Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Špionážní hry nevychladly. Rusko je aktivnější než za studené války

  0:06aktualizováno  0:06
Třebaže studená válka skončila před čtvrt stoletím, imperiální výboje Ruska přetrvávají. A i proto je dnes ruská špionáž někdy rozsáhlejší, než byla za doby Sovětského svazu. Hlavními cíli vyzvědačů jsou USA, NATO a Čína.

KGB je zase v kurzu | foto: Archiv Karla Pacnera

„Kolik analytiků má CIA?“ zeptal se předseda KGB Vadim Bakatin Miltona Beardena, který doprovázel velvyslance Roberta Strausse při návštěvě Lubjanky v září 1991. Bylo to měsíc po tom, co se konzervativci pokusili v Moskvě o vojenský puč, ale demokratické síly je porazily, přičemž jim američtí zpravodajci z rozkazu prezidenta Bushe diskrétně pomáhali.

„Asi dvě stovky,“ odpověděl šéf operativy sovětského a východoevropského oddělení centrály americké výzvědné služby Bearden. Bakatin se zeptal svého poradce: „A kolik jsme jich měli my?“ Ten zalapal po dechu a potom nejistě odpověděl: „Asi ani ne tucet.“

„KGB nikdy nepotřebovalo analýzy,“ komentoval Bearden, „protože generace v Kremlu nechtěla slyšet špatné zprávy.“

„Ke konci studené války věnovaly obě země velké prostředky na výstavbu svých velvyslanectví v Moskvě a ve Washingtonu,“ pokračoval Bakatin. „V tomto sejfu jsou všechny plány na odposlech vaší ambasády.“ A potom je předal oběma šokovaným Američanům.

Třebaže ve Washingtonu nikdo nevěřil, že plány odposlechu jsou úplné, bylo rozhodnuto, že se budova velvyslanectví v Moskvě přestaví a osídlí. Ve skutečnosti dostali Američané přehled pouze o starých aparaturách, tvrdil bývalý příslušník kontrarozvědky KGB a nyní novinář Igor Atamanenko v roce 2011 na stránkách internetové Agentury. „Novější prostředky se podařilo utajit a jiné bohužel zničit.“ Je otázkou, nakolik je to pravda, a nakolik další dezinformační akce nové ruské kontrašpionáže.

Přes 1 500 zpravodajců KGB v zahraničí

„Studená válka je možná za námi,“ prohlásil šéf CIA Robert Gates po rozpadu sovětského bloku, „ale špionážní hry zůstávají stejně horké jako dosud.“

V létě 1991 sloužilo v rozvědce KGB na 12 tisíc zpravodajců, z toho 1 500 – 2 000 v zahraničí. Podle odhadu defektora Olega Gordijevského jich nejméně 225 pracovalo v USA a v Kanadě, na 750 v Německu, po stovce ve Francii, Itálii a Indii, asi 150 v Rakousku a 75 v Japonsku. V prosinci 1991 tento uprchlík předpokládal, že špionáž z Východu vzroste, ale nebude tak nebezpečná jako dříve, její verbíři se nebudou moci ohánět socialistickou ideologií, na niž občas ještě někdo naletěl. Nicméně zapomněl na ruskou vojenskou rozvědku GRU, která v devadesátých letech svou činnost vystupňovala a ještě více se soustředila na krádeže vědeckých a technických tajemství.

„Bylo by absurdní si myslet, že zahraniční rozvědka přeruší svou činnost,“ komentoval generál kontrašpionáže KGB Rem Krasilnikov na počátku roku 2001 odhalení ruského špiona v FBI Roberta Hanssena. Navíc dodal: „Rusko to rozhodně neudělá.“ A přitom právě Krasilnikov navazoval po skončení studené války přátelské kontakty s americkými kolegy.

Třebaže je ruská výzvědná služba SVR vybudována na vlasteneckém principu, duch KGB v ní zůstává. „Všechno zůstalo při starém, neměl jsem šanci KGB odideologizovat,“ řekl Bakatin po tom, co ho ruský prezident Jelcin odvolal začátkem roku 1992 z funkce.

