Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

Prohru v závodě o vysazení prvních lidí na Měsíci, který nakonec vyhráli suverénně Američané, zavinil vlastně Nikita Chruščov.

Ozářený lunární modul

Tento sovětský vůdce, který usedl na kremelský trůn po Stalinovi, proslul svým chvástáním. Vyhlásil, že Sovětský svaz předežene do dvaceti let Spojené státy ve výrobě oceli a dalších produktů, které považoval za výsostný znak státní prestiže a ukazatele bohatství. S rozkoší se vysmíval nemohoucnosti Američanů ve vypouštění umělých družic, automatických sond a nejnověji i člověka do kosmu. Sovětský tisk a rozhlas, stejně jako média jeho satelitů, mu statečně přizvukovaly. Známá je třeba karikatura, jak sovětský pohraničník ve skafandru razítkuje svému americkému kolegovi pas při jeho příletu na Měsíc. Chruščov Američany zkrátka podcenil.

Historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy

Zkoušky v blízkosti Země

Požár Apolla 1 na rampě Kennedyho kosmické základny v lednu 1967 zdržel celý projekt o půldruhého roku. Přesto už v době vyšetřování tohoto neštěstí, v září 1967, se formoval nový harmonogram letů. Nejdřív starty Saturnu 1B a Saturnu 5 bez lidí. Potom expedice Apollo 7 okolo Země. Další kabiny už bude vynášet výhradně Saturn 5 – nejprve kompletní loď, potom na vysokou dráhu, nakonec oblet Měsíce. O první přistání by se mohlo pokusit Apollo 11. Tři další výpravy víceméně zopakují program prvních průkopníků, teprve posádky Apolla 15, 16 a 17 dostanou složitější úkoly.

Vyvážení rakety Saturn 5 z montážní haly na rampu
Vyvážení rakety Saturn 5 z montážní haly na rampu


Saturn 5 a startovací komplex číslo 39 na Kennedyho základně měly premiéru 9. listopadu 1967. Tato největší raketa na světě odvezla do vesmíru kabinu Apollo 4. V apogeu ve výšce 17 402 kilometrů odhodila maketu lunárního výsadkového modulu (Lunar Module). Velitelská kabina se vrátila k Zemi stejnou rychlostí, jakou by vstupovala do atmosféry od Měsíce. I to byla důležitá zkouška. Na padácích přistála v Tichém oceánu poblíž Havaje. Úspěch takřka stoprocentní.

Při Apollu 5 se od 22. ledna 1968 zkoušely motory a další systémy LM. Bez ohledu na drobné obtíže se výsadkový člun pro Měsíc osvědčil.

Saturn 5 dopravil Apollo 6 na oběžnou dráhu 4. dubna 1968. Tentokrát se nakupilo několik závad.

Poslední zkouška bez lidí se však příliš nevydařila. Saturn 5 vynesl Apollo 6 do vesmíru 4. dubna. Dva motory J-2 druhého stupně předčasně dohořely, ale zato motor třetího stupně fungoval déle. Potom nevynesl loď na vysokou dráhu, zčásti ho zastoupil manévrovací motor Apolla, ale zbylo tak málo pohonných látek, že rychlost návratu z Měsíce nebylo možné napodobit. Přesto byli odborníci spokojeni – Saturn 5 se osvědčil.

Poprvé vynesla nová kosmická loď lidi 11. října. Saturn 1B dopravil Apollo 7, ale bez lunárního modulu, na jedenáctidenní cestu okolo Země. Walter Marty Schirra, Ronnie Walter Cunningham a Don Fulton Eisele překontrolovali všechny aparatury. Vadily drobnosti, nicméně nepříjemné drobnosti: nízká teplota, kvůli níž se nachladili a dostali rýmu, a jídlo, které měli s sebou, jim nechutnalo.

V září a v listopadu se připomněli Sověti. Vyslali k Měsíci Zond 5 a Zond 6 – automatické verze sojuzu – k Měsíci. Poprvé s přístroji, podruhé přidali pokusné psy.

Čtení Bible od Měsíce

Na mezinárodní konferenci o vesmíru, která se konala v srpnu ve Vídni, se šeptalo, že sovětští kosmonauti by měli koncem roku obletět Měsíc. Totéž potvrdila i výzvědná služba CIA.

