Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Přehled nových kosmických "náklaďáků". Co budou vozit a kam

aktualizováno 
Marcel Grün pro Technet.cz - Vesmírné nákladní lodě budou mít stále více práce, a tak jejich tvůrci vymýšlejí modely úspornější, ale i takové, co uvezou víc nákladu. Létat k vesmírné stanici mají nejen lodi velkých vesmírných agentur, ale i najatí soukromníci.

ISS a ATV 1 při odletu STS-124 před třemi lety

Červencová návštěva posledního raketoplánu bude jistě významnou tečkou za celou érou americké kosmonautiky. Měla by odstartovat 8. července odpoledne.

Kosmická posádka a my všichni jsme ale už nedočkaví, jak dopadnou bezpilotní testy nové lodi Dragon (vyvíjené soukromě firmou SpaceX) a zda se uskuteční její připojení k ISS.

Pokud bude ruská strana přesvědčena, že taková operace bude bezpečná, dá prý souhlas k jejímu uskutečnění již letos na podzim.

Ukončení provozu raketoplánu a odhadované prodloužení služební doby stanice do poloviny dvacátých zvyšuje důležitost nejen lodí Sojuz, ale i techniky zásobování stanice a harmonogramu jejího využívání.

Přitom je nutno počítat nejen s dopravou přístrojů a náhradních dílů stanice, ale především potřebných zásob. Víme, že denně kosmonaut spotřebuje nejméně 5 kg potravin a kyslíku, tedy celkově denní spotřeba činí minimálně 30 kg. Stálá posádka přitom od května roku 2009 čítá šest lidí.

První byl "pokrok"

Vývojově nejstarší jsou samozřejmě "náklaďáky" Progress, jejichž potřebnost se odvíjela od technických možností dlouhodobějšího využívání už orbitálních stanic Saljut.

Logická volba vedla k úzké návaznosti na koncepci pilotované lodi Sojuz typu 11F615A8, což dosvědčuje i oficiální typové značení 11F615A15 (model 7K-TG), přičemž některé subsystémy byly využívány i v některých typech tehdejších zpravodajských družic.

Loď měla délku 7 metrů, maximální průměr 2,7 m a startovní hmotnost 7 020 kg. Skládala se z nákladní sekce, sekce pro dopravu kapalných pohonných látek a přístrojové sekce.

Progress M-10M

Progress M-10M

Nákladní sekce byla obdobou tzv. obytné sekce Sojuzu. Měla tzv. ogivální tvar (tzn. průřez ve směru podélné osy je ve tvaru paraboly) o průměru 2,2 m.  Její délka 3,15 m se počítala včetně stykovacího zařízení. Vnitřní hermetizovaný prostor  pro uložení kusového nákladu měl objem 6,6 m³.

V přední části se nacházel průlez uzavřený hermetickým poklopem a zakončený aktivním stykovacím zařízením. Na obvodu příruby byly spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu pro klimatizační systémy stanice a elektrické konektory.

V nehermetizované sekci tvaru komolého kužele o maximálním průměru 2,1 m byly dvě nádrže s palivem, dvě nádrže s okysličovadlem, tlakové lahve s dusíkem a vzduchem. Přístrojová sekce válcového tvaru o maximálním průměru 2,7 m a délce 3,1 m nesla v hermetizované části o průměru 2,1 m a délce přes 1 m řídicí, navigační a telekomunikační systémy.

V přechodové části byly manévrovací motory a v zadní části hlavní korekční motor o tahu 3,1 kN. Čtyři manévrovací motorky a trysky systému orientace spolu s nádržemi pohonných látek.

Na vnějším plášti byl radiátor klimatizačního systému. Loď byla určena k samostatným čtyřdenním letům a po připojení ke stanici v zakonzervovaném stavu měla životnost přibližně dva měsíce.

S návrhem se začalo v létě 1973 a do února následujícího roku byl projekt kompletní. Kuriózní bylo, že tehdejší šéf konstrukční kanceláře Vasilij Mišin byl proti zapojení "své" kanceláře do projektu kosmické stanice. Doufal, že tou se bude dál zabývat její hlavní protagonista Vladimír Čeloměj, zatímco jeho tým se bude moci konečně soustředit na dokončení měsíčního programu.