Ano, tajná válka dosud neskončila, posteskl si v dubnu 1992 náměstek ředitele americké federální policie FBI pro kontrašpionáž Wayne Gilbert. Vždyť ruská vojenská špionáž GRU své úsilí na území USA v poslední době dokonce zintenzivnila. Nejvíce se zajímala o techniku zneviditelnění letadel (anglicky stealth), komunikační zařízení a počítačové programy. Její špioni se stále častěji maskují jako turisté či obchodníci, které je těžší odhalit na rozdíl od minulosti, kdy všichni pracovali jako diplomaté či novináři.

Koncem roku se Američany snažila ukonejšit mluvčí SVR Taťána Samolisovová, když oznámila, že agentura snížila množství agentů v zahraničí o třetinu. Svou činnost prý omezili pouze na to, aby zajistili takové informace pro vládní úřady, které jim umožní rychlé a správné rozhodování.

Na její prohlášení navázal v lednu 1993 generálporučík Vadim Kirpičenko, poradce ředitele SVR Jevgenije Primakova, během návštěvy Washingtonu: Rusko nyní dává přednost „gentlemanským metodám“ špionáže. Myslel tím, že přestane s vydíráním a jinými nátlakovými akcemi, jejichž pomocí verbovali nové agenty a získávali informace.

Kirpičenko, který v minulosti sloužil jako první náměstek náčelníka rozvědky KGB, projednával v americké metropoli podrobnosti spolupráce SVR s CIA. Tak se svět dověděl, že obě služby se v prosinci 1992 dohodly na součinnosti proti ilegálnímu rozšiřování jaderných zbraní a materiálů, pašování narkotik, organizované kriminalitě a terorismu.

Avšak američtí představitelé dali najevo, že tato spolupráce zůstane omezená, a to tak dlouho, dokud budou Rusové pokračovat ve špionáži proti USA. Na to Kirpičenko odpověděl, že se počítá se snížením výzvědné činnosti SVR, která se zaměří na získávání informací o kontrole zbraní. Dále upozornil, že jeho služba už neposílá do USA peníze na financování protistátních organizací a protivládních demonstrací a rovněž přestala s výrobou protiamerických dezinformací, ukončila tedy výrobu „aktivních opatření“, jak se v KGB říkalo.

Odvolání třetiny aktivních ruských špionů, pokud se uskutečnilo, bylo pro Západ slabou útěchou. Vždyť podle nepsaných pravidel činnosti zpravodajských služeb dostávají příkaz k předčasnému ukončení činnosti zpravidla ti vyzvědači, kteří by byli brzy stejně prozrazeni, a pak samozřejmě agenti méně zdatní.

Nebezpečné firmy s anglickými názvy

Ovšem ruku na srdce: ani kdyby Rusko klečelo na kolenou, nemůže dát SVR výpověď všem svým špionům. Stát je prostě potřebuje. O předání jejich seznamů bývalým nepřátelům ani nemluvě. To není profesionální. Pokud tito lidé v cizí zemi zdomácněli, budou tam žít dál a dokud nezemřou, zůstanou potenciálním nebezpečím, protože je centrála může kdykoli znovu povolat do služby. Jedině vyzvědači, kteří vyjeli na přechodnou dobu, se vrátí domů.

Ani zmenšení okruhu jejich činnosti nemohlo nikoho zmást. Podle jednoho pramene se mají ruští špioni zaměřovat na informace týkající se ekonomických otázek, podle jiného zase na kontrolu zbraní. Vypadá to velmi decentně, ale ve skutečnosti se to může dotýkat těch nejcitlivějších bodů.

Odhalení sovětských a potom ruských vyzvědačů, jako byli Ames, Hanssen a někteří další, ukázala, že to Moskva nemyslela vážně. Rozsah informací, jaký podávali, se nezúžil, nýbrž zůstal na stejné úrovni. Zvláště zatčení Amese Američany pobouřilo a požadovali na Kremlu utlumení špionážní činnosti, jinak to bude mít vliv na mezistátní vztahy. Jenže za vlády Billa Clintona vyznívaly takové apely naprázdno.