Vedení NASA se rozhodlo, že když Apollo 7 uspěje, pošle Apollo 8 na cestu okolo Měsíce. Odborníci se okamžitě pustili do přepracovávání letových plánů. Veřejnost se to dověděla až 11. listopadu – aby tím Sověty zaskočili.

Saturn 5 vynesl Apollo 8 s Frankem Frederickem Bormanem, Jamesem Arthurem Lovellem a Williamem Alisonem Andersem k Měsíci 21. prosince 1968. Jejich loď musela zpočátku dosáhnout druhé kosmické rychlosti, tedy 11,2 km/s, čili 40 200 km/hod – tak rychle se dosud žádný člověk nepohyboval.

Pro jistotu letí Apollo 8 po takové dráze, že kdyby se manévrovací motor lodi nezapálil, automaticky se vrátí k Zemi. Naštěstí motor v době, kdy byli za Měsícem, zapracoval a postupně uvedl plavidlo na kruhovou dráhu ve výšce 112–113 km.

Kosmonauti především fotografovali měsíční povrch. A v době, kdy byl v severní Americe Štědrý večer, uspořádali televizní přenos.

„Posádka Apolla 8 má pro všechny lidi poselství, které bychom vám chtěli tlumočit,“ začal Anders rozechvělým hlasem. A četl z bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ Po něm pokračoval Lovell a nakonec Borman. „Posádka Apolla 8 se s vámi loučí, přeje vám dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a ať vám všem Bůh na staré dobré Zemi žehná,“ ukončil Borman. Tahle slova měla ohromný význam. Najednou se do vesmíru vrátil Bůh. První kosmonaut světa Jurij Gagarin totiž tvrdil, že tam nahoře žádného Boha nenašel.

Apollo 8 se šťastně vrátilo na Zemi.

Zkoušky lunárního modulu

Začátkem ledna 1969 představil ředitel NASA Thomas Paine novinářům Neila Aldena Armstronga, Edwina Eugena Aldrina a Michaela Collinse. Jestliže půjde všechno dobře, tihle tři muži poletí v lodi Apollo 11 k Měsíci a první dva přistanou na jeho povrchu. Vybral je jako vždy jejich šéf Donald Slayton, kosmonaut z první sedmičky, který kvůli zdravotním potížím nesměl letět; teprve později, kdy se ukázalo, že to není tak zlé, se i on vypravil do kosmu.

Armstrong, Collins a Aldrin při výcviku
Armstrong, Collins a Aldrin při výcviku


Ovšem před tím než odstartují k takovému historickému poslání, musí dvě posádky – nejméně dvě posádky – spoustu věcí ověřit. Takže poslání Apolla 11 ještě nebylo jisté.

Apollo 9 odstartovalo 3. března. Úkol: v blízkosti Země zjistit, jak se létá s lunárním modulem, ale zatím jenom v blízkosti Země. Tahle neforemná kabina na čtyřech vysokých nohách byla určena pouze pro cesty mimo zemskou atmosféru.

James McDivitt, David Randolph Scott a Russell Louis Schweickart odstartovali 3. března. Scott a Schweickart nasedli do lunárního modulu Spider (Pavouk) a odletěli s ním od mateřské lodi Gumdrop na 180 kilometrů. Fungoval výborně!

Další loď měla tuto úlohu zopakovat už u Měsíce. Apollo 10 s Thomasem Pattenem Staffordem, Eugenem Cernanem a Johnem Wattsem Youngem tam vyrazilo 18. května. Nejdřív stejně jako Apollo 8 zaparkovali okolo Měsíce. Potom Stanford a Cernan nasedli do lunárního modulu Snoopy a snesli se k povrchu našeho nebeského souseda až na 16 km. Lákalo je vykašlat se na plán a přistát tam, ale neměli dost paliva, museli se vrátit k mateřské lodi Charlie Brown, kde na ně čekal Young.

Předpisový let začal

Ve středu 16. července 1969 ráno se shromáždilo okolo floridského kosmodromu milion lidí. Pět a půl kilometru od rampy 36A postávalo tři a půl tisíce novinářů z 54 zemí. Další stovky lidí na tribuně prominentů, mezi nimi i profesor Hermann Oberth, jediný ze tří velkých teoretiků, který se dožil tohoto dne.

