Sovětský svaz podle ruského prezidenta Vladimira Putina neudělal chybu, když v roce 1939 podepsal smlouvu o neútočení s nacistickým Německem (více v článku Na paktu Ribbentrop-Molotov nebylo nic špatného, prohlásil Putin).
Německo mělo k Rusku vždy blízko. Platilo to i ve 20. století. V době, kdy bolševické Rusko sklízelo opovržení ostatního světa za zvěrstva, která se stala za revoluce a potom za občanské války, mu podalo ruku Německo. Berlín, který podle mírové smlouvy z Versailles nesměl mít velkou armádu, mohl podle smlouvy z Rapalla, uzavřené v roce 1922, cvičit svou armádu – reichswehr – v Rusku. Na tamních vysokých školách se vzdělávali němečtí důstojníci. V okolí Kazaně byla zřízena cvičiště pro výcvik německých tankistů, letců a chemiků. Spolupráce probíhala až do roku 1933. Zařizovalo ji 4. oddělení generálního štábu Rudé armády, to znamená rozvědka GRU.
Tajné rozhovory Moskva-Berlín
Sovětskému diktátorovi Josefu Stalinovi příliš nevadil nacista Adolf Hitler. Podle ruského historika Borise Starkova se v letech 1933–1936 snažil začít s ním rozhovory, a to jak diplomatickými, tak poloilegálními kanály.
„Stalin dobře chápal, že Německo ekonomicky převálcuje SSSR, zvláště pak v moderní výzbroji,“ tvrdil Starkov. „Stalin se bál Německa, a proto se snažil s ním navázat co nejlepší kontakty a spolupracovat s ním. Věděl, že Hitler má namířeno proti Rusku, a chtěl ho přeorientovat k útoku na západ.“
Dokonce spolupracovaly rozvědky obou zemí, abwehr a GRU. Jejich cíl byl stejný: Polsko, které oběma diktátorům leželo v žaludku.
V prosinci 1936 nařídil Stalin, aby výzvědná síť v Německu zamrzla. „Stalin se obával, že by rozvědka mohla přijít na jeho tajné rozhovory s Hitlerem, a proto ji nechal zlikvidovat,“ konstatoval Starkov. „Osud těchto rozvědčíků byl tragický. Rezidenti byli později pozváni do Moskvy a zastřeleni, nebo posláni do lágrů, obyčejní rozvědčíci šli do lágrů, nebo byli převedeni na hospodářskou práci. Část rozvědčíků předala NKVD v letech 1939–41 gestapu. Na část spolupracovníků zapomněli. Například skupinu Schultze-Bolsena a Hartecka ponechali osudu.“
O jednání Německo-SSSR sovětští diplomati nevěděli. To byla záležitost Besonova z obchodního oddělení a tamního rezidenta Vladimira Zarubina, známého pod pseudonymem Rudolf. Všechny tyto kontakty zprostředkovával šéf bezpečnosti Lavrentij Berija přes NKVD a gestapo.
Když přišel v roce 1936 Besonov jako nový obchodní představitel do Berlína, podepsal pouze obchodní dohody. Ale v prosinci 1936 dal ministru financí Hjalmaru Schachtovi najevo, že je zplnomocněn jednat i o politice. A tak začaly i tyto rozhovory. V únoru 1937 dokončili první projekt smlouvy.
Pakt Ribbentrop-Molotov
O spojenectví s Moskvou se v roce 1939 ucházely Paříž a Londýn. Avšak Sověti s jejich představiteli jednali velice vlažně. V záloze totiž měli vážné rozhovory s nacistickým Německem.
Podpis paktu o neútočení. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (vpravo) a jeho německý protějšek Joachim von Ribbentrop (vlevo) při podpisu paktu o neútočení 23. srpna 1939 v Moskvě. Uprostřed se usmívá J. V. Stalin.
Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy a po jednání se Stalinem a jeho ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem podepsal 23. srpna 1939 smlouvu o neútočení a rozdělení sfér vlivu. Do historie vešla jako pakt Ribbentrop-Molotov.
Smlouva měla tajný dodatek týkající se právě sfér vlivu. Podle něho se počítalo s rozdělením Polska. Německá armáda tam vpadla 1. září, Rudá armáda zahájila obsazování jeho východních částí o 17 dnů později. V archivech se dochovaly dojemné snímky o sbratřování německých a sovětských vojáků.
Podle této dohody mohli Sověti opanovat pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
Normální styky gestapo-NKVD
V polovině třicátých let získal Berlín od Rusů podrobnosti o táborech nucených prací, známého „souostroví gulag“. Nacisté podle nich organizovali a vylepšovali koncentráky.
V roce 1939 navázaly gestapo a NKVD normální styky. Poslední kontakt mezi nimi se uskutečnil v roce 1942, kdy se Berija marně pokoušel dojednat mír.
Už v létě 1937 začal připravovat ministr vnitra Běloruska Boris Berman jmenné seznamy Poláků bydlících v pohraničních oblastech – k zastřelení, k uvěznění, atd.
„Když chodil na jaře 1941 velitel vojenské rozvědky Filip Golikov ke Stalinovi s hlášením o počtu německých divizí připravených na hranicích, čísla si upravoval,“ říká Starkov. „Jejich počty rapidně snižoval, protože existovala sovětsko-německá dohoda a Stalin byl rád, když dostává zprávy o jejím naplňování, nikoli o jejím porušování.“
Nejdřív přece vyřídí Británii!
„V roce 1940–1941 odešel Amajak Kobulov, bratr Bogdana Kobulova, pravé ruky Beriji, jako nový rezident do Berlína,“ konstatoval Starkov. „Musel začít vytvářet úplně novou síť rozvědky a jen zčásti mohl navázat na staré agenty.“
Dochovaly se zprávy organizace Schulze-Bolsena z června 1941 o přípravách k útoku na SSSR. Náčelník prvního oddělení NKVD (tedy rozvědky) Pavel Fitin spolu s lidovým komisařem bezpečnosti Merkulovem je oznámil Stalinovi. Ten nařídil, aby tyto lidi poslali do háje, aby se na ně vykašlali.
Vyzvědače Richarda Sorgeho, který působil v Tokiu a měl nejlepší informace o plánu na německý útok, označil kremelský vůdce za amerického agenta.
Stalina Fitin tak rozzlobil, že uvažoval o jeho odvolání, případně uvěznění. Šéfa sovětské rozvědky zachránilo jenom to, že Němci Sovětský svaz skutečně přepadli, druhý den po tom, co přinesl poslední hlášení svých agentů z Berlína.
Proč Stalin tolik věřil Hitlerovi a nikoli své rozvědce? Domníval se, že německý vládce neporuší smlouvu, ale nejdřív vyřídí Velkou Británii.
Skupina Schulze-Bolsena pracovala pro Moskvu i na začátku války. Neopatrností sovětských radistů však byla prozrazena, její členové pozatýkáni a popraveni.
