Roland Garros za řízením letounu Santos Dumont Demoiselle

Roland Garros za řízením letounu Santos Dumont Demoiselle

Roland Garros: Byl prvním stíhačem na světě a vyřešil, jak sám sebe nesestřelit

  • 122
Nejlepší tenisté světa bojovali o vítězství v tenisovém turnaji French Open na dvorcích stadionu Rolanda Garrose. Kdo ale byl Roland Garros? Letecké eso, muž, který byl už za svého života považován za hrdinu. Také toužil po vítězství. On však nebojoval o peněžitou dotaci, v sázce bylo mnohem víc. Jeho vlastní život.

Lidé toužili létat odpradávna, ale až rozvoj motorů s vnitřním spalováním umožnil postavit pohonnou jednotku s dostatečně dobrým měrným výkonem, aby dostal do vzduchu letoun těžší než vzduch. Po prvním "skoku" bratří Wrightů získávalo létání na popularitě a s různými závody, jejichž cílem bylo posunout hranice možného, se roztrhl pytel.

Klavír, nebo letadla?

V této zlaté éře se k létání dostal i Francouz Roland Garros. Narodil se v roce 1888 ve městě Saint Denis na ostrově Réunion. Původně se chtěl stát klavírním virtuosem, ale brzy jej okouzlily "létací aparáty". Garrosova letecká kariéra začala v roce 1909, kdy začal létat na jednoplošníku Santos Dumont Demoiselle. O rok později složil pilotní zkoušky. Se sotva zaschlým razítkem v pilotním průkazu přijal nabídku létat na leteckých představeních v USA. Po návratu do Evropy začal létat na jednoplošníku Blériot.

V roce 1911 se stal zkušebním a zalétávacím pilotem nové firmy Aéroplanes Morane-Saulnier. Společnost založil bývalý Blériotův spolupracovník Raymond Saulnier se svým přítelem z dětství Léonem Moranem. To je dnes zapomenutá, ve své době ale slavná značka.

Kouzlo dvojplošníků

Při pohledu na začátky létání se může zdát překvapivé, že první světovou válku vybojovaly většinou dvojplošníky. Vždyť první návrhy "aeroplánů" konstruktérů Adera, Penauda, Možajskeho a dalších byly většinou jednoplošníky.

Většímu rozšíření jednoplošníků však bránila absence dostatečně výkonné pohonné jednotky, umožňující dosažení vyšší rychlosti potřebné pro vytvoření dostatečného vztlaku.

Kvůli malé rychlosti a malému součiniteli vztlaku tehdy známých profilů bylo nutné používat křídla s relativně velkou plochou. Zvětšování hloubky profilu nepřinášelo pozitivní výsledky, protože na tenkých "ptačích" profilech se brzy objevovalo turbulentní proudění a nárůst vztlaku byl malý. Další cestou bylo zvětšování rozpětí. Zde však konstruktéři naráželi na problémy s pevností.

Dvojplošníky byly v počátcích letectví preferované především z pevnostních důvodů. Použití dvojice křídel umožňovalo zmenšit rozpětí téměř na polovinu a celou konstrukci důkladně vyztužit vzpěrami a napínacími lanky. Nárůst čelního odporu byl při malých rychlostech akceptovatelný.

V roce Garrosova nástupu společnost na prosincovém pařížském aerosalonu představila firma čtyři jednoplošníky. Jeden měl poměrně pokrokovou konstrukci trupu, svařenou z ocelových trubek. Dalším byl parasol (letoun s nadsazeným křídlem) označený jako typ L. Později byl vyráběný v jedno- nebo dvoumístné verzi.

V dalších letech tyto a další letouny značky posunovaly hranice možného a nemožného. V červenci 1913 Marcel Brindejonc des Moulinais obletěl evropské metropole a po ulétnutí 4 800 km se vrátil domů jako hrdina.

