Na festivalu Academia Film Olomouc byl světoznámý Richard Dawkins uvítán jako jeden z klíčových hostů a jeho samotná přítomnost má u českého publika velký ohlas. Ještě před jeho veřejným vystoupením jsme se sešli v podkrovní místnosti Palackého univerzity k hodinovému rozhovoru. Pokud by někdo znal Dawkinse jen jako „militantního ateistu“, za kterého se někdy sám označuje, byl by jeho vystupováním jistě překvapen.
Pan profesor totiž zaujme sofistikovaným a klidným projevem a rád vysvětlí, že pokud někoho uráží nálepka „ignorant“, je to zbytečné - i on je přece v mnoha směrech ignorant a nestydí se za to. Uznává, že v některých případech může mít smysl dát na intuici, jindy může mít náboženství roli při zachování tradice společnosti. „Není ale lepší nástroj pro poznání reálného světa než důkazy,“ zdůrazňuje pevně.
Richard DawkinsProfesor evoluční biologie z Oxfordu, který rozšířil Darwinovu teorii o důležitý popis dědičnosti, navštívil Českou republiku. Nejen u nás, ale i po celém světě je však Dawkins veřejnosti známější jako bojovník s pověrami. Zatímco v knize Sobecký gen (1976) se věnuje mechanismům evoluce, v novější knize Boží blud (2006) poukazuje na „stoupající vliv náboženského fundamentalismu“ a chce dodat ateistům odvahu náboženství podrobit zasloužené kritice. |
Jak jste se dostal k vědě?
Narodil jsem se v britské koloniální Africe, což je velmi britské prostředí. Do školy jsem ale chodil takřka výhradně v Británii. O vědu jsem se až tak do hloubky nezajímal, dokud jsem nenastoupil na Oxfordskou univerzitu. V tomto ohledu jsem byl trošičku pozadu, svůj obor jsem si částečně vybral proto, že biologii studoval i můj otec.
Biologie mne zajímala, ale teprve ve druhém ročníku se tento zájem prohloubil. A to tehdy, když jsem si uvědomil, že věda dává odpovědi na hluboké otázky, jako odkud pocházíme nebo proč tu jsme, co je život… Tehdy mě hluboce zaujala poetická stránka vědy. Nikdy jsem nebyl přírodopisec, který chce jen katalogizovat přírodu, nezajímala mne ornitologie a podobně. Můj otec byl botanik, ale já jsem ho v tom nenásledoval.
Jste velký obdivovatel Darwinovy knihy „O původu druhů“. Kdy jste se s ní setkal?
Četl jsem ji až v poměrně pozdním věku, ale na škole jsme se samozřejmě o Darwinových myšlenkách učili. Mají pozoruhodnou sílu. Vysvětlují jeden z nejzajímavějších fenoménů ve vesmíru, kterým je život. Podívejme se na fyziku - tak zkrátka vysvětluje věci jako chování kamenů, vody a podobně. Když hodíte kamenem, bude následovat parabolu, kterou můžeme snadno popsat. Když vyhodíte do vzduchu vrabce, nikdo neví, co udělá.
Život je naprosto úžasný. Nevíme, jak vzácný ve vesmíru je - někdo říká, že je jenom na Zemi, někdo říká, že jsou ve vesmíru možná miliony dalších míst plných života. Ať je to, jak chce, Darwin vysvětluje rozmanitost života. A vysvětluje to neuvěřitelně jednoduchými principy. O to zajímavější je, jak dlouho trvalo, než se tyto myšlenky v 19. století objevily. A pak se ke stejným myšlenkám dostali dva nebo tři lidé víceméně zároveň, což je také zajímavé.
