záznamy ukazují, že byl jasnější než planeta Venuše, známá jako Večernice či Jitřenka, ale slabší než úplňkový Měsíc. Káhirský astrolog Ali ibn Ridwan o něm napsal: „Intenzita světla byla o trochu větší než intenzita od Měsíce v první čtvrti.“ Podle něj i dalších zdrojů usuzujeme, že v maximu mohla „nová hvězda“ dosáhnout jasnosti kolem -7,5 magnitudy (mag), možná dokonce až -9,5 mag. (To je velmi jasné, Venuše má jasnost maximálně cca -4,5 mag, -12,5 je zhruba Měsíc v úplňku, -20 magnitudy je světlo jako ve dne.)

Záhadná „mag“

Magnitudou (mag) se měří zdánlivá jasnost nebeských těles, přičemž čím menší číslo, tím jasnější hvězda je. Nejslabší pouhým okem pozorovatelné hvězdy za nejlepších pozorovacích podmínek mají +6 magnitudu, nejjasnější hvězda noční oblohy (Sirius) má magnitudu -1,43. Planeta Venuše, Jitřenka nebo Večernice, může dosahovat hvězdné velikosti -4,5 magnitudy. Měsíc v úplňku má magnitudu cca -12,5 mag.

Ovšem pozor, stupnice je logaritmická, nikoliv lineární. Jeden mag rozdílu jasnosti odpovídá jasnostem v poměru 2,512:1. I zdánlivě malé rozdíly tedy ve skutečnosti odpovídají poměrně velkým rozdílům v jasnosti.

O tak neobvyklém jevu se dochovalo značné množství zpráv. Podle určitých náznaků mohl být poprvé spatřen již o dva týdny dříve, 17. dubna. Jasně zářící objekt byl pozorován z území dnešního Egypta, Iráku, Jemenu, Číny nebo Japonska. V Evropě jej zaznamenali možná ve Francii, ale bezpochyby v Itálii a také ve Švýcarsku. Odtud pochází zajímavý popis, který zapsal mnich z kláštera v St. Gallen Hepidannus. Uvedl, že „nová hvězda“ byla „...někdy malá a ostře ohraničená, téměř bodová, jindy rozplizlá a navíc někdy pohasínala.“ Protože objekt se nacházel velmi nízko nad jižním obzorem, je pravděpodobné, že popisované chování bylo způsobeno rušivými vlivy zemské atmosféry, které jsou nejsilnější právě u obzoru. Švýcarsko se stalo nejseverněji položenou zemí, odkud byl objekt zaznamenán. Ze severněji položených míst už nemohl být pozorován, protože se nacházel pod obzorem.

Uvažuje se, jestli „nová hvězda“ nemohla být spatřena z území, kde se nyní rozkládá Nové Mexiko - jeden ze států USA. Právě zde, v oblasti nazvané Hohokam již v té době žili lidé a byl zde v blízkosti Chaco Canyon nalezen kámen, na kterém je kresba, která možná zobrazuje tento nebeský jev. Původně se předpokládalo, že je na ní namalována supernova, jež vzplanula roku 1054 v souhvězdí Býka, ale někteří vědci jsou toho názoru, že by se spíše mohlo jednat „novou hvězdu“ z roku 1006. Teoreticky by z daného místa mohla být viditelná nízko nad obzorem.

Nejpodrobnější záznamy pořídili v Číně, kde o nové hvězdě psali, že „byla podobná půlměsíci a zářila tak jasně, že objekty na zemi byly osvětleny.“ Zřejmě světlo bylo tak silné, že objekty na Zemi vrhaly stíny a bylo možné při něm i číst. V některých záznamech je uvedeno, že hvězda měla zlatavou (nažloutlou) barvu. „Nová hvězda“ byla pozorovatelná velmi dlouho. Od května do září 1006 ve večerních hodinách, pak tato část oblohy kvůli Slunci přestala být pozorovatelná. Znovu se objevila v listopadu a byla viditelná do září 1007. Pouhým okem se dala pozorovat minimálně do roku 1009, některé zprávy naznačují, že definitivně přestala být viditelná až deset let po explozi, v květnu 1016.

Stejně jako ostatní nečekané a neobvyklé jevy na obloze, které si tehdejší lidé nedokázali vysvětlit, byl i tento považován za špatné znamení, které mělo přinést válku, mor, hlad, smrt a další katastrofy. Za nejhorší se v té době považovaly hlavně komety. Když se objevila „nová hvězda“ byl čínský císařský astrolog Zhou Ke-Ming zrovna na cestách a vrátil se až za několik týdnů. Za tu dobu se ukázalo, že se nemůže jednat o kometu, protože objekt se po obloze nepohyboval. Ke-Ming proto císaře uklidnil, že se v tomto případě jedná o „šťastnou hvězdu“, od které žádné nebezpečí nehrozí. Naopak přináší prosperitu zemi, nad kterou se rozzářila. Zároveň jej poprosil, aby její příchod mohli oslavit jak vojenští důstojníci, tak i civilní úředníci. Císař astrologův návrh přijal a navíc jej povýšil.