Po nástupu Vladimira Putina, vysloužilého podplukovníka rozvědky KGB, na kremelský prezidentský trůn se zřejmě situace změnila. Britský bulletin Jane’s Intelligence Digest v září 2003 upozornil, že Rusko rozšiřuje svou výzvědnou činnost v Evropě a v Severní Americe, a to na přímý prezidentův příkaz. Podle slov bývalého podplukovníka kontrarozvědky FSB Alexandra Litviněnka, který uprchl do Velké Británie, kde ho jeho bývalí kolegové zavraždili, se rozvědka snaží verbovat zvláště mezi Rusy, kteří žijí v zahraničí. K jejich získávání používá nejrůznějších forem nátlaku. Rovněž ruské firmy, které obchodují se zahraničím, se zapojují do špionáže.

Zvýšenou činnost SVR signalizuje i stoupající počet jejích důstojníků, kteří pracují pod diplomatickým krytím. Podle Jane’s se v Londýně zvýšil jejich počet z jednoho v roce 1991 na t33 v roce 2003.

Americká FBI, britská MI 5 a další západní kontrašpionážní organizace tedy musí hlídat tajemství svých zemí před slídivýma ruskýma očima dál.

Ovšem zůstává protivník, který se tváří stále hrozivěji: komunistická Čína. Boj s ním je obtížný z mnoha důvodů. Číňané se rozprchli do celého světa a třebaže v mnoha státech získali občanství, není jasné, jestli u nich nepřeváží vztahy k mateřské zemi nad povinnostmi vůči zemi, jejíž pas vlastní. Třebaže Spojené státy posilují obchod s Čínou, odedávna se tam snaží získávat agenty a nejinak je tomu i opačně. Činnost těchto vyzvědačů však málokdy pronikne na stránky tisku.

A jak se komunistická Čína rozrůstá a přitom ekonomicky sílí, mají její vládci stále větší ambice. Není to nic nového. Už dříve někteří američtí politologové varovali, že ve 21. století se nejsilnější mocností stane právě Čína.

Útlum po rozpadu Sovětského svazu

Na podzim 1991, těsně před svým jmenováním do funkce ředitele CIA, Robert Gates prohlásil, že USA musí Sovětskému svazu a jeho případným nástupnickým státům pomáhat i ve svém vlastním zájmu: „Máme se jen dál dívat na ten rozklad a čekat, co zhoubného z něj vyvstane? Anebo existuje způsob, jak jim pomoci, aby se staly důvěryhodnými členy mezinárodního společenství?“

Pravda, od roku 1989 začala americká zpravodajská služba omezovat své operace v Sovětském svazu a potom v jeho nástupnických státech. A v samotné centrále přesunulo vedení CIA třetinu lidí, kteří se zabývali analýzou sovětského vojenského nebezpečí, na jiné úkoly. Nicméně přestat se zajímat o Rusko a státy, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, nemohla. Vždyť právě bolesti vznikající během tohoto procesu ohrožovaly ostatní svět.

V roce 1990 vydávaly USA na špionáž vůči Sovětskému svazu asi polovinu finančních prostředků z rozpočtu na zpravodajství, zatímco o tři roky později je snížily na třetinu, uvedl Christopher Andrew v knize For the President’s Eyes Only. Přitom nejvíce dolarů vyžadovala kosmická a elektronická špionáž. Samotná CIA spotřebovala v roce 1993 pouze 15 % peněz ze svého rozpočtu na operace proti státům bývalého SSSR.

Na počátku devadesátých let přestal být Sovětský svaz válečným nebezpečím, avšak velká nestabilita zůstávala. Atomové zbraně podědily čtyři státy a dál možná fungoval ruský vojenský biologický program. Nikdo nevěděl, jak jsou tyto hrozné prostředky zabezpečené proti odcizení a jestli už je někdo neukradl. Mohli mít na ně chuť domácí a zahraniční teroristé a navíc se ukazovalo, že někteří příslušníci bývalého KGB měli k vybraným skupinám teroristů blízko.

Naštěstí se brzy podařilo stáhnout všechny atomové zbraně do jedné země, do Ruska. Ilegální vývoz jaderného materiálu, jehož se všichni obávali, nikdo nezaznamenal, s výjimkou dvou kilogramů objevených policií v Praze. Bohužel o troskách vojenského biologického výzkumu panují dohady. Zatím nejsou známky toho, že by se dostaly do nepovolaných rukou.

