Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Proč byl mor ve středověku smrtící? Lidé mu čelili vůbec poprvé

aktualizováno 
Epidemie takzvané černé smrti, která se v polovině 14. století prohnala během několika let Evropou, byla prvním velkým setkáním člověka s dnešní formou moru. Tvrdí to vědci, kterým se podařilo zrekonstruovat významnou část genetické informace bakterie.

Kostry z londýnského hřbitova v East Smithfield, kde archeologické práce probíhaly pod vedením Museum of London Archaeology v letech 1986-1988. | foto: Museum of London Archaeology

Tým Hendrika Poinara z McMasterovy univerzity v kanadském Ontariu a Johannese Krause v německém Tübingenu se zabývá zkoumáním nemocí minulosti. Před nedávnem publikovali článek popisující částečnou rekonstrukci DNA původce středověkého moru. Potvrdili v něm, že epidemie tzv. černé smrti ve 14. století byla opravdu způsobena bakteriemi moru. O výsledcích jsme psali zde.

K pramenům

O starším článku týmu kolem Poinara a Krause jsme psali zde, samotný článek je dostupný zdarma zde.

S druhým textem se vědcům povedlo dostat do ještě prestižnějšího časopisu, do týdeníku Nature. Článek je dostupný odsud. A to zadarmo, což u komerčně orientovaných vědeckých časopisů typu Nature nebývá často.

Ale neprozradili v něm zřejmě všechno. Na sklonku minulého týdne tak mohli vyjít s dalšími, poněkud odlišnými  výsledky ze stejného londýnského středověkého hřbitova.

Tentokrát se spíše než na popis své unikátní metody čtení staré DNA zaměřili na informace, které s její pomocí získali. A ty naznačují překvapivý fakt, že dějiny moru začaly až ve 14. století.

S nůžkami na knihy

Studie probíhala na kosterních pozůstatcích ze hřbitova na ulici East Smithfield, který byl v letech 1348 a 1349 zřízen speciálně pro oběti moru. Vědci zkoumali desítky kostí, ale nejlepší výsledky přinesl materiál z pěti zubů.

Ty jsou mezi lovci staré DNA velmi oblíbené, protože zub se v okamžiku smrti uzavře a funguje jako pouzdro na biologický materiál v něm. I přesto je práce s tímto materiálem velmi obtížná a do nedávna byla zhola nemožná.

Všechna DNA je "nadrobena" na velmi krátké úseky. V podstatě bychom si to mohli představit, že někdo rozstřihal knihy ve větší knihovně na jednotlivá slova či krátké věty, poházel výstřižky po zemi, a pak na ně vypustil knihomoly (míněn červotoč pronikavý). Pak počká, až větší část knih bude pozřena, a pokusí se složit text určité knihy. 

V případě běžné knihovny by to byl téměř neřešitelný problém. Naštěstí se jednotlivé "knihy" vyskytují v genetických knihovnách v mnoha kopiích, a tak to možné je, protože se nějaký opis bílého místa nakonec obvykle najde. Není to ovšem nic jednoduchého. Poinar a Krause se svými kolegy si k tomu vyvinuli vlastní metodu, o které jsme psali zde.

Mor 1.01

Co vědci zjistili z náročně sestavené "morové knihy"? Především ověřili, že epidemie přezdívaná černá smrt má velmi blízko k původci všech morů vůbec. Ten se s mírnou nadsázkou zrodil, když poprvé vznikla bakterie Yersinia pestis z neškodné půdní bakterie Yersinia pseudotuberculosis.

Co je plazmid?

Plazmidy jsou malé, nejčastěji kruhové, molekuly DNA, které si žijí tak trochu nezávislým životem, ale na druhou stranu se neobejdou bez "hostitele". V něm se dokážou samy namnožit.

Jsou ještě o hodně jednodušší než viry. Nemají žádný obal, jde o kousky odhalené DNA, které přecházejí přímo z buňky do buňky.

Přítomnost plazmidů v buňce "hostiteli" neškodí, ba naopak. Zprostředkovávají buňkám celou řadu šikovných dovedností, třeba schopnost napadat nové cíle jako u bakterie moru, vázat živiny z okolí nebo odolávat antibiotikům.

