Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

První puška za roh střílela Turky před sto lety. Sověti ji měli na Číňany

aktualizováno 
První pušku střílející za roh vymyslel přímo v zákopech seržant Beech. Stalo se tak téměř před sto lety a stačila mu k tomu dvě zrcátka a pár kusů dřeva. Nejnovější systémy využívají kamery a LCD displeje, princip je však stále stejný.

V poslední době se díky rozvoji elektroniky objevuje stále více ručních zbraní umožňujících střelbu „za roh“ bez toho, aby střelec musel opustit bezpečí úkrytu. Přestože média a PR oddělení výrobců halasně propagují zbraně pro střelbu „za roh“ jako převratné novinky, nejde o nic nového. Myšlenka je stará zhruba 100 let. Jediné, co se změnilo, jsou použité technologie, které podstatně rozšiřují možnosti. 

Hi-tech „periskop“ z Izraele

Nová technika umožnila nové přístupy k řešení stálého problému s vystavováním se palbě nepřátel, jejichž úcta k vlastnímu životu je mizivá a k nepřátelskému ještě nižší. Značné zkušenosti s takovými jedinci mají Izraelci, kteří od vzniku svého státu musí čelit neustálým útokům přesily některých sousedů. Ve spolupráci s Američany vyvinuli systém Corner shot.

Rozfázované polohy otočného rámu systému Corner Shot

Prakticky jde o hi-tech verzi původního nápadu seržanta Beeche z první světové války. V přední části speciálního zlamovacího rámu je upevněna pistole (na výběr je několik typů), samopal nebo jednoranový 40mm granátomet. Přední část nese také barevnou videokameru zaměřovacího systému a je upravena pro upevnění taktické svítilny. 

Američané mají pušky pro střelbu za roh v Afgánistánu

Zadní část tvoří pažba, páka ovládání zlamovacího mechanizmu, napájení, spoušťový mechanizmus a sklopný 2,5" LCD displej videokamery. Po identifikaci cíle může střelec okamžitě začít střílet.

Obě části je díky kloubu možné vůči sobě natočit v úhlu až 60o v horizontální rovině a ve zvolené poloze zajistit. Díky této úpravě je možný průzkum toho, co se děje „za rohem“ bez toho, aby se střelec vystavoval nepřátelské palbě. Naklápěcí hlava Corner shotu je malá, takže představuje nenápadný cíl, rozhodně hůř zasažitelný než hlava nebo trup střelce. 

Francouzi používají v rámci programu FÉLIN kamerový zaměřovací systém na pušce FAMAS

Obdobně řešené zbraně vyrábí pákistánská POF (Pakistan Ordonance Faktories) pod názvem POF Eye, Čína, Jižní Korea a Írán. Poněkud jednodušší řešení se testuje v rámci francouzského programu FÉLIN (Fantassin à Équipement et Liaisons Intégré) tedy integrované vybavení a komunikační technika pro pěšáky. Standardní útočná puška FAMAS je vybavena kamerovým zaměřovacím systémem a displejem. Střelec může střílet z úkrytu, přitom vystavuje nepřátelské palbě jen samotnou zbraň a ruce.

Nejtěžší zbraní, která zatím byla vybavena kamerovým zaměřovacím systémem, umožňujícím „střelbu za roh“, je pancéřovka Panzerfaust 3, představená na veletrhu Eurosatory 2004.

Začalo to 19. května 1915 v zákopech u Gallipoli

Samotný nápad s úpravou zbraně a zaměřovače vznikl, stejně jako řada jiných nápadů z nouze, aby se střelec nemusel vystavovat palbě nepřátel.   

Odstřelovač nemíří na hlavu, ale na knoflík

První světová válka je neprávem ve stínu druhého světového konfliktu. Kvůli zavedení kulometů do výzbroje pěších jednotek a zdokonalení dělostřelecké palby se postup pěších jednotek zasekl na mrtvém bodě. Zákopy se táhly v několika liniích prakticky napříč celou Evropu od kanálu La Manche po Alpy. Mezi nimi bylo území nikoho, přeorané dělostřeleckou palbou a nasáklé krví tisíců mužů, kteří padli při pokusech o proražení nepřátelských linií.

Zoufalá situace je většinou příčinou hledání nových řešení. A zoufalá situace na frontě první světové války nebyla výjimkou. Došlo k prvnímu masovému nasazení vynálezů, které svou ničivou silou straší dodnes. Objevily se první zbraně hromadného ničení. První bojová letadla. První tanky, obrněné transportéry, samohybná a protiletadlová děla. První plamenomety. A také první pušky pro střelbu „za roh“.