Obdivoval jsem vždy, co dokázali odvodit Galileo nebo Newton, v mnoha ohledech to bylo obtížnější než objev Darwinův, přesto k nim došli dvě až tři století před Darwinem. Přitom Darwinovy myšlenky jsou tak jednoduché, až je neuvěřitelné, kolik toho dokáží vysvětlit. Vysvětluje, jak ptáci létají, krtci vrtají, ovce běhají, lidé myslí… T. H. Huxley údajně po přečtení Darwina prohlásil: „Jsem naprostý hlupák, že mě taková jasná věc taky nenapadla.“
Vysvětlil byste nám svou práci v této oblasti, kde na Darwina navazujete? Vaše teorie sobeckého genu je dnes obecně považována za mainstream při interpretaci evoluce.
To je asi pravda. Nemohu říci, že s teorií sobeckého genu jsem přišel já, ale dá se říci, že jsem ji pomohl rozpracovat a rozšířit. Darwin viděl souboj o existenci mezi jednotlivci, mezi jednotlivými organismy. Ty organismy, které přežily, se rozmnožily. Darwin mluvil o dědičnosti trochu neurčitě, a dnes víme, že on i jeho současníci měli na dědičnost mylný náhled. Věděl ale, že je dědičnost reálná a pro evoluci klíčová.
Jak vyvrátit evoluci? Stačil by králíkNejen v Olomouci dostal Richard Dawkins otázku, zda je teorie evoluce tzv. falzifikovatelná - tedy zda vůbec lze dokázat, že evoluce nebyla a definitivně ji vyvrátit. Stejně jako při jiných příležitostech se Dawkins odkázal na jednoho ze svých britských předchůdců: „Odpovím nesmrtelnými slovy J.B.S. Haldana: Nález králičích zkamenělin v prekambriu.“ My jen doplníme, že prekambrium je dlouhé geologické období od vzniku země až do doby cca před půl miliardou let. J.B.S. Haldane byl britský biolog a popularizátor vědy, který proslul mimo jiné i dosti drastickými pokusy na své vlastní osobě. |
Pro Darwina byly nejzdatnější ty druhy, které běhají nejrychleji, mají nejbystřejší zrak a nejostřejší drápy, nejlepší instinkty, nejlépe aerodynamicky uzpůsobená křídla… A tyto vlastnosti pak předají svým potomkům. Ve skutečnosti ale dochází k přežívání a šíření jednotlivých genů. Individuální organismy můžeme vnímat spíše jako prostředek (v originále: „vehicle“) pro přepravu a přenos genů. Tělo jednotlivce je stroj pro přežití a rozmnožování. Takže jsme to trochu obrátili, místo na organismy jsem se já - a další přede mnou - zaměřili na gen.
Nejlepší geny, které přežijí, jsou geny, které v minulosti ukázaly, že dokážou s ostatními geny spolupracovat na tvorbě dalších generací. Vaše geny pocházejí od vašich rodičů a prarodičů… Všichni jsme zdědili geny, které umí cestovat napříč generacemi.
Dalo by se říci, že organismus je vlastně firma, která je složená z jednotlivých lidí - genů?
Ano, to je dobrá metafora. V některých ohledech samozřejmě. Dobře třeba ilustruje tu nutnost spolupráce, jeden gen celé tělo nepostaví. Geny, které přežijí, nejsou jen ty, které jsou zodpovědné za křídla a nohy, ale také geny, které dokážou zprostředkovat spolupráci. A tím, jak se geny potkávaly v minulých generacích, je ta spolupráce jednodušší. Gen z vás neudělá dobrého běžce, pokud nespolupracuje s mnoha dalšími geny, které už předtím potkal a dobře je zná.
Není ale zavádějící dívat se na geny jako na původce děje (v originále: „agents“)? Aby to nevypadalo, že mají vlastní vůli.
Ono to funguje, dokud to nepřeženete a nezačnete genům přisuzovat věci jako vůli nebo prozíravost. Uvažování o genech jako hybatelích vás dovede ke správné odpovědi spíše, než když budete jako o agentech uvažovat o organismu jako celku. U organismu byste musel složitě vysvětlovat, o co tedy organismu jde. U genu je to jednoduché, gen „chce“ přežít.