Biologové v jejich případě nemluví ani o symbióze či parazitismu, protože tyto výrazy se podle definice používají jen pro vztah dvou živých organismů. A to plazmidy nejsou. Rozhodně jde obvykle o oboustranně prospěšný vztah.

Ta přibrala do buňky dva genetické "balíčky" (tzv. plazmidy, viz Co je plazmid?), které jí umožňují snadno pronikat do savčích buněk. Od té doby se život mírumilovné bakterie postupně měnil. Z půdy se přestěhovala na zvířecí hostitele, konkrétně krysy, aby poté s blechami doslova přeskočila na člověka.

Podle údajů z londýnského hřbitova se zdá, že k této poslední a velmi nešťastné události došlo nedávno. Podle (poněkud nespolehlivých) odhadů na základě rychlosti změn v genech bakterie to mohlo být někdy na začátku 13. století. Londýnské bakterie jsou svému původnímu předkovi totiž geneticky velmi podobné.

Černá smrt byla tedy pravděpodobně první příležitostí, při které bylo lidstvo ve skutečně velké míře vystaveno moru.

Pokud je to pravda, objevuje se řada nových otázek. Co například způsobilo tzv. Justiniánský mor v 6. století, který mnozí vědci považovali za příklad epidemie moru? V článku v Nature si autoři jen krátce zaspekulují, že mohlo jít o zcela nezávisle vzniklý a vyvíjející se kmen moru. Nebo o úplně jinou nemoc.

Proč nás nezabije?

Tím otázky samozřejmě nekončí. Z genetického porovnání se také zdá, že všechny moderní kmeny moru, a ty se v některých částech světa objevují pravidelně, jsou potomky právě černé smrti.

Každého samozřejmě napadne hned jedna otázka. Epidemie v letech 1347 až 1351 připravila o život možná třetinu, možná až polovinu obyvatel Evropy. Proč jsou dnešní epidemie v porovnání s ním tak mírné?

Musíme vás zklamat, autoři nového výzkumu odpověď neznají. Mohou jenom říci, že bakterie sama za to zřejmě nemůže, její geny jsou z pohledu molekulárních biologů stále stejně nebezpečné. Y. pestis se podle všeho za šest a půl století příliš nezměnila. Tím zřejmě padá domněnka, že mor se díky evoluci stal postupně méně nebezpečným, aby se mohl lépe a účinněji šířit. (Protože když nemoc zabije hostitele příliš brzy, může se od něj nakazit méně dalších osob.)

Zdá se, že změna nastala jinde, dost možná u člověka. Mohly přispět společenské změny, třeba zlepšení hygieny. Možná ve 14. století došlo k nešťastné kombinaci s jinou nemocí, možná moru pomohlo i tehdejší ochlazení.

Zvykli jsme si?

Svou roli sehrálo velmi pravděpodobně i to, že šlo o první velké lidské setkání s morem. Epidemie nových nemocí mívají obvykle mnohem horší průběh než návraty známých chorob.

To byl zřejmě i případ moru, ale jisté to není. Některé pozdější morové epidemie, například v 17. století, byly totiž téměř stejně ničivé jako černá smrt. Ale proč, když by lidstvo na ně mělo být lépe připraveno? To se zřejmě nedozvíme, dokud se na i ostatní epidemie někdo důkladně nepodívá (a dost možná ani pak ne).

Přitom by se nám tyto znalosti mohly hodit, zvláště v dnešní globalizované době, kdy se nemoci mohou bleskově šířit a vývoj nových léků se z nejrůznějších důvodů stále prodražuje a zpomaluje. Nikdo nemůže vyloučit, že poznání zákonitostí historických epidemií není dobrou přípravou na blízkou budoucnost.





Hlavní zprávy

Střední odborná škola, Frýdek-Místek, příspěvková organizace - Jana Havlíčková
UČITEL ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ STROJÍRENSKÝCH

Střední odborná škola, Frýdek-Místek, příspěvková organizace - Jana Havlíčková
Moravskoslezský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.