Vystrčit hlavu nad předprseň zákopu bylo vždy riskantní (a stále je). Na druhé straně číhají odstřelovači a obsluhy kulometů. Pro pozorování bojiště se hojně používaly periskopy. Buď tovární výroby, nebo si je vojáci vyráběli sami z kartonu a dvou zrcátek. 

Odtud byl jen krok k úpravě pušek a kulometů, aby se daly zaměřovat nepřímo, právě pomocí periskopu. Prvenství je přičítáno seržantu Williamu Beechovi z australského expedičního sboru, který se vylodil v roce 1915 u Gallipoli. V květnu 1915 byly na tomto bojišti zákopy obou stran vzdálené pouhých 50 - 70  metrů.
Turci měli výhodu početní převahy, navíc ovládali výšiny na obou křídlech. To jim umožňovalo udržovat si přehled o bojišti a přibít australské vojáky k zemi, kdykoli zvedli hlavu. Palba tureckých vojáků si vyžádala v řadách Australanů těžké ztráty. Řada z nich skončila s prostřelenou hlavou.

První prakticky použitelné řešení střelby za roh. Odstřelovač a pátrač australského expedičního sboru v zákopech u Gallipoli. Puška je vybavena pomocným rámem s periskopem. (Australian War Memorial)

Seržant Beech a jeho dřevěná konstrukce

Seržant Beech připevnil ke standardní pušce Lee Enfield ráže .303 palce (7,7 mm) jednoduchý dřevěný rám s dvěma zrcátky a spoušť ovládal provázkem. Fungovalo to. Za datum prvního použití pušky s periskopem se uvádí 19. květen 1915. Od 26. května byly v „zázemí“ otevřeny provizorní dílny vyrábějící upravené pušky „sériově“. Během let se objevila řada variant téhož řešení, vyrobená z materiálu, který byl právě po ruce. 

Postupně byla vypracována účinná taktika dvojice odstřelovač – pátrač. Pátrač vybavený periskopem vyhledával cíle, sledoval účinky střelby a hlásil odstřelovači potřebné opravy. Odstřelovač měl na starosti likvidaci cíle. Tato taktika se používá dodnes, a to prakticky beze změn.

Během druhé světové války Němci znovu objevili Beechův vynález pušky s periskopem a vyrobili podobné zařízení pro karabiny Mauser K98, nebo samonabíjecí pušky Walther G41. První kusy dostali v roce 1943 odstřelovači na východní frontě. Jejich úkolem byla likvidace “cenných cílů“, především sovětských důstojníků při boji v horách a ve městech.

Německá souprava z druhé světové války umožňující střelbu z úkrytu

   

Kanón se zahnutou hlavní střílel v Rusku. A střílel nejdál

Každá válka, která se protáhne, má jeden důsledek: nedostatek materiálu a bojeschopných mužů. Co se ztrát týká, noční můrou vojáků byly, jsou a ještě dlouho budou pouliční boje v ruinách měst nebo v horách. A zde se zrodil další vynález pro střelbu „za roh": puška se zahnutou hlavní, respektive se zahnutým nástavcem hlavně.

Ani nápad se zahnutou hlavní není úplně nový. V roce 1868 generál ruského carského dělostřelectva, profesor dělostřelecké akademie N. Majevskij, navrhl kanon se zahnutou hlavní. Důvod pro použití zahnuté hlavně však byl naprosto odlišný. Profesor se nechal inspirovat sportem a pomocí speciálního diskového granátu chtěl prodloužit dostřel, což se mu i podařilo. 

V letech 1871 – 73 byl kanon postaven a proběhly i zkušební střelby. Dostřel s 3,5 kilogramovým granátem byl kolem 2,5 kilometru, což bylo čtyřikrát až pětkrát víc, než bylo tehdy běžné. Problém však byl s výrobou a se zaměřováním takto konstruované zbraně. Nicméně se prakticky prokázalo, že je možná střelba se zahnutou hlavní.

Kulomety se zahnutou hlavní pro tanky měly kosit pěšáky

Němci nápad se zahnutými nástavci hlavní aplikovali pro nové podmínky. Zájem měly dvě složky Wehrmachtu. Pěchota a Panzerwaffe (tankové síly). Pohnutky pěšáků jsou celkem zřejmé. Tankistům se nápad líbil, protože jejich věčným problémem, hlavně během bojů ve městě, byla nepřátelská pěchota.

Zakřivený nástavec s útočnou puškou StG 44 pro střelbu „za roh“ určený pro montáž na stropní plát obrněných vozidel

Kulomety ovládané zevnitř obrněného vozidla dokázaly postřelovat prostor pouze od vzdálenosti 100 – 200 metrů, protože měly omezený rozsah náměru. Slepé úhly využívali tankoborníci se zápalnými lahvemi, magnetickými minami a protitankovými granáty. Nástavec nebo kulomet se zahnutou hlavní sliboval možnost zkrácení postřelované vzdálenosti na desetinu.

