Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Proč se vám chce v autě zvracet? Tělo si myslí, že vás otrávili

aktualizováno 
Bledost, krůpěje studeného potu a rozbouřený žaludek s nutkáním ke zvracení. Pokud jste někdy na cestách zažili podobné příznaky, stali jste se jednou z mnoha obětí kinetózy, neboli nemoci z pohybu. Podle vědců za ní může stát pradávný reflex, který nás má chránit před otravou nervovými jedy.

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Nemoc z pohybu nás většinou postihne v okamžiku, kdy ji čekáme nejméně. Při dlouhé cestě autem se začněme do časopisu nebo zahledíme do mobilu a přestaneme na chvíli vnímat okolí. Z klidu nás však velmi rychle vytrhnou nekompromisní protesty našeho žaludku, které si často vynutí urgentní zdravotní zastávku u krajnice. Čím přesně je tato nepříjemná fyziologická hříčka způsobena? Odpověď na tuto otázku je ukryta hluboko v naší hlavě.

Tři orientační smysly, bez kterých se neobejdete

K tomu, abychom se mohli bezpečně pohybovat po okolním světě, je lidské tělo vybaveno třemi základními orientačními systémy. K určení přesné polohy jednotlivých částí našeho těla slouží takzvané proprioceptory (polohocitlivé receptory) nacházející se především v trupu a končetinách. Tyto receptory jsou schopny také analyzovat přesný úhel kloubů a změny v napětí svalů a šlach, díky čemuž se můžeme poslepu snadno dotknout špičky vlastního nosu nebo si zavázat tkaničky.

Signály z proprioceptorů jsou dále doplňovány o informace z vestibulárního aparátu nacházejícího se ve vnitřním uchu. Ten funguje jako akcelerometr, který je schopný pomocí soustavy kanálků a váčků rozpoznávat drobné změny v rychlosti a směru pohybu naší hlavy. Při jízdě na horské dráze vnímáme díky tomuto aparátu pocit beztíže při rozjezdu z kopce, horizontální zrychlení při prudkém brzdění i úhlové zrychlení, které na nás působí při průjezdu zatáčkou.

Velmi důležitým orientačním systémem je také náš zrak. Slouží totiž k porovnávání naší pozice vůči ostatním objektům v okolí. V jedoucím vlaku si tak při pohledu z okna snadno uvědomíme naši rychlost vůči ubíhající krajině i přesto, že sedíme nehybně na sedačce (naopak při čekání v železniční stanici nás může rozjíždějící se vlak na sousední koleji zmást natolik, že na chvíli získáme klamný pocit vlastního pohybu).

Informace ze všech tří systémů jsou nepřetržitě sbírány, vyhodnocovány a navzájem porovnávány mozkem, který z nich poté tvoří vnitřní model okolního světa. Jejich vzájemný nesoulad by tak pro nás mohl představovat život ohrožující problém. Jak je však možné dosáhnout nepřetržité přesné koordinace u takto odlišných systémů?

Těhotenská nevolnost jako bezpečnostní pojistka

S ranní nebo také těhotenskou nevolností doprovázenou zvracením, mdlobami a nechutenstvím se během prvních měsíců těhotenství setkají více než dvě třetiny žen. U většiny z nich tyto nepříjemné symptomy v průběhu času vymizí. U některých si však jejich úpornost vyžádá dlouhodobou hospitalizaci a podávání umělé výživy. Původ těhotenské nevolnosti byl velmi dlouho připisován boji vyvíjejícího se embrya s matčiným tělem o zdroje výživy. Podle nejnovější vědecké teorie však může mít existence těchto obtíží velmi překvapivé vysvětlení.

Podle evolučních biologů to totiž ve skutečnosti není porucha, ale důmyslný mechanismus, který má pomocí averze vůči některým pachům a chutím ochránit vyvíjející se plod v kritickém období před poškozením nebezpečnými látkami v jídle, jako jsou choroboplodné zárodky v mase nebo rostlinné toxiny přítomné v rostlinách s výraznou chutí.

O tom, že by na této teorii mohlo něco být, svědčí i rozsáhlá studie publikovaná ve vědeckém časopise Human Reproduction, která statisticky analyzuje vliv těhotenské nevolnosti na četnost samovolných potratů. Na základě pozorování průběhu těhotenství u 2 400 žen v ní autoři zjistili výrazně nižší riziko samovolného potratu u žen trpících některým z příznaků těhotenské nevolnosti, oproti ženám, u kterých se žádná nevolnost neobjevila. Krátké období nevolnosti u žen je tak možná přijatelnou daní za záchranu budoucích životů.

Jako nejelegantnější řešení se ukázalo využití gravitace, která je všudypřítomná a neměnná. Pokud tedy některé z center začne poskytovat rozporuplné signály, může podle ní mozek snadno provést potřebnou korekci. U takto vyladěného systému bychom mohli oprávněně očekávat, že by nám drobné otřesy během jízdy autem neměly způsobovat sebemenší komplikace. Opak je však pravdou a nejsme v tom rozhodně sami. Příznaky nemoci z pohybu se při cestování v uzavřených prostorech projevují mimo lidí i u velkého množství ostatních živočišných druhů včetně opic, koní, ovcí, některých ptáků a dokonce i ryb.

Když jsou informace v rozporu

Proč nám tedy někdy bývá v dopravních prostředcích tak špatně? Zdá se, že spouštěčem nevolnosti není žádný druh pohybu sám o sobě, ale spíše neschopnost mozku vyrovnat se s výrazným nesouladem v informacích obdržených od jednotlivých center. Zatímco na projevy chůze i běhu nás dokonale připravily miliony let evoluce, s pasivním pohybem jsme se jako lidstvo setkali před pouhými 150–200 generacemi v době vynálezu lodí a jízdy na domácích zvířatech. Při jízdě dopravním prostředkem tedy náš nervový systém vysílá signály o situaci, ve které bychom se jako savec pohybující se po vlastních končetinách neměli nikdy ocitnout.

Podle uznávané teorie Dr. Treismana proto mozek tento nevysvětlitelný rozpor v informacích od orientačních systémů vyhodnotí jako příznak počínající otravy neurotoxiny z potravy a pokusí se vyvolat zvracení. Důvodem je schopnost mnoha přirozeně se vyskytujících nervových jedů ovlivňovat naše smysly a schopnost koordinace. V době kdy se lidský jídelníček skládal převážně ze syrové stravy pochybného původu tak mohla být podobná schopnost rychlé reakce při prvních známkách otravy otázkou přežití. Současné výzkumy naznačují, že podobná obrana by mohla stát i za ranní nevolností těhotných žen (viz boxík).

V souladu s touto teorií je také zjištění, že u kojenců, kteří jsou krmeni bezpečným mateřským mlékem a zároveň běžně vystaveni nepředvídatelným pohybům při nošení, se kinetóza vůbec nevyskytuje, zatímco odrostlejší děti objevující své okolí jsou naopak na nemoc z pohybu velmi citlivé.

Jak tedy úspěšně zahnat hrozící nevolnost bez nutnosti použití léků? Klíčové je omezení všech rozporuplných podnětů. Zatímco při soustředění na interiér auta nebo nehybné stránky knížky se vám velmi pravděpodobně spíše přitíží, pohledem z okna na horizont poskytnete mozku potřebné důkazy o tom, že jste opravdu v pohybu, a vše je tedy v pořádku. Pokud navíc máte štěstí a můžete auto i sami řídit, přidáte vizuálním podnětům i možnost chování auta přímo ovlivňovat, díky čemuž by se vám měla případná nevolnost zcela vyhnout.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.