Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


První ztracené životy. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

aktualizováno 
Závod o to, jestli na Měsíci stane jako první Rus nebo Američan, se dostával do finále. Američané získali ohromné zkušenosti během deseti expedic projektu Gemini, Sověti jim dýchavičně přizvukovali dvěma výpravami Voschodů.

Edward White při výstupu do otevřeného vesmíru z lodi Gemini

Už se zdálo, že sovětský buldozer, který převálcoval Spojené státy na přelomu padesátých a šedesátých let, ztrácí dech. Nicméně až rok 1967 měl ukázat, kdo je v lepší formě. Obě velmoci chtěly vyzkoušet plavidla a lidi pro lunární operace, aby tam mohly své občany co nejdříve vysadit.

Historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc

SMRT V APOLLU

Nepříjemné proroctví

„Jestliže zemřeme, chceme, aby to lidé akceptovali. Děláme nebezpečnou práci, ale doufám, že ať už se stane cokoliv, program to nezdrží. Dobývání vesmíru stojí za to, riskovat život.“

Když Gus Grissom pronesl tato téměř prorocká slova na tiskové konferenci v březnu 1965 po úspěšném dokončení letu Gemini GT-3, netušil, jak se jeho slova naplní. Nebyl sice první obětí kosmického programu, ale jeho smrt v plamenech v kosmické lodi Apollo společně s Rogerem Chaffeem a Edgarem Whiteem přitáhla pozornost celého světa.

O tom, že pilotovaná kosmonautika je nebezpečná, se přesvědčil na vlastní kůži. Při svém prvním nahlédnutí do kosmického prostoru při druhém pilotovaném balistickém letu kabiny Mercury nazvaném Liberty Bell 21. července 1961 se málem utopil. Po dopadu do vod Atlantiku se z dodnes nevyjasněných příčin odstřelil vstupní průlez jeho lodi a vlna šplouchla mořskou vodu do nitra kosmické lodi. Gus zpanikařil, snažil se z kabiny vylézt, tím ji naklonil a voda se začala hrnout dovnitř. Loď utonula, ale Grissoma naštěstí vytáhl na palubu jeden z vyčkávajících vrtulníků.

Rodí se nový projekt

Většina lidí je přesvědčena, že počátek amerického projektu Apollo je spojen s historickým projevem prezidenta Kennedyho v květnu 1961. Kořeny tohoto programu, který vznikl v atmosféře nesmiřitelné rivality americké demokracie se sovětskou diktaturou, sahají ještě hlouběji do minulosti.

Prezident Kennedy při svém projevu v Kongresu, v němž vyhlásil za celonárodní úkol cestu prvních Američanl na Měsíc
Prezident Kennedy při svém projevu v Kongresu, v němž vyhlásil za celonárodní úkol cestu prvních Američanl na Měsíc.

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) zahájil první studie mnohem dříve, nežli rozhodnutí na nejvyšší politické úrovni udělalo z expedice na Měsíc národní prestižní projekt prvořadého významu. Již 1. dubna 1959 jmenovalo ústředí NASA zvláštní řídící výzkumnou komisi pro pilotované lety. Jejím předsedou se stal Harry Goett, technický ředitel Amesova výzkumného střediska. Během prvních jednání, která proběhla v květnu, se uvažovalo o vícemístné lodi umožňující týdenní lety kolem Země.

Pro vedení NASA to bylo málo. Dr. Robert Gilruth, ředitel Skupiny pro pilotované lety v Langley (STG – Space Task Group), z níž později vzniklo Středisko pilotovaných letů, jmenoval ze svých zaměstnanců zvláštní panel zabývající se výhledovými plány. Tito odborníci začali uvažovat o třímístné lodi. Na schůzce vedení STG 2. listopadu 1959 pověřil Gilruth skupinu konstruktérů, kterou tvořili Robert O. Piland, Strass, John D. Hodge a Caldwell Johnson, aby vypracovala předběžný návrh vícemístné, pravděpodobně třímístné kosmické lodi, schopné obletět Měsíc a vrátit se i s posádkou na Zemi.

Tyto úvahy rozpracovávala na ústředí NASA ve Washingtonu Stewartova komise. Koncem roku 1959 vykrystalizoval desetibodový plán, který zahrnoval oblet Měsíce pilotovanou lodi. O přistání člověka se uvažovalo až někdy po roce 1970. Pro další pokrok v pilotovaných letech byl významný dopis, který v lednu 1960 poslal tehdejší prezident USA Dwight Eisenhower řediteli NASA Keithu Glennanovi. Píše v něm: „Tímto vám přikazuji ... urychlit program velkých nosných raket, za které má vaše organizace technickou a řídicí odpovědnost.“

Tento příkaz ulehčil činnost zejména Wernheru von Braunovi, který i se svým týmem přešel po vzniku NASA z pravomocí armády do této civilní kosmické agentury. Tady mohl realizovat svoje představy o obrovských raketách, pro které vojáci neměli ani porozumění ani použití.

Prezident J. F. Kennedy a dr. W. von Braunem
Prezident J. F. Kennedy a dr. W. von Braunem

Na rýsovacích prknech Marshallova střediska kosmických letů (Marshall Space Flight Center) v Huntsville v Alabamě postupně vznikaly studie nosných raket – počínajíc Saturnem A-1 přes verze řady B a C až po obří Novu, která měla zajistit přepravu člověka na trase Země–Měsíc přímým letem.

Avšak k lunární výpravě bylo daleko. Nejdřív museli Američané vyvinout dokonalejší kosmickou loď, než byla Mercury. Abe Silverstein, ředitel pilotovaných letů NASA, požádal své spolupracovníky, aby mu poslali návrhy na název tohoto nového stroje. Sešla se jich celá řada, ale Silversteinovi se nic nelíbilo. Při listování knihou o mytologii narazil na jméno Apollon. Apollonův vůz jedoucí přes sluneční disk mu připadal jako souměřitelný obraz s velkolepostí projektu, který měl být koncipován. Existuje sice další vysvětlení původu názvu tohoto projektu – podle jména amerického letce po předcích českého původu Apollona Součka –, ale o tom se žádná oficiální historie NASA nezmiňuje.

Nadešel čas, aby se kosmická agentura obrátila na průmysl s vypsáním soutěže na vývoj nové kosmické lodi. Na dvoudenní konferenci 28. a 29. července 1960 zástupců průmyslu s představiteli NASA oznámil George M. Low, náměstek Glennana pro pilotované lety, že se připravuje nový rozsáhlý projekt pilotovaných letů, který má být završen přistáním člověka na Měsíci. Schůzky s potencionálními dodavateli pokračovaly po celé léto a 12. září 1960 byla vypsána soutěž na zadání kontraktu. Loď měla mít orientačně hmotnost 6800 kg a být schopná se třemi lidmi na palubě vydržet 14 dní ve vesmíru, případně obletět Měsíc.

Apollo dostává tvar

Ze 63 předložených nabídek vybral NASA tři vítězné firmy, Convair/Astronautics, General Electric a Martin Company. Jejich úkolem bylo vypracovat předběžné koncepční návrhy nové kosmické lodi. Ty začaly do NASA přicházet počátkem května 1961.

