Narodil se v Československu, dva roky studoval na Karlově univerzitě, ale většinu svého života tráví v USA. Odjel tam po revoluci původně jen na letní tábor, ale už tam zůstal. Vystudoval vysokou školu, našel si zaměstnání, oženil se, "jak to v životě chodí," říká v exkluzivním rozhovoru.
A brzy se uchytil a slavil úspěchy. Pracoval mimo jiné pro televizní stanici HBO a známou internetovou videopůjčovnu Netflix. Dnes je šéfem pro obsah a provoz serveru YouTube v Googlu, který mu svěřil velký úkol, aby tuto internetovou službu o něco přiblížil televizi. Kyncl vyjednává s velkými filmovými ateliéry o tom, aby si na YouTube zřídily vlastní "televizní kanál". Tento čtyřicátník původem z Česka se tak rázem stal jedním z nejvlivnějších internetových manažerů na světě.
Rozhovor s Robertem Kynclem, který s manželkou a dvěma dcerami žije v Beverly Hills, probíhal v zajímavé dvojjazyčné atmosféře. Ptali jsme se česky i anglicky, Kynclovi se lépe odpovídalo v angličtině, ale češtině rozuměl bez problémů.
Ačkoliv pro podobná interview bývají dopředu stanovena přesná a poměrně přísná pravidla, v herně českého Googlu žádné napětí kolem časové tísně nebo škrobenosti zpovídaného nepanovalo. Naopak. S fotbálkem, prolízačkou a herní konzolí za zády jsme si v pohodlných křesílkách povídali déle než předem vyhrazených padesát minut. Ještě během fotografování se mě Kyncl na oplátku zeptal na mé aktuálně nejoblíbenější filmy. Pochopitelně mě dokonale zaskočil. Stejně jako o něco dřív já první otázkou.
Nemůžu začít jinak, než dotazem na vaše nejoblíbenější video na YouTube?
(několik sekund ticha)
Nechtěl jsem vás zaskočit.
No, ale povedlo se vám to. (smích) Vždycky mám nějaké připravené, ale tentokrát… Ale ano, mám teď jeden takový oblíbený seriál na YouTube. Jmenuje se to Crazy I Say. Vystupují tam dva malí kluci Zay Zay a Jo Jo. To musíte vidět. (Dva kluci za asistence tatínka parodují a komentují vše, co se kolem nich děje - pozn. red.)
Jak vlastně vypadá cesta z Česka až na pozici šéfa pro obsah na YouTube?
Na jedné ze dvou státních škol v New Yorku jsem získal bakalářský titul a poté jsem dokončil MBA na západním pobřeží v Pepperdine. Pak jsem potkal svou stávající ženu, oženil se a měl děti, jak to tak v životě chodí.
Co jste dělal po škole?
V Los Angeles jsem začal pracovat jako asistent v agentuře hledající herecké talenty. Nedovzdělaný, špatně placený a v místnosti bez oken. Asi jako každý. Pak jsem přecházel z jednoho místa na druhé. Pracoval jsem pro společnost, která financuje filmy ve spolupráci s ateliéry Paramount a Universal a výměnou za to si nechává mezinárodní práva, která pak prodává dál jiným společnostem. Přestěhovali jsme se do New Yorku a tam jsem pracoval pro televizní stanici HBO, pro jejich mezinárodní divizi, která řídí HBO ve Střední Evropě, ale třeba také v Asii.
Kdy jste se dostal k internetu?
To bylo v roce 2000. Tehdy to bylo pro mě velké rozhodnutí: konečně jsem se dostal do velké společnosti, a najednou bych měl přejít do takového malinkého podniku? A to jsem ještě nevěděl, že takzvaná internetová bublina se chystá co nevidět prasknout. Praskla dva měsíce po tom, co jsem nastoupil. Ale pro nás to dopadlo dobře. Zůstal jsem tam nakonec tři roky a v roce 2003 jsem se přestěhoval do společnosti Netflix a zároveň z New Yorku zpět do L.A. V té době to byla velmi malá společnost, která měla asi milion předplatitelů a pohybovala se jen v oblasti DVD. Kvůli tomu jsem tam přešel.
V té době byl Netflix jen zásilková služba, že? Rozesílala DVD poštou.
