Nezatěžujte jižní stranu, prosím. Pyramida Slunce s davy turistů na vrcholu. Na vrcholek se ročně podívá údajně více jak půl milionu lidí. | foto: Wolfgang Sauber

Slavné pyramidě hrozí zřícení. Je to kvůli moderním opravám?

  • 20
Třetí největší pyramidu světa, Pyramidu Slunce ležící nedaleko hlavního mexického města ohrožuje vlhkost a hrozí jí sesuv jedné stěny. Zjistili to vědci, kteří v jejím nitru hledali pomocí částic kosmického záření neznámé komory a chodby.

Trosky města Teotihuacán ležící zhruba 50 kilometrů od hlavního města Mexika navštíví ročně miliony turistů. Mnozí z nich vystoupají po příkrých schodech i na 65 metrů vysoký vrchol největší tamní stavby známé jako Pyramida Slunce. I když výhled z vrcholu musí být úžasný, jedno z něj vidět není: že pyramida je v podstatě veliká "bábovička".

Nevíme sice, které etnikum ji postavilo, ale jisté je, že na rozdíl od Egypťanů tito stavitelé nepoužívali ke stavbě kamenné bloky. Pyramida je postavena z nepálených hliněných cihel, které jsou obloženy kamennými deskami, nepochybně pro zvýšení působivosti. Nepálená hlína není příliš trvanlivá stavební hmota, zvláště v případě, že ji ohrožuje vlhkost. A právě to se nyní děje v útrobách pyramidy, zjistila skupina mexických vědců.

Jedna ze stran pyramidy se jejich senzorům jeví jako podstatně hustší než druhá: průměrná hustota je o 20 procent vyšší. Je v podstatě jisté, že za rozdíl může voda. Buď se na jedné straně odtok vody (třeba srážkové) z pyramidy zhoršil, nebo naopak druhá vysychá. Jak to je, nejsou zatím všichni zúčastnění vědci zajedno.

Ředitel památkové rezervace v Teotihuacánu Alejandro Sarabina řekl pro časopis NewScientist, že podle jeho názoru za hroucení může nevhodná oprava jedné strany pyramidy. Podle něj se před několika desítkami let na severní straně vyspravovaly spáry mezi kameny v obkladové vrstvě betonem. Ten na jednu stranu brání růstu vegetace ve spárách, na straně druhé prý brání odpařování spodní vody stoupající do pyramidy.

Vedoucí týmu, který nerovnováhu objevil, Arturo Menchaca z univerzity UNAM v Mexico City se kloní spíše k opačnému názoru. Podle něj na jižní straně stavba naopak příliš rychle vysychá a hrozí, že se sesune trochu jako hrad z vyschlého písku na pláži.

Jak je to ve skutečnosti, se dá zjistit při dlouhodobějším průzkumu, výsledky jen ukazují, že by se s ním raději nemělo příliš otálet. V nejbližší budoucnosti se ze stavbou nic vážného nestane, ale bez nějakého zásahu moderních stavařů se stavba zřejmě neobejde.

Cena útěchy

Zajímavý a důležitý objev změn v rozložení vlhkosti může být pro Menchacu a jeho kolegy alespoň malou útěchou za neúspěch v jiném aspektu jejich práce. Jejich snahou totiž bylo vlastně zjistit, zda v pyramidě nejsou ještě nějaké doposud neznámé prostory.

V Pyramidě Slunce se totiž nepodařilo objevit nic více než jednu rovnou chodbu vedoucí přímo pod celou pyramidou. Zpřístupňuje malou "jeskyni", možná je přirozená, možná vyhloubená lidmi. I když stavba sama je tedy monumentální, zdálo se, že neobsahovala ve svém objemu žádné prostory - a takové plýtvání samozřejmě dráždí lidskou představivost. Zvláště, když nedaleká a o něco menší Pyramida Měsíce v sobě skrývá chodby a (zřejmě) pohřební komory pro členy společenských elit.

Pokus o rekonstrukci podoby Pyramidy Slunce a jejího architektonického kontextu vystavený přímo v komplexu Teotihuacánu. Z dokladů i stop barev víme, že Aztékové, kteří pyramidu využívali, byť nebyli původní stavitelé, hojně využívali červenou barvu, a tak barvy by mohly být v tomto případě přesnější než u řady jiných historických památek.

Arturo Menchaca se rozhodl problém rozlousknout fyzikálně. Jeho obor totiž není archeologie, ale právě fyzika, konkrétně částicová fyzika. A tak k řešení záhady pyramidy použil v podstatě podobné metody, jaké se používají třeba ve středisku CERN (Menchaca se podílel třeba i na detektoru ALICE na urychlovači LHC). 

Po dohodě se správou do pyramidy umístil tzv. mionové detektory. To jsou detektory určené k zachycování stejnojmenných rychlých částic, které přichází z oblohy. Vznikají, když se vesmírné záření srazí z atomy atmosféry a "prší" z oblohy neustále a velmi rovnoměrně.

Miony velmi dobře procházejí pevnou hmotou, přesto přece jen platí, že čím je hmota hustší, tím spíše se srazí s nějakým jejím atomem a odrazí se pryč. Pod širým nebem jich tak detektor zachytí více než v jeskyni pod pyramidou. Dnešní detektory ale dokáží odhalit i podstatně subtilnější rozdíly. V případě pyramidy se například vědci domnívali, že dokážou odlišit, zda mionů přilétajících k detektoru v pyramidě není v některém směrů o trochu více - to by totiž mohlo znamenat, že tam leží nějaká komora nebo jiný prázdný prostor.

Vědci už metodu ověřili na egyptské pyramidě (nic v ní mimochodem neobjevili) a nejsou jediní, kdo přišel s podobným nápadem. Italští fyzici se například pokusili podobným způsobem nahlédnout do nitra sopek. 

Rozdíly v počtu zachycených částic jsou v podobných případech tak malé, že měření není otázkou pár minut. V tunelu pod Pyramidou Slunce snímkování běželo od roku 2010 do roku 2013. Žádné skryté chodby či komory se objevit nepodařilo, řekl Menchaca zhruba před měsícem na sympoziu, které v Teotihuacánu pořádala univerzita UNAM. Zdá se ovšem, že tým mimoděk udělal objev, který je pro budoucnost nejslavnější pyramidy v Americe ještě důležitější.