V té době žila Amerika pod dojmem nového šoku, který způsobil let prvního člověka do vesmíru – Jurije Alexejeviče Gagarina. Nový americký prezident John F. Kennedy a viceprezident Lyndon B. Johnson diskutovali se svými vědeckými poradci, zejména s profesorem Jerome B. Wiesnerem z Massachusettské vysoké školy technické (MIT). Výsledkem byl známý Kennedyho projev z 25. května 1961, kterým projekt Apollo získal plnou podporu:

„Jsem přesvědčen, že tento národ si může stanovit za cíl vyslat člověka na povrch Měsíce a dopravit jej bezpečně zpět na Zemi dříve, než uplyne toto desetiletí. Žádný současný kosmický projekt nebude mít na lidstvo větší dopad, nebude důležitější pro dlouhodobý průzkum vesmíru a žádný jiný nebude tak obtížný a nákladný při realizaci… Pokud chceme vyhrát boj, který nyní probíhá ve světě mezi svobodou a tyranií, pak dramatický čin, který se udál před několika týdny, stejně jako Sputnik v roce 1957, by nám měl předvést, jaký vliv má toto dobrodružství na myšlení lidí všude tam, kde se rozhodují, jakou cestu si nakonec vyberou.“

Ve skupině STG pokračovaly úvahy o koncepci kosmické lodi Apollo. Návrhy předložené firmami příliš nevyhovovaly úkolu přistání na Měsíci a tak konstruktéři STG, které vedl dr. Maxime Faget, navrhli stroj, který tvořily čtyři části. Střed tvořila kabina pro posádku, kterou nazvali velitelský modul. Na jeho vrcholu seděla další část: záchranná raketa podle Fagetova patentu, která měla sloužit k oddělení kabiny od havarující nosné rakety. Pod velitelským modulem byl válcový služební modul s motory pro manévrování a start z Měsíce. Sestavu doplňoval raketový stupeň nazvaný měsíční přistávací modul. Ten měl zabrzdit loď přilétající k Měsíci a zajistit její měkké dosednutí na lunární povrch. V rámci těchto podmínek rozeslala 28. července 1961 STG čtrnácti průmyslovým firmám žádost o předložení nabídek. Z nich pouze šest ve stanovené lhůtě odpovědělo.

Přestože ve vyhodnocování nabídek získala největší počet bodů firma Martin, kontrakt získal 27. listopadu 1961 až druhý soutěžící v pořadí – North American Aviation. Důvodem byla zřejmě jeho dlouhodobější předchozí spolupráce s NASA.

Inženýři u výrobce se pustili do práce počátkem roku 1962. Všechny projektové práce probíhaly souběžně s neutuchajícími diskusemi o strategii a taktice letu. Výkon raket vyvíjených von Braunem však neumožňoval přímý let na Měsíc, proto přicházely v úvahu tři možné varianty. První bylo sestavení měsíční lodi na nízké oběžné dráze kolem Země, druhou setkání na povrchu Měsíce. Šokem pro nejvyšší šéfy v NASA byl návrh dr. Johna C. Houbolta, tehdy neznámého mladého inženýra z Langleyova výzkumného střediska, který navrhl použít metodu „výsadkového člunu“. Výpočty dokládal, že tato metoda, při níž mateřská loď zůstane s částí posádky na kruhové oběžné dráze kolem Měsíce a na měsíční povrch přistane pouze lehký výsadkový modul, je z čistě hmotnostního hlediska bezkonkurenční. Houboltův názor se prosazoval velmi těžko. Zejména myšlenka na setkávací manévry v takové vzdálenosti od Země byla pro odpovědné činitele těžko stravitelná, ne-li vůbec nepřijatelná. Nakonec však neúprosná mluva čísel zvítězila.

Firmě North American proto zůstalo na starosti vyvinout jen velitelskou a služební sekci kosmické lodi.

Kosmická loď Apollo

Velitelský modul (CM - Command Module) měl v souladu s Fagetovou koncepcí tvar nízkého kužele s mírně vypuklým dnem. Faget nejprve předpokládal, že tepelnou ochranu bude podobně jako u kabiny Mercury tvořit beryliový štít dna, ale mezi svými spolupracovníky narazil na odpor. Ti namítali, že tepelné zatížení při návratu do atmosféry druhou kosmickou rychlostí bude příliš veliké a že lepší variantu představuje ablativní štít tvořený vrstvou umělé pryskyřice, která se žárem okolního vzduchu taví a vypařuje. Tím jednak chladí povrch lodi, jednak vytváří tenkou vrstvu nepříliš horkých par, která tepelně izoluje loď od okolí. Pádný argument přinesl také profesor James van Allen, který upozornil, že kosmonauti musí během lunární expedice dvakrát proletět radiačními pásy Země a mohli by být vystaveni silné dávce ionizujícího záření. Tlustá vrstva ablativního materiálu kolem celé velitelské sekce mohla poskytnout posádce ochranu před touto radiací.

Velitelský modul měl symetrický tvar, ale podle Fagetova návrhu mu posunuli těžiště. Tím se zajistilo, že po vlétnutí do atmosféry se loď samovolně nastaví tak, že bude moci ovzduším trošku klouzat či dle potřeby naopak sestupovat strměji, případně mírně zatáčet do stran. Pravděpodobnost bezpečného přistání při návratu od Měsíce se tímto opatřením zvýšila. Přitom k řízení stačily i velmi slabé orientační motorky. Závěr sestupu zajišťovaly tři velké červenobíle pruhované padáky umístěné v kontejnerech v horní části lodi. Tady se také nacházel tunel se stykovacím zařízením sloužícím ke spojení s měsíčním modulem.

Odborníci NASA vymýšleli další finty, jak konstrukci trupu velitelského modulu co možná nejvíc vylehčit. Jedna z nich spočívala v tom, že po celou dobu letu bude posádka dýchat čistý kyslík při třetině běžného tlaku vzduchu na Zemi. To sice zajišťovalo více než dostatečné okysličení krve kosmonautů – tlak kyslíku v normálním vzduchu při hladině moře je zhruba jen pětinový –, ale dlouhodobý pobyt zdraví člověka v takovém prostředí neprospívá. Navíc při předstartovních přípravách se počítalo s tím, že uvnitř lodi bude také čistý kyslík, ale při normálním tlaku.

Servisní modul (SM – Service Module) nesl hlavní korekční motor. Jeho nejdůležitější úlohou bylo navedení na dráhu kolem Měsíce a později i start zpět k rodné planetě. Uvnitř válcového modulu byly nádrže s pohonnými látkami, palivové baterie vyrábějící elektrickou energii z vodíku a kyslíku, uloženého ve dvou dvojicích nádrží. Nádrže s kyslíkem sloužily také k doplňování kyslíku do kabiny s posádkou. Na bocích konstruktéři upevnili čtyři skupiny po čtyřech malých manévrovacích motorcích pro orientaci lodě a drobné korekce její dráhy.

Letové zkoušky začínají

Obě části budoucí kosmické lodi procházely zátěžovými zkouškami v aerodynamických tunelech, ve vakuových komorách nebo při balistických skocích malých raket Little Joe II na tuhé pohonné látky. Ověřovaly se při nich jednak funkce záchranného systému, jednak činnost padáků i chování lodi po dopadu na vodní hladinu.

Práce pokračovaly také na nosné raketě Saturn 1. Na rozdíl od předchozích velkých amerických raket, které během zkušebních letů mnohokrát havarovaly, dopadly tentokrát všechny testy Saturnu 1 na výbornou. Při posledních startech vynesly nosiče na oběžnou dráhu rozměrové makety kosmické lodi, ale bez funkčních systémů.

Dvě plně vybavené kosmické lodě, sestávající z velitelského a služebního modulu, prodělaly svůj kosmický křest při prvních dvou startech nosné rakety Saturn 1B. Koncem roku 1966 bylo vše připraveno k prvnímu pilotovanému letu kolem Země.

Přišel čas, aby se na palubě kosmické lodi vydali do vesmíru i lidé. Měli jimi být Virgil I. Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee. Jejich start byl stanoven na únor roku 1967.

Posádka Apolla 1 : Edward White (zleva), Roger Chaffee, Gus Grissom
Posádka Apolla 1 : Edward White (zleva), Roger Chaffee, Gus Grissom

Oheň v lodi!

Na rampě 34 kosmodromu stál připraven kompletní nosič Saturn 1B s lodí výrobního čísla 012. Simulované odpočítávání sestavy začalo 26. ledna 1967. V průběhu dvoudenních zkoušek měli technici řídicího střediska v součinnosti s posádkou vyzkoušet všechny systémy Apolla po odpojení od pozemních systémů.

O den později, 27. ledna, kolem jedné odpoledne místního času (EST) posádka zaujala svá místa v lodi. Velitel Grissom, řečený Gus, se usadil v křesle vlevo, pilot Chaffee úplně vpravo a jako poslední nastoupil starší pilot White, který se připoutal do prostředního sedadla, přímo pod vstupním průlezem.

