Před 70 lety zmizel v sovětských žalářích zachránce desetitisíců maďarských Židů Raoul Wallenberg. Rusové dodnes nebyli schopni ani přes opakované žádosti světu ani rodině Wallenberga vysvětlit, co s tímto mužem udělali. Jeho osud zůstává záhadou.
Pomoc od Švýcarů a Švédů
Až do března 1944 se nemuseli Židé v Maďarsku o své osudy obávat. Admirál Miklós Horthy, který byl hlavou státu, jejich transporty do německých koncentráků nedovoloval, třebaže jim život určitým způsobem omezil. Když se chtěl Horthy odtrhnout od Německa, nařídil Adolf Hitler wehrmachtu, aby zemi obsadil, a deportace Židů mohly začít. Někteří utíkali na švédské a švýcarské vyslanectví se žádostí o pomoc. Diplomaté těchto neutrálních zemí se je snažili před deportací a nepochybnou smrtí zachránit.
V květnu 1944 se u švédského vyslance Carla-Ivana Danielssona ohlásil delegát švédského Červeného kříže Valdemar Langlet: „Chci i s manželkou Ninou vašemu úřadu pomáhat při záchraně Židů.“
To byla výborná posila. Přesto zaměstnávala ambasáda málo lidí, aby mohla všem žadatelům včas vyhovět. Ministr zahraničí Christian Gunther se rozhodl, že tam ze Stockholmu ještě někoho pošle.
Nakonec přesvědčili dvaatřicetiletého Raoula Wallenberga ze známé podnikatelské rodiny, aby tuto úlohu přijal. Tento mladík vystudoval ve Spojených státech architekturu, ale svému oboru se nevěnoval. Obchodoval se stavebním materiálem, pracoval v filiálce holandské banky v Haifě (tedy na území dnešního Izraele) a nakonec působil ve švédské Středoevropské obchodní společnosti, která ho posílala do celého světa, mimo jiné i do Maďarska.
Obezlička „vazby na Švédsko“
Vyzbrojen diplomatickým pasem přijel Wallenberg do Budapešti 9. července. S maďarskou vládou dojednal, že bude Židům, kteří mají vazby na Švédsko, vydávat ochranné pasy (Schutzpass). Třebaže tyto dokumenty neměly žádný oficiální ráz, uznávali je jak Maďaři, tak Němci. „Vazby na Švédsko“ byla jenom výmluva, pasy rozdával hromadně všem Židům. Uvědomil si, že nacisté páchají zločiny proti lidskosti a on má možnost jim v tom aspoň zčásti zabránit.
Wallenberg postupně pronajal 32 budov, před nimiž vztyčil švédskou vlajku, a v nich ubytoval Židy. V těchto takzvaných bezpečných domech žilo na 10 tisíc lidí. Když Němci přiměli půl tisícovky Židů k pochodu na vlak do koncentráku, švédský diplomat za nimi zajel autem a všem rozdal pasy, které je zachránily před smrtí. Udělal to jednou, podruhé, potřetí, nakonec se to stalo rutinou. Jezdil za nimi z vlastní iniciativy, ze Stockholmu k tomu žádné pokyny neměl.
Německé velení se začátkem ledna 1945 rozhodlo, že vyhodí židovské ghetto v Budapešti s 97 tisíci obyvateli do povětří. Jakmile se to dověděl Wallenberg, odjel za generálem Gerhardem Schmidthuberem a přesvědčoval ho, aby to nedělal. „Jestliže tomu zabráníte, nebudete po válce souzen jako válečný zločinec,“ říkal mu. „A válka je prohraná, to jistě víte.“ S touto argumentací kupodivu uspěl.
Wallenberg pracoval velmi obětavě dnem i nocí. Často se dostával do sporu s německými důstojníky, které musel přesvědčovat, že má právo před nimi hájit Židy. Někdy to bylo i nebezpečné. Přesto vytrval. Zachránil odhadem sto tisíc lidí.
Jako host, nebo jako vězeň?
Byla to vyčerpávající práce. Wallenberg se už těšil domů. Jakmile sovětská vojska obsadí maďarskou metropoli a situace se uklidní, okamžitě odjede.
Když Budapešť obsadila Rudá armáda, chtěl se domluvit se sovětskými generály na ochraně ghetta a jeho bezpečných domů. Telefonicky hovořil s generálem Rodionem Malinovským a přitom odmítl nařčení, že je zapleten do špionáže.