Po zásahu ministra S.A. Afanasjeva však byl v průběhu roku 1974 projekt nákladních lodí schválen jako součást programu orbitální stanice Saljut 6.

Progressy: od Remka po Furukawu

Odvozenost od lodí Sojuz podtrhovala i shodnost nosných raket Sojuz U (pouze záchranná věž byla deaktivována). Výroba prvního letového kusu byla dokončena v listopadu 1977 a exemplář s výrobním číslem 102 odstartoval 20. ledna 1978.

Dva dny poté se Progress – 1 připojil ke stanici Saljut 6. Její součástí byl do 6. února, kdy se odpojil a za další dva dny byl brzdicím manévrem naveden do atmosféry, v níž shořel. Na stanici přivezl všechno potřebné pro prvního interkosmonauta Vladimíra Remka…

ISS a tři nákladní lodi s dvěma dopravními Sojuzy

ISS a tři nákladní lodi s dvěma dopravními Sojuzy

Tyto nákladní lodi v počáteční verzi sloužily do konce prvního kvartálu 1981 pro obsluhu stanice Saljut 6. Poté od konce 1. pololetí 1982 pro zásobování stanice Saljut 7 (od lodi Progress – 7 do Progress – 24).  A nakonec od lodi s číslem 25 z prvního čtvrtletí 1986 do května 1990 (Progress – 42) pro obsluhu stanice Mir. Celkem tehdy letělo 42 exemplářů a při startu bylo vyneseno asi 2 300 kg užitečného nákladu.

Co na ISS vozí Progressy

Jako příklad nákladu materiálu pro ISS může sloužit poslední Progress M-10M, který u stanice přistál 29. dubna 2011

Přivezl materiál pro systém řízení chemického složení atmosféry stanice (24 kg), vybavení pro systém zásobování vodou a termoregulační systém (34 kg), vybavení pro systém řízení palubních přístrojů a údržbu i opravy (22 kg), materiál pro systém hygienického zabezpečení (118 kg), osobní ochranné prostředky (62 kg), kontejnery s potravinami, připravenými v Rusku, vč. čerstvých potravin, zeleniny a ovoce (194 kg); prádlo, zdravotnické a hygienické prostředky (94 kg), techniku pro modul Zarja (54 kg); materiály a vybavení pro vědecké experimenty (141 kg); palubní dokumentaci, poštu pro kosmonauty a potřeby pro fotoaparáty a videorekordéry (22 kg); předměty pro ruské členy posádky (88 kg); náklad pro americký segment, jako např. potraviny, hygienické potřeby, prostředky na potlačení reakce na beztížný stav aj. (444 kg), pohonné látky, kyslík a voda v sekci pro dopravu kapalin a plynů (celkem 1 100 kg) a 250 kg rezervních pohonných látek pro korekce stanice.

V roce 1986 konstrukční kancelář v návaznosti na novou stanici Mir přišla s modernizovanou verzí, návrh dokončila v květnu 1986 a první exemplář modifikace Progress M byl vypuštěn v srpnu 1989 (typové označení 11F615A55, model 7K-TGM) – měl o něco větší hmotnost (7 250 kg) a hlavně se vyznačoval delší životností. Samostatné lety mohly trvat přibližně týden a v zakonzervovaném stavu loď vydržela až tři měsíce. Kromě toho dopravovala na oběžnou dráhu o něco víc, asi 2 500 kg užitečného nákladu.

Poslední loď této modifikace letěla k Miru ve 2. pololetí 1999 (Progress M-43) a později létaly k ISS (od Progress M-44 v únoru 2001 až do konce léta 2009 (Progress M-67), ale varianty nákladních lodí se střídaly.

V srpnu 2000 dopravil na kosmické staveniště první náklad loď Progress M1-3, jejíž dva exempláře ještě letěly k Miru. Až do ledna 2004 startovalo devět těchto exemplářů (po Progress M1-11).

V posledních dnech listopadu 2008 byla vyzkoušena nákladní loď opět nové modifikace Progress M-01M (duhé M znamená znovu zmodernizovaný) a ten se užívá dosud.

Není jen opět o něco těžší (7 290 kg) a uveze víc (až 2 700 kg), ale vybavení je moderní s digitální elektronikou.

Od 29.dubna je součástí ISS Progress M-10M, který přivezl 2 645 kg pro další provoz stanice a to zejména 1 297 kg kusového nákladu.