Nástup kosmonautů do Apolla 1
Nástup kosmonautů do Apolla 1

Kosmonauti připojili svoje skafandry na dodávku čistého kyslíku, ale velitel si stěžoval, že smrdí. Proto řídicí středisko zastavilo odpočítávání, technici na rampě odebrali vzorky plynu, ale nic nezjistili. Pak po půldruhé hodině zdržení technici uzavřeli vstupní průlez. Ten měl troje poklopy: vnitřní, který zajišťoval hermetické uzavření kabiny, aby z ní neunikal vzduch, střední, který byl součástí tepelného štítu kabiny a konečně vnější, který byl součástí odhazovatelného aerodynamického krytu. Pak celou vnitřní prostoru kosmické lodi profoukli čistým kyslíkem.

V průběhu další přípravy se objevily problémy se spojením, až se Grissom začal zlobit:

„Jak s námi chcete hovořit, až budeme na Měsíci? Tady nás neslyšíte na pár yardů...“

Posádka podle příkazů střediska začala zkoušet jednotlivé části komunikačního systému. Konečně se nalezla pravá příčina problémů: jeden z mikrofonů se nevypínal, takže neustále snímal různé rušivé hluky. Řídicí středisko proto v 18:20 EST za stavu T – 10 minut odpočítávání přerušilo a hledalo způsob, jak problémy s fonickým spojením s osádkou vyřešit. Telemetrické spojení lodi se zemí fungovalo dobře.

V 18:30:54,8 EST přístroje zaregistrovaly zakolísání napětí v jednom ze dvou hlavních elektrických vedení. V tomto okamžiku se v poškozeném kabelu vytvořil elektrický oblouk a od něj začala hořet izolace kabelu. Poškozené místo se nacházelo za panely obložení kabiny, vlevo po Grissomovými nohami. Požár, živený kyslíkovou atmosférou, rychle nabýval na síle a prorazil si cestu do nitra pilotního prostoru. Jeho záře zřejmě přitáhla pozornost pilota Chaffeeho, který viděl pod Grissomovo křeslo.

„Máme oheň v lodi!“

Bylo 18.31.04,7 východoamerického standardního času.

White, ležící na prostředním křesle, natáhl ruku nad hlavu a začal podle předpisu odjišťovat vstupní průlez.

„Vypukl tady požár,“ opakoval White Chaffeovo hlášení. Inerciální plošiny lodi zaregistrovaly otřesy, způsobené pohyby osádky. Grissom, na kterého přímo šlehaly první plameny, se snažil dostat z jejich dosahu, ale zhroutil se na záda za svým křeslem na podlahu, přilbou pod opěrku hlavy prostředního křesla. White cloumal marně klikou. Ve velitelském modulu prudce stoupal tlak i teplota. Proti přetlaku se poklop otevřít prostě nedal.

Personál shromážděný na posuvné plošině A-8 přistavené k velitelskému modulu se na povel velitele rampy vrhl k lodi.

„Dostaňte nás odtud!“ zaslechli ještě pracovníci řídicího střediska. Byl to poslední zoufalý výkřik kosmonauta Chaffeea.

V 18:31:19 EST pod vnitřním přetlakem praskla kabina velitelského modulu a o tři sekundy později selhalo fonické i telemetrické spojení s lodí. Plameny pronikly do prostoru mezi stěnou lodi a jejím tepelným štítem a otvory v něm se prodraly ven. Zasáhly prostory plošin A-8 a A-7, kde zapálily všechny hořlavé předměty. To zahnalo techniky, kteří spěchali na pomoc, až na přístupový můstek. Několik nejodvážnějších se tady vyzbrojilo přenosnými hasicími přístroji a vrátilo se k boji s ohněm. Ale to jim takřka znemožňoval hustý a jedovatý dým. Sedmadvacet techniků se přiotrávilo. Teprve pět záchranářů, vybavených dýchacími přístroji, začalo přibližně minutu po prvním ohlášení požáru, otevírat z vnějšku vstupní otvor. Trvalo jim to nejméně pět minut, ale pozdě. Všichni tři kosmonauti byli už dávno mrtví, udušení oxidem uhelnatým.

Kabina Apollo 1 po požáru
Kabina Apollo 1 po požáru

Šokovaní záchranáři se zprvu nemohli orientovat. V lodi již sice nehořelo, ale byla plná kouře, takže stále zapnuté vnitřní osvětlení jen mírně prosvítalo. Zpočátku ani nemohli v troskách najít těla členů posádky.

Na rampu mezitím dorazili hasiči, kteří se snažili uhasit požár na montážních plošinách. Hrozilo nebezpečí, že jeho plameny by zapálily raketový motor záchranného systému s nedozírnými následky pro všechny přítomné.

Když se kouř trochu rozplynul, objevil se hrůzný obraz. White ležel částečně pod vstupním průlezem napříč svého křesla, Grissom na podlaze v koutě, opřený zády o stěnu, jediný Chaffee stále byl připoután v sedadle. Záchranáři se nejprve pokusili vyzvednout z lodi Whitea, ale jeho skafandr byl doslova přiškvařen ke zbytkům obložení. Tři lékaři konstatovali, že oživovací pokusy jsou bezúčelné. Řídicí středisko proto nařídilo, aby těla všech tří kosmonautů nechali na místě, než se pořídí důkladná fotodokumentace vnitřku kabiny.

Kosmonauti, kteří zahynuli při kosmickém letu

24. 4. 1967 – Komarov, Vladimir Michajlovič, havárie Sojuz 1

30. 6. 1971 – Dobrovolskij, Georgij Timofejevič, havárie Sojuz 11

30. 6. 1971 – Pacajev, Viktor Ivanovič, havárie Sojuz 11

30. 6. 1971 – Volkov, Vladislav Nikolajevič, havárie Sojuz 11

28. 1. 1986 – Scobee, Francis Richard, havárie Challengera

28. 1. 1986 – Smith, Michael John, havárie Challengera

28. 1. 1986 – McNair, Ronald Erwin, havárie Challengera

28. 1. 1986 – Onizuka, Ellison Shoji, havárie Challengera

28. 1. 1986 – Resniková, Judith Arlene, havárie Challengera

28. 1. 1986 – Narcis, Gregory Bruce, havárie Challengera

28. 1. 1986 – McAuliffová, Sharon Crista Corrigan, havárie Challengera

1. 2. 2003 – Husmand, Rick Douglas, havárie Columbie

1. 2. 2003 – McCool, William Cameron, havárie Columbie

1. 2. 2003 – Andersonn, Michael Philip, havárie Columbie

1. 2. 2003 – Brown, David McDowell, havárie Columbie

1. 2. 2003 – Chawlová, Kalpana, havárie Columbie

1. 2. 2003 – Clark, Laurel Blair Salton, havárie Columbie

1. 2. 2003 – Ramon, Ilan, havárie Columbie


Kosmonauti, kteří zahynuli během výcviku

23. 3. 1961 – Bondarenko, Valentin Vasiljevič, požár v barokomoře

31. 10. 1964 – Freeman, Theodore Cordy, havárie T-38

28. 2. 1966 – Bassett, Charles Arthur II, havárie T-38

28. 2. 1966 – See, Elliot McKay Jr., havárie T-38

27. 1. 1967 – Grissom, Virgil Ivan, požár Apollo 1

27. 1. 1967 – White, Edward Higgins II, požár Apollo 1

27. 1. 1967 – Chaffee, Roger Bruce, požár Apollo 1

5. 10. 1967 – Williams, Clifton Curtis Jr., havárie T-38

8. 12. 1967 – Lawrence, Robert Henry Jr., havárie F-104

27. 3. 1968 – Gagarin, Jurij Alexejevič, havárie MiG-15 UTI

8. 9. 1980 – Kononěnko, Oleg Grigorjevič, havárie Jak-38

24. 10. 1980 – Ivanov, Leonid Georgijevič, havárie MiG-27

18. 8. 1988 – Ščukin, Alexandr Vladimirovič, havárie Su-26

5. 4. 1991 – Carter, Manley Lanier, havárie dopravního letadla

11. 7. 1993 – Vozovikov, Sergej Jurjevič, utonutí při nácviku přistání na vodu





Rychlé vyšetřování

K vyšetření neštěstí ustavil ještě téhož dne generální ředitel NASA James E. Webb vyšetřovací komisi. Jeho náměstek pro pilotované lety Robert C. Seamans jmenoval následujícího dne jejích osm členů. Předsedou týmu se stal dr. Floyd L. Thompson, ředitel Langleyova výzkumného střediska. K prvnímu zasedání se všichni sešli na kosmodromu ihned po jmenování. Ve spolupráci se členy jedenadvaceti specializovaných odborných pracovních skupin, vytvořených z pracovníků NASA i zástupců dodavatelských firem, práce rychle pokračovaly. Závěrečnou zprávu komise předložila vedení NASA již 5. dubna 1967.