Roland Garros nezůstal s úspěchy pozadu. Také v roce 1913 přeletěl na typu Morane-Saulnier H jako první Středozemní moře. Vzlétl ze St. Raphael, po téměř 8 hodinách letu překonal vzdálenost 730 kilometrů a přistál v Bizertě. V barvách mateřské továrny se účastnil i další leteckých závodů a brzy měl na kontě například vítězství v prestižním leteckém závodě Paříž-Madrid a druhá místa ze závodů Paříž-Řím a Paříž-Londýn-Paříž.

Letec, na kterého Němci zapomněli

Garros pracoval zároveň jako předváděcí pilot a díky svým stykům prezentoval výrobky firmy Morane-Saulnier v USA a po Evropě. Třetího srpna 1914, kdy Německo vypovědělo válku Francii, se účastnil letecké exhibice v Německu. O vypuknutí války se dozvěděl večer, cestou do města. Jako občan Francie měl být okamžitě internován. Zjistil však, že v nastalých zmatcích na něho Němci nějak zapomněli.

Okamžitě se vrátil na letiště. K jeho překvapení nikdo nehlídal ani jeho letoun. Neváhal a ještě za tmy odstartoval. Tento výkon byl sám o sobě obdivuhodný, protože v té době byly noční lety něčím naprosto ojedinělým. Cestou stihl zaznamenat pozice německých vojsk a nahlásit je zpravodajské službě francouzské armády.

Krátce po tomto šťastném úniku vstoupil do Aviation militaire, francouzského vojenského letectva. Byl zařazen k průzkumné eskadře MS.26, kde létal na strojích Morane-Saulnier L. Tento letoun byl původně sportovním strojem, prezentovaným na zmíněné výstavě v Paříži. Osmanská říše objednala 50 kusů, které po vypuknutí války zrekvírovalo francouzské letectvo.

Perličkou je, že licenci na Morane-Saulnier L zakoupila také německá firma Pfalz Flugzeugwerke, která je vyráběla v neozbrojených průzkumných verzích A.I a A.II a později i ve stíhací verzi E.III vyzbrojené pevným kulometem LMG 08 pro německé letectvo.

Roland Garros před válkou

Vojáci na letadla mávali. Pak přišli na to, že přináší smrt

Letecký průzkum bojiště byl novinkou. Vojáci na letouny zpočátku mávali, ale když zjistili, že po leteckém průzkumu zpravidla následuje dělostřelecká palba, začali letadla nenávidět. Později se dožadovali toho, aby je vlastní letci otravných průzkumníků zbavili. Piloti vícemístných letadel to řešili tak, že jejich pozorovatelé si s sebou do vzduchu brali nejprve pušky, později i kulomety a snažili se nepřítele sestřelit. Střelba na cíl pohybující se vůči střelci pod různými rakurzy (úhly), vyžadovala značné umění a výsledky nebyly nijak oslňující.

První sestřel v dějinách zaznamenala 5. října 1914 osádka francouzského Voisinu III, která poslala k zemi německý Aviatik B.II. Vítězem byla dvojice sergeant Joseph Frantz a corporal Louis Quénault od eskadry VB.24.

Lovecká vášeň popadla i piloty jednomístných letounů. Například Jean Navarre od bombardovací eskadry MF.8 si s sebou vzal do letadla pušku. Když potkal německý pozorovací letoun, německý pozorovatel mu zamával. Navarre gesto opětoval, potom pustil řízení, přiložil k líci pušku a vypálil. Protivníka nesestřelil a sám se málem zřítil.

Problematice stíhání se usilovně věnoval i Roland Garros. Stejně jako řada jiných si uvědomoval, že sestřelení nepřátelského letadla bude vyžadovat víc než jen ozbrojený průzkumný letoun nebo bombardér. Stíhací letoun musel mít vyšší rychlost, dostup a pokud možno i stoupavost než protivník.

Pokud měl pilot něco trefit, nemohl se zdržovat se zaměřováním pohyblivé zbraně. Kulomet musel být umístěn v ose, aby mohl mířit celým letounem. Umístění zbraně před pilota mu navíc usnadňovalo odstraňování zaseknutých nábojů. Byl tu však jeden velký problém: točící se vrtule. Pokud nechtěl pilot sestřelit sám sebe, musely střely proletět mezi jejími listy.