Bude připojen k modulu Pirs až do konce října a na Bajkonuru se nyní naplňuje Progress M-11M typové označení 11F615A55, model 7K-TGM, výr. č. 410…

Raffaello, Leonardo a Donatello. Podle malířů a sochařů i želv

Ovšem pro stavbu Mezinárodní kosmické stanice ISS i její další provoz bylo zapotřebí nákladu mnohem víc, než dovedly do vesmíru dopravit pilné Progressy. Hned první raketoplány nesly zásoby a náhradní díly v modulech Spacehab DM (např. Discovery F-26 při STS-96).

MPLM v nákladovém prostoru

MPLM v nákladovém prostoru

Jak známo, od listopadu 2000 je na ISS nepřetržitě stálá posádka (Sojuz TM-31) a řada raketoplánů nesla náklad a zásoby v některém ze dvou transportních přetlakových modulech MPLM (Multi-Purpose Logistics Module), které pro NASA v rámci kontraktu postavila italská firma Alenia pod řízením Agenzia Spaziale Italiana.

Oba měly tvar válce se dvěma protilehlými stykovacími uzly 6,55 m (včetně stykovacích uzlů) o průměru 4,5 m s celkovým obyvatelným prostorem 31 m3 mimo transportní skříně.

"Suchá" hmotnost, tedy bez paliva, byla 4 100 kg, nosnost užitečného zatížení byla 9 100 kg. Především vědeckých přístrojů v transportních skříních (několik mohlo být připojeno na elektrický rozvod, počítačové sběrnice atp).

Kosmonaut Gidženko v modulu Leonardo ISS

Kosmonaut Gidženko v modulu Leonardo ISS

Byly postaveny tři letové exempláře. Leonardo (výr. č. FM-1), dodaný na Floridu v srpnu 1998. Startoval při STS-102 v březnu 2001, letěl do vesmíru sedmkrát a při posledním letu při výpravě STS-133 v únoru 2011 byl připojen ke komplexu stanice už nastálo.

Teď bude sloužit jako skladovací modul. Raffaello (výr. č. FM-2), který byl do USA dodán v srpnu 1999 a letěl poprvé v dubnu 2001 při STS-100 a naposledy poletí při posledním startu Atlantis letos v červenci.

Třetí postavený modul Donatello (výr. č. FM-3) byl dopraven do Spojených států v únoru 2001, ale nikdy do vesmíru neletěl a posloužil technikům jako zdroj náhradních dílů.

Maximální doba letu MPLM byla v připojeném stavu ke stanici asi 16 dní, celková životnost modulu byla stanovena na minimálně 10 roků a 25 letů na oběžnou dráhu (což, jako obvykle, nebylo využito).

Ještě před ukončením své činnosti raketoplány vynesly na ISS (v listopadu 2009, v únoru a v květnu 2011) venkovní transportní logistické plošiny ELC neboli ExPRESS = Expedite the Processing of Experiments to the Space Station Logistics Carriers. Jejich hmotnost je po 4 450 kg, jsou připevněné k nosníkům S3 a P3; nejsou hermetizované, ale mají přívod elektrické energie. Do jejich vývoje byla zapojena Brazílie (hlavně finančně).

Evropská automatizovaná nákladní loď

O automatizované bezpilotní kosmické lodi pro zásobování kosmické stanice se v Evropské kosmické agentuře začalo uvažovat již v polovině 80. let.

Roku 1992 se vývoj upřesnil s ohledem na možnosti rakety Ariane 5, v červenci 1996 projekt Automated Transfer Vehicle vstoupil do fáze B2, následujícího roku padlo rozhodnutí o vlastních panelech slunečních baterií, koncem 90. let byly s Ruskem dohodnuty detaily ohledně využívání stykovacího systému a zapojením ATV do periodického zvyšování dráhy celé stanice.

Na vývoj ATV podepsala ESA roku 1998 kontrakt s Aerospace v hodnotě 470 milionů dolarů

Na vývoj ATV podepsala ESA roku 1998 kontrakt s Aerospace v hodnotě 470 milionů dolarů. Ruská kosmická agentura a NPO Energija dostaly 23 milionů dolarů za integrování do systému ISS, francouzská CNES dostala 30 milionů v souvislosti s nosičem Ariane 5 ES.

