Anglická propaganda byla v letech 1914 až 1918 jednou z nejvýkonnějších institucí svého druhu. Vedl ji Alfred Harmsworth, první vikomt Northcliffe, takto zakladatel a majitel bulvárních listů Daily Mirror a Daily Mail a to natolik úspěšně, že se mnoho prokazatelných lží dostalo do učebnic jako historické pravdy. Střetnutí chráněného křižníku Highflyer s německým korzárem, ozbrojeným pasažérským transatlantikem Kaiser Wilhelm Der Grosse, do této kategorie nespadá, přestože se o to britští propagandisté snažili seč mohli.
Velká válka sto let potéVážení čtenáři, u příležitosti stého výročí začátku bojů 1. světové války jsme se pro vás rozhodli připravit sérii článků. Chceme jimi připomenout méně známé, ale přesto významné události, boje i přelomové okamžiky ve vývoji techniky a vědy, k nimž v letech 1914 až 1918 došlo. Před sto lety dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Na základě uzavřených dohod se přidávaly i ostatní státy, na straně centrálních mocností to bylo Německo. Itálie do války vstoupila až v roce 1915 na straně Dohody, zradila tedy spojeneckou smlouvu z roku 1882, kterou vznikl Trojspolek (zdroj: Wikipedia). Celosvětové utrpení skončilo 11. listopadu 1918, když v 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří. |
Souboj, který byl prvním střetem mezi německým a britským loďstvem v I. světové válce se odehrál v prosluněných vodách někdejší kolonie Španělská Sahara, nedaleko od Kanárských ostrovů. Akce, která vešla do dějin pod poněkud zavádějícím označením bitva u Rio de Oro, byla ve skutečnosti přestřelkou plnou omylů, při které obě strany bezohledně porušovaly španělskou neutralitu.
Střetnutí, které skončilo potopením korzára, ukázalo především to, že německá koncepce křižníkové války je v zásadě správná a může být vysoce efektivní. Za druhé, že pokud Britové chtějí dostát pověsti vládců moří a oceánů, musí v mnoha oblastech přidat do kroku. A za třetí, že pokud má být propaganda účinná, nesmí zůstat naživu nikdo, kdo by mohl vyvracet nepravdy, které šíří.
Na vzdálených mořích
Německá námořní strategie před Velkou válkou předpokládala především otevřené střetnutí s bitevním loďstvem hlavního soupeře, kterým byla Velká Británie. Tato strategie se držela teorií nejvlivnějšího námořního teoretika nejen té doby, Američana Alfreda Mahana. K rozhodující bitvě mělo dojít (a nikdy nedošlo) v Severním moři.
Němečtí námořní stratégové, zejména pak velkoadmirál Alfred Tirpitz, si ale dobře uvědomovali zranitelnost námořních komunikací Velké Británie. Ty byly obrazně řečeno tepnami, spojujícími domácí ostrovy s materiálovými základnami v zámoří. Závislost Velké Británie na dovozu mohla být Achillovou patou Albionu a šípem, který ji měl zasáhnout, byly v časech před mohutným nástupem ponorek korzárské křižníky. Ty měly brázdit rozlehlé vodní spousty a narušovat obchod nepřítele. Svou činností na sebe měly také poutat významné námořní síly nepřítele.
V době před vynálezem pokročilých pátracích technologií se hledání korzára dalo bez nadsázky přirovnat k hledání příslovečné jehly v kupě sena. Musíme mít rovněž na paměti, že v letech 1914 až 1918 byla málokterá obchodní loď vybavena rádiem, takže o přepadení neměla jak podat zprávu.
Německo bylo v dálných vodách limitováno nedostatkem základen – a všechny německé korzárské křižníky se také potýkaly s komplikacemi při zásobování. Velkým problémem pro ně byla i údržba lodí, jejichž trupy zejména v tropických vodách velmi trpěly. Německá admiralita potřebovala korzára, který by disponoval dostatečnou palebnou kapacitou i rychlostí, přitom měl značný akční rádius a velmi dobré plavební schopnosti. A právě takovou lodí byl Kaiser Wilhelm Der Grosse, jeden z transatlantiků, které v předválečných letech bojovaly o desetitisíce lidí cestujících přes divoký Atlantik.
Kaiser Wilhelm der Grosse na snímku z roku 1897
Jídelna první třídy na lodi Kaiser Wilhelm der Grosse na pohlednici zřejmě z roku 1897
Císařova pýcha
Loď, která měla nést jméno zakladatele německého císaře, Viléma Prvního z rodu Hohenzollernů, byla spuštěna na vodu dne 4. května 1897 ve štětínské loděnici firmy Vulcan. Pokřtil ji Vilémův stejnojmenný vnuk, císař Vilém Druhý, který se mimo jiné považoval také za dědice vikingské námořní tradice. Majitel, rejdařství Noddeutscher Lloyd lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse za domovský přístav určil Brémy. Na panenskou plavbu se Kaiser Wilhelm Der Grosse vydal dne 19. září 1897. Konstruktéři Vulcanu odvedli vynikající práci. Dvě stě metrů dlouhá loď při výtlaku 24 300 tun dosahovala rychlosti 22,5 uzlu. Posádka čítající 488 mužů dbala o pohodlí až patnácti set cestujících. V následujících letech vstoupily do služby další tři lodě téže třídy, všechny pojmenované po příslušnících pruské panovnické rodiny.
