Rubež při střelbě. V chodu je jak startovací booster SPRD-30, tak letový motor

Rubež při střelbě. V chodu je jak startovací booster SPRD-30, tak letový motor řízené střely. | foto: Ing. Radek Panchartek, Technet.cz

Podívejte se na čtyřicetitunový kolos, který měl lovit západní lodě

  • 15
Nebezpečné pro obsluhu i nepřítele. Takové byly rakety, které měly pobřeží zemí Varšavské smlouvy chránit před invazí.

V době studené války mělo americké námořnictvo a jeho spojenci v NATO nad sovětským VMF (Vojenno Morskoj Flot) převahu. Napadení pobřeží a provedení invaze proto bylo v případě konfliktu reálnou možnosti. Sověti a jejich spojenci z Varšavské smlouvy z tohoto důvodu věnovali značnou pozornost pobřežní obraně a stavbě malých jednotek (korvet, torpédových a raketových člunů).

Odpalovací zařízení systému 4K87 Sopka. Řízená střela z Mikojanovy konstrukční kanceláře S-2 využívá aerodynamický koncept MiGu-15.

Ve výzbroji nechyběly dělostřelecké ani raketové komplexy pobřežní obrany. První skupinu reprezentovaly systémy Bereg, vyzbrojené kanonem ráže 130 mm. Prvním raketovým systémem pobřežní obrany zavedeným do výzbroje zemí východního bloku byl 4K87 Sopka (v NATO kódu SSC-2B Samlet). Využíval podzvukovou letounovou střelu S-2 s proudovým motorem, odvozenou od letecké protilodní střely KS-1 Kometa (Kryljatoj Snarjad). Střela pocházela z konstrukční kanceláře Mikojan Gurjevič a nezapřela podobu s letounem MiG-15.

Dalším vývojovým stupněm byl komplex 4K51 Rubež (v NATO kódu SSC-3 Styx), odvozený od námořního protilodního systému (SS-N-2) s protilodní řízenou střelou P-15/P-15U/P-15M Termit.

Proti svému předchůdci měl výhodu v tom, že autopilot AM-15A dokázal ve spolupráci s radiovýškoměrem udržovat mnohem nižší letovou výšku, čímž klesala pravděpodobnost, že nepřítel střelu zaměří. Zatímco KS-1 létala kvůli nepřesnostem barometrického výškoměru ve 400 metrech, P-15 měla letovou výšku jen 100 - 200 metrů podle výšky vln a P-15M létala ještě níž, jen 25 - 50 metrů nad hladinou.

Čelní pohled na odpalovací zařízení komplexu 4K51 Rubež

Levý bok odpalovacího zařízení se zvědavci pro lepší představu o rozměrech

Celkově byla střela P-15/P-15U/P-15M menší a na rozdíl od KS-1 byla poháněná raketovým motorem na kapalné palivo TG-2 v okysličovadle AK-20K. V porovnání se západními protějšky bylo použité palivo nevýhodou těchto střel, protože bylo agresivní žíravinou. Osádky musely při tankování nosit kompletní protichemický oděv a natankované rakety mohly být skladované jen omezenou dobu. Jinak došlo k neopravitelné korozi nádrží a střelu bylo nutné vyřadit.

Bojová hlavice KS-1 měla hmotnost 1010 kg a celá řízená střela vážila při vzletu bezmála 3,5 tuny. Při rozpětí 4,7 m a délce 8,5 m nešlo o žádného drobečka.

Raketový motor střely P22 na kapalné palivo

Řez střelou P22, dobře je vidět vnitřní konstrukce křídla. Dvě hvězdičky na nástavbě vozidla v pozadí dokládají dva ostré odpaly.

Řízená střela P22. Před ní je položená samonaváděcí infrahlavice a autopilot.

P-15M používala buď trhavou bojovou hlavici s hmotností 480 kg nebo jadernou hlavici o síle 15 kilotun s hmotností 375 kg. Celkovou délku střely se podařilo zkrátit o dva metry, díky sklápěcím křídlům se vešla do kontejneru s vnitřním průměrem 1,69 m a vzletová hmotnost klesla na 2,7 tuny. Zmenšení výrazně zvýšilo pohyblivost celého systému a jeho pohotovost ke střelbě.

Zatímco KS-1 bylo v palebném postavení nutné nejprve přeložit na odpalovací zařízení, křídlaté rakety systému Rubež bylo možné odpalovat přímo z kontejneru, v kterém se přepravovaly. Na vozidlo se podařilo umístit kontejner s dvojicí střel, radar, kabinu řízení střelby a veškeré příslušenství včetně zdrojových jednotek.

Přepravní vozidlo tvoří MAZ-543, které známe i od nás jako přepravník operačně taktických raket R-17 systému 9K72 Elbrus (v NATO kódu SS-1c SCUD). Vozidlo má již v "základu" délku 11,5 m a hmotnost 23 tun. K pohonu slouží tankový vidlicový vznětový dvanáctiválec D-12 se zdvihovým objemem 38,8 litru, výkonem 500 koní a spotřebou 125 litrů na 100 km. Motor patří do rodiny modelů V-2, které poháněly tanky T-34 a jejich upravené verze a celé další dvě generace tanků T-54/55 a T-72. Motoru zůstala zachována možnost spouštění stlačeným vzduchem při nízkých teplotách.