Jedna nákladní loď ATV stojí 70 milionů dolarů a zabezpečení startu dalších 115 milionů dolarů. Hlavním dodavatelem je koncern EADS Astrium s ústředím v Paříži, subdodavateli jsou zejména Thales Alenia Space v Itálii, Contraves Space AG ve Švýcarsku a Dutch Space B.V. v Nizozemsku.

Konečná montáž probíhá v německých závodech EADS Astrium. Operativním provozovatelem je Centre National d'Etudes Spatiales pro organizaci European Space Agency, jejímž členem je nyní i Česká republika.

Kosmická loď o startovní hmotnosti přes 20 000 kg (a počáteční hmotnosti na oběžné dráze přes 19 700 kg) má "suchou" hmotnost 9 784 kg a celkovou délku 10,8 m při max. průměru 4,4 m.

Na oběžnou dráhu vyveze 7 670 kg užitečného zatížení, při odletu naložená odpadem má hmotnost 6 300 kg.

Tvoří ji tři základní části: integrovaný nákladní modul, služební modul a přechodový modul. Celý povrch lodi je chráněn proti nárazům cizích těles hliníkovým plechem a několika vrstvami vectranové a kaptonové textilie.

Návštěva na palubě

Válcový integrovaný nákladní modul o celkové délce 5,9 m má především přetlakový úsek na přídi s komolým kuželem, zakončeným aktivním ruským stykovacím uzlem. Na obvodu příruby jsou umístěny spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu, kyslíku nebo dusíku pro klimatizační systémy stanice, vody a elektrické konektory.

Na přední stěně jsou bloky systému pro orientaci a stabilizaci, goniometry pro měření vzájemného úhlového natočení ATV a ISS. Nechybí ani videometry pro měření vzdálenosti mezi ATV a ISS, senzory hvězd navigačního systému, optické zaměřovače pro vizuální sledování průběhu setkávacího manévru posádkou, anténa aktivního systému "Kurs-A" a anténa komunikačního systému krátkého dosahu pro spojení s ISS.

ISS a a v popředí ATV

ISS a a v popředí ATV

Celkový vnitřní klimatizovaný prostor má objem 47 m³. Uvnitř je osm stojanů pro uložení kusového nákladu o objemu 23 m³, klimatizační systém, ovládací panely různých systémů a povelový a telemetrický systém. Celkem může mít náklad  maximálně 5 500 kg.

Druhou částí je vnější nehermetizovaný úsek, kde jsou dvě soupravy pro doplňování pohonných látek pro modul Zvezda stanice ISS s kapacitou do 2×430 kg. Z nich každou tvoří jedna nádrž s okysličovadlem (oxid dusičitý) a s palivem (asym. dimethylhydrazin) a tři nádrže s tlakovacím héliem.

Nehermetizovaný úsek obsahuje i tři nádrže na kapalinu, do nichž se vejde po 280 kg pitné vody při letu na stanici a při odletu v témže množství moč

Dále jsou tam tři nádrže na kapalinu, do nichž se vejde po 280 kg pitné vody při letu na stanici a při odletu v témže množství moč a tři nádrže na stlačené plyny pro ovzduší stanice ISS po 33 kg.

Nehermetizovaný služební modul o délce trupu 3,8 m a max. průměru 4,5 m tvoří úsek řídicí elektroniky tvaru komolého kuželu o délce 1,4 m a max. průměru 4,5 m, na jehož povrchu jsou antény komunikačního systému a radiátory termoregulačního systému.

Uvnitř je většina elektronického vybavení nákladní lodi. Zejména chybám maximálně odolný počítač se třemi datovými procesory, měřicí navigační systém, dvojice počítačů pro kontrolu stavu lodi, povelová a telemetrická jednotka, zdvojený komunikační systém, záložní nouzový řídicí systém umožňující bezpečné automatické přerušení přibližovacího a stykovacího manévru, čtyři nezávislé termoregulační jednotky a energetický systém bočně připojený k modulu s max. příkonem 1,14 kW. Ten obsahuje i panel slunečních baterií s křemíkovými fotočlánky na ploše 8,4 m².

Pohonný úsek má tvar válce o průměru 4,1 m a délce téměř 2 m (s vyčnívajícími tryskami 3 m). Nese subsystémy pro korekce dráhy lodi a stanice a subsystém řízení orientace, stabilizace a setkávacích manévrů.