Za nejpravděpodobnější příčinu požáru stanovila elektrický oblouk v sektoru mezi osami kosmické lodi –Y a +Z. Oheň se vznítil v blízkosti podlahy ve spodní přední části levého přístrojového panelu, kudy vedly kabely napájecího vedení klimatizačního zařízení od ovládacího panelu rozvodu kyslíku. Přitom se neshledaly žádné stopy, které by naznačovaly sabotáž. Dále zpráva konstatovala zásadní nedostatky bezpečnostního rázu, zejména velké množství hořlavého materiálu – například nylonové sítě pro ukládání předmětů. Nebezpečí zvyšovala okolnost, že přípravy probíhaly v prostředí čistého kyslíku.

Vyšetřovací komise také doporučila překonstruovat vstupní průlez tak, aby jej bylo možno rychleji otevřít. Při předstartovních přípravách se měla nadále používat směs kyslíku a dusíku, aby se snížilo nebezpečí požáru.

Hlavní dodavatel lodi tak musel provést řadu konstrukčních změn. Nenaplnila se proto prosba Guse Grissoma, aby případná katastrofa nezdržela program. Na rekonstruované lodi Apollo 7 se poprvé vydali do vesmíru Walter M. Schirra, Walter R. Cunningham a Donn F. Eisele až 11. října 1968.

SMRT V SOJUZU

Stroj i pro Měsíc

Požár Apolla dal Moskvě naději, že jí tato tragédie umožní předehnat Američany v závodě o přistání prvních lidí na Měsíci. Sověti chystali ke startu zbrusu novou loď Sojuz. Hned při první expedici by chtěli předvést velkolepé divadlo – jedna loď se spojí s druhou a mezi nimi venkem přeručkují dva kosmonauti. Generální tajemník bolševické strany Leonid Brežněv požádal Vasilije Pavloviče Mišina, šéfa Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (CKBEM), jak se tehdy nazývalo hlavní pracoviště sovětského raketového a kosmického výzkumu, aby toto vypuštění urychlil. Koncem dubna 1967 má v Karlových Varech probíhat mezinárodní konference komunistických a dělnických stran z celého světa – a takový triumf by myšlenky socialismu podpořil.

Druhou generaci sovětských pilotovaných lodí začali vyvíjet ještě za života Sergeje Pavloviče Koroljova začátkem roku 1959. Úkol zněl: Plavidlo pro dva lidi. Má létat nejen okolo Země, ale i na Měsíc.

Nejlepší návrh podal tým projektantů Konstantina Petroviče Feoktistova. V létě 1959 dokončil náčrt třídílné lodi 7K, která se skládala ze tří částí: z orbitálního obytného úseku, přistávacího modulu a přístrojové sekce. Startovat a přistávat budou kosmonauti v menším modulu kuželovitého tvaru s mírně vypouklým dnem připomínajícím reflektor automobilového veterána, žít na oběžné dráze budou i v orbitální sekci.

Takřka tři roky trvaly koncepční práce na novém plavidle. Jeho konstruktéři museli najít odpovědi na spoustu otázek, s nimiž se dosud nesetkali. Jak spolu mají posádky obou lodí komunikovat? Jak se k sobě budou přibližovat a spojovat? Nebude kosmonautům, kteří jsou několik měsíců ve stavu beztíže, vadit přetížení během návratu?

Začátkem roku 1962 se začaly rýsovat hlavní obrysy plavidla. Měl létat ve třech verzích: Orbitální 7K-OK, který známe jako sojuzy první generace. Pro oblet Měsíce 7K-LOK – jako Zond. A konečně 7K-LK pro vysazení člověka na Měsíc – tento stroj nikdy s lidmi neodstartoval, zkoušela se pouze jeho modifikace v automatické verzi. Nový stroj měl vážit okolo 6,5 tuny, a proto se musí zvýšit nosnost rakety 8K72 výměnou třetího stupně za silnější. Vznikla nová modifikace základní balistické rakety R-7 s továrním označením 11A511, která se v různých obměnách proslavila pod názvem Sojuz.

Záchranu posádky při havárii v průběhu vzletu rakety mělo zajistit speciální zařízení SAS (sistěma avarijnogo spasenija) – věžička vybavená motory na tuhé pohonné látky, která utrhne kabinu od rakety, odnese ji mimo ohroženou oblast a pak se nad ní rozvinou padáky. Podobný systém používali Američané již u kabin Mercury a konstruktér Maxime Faget si jej nechal dokonce patentovat.

Nakonec se Koroljov rozhodl, že Sojuz – aspoň pro lety okolo Země – musí být třímístný. Předběžný projekt 7K-OK upravený s ohledem na maximální možné využití stavebních dílů i pro 7K-LOK hlavní konstruktér podepsal 7. března 1963. Jeho zkoušek se však nedočkal, zemřel v lednu 1966.

Bezpilotní zkoušky

Sovětští straničtí pohlaváři přece jen zvedli – byť tajně – rukavici hozenou prezidentem Kennedym. Ústřední výbor strany vydal 3. prosince 1963 usnesení, které nařizovalo zahájit zkušební lety kosmické lodi Sojuz, tehdy existující jen na papíře, již v roce 1964. Tento dokument a řada následujících rozhodnutí strany a vlády předpokládaly, že v rozpětí let 1965-1966 budou sojuzy uvedeny do rutinního provozu. Následovat měl v roce 1967 oblet Měsíce kosmickou lodí s posádkou a v roce 1968 měli ruští kosmonauti na měsíčním povrchu přistát. Dnes se musíme nad nereálností těchto plánů pouze pousmát, ale konstrukční kancelář OKB-1 práce na sojuzech přece jen urychlila. Spěch se však – stejně jako u Američanů – nevyplatil.

Jako obvykle museli konstruktéři vyzkoušet každý stroj pro člověka nejdřív v automatické verzi. Soudruzi v Kremlu už byli netrpěliví – američtí kosmonauti předváděli v lodích Gemini úžasné kousky, setkávali se a spojovali s druhými tělesy, zkoušeli pracovat mimo palubu…

Samozřejmě všechno experimentování probíhalo tajně, pod krycími označeními – i když sovětští inženýři věděli, že jejich američtí konkurenti mají dost technických prostředků, aby brzy odhalili, o co se jedná.

Spojení dvou strojů chtěli vyzkoušet hned při prvním letu. První Sojuz pod označením Kosmos 133 vypustili 28. listopadu 1966. Avšak už za půldruhé hodiny ukázala telemetrie, že ke své orientaci spotřeboval příliš mnoho paliva. Co se stalo? Závady na manévrovacích motorcích – na hlavním i na záložním. Je vyloučeno, aby se pokoušel o spojení s druhým sojuzem. Musí přistát.

Když po třech dnech loď zahájila sestup z oběžné dráhy, radary ukázaly, že by dosedla v Číně. Vyloučeno! Vedoucí letu nařídil odpálit nálož, která byla na palubě pro takový případ umístěna.

Vyzkouší tedy aspoň druhé plavidlo, také jako Kosmos. Poletí 14. prosince. Avšak v okamžiku, kdy se měla raketa 11A511 odlepit od rampy, zhasly její motory. Záhada. Lidé vyšli z řídícího bunkru vzdáleného půl kilometru od rampy. To neměli dělat. Najednou se zažehly motory záchranného systému SAS, odtrhly kabinu od rakety a ta se snesla vzorně na padáku na zem. Ale potom vybuchl samotný nosič – zahynul jeden důstojník a několik dalších lidí museli odvézt do nemocnice.

Kdo tyhle havárie zavinil? Mišin! Mnozí lidé mu to kladli za vinu. Ale spíš to byl první projev nedůvěry vůči němu – Mišin často stonal se srdcem, potíže řešil alkoholem, ztrácel autoritu. Podle Borise Čertoka, náměstka Koroljova i Mišina, to zavinila špatná organizace práce.