Pohled do levého odpalovacího kontejneru. Dole je vidět "koryto" na startovací booster SPRD-30.

Boční pohled na celé vozidlo. Malý kruhový otvor vlevo od otevřeného příklopu nástavby je ústí turbogenerátoru pomocné zdrojové jednotky.

S nástavbou komplexu 4K51 Rubež stoupla délka na 14,2 m a celková hmotnost na 43,5 tuny. Nenabité odpalovací zařízení bylo zhruba o více než 5 tun lehčí. Kontejner bylo možné nabít řízenými střelami P-15M, které byly v zjednodušené exportní verzi přeznačeny na P21 a P22. Lišily se systémem navádění. P21 využívala radiolokační navedení, zatímco P22 byla vybavena pasivní infrahlavicí. Výhodou druhé bylo, že cíl nebyl varován, na druhou stranu měla menší dosah a bylo ji snadnější zarušit.

Vozidlo neslo v přední části radiolokátor "Garpun" s dotazovačem systému rozpoznání vlastní/cizí. Rameno se vysouvalo pomocí závitových tyčí tak, aby se v aktivním režimu zvýšil dosah za viditelný horizont, případně mohlo odpalovací zařízení vést palbu z úkrytu za terénní překážkou. V pasivním režimu bylo možné využívat údaje radiolokátoru jiného vozidla nebo kompatibilních radiolokátorů jiných lodí, čímž se zvyšovala vzdálenost odhalení cíle. Rostla pravděpodobnost přežití vozidla.

Za kabinou řidiče (mužstvo) byla kabina řízení střelby, kde měla stanoviště čtveřice mužů: operátor radiolokátoru (praporčík), operátor řízených střel (praporčík), velitel (důstojník) a strojník zdrojové jednotky (mužstvo).

Všichni čtyři seděli na sedačkách z letadla, vybavených čtyřbodovými pásy. To nebyl luxus, ale nutnost, protože když se do nástavby opřely výtokové plyny startovacího motoru SPRD-30 na tuhá paliva s tahem 300 kN, "poskočilo" téměř čtyřicetitunové vozidlo o 2 až 3 metry.

Stanoviště operátora řízených střel. Sedí bokem ke směru jízdy, čelem k pravé straně vozidla. Skříň vlevo s označení U23 je počítač.

Pohled do útrob "vyčislitělnoj mašiny"

V nástavbě byl analogový počítač palebných parametrů. Při pohled do jeho útrob zaplesá srdce nejednoho jemného mechanika, IT technik omdlí. Nicméně pravdou zůstává, že analogové počítače jsou rychlejší a v tomto provedení také odolnější proti elektromagnetickému pulzu (EMP) jaderných zbraní. Dodávku energie zajišťovala pomocná zdrojová jednotka, což nebylo nic jiného než malý turbohřídelový motor spojený s generátorem. V nástavbě tedy byla také nádrž na letecký petrolej.

Systém 4K51 Rubež umožňoval ničení hladinových cílů do vzdálenosti 80 km od palebné linie. V řadách východoněmeckých ozbrojených sil byl zařazen u Küsten Raketen Regiment 18 zkráceně KKR18 (18. pobřežního raketového pluku). Ten tvořily tři oddíly, každý s dvěma palebnými bateriemi po dvou odpalovacích zařízeních.

Vysunutý radiolokátor Garpun pro zjišťování hladinových cílů

Řízené střely P21/P22 byly schopné zničit cíle do velikosti torpédoborce. Pro spolehlivé zničení cíle o velikosti fregaty byl normovaný odpal čtyř střel, většinou v kombinaci tří P21 a jedné P22. Tak byla standardně nabíjena každá baterie.

Po skončení studené války byl pluk rozpuštěn, vozidla zčásti prodaná do zahraničí k prostudování, zčásti sešrotovaná. Na území dnešního Německa zbylo jediné odpalovací zařízení, shodou okolností úplně první, které bylo v říjnu 1981 do tehdejšího NDR dodané. Osádka vozidla prošla ostrými střelbami, což dokládají dvě červené hvězdičky na kabině řízení střelby. Cílem byl speciální ponton vybavený stožáry s koutovými odražeči (pro P21) a flérami (pro P22).

Sovětský systém se vyvážel do Polska, NDR, Sýrie, Libye, Indie na Kubu a do dalších zemí. Západní země používaly systémy plnící podobná zadání s využitím řízených střel Harpoon nebo Exocet. Ty však byly výrazně menší. Pro představu, střely RGM-84 Harpoon vážily jen 691 kg a měly dolet až 125 km. Na druhou stranu měly hlavici s poloviční hmotností než P21/P22. MM38 nebo MM42 Exocet měl při hmotnosti 670 kg hlavici s hmotností 165 kg a dolet 42 km, respektive 75 km.