Ano, nejefektivnější způsob, jak dostat filmy k lidem domů, bylo americkou poštou. Film si divák vybral na internetu, a druhý den mu ho doručil pošťák. Lidé byli překvapení, jak dobře to fungovalo.
Tak to pořád řada Američanů dělá, ne?
Ano, to je pravda. V roce 2005 jsme začali v Netflixu uvažovat o streamování videa. V té době fungovaly iTunes a další podobné služby na hudbu, a my jsme chtěli vědět, jestli to může fungovat i u videa. Začal jsem obvolávat studia, abych je přesvědčil, že nám mohou poskytnout licence na obsah. Šest měsíců se se mnou nikdo nechtěl bavit, bylo to těžké, ale nakonec jsme v lednu roku 2007 službu spustili. Přidalo se k nám asi čtyři, nebo pět studií a spousta nezávislých filmařů. A od té doby jsme jenom rostli a rostli. Netflix mířil raketově vzhůru. Dotáhli jsme to na 20 milionů předplatitelů. A tehdy mě oslovil Google.
Šel jste ke konkurenci hned?
Nikam jsem rozhodně nespěchal. Netflix si vedl skvěle, já byl v dobrém postavení, ale nakonec mě přitáhla globální povaha firmy. Navíc mě lákal i velký potenciál. YouTube byl už tehdy velký, ale bylo jasné, že ještě může hodně růst. Dalo by se říct, že jsme dostali Netflix ze Země na oběžnou dráhu. To je sice zajímavé, ale už je to něco jiného. Mě se líbila ta počáteční, startovní fáze a měl jsem pocit, že YouTube je právě v téhle fázi. A také jsem věděl, že to bude chtít hodně práce. Kdybych čekal déle, tak už bych nemusel mít potřebnou energii. Proto jsem se rozhodoval, zda přeskočit na jinou raketu a s ní se zase dostat na oběžnou dráhu, nebo zůstat až do konce kariéry tam, kde jsem. Všechno sice bude fajn, ale už mě nečeká takový let.
Chybí tomu vzrušení.
Tohle je hodně vyčerpávající práce a člověk ji už ve vyšším věku nechce dělat. Víte, hodně lidí v České republice mi říká, že by chtěli odjet do Států, a ptají se mě na názor. A já jim ve většině případů odpovídám, že by měli zůstat, protože toho o Státech hodně neví. Například spousta věcí, které tady považují za normální, jsou tam velmi drahé: nemovitosti, zdravotní péče, vzdělání. To je vše velmi, velmi drahé. Člověku to hodně komplikuje život. Sehnat práci je těžké a sehnat dobrou práci ještě o hodně těžší. Lidé si to představují jako ve filmech, tak jsem to vnímal i já, ale realita je poněkud odlišná.
Ale vám to vyšlo.
To je spíš výjimka. Internetová společnost v New Yorku, pro kterou jsem pracoval, byla založená izraelským rizikovým kapitálem, takže řada lidí ve firmě byla z Izraele. Nakonec se tam ale všichni vrátili. Postupně se ženili, pořídili si děti, a život doma pro ně byl mnohem jednodušší. Navíc díky internetu mohou vydělávat kdekoliv na světě, tak proč by měli žít na tak drahém místě? Osobně si myslím, že se lidé budou stěhovat méně, protože mohou pracovat odkudkoliv. Pro mě to byla dlouhá cesta a jsem rád, že mi to všechno vyšlo a že se s rodinou máme velmi dobře. Ale obecně řečeno je to pro imigranty těžké a život není jednoduchý.
Tak zpátky do YouTube. I díky němu si dnes diváci filmy čím dál méně pouštějí z DVD na televizi. Navíc zavádíte jakési "televizní kanály". Kdy internetová televize a on-line video převezmou od klasické televize vládu nad diváky?
To je ještě hodně daleko. Když se podíváme jen na USA, tak tam diváci stráví sledováním televize v průměru pět hodin denně. To půjde poměrně těžko překonat. Nemyslím si, že naším cílem by mělo být předčit klasickou televizi, my musíme být především jejím lákavým doplňkem. Primárním zdrojem pro sledování televize jsou velké televizory. My patříme do kapsy. Celosvětově sleduje YouTube na mobilních zařízeních 30 procent diváků a jsou i země, jako například Jižní Korea a některé arabské státy, kde je to přes 50 procent. A myslím si, že do budoucna se většina našeho provozu bude odehrávat na mobilních zařízeních.
