Reklama

Velká mužská migrace. Jak se k nám dostala značná část evropské DNA

  • 142
Genetické rozbory naznačují, že vytvoření dnešních Evropanů probíhalo v různých dobách různými způsoby. Zatímco první zemědělci zřejmě přišli na kontinent s rodinami, poslední „dílek“ do skládačky naší dnešní DNA dodala velká mužská migrace před pěti tisíci lety.
Hrob jámové kultury z Volgogradské oblasti

Hrob jámové kultury z Volgogradské oblasti | foto: XVodolazxCreative Commons

Dnešní Evropané jsou z největší části potomky přivandrovalců, kteří sem dorazili ve třech různých vlnách. První byli lovci a sběrači, kteří před více než třiceti tisíci lety postupně obsadili kontinent do té doby obývaný jiným druhem lidí, neandrtálci. Dlouho poté, zhruba před devíti tisíci lety, začali do Evropy proudit zemědělci ze Středního východu, kteří se s lovci a sběrači – po nichž mimochodem máme třeba modré oči – postupně smísili.

Třetí významnou vlnu tvoří lidé tzv. jámové kultury, kteří se tu začali objevovat před pěti tisíci lety. Právě oni do Evropy snad přinesli první indoevropský jazyk či jazyky a další v té době hi-tech inovace: koně, kolo a nové postupy v metalurgii, konkrétně ve zpracování bronzu. Snědí a tmavovlasí jezdci s převážně hnědýma očima přicházeli ze stepí jižního Ruska, kočovali a alespoň některé své mrtvé pohřbívali do mohyl.

V Evropě se genetický otisk této skupiny rychle šířil a dnes je její dědictví vidět ve velké části naší genetické výbavy. V průměru se uvádí kolem 40 procent, což je samozřejmě velké zjednodušení, už proto, že najde řada míst, například na jihu či severu Evropy, kde je genetický profil místní populace jiný. Ale pro představu o rozšíření genetického dědictví lidí jámové kultury to snad stačí.

Dvě migrace

Reklama

Jak k tomu mohlo dojít, o tom se samozřejmě spekulovalo už dlouho, bohužel klasická archeologii v tomto ohledu nemůže nabídnout příliš mnoho. Z doby bronzové sice památky máme, ale rozhodně jich není dost a nejsou dostatečně ucelené, aby nám nabídly dobrý pohled na tehdejší události.

Alespoň některá bílá místa pomáhá zaplňovat mapování genetických stop ve starých nálezech. Jde o stále relativně mladou disciplínu, ale rozhodně už prokázala svou užitečnost a výrazně pomohla zpřesnit a upravit naše povědomí o minulosti. S jedním velmi zajímavým střípkem ve studii pro časopis PNAS teď přišel tým z kalifornské Stanfordovy univerzity (placený přístup odtud, zdarma je dostupná verze i na serveru bioRxiv).

Tým se zaměřil se na zastoupení charakteristických genetických znaků ze dvou velkých migrací v DNA na zhruba 35 kosterních pozůstatcích Evropanů z obou období. Soustředili se přitom hlavně na pohlavní chromozom X (chromozomy jsou jakési velké „balíky“ DNA, jichž máme 23 párů. Pohlaví se dělí jen tím, že ženy mají dva pohlavní chromozomy X, muži chromozomy X a Y).

Každá skupina přispěla jiným způsobem. Stopy starší, zemědělské migrace jsou na obou pohlavních chromozomech zastoupeny tak, jak by se asi dalo očekávat, když do Evropy tehdy přišly celé rodiny - tedy zhruba stejný poměr mužů a žen, kteří se postupně mísili s místní populací. Vědci z výsledků svého modelu dokonce dovozují, jak toto mísení mohlo probíhat. Nejdůležitějším nástrojem šíření „středněvýchodních“ genů zemědělské populace podle jejich výsledků zřejmě bylo přijímání žen z původní populace do nově příchozí skupiny (nově příchozí berte z rezervou, proces trval poměrně dlouho).

O koních, vozech a mužích

To migrace lidí jámové kultury byla zřejmě zcela jiná záležitost. Podle stanfordského týmu byli nově příchozími téměř výhradně muži. Charakter příspěvku této skupiny do evropského genofondu se zdá být téměř výhradně „po meči“. Jak se ukázalo, Evropané doby bronzové měli na svých chromozomech X méně DNA asijských jezdců než na ostatních chromozomech. Jinými slovy tito jezdci prostě potomkům předali méně chromozomů X než jiných chromozomů - a to je možné jedině v případě, že šlo hlavně o muže.

Doktorandka Amy Goldbergová ze stanfordského týmu pak připravila statistickou metodu, který měla určit, o kolik více mužů mohlo být. A vyšel jí až překvapivě vysoký: na jednu ženu mezi příchozími mohlo připadat 5 až 14 mužů. To je vyšší poměr než u žadatelů o azyl v Evropě za rok 2015, mezi nimiž bylo zhruba 70 procent mužů. A horní interval poměru je ještě vyšší než poměr mezi španělskými muži a ženami v jejich středo- a jihoamerických kolonií během 16. století.

Navíc muselo jít o migraci vícegenerační – jediná, byť třeba stoprocentně mužská generace podle autorů nemůže následné genetické trendy vysvětlit, na to je „signál“ příliš silný. Ještě dodejme, že indicie o výrazně nerovnovážné migraci ze stepí už se objevily i v jiných rozborech DNA z té doby, takže šance, že výsledek obstojí, není zanedbatelná (zajímavá je např. velká studie z roku 2015 v časopise Nature, na které pracovali i Češi, a která dobu bronzovou ukázala jako dobu velkých populačních změn a přesunů.)

Na první pohled se nabízí představa, že mužská migrace ze Střední Asie do tehdejší Evropy znamenala vojenský vpád. Zvláště, když vezmeme v potaz, že lidé ze stepí měli nejspíše velkou vojenskou výhodu: na rozdíl od místní populace používali koně a vozy a měli lepší metalurgii, tedy dost možná i lepší zbraně. Z čistě genetického hlediska by byla asi možná i jiná vysvětlení, ale ta jsou hůře představitelná (hypoteticky by mohlo jít třeba o důsledek polygamie nově příchozích, kteří byli díky své technologii a dalším výhodám lákavější partie).

Úplně nejpravděpodobnější je, že ve skutečnosti to bylo ještě komplikovanější. Jak naznačilo třeba nedávné srovnání DNA z různých evropských nálezů z dob migrace zemědělců do Evropy (na serveru bioRxiv), míra mísení místních a nově příchozích se místo od místa lišila – rozhodovalo se tedy nejvíce takříkajíc na lokální úrovni. Ale je opravdu těžké si představit, že to vždy bylo nekrvavé dohadování.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

142 příspěvků v diskusi

Reklama