Co můžeme říct my?

A jak se celá událost jeví dnešníma očima? Ukázalo se, že celé toto velkolepé divadlo způsobila exploze supernovy typu Ia. Ta může nastat, když kolem sebe těsně obíhají dvě odlišné hvězdy. Jedna z nich je velmi masivní („obr“) a druhá patří mezi zhroucené hvězdy, kterým se říká bílí trpaslíci. Taková hvězda odhodila své vnější vrstvy, tvoří ji degenerovaný elektronový plyn a je extrémně hustá. Navíc v tomto případě odebírá hmotu svému většímu souputníkovi a hromadí ji na svém povrchu. Tím samozřejmě narůstá hmotnost trpaslíka. Jeho rovnováhu zajišťuje tlak zmíněného degenerovaného elektronového plynu, který je však schopen odolávat gravitačním vlivům jen do určité hmotnosti. Jakmile hvězda překročí tzv. Chandrasekharovu mez, která je 1,44násobkem hmotnosti Slunce, dojde k velmi prudkému termonukleárnímu zážehu, který způsobí mimořádně silnou explozi a díky tomu hvězda extrémně zjasní.

Jak na to vědci přišli? Vždyť objekt zmizel z dosahu pozorovatelů a od té doby jej nikdo nespatřil. Ano, přes 950 let jej žádný člověk neviděl. Až roku 1965 nasměrovali dva astronomové - Doug Milne a Frank Gardner - radioteleskop observatoře Parkes do míst, kde kdysi zářil. Tento přístroj se nachází v australském spolkovém státě Nový Jižní Wales v jihovýchodní části Austrálie. Výzkum ukázal, že pozůstatkem dávné události by mohl být radiový zdroj označený jako PKS 1459-1441. Má totiž podobu přibližně kruhové obálky o průměru cca 0,5 stupně, tj. asi jako Měsíc v úplňku. To velmi dobře odpovídá hmotě, která byla vyvržena do okolí při mohutném výbuchu supernovy. I poloha objektu v blízkosti hvězdy β Lupus nasvědčuje, že se jedná o to, co zbylo po explozi, pozorovatelné roku 1006.

Porovnání pozorování v článku zmiňovaného vlákna z let 1998 a 2006 ukazuje, jak se plynová obálka supernovy SN 1006 postupně šíří prostorem. Dosahuje rychlosti kolem jednoho procenta rychlosti světla.

Porovnání pozorování v článku zmiňovaného vlákna z let 1998 a 2006 ukazuje, jak se plynová obálka supernovy SN 1006 postupně šíří prostorem. Dosahuje rychlosti kolem jednoho procenta rychlosti světla.

Zřejmě jedinou částí po výbuchu, kterou je možné nyní sledovat i opticky, je slabé vlákno o délce 10′, ležící v severozápadní části radiového zdroje. Objevil jej kanadský astronom Sidney van den Bergh roku 1976 pomocí čtyřmetrového dalekohledu observatoře Cerro Tololo v Chile. Ve stejném roce se ukázalo, že pozůstatek po výbuchu září i v rentgenovém spektru a roku 2010 z něj bylo systémem HESS zaznamenáno také gama záření o velmi vysoké energii. Dlouhodobé sledování obálky odhalilo, že se rozpíná rychlostí asi 2 800 km/s, což je téměř 1 % rychlosti světla a její současný průměr je přibližně 65 světelných let. Pomocí těchto údajů se podařilo zjistit, že objekt leží zhruba 7 100 světelných let od Země. Zvláštní je, že se dosud nepodařilo najít zbytek původní hvězdy, i když pozorování ukázala, že v blízkosti středu obálky se nachází pět bodových zdrojů rentgenového záření. Ta se po výbuchu měla proměnit buď v neutronovou hvězdu, nebo v černou díru.

Dále do minulosti

Je úkaz z roku 1006 nejstarší zdokumentovaný případ podobného druhu? Kdepak! První zmínku o náhlém objevení „nové hvězdy“ se podařilo najít ještě o mnoho století dříve, v době, kdy v Číně panovala dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 n. l.). Roku 185 (n. l.), když už se pomalu chýlilo ke konci období její vlády, se na obloze nečekaně objevil objekt, který byl nazván „hvězda-host“. Rozzářil se v blízkosti hvězdy Toliman (α Centauri), podle dnešního rozdělení oblohy v souhvězdí Kružítka, těsně u hranic s Kentaurem. Jeho jasnost se odhaduje asi na 3 až 4 mag a pouhým okem byl pozorovatelný asi 8 měsíců (někde se uvádí až 20 měsíců). Pravděpodobně se jednalo také o supernovu, za její pozůstatek se považuje plynná obálka s označením RCW 86 a některé rentgenové zdroje nacházející se v okolí.

Objekt označovaný jako RCW 86 se dnes pokládá s velkou pravděpodobností za pozůstatek supernovy, kterou v Číně pozorovali roku 185 n.l..