Staronové nebezpečí: terorismus

V úterý 11. září 2001 se vynořilo v plné nahotě staronové globální nebezpečí: terorismus. Islámští radikálové ze skupiny Al Kájda, vedené bohatým fanatikem Bin Ládinem, zaútočili unesenými letadly na New York a Washington.

Západní tajné služby však boj proti světovému terorismu podcenily. Vyplývá to ze zprávy výboru Kongresu USA, vedeného floridským republikánem Porterem Gossem, který zkoumal činnost CIA, NSA, FBI a dalších institucí v souvislosti s tímto útokem. Pravda, američtí zpravodajci měli „značnou jistotu, že mezinárodní teroristé jsou schopni uskutečnit a také plánují větší útok na cíle uvnitř USA“, ale nebyli schopni určit čas a místo.

Byla to vážná chyba, uvedla komise. Do té doby neměly ani americká vláda, ani zpravodajská komunita ucelenou protiteroristickou strategii, vázla spolupráce mezi jednotlivými službami. Předchozí vláda Billa Clintona nabádala CIA, aby nepostupovala tvrdě, ale spíše používala gentlemanské metody, chyběli agenti a analytici znalí islámského světa.

Prezident George W. Bush okamžitě nařídil zlepšit systém tajných služeb, přidal jim pravomoci i peníze, doporučil přijetí nových restriktivních zákonů a založil ministerstvo pro vnitřní bezpečnost. Nová opatření však vzbuzují obavy, aby úřady neporušovaly svobodu občanů. O bezpečnost USA se dnes stará šestnáct zpravodajských služeb.

Útok na Ameriku šokoval celý svět a přivedl k užší spolupráci v boji proti terorismu mnohé státy. Například ruské tajné služby začaly z příkazu Kremlu se Západem v tomto směru více kooperovat. Viditelně se to projevilo v létě 2003, kdy se britský překupník pokoušel v USA prodat ruskou střelu země-vzduch Igla agentovi FBI, který se vydával za islámského extremistu. Tohoto Brita západní tajné služby už delší dobu podezřívaly z nekalých obchodů, ale neměly proti němu důkazy. Proto nákup Igly, která nebyla funkční, samy vyprovokovaly a od začátku měly tohoto překupníka spolu s Rusy pod kontrolou.

Hlavní nepřátelé zůstávají: USA, NATO, Čína

Avšak strategické cíle Moskvy se nezměnily, postsovětská studená válka pokračuje. Potvrdil to Sergej Treťjakov, plukovník SVR, který zběhl v roce 2000 k Američanům. Hlavními cíli číslo 1, 2 a 3 nadále zůstaly USA, NATO a Čína. „Rusko dnes dělá všechno pro to, aby Spojeným státům působilo nesnáze,“ napsal Treťjakov, který před svým přeběhnutím vedl rezidenturu ruské civilní rozvědky v New Yorku. „Naše rezidentury v USA ve své aktivitě nepolevily, ale v mnoha směrech jsou mnohem činorodější než v dobách studené války.“

Není divu, že New York Times uveřejnil v květnu 2007 článek pod názvem Putinova válka proti Západu. Podle poradců Bílého domu se dají tajné ruské operace na americké půdě srovnávat jedině s rozsahem čínských. A žádná smlouva o omezení jaderných zbraní jejich počet nesníží.

V létě 2010 zatkla FBI deset ruských špionů, kteří žili v USA jako nelegálové. Nejdůležitějším členem zatčené desítky byl módní fotograf Michail Vasenkov, který vystupoval pod jménem Juan Lazaro. Díky své profesi měl rozsáhlé styky ve vysoké americké společnosti. Ještě v osmdesátých letech, před svým vysazením do USA, pracoval ve Španělsku a v Chile tak úspěšně, že dostal titul hrdiny SSSR. A těsně před zatčením ho povýšili na generála.

Lazaro se vyšetřovatelům odmítal k čemukoli přiznat. Nakonec ani nemusel. Jeho osobní spis (zřejmě stejně jako ostatních špionů) přivezl do Washingtonu jeho nadřízený z Moskvy, který ho prozradil.

