V šedesátých letech minulého století, kdy probíhal závod mezi SSSR a USA o to, kdo první vysadí lidi na Měsíci, měli Američané nedostatek spolehlivých zpráv o situaci sovětského kosmického programu, protože zůstával v utajení. Proto byly zprávy od každého vyzvědače mimořádně cenné.
Získat tajné informátory mezi lidmi na sovětském území bylo pro západní výzvědné služby náramně obtížné, takřka nemožné. Každý cizinec, ať už diplomat, obchodník nebo turista, se od místních občanů zřetelně odlišoval – oblečením, chůzí, gesty. Setkání cizince s Rusem, Gruzíncem, Litevcem či jiným místním člověkem vždycky vzbudilo pozornost ostatních.
Proto je zpráva o existenci agenta označovaného jako "Doll" či "Delta", který patřil mezi špičkové raketové konstruktéry, překvapením.
Informace o zrušeném Voschodu 3
Prezidentská knihovna L. B. Johnsona v texaském Austinu odtajnila pro historiky pět tajných zpravodajských dokumentů o sovětském kosmickém programu. Z roku 1966 dva obsahují podrobnosti o zrušení letu lodi Voschod 3, dva z roku následujícího o výpravě Sojuzu 1, během níž zahynul kosmonaut Vladimír Komarov a o stavu sovětské kosmonautiky po prvních deseti letech, nakonec z dubna 1968 zprávu o sovětském plánu na vysazení člověka na Měsíci.
Detaily o Voschodu 3 předal Američanům agent s krycím jménem "Doll", jindy označovaný "Delta". Historik kosmonautiky Peter Pesavento ho v časopisu Journal of BIS charakterizoval jako člověka, který patřil mezi členy nejvyššího vedení klíčové konstrukční kanceláře OKB-1, stejně jako Rady hlavních konstruktérů, která byla nejvyšším odborným orgánem.
Dokonce uvažoval, jestli nebyl náměstkem některého z hlavních konstruktérů. Z toho tedy vyplývá, píše Pesavento, že "američtí zpravodajci měli opravdu svého agenta uvnitř bývalého SSSR během kosmického závodu o Měsíc a že zastával opravdu vysokou pozici".
Třebaže se odtajněný spis týká pouze Voschodu 3, je velice pravděpodobné, že podával informace i o jiných věcech – a tyto zprávy zatím zůstávají v trezoru mimo Austin, nejspíš v centrále CIA. Proč se zrovna tyhle dvě dostaly k prezidentu Lyndonu Johnsonovi, není jasné. Spíš musíme počítat s tím, že se jedná o pověstnou špičku ledovce – když agent hovořil o Voschodu 3, musel vědět i o dalších věcech.
Složitý způsob kontaktu
Ostatně CIA rovněž tají "Dollovo" skutečné jméno – to se asi těžko dozvíme, možná i s ohledem na jeho příbuzné. Také nelze čekat, že by americká výzvědná služba objasnila, jakým způsobem tento agent navázal styk s americkými zpravodajci, kteří působili na ambasádě kryti diplomatickým statusem, a potom s nimi komunikoval. Všechny západní diplomaty KGB bedlivě hlídala, jejím sledovačům unikali obtížně, nicméně se to naučili.
Přesto museli američtí zpravodajci vymyslet způsob, jak by tento jedinečný zdroj informací neohrozili. Můžeme si představit, že z nezávazné konverzace se sovětskými odborníky, kteří jezdili do zahraničí, našli jednoho, který měl vážné výhrady proti komunistickému režimu. A potom se s ním domluvili.
To mohli udělat jedině v okamžicích, kdy zůstal osamocený – často k tomu používali záchod, kam zablokovali pod nějakou záminkou ostatním Sovětům přístup. "Výjezdoví" odborníci nepracovali na utajených projektech, kam spadaly i kosmické výpravy. Avšak mezi kolegy, kteří se jimi zabývali, měli přátele a známé – mezi nimi mohli lovit vyzvědače.
I raketový konstruktér "Doll" musel patřit mezi lidi, kteří dávali občas najevo svou nechuť k politice Kremlu. Verbíř měl dvě možnosti. Buď s ním zůstal jenom v přátelských stycích, během kterých z něho tahal utajované informace. Anebo mu po oťukání, když si byl jist, že ho neprozradí, nabídl spolupráci. A potom dělal spojku mezi "Dollem" a Američany.
Pro člověka, který směl mít mezinárodní kontakty, bylo snazší je předávat – na recepcích i jakoby náhodných setkáních, při zahraničních cestách. Rozhodně ani tento verbíř-spojka, ani "Doll" nedostávali od CIA žádné odměny – rozhazováním peněz by se prozradili. Byli to vyzvědači ideologického rázu, odpůrci režimu, kteří to nemohli dát veřejně najevo. Špionů tohoto druhu pracovalo pro západní tajné služby v komunistických zemích desítky a stovky.