Hned nato odjel v doprovodu sovětských důstojníků 17. ledna na velitelství 2. ukrajinského frontu do Debrecína. Před odjezdem prohodil: „Jedu za Malinovským. Nevím, jestli jako host, nebo jako vězeň.“ Už se nevrátil. A nikdo nevěděl, co se s ním stalo.
Začátkem března maďarské rádio kontrolované Sověty oznámilo, že Wallenberg a jeho řidič Vilmos Langfelder byli cestou do Debrecína zavražděni buď místními fašisty, anebo Němci.
Švédská vláda začala okamžitě burcovat Moskvu, aby se dověděla, co se s jejím diplomatem na území pod kontrolou Rudé armády opravdu stalo. Marně. Všichni se vytáčeli, jasnou odpověď nedostali. A pátrání v Sovětském svazu bylo za panování diktátora Stalina nemožné.
V srpnu 1947 vyhlásil Andrej Vyšinskij, náměstek ministra pro všeobecné otázky, že o něm SSSR nic neví. Lhal. Několik měsíců si o jeho osudu korespondoval s ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem.
První „vyčerpávající vysvětlení“
Až v roce 1957 předal náměstek ministra zahraničí Andrej Gromyko švédskému velvyslanci memorandum, podle něhož Wallenberg zemřel v sovětském vězení na srdeční záchvat před deseti lety. Mezitím někteří vězni propuštění ze sovětských koncentráků nebo psychiatrických vězení tvrdili, že diplomata kdesi zahlédli a že stále žije. Švédové a mezinárodní veřejnost, která vysoce oceňovala jeho zásluhy, dál žádali Moskvu o vysvětlení.
Za vlády Michaila Gorbačova už bylo nesnesitelné odolávat tlaku Západu, a proto KGB pozvala do Moskvy členy Společnosti Raoula Wallenberga, jeho nevlastní sestru a nevlastního bratra, aby jim poskytla „vyčerpávající vysvětlení“. Místopředseda KGB Vadim Pirožkov a náměstek ministra zahraničí Valentin Nikiforov jim předali Wallenbergův pas, jeho adresář, kalendář, pár osobních věcí, vězeňské záznamy počínaje 7. únorem 1945 a úmrtní oznámení ze 17. července 1947 podepsané šéflékařem věznice Lubjanky A. L. Smolcovem. Generál Pirožkov jim s politováním sdělil, že žádné další spisy o švédském diplomatovi neexistují.
Tomuto tvrzení se vysmál přední disident, akademik Andrej Sacharov. Není možné, aby se takový spis v archivu KGB ztratil. Sovětské vedení se bojí ho zveřejnit, protože by se ukázala jeho nepravdivost.
Popraven v roce 1947?
Sacharos měl pravdu. Tajný spis četl bývalý podplukovník KGB Oleg Gordijevskij, který přešel k Britům. Podle jeho svědectví z roku 1990 se sovětská tajná služba NKVD pokusila v lednu 1945 Wallenberga naverbovat. Když neuspěla, rozhodla se, že ho odveze do Moskvy. Ani ve vězení švédský diplomat neuzrál natolik, aby slíbil Sovětům tajnou spolupráci. Proto ho nejpozději v roce 1947 popravili. Nezemřel tedy na infarkt, jak původně Moskva tvrdila.
Ovšem současně se sovětská tajná policie pokusila celý případ ještě zatemnit. Náměstek ředitele Ústavu USA a Kanady Radomír Bogdanov, kdysi rezident KGB v Indii, začal roztrušovat, že Wallenberg byl v roce 1944 spojkou mezi šéfem sovětské bezpečnosti Lavrentijem Berijou a šéfem nacistické bezpečnosti a SS Heinrichem Himmlerem.
Moskevský týdeník Nová doba, který vycházel v mnoha jazykových mutacích a často sloužil k dezinformacím, se propůjčil k ještě větší lži. Napsal, že Wallenberg byl playboy, milovník žen a blízký přítel Adolfa Eichmanna, organizátora nacistického holocaustu.
Jeden z otců perestrojky Alexandr Jakovlev v roce 2000 potvrdil, že švédského diplomata popravili v létě 1947. Řekl mu to soukromě někdejší šéf sovětské tajné služby Vladimír Krjučkov.