Z boku jsou k úseku připojeny čtyři panely čtyřdílných rozkládacích a natočitelných fotovoltaických baterií o rozpětí 22,3 m. Válcový přechodový modul o délce 2 m, průměru 4,1 m a hmotnosti asi 350 kg slouží k připojení lodi k nosné raketě a po navedení na oběžnou dráhu zůstává s raketou spojen.

Od Vernea k Einsteinovi

První nákladní loď ATV-1 této řady s názvem Jules Verne startovala 9. března 2008. Po dvou úspěšných nácvicích se 3. dubna spojila s modulem Zarja stanice ISS.

Jules Verne u ISS

Jules Verne u ISS

Do 5.září byla nákladní loď součástí stanice, poté byla od komplexu oddělena a do konce září následoval autonomní let k vyzkoušení palubních systémů včetně změn dráhy. Následně 29. září byla motoricky navedena do atmosféry a řízeně zanikla nad Tichým oceánem severozápadně od Tahiti.

ATV-2 Johannes Kepler startovala 16.února 2011 a od 24. února je součástí komplexu ISS.

Dovezla materiál o hmotnosti zhruba 7 090 kg, jako například kusový náklad v přetlakovém modulu s celkovou hmotností 1 600 kg. To byly balíky uložené předem (1 170 kg) a náklad doplněný těsně před startem (429 kg). Vedle toho plyny a kapaliny v nehermetizovaném úseku. Ty vážily celkem 5 486 kg, z toho pohonné látky pro modul Zvezda 851 kg a pitná voda 270 kg, kyslík 100 kg.

Dále musela mít i pohonné látky a plyny v pohonném úseku a z toto pro potřeby korekce dráhy ISS přibližně 4 535 kg.

Po oddělení od modulu Zvezda zanikne letos v prvních letních dnech v zemské atmosféře nad jižním Tichým oceánem.

Se starty dalších evropských nákladních lodí se počítá každý rok v únoru. Na 29. února 2012 je tak naplánován start ATV-003 "Edoardo Amaldi", v únoru 2013 poletí ATV-004 "Albert Einstein" a loď pro únor 2014 dosud nebyla pojmenována.

Už v listopadu 2008 se v Evropě začalo uvažovat o dalším vývoji směrem k pilotované verzi. O budování samostatné stanice Evropa dávno zájem nemá, ale pilotovaná kosmická loď jako dopravník k ISS zůstává aktuální vzdor ekonomické krizi.

Letos v květnu se generální ředitel ESA zmínil o možné spolupráci s NASA, zatímco starší návrhy spíše předpokládaly partnerství s Ruskou kosmickou agenturou. V říjnu mají členské státy ESA zvážit, co dál.

Japonský bílý čáp

V úzké návaznosti na přípravu japonského modulu Kibo bylo pro stanici v Japonsku rozhodnuto také o samostatné nákladní lodi, která se postará o zásobování posádky v něm pracující, případně o potřeby celé stanice.

Je to HTV (H-2B Transfer Vehicle) alias Kounotori (Bílý čáp) na základě všelidového hlasování před premiérovým startem. Tento nákladní člun zkonstruovala a postavila japonská kosmická agentura JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency) za součinnosti firmy Mitsubishi Heavy Industries, Aerospace Systems Corp.

Její rodný list se začal psát v září 1988 mezistátní dohodou o stanici ISS a konkrétní podobu začal dostávat po roce 1995 a definitivní po roce 2001.

Původně se počítalo se zahájením realizace programu mnohem dřiv, avšak kvůli zpoždění stavby stanice byl první start 10. září 2009.

HTV 1

HTV 1

HTV1 v blízkosti ISS

HTV1 v blízkosti ISS

Let proběhl bez závad, do vesmíru se dopravilo asi 4 500 kg užitečného zatížení. Součástí ISS byl člun od 17. září do 30. října, kdy se naložený odpadky od stanice oddělil a 1. listopadu z velké části shořel nad jižní částí Tichého oceánu.

Druhá japonská nákladní loď startovala z kosmodromu Tanegašima letos 22. ledna a od 27. 1. se připojila ke spodnímu uzlu modulu Harmony stanice ISS. Po kontrole hermetičnosti byly otevřeny průlezy mezi stanicí a nákladní lodí a posádka začala vykládat dovezený materiál a zásoby (5 300 kg).