Nástavce měly hladký vývrt, vnitřní průměr 10 milimetrů a vyráběly se v několika variantách. První s relativně mírným úhlem 15o od osy hlavně, ale postupně bylo dosaženo až 30o zakřivení.

Za celým nápadem stál Hans-Joachim Schaede z výzbrojního úřadu. První zahnuté nástavce označené Krummerlauf byly určené pro tankové kulomety a pěchotní karabiny Mauser K98. Nástavce se upevňovaly na konec hlavně a byly vybavené periskopickým zaměřovačem, umožňujícím mířenou střelbu.

Puškový náboj 7,92 × 57 mm však byl příliš výkonný a dlouhý projektil se „v zatáčce“ trhal.  Proto se Němci rozhodli upravit nástavce pro útočnou pušku StG 44 s kratším a tudíž i méně výkonným nábojem 7,92 × 33 mm. Konstruktérům se podařilo dosáhnout zakřivení v úhlu až 90o. Ale výzbrojní úřad nakonec nařídil vývoj nástavce s označením Vorsatz J a mírnějším zakřivením 30 – 45o. Životnost měla být 5 000 výstřelů a hmotnost maximálně 2 kg. 

Velký rozptyl a krátká životnost

Periskopický zaměřovač umožňoval mířenou střelbu až na 400 metrů, ale všechno má své ale. Deset jednotlivých výstřelů na 100 metrů pokrývalo obrazec 30 × 30 centimetrů. Na 400 metrů už to ale bylo 80 × 80 centimetrů. Při střelbě dávkou na 100 metrů pak obdélník 90 × 170 centimetrů.

Zahnutý nástavec s periskopickým zaměřovačem určený pro pěchotu

Pro tanky a jiná obrněná vozidla byl vyvinutý nástavec Vorsatz Pz (Panzer), zakřivený na 90o. Kvůli stísněnému prostoru uvnitř obrněnců byla puška bez pažby a měla kratší zásobník na 10 nábojů. Nástavec i s periskopickým zaměřovačem byl upevněn v kulovém závěsu na stropě bojového prostoru. Firma Rheinmetall vyrobila asi 100 kusů. Reálná životnost nástavců byla 250 výstřelů, tedy daleko za požadovaným ideálem.

Zahnuté kulomety na sovětsko-čínské hranici

Samozřejmě i Spojenci se snažili šetřit životy svých vojáků. Američané se za stejným účelem jako Němci pokusili zahnutým nástavcem vybavit samopaly M3 ráže .45 palce (11,43 mm) tankových osádek. Jejich největším problémem byli němečtí střelci z Panzerfaustů. Ty měly účinný dostřel kolem 60 metrů, a střelci mohli také využívat slepé úhly lafetovaných kulometů. Američané se svými pokusy skončili stejně jako Němci. Po pár experimentálních kusech vývoj ukončili. 

Střelecké stanoviště TKB-450A se zkoušelo mimo jiné na tancích T-54

Sověti v rámci vytěžování ukořistěných technologií pokračovali v pokusech i po válce. Svůj program pojali tradičně velkoryse. Úpravu pro střelbu „za roh“ vyvíjeli pro pistolové, puškové, kulometné i kanonové náboje až do ráže 20 mm. Pracovali na zakřivené hlavni i na zakřivených nástavcích. Pokusy pokračovaly úspěšně jen s redukovaným nábojem 7,62 × 39 mm pro rodinu zbraní vycházející z útočné pušky kalašnikov AK-47.

Pro tanky byla vyvinuta střelecké stanoviště TKB-450A a TKB-451. První bylo určené pro útočnou pušku AK-47 se zahnutým nástavcem na hlaveň. Druhé sloužilo pro upevnění samopalu PP-41. Stanoviště se zkoušela na několika tancích, mimo jiné na těžkých IS-3 nebo středních T-54.  

Jediné kulomety se zakřivenou hlavní, které byly oficiálně zavedené do výzbroje, byly sovětské KSGM v pevnostních střeleckých stanovištích BUK

Navzdory obecnému přesvědčení byly zbraně se zahnutou hlavní dokonce zavedeny do výzbroje. Stalo se tak v roce 1955, a to do výzbroje Sovětské armády, jako střelecká stanoviště BUK (Боевая Установка Кривоствольная), osazená dvojicí kulometů KSGM ráže 7,62 mm. Výzbroj se používala ve stálých opevněních na sovětsko-čínské hranici až do 90. let. Od té doby nedošlo k dalšímu vývoji zbraní se zakřivenou hlavní.





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.