Jednotlivec se nesnaží přežít, snaží se předat své geny dál. Jednotlivec se dokonce ani nemusí snažit o rozmnožování - třeba někteří mravenci nebo včely se nerozmnožují, ale pečují o to, aby jejich geny byly prostřednictvím královny předány dále. Použít metaforu o vlastní vůli není samo o sobě problematické, pokud ji použijete na správné úrovni, a tou je právě úroveň jednotlivých genů.
Když geny nemají předvídavost, dalo by se ale říci, že mají paměť?
Paměť by se v té metafoře ještě dala snést, ale předvídavost určitě ne. Kdyby měly geny předvídavost, řekly by si, pozor, tohle nemůžeme dělat, protože jinak bychom za pár generací vymřeli. To se nikdy neděje. Vždy jde jen o okamžité přežití. Takže nesmíme zapomínat, že gen jako hybatel se nemůže dívat do budoucna. Ale svádí nás to, protože my jako lidé umíme o budoucnosti uvažovat. Můžeme si říci - jestli budeme takhle rychle spalovat fosilní paliva, za 200 let dojde ke katastrofě - nebo aspoň naše mozky jsou toho schopny. Geny toho schopny nejsou nad rámec té následující generace.
Richard Dawkins při rozhovoru s Technet.cz na festivalu Academia Film Olomouc 2015
Mnoho vědeckých teorií se poté, co dojde k jejich rozšíření, stanou podkladem pro zjednodušené závěry. Jak vyvrátit třeba předpoklad, že lidé hloupnou, protože méně inteligentní lidé mají v každé generaci více dětí?
Je potřeba rozlišit mezi geny a kulturními vlivy. Kdyby byla inteligence genetická, tak by to možná nějaký vliv mít mohlo. Důkazy ale nepodporují tezi, že inteligence je genetická. IQ stále stoupá, což je celkem zvláštní. Na druhou stranu, pokud vzdělaní lidé vychovávají děti, dávají jim více, než jen geny. Dávají jim zázemí, zvyky, lásku ke knihám apod. A je tam také spoustu náhody, nebo, lépe řečeno, spoustu věcí, kterým ještě nerozumíme.
Kterou ze svých teorií považujete za nejdůležitější? Sobeckého genu, memetiky nebo rozšířeného fenotypu?
Rozhodně rozšířeného fenotypu. Je to můj nejpůvodnější příspěvek vědě.
Co říká?
Když jsem řekl, že tělo je prostředkem pro přepravu genů a stroj na přepravu, tak to funguje právě proto, že tělo se chová jako hybná síla (v originále: „agent“). Zvláště těla zvířat, mají správný počet končetin, oči atp. Je to řada částí, které společně „konspirují“ na tom, aby geny přežily.
Přestože tělo je vhodnou hybnou silou, nemusí to být právě tělo. To, že máme těla, není samozřejmé, potřebuje to vysvětlení. Geny spolu žijí v těle, ale z dlouhodobého hlediska nejde o těla, ale o geny. Tělo je hmatatelné, ale koncept rozšířeného fenotypu popisuje případy, kdy tělo není vše. Lze to ukázat třeba na ptačím hnízdě nebo bobří přehradě. O těch můžeme mluvit jako o nástrojích pro přežití genu, přestože evidentně nejsou součástí bobrova těla. Hnízdo není součástí ptačího tělo, je z trávy.
Je tedy třeba můj batoh…
Ne, na lidi a lidské nástroje bych tento koncept určitě nevztahoval, to je složitější. Zůstaneme u zvířat. Jako pták klade vajíčka do hnízda, tak i parazité využívají něco, co není součástí jejich těla. A nejen to, parazité ovlivňují tělo svého nositele tak, aby zvýšili svoje šance na předání svých genů. Třeba parazit, který přinutí mravence ke šplhání na vrcholky stébla trávy, aby jej zde spíše snědla ovce. To je něco, co by ten mravenec jinak nedělal. Mravencovo chování je v tomto případě fenotypem genů toho parazita. Takže geny parazita mají fenotypické vyjádření v mozku nositele. (Podobný případ je i ovlivňování lidského těla toxoplazmou, pozn. red.)
