Vikingská loď

Vikingská loď | foto: Profimedia.cz

Sluneční kompas Vikingů mohl fungovat i pod mrakem, tvrdí vědci

  • 68
Dva maďarští vědci se domnívají, že se přiblížili tajemství klíčové technologie severských mořeplavců, tzv. "slunečních kamenů". Ty měly údajně sloužit k určení polohy Slunce za mraky nebo v mlze. Využívaly k tomu polarizovaného světla v atmosféře.

Že Vikingové dopluli do Ameriky čtyři století před Kolumbem, víme dnes již jistě. Méně jisté je, jaké pomůcky a postupy používali při svých plavbách. Nepochybně se řídili řadou ukazatelů, které již dnešní námořníci nepotřebují: například podle migrace mořských živočichů.

Do vikingského rejstříku navigátorských dovedností mohlo patřit také využívání polarizace světla. A to přesto, že o jeho fyzikální podstatě neměli obyvatelé severní Evropy ani tušení.

Hledači Slunce

Podobu vikingských lodí poměrně dobře známe, mimo jiné i z archeologických nálezů. Kolem způsobu vikingské navigace panuje větší nejistota. Skromné množství hmotných důkazů a literatura (konec konců i zdravý rozum) napovídají, že klíčem k vikingskému umění navigace bylo Slunce.

S pomocí slunečních hodin dokázali námořníci zřejmě kdykoliv během dne určit sever. Nebe nad severním Atlantikem nebývá ovšem většinu roku blankytně modré. Jak se mohli orientovat pod zamračenou oblohou?

Mezi nemnoha vědci, kteří se navigací Vikingů zabývají, se hovoří nejčastěji o dvou hypotézách, které se nemusí nutně vylučovat. Podle jedné dokázali na moři určit polohu Slunce odhadem podle rozdílů v jasnosti mraků. V mlze nebo za silné oblačnosti byli zřejmě bezradní.

S jiným nápadem přišel v 60. letech dánský archeolog Thorkild Ramskou. Podle něj se Vikingové řídili "polarizačním kompasem." Není to žádné komplikované zařízení, v podstatě ho tvoří jediný krystal nerostu s vhodnými vlastnostmi. Dánova teorie vysvětluje literární odkazy na "sluneční kameny," které se objevují v zachovaných norských epických básních.

Všechny barvy polarizace

Vikingové ovšem nemohli mít ponětí o fyzikální podstatě jevu. Zjednodušeně řečeno se při průchodu plynným prostředím část záření odrazí od molekul plynu a přitom se změní jeho vlasnosti. (Vysvětlující text i pro fyzikální začátečníky najdete zde.)

Lidské oko rozdíl nevnímá. O tom, že polarizace skutečně existuje, nás může přesvědčit ale například lom světla v některých krystalech. Jde například o krystaly dvojlomného kalcitu (tzv. islandský vápenec), turmalínu nebo cordieritu.

Poslední dva zmíněné nerosty také ve slunečním světle mění barvu, pokud s nimi začnete otáček. Podle toho, jak se mění jejich orientace vůči Slunci. Chovají se tak podobně jako polarizační filtr fotoaparátu. Ten dokáže zcela zabránit průchodu polarizovaného světla do objektivu.

Zmíněné krystaly jsou nebo byly ve Skandinávii relativně běžné. I proto mají být tajemným "slunečními kameny," tvrdil Ramskou.

Návrat ke kamenům

Ke čtyřicet let staré myšlence o vikingském "polarizačním kompasu" se nyní vrací maďarští vědci Ramón Hegedüs a Gábor Horváth. Oprášili ji v tento týden vydané práci, která kromě shrnutí již známého obsahuje i některé nové postřehy.

Maďarští vědci především ověřili, že najít Slunce na zamračené oblozem jen "od oka" není nic jednoduchého. Dobrovolníci si v téhle disciplíně prakticky pouze tipovali.

Jinak je při použití přístroje na měření polarizovaného světla. Pak lze polohu Slunce určit při nepříznivém počasí, ověřili si Horváth a Hegedüs.

Kupodivu se ovšem neodhodlali k pokusům přímo s krystaly. Prý je připravují v nejbližší době. Výsledky proto nelze považovat za přesvědčivý důkaz, varují jiní vědci.

Najděte mi vrak!

Ozvaly se i výhrady jiného rázu. Specialista na vnímání polarizace u zvířat Tom Cronin například řekl časopisu NewScientist, že polarizovaného světla nebývá vždy dost. Rozdíly ve vzhledu kamene mohou být tak malé, že si jich lidské oko téměř nevšimne. "Podle mého by to fungovalo, ale ne příliš přesně," shrnul svůj názor Cronin.

Archeologové také upozorňují, že chybí konkrétní hmotné doklady pro hypotézu. Christian Keller z univerzity v Oslu řekl časopisu Nature, že ho definitivně přesvědčí až nález příslušného krystalu ve vraku vikingského lodi.

Nápad s kompasem i pro zamračené počasí ale rovnou nepohřbil. "Člověk nemusí být zrovna technický kouzelník, aby ho něco takového napadlo. Ovšem musí si dát dohromady celou řadu empirických poznatků," odhaduje odborník na skandinávské kultury.

Zvířata to vidí jinak

Polarizované světlo nemusí sloužit jen lidem. Už od sklonku 40. let se biologové domnívají, že podle polarizovaného světla se orientují i včely. Hlavně, když je Slunce za mraky. 

Od té doby se seznamy druhů, které vnímají nějaký druh polarizovaného světla, v učenicích biologie prodlužují. U většiny z nich ovšem není jisté, k čemu svou schopnost využívají.

Někdy to je patrně k orientaci. Jindy se podle polarizovaného světla odráženého peřím či krunýřem zřejmě odlišuje příslušnost k jednomu nebo druhému pohlaví.