HTV 2 se odděluje od ISS koncem března

HTV 2 se odděluje od ISS koncem března

K oddělení od komplexu došlo 30. března a následně i k zániku v atmosféře. Nyní se počítá nejméně se sedmi lety do konce roku 2015 a další je plánován na 12. ledna 2012.

Celková "suchá" hmotnost je asi 11 000 kg, užitečné zatížení je nejvýše 6 000 kg. Nákladní loď má válcový tvar o délce 9,5 m a průměru 4,4 m. Na plášti je umístěno asi 60 panelů slunečních baterií, které dobíjejí jednu akumulátorovou baterii. Po dobu připojení k ISS zajišťuje zásobování elektrickou energií stanice.

Úseky Kounotori

HTV se skládá ze čtyř úseků. Vpředu je největší z nich hermetizovaný (tlakovaný) nákladní úsek ve tvaru válce o délce 3,2 m a průměru 4,4 m, na jehož přední podstavě je pasívní stykovací uzel pro připojení k některému uzlu modulu Harmony stanice ISS.

Schéma HTV

Schéma HTV

HTV ale není vybaven systémem automatického spojení a proto po přiblížení lodi k ISS na zhruba deset metrů ho musí posádka stanice uchopit pomocí robotické kanadské "ruky" a spojit s ISS.

Uvnitř tohoto úseku může být až 4 500 kg nákladu umístěného do osmi skříní.

Při prvním letu to bylo ze 33 % potraviny, 20 % tvořily provozní předměty, 18 % součásti manipulátoru pro jemnou manipulaci a 10 % byla výbava pro posádku.

Při druhém letu zde byly dvě skříně s materiálovými experimenty pro modul Kibo a 6 skříni s kusovým nákladem ve standardních balících, zejména pro experimenty a dále potraviny, hygienické a další potřeby.

Následuje otevřený nákladový úsek ve tvaru válce o délce 3,5 m a průměru 4,4 m; uvnitř může být uložen náklad o hmotnosti až 1 500 kg na standardizovaných paletách. Místo toho může být v některých případech hermetizovaný úsek zdvojen.

Ve střední části je úsek avioniky (tedy přístrojový úsek) válcového tvaru a délce 1,3 m při stejném průměru, který nese většinu elektroniky včetně řídicího a komunikačního systému úseku a systém zásobování elektrickou energii.

V zadní části je pohonný úsek tvaru nízkého komolého kužele o délce 1,3 m, ten nese čtyři nádrže s kapalnými pohonnými látkami (monomethylhydrazin a okysličovací směs) a čtyři kulové tlakové láhve s plynným héliem pro tlakování nádrží.

To vše je pouze pro vlastní potřeby nákladního modulu, který nese většinu elektroniky včetně řídicího a komunikačního systému úseku a systém zásobování elektrickou energii.

V zadní části je pohonný úsek tvaru nízkého komolého kužele délce 1,3 m, který nese čtyři nádrže s kapalnými pohonnými látkami (okysličovací směs a monomethylhydrazin) a čtyři kulové tlakové láhve s plynným héliem pro tlakování nádrží. To vše je pouze pro vlastní potřeby nákladního modulu.

Japonská nákladní loď je určena k samostatnému aktivnímu letu v trvání do zhruba 100 hodin, v zakonzervovaném pohotovostním stavu vydrží déle než týden a připojena ke stanici ISS může být "déle než měsíc" (podruhé to bylo přes 60 dní). Nyní se počítá s nejméně sedmi lety do konce roku 2015. Další start je plánován na 12.ledna 2012.

NASA spoléhá na levnější soukromníky

I Japonci, podobně jako Evropané, nabízeli návrhy na další vývoj svého "vesmírného náklaďáku" americké NASA, avšak neúspěšně.

Už 18. ledna 2006 vyhlásila americká NASA program "Commercial Orbital Transportation Services" na dopravu nákladu na ISS soukromými prostředky. V květnu bylo vybráno 6 semifinalistů, kteří byli požádáni o dopracování návrhů a v srpnu byl vyhlášen vítěz: SpaceX.