Na kosmodromu Bajkonur měli k dispozici ještě dva další prototypové exempláře sojuzů. Padlo rozhodnutí, že další pokus s plavidlem bez lidí se uskuteční 15. ledna 1967 a v březnu poletí kosmonauti. Kreml naléhal, aby konečně něco udělali a Američanům ukázali, že jsou lepší.

Nejrůznější problémy oddálily start o tři týdny. Třetí sojuz letěl 7. února jako Kosmos 140. Další potíže: Stroj se dostal na nižší dráhu, takže ve vesmíru nevydrží déle než dva dny. Dva panely slunečních baterií, které měly vyrábět energii, se nenatočily na Slunce. Selhal orientační systém. Nakupily se i další závady. Po nekontrolovaném přistání dopadla kabina přes 500 kilometrů od plánované oblasti do Aralského jezera. Spadla až na jeho dno, později se ukázalo, že se při sestupu propálil otvor v trupu o průměru 30 centimetrů. Kdyby se to stalo kosmonautům, nepřežili by.

Při důkladném průzkumu stroje našli inženýři desítky konstrukčních závad, které musí odstranit. Dřív Sojuz kosmonauty vozit nemůže!

Mohli aspoň testovat prototyp lunární lodi 7L-LOK, zatím bez orbitálního modulu. Jako Kosmos 146 ho 10. března 1967 vypustili do blízkosti Země. Čtyřikrát zapálili motor urychlovacího čtvrtého stupně nosiče Proton, popáté se restart nezdařil.

Další kabina, která startovala 8. dubna, uvízla na dráze okolo Země. Měla zamířit k Měsíci a stát se Zondem, místo toho dostala krycí název Kosmos 154.

Projekt Gemini

Gemini GT-3 – start 23. 3. 1965– 3 h – první manévrování kosmické lodi

Virgil Ivan Grissom, John Watts Young

Gemini GT-4 – 3. 6. 1965 – 4 d 02 h – první použití „kosmického motocyklu“

James Alton McDivitt, Edward Higgins White

Gemini GT-5 – 21. 8.1965 – 7 d 23 h

Leroy Gordon Cooper, Charles Conrad

Gemini GT-7 – 4. 12. 1965 – 13 d 19 h

Frank Borman, James Arthur Lovell

Gemini GT-6A – 15. 12. 1965 – 1 d 02 h – spolu s Gemini 7 první setkání kosmických lodí ve vesmíru

Walter Marty Schirra, Thomas Patten Stafford

Gemini GT-8 – 16. 3. 1966 – 11 h 00 m – první spojení s druhým kosmickým tělesem (Agena) a první předčasné havarijní přistání

Neil Alden Armstrong, David Randolph Scott

Gemini GT-9A – 3. 6. 1966 – 3 d 00 h

Thomas Patten Stafford, Eugene Andrew Cernan

Gemini GT-10 – 18. 7. 1966 – 2 d 23 h

John Watts Young, Michael Collins

Gemini GT-11 – 12. 9. 1966 – 2 d 23 h

Charles Conrad, Richard Francis Gordon

Gemini GT-12 –11. 11. 1966 – 3 d 23 h

James Arthur Lovell, Edwin Eugene Aldrin


Projekt Voschod

Voschod 1 – start 12. 10. 1964 – 1 den 00 hodin – první vícemístná loď

Vladimír Michajlovič Komarov (pilot), Konstantin Petrovič Feoktistov (konstruktér), Boris Borisovi Jegorov (lékař)

Voschod 2 – 18. 3. 1965 – 1 den 02 hodin – první výstup člověka do vesmíru, první havarijní přistání se zpožděním

Pavel Ivanovič Beljajev (pilot), Alexej Archipovič Leonov (výstup)




Start s velkým rizikem

Ani jeden z bezpilotních ověřovacích letů prototypů se nezdařil. Odborníci nepovažovali novou loď za schopnou pilotovaných letů. Mišin přesto nakonec ustoupil nátlaku Brežněva – poletí se koncem dubna, a hned dvě lodi s kosmonauty. Na oběžné dráze se spojí dohromady a dva kosmonauti venkem přeručkují na druhou palubu.

Bylo to obrovské riziko, o němž mnozí odborníci věděli. A znal ho patrně i Vladimír Komarov, který měl Sojuzu 1 velet. Když ráno v den startu vstal, zabalil si své věci a dal je známému se slovy: „Předej je mé ženě.“

A Mišin už den před startem hlásal: „Kdyby na Sojuzu 1 selhal navigační systém Igla anebo plavidlo nemělo dost energie ze slunečních panelů, další start zrušíme.“

Start Sojuzu 1
Start Sojuzu 1

Loď odstartovala časně ráno v neděli 23. dubna 1967. Druhý den ji měl následovat Sojuz 2 s Valerijem Fjodorovičem Bykovským, Alexejem Stanislavovičem Jelisejevem a Jevgenijem Vasiljevičem Chrunovem. Po spojení obou plavidel Bykovskij zůstane na palubě, zatímco Chrunov s Jelisejevem přeručkují venkem ke Komarovovi. Konstruktéři lodi totiž zatím neřešili přechod z jedné paluby na druhou vnitřkem. S tím se počítalo až u verze 7K-T.

Avšak jakmile se Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu, ukázalo se, že se mu nevyklopil jeden ze dvou panelů slunečních baterií, ten levý. Stroj tedy dostával méně elektřiny, než potřeboval. Kosmonaut se snažil zaseknutý panel uvolnit, ale bezúspěšně.

Také orientace plavidla na Slunce nefungovala, čočky objektivu sledovače Slunce a hvězd se opotily. Nově vyvinutý systém zjišťování orientace detekcí proudu iontů nepracoval – teoretici špatně odhadli jejich koncentraci na různých místech v okolí Země. Nevyklopený panel změnil momenty setrvačnosti lodi a automatický řídicí systém si s tím nedokázal poradit. I manuální orientace Sojuzu 1 byla obtížná a spotřebovávalo se při ní příliš mnoho pohonných látek. Potíže se na loď nabalovaly. Rádiové spojení zlobilo, protože řada antén se nacházela na konci nevyklopeného panelu, Ten také blokoval část radiátoru termoregulačního systému na boku motorové sekce a v důsledku toho se přehřívala palubní elektronika, zatímco teplota v návratovém modulu klesla na 17 stupňů. Sovětský svaz zatím nevyslal do světových moří sledovací lodě, takže Komarov zůstal od sedmého oběhu po devět hodin bez spojení s řídicím střediskem v Jevpatorii na Krymu. I to ukazovalo na ukvapené zahájení projektu.

Komarov a Gagarin (hlavní a záložní posádka)
Komarov a Gagarin (hlavní a záložní posádka)

Většina odborníků chtěla výpravu ukončit. Jedině Mišin trval na tom, že budou pokračovat – Sojuz 2 se připraví! Při výstupu by mohli Chrunov s Jelisejevem panel ručně vyklopit! Šlo mu o prestiž, chtěl ukázat, že je stejně dobrým šéfem jako Koroljov.

Tragický návrat

Po opětovném navázání spojení krátce po půlnoci ohlásil kosmonaut další potíže. Loď přestal stabilizovat, protože se kriticky krátily zásoby pohonných látek pro orientační motory, které si musel šetřit pro sestup z oběžné dráhy. Teprve potom souhlasil Mišin s předčasným návratem. A Sojuz 2 nepoletí.

Kabina se převalovala, letěla nestabilizovaná. Řídící středisko v Jevpatorii na Krymu rozhodlo, aby přistála na šestnáctém obletu. To nešlo, automatická iontová orientace nepracovala. Brzdicí manévr bylo nutno odložit. Na Zemi rychle vypracovali náhradní plán. Na osmnáctém oběhu se může loď orientovat ručně zaměřením Měsíce. Komarov dostal přes Jevpatorii nezbytné instrukce. Díky svým zkušenostem zvládl i tento neplánovaný manévr, orientoval nešťastnou loď brzdicím motorem proti směru letu, zažehl motor a loď začala sestupovat k atmosféře. Podařilo se, sláva!

Tři moduly lodi se před vstupem do atmosféry musí rozpojit. Komarov to potvrzuje:

„Zde Rubin, probíhá rozdělení lodi!“

To byla poslední slova, která od něho v Jevpatorii uslyšeli.