Objekt označovaný jako RCW 86 se dnes pokládá s velkou pravděpodobností za pozůstatek supernovy, kterou v Číně pozorovali roku 185 n.l..

Roku 386 byl pozorován v souhvězdí Střelce další podobný úkaz o jasnosti přibližně 1,5 mag. U něj není jasné, zda se jednalo o supernovu, či novu. Ta vzniká také při zažehnutí termojaderné reakce, ale síla exploze je výrazně nižší než u supernovy. Již o sedm let později, roku 393, se v záznamech objevuje další „nová hvězda“. Objevila se v souhvězdí Štíra, byla pozorovatelná zhruba 7 měsíců a byla velmi jasná - v maximu dosáhla 0 mag.

Po ní následovala již zmíněná událost z roku 1006 a netrvalo dlouho a naši předci viděli další exploze. V ranních hodinách 4. července 1054 mohli v souhvězdí Býka spatřit objekt, který byl jasnější než Venuše. Díky svému jasu byl pozorovatelný více než 20 dní i ve dne a pouhým okem se dal na noční obloze sledovat bezmála dva roky, až do začátku dubna 1056. Jeho maximální jasnost je odhadována na -5 až -6 mag a pozůstatkem této události je známa Krabí mlhovina. Další výrazná „nová hvězda“ se objevila v souhvězdí Kasiopeji začátkem srpna 1181. Dosáhla jasnosti přibližně 0 až -1 mag a byla pozorovatelná asi půl roku.

Po těchto událostech téměř 400 let nejsou zprávy o spatření nové supernovy. Teprve v listopadu 1572 se rozzářila další v Kasiopeji, dosáhla jasnosti -4 mag a dala se sledovat až do března 1574. Říká se jí také Tychonova supernova či hvězda, protože se jí hodně věnoval dánský astronom Tycho Brahe. Další supernova, která je spojována s jiným slavným astronomem, se na obloze objevila jen o 32 let později. Poprvé byla spatřena 9. října 1604 ze severní Itálie a nacházela se v souhvězdí Hadonoše. Dostala pojmenování Keplerova supernova (hvězda), odhady udávají jasnost -2 až -3 mag a pouhým okem byla viditelná do března roku 1606.

Falešně vybarvený obrázek tzv. Keplerovy supernovy, kterou bylo na Zemi možné pozorovat mezi lety 1604 a 1606.

Falešně vybarvený obrázek tzv. Keplerovy supernovy, kterou bylo na Zemi možné pozorovat mezi lety 1604 a 1606.

Od roku 1604 do současnosti nemáme žádný další spolehlivý záznam o pozorování supernovy v naší „rodné“ galaxii - Mléčné dráze. Další exploze supernov byly spatřeny již jen v jiných galaxiích. Diskutabilní výjimku představuje pozorování anglického astronoma Johna Flamsteeda při vytváření hvězdného katalogu v poslední čtvrtině 17. století. Dne 16. srpna 1680 do něj zanesl i hvězdu 6 mag v souhvězdí Kasiopeji, které dal číslo 3. Později se na daných souřadnicích nepodařilo žádný objekt podobné jasnosti najít. Roku 1947 byl objeven v blízkosti udávané polohy radiový zdroj Cassiopeia A, o kterém bližší zkoumání odhalilo, že se jedná o pozůstatek po výbuchu supernovy. Astronomové se pokusili vypočítat přibližnou dobu, kdy mělo dojít k její explozi a vyšla jim druhá polovina 17. století. Nedá se tak vyloučit, že Flamsteedem pozorovaný objekt mohl být právě explodující supernova. Dostala proto označení SN 1680, případně se u ní udává letopočet 1658 nebo 1667 podle nejpravděpodobnější doby, kdy mohla být teoreticky pozorována.

Další z možností je, že se ve skutečnosti jedná o hvězdu τ Cas, která leží poblíž a Flamsteed ji chybně změřil či zapsal. Žádný jiný popis pozorování z tohoto období se totiž nepodařilo najít. Časem byly objeveny i další pozůstatky supernov, které mohly být teoreticky v minulých stoletích pozorovány, ale ani o nich se historické prameny nezmiňují.

První supernovou, odhalenou po roce 1604, se stala S Andromedae (SN 1885A). Zřejmě jako první ji pomocí dalekohledu spatřil francouzský astronom Ludovic Gully 17. srpna 1885. Její maximální jasnost byla 5,85 mag a dala se tak krátce pozorovat dokonce pouhým okem. Objevila se ve známé Velké galaxii (nesprávně mlhovině) M31 v Andromedě.

Jak se postupně rozvíjela a zdokonalovala pozorovací technika, pozorování dalších supernov rychle přibývalo. Byly však zaznamenány výhradně v cizích galaxiích, a proto se daly pozorovat pouze dalekohledy. Do dnešních dnů tedy zůstává nejjasnější pozorovanou supernovou ta, co se rozzářila roku 1006 v souhvězdí Vlka.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.