Dalším stupněm je život parazita mimo tělo hostitele. Kukačka nežije v těle hostitele, ale i zde funguje rozšířený fenotyp. Když mladá kukačka otevírá zobáček a ukazuje svým „adoptivním“ rodičům svůj jasně červený jícen, tak manipuluje mozkem toho rodiče podobně, jako parazit ovlivňuje mozek mravence, i když je to na dálku a ne přímo v těle toho hosta.
No a konečně kdykoliv ptačí sameček v lese zanotuje nějakou melodii a samička na druhé straně lesa to uslyší a odpoví vyměšováním nějakého hormonu, tak to opět funguje jako tento rozšířený fenotyp.
Proti Bohu (a bohům vůbec)
Byl jste obviněn z toho, že jste nepřátelský vůči náboženství. Je to tak?
Myslím, že jsem nepřátelský vůči náboženství, ale to neznamená, že jsem nepřátelský vůči věřícím lidem. Bojuji proti lidem, kteří využívají své náboženství, aby utlačovali druhé, ale to je něco jiného.
Velká část Vaší knihy Božský blud je věnována tomu, že vysvětlujete, co „neříkáte“. Že nekritizujete náboženství více, než byste kritizoval cokoli jiného, jen nejsou věřící lidé na kritiku zvyklí.
Je zajímavé, že naše společnost uznává pravidlo, že náboženství se nesmí kritizovat. Politiku kritizovat můžeme, ale kolem kritiky náboženství je určité tabu. Je jasné, že takové tabu mnoha lidem vyhovuje, ale podle mého bychom to tabu neměli respektovat. Náboženství mělo být podrobeno stejné kritice, jako jiné oblasti. Ne větší kritice, ale ne menší.
To, co říkáte se týká třeba USA nebo Británie, že? Protože jsou zase jiné země, kde je to tabu nastavené naopak. Třeba Čína, nebo do jisté míry i Česká republika, naopak má tu kritiku vůči náboženství vyostřenou.
Rozumím, ano. Může to být způsobeno odkazem komunismu? A je to v Česku jako v Rusku, kde v 90. letech došlo k velkému návratu k víře?
Ne tak úplně. Řekl bych - a vycházím s Vaší škály ateismu - že v Česku je celkem rozšířený ten „trvalý agnosticismus “. S tím souvisí nechuť k organizovaným církvím, ale o to větší inklinace k pseudospiritualitě, homeopatii, astrologii.
Ano, tak to bývá.
Richard Dawkins na Twitteru s tričkem „Náboženství - společně dokážeme najít lék“
Biologové se shodují, že vaše teorie byly průlomové. Podle některých ale nejste tak citovaný, jak byste mohl být. Je možné, že Vás vaše aktivní nasazení v boji s náboženstvím poškodilo ve vaší vědecké kariéře?
Je to možné, nevím, zda tomu tak je. Byla by škoda, kdyby to tak bylo. Myslím, že je to logický omyl, říci si: protože se mi nelíbí, co říká v této oblasti, nebudu mu věřit ani v jiné oblasti. Na druhou stranu, to není tak úplně chybná úvaha.
Měl byste podobné výhrady Vy? Pokud byste četl vědeckou práci od přírodního vědce, o kterém víte, že je aktivní křesťan, bral byste jeho vědecké poznatky s rezervou?
Právě proto jsem říkal, že to není tak úplně chybná úvaha. Vědci, kteří jsou věřící křesťané nebo židé… musíte se jich zeptat, čemu opravdu věří. Někdy nevěří tomu, že Ježíš byl Syn Boží a vstal z mrtvých, jde jim o nějakou neurčitou spiritualitu. Někteří tomu věří, nemyslím, že jich bude až tolik. A je samozřejmě možné říci „mám velkou úctu k Vesmíru“, podobně jako Einstein. A to je něco jiného, než víra v osobního Boha, v reálnou bytost, která poslouchá modlitby, čte myšlenky, odpouští hříchy, to je velký rozdíl. Jazyk dost často zastírá skutečnou podstatu věcí.