Následujícího roku zkrachovala do té doby nadějná firma Kistler a v roce 2008 byla v druhém kole vybrána jako vítěz firma Orbiter Sciences Corp. Vítězové získali finanční podporu NASA, ale už před tím se pustili do práce. A výsledky uvidíme letos.

Zejména firma Space Exploration Technologies Corp. (SpaceX) je ambiciózní a rychle nabírá dech. Založil ji roku 2002 Elon Musk (mj. spoluzakladatel platebního systému PayPal). Roku 2005 měla 160 zaměstnanců a nyní se každoročně rozrůstá na dvojnásobek (letos jich má přes 1 250).

Společnost vyvíjí raketové nosiče Falcon 1 a Falcon 9. Po třech neúspěších se jí zdařil start rakety Falcon 1 s družicí o hmotnosti 165 kg a stala se tak historicky prvním soukromým subjektem, který z ryze privátních zdrojů vyvinul kapalinovou kosmickou raketu a úspěšně s ní dosáhl oběžné dráhy Země.

SpaceX Dragon zaparkuje u ISS snad již do konce roku

SpaceX Dragon zaparkuje u ISS snad již do konce roku

V dalším se zaměřila na velkou raketu Falcon 9 o nosné kapacitě do 10 000 kg. Ta měla úspěšnou premiéru v červnu 2010 a 8. prosince vynesla experimentální automatickou opakovaně použitelnou kosmickou loď Dragon firmy SpaceX. Má být brzy novým americkým "náklaďákem" k ISS (kontrakt s NASA v rámci programu COTS je na nejméně 12 startů). Výhledově by se mohla stát i dopravním prostředkem pro posádky. Vešlo by se dovnitř v případě potřeby až sedm kosmonautů.

Tvarem připomíná loď Apollo o délce 5,7 m a max. průměru 3,8 m. Její hlavní částí je návratový přetlakový modul o objemu 10 m³, z něhož lze pro náklad využít prostor 6,8 m³.

Modul je schopen dopravit na ISS užitečné zatížení 3 300 kg a zpátky na Zemi přistát s nákladem o hmotnosti 2 500 kg.

V přední části je univerzální stykovací uzel, stabilizační padáky a tři hlavní padáky o průměru po 35 m zajišťující přistání na vodní hladinu do rychlosti asi 5,5 m/s.

Nehermetizovaný přechodový válec sloužící jako nákladový prostor má průměr 3,6 m a výšku 2,7 m; nákladový prostor v něm má objem 14 m³.

Nosná kapacita je 3 310 kg při dopravě na stanici a asi 2 600 kg nákladu, určeného k likvidaci při zániku přechodového válce během návratu z oběžné dráhy v hustých vrstvách atmosféry. Přechodový válec dále nese radiátory termoregulačního systému a případně panely slunečních baterií.

SpaceX Dragon - verze nákladní a pilotovaná

SpaceX Dragon - verze nákladní a pilotovaná

Letos by se měly uskutečnit nejméně dva další starty v rámci programu COTS a v plánu je provést při druhém z nich již kompletní setkání a spojení s Mezinárodní kosmickou stanicí. V prosinci nebo v lednu by Dragon mohl nést již komerční náklad.

Vítězem 2. kola COTS byla firma Orbital Sciences Corp. s projektem nákladní kosmické lodi Cygnus, vyvíjené společně s evropskou společností Thales Alenia Space. Při osmi operačních letech má do roku 2016 dopravit na ISS asi 20 tun nákladu.

Nákladní loď Cygnus konstrukčně vychází z modulů MPLM (Multi-Purpose Logistics Module), které se používaly v raketoplánech pro přepravu zásob. Počítá se tedy s tvarem válce o průměru 3 m a délce rovněž 3 m s nosností až 2 700 kg. Úložný prostor bude přes 18 m³.

Nákladní loď se bude podobně jako japonský člun připojovat k modulu Harmony robotickým ramenem.

V prvních červnových dnech byl z Turinu expedován první exemplář nákladního modulu směr Virginie, kde jej společnost Orbital Sciences spojí se služebním modulem a dokončí tak výrobu nákladní lodi Cygnus.

Demonstrační start novou raketou Taurus II o nosnosti až 7 000 kg měl být uskutečněn koncem loňského roku, ale nyní je naplánován na polovinu letošního prosince.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.