Jak si (ne)prostřelit vrtuli

Roland Garros odcestoval koncem roku 1914 do Le Bourget, za Raymondem Saulnierem. Ten se již od jara věnoval vývoji synchronizačního zařízení, které by přerušovalo střelbu. Celá práce však skončila neúspěchem, protože francouzské kulomety trpěly nekvalitní municí, způsobující řadu zádržek a synchronizací se situace ještě zhoršila.

Morane-Saulnier N byl jediným letounem, na kterém došlo k většímu rozšíření deflektorů na vrtuli.

Garros s pomocí svého mechanika Julese Huea postavil mnohem primitivnější, avšak funkční zařízení. Na vrtuli letounu Morane-Saulnier L namontovali v březnu 1915 takzvané deflektory, které ji chránily před poškozením. Letoun byl vyzbrojen kulometem Hotchkiss ráže 8 mm namontovaným před pilotem. Zbraň se nabíjela z boku, plechovými pásky na 24 nábojů.

Deflektory byly kovové klíny se žlábkem, nasazené na vrtulový list v místě, kde protínaly dráhu střel. Střely, které by list prostřelily, byly odražené do boku tak, aby nezasáhly pilota. Vrtule byla v místě nasazení deflektorů zúžena, aby představovala "menší cíl".

Zařízení fungovalo bez závad, ale mělo své nevýhody. Klíny snižovaly účinnost vrtule o 8 – 10 %, takže rychlost letounu klesla zhruba o 15 km/h. Odražené střely představovaly asi desetinu vystřílené munice, která byla prakticky bezúčelně vyplýtvána. Nejhorší bylo, že se nárazy přenášely přes hřídel vrtule a na motor, který rázy trpěl, čímž klesala jeho životnost. Nicméně Morane-Saulnier L se stal prvním letounem s tažnou vrtulí, jehož pilot mohl střílet okruhem vrtule.

Morane-Saulnier N - dobře je vidět zeslabení listů vrtule.

První sestřel stíhacího letounu

Prvního dubna se Rolandu Garrosovi podařilo v leteckém souboji sestřelit německý Albatros. Oba členové jeho osádky zahynuli. Některé starší prameny připisují první vítězství Eugenu Gilbertovi a datují ho na leden. Jiné posouvají datum Garrosova sestřelu až na 1. května. Každopádně Morane-Saulnier L je první letoun, který je možné považovat za čistě stíhací a zavedení deflektorů přineslo zásadní změnu v leteckých soubojích.

Roland Garros získal velmi rychle další dvě vítězství, za což se mu dostalo od francouzských novinářů označení "eso". Je zbytečné řešit současná hlediska pro udělení tohoto titulu. V té době ještě nebyl oficiální statut stíhacího esa zaveden, tím méně pravidlo o pěti sestřelech. Ostatně v roce 1915 byl problém ve vzduchu nějaké letadlo potkat a natož ho sestřelit.

S čím vlastně létal?

Některé prameny uvádějí, že Garros létal na letounu Morane-Saulnier N. Je však spolehlivě prokázáno, že až do svého sestřelení létal na typu L. Morane-Saulnier N výrobce původně armádě vůbec nenabízel. Jedna teorie říká, že Garros původně namontoval deflektory na prototyp Morane-Saulnier N a tuto kombinaci testoval v zázemí. Při přeletu na frontu letoun poškodil, takže byl nucen upravenou vrtuli přemístit na Morane-Saulnier L, kterým byla vyzbrojena jeho jednotka.

Jako první začal na letounu Morane-Saulnier N létat až Garrosův přítel Eugene Gilbert od stejné eskadry. Stejně jako Garros, měl Gilbert svůj Morane vyzbrojený kulometem Hotchkiss Modele 1909 a vybavený deflektory na vrtuli. Na Garrosovu památku nesl letoun na boku nápis Le Vengeur (Mstitel). Eugene Gilbert se stal průkopníkem operačního využití deflektorů. Jeho zásluhy byly tak velké, že se vynálezu často říkalo "Gilbertovy sekačky".