A pokud ten vědec zároveň věří v osobního Boha i zmrtvýchvstalého Ježíše, ale jeho vědecký článek správně pracuje s citacemi a nabízí ověřitelné závěry, jeho matematické vzorce jsou správné…
Ano, takoví existují. Jen vzácně, ale existují. V extrémních případech dokonce věří něčemu, co jejich práce popírá. Jeden astronom kreacionista popisuje hvězdy vzdálené miliony světelných let, ale přitom zároveň věří, že je vesmír starý jen šest tisíc let. A není sám. Publikují v prestižních časopisech. Tam mám podezření na nějaké rozdělení mozku. Nebo aspoň nepřemýšlí o tom rozporu.
Kreacionismus mi přijde jako snadný cíl. Je ale opravdu důležitý?
Evropan může jeho význam snadno podcenit. V Americe podle průzkumu přes 40 % lidí věří, že vesmír je starý jen 6 000 let. A celá islámská populace, a vůbec, možná většina světa, v tomto směru věří úplným nesmyslům. To je velký problém, a já se cítím povinen mluvit proti kreacionismu. A máte pravdu, je tam riziko, že jinde pak budu nepochopen. Snažím se to vyvážit a mluvím i o těch dalších věcech, kterým věří většina křesťanů, jako je život po smrti apod.
Náboženství je dnes spojené s morálkou. Vy navrhujete se ho zbavit. Jak by tedy měla vznikat lidská morální pravidla?
Myslím, že by měla být uměla vytvořena podle „inteligentního plánu“ (v originále: „intelligently designed“). Já jsem rád, že žiji ve světě, který se neřídí pravidly evoluce a myslím, že s tím souhlasíme v podstatě všichni. O darwinismu bychom se měli všichni něco naučit už proto, abychom věděli, jak neřídit lidské záležitosti.
Inspiraci bychom měli hledat v soudních rozhodnutích, parlamentních debatách, novinových článcích, rozhovorech kolem jídelního stolu - tedy ve vzájemných diskuzích. Což mimochodem také znamená, že se naše morální pravidla mění a vyvíjí. Dnes jsou jiná než byla před několika sty lety, a to je dobře. Já všem doporučuji knihu mého přítele Stevena Pinkera „Better Angels of Our Nature“, ve které sebral celou řadu důkazů o tom, že svět je v mnoha ohledech lepší než byl před několika sty lety. Rozhodně ovšem morální pravidla nedostáváme shůry, od nějaké vyšší moci nebo z náboženství. Vytváříme je na základě konsenzu.
Nacistická propaganda upozorňovala, že „lidé s dědičnou chorobou stojí společnost 60 tisíc říšských marek.“
Jedna z navrhovaných možností, jak navrhnout „vědeckou morálku“, je maximalizovat míru obecného štěstí a snižovat míru utrpení. Jak to může být v souladu se zachováním práv jedince? Co kdybychom si podobně třeba jako v nacistickém Německu - a opravdu se omlouvám za tuto paralelu - řekli, že se zbavíme všech postižených lidí a ušetříme peníze, což povede k vyšší míře štěstí více lidí. Tenhle směr úvah mi přijde nebezpečný.
Myslím si, že na podobných argumentech dovedených do krajnosti není nic špatného. Riziko, že někdo začne obhajovat zabíjení postižených, a pak dalších skupin a dalších lidí je reálné nebezpečí. Ale nic takového bych nenavrhoval.
Myslím, že správně interpretovaná utilitaristická morálka by neměla k takovému závěru dospět, protože takové zabíjení způsobí utrpení postiženým a jejich blízkým. Není ovšem zapotřebí žádný shora daný, z náboženství vzešlý maxim typu „Nezabiješ“, abychom se tomu vyhnuli. Něco by takového asi nenavrhoval nikdo.