V čem jsou největší rozdíly mezi YouTube a televizním vysíláním?
Zatím platí, že diváci televize jsou obecně řečeno starší než diváci YouTube. Jsou to tedy dvě různé skupiny. Stejně tak se liší forma videí. Zatímco v televizi se většinou setkáte s delšími pořady, na YouTube vládnou spíše kratší formáty. Když to shrnu, každý jednotlivý aspekt YouTube je od toho televizního odlišný. I proto si myslím, že YouTube nemůže nahradit klasické televizní vysílání.
Robert Kyncl šéf obsahu YouTube
TrueView: Reklamy, které jdou přeskočit
YouTube přineslo nejen nový přístup k obsahu, ale i k inzerci. Zkoušíte nový formát reklamy, která se zobrazí před samotným videem. Jak to funguje?
Jsou to reklamy, které se dají přeskočit (v angličtině skippable ads). Ty odstranily z inzerce zbytečné tření. Když se podíváte na dnes běžný způsob inzerování, je pro konzumenta obsahu - diváka - poměrně nepříjemný. Staví mu do cesty překážky. Zbytečné reklamy. Všichni vidí stejné reklamy. Uvedu příklad: reklamy na automobily. Automobilové společnosti utrácejí za reklamy velké peníze, takže jsou to jedny z nejvíce zařazovaných spotů. Ale já jsem si zrovna auto koupil, takže si nechci kupovat nové. Přesto musím zhlédnout reklamu na auto. Oni na mně akorát plýtvají peníze a mě to otravuje, zdržuje a k ničemu mi to nepomáhá.
Když půjdou reklamy hned přeskočit, nikdo se na ně nebude dívat, ne?Naopak. V YouTube jsme přišli s reklamami, které lze prakticky hned na začátku přeskočit. Tím pádem diváci sledují jen ty reklamy, které je zajímají. A zadavatelé platí také pouze ve chvíli, kdy si diváci jejich reklamu pustí celou. Pokud inzerent natočí dobrou a poutavou reklamu, a takových skvělých reklam existuje celá řada, lidé ji chtějí dokoukat do konce. A my můžeme dělat více pro to, abychom lidem nabízeli reklamy, které by je mohly zajímat. Dokážeme třeba zjistit, kteří lidé hodně cestují, a nabízet jim reklamy z daných zemí. Diváci teď nemusí brát reklamu jako něco, co je otravuje, ale naopak jako něco zajímavého.
S přeskakovatelnými reklamami přišel myslím jeden z vašich mladších kolegů. V mnoha společnostech se takové přelomové myšlenky těžko prosazují, zvlášť, když s nimi přijdou mladí.
Ano, Shishir Mehrotra. Přesně tak, nápady přicházejí pořád a záleží především na tom, jak s nimi naložíte. Nikdy nám nechyběli lidé, kteří by se zaobírali bláznivými nápady. Ale je těžké rozhodnout, na co se má firma vrhnout celou svou vahou. Takže ta myšlenka chvíli zrála, hráli jsme si s jednotlivými elementy. To bylo nutné, abychom dosáhli dobré efektivity.
A jak se tedy takový odvážný nápad nakonec povedlo prosadit?
Docela vtipné také bylo, že velkou roli hrálo jeho samotné označení. Už nevím, jak jsme těm reklamám říkali předtím, ale prostě to nijak nerezonovalo. A pak najednou někdo, možná přímo Shishir, přišel se jménem TrueView. V tu ránu se toho všichni chytli. Takže část úspěchu spočíval i v takovém interním marketingu. Jakmile se to ujalo uvnitř firmy, už to jelo. Samozřejmě nejvíce pak záleželo na tom, že se TrueView líbí i inzerentům. A to především kvůli přidané hodnotě, kterou jim to nabízí. Paramount Pictures inzeruje řadu svých filmů přes TrueView. Amy Powellová, která vede jejich marketing, u nás zadá reklamy na film, který stál třeba tři miliony dolarů, spustí masivní cílenou reklamu přes YouTube a film vydělá 40 milionů dolarů hned při uvedení. Máme s tím neuvěřitelné úspěchy a je jich hodně.