Avšak v dubnu 2010 se američtí historici S. Berger a V. Birstein, kteří pracovali v archivu Federální bezpečnostní služby, dověděli, že verze o popravě není pravda. Týden po jejím datu, 23. července, vyslýchal náčelník 4. oddělení 3. hlavní správy ministerstva státní bezpečnosti, tedy vojenské kontrarozvědky, Sergej Kartašov „vězně číslo 7“, to měl být Wallenberg. Současně s ním byli u výslechu řidič Langfelder a nějaký Sándor Katonu. Celých šestnáct hodin je zpovídal
Rozkaz pro obávanou Směrš
Mezitím se podařilo objevit rozkaz náměstka ministra obrany Nikolaje Bulganina veliteli obávaného kontrašpionážního útvaru Směrš (zkratka názvu Smrt špionům) generálu Viktoru Abakumovi ze 17. ledna 1945, aby Wallenberga zatkli.
Wallenbergův nevlastní bratr profesor Guy von Dardel, známý fyzik, který pracoval v mezinárodním ústavu CERN u Ženevy, se o jeho smrt intenzivně zajímal. Rovněž tak obě jeho dcery, z nichž jedna byla ženou generálního tajemníka OSN Kofi Anana. Během asi čtyřiceti cest do Ruska vyzpovídal stovky lidí, sebral spoustu článků a dalších materiálů, navštívil devět archivů, nicméně do těch nejdůležitějších nepronikl. Nikde však nenašli kartu Wallenberga či jeho řidiče Langfeldera, nejspíš je vedli pod jinými jmény, nebo pouze pod čísly. V roce 1991 mu přitom hodně pomáhal předseda KGB Vadim Bakatin. Ani Dardel nevěří v oficiální verzi bratrovy smrti. A hlavně mu nikdo nevysvětlil, proč ho Rusové zavřeli.
Dardel založil Švédsko-ruskou pracovní skupinu, která se Wallenbergovou záhadou dále zabývá. V roce 2000 poslala ruské vládě sedmnáct otázek se žádostí o odpovědi. Žádné nedostala.
V prosinci 2000 generální prokuratura Ruské federace švédského diplomata a jeho řidiče oficiálně rehabilitovala.
Uchvátit Maďarsko do sovětské sféry
S Wallenbergem navázal ještě ve Stockholmu kontakt zástupce britské výzvědné služby SIS Cyril Chesir – napsal to americký týdeník Time v roce 2008. I v Bukurešti udržoval švédský diplomat styky s britskými vyzvědači. Ovšem to není nic výjimečného, spíš z toho měly prospěch obě strany.
„Raoul Wallenberg pomáhal OSS a všem ostatním zachraňovat lidi,“ řekl profesor Chris Simpson z Americké univerzity ve Washingtonu, který se jeho případem zabýval. „Mezitím se ho OSS pokoušela získat jako zdroj informací.“
Americká výzvědná služba OSS neměla za druhé světové války v Maďarsku žádné agenty. Tři pokusy o jejich vysazení ztroskotaly. Proto požádala o pomoc Wallenberga. Vysvitlo to ze spisů, které CIA odtajnila v roce 1996.
Švédský diplomat zprostředkovával spojení mezi úřadovnou OSS v italském Bari a vůdcem Maďarského hnutí nezávislosti MFM Gezou Soosem. O tuto službu požádal Wallenberga před jeho odjezdem rezident OSS ve Stockholmu Iver C. Olsen. MFM byla nekomunistická organizace, kterou nemohli Sověti potřebovat.
Wallenberg vysílal zprávy diplomatickým kódem na ministerstvo zahraničí do Stockholmu, kde je předávali Američanům. Vzhledem k tomu, že sovětským agentem byl Duncan Lee, asistent ředitele OSS Williama Donovana, je možné, že se od něj Moskva dověděla o druhém Wallenbergově poslání. A protože Stalin chtěl uchvátit Maďarsko do své mocenské sféry, švédský diplomat vadil.
Ředitel Zvláštního archivu SSSR Anatolij Prokopěnko objevil v roce 1991 v hlavním archivu KGB další neznámý spis o Wallenbergovi. Dočetl se v něm, že NKVD na něj nasadila v Budapešti agenta, který ho sledoval.
Posmrtná ocenění
Na Wallenberga a jeho odvahu svět nezapomněl. Jeho sochy stojí nejen v izraelském Tel Avivu, ale i v mnoha dalších městech celého světa. Jeden ze zachráněných Židů, americký kongresman Thomas Lantos, navrhl v roce 1981, aby bylo Wallenbergovi uděleno čestné občanství USA. Vzápětí následovala Kanada se stejným oceněním.
Několik zemí vydalo poštovní známky s Wallenbergovým portrétem, jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí, školy a instituce. Jeho život zpracovali umělci ve filmových dokumentech, hraných filmech a románech.