Význam stíhaček Morane N vybavených deflektory na vrtuli je nesporný. Přestože šlo o zařízení jednoduché a primitivní, bylo účinné. Takto vybavených stíhaček bylo vyrobeno jen kolem 50 kusů. Nikdy nedosáhly obliby a rozšíření strojů Nieuport, ale letecké boje již nikdy nevypadaly jako dřív.

Svou druhou oběť Garros dostal 15. a třetí 18. dubna. Ten den se od něho štěstí odvrátilo a Francouz musel po útoku na německý zásobovací vlak přistát klouzavým letem za německými liniemi poblíž Ingelmünsteru. Palivová instalace jeho Moranu byla zasažena palbou ze země a letoun začal hořet. Slavný předválečný pilot padl do zajetí. Mnohem horší však bylo, že se Němcům dostal do rukou vynález deflektorů.

Legenda praví, že Morane L byl prozkoumán techniky firmy Fokker a deflektory byly popudem ke konstrukci vlastního synchronizačního zařízení. Anthony Fokker však pracoval na synchronizaci již půl roku před Garrosovým sestřelením. Francouzův nápad tak mohl práce na synchronizačním zařízení nanejvýš urychlit. Nicméně důsledky byly pro spojenecké letce natolik vážné, že se o následné převaze stíhaček Fokker E.III mluvilo jako o pohromě.

Garros skončil v zajateckém táboře, odkud se pravidelně pokoušel uprchnout, většinou za značně dramatických okolností. Pokaždé však byl chycen a musel v táboře vydržet celé tři roky. Úspěšný byl až poslední pokus o útěk. 15. dubna 1918 se Roland Garros konečně dostal na svou stranu fronty.

Po návratu k letectvu byl povýšen do hodnosti poručíka a jmenován důstojníkem řádu Čestné legie. Na frontu se vrátil k eskadře SPA.26, v jejichž řadách dosáhl dalšího pravděpodobného sestřelu (nebyl potvrzen předepsaným počtem svědků). Roland Garros zahynul ve vzdušném boji 5. října 1918, den před svými 30. narozeninami a měsíc před koncem války.

Podle výpovědi jeho čísla se Garros v souboji se šesti Fokkery D.VII odpoutal a vzdálil. Po chvíli jeho SPAD XIII explodoval ve vzduchu a zřítil se v plamenech k zemi. Jeho pravděpodobným přemožitelem byl Hermann Habich od Jasta 47 (Jagdstaffel). Tělo francouzského stíhače bylo pohřbeno v rohu městského hřbitova ve Vouziers, asi 50 km od francouzsko-belgických hranic.

Příď letounu Morane-Saulnier L s vrtulí opatřenou "sekačkami"

Úcta hrdinům

Bývaly doby, kdy byli vojáci bojující za svou vlast považováni za hrdiny. U stíhačů to platilo dvojnásob. Slavná esa si užívala pozornosti tisku i zástupů fanynek ochotných udělat prakticky cokoli, jen aby se mohly setkat se svým idolem. Tito muži si svou slávu oprávněně zasloužili, protože prakticky denně riskovali své životy.

Roland Garros byl již za svého života považován za hrdinu a po smrti se stal legendou. Jako výraz vděku po něm bylo pojmenováno mezinárodní letiště na rodném ostrově Réunion. Jeho jméno nese i vysoká škola ekonomická v Paříži, kterou vystudoval v roce 1908.

Automobilka Peugeot vyrobila limitovanou sérii Roland Garros vozů řady 205. Díky prodejnímu úspěchu byly podobné limitované edice rozšířeny i na řady 106, 206, 306, 806 a 207.

Nejznámější památkou na slavného letce je však Le Stade de Roland Garros s dvaceti antukovými dvorci. Stadion byl postaven na počest francouzského vítězství na turnaji Davis Cupu v roce 1927 a otevřen byl o rok později, původně s pěti kurty. Zásluhu na tom, že stadion nese jméno Rolanda Garrose má Garrosův spolužák Émile Lesieur, vynikající sportovec a bývalý stíhací pilot, který stavbu stadionu zajišťoval.