Přednáška: Jak mozek reaguje na hudbu? Má rád jen celočíselné poměry

  • 21
Mnohé z našich silných emotivních zážitků jsou spojeny s hudbou. Jak je možné, že dokáže na mozek tak intenzivně působit? A lze působivost hudby vypočítat? Překvapivý pohled na hudební kompozice nabídne Michal Hadrava.

Už od starověku lidé přisuzovali hudbě magickou moc a staří Řekové dokonce věřili, že hudební nástroje se liší svými účinky na lidský charakter. Přestože už od pátého století př. n. l. se lidé snaží této magické moci hudby přijít na kloub, i na prahu třetího tisíciletí je pro nás hudba v tomto ohledu stále záhadou.

Ing. Michal Hadrava

Jeho domovem na Ústavu informatiky AV ČR je Oddělení nelineární dynamiky a složitých systémů. Jak už název oddělení napovídá, předmětem jeho zkoumání je dynamika tzv. “složitých systémů” — tedy systémů, které charakterizuje schopnost přecházet mezi různými (často diametrálně odlišnými) vzorci uspořádání. Příkladem takového systému je mozek, jehož dynamika, tak jak se nám jeví například na EEG, vykazuje přechody mezi celou plejádou různých oscilatorních režimů.

V rámci oddělení se podílí na výzkumu vztahu mezi fyzickým propojením jednotlivých částí mozku a synchronizací jejich aktivace zobrazované pomocí fMRI. Mimo to pracuje pod vedením vedoucího oddělení, Ing. Mgr. Jaroslava Hlinky, Ph.D., na dizertační práci na téma “Modelování hudební tonality a dalších synchronizačních jevů v mozkových sítích”.

Samozřejmě, ne každá hudba na nás působí stejně. Navíc mluvíme-li o působení hudby na nás, máme ve skutečnosti co do činění s pestrým spektrem individuálních pocitů spojených s jednou a tou samou skladbou. Přesto se však zdá, že existují určité obecné principy.

Překvapivým zvratem v moderním neurovědném výzkumu hudby je snaha vysvětlit emoční působení pomocí celočíselných poměrů. Na mozek totiž můžeme nahlížet jako na systém navzájem provázaných oscilátorů, které se s oblibou synchronizují s určitými vnějšími podněty — například zvukovým kmitáním.

A stejně jako my neradi posloucháme disonantní zvuky, které často sestávají z frekvencí tvořících “nepěkné“ číselné poměry, každý oscilátor se jen velmi nerad synchronizuje s vnějším kmitáním v “nepěkném” číselném poměru. Pro představu: jen si zkuste na každé čtyři údery metronomu pětkrát tlesknout tak, aby rozestupy mezi jednotlivými tlesknutími byly rovnoměrné.

Rozcestník

Kde sledovat další přednášky?

Libozvučnost hudebních souzvuků spojoval s “pěkností” odpovídajících celočíselných poměrů frekvencí už bájný Pythagoras. Dojdeme snad za použití výkonných počítačů a sofistikovaného matematického aparátu k podobným závěrům jako Pythagoras, který si musel vystačit s monochordem?