Nehrozí utilitarismu obecně nebezpečí, že podlehne kouzlu statistiky - protože ta hovoří na pohled vždy jasnou řečí?
Ne, morální utilitarismus, ke kterému tíhnu já, je podstatně propracovanější. Jinak skutečně hrozí, že povede k podobným hrůzám.
Ptám se, protože, když říkáte, že se chcete zbavit iracionality, zdálo by se někdy, že chcete být zcela racionální...
Já se snažím spíše probouzet v lidech svědomí a vědomí souvislostí, než abych měl diktátorské tendence.
Anestetikum všednosti
Astronom a popularizátor vědy Carl Sagan řekl, že „jsme postavili svět na vědě a technice, ale přitom je to svět, kde skoro nikdo vědu a techniku nechápe.“ Vidíte v tom problém?
To řekl Sagan dobře. Vše kolem nás je postaveno na vědě – budovy, auta, mobilní telefony, počítače. A velmi málo lidí rozumí tomu, jak fungují, a bere je jako samozřejmost. Věda je užitečná, ale je více než užitečná. Byla by škoda, kdybychom se na vědu koukali jen jako na užitnou věc a neviděli v ní tu krásu.
Dřív platilo, že řemeslník něco vytváří zcela sám, a rozumí každému kroku výroby. Dnes už je skoro každý výrobek tak složitý, že ho jednotlivec nemůže pochopit. Takže v jistém slova smyslu jsme společnost, která je v tomto hodně zranitelná. Třeba se jednou zase budeme muset naučit, jak věci vyrábět od základu.
Existuje skupina lidí, která je nadšená vším, co s vědou souvisí. Ale jak pro ni získat ostatní?
Je to složité, že? Někdo může zdůrazňovat vysokou užitnou hodnotu vědy. To je v pořádku, ale já to nedělám. Mám raději přístup Carla Sagana, který zdůrazňuje poezii ve vědě, zaujetí vědou. Není to jediný možný způsob, ale já si ho vybral.
Já říkám, že se musíme oklepat z té otupělosti vzniklé tím, jak jsou nám věci důvěrně známé (v originále: “shake off the anesthetics of familiarity”). Jsme tak zvyklí na svět, ve kterém žijeme, že jej považujeme za samozřejmý a neuvažujeme o něm. Představte si, že jste dorazili na Mars a objevujete úplně nový svět. Každopádně, náš svět bereme samozřejmě. Toho se musíme zbavit. Musíme se zbavit pocitu, že je něco tak, jak je, jenom proto, že jsme na to zvyklí.
Založil jste organizaci - charitu - pro propagaci vědy. Co Vás k tomu vedlo?
Myslím, že věda je úžasná a poetická. Někdo, kdo prožije život, aniž by porozuměl dostupné vědě, žil velmi ochuzen. Žijeme ve velmi privilegovaném století, což znamená, že máme tu výsadu ohromné znalosti o našem vesmíru. To jsou věci, které Sokrates nebo Galileo prostě neměli. Mohli byste dát Aristotelovi lekci a naprosto ho ohromit. Cítím jako své poslání ukázat lidem, jak nádherné je rozumět zákonům mechaniky, pochopit pohyb vesmírných těles, lom světla, původ života. Máme k dispozici mnoho detailních poznatků o našem fyzickém vesmíru. Je mi líto, když to někdo nevidí a zajímá se jen o peníze nebo o fotbal…
Prý jste měl se založením svého spolku potíže...
Šlo jen o to, že v Británii a asi i v dalších zemích má náboženská organizace snazší cestu k daňovým úlevám. Stačí říct, že jste náboženská organizace, a snadno proplujete celým procesem. Já dostal celkem pozoruhodný dopis od britské komise, kde mě žádali, abych vysvětlil, čím je věda společnosti prospěšná. To mi vyrazilo dech.
