Výbuch bomby na palubě letadla je nanejvýš alarmující zpráva. Ale teprve poté, co se vyšetřovatelé díky němu dostali na stopu teroristické buňky Al-Kajdy, viděli, jak rozsáhlý případ vlastně řešili. Bomba pod sedadlem byla jen příprava na největší teroristický útok v historii.
Letecké katastrofy - dokumentTento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce "Mayday", kterou vysílá Česká televize pod názvem Letecké katastrofy.
Většina ilustračních snímků v tomto článku pochází z dokumentu, který vysílá ČT1 v úterý 4. prosince od 20:00. |
Pečlivá příprava
Krátce před východem slunce se v Manile probouzí šestadvacetiletý Arnaldo Forlani. Není to jeho pokoj, není to jeho město, vlastně to není ani jeho jméno - Ital Forlani je jen jedna z jeho krycích identit. Utajení je pro úspěch jeho mise nezbytné - Forlani je ve skutečnosti světově hledaný konstruktér časovaných pum. Dnes, 11. prosince 1994, chce vyzkoušet svůj nejnovější vynález.
Pečlivě zabalil jednotlivé části výbušniny i rozbušky. Právě díky rozdělení bomby do na pohled neškodných věcí běžné potřeby (a díky sebevědomému vystupování) se mu povedlo oklamat letištní kontrolu.
Dráty k rozbušce pronesl v podpatku boty, protože věděl, že detektory hledají kovy až přibližně od kotníku. V lahvičce na roztok pro kontaktní čočky měl výbušninu, upravené náramkové hodinky mu posloužily jako časovač. Impulz nutný pro vznícení dodají běžné baterky.
Mezipřistání
Po nástupu do letadla (let PAL 434 do Tokia) se terorista usadil na své místo. Teprve když letadlo dosáhlo své letové hladiny, přesedl si atentátník na sedadlo 26 K, které vybral ze strategických důvodů - je přímo nad nádrží. Letuška Maria si zapamatovala, že pasažér neklidně měnil místo. Nejprve si šel sednout na sedadlo 26 K, kde si také objednal džus. Pak šel na záchod, znovu si sedl na sedadlo 26 K, když mu ale nesla nápoj, opět si přesedl.
Návštěva toalety byla klíčová. Zde totiž terorista sestavil bombu, zapnul časovač a aktivovaný pekelný stroj pak umístil do přihrádky pro záchrannou vestu.
Během mezipřistání v Cebu pak terorista spolu s několika dalšími pasažery vystoupil. Obměnila se také palubní posádka. Nikdo nezkontroloval sedadla, to je na programu až po dokončení celého letu.
Výbuch
Do zatím spíše prázdného Boeingu 747 teď nastupuje 256 nových pasažérů. Je mezi nimi i čtyřiadvacetiletý inženýr Haruki Ikegami. Vrací se ze své první zahraniční cesty a už se těší domů. V letadle usedá na místo 26 K.
V pilotní kabině usedají na svá místa kapitán Ed Reyes, první důstojník Jaime Herrera a palubní inženýr Dexter Comendador. Reys i Comendador mají zkušenosti z vojenského letectva, kde dříve sloužili. Záhy se jim schopnost reagovat na vypjaté situace bude hodit.
Dvě hodiny po startu letí autopilotem ovládaný Boeing 747 ve výšce 10 km nad jihojaponským ostrovem Minami Daito.
Náhlý výbuch otřásl celým letadlem. V kabině cestujících zavládla panika. Mezi troskami leželi a naříkali zranění lidé. Ostatní se instinktivně snažili dostat co nejdále od místa výbuchu. "Postavil jsem se a viděl, že spousta lidí krvácí. Myslel jsem, že je po nás," vzpomíná na své první myšlenky po výbuchu jeden z cestujících, Keisuke Aoki.
Stevard se spolu s letuškami pokouší uklidnit cestující. Nejprve pomáhá ošetřit raněné, pak se konečně dostává k epicentru výbuchu, sedadlu 26 K.
Našel zde bezvládné tělo Haruki Ikegamiho, propadlé podlahou dolů. Vyčnívaly mu jen ruce a hlava. Stevard Bayot se ho pokoušel vyprostit, přitom si uvědomil, že exploze utrhla mladíkovi celou spodní část těla. Během několika minut Ikegami na následky poranění zemřel. Z obavy před panikou ale posádka předstírala, že jej ošetřují. Pak Bayot hlásí vše kapitánovi.
Neúprosný autopilot
Zděšení bezprostředně po explozi zavládlo i v pilotní kabině. I kapitán přiznává, že jej výbuch silně zaskočil: "Moje první reakce byla - Pane Bože! To je náš konec! Všichni zemřeme. Pak jsem se ale ovládl a dělal jsem, co je mou povinností."