Moskevský deník Kommersant totiž odhalil, že nelegály prozradil plukovník Ščerbakov z centrály SVR. Krátce nato vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jmenuje Alexandr Potejev. Na hlavní správě nelegální rozvědky řídil odbor C, zabývající se Severní Amerikou. A těsně před zatýkáním svých lidí v USA zmizel. Včas odjel ze země rovněž jeho syn, který pracoval v moskevské protidrogové centrále, stejně jako další děti. Manželka už žila ve Spojených státech.

Potejev měl být před rokem povýšen na generála, ale před tím by musel absolvovat zkoušku na detektoru lži. Generálské lampasy prý ze skromnosti odmítl, nejspíš se bál detektoru. Kupodivu nikoho to nezarazilo. Nikdo nevěděl, že jeho manželka žije v USA. „Normálně by takový člověk neměl ani prověrku bezpečnosti, natož aby řídil nelegály v Americe,“ řekl reportérům anonymně jeden důstojník rozvědky.

FBI nějakou dobu tyto nelegály sledovala. Zjistila, že se zvolna usazují a navazují kontakty, které by mohly přinést užitek možná až po desetiletích. A potom jich deset zadržela. Jednomu se podařilo utéct. Nakonec je Washington vyměnil za některé důležité lidi z ruských vězení.

Chování Potejeva bylo nezvyklé. Jak to, že u kontrašpionáže nevyvolaly podezření? Podle názoru dotazovaných ruských zpravodajců rozvědka SVR „profesionálně totálně selhala“.

Základním kamenem sovětské a nyní ruské špionáže byli a jsou nelegálové – špioni žijící pod ukradenou cizí identitou jako západní občané, kteří nejsou rozeznatelní od jiných Zápaďáků. Tito lidé mají zřejmě tvořit páteř ruské rozvědky ve světě. V posledních letech vznikla spousta firem s anglickými názvy, které mají centrály jak v zemích s velmi liberálními finančními zákony, tak v prestižních městech Západu, které vybudovala KGB/SVR. Tyto firmy s nejasným podnikatelským zaměřením obepnuly celý svět. Můžeme říci, že dnes je ruská špionáž aktivnější, než byla sovětská ve vrcholných obdobích studené války.

V létě 2014 vnikl velký skandál ve Francii. Letecký přidělenec ruského velvyslanectví plukovník Iljušin, příslušník vojenské tajné služby GRU, se pokusil proniknout do nejbližšího okruhu prezidenta Françoise Hollanda. Jeden novinář, jehož plukovník verboval, upozornil na jeho činnost kontrašpionáž. Iljušina vypověděli ze země.

Francouzský tisk při této příležitosti psal, že na ruských zastupitelských úřadech v Paříži, Nice a Štrasburku působí na padesát příslušníků SVR, GRU a vnitřní bezpečnostní služby FSB. Ovšem kromě toho tam pracuje deset až dvacet nelegálů – to vyplývá ze zachycování superrychlé rádiové komunikace neznámých vysílaček s Moskvou.

Britský politický analytik Edward Lucas upozorňuje na zrození nové postsovětské studené války v článcích v týdeníku Economist a ve dvou knihách. V poslední Klam – Špioni a lži aneb Jak Rusko obelhává Západ varoval: „Západ si příliš neuvědomuje, že má co do činění s protivníkem, jenž nám rozumí lépe, než známe sami sebe, jehož cíle a metody jsou pro nás záhadou a jehož sotva poznáme i tehdy, když jej máme přímo před očima. On je odhodlaný, my rozdělení. Je rozmrzelý a paranoidní, my nevšímaví a důvěřiví. Chceme ho mít rádi. Doufáme, že on bude mít rád nás a nakonec bude jako my. On však o nic takového nestojí. Jak zdůrazňuje Don Jensen: Ti, kteří neustále volají po angažovanosti, která Rusko nakonec změní, nechápou, že neproměňují Rusko, nýbrž Západ.“

Myslím, že Jensen, bystrý analytik Rádia Svobodná Evropa, má pravdu.

Kdo vlastně zvítězil?