Teď už by měl bez obtíží dosednout. Protože automatický orientační systém nefungoval, přešla loď na záložní strmější balistický sestup, ale i ten zaručoval možnost bezpečného přistání.

Během průletu atmosférou, kdy plavidlo obklopuje plazma o teplotě až dvou tisíc stupňů, se rádiové spojení přeruší, posádka se odmlčuje. Teprve když se zbrzdí a dostane se do výšky 20–30 kilometrů, může opět navázat spojení. Tentokrát však kosmonaut stále mlčel. V Jevpatorii a na Bajkonuru to nikoho neznepokojilo, to se může stát.

Co se stalo s kosmonautem? To se dozví až po několika hodinách. Z prestižních důvodů se musí velitel záchranných oddílů generál Alexandr Ivanovič Kutasin spojit nejdřív s hlavním maršálem letectva, svým bezprostředním nadřízeným, a teprve potom s odborníky.

Až po několika hodinách telefonovali různí lidé z Moskvy na Bajkonur a do Jevpatorie zmatené zprávy, ze kterých vyplývalo, že kosmonaut nepřistál normálně. Ale jak, to nikdo pořádně nevěděl. Někdo dokonce tvrdil, že je zraněn.


Místo dopadu Sojuzu 1
Místo dopadu Sojuzu 1

Trvalo dlouho, než se dověděli, že přistání skončilo tragicky. Kabina dopadla kousek od vesničky Karabulak v Orenburské oblasti. Záchranáři ji však nenašli, jenom velký kráter a plápolající trosky něčeho, co bylo kosmickou lodí. A člověka nikde. Plameny hasili hlínou, kterou na ně házeli, žádné pořádné hasicí prostředky s sebou neměli. Určitě selhaly padáky.

Vladimír Komarov – či přesněji malé zbytky, které z jeho těla našli – pohřbili slavnostně v Kremelské zdi. Vedle řady bolševických revolucionářů i akademika Sergeje Koroljova.

Dvě stovky nedodělků

Proč zahynul Komarov? Tajemník ústředního výboru komunistické strany Dmitrij Ustinov, který měl raketovou techniku a kosmonautiku na starosti, se nechal jmenovat předsedou vyšetřovací komise. Sedm odborných podkomisí mělo určit příčinu. Vyšetřování trvalo několik měsíců.

Specialisté nakonec přišli na to, že prvotní příčinou bylo selhání barorelé. Tento tlakový spínač zareagoval příliš brzo a odhodil kryt kontejneru s hlavním padákem ještě ve vakuu. Stěny kontejneru se podtlakem částečně zbortily, zmáčkly hlavní padák a výtažný padák, který jej měl ve výši mezi 7000–6500 metry vytáhnout, nedokázal vyvinout dostatečnou sílu. Když kosmonaut ručně otevřel padák záložní, ten se zamotal do hlavního. Několik posledních minut musel Komarov vědět, že se řítí k Zemi a zahyne.

První chybu patrně udělali pracovníci Výzkumného a experimentálního ústavu padákových a výsadkových systémů. Kabinám, na kterých zkoušeli padákové systémy, chyběla vrstva tepelné ochrany, takže byly lehčí. Testovaly se také jen při shazování z vrtulníků v atmosféře, takže tlakové spínače nebyly v reálných podmínkách nikdy ověřeny, s výjimkou letu Kosmosu 140. Také kontrola v konstrukční kanceláři selhala. Stejnou potíž s padáky měl i Sojuz 2 – mohla tedy zahynout i jeho posádka.

Důkladná kontrola všech systémů a aparatur ukázala, že bude třeba odstranit na dvě stovky nedodělků a chyb. Mišin vyměnil šéfkonstruktéra – místo Borise Vasiljeviče Rubleva nastoupil Jurij Pavlovič Semjonov. Nicméně Konstantin Feoktistov jako šéfprojektant pilotovaných lodí zůstal na svém místě a měl velkou zásluhu na zdokonalení sojuzů.

Protekční kosmonaut Beregovoj

Kreml pořád pospíchal. Chtěl, aby první člověk, který vkročí na Měsíc, byl Rus.

Sojuzy v automatické verzi vypustili pod označením Kosmos 186 a 188 koncem srpna 1967. Mišin se chtěl předvést politikům a na poslední chvíli změnil jejich úkol – nařídil pozemnímu personálu, aby se obě tělesa na oběžné dráze spojila. Kupodivu se to podařilo, i když pevné spojení nebylo dokonalé. Zato návrat nebyl hladký – jedna loď se vrátila na sovětské území, druhá mířila do Mongolska, proto ji dálkovým příkazem zničili. V dubnu 1968 si to zopakovaly dva stroje Kosmos 212 a 213. Tentokrát proběhlo všechno hladce.

Nová generace sovětských kosmických plavidel se mohla vydat do vesmíru i s člověkem. Velitel kosmonautů Nikolaj Kamanin se snažil protlačit na palubu Sojuzu Georgije Timofejeviče Beregového, hrdinu druhé světové války, který přišel do oddílu nedávno.

Avšak při zkouškách na Krymu selhal začátkem srpna opět padákový systém. Musel proto ještě letět Sojuz v automatické verzi jako Kosmos 238. Teprve po jeho hladkém přistání bylo rozhodnuto, že i člověk se může v této lodi nahoru vypravit.

Jenže Beregovoj při výcviku selhával. Kamanin mu pomáhal – zřejmě ze sentimentu, oba bojovali ve válce proti Německu. Spojení s druhou lodí na trenažéru se mu nedařilo, teprve v poslední chvíli. Jeho konkurenti Vladimir Alexandrovič Šatalov a Boris Valentinovič Volynov byli lepší. Přesto Kamanin jmenoval velitelem Sojuzu 3 Beregového.

Po Sojuzu 2, který letěl v bezpilotní verzi, odstartoval 26. října 1968 Sojuz 3 s Beregovým. Kosmonaut se měl s prvním tělesem spojit, ale nezvládl to. Spotřeboval velké množství paliva, chybělo mu 30–40 metrů.

Oficiální zprávy zase tvrdily, že Beregovoj se měl ke druhé lodi jenom přiblížit, nic víc. Dostal obligátní hvězdu hrdiny SSSR a později hodnost generála, konstruktéři mu však vynadali. Už nikdy neletěl.

Ovšem vojáci si z toho odnesli jednu zkušenost. Zabijácká družice může zničit nepřátelské plavidlo hned po jeho vypuštění – stačí, když do něho jenom ťukne.

Až v lednu 1969 se Sojuz 4 spojil se Sojuzem 5 a dva odvážlivci vyšli do kosmického prostoru, aby přelezli z jedné paluby na druhou. To se jim podařilo.

Projekt Sojuz tedy začal se dvouletým skluzem. Ovšem to není nic výjimečného – málokterý kosmický program se podařilo splnit v termínu.

Životy hlavních postav


Vladimír Michajlovič KOMAROV
(* 16. 3. 1927, Moskva, † 24. 4. 1967 u města Orsk) – sovětský vojenský letec a kosmonaut

Po ukončení vojenské střední školy v Moskvě v roce 1946 byl přijat na vojenskou leteckou školu nejprve v Borisoglebsku, po třech letech studium dokončil v Batajském vojenském leteckém učilišti poblíže Rostova na Donu. Pak sloužil u různých jednotek jako vojenský pilot. V roce 1959 získal titul inženýra na fakultě letecké výzbroje Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie. Potom pracoval jako asistent hlavního inženýra 5. oddělení Státního vědeckovýzkumného ústavu Rudého praporu Vojenských vzdušných sil v městečku Čkalovskij u Moskvy. Do týmu kosmonautů byl zařazen 7. března 1960 a po ročním výcviku 4. dubna 1961 získal kvalifikaci kosmonauta. Po Pavlu Beljajevovi byl druhý nejstarší kandidát a vzhledem k nalétaným hodinám a inženýrskému diplomu patřil mezi nejzkušenější. V červnu 1962 nahradil v přípravě na funkci záložníka pilota Vostoku 4 kosmonauta Georgije Nějlubova. Od září 1962 se připravoval ve funkci záložníka pilota Vostoku 5, ale v květnu 1963 byl ze zdravotních důvodů vyměněn. V červnu 1964 se stal velitelem Voschodu 1. Let spolu s ním vykonali ve dnech 12.–13. října 1964 konstruktér Konstantin Petrovič Feoktistov a lékař Boris Borisovič Jegorov. Poprvé se vypravili kosmonauti do vesmíru bez skafandrů – museli, protože jinak by se dovnitř upraveného Vostoku nevešli. Od září 1965 se připravoval na let Sojuzu 1, který se uskutečnil ve dnech 23. – 24. dubna 1967. Let skončil havárií, při níž Komarov zahynul. O dva dny později ho pohřbili do Kremelské zdi v Moskvě. Zanechal po sobě manželku Valentinu Jakovlevnu, šestnáctiletého syna Jevgenije a devítiletou dceru Irinu.