Jak to vidíte s šířením streamovaného videa do menších regionů? Tedy služeb jako Netflix, které zatím na malých trzích nejsou. Změní se něco do budoucna? Půjde to rychleji, nebo ne?
Pokud se bavíme o převzatém obsahu vytvořeném pro jiné platformy, jako je televize, tak tam je to těžké. Jsou to služby dané geograficky. Netflix nebo Hulu nemůže najednou vybudovat globální síť, musí postupovat země po zemi. YouTube ale tento obsah neposkytuje, i když trochu ho máme, tak v tomto směru nejsme tak omezeni. Každopádně je to náročný úkol, hlavně v lokalizaci. Každou minutu uploadujeme na YouTube 100 hodin videa a i když máme nástroj na překlad, zbývá na těch videích ještě spousta práce.
Jak chcete zvládat takové množství překladů?
Hodně o tom přemýšlíme. Chceme najít způsob, jak využít crowdsourcingu, abychom to nějak zvládli. Těžko to můžeme zvládnout nějakým standardním procesem, protože obsahu je příliš. A tady zase jde o prostředky. Máme připravených spoustu projektů, takže jednou to bude hotové a bude to skvěle fungovat, ale zatím to tak není. Překladatelské nástroje mě osobně hodně trápí, a nejde jen o Českou republiku. Vím, že by se nám otevřela spousta příležitostí, kdybychom to dokázali zvládnout.
Máte automatické překlady, ale ty jsou spíš zdrojem humoru.
Vlastně vytváří nové parodie, že? (smích)
I když se snažíte přilákat velká studia, YouTube pořád tvoří hlavně obyčejní lidé. A ti si občas moc nelámou hlavu s autorskými právy. Jejich porušování se snažíte bránit. Jak to jde?
Na YouTube máme nejen řadu hudebních videí, ale také spoustu hudby připojené k cizím videím, někdy celých písní, někdy jenom úryvků. Vyvinuli jsme systém, který umožňuje automaticky vyhledávat korespondující video a hudbu. Po drobných tímhle způsobem vybíráme velké prostředky, které pak posíláme majitelům autorských práv. Je to velký obchod zahrnující jak obsah od profesionálů, tak ten zparodovaný nebo jinak pozměněný od uživatelů.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Jeden slavný režisér mi řekl: "Je to úžasné. Já jsem profík, mám za sebou spoustu úspěchů a s něčím se dělám, dám to na YouTube a podívají se na to dva miliony lidí. Pak nějaké děcko v Rumunsku všechny lidi v mém filmu rozkoktá, a hned to má dvacet milionů shlédnutí. A víte co? Dokud se postaráte, aby držitelé práv dostali zaplaceno, tak mi na tom nezáleží. Přeji mu to a jsem rád, že to udělal s mou prací." Někdy dokonce majitelům ani nejde o jejich podíl z práv, považují to za poklonu.
Jako třeba u Hitlerových parodií, kdy scéna z Hitlerova bunkru byla předělána už mnohokrát: Hitler si stěžuje na nefunkční iPhone nebo třeba podvody kolem Opencard.
Ano, to je velká věc. A také zajímavý příběh. Mluvil jsem s lidmi ze společnosti Constantin Film, které patří filmová práva. Oni s parodiemi nejprve bojovali a nechali je mazat. Pak si uvědomili, že ten film jen stárne a stárne, a časem o něm už nikdo nebude vědět. A že lidé se na ty parodie dívají tak moc, že to zvyšuje cenu filmu při prodejích televizím. A navíc ještě vydělávají na příjmech z YouTube za licencovaný obsah.
Pro mě jsou podobné parodie něco, co vyrostlo právě na internetu.
Myslím, že máte pravdu, je to nový formát. Něco, co se zrodilo díky tvořivému internetovému publiku. To je rozdíl mezi televizním světem a tím naším. V televizi se obsah vybírá pro ty, kdo více zaplatí, u nás obsah v tomto smyslu nikdo nehlídá. Já ani nikdo jiný obsah nehlídáme a neusměrňujeme. To vedlo k probuzení tvořivosti, kterou jsme ani nečekali. Právě jako v případě parodií, které se zrodily tak nějak samy od sebe. Lidé je dělají, jen proto, že chtějí, a nic jiného od nich nečekají.