Po první a druhé světové válce byli vítězové jasní. Ovšem kdo zvítězil v tajných bitvách studené války? Vždyť Sověti pronikli velice hluboko do západních zpravodajských služeb, na politická místa a do strategického výzkumu a přitom komunismus představovaný Sovětským svazem a jeho evropskými satelity padl.

A které služby jsou nejlepší? O toto hodnocení se odvážil v roce 2000 šéf ruské bezpečnostní rady a poradce prezidenta Vladimira Putina Sergej Ivanov v týdeníku Argumenty i fakty: „Naše, britská a izraelská rozvědka mají nejlepší agenty. Američtí vyzvědači oplývají příliš mnoho penězi a jsou rozmazlení.“

Fritz Ermath, který pracoval v CIA a v aparátu Rady národní bezpečnosti USA přes třicet let, vyslovil později v interview pro ruský server Agentura jiný názor:

„Rusové vždycky odpovídají na tuto otázku z hlediska úspěchu špionáže. Ale to není správné. Správná odpověď vychází z toho, která tajná služba dělá politické vůdce své země nejlépe informovanými. Osobně si myslím, že je to služba naše. Velmi dobře pracují izraelský Mosad a britské speciální služby. Také KGB bylo v mnoha směrech mnohem úspěšnější, než jsem očekával. Pravda, o tom jsme se dověděli až po skončení studené války, kdy veteráni rozvědky začali psát memoáry a dávat interview. KGB umělo dělat senzační analýzy. Například od začátku vystupovalo proti příchodu sovětských vojsk do Afghánistánu. Velmi dobře si vedou tajné služby Kuby. Před časem mě ohromně potěšilo, když jsem si mohl přečíst svůj svazek, který připravili kubánští vyzvědači. Předali ho KGB a Stasi a já jsem se k němu dostal po pádu východoněmeckého režimu. Jestliže nehledíme na nesmyslné komunistické fráze a ideologický žargon jako ‚progresivní – neprogresivní‘, skutečnosti, které se mne týkaly, byly velmi přesné.“

Ermath nepochybně narazil na klíčovou úlohu tajných služeb: informovat, a to velmi přesně, své státníky. Moskva však požadovala od svých rezidentur takové zprávy, jaké sama chtěla slyšet pro potvrzení své politiky. Nepříjemné údaje ji obtěžovaly a tvorbu analýz o úspěších sovětské politiky ztěžovaly. Ke stejnému způsobu práce Sověti vedli i výzvědné služby zemí Varšavské smlouvy. A takto získané informace centrály KGB a GRU ještě přefiltrovaly a teprve potom je odeslaly do Kremlu a na Staré náměstí, kde sídlil sekretariát komunistické strany.

Vedení komunistické části světa tedy dostávalo falešný obraz. Třebaže to samozřejmě neplatí o hodnocení všech událostí, určité zkreslení vedlo k chybným rozhodnutím, například k instalaci raket na Kubě, k invazi do Československa i do Afghánistánu a podobně. Nicméně také někteří američtí prezidenti byli rádi, když dostávají od zpravodajských služeb zprávy, které očekávali. Nebylo to však pravidlem.

Ovšem právě lakování skutečnosti v hlášeních pro Kreml nemálo přispělo k pádu komunistického systému.

V roce 2000 debatovali o této otázce ve Washingtonu dva zasvěcení muži: bývalý ředitel CIA James Woolsey a někdejší generál KGB Oleg Kalugin. Woolsey se zeptal někdejšího protivníka: „S jakou účinností verbovaly KGB a CIA své špiony v teritoriích svých protějšků?“ Kalugin přiznal: „Převálcovali jste nás v poměru pět ku jedné.“ S tím Woolsey víceméně souhlasil.

A my musíme konstatovat, že se spousta západních tajných operací neprovalila, takže o nich nevíme. Proto se může zdát na první pohled něco jiného.