Virgil Ivan GRISSOM (* 3. 4. 1926, Mitchell., stát Indiana, † 27. 1. 1967, Kennedyho kosmické středisko NASA, stát Florida) – americký vojenský letec a kosmonaut

Po ukončení střední školy v roce 1944 narukoval k armádnímu letectvu. Než dokončil pilotní výcvik, skončila druhá světová válka a do bojů již nezasáhl. Kancelářské práce na základně v Boca Raton na Floridě jej neuspokojovala, proto z armády v listopadu 1945 odešel. Pokračoval ve studiu na Univerzitě Purdue, kde v roce 1950 získal titul bakaláře v oboru strojírenství. Poté znovu vstoupil do armády, tentokráte k vojenskému letectvu USAF. Výcvik na proudových strojích prodělal na základně Luke. Během své vojenské kariéry jako stíhací pilot se zúčastnil bojů v Koreji na letadlech typu F-86 Sabre. Po návratu do USA v roce 1952 sloužil jako letecký instruktor. Od října 1956 do května 1957 absolvoval Školu zkušebních pilotů USAF na základně Edwards v Kalifornii. Do týmu kosmonautů byl zařazen 2. dubna 1959 a od února 1961 se připravoval ke svému prvnímu skoku do vesmíru. Let Mercury MR-4 po balistické suborbitální dráze uskutečnil v lodi Liberty Bell 7 dne 21. července 1961. Po přistání se jeho kabina potopila, jeho zachránili. Od dubna 1963 se připravoval k dalšímu letu GT-3 ve funkci velitel, který v lodi typu Gemini absolvoval 23. března 1965. Spolu s ním letěl John Watts Young. Poté byl jmenován do funkce náhradníka velitele pro let Gemini GT-6. Dne 21. března 1966 se stal velitelem pro plánovaný první pilotovaný let v rámci programu Apollo. Spolu s ostatními členy posádky zahynul při požáru během předstartovních příprav na rampě Kennedyho kosmodromu. Zanechal po sobě manželku Betty a dva syny, sedmnáctiletého Allana Scotta a čtrnáctiletého Garryho Marka.

Edward Higgins WHITE, II (* 14. 11. 1930, San Antonio., stát Texas, † 27. 1. 1967, Kennedyho kosmické středisko NASA, stát Florida) – americký vojenský letec a kosmonaut

Po ukončení střední školy ve Washingtonu, DC, pokračoval ve studiu na Vojenské akademii ve West Point, kterou ukončil s titulem bakaláře v roce 1962. Poté přešel ze svazku pozemní armády do řad vojenského letectva USAF a prošel leteckým výcvikem na základnách na Floridě a v Texasu. Několik let pak sloužil v Německu. Létal jako stíhací pilot na letounech F-86 Sabre a F-100 Super Sabre. Po návratu do USA absolvoval v letech 1959–1960 Školu zkušebních pilotů USAF na základně Edwards. Přitom studoval letecké inženýrství na Michiganské univerzitě, kde v roce 1959 získal titul magistra věd. Potom se účastnil letových zkoušek vojenských dopravních letadel na základně Wright-Patterson. Tady mimo jiné zajišťoval jako pilot výcvik amerických kosmonautů první skupiny při beztížných letech na palubě letadla KC-135. Do týmu kosmonautů byl zařazen 8. září 1962. Byl vybrán jako druhý pilot pro let Gemini GT-4, který absolvoval 3. – 7. června 1965. Kosmické lodi velel James A. McDivitt. Během letu White jako první Američan vystoupil do volného prostoru a použil při tom plynové trysky k manévrování. Dne 21. března 1966 ho zařadili jako staršího pilota pro plánovaný první pilotovaný let v rámci programu Apollo. Spolu s ostatními členy posádky zahynul při požáru během předstartovních příprav na rampě Kennedyho kosmického střediska. Zanechal po sobě manželku Patricii Eileen, syna Edwarda a dceru Bonnie Lynn.

Roger Bruce CHAFFEE (*15. 2. 1935, Grand Rapids, stát Michigan, † 27. 1. 1967, Kennedyho kosmické středisko NASA, stát Florida) – americký vojenský letec a kosmonaut

Po absolvování střední školy v městě Grand Rapids v roce 1953 pokračoval ve studiu na Illinoiské vysoké škole technické, z níž o rok později přešel na Univerzitu Purdue. V roce 1957 získal titul bakaláře věd v oboru leteckého inženýrství. Vojenské námořnictvo, které mu udělilo stipendium ke studiu, na oplátku požadovalo, aby strávil jedny prázdniny při výcviku záložních námořních důstojníků na palubě torpédoborce Perry, se kterým navštívil i evropské přístavy v Dánsku a Švédsku. Po ukončení studia nejprve sloužil na hlavní námořní základně atlantické flotily v Norfolku. Letecký výcvik prodělal na základně Pensacola na Floridě. Přeškolení na proudové stíhačky F-9F Cougar se podrobil na základně Kingsville v Texasu. Koncem roku 1962 odešel studovat teorii spolehlivost na Vysokou školu technickou USAF na základně Wright-Patterson. Studium tady však nedokončil, protože 17. října 1963 byl přijat do týmu kosmonautů NASA. Dne 21. března 1966 byl jmenován pilotem pro plánovaný první pilotovaný let v rámci programu Apollo. Spolu s ostatními členy posádky zahynul při požáru během předstartovních příprav na rampě kosmodromu Kennedyho kosmického střediska. Zanechal po sobě manželku Marthu Luise, dceru Sheryl Lyn a syna Stephena Bruce.



Technické údaje

Saturn 1B (nosná raketa)

Dvoustupňová raketa, použitá pro zkušební lety velitelského a služebního modulu případně lunárního modulu kosmické lodi Apollo na oběžné dráze kolem Země a pro vynesení transportních lodí Apollo v rámci programu Skylab a lodi Apollo ASTP v rámci společného americko-sovětského programu Sojuz-Apollo. Byla navržena týmem Wernhera von Brauna v Marshallově středisku kosmických letů a vyrobena koncernem North American Aviation. První stupeň označovaný S-IB pohánělo 8 motorů Rocketdyne H-1 o tahu 8 × 890 kilonewtonů (později až 8 × 912 kN), spalujících raketový petrolej a kapalný kyslík. Aby se urychlil vývoj a příprava výroby, byly použity díly z jiných raket. V prvním stupni uprostřed byla jedna prodloužená nádrž z rakety Jupiter ve které byl kyslík, kolem ní bylo osm prodloužených nádrží z rakety Redstone (4 obsahovaly petrolej, 4 kapalný kyslík). Druhý stupen označovaný S-IVB nesl jediný kyslíkovodíkový motor Rocketdyne J-2 o tahu 1000 kN. Celková délka rakety bez kosmické lodi činila 44,3 m, včetně kosmické lodi Apollo 68 m, maximální průměr 6,6 m. Na zádi bylo osm stabilizačních křidélek. Vzletová hmotnost včetně lodi Apollo činila přibližně 600 tun.