Kaiser Wilhelm Der Grosse patřil k nejrychlejším lodím své doby a záhy se stal držitelem Modré stuhy, ocenění náležející lodi, která nejrychleji přeplula Atlantik z Evropy do Spojených států. Dlouhou a záslužnou kariéru lodi poznamenala dvě neštěstí. Roku 1900 na její palubě při velkém požáru v newyorském přístavu zahynulo sto mužů posádku, roku 1906 se ve francouzském přístavu Cherbourg zapletla do kolize, která ji poškodila.
V předvečer Velké války loď Kaiser Wilhelm Der Grosse převzalo válečné námořnictvo a vystrojilo ji jako pomocný křižník. Výzbroj lodě tvořilo šest děl ráže 105 milimetrů a dva sedmatřicetimilimetrové kanóny. Pak se loď, na jejímž můstku stál zkušený kapitán Max Reymann, vydala na korzárskou plavbu, jejímž cílem byla jižní moře. Cestou na jih Kaiser Wilhelm Der Grosse potopil tři obchodní lodě, Tubal Cain, Kaipara a Nianza. Setkal se také se dvěma pasažérskými loděmi. Jak na palubě Arlanzy, tak také na palubě Galicianu byly ženy a děti a rytířský Reymann je proto nenapadl.
Dne 26. srpna 1914 se Kaiser Wilhelm Der Grosse u Rio de Oro setkal s trojicí zásobovacích lodí, z nichž jedna byla německá a dvě rakousko-uherské. Nutně potřeboval doplnit uhlí.
Souboj staříků
Chráněný křižník Highflyer
Poklidné setkání u vyprahlého saharského břehu záhy narušily sloupy kouře na jihozápadním obzoru. Kapitán Reymann se rozhodl vyplout na volné moře, Kaiser Wilhelm Der Grosse ale potřeboval poměrně dlouhou dobu na to, aby zvedl páru. Reymann tento čas využil k tomu, aby z lodě vysadil své zajatce; chtěl se vyhnout jejich zranění nebo smrti v měření sil, ke kterému se očividně schylovalo. Právě když se velká loď začala konečně dávat do pohybu, zatarasil výjezd z přístavu tříkomínový britský chráněný křižník Highflyer.
Tato šestnáct let stará loď měla výzbroj složenou z jedenácti děl ráže 152 milimetrů a dvanácti děl menší ráže, kromě toho disponovala dvěma podhladinovými torpédomety, které byly daleko nebezpečnější pro vlastní loď než pro nepřítele. Highflyer se v žádném případě nehodila pro prvosledovou službu v divokých vodách okolo Velké Británie. V koloniální službě ale stále ještě mohla odvést svůj kus práce – a kapitán Highflyeru Henry Buller byl odhodlán odvést ho co nejlépe. Z kusých zpráv Admirality věděl, že se Němci pokusí rozpoutat křižníkovou válku. Teď měl jednoho korzára přímo před hlavněmi svých děl. A navíc šlo o jednu z nejprestižnějších lodí, kterou Německo mělo. Čtyřkomínová silueta lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse byla zkušenému námořníkovi dobře známá.
Ačkoliv Highflyer (stejně jako Kaiser Wilhelm Der Grosse) patřil ke „staříkům moře,“ nad pomocným křižníkem měl nespornou převahu v palebné síle. Jeho křižník navíc nesl sice slabý, ale přeci jen pancéř. Kaiser Wilhelm Der Grosse naproti tomu nebyl pancéřovaný vůbec a 152milimetrové granáty měly jeho trupem projíždět jako nůž máslem. Anglický kapitán se chtěl vyhnout zbytečnému krveprolití a vyzval Reymanna, aby se vzdal. Namísto toho na stožár lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse vyletěla bojová zástava německého císařského námořnictva a tři 105milimetrová děla na levoboku vypálila.
Ačkoliv byla anglická děla ráže 152 milimetrů na papíře výkonnější než německé kanóny ráže 105 milimetrů, ukázalo se, že němečtí dělostřelci svému řemeslu rozumí. Rychlopalba lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse záhy zasáhla nástavby Highflyeru a způsobila na nich spoušť. Lehké granáty ale nedokázaly probít pancéř anglického pomocného křižníku a rozbít jeho životně důležité mechanismy. Až po nějaké době se Highflyer zastřílel a karta se začala obracet. Do proraženého trupu lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse začala vnikat voda a náklon snížil její rychlost. Tím se také rozplynula naděje na využití vyšší rychlosti transatlantiku a na únik.
Trosky lodi Kaiser Wilhelm der Grosse u afrických břehů. Zbytky lodi byly viditelné až do roku 1952, kdy byly rozebrány.
Kapitán Reymann nařídil v útrobách lodě odpálit dynamitové nálože a posádka začala spořádaně opouštět loď. Nepodařilo se zjistit kolik mužů na palubě německého pomocného křižníku zahynulo. Ti, kteří padli do zajetí, je strávili v kanadských zajateckých táborech. Jejich vyprávění se záhy rozšířilo a vyvrátilo zprávy, které o souboji Highflyeru s pomocným křižníkem Kaiser Wilhelm Der Grosse šířily zglajchšaltované anglické noviny. Anglický křižník svého německého protivníka v žádném případě suverénně nerozstřílel. Naopak se ukázalo, že přesnost jeho dělostřelby nestála za mnoho a munice byla vysloveně mizerná. Naproti tomu německé míření i munice byly na prvotřídní úrovni. Angličané k vlastní škodě uvěřili vlastní propagandě – a ve velkých námořních bitvách let 1914 až 1918 za to měli krvavě zaplatit.
Vrak lodi Kaiser Wilhelm Der Grosse ležel u afrického břehu až do padesátých let, kdy byl rozebrán. Další transatlantik už na moře jako korzár nevyplul, to ale ani v nejmenším neznamenalo, že by u Rio de Oro skončila i korzárská válka.