Za poslání své charity označujete „propagaci vědy, boj s pověrami, náboženským fundamentalismem a předsudky“. Říkáte, že nejde propagovat vědu bez toho, abyste bojovali s pověrami. Co dělá pověru pověrou?
Pověra není založená na důkazech. Věda popisuje realitu. Věříte vědě, protože k tomu máte podklady. A dnes máme řadu velmi sofistikovaných nástrojů, které nás chrání před tím, abychom věřili něčemu, co není pravda. Věda má propracované procedury, které vědcům pomáhají nepodlehnout sebeklamům.
Jsme jen lidé a chceme, aby se naše teorie potvrdily, z čehož vyplývá nebezpečí potvrzujícího omylu (v originále: „confirmation bias“). Věda si vypěstovala opatrné metody, které podobným zkreslením brání. Třeba dvojitě zaslepená studie spočívá v tom, že ani pacient, ani sestry, ani doktor netuší, kdo je součástí kontrolní skupiny a kdo dostává testovaný lék. Není to proto, že bychom každého vědci podezřívali z podvodu, ale zajišťuje se tak, že nemohou podvádět ani omylem.
Trvalo to dlouho, ale máme teď metody, které nám brání, abychom naletěli sami sobě. Je možné získat hodně dat o skutečném světě. Pověry jsou ale založené jen na pocitech, nebo na tom, co vám řekli rodiče, prarodiče, vaše svatá kniha, intuice… ale ničím z toho bychom se neměli skutečně řídit. Můžeme na tom založit společenské uspořádání, chování a morálku nebo tradice. Ale nemůžeme to využít k vytváření představ o skutečném světě, o tom se můžete rozhodovat jen na základě důkazů. A protože pověry mají ve společnosti velkou váhu, podle mého je třeba s nimi aktivně bojovat.
Zmínil jste intuici (v originále: „gut feeling“), a existují studie, které ukazují, že naše instinkty a intuice není až tak úplně iracionální. V některých případech je to zkrátka neurčitý pocit, který vychází z procesů v našem mozku, které si ani neuvědomujeme. Jsou to záblesky nějakých zkušeností, které neumíme vyjádřit. Není tohle docela racionální důvod pro to, abychom věřili některým iracionálním pocitům?
No, možná ano. Za určitých okolností. Kdybych musel najít argumenty ve prospěch intuice z pohledu evoluční teorie… Někdy musíte udělat rychlé rozhodnutí, a pak není čas vše racionálně zvážit. Nedávná kniha Daniela Kahnemana to dobře popisuje jako „rychlé a pomalé myšlení“. On zastává - podle mne uvěřitelný - názor, že v situaci, kdy máte zlomek sekundy na rozhodnutí, může být vhodné spolehnout se na intuici. Takový rozhodovací proces, založený na nějakém podvědomém procesu, může být častěji úspěšný než neúspěšný. Ale to „pomalé myšlení“, tedy logické a racionální zvažování, je to, čím bychom se měli řídit, když nejsme ve spěchu, a na tom bychom měli zakládat, kdo jsme.
Někdy si lidé, kteří propagují racionalitu, udělají hodně nepřátel, protože to může vypadat, že ostatním nadávají do hlupáků. A nikdo nemá rád, když je označen za hlupáka, a tak se takoví lidé uzavřou.
Ano, je to tak, a je to nešťastné. Lidé mají tendenci identifikovat se velmi osobně s tím, čemu věří. Měli by se to odnaučit. Není to urážka. Pro New York Time jsem napsal, že kdokoli, kdo nevěří v evoluci, je buď ignorant, hlupák nebo šílenec. Bylo bráno jako velmi radikální výrok, ale není. Nejčastější z těch tří je ignorance. A každý z nás je v něčem ignorant. Není to urážka, je to konstatování. Já jsem ignorant, když přijde na český jazyk nebo baseball, a nejsem uražen, když na to někdo poukáže. A já poukazoval, že někteří lidé ignorují důkazy potvrzující evoluční teorii.