Sojuz (nosná raketa)

Třístupňová raketa (tovární označení 11A511), jejíž první dva stupně tvoří balistická raketa R-7. Ke druhému stupni (délka 28 m, maximální průměr 3 m) byly připevněny čtyři bloky prvního stupně (délka 19,2 m, maximální průměr 2,7 m). Byl vysoký 29,17 m, u základny měl průměr 10,30 m. Každý blok prvního stupně měl čtyři motory RD-107 o tahu 4 × 813 kN ( ve vakuu až 4 × 991 kN), druhý stupeň byl osazen jedním čtyřkomorovým motorem RD-108 o tahu 779 kN (ve vakuu až 997 kN). Všechny byly poháněny kapalným kyslíkem a raketovým petrolejem (kerosinem). Třetí stupeň poháněl motor RD-0110o tahu 298 kN, spalující také petrolej a kapalný kyslík. Celková délka bez kosmické lodi činí přibližně 35 m, vzletová hmotnost bez kosmické lodi 308 tun, včetně lodi Sojuz přibližně 315 tun.

Apollo 1 – bez mezinárodního označení

Kosmická loď sestávala z velitelského modulu CM (Command Module) a služebního modulu SM (Service Module). Kuželový modul CM o průměru základny 3,912 m, výšce 3,429 m a hmotnosti 5570 kg měl povrch pokrytý ablativním tepelným štítem o síle 18 až 70 mm. Uvnitř byla kabina pro posádku o objemu 6,1 m3, s atmosférou čistého kyslíku o tlaku 380 hektopascalů. Kabina byla vybavena 4 průzory; pátý byl umístěn v lichoběžníkovém bočním vstupním průlezu. V kabině byla umístěna většina elektronického vybavení včetně palubního počítače, navigačního systému s inerciálními plošinami, optickým zaměřovacím dalekohledem a autopilotem. V přední části byl přestupní tunel o průměru 0,81 m zakončený poklopem a aktivním stykovacím zařízením. V prostoru kolem tunelu byl umístěn padákový systém (2 brzdicí padáky o průměru 5 m, 3 výtažné padáky o průměru 3 m a 3 hlavní padáky o průměru 26,8 m) a nafukovací plováky. SM byl vybaven 12 motorky Rocketdyne na hypergolické kapalné pohonné látky (oxid dusičitý a monometylhydrazin) orientačního a stabilizačního systému CM-RCS o tahu 414 N. Tři stříbrozinkové baterie zásobovaly CM po oddělení SM.

Při startu byla na přídi lodi umístěna příhradová konstrukce s motorem na tuhé pohonné látky o tahu 654 kN a době funkce 8 s záchranného systému LES (Launch Escape System), která se odhazovala před dosažením oběžné dráhy. LES měl délku 10,058 m a hmotnost 2197 kg.

Modul SM válcového tvaru o průměru 3,912 m, délce 4,521 m (včetně trysky motoru 7,493 m) a prázdné hmotnosti 3850 kg nesl hlavní motor SPS (Service Propulsion System) typu Aerojet AJ10-137 o tahu 97,5 kN se zásobami hypergolických kapalných pohonných látek (oxid dusičitý a Aerozine-50, max. 19 440 kg) dodávaných do spalovací komory přetlakem hélia a čtyři skupiny po 4 motorech RCS (Reaction Control System) pro orientaci, stabilizaci a drobné korekce dráhy typu Marquardt R-4D o tahu 445 N na hypergolické KPL (oxid dusičitý a monometylhydrazin nebo Aerozine-50). V SM byly umístěny tři kyslíkovodíkové palivové baterie o výkonu 3 × 1,42 kW (v maximu až 3 × 2.2 kW) se zásobou reaktantů; zásoby kapalného kyslíku sloužily i pro doplňování atmosféry v CM. Na spodní části byla připojena otočná anténa s vysokým ziskem, tvořena čtyřmi parabolami. SM se odděloval před vstupem do atmosféry.

Kosmická loď byla určena pro lety v trvání do 14 dní.

Sojuz 1 - 1967-037A

Loď typu 7K-OK(A) (tovární označení 11F615) o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávala ze tří části: návratového modulu SA (spuskajemyj apparat), obytné sekce BO (bytovoj otsek) a přístrojové sekce PAO (priborno-agregatnyj otsek).

V modulu SA kuželového tvaru o délce 2,16 m, max. průměru 2.2 m a vnitřním objemu 3,85 m3 (z toho prostor pro posádku 2,5 m3) byla umístěna 3 křesla pro kosmonauty, prvky řízení, kontejnery pro dopravu nákladu na Zemi a nouzové zásoby potravin a vody. V přední části byl kruhový průlez do obytného úseku o světlosti 0,6 m. Kolem průlezu byly ve dvou hermetických kontejnerech umístěny padákové systémy: hlavní o ploše 1000 m2 a záložní o ploše 570 m2. Povrch SA byl pokryt ablativním štítem. Na spodní straně byly umístěny 4 motory měkkého přistání na tuhé pohonné látky.

Sekce BO vejčitého tvaru o délce 3,29 m, maximálním průměru 2,2 m a vnitřním objemu 6,6 m3 (pro posádku 4 m3) sloužila k pobytu a odpočinku kosmonautů. V přední části bylo umístěno aktivní stykovací zařízení, bez možnosti přestupu osádky.

Sekce PAO sestávala ze tří úseků. Přechodový úsek sloužící k připojení návratového modulu nesl 10 motorků o tahu 10 × 100 N pro stabilizaci a drobné korekce dráhy včetně zásob peroxidu vodíku. V hermetizovaném přístrojovém úseku o průměru 2,1 m a výšce 0,5 m (objem 2,2 m3) byly umístěny přístroje orientačního a navigačního systému, energetický, klimatizační, telemetrický a povelový systém a programové časovací zařízení. Motorový úsek válcového tvaru o průměru 2,1 m, dole s kuželovým límcem o max. průměru 2.72 m, nesl motorovou jednotku KTDU-35 (korektirujušče-tormoznaja dvigatělnaja ustanovka) s hlavním jednokomorovým motorem o tahu 4,09 kN a záložním dvoukomorovým motorem o tahu 4,03 kN včetně nádrží na kapalné pohonné látky (asymetrický dimetylhydrazin a oxid dusičitý) a turbočerpadly pro jejich dopravu do spalovacích komor. Dále zde byly 4 korekční motory o tahu 4 × 100 N a 8 motorů orientačního a stabilizačního systému o tahu 8 × 10-14,7 N. Na povrchu byl umístěn radiátor klimatizačního systému. K bokům motorového úseku byly připojeny panely slunečních baterií o rozpětí 8,37 m.

Celá kosmická loď byla pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu byla umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS (sistěma avarijnogo spasenija) na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN.

Maximální doba autonomního letu byla 14 dní.


 Prameny

- I. D. Ertel, M. L. Morse: The Apollo Spacecraft: A Chronology. Washington 1969.
- C. G. Brooks, J. M. Grimwood, L. S. Swenson: Chariots for Apollo. Washington 1979.
- J. Golovanov: Koroljov, Moskva 1994.
- O. Ivanovskij: Naperekor zemnomu priťaženiju, Moskva 1988.
- K. Pacner: Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc, Praha 2006; 2. díl Souboj o stanice, Praha 2007.
- Raketno-kosmičeskaja korporacija „Energija“ imeni S. P. Koroljova, Moskva 1996.

 Internetové zdroje

http://www.kosmo.cz - Český kosmonautický portálhttp://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.http://www.kosmonautix.com/ - Encyclopedia Astronauticahttp://history.nasa.gov/Apollo204/ - History Home Page - Apollo-204

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

První fotografie Velké rudé skvrny (Great Red Spot) na Jupiteru pořízená...
NASA získala první podrobný snímek největší bouře ve Sluneční soustavě

Přestože se zmenšuje, je stále 1,3krát větší než Země. Velká rudá skvrna na Jupiteru, největší planetě Sluneční soustavy, byla poprvé vyfotografována zblízka....  celý článek

Vesmírné teleskopy NASA již objevily již téměř 2 500 planet mimo naši sluneční...
Vědci našli 219 kandidátů na nové planety, některé v obyvatelné zóně

Tým kolem vesmírného teleskopu Kepler představil několik set nových kandidátů na planetu, z nichž je téměř 10 přibližně velikých jako Země a obíhá v obyvatelné...  celý článek

Falcon 9 Heavy se zažehnutým prvním stupněm v představě ilustrátora
Elon Musk varuje, že první let těžké rakety Falcon nemusí skončit dobře

Nová raketa pro těžké náklady od společnosti Space X by měla vzlétnout ke konci letošního roku, slíbil zakladatel společnosti Elon Musk na konferenci věnované...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.