Kapitán ověřuje, zda došlo ke ztrátě tlaku. Na místo nehody posílá palubního inženýra, aby situaci posoudil. Obává se narušeného pláště - trhlina by mohla způsobit prudkou dekompresi. Naštěstí žádnou trhlinu nenašli. Doufali tedy, že to trup vydrží.
Problém se objevil jinde - v řízení. Autopilot sice spolehlivě vyrovnal prudký náklon doprava, ke kterému došlo v důsledku výbuchu, ale Reyes brzy zjistil, že řízení je vážně poškozeno: "Pokusil jsem se obrátit letadlo s pomocí autopilota, ale ten nereagoval. Zkoušel jsem klesnout, stoupnout, zatočit doleva, doprava, ale nic. Teď teprve jsme měli problém."
Nouzové přistání
Protože jeden z cestujících je vážně zraněn a potřebuje lékařskou pomoc, rozhodl kapitán, že nouzově přistane. Japonský dispečer na základně Naha však kdovíproč nepochopil závažnost situace. Po chvíli se ozval Američan: "OK, Filipíny 434, přebírám vás." Navigoval je na US základnu na Okinawě. Reyesovi se však nedařilo letoun otočit.
Až do poslední chvíle odkládali piloti vypnutí automatiky. Mohli by tak totiž ztratit i tu stabilitu, kterou zatím letadlo mělo. Nakonec ale nic jiného nezbývalo. "Vypínám na tři, dva, jedna!" Cvak.
Po vypnutí autopilota se nestalo nic. To byla zprvu dobrá zpráva, ale vzápětí se ukázalo, že nefunguje řízení. Výbuch zdá se zablokoval křidélka. Piloti se ubrali k provozní příručce letadla. Ani první rada zde vyčtená, totiž využít k otočení síly obou pilotů, nezabrala. Raději znovu zapnuli autopilota a radili se, co dál.
Hodinové přistávání
Cestující mezitím vycítili, jak vážná situace je. Mnozí z nich psali vzkazy svým blízkým. "Pro jistotu jsem začal psát poslední vůli. Adresoval jsem ji synovi, psal jsem, aby byl silný, " vzpomíná Aoki.
Kapitán vymyslel, jak letadlo nasměrují. Pomocí rozdílného tahu motorů na křídlech (při vypnutém autopilotovi) se mu daří přimět letadlo k otáčce. Mezitím zjistil, že trochu povolila výškovka. Ta výrazně zvýšila jejich šance přistát.
Na návrh prvního důstojníka vypustili 36 tun paliva, aby letadlo odlehčili. Blížili se nyní k ranveji a posádku čekalo nejriskantnější přistání jejich kariéry.
"Vysunout podvozek trvalo snad věčnost," vzpomínají piloti na úděsné čekání, než se jim rozsvítily tři zelené kontrolky potvrzující, že mohou jít na přistání.
"Váš poslední rozkaz zněl: ZABER!" směje se při rozhovoru první důstojník Dexter. Během přistání ale nikomu do smíchu nebylo. Vše ale dobře dopadlo a svým uměním zachránili piloti život 272 cestujícím a 20 členům posádky.
Vyšetřování
Značná část dokumentu je věnována popisu vyšetřování tohoto teroristického útoku. Pozornost japonských policistů se obrátila k jedinému mrtvému. Soudní lékař z jeho těla vyjmul 94 různých úlomků. Jeho tělo navíc absorbovalo velkou část výbuchu, který by jinak býval mohl poškodit plášť. I tak nálož poškodila ovládací kabely kormidla a výškovky vedoucí stropem a přeťala kabel, kterým druhý pilot ovládá pravé křidélko, jednu z křídelních ploch, jimiž se řídí náklon a zatáčení stroje.
Směrem dolů pak výbuch prorazil díru do podlahy, což mohlo způsobit vznícení par v palivové nádrži a fatální explozi, což byl také teroristův plán. Jen čirou náhodou se tak nestalo - v této prodloužené verzi Boeingu 747 bylo sedadlo 26 K posunuté o dvě řady dopředu.
Pečlivá práce vyšetřovatelů přináší první výsledky - podrobným zkoumáním větších i menších úlomků se odborníkům povedlo identifikovat časovací zařízení. Jsou jím upravené digitální hodinky Casio.
Dále se zjišťuje, že jedna z použitých devítivoltových baterií je k dostání pouze na Filipínách. Je to další stopa, která směruje pátrání na ostrovní stát.
Necelý měsíc po útoku, 6. ledna 1995, přeje policii štěstí. Atentátník si v Manile přibral pomocníka, který mu měl pomáhat při výrobě "nezjistitelných" bomb. Při manipulaci s chemikáliemi ale udělali chybu a z bytu se valil štiplavý kouř.
Domovník neuvěřil verzi nájemníků, že jenom zkoušeli nějaké rachejtle, a do prázdného bytu zavolal hasiče a policii. Atentátník si uvědomil, že si v bytě nechal počítač s citlivými údaji, a svého pomocníka pro něj poslal.