Kniha Karla Pacnera, Velké špionážní operace vrcholu, konce a dozvuků studené války, vyjde letos v říjnu

Kniha Karla Pacnera, Velké špionážní operace vrcholu, konce a dozvuků studené války, vyjde letos v říjnu

Čísla o množstvích defektorů nám ukazují ještě větší nepoměr. Odhaduje se, že od roku 1953 až do skončení studené války přeběhlo na Západ přes 800 sovětských, polských, východoněmeckých, československých, maďarských, rumunských a bulharských zpravodajců, zatímco západních důstojníků uteklo něco přes devadesát. Nicméně musíme připustit, že malá část těchto defektorů z Východu mohly být podstavy čili lidé, kteří z rozhodnutí svých nadřízených útěk jenom předstírali, a potom předávali zpátky domů citlivé informace. Kolik těchto podstav bylo? Zprávy máme o několika jednotlivcích. Dokud nebude možné důkladně prostudovat archivy všech hlavních tajných služeb, tak se úplný počet nedovíme. Tedy asi nikdy.

Ovšem všechny tyto počty jsou podružné. Důležité jsou výsledky: zničení komunistické diktatury sovětského typu a osvobození čtvrt miliardy lidí z útlaku. A zabránění vzniku třetí světové války.

Ruský imperialismu nepohasl

Třebaže byl marxismus-leninismus v době rozpadu sovětského impéria dávno mrtvý, ruský imperialismus nepohasl a demokracie tam nezačala kvést, jak se na počátku devadesátých let 20. století zdálo. Nové impérium začal křísit ruský prezident Vladimír Putin, když v roce 2005 prohlásil, že největší katastrofou století byl rozpad Sovětského svazu. Později ministr zahraničí Sergej Lavrov zpochybnil všechny události v Evropě počínaje sjednocením Německa – prý jsou špatné. Jak si to máme vyložit? Soudruzi v Kremlu se nemohou smířit s tím, že Rusko přestalo být vedle Spojených států a komunistické Číny jednou ze supervelmocí, že spadlo do druhé kategorie.

Moskva nedokázala zabránit vstupu zemí střední a východní Evropy, které dříve patřily do Varšavské smlouvy, do Evropské unie a do NATO. Neměla ani sílu vetovat tento příklon trojici pobaltských států, které kdysi okupovala. Aspoň se tedy pokouší Evropu ovládnout ekonomicky a to se jí zčásti daří. Možnost vstupu Gruzie do NATO Kreml tak rozzuřil, že vyvolal válku, během níž uzurpoval číst jejího území. Totéž opakoval v roce 2014 na Ukrajině: odtrhl od ní poloostrov Krym a potom řídil vojenské operace na východě. Putin nemá úmysl Ukrajinu okupovat, to by bylo hospodářsky neúnosné, potřebuje však, aby zůstala slabá a ve vleku Ruska.

Při operacích na ukrajinském území se vynořil nový termín: hybridní vojáci. Tito vojáci jsou příslušníky ruské armády, kteří si údajně vzali dovolenou a na svých vypůjčených tancích a obrněncích odjeli bojovat na Ukrajinu. Jejich existenci Kreml jen váhavě připouští, ale spíš se snaží tvářit, že s tím nemá nic společného.

Tento nový způsob válčení není ničím novým. Severokorejským komunistům také pomáhali „čínští lidoví dobrovolníci“, což byly plně vyzbrojené divize pravidelné armády. „Hybridní válka“ vnáší nový prvek do válečné propagandy. A samozřejmě to dává nový druh munice pro ruské vlivové agenty na Západě.

Je to kvalitativně nová etapa postsovětské studené války. Pokračuje na zcela jiné, mnohem nebezpečnější úrovni. Určitá pravidla, která dosud v tajných válkách platila, najednou přestávají fungovat. Cíle tonou v mlze, rozmazávají se, boje jsou mnohem méně předvídatelné a nebezpečnější. Navíc nápor ruských tajných služeb proti Západu se ještě zmnohonásobil. Svět je najednou méně bezpečný.

To všechno ještě ruské vedení podtrhlo propagandistickou mašinérii, podle níž se USA, NATO a západní Evropa opět staly hlavními nepřáteli. A ve jménu nadřazenosti státu nad občanem zavrhuje všeobecné lidské hodnoty jako za komunismu. Rusko se vrací do carsko-bolševického středověku.

Zkrácená kapitola knihy Velké špionážní operace vrcholu, konce a dozvuků studené války (1965–1991), která vychází začátkem října.

Autor:
Témata: NATO




Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.