Zajímavé diplomatické zdroje
Kromě toho na americkém velvyslanectví v Moskvě působil diplomat, který měl široký a hluboký pohled na sovětský kosmický výzkum. Jeho zprávy a analýzy jsou jedinečné – často popisoval jednotlivé klíčové události. Ovšem v budově ambasády by tyto údaje nezískal, musel mít mezi sovětskými odborníky jednoho či více zasvěcených informátorů. Opět vyvstává otázka, jak s nimi hovořil.
Západní diplomaté vedli čilý společenský život – stýkali se s vysokými sovětskými úředníky na recepcích, v divadlech, při oficiálních i neoficiálních jednáních. A tam se někteří Sověti občas prořekli – někdy aby zdůraznili své postavení, jindy to mohla být i řízená dezinformace. Kromě toho sbírali cizinci zprávy z různých veřejných akcí, kterých se účastnili.
Poměrně široce se rozpovídal kosmonaut Alexej Leonov o plánech na vysazení člověka na Měsíci 3. března 1966 u příležitosti instalace makety sondy Luna 9, která tam měkce přistála, na Výstavě úspěchů národního hospodářství. Rovněž zde byl promítnut film, který tento plán ilustroval. Zprávu sepsal ekonomický rada Abraham Katz.
V červenci potvrdil kosmonaut Vladimír Komarov při návštěvě Tokia, že Sověti tam chtějí vyslat člověka jako první. V únoru 1969 zachytily americké špionážní družice přípravu superrakety N-1, určené k lunárním operacím, ke startu a potom už tam zbyl jenom velký kráter – nepochybně havarovala.
Neštěstí v dubnu potvrdily pověsti kolující mezi zasvěcenci v Moskvě. A tím se prokázala i věrohodnost člověka, který o tom americkou ambasádu informoval. Když letěla v červenci 1969 na Měsíc první americká posádka v Apollu 11, vyslal tam SSSR sondu Luna 15.
Moskva jako obvykle neohlásila, jaký má úkol, nicméně mnozí odborníci se domnívali, že by měla nabrat vzorky a automaticky je přivézt na Zemi. I to se podařilo americkým diplomatům ověřit a 17. července o tom podali zprávu Washingtonu. Zatímco N. Armstrong a E. Aldrin se na Měsíci vylodili, Luna 15 havarovala.
Špionáž technickými prostředky základem
Vzhledem k tomu, že bylo obtížné získávat v Sovětském svazu mezi místními odborníky vyzvědače, zaměřily se Spojené státy od padesátých let na budování technických prostředků ke špionáži.
Začaly stavbou radarových a odposlouchávacích stanic poblíž sovětských hranic, především v Turecku a v Íránu.
Jejich specialisté se naučili číst záznamy elektronických signálů, takže z nich nakonec předpovídali starty raket i jejich charakteristiky, stejně jako přípravu jaderných pokusů. Postupem času se tyto stanice rozšiřovaly, takže například hlas prvního kosmonauta Jurije Gagarina zachytila stanice na Aleutských ostrovech krátce po vypuštění, ještě před vydáním oficiální zprávy.
Od poloviny padesátých let vysílali Američané nad Sovětský svaz špionážní letadla U-2, která fotografovala zemský povrch. Tímto způsobem odhalili například největší raketovou základnu Ťuratam, později známou jako kosmodrom Bajkonur, stejně jako továrny vyrábějící atomové bomby.
Když Sověti letadlo U-2 letící ve výšce 20 kilometrů raketou 1. května 1960 sestřelili, museli tyto výpravy ukončit. Tato událost urychlila vývoj špionážních družic. První se podařilo úspěšně vypustit v srpnu 1960 pod krycím názvem Discoverer, ve skutečnosti se jednalo o typ KH-1 projektu Corona. Tato tělesa snímkovala území komunistických zemí, především SSSR a Číny, další typy zase odposlouchávaly veškeré rádiové signály.
Zpravodajské družice dávaly Američanům globální přehled o stavu strategických sil protivníka, stejně jako o všech kosmických výpravách. Nicméně jejich informace bylo třeba doplňovat a upřesňovat pomocí dalších pramenů, zvláště pak agentů v terénu. Družice zachytily tři ze čtyř výbuchů rakety N-1, o čtvrté havárii se dověděli od vyzvědačů, kteří pracovali pro Brity.
Sověti nasadili špionážní družice s dvouletým zpožděním. Měli však horší elektronické vybavení zaviněné odsouzením "kybernetiky jako buržoazní pavědy" Stalinem. Archiváři CIA převedli do internetové podoby Národní zpravodajské odhady (National Intelligence Estimates), které se týkají sovětského raketového a kosmického programu. Od 31. října 1946 do 8. srpna 1991 jich odtajnili 45.
Třebaže u nich chybí prameny, je zřejmé, že většina zpráv pochází z prostředků technické špionáže – dálkového odposlechu a kosmického snímkování. O "Dollovi" ani dalších informátorech v terénu tam není zmínka. Spolehlivost těchto předpovědí je rozličná – od chybných až po velmi přesné. Překvapení chybí. Ale to je ve špionážní praxi běžné.