Policie mezitím dorazila na místo a rozhodla se prohlédnout pokoje osobně - kvůli plánované návštěvě papeže v Manile museli být ve střehu. Prohlídka bytu potvrzuje ty nejhorší obavy - doupě atentátníků jako vyšité. Navíc se jim povedlo zadržet pomocníka, pro kterého si přijel inspektor "Sonny" Razon: "Incident v komplexu Dona Josefa nám otevřel oči. Uvědomili jsme si, že na Filipínách operuje teroristická buňka Al-Kajdy."
Filipínská policie kontaktovala neprodleně FBI, Scotland Yard i Interpol. Zpráva zvláště zaujala zvláštního agenta FBI Franka Pellegrina. Ten už dva roky pátrá po teroristovi jménem Ramzi Yousef - a tohle by mohl být on.
V bytě se našly několikery hodinky shodné s typem hodinek, které byly použity k odpálení nálože. Dále větší množství padělaných dokladů. Teď už nebylo pochyb, že se jedná o Yousefa, fotografie jeho totožnost potvrzovaly.
Ramzi YousefRamzi Jusúf je jen jedno z krycích jmen muže, kterého vede FBI na seznamu nejhledanějších zločinců. Za pomoc při jeho dopadení je vypsána odměna dva miliony dolarů. Yousef, jehož pravé jméno je zřejmě Abdul Karimba Sít, se narodil a vyrůstal v Kuvajtu. Tam se také seznámil s přítelem, kterého později zverboval do teroristické dílny v Manile.
Když mu bylo osmnáct, vrátil se s rodinou do Pákistánu. Oženil se a měl dvě děti. Krátce po návratu do vlasti jej rodiče poslali na studia do Británie. Jako obor si zvolil strojírenství a výpočetní techniku. O letních prázdninách se Yousef pravidelně vrací do Pákistánu. Využívá nabytých znalostí a učí islamistické radikály ve výcvikových táborech poblíž Péšaváru vyrábět bomby. Získává tam kontakty na extremisty z celého světa. V září 1992 odlétá do New Yorku, kde plánuje zásadní teroristický útok. Po příletu se prokazuje falešným iráckým pasem a žádá o politický azyl před režimem Saddáma Huseina. Trik mu vychází a je mu povolen vstup do země. O půl roku později, 26. února 1993, exploduje v garážích pod Světovým obchodním centrem největší podomácku vyrobená bomba v americké historii.
Exploze usmrtila šest osob, stovky zranila a způsobila škody za půl miliardy dolarů. Stejného večera se Yousef vrací letadlem do Pákistánu. |
Z paměti Yousefova notebooku zjistili vyšetřovatelé mnoho informací o plánovaném útoku: spiknutí "Bojinka". Mezi cíle spiknutí patřil papež Jan Pavel II., teroristé také plánovali navést letadlo do budovy velitelství CIA a v neposlední řadě sérii bombových útoků v letadlech.
Odpálení bomb v letadlech se mělo zúčastnit pět osob označených krycími jmény. Tito lidé měli každý rozmístit na palubu dvou, případně tří letadel bomby, a poté se vrátit domů. Časovače měli nastavit tak, aby všechny nálože explodovaly v rozmezí šesti hodin. Kdyby se jim to povedlo byť v jediném případě, způsobili by vážné letecké neštěstí. Kdyby jejich plán vyšel z půlky, spoustu lidí by to na dlouhou dobu odradilo od létání. Yousefova bomba měla být jen generální zkouškou.
Na základě údajů v počítači se podařilo spiknutí zabránit. Samotného Yousefa pak chytila FBI na základě udání (nabízené částce dvou milionů dolarů neodolal poslední z mužů rekrutovaných pro sérii atentátů). V jeho rodném Pakistánu, v den, kdy Yousuf odlétá, jej v bytě zatkne pákistánská zásahová jednotka. Překvapený terorista se nezmohl na odpor. V bytě se našly mimo jiné i dětské hračky, do nichž měly být bomby umístěny.
V USA byl Ramzi Yousef po soudním procesu, ve kterém se zdatně sám hájil, odsouzen k 240 letům vězení s nejpřísnější ostrahou.
Rok po Jusúfově atentátu vydal Federální letecký úřad osvědčení přístroji pro detekci výbušnin. Ani jedna letecká společnost si jej ale nepořídila. Teprve po útocích z jedenáctého září byl přijat zákon nařizující jejich rozmístění na amerických letištích. Podle agenta Pellegrina je potřeba, aby vývoj a prevence zabezpečovacích systémů a bezpečnostních složek nestagnovaly: "My musíme být ve střehu pořád, zatímco teroristům stačí vybrat jediný den."
Odkazy
-
Ramzi Yousef (anglicky)
-
Let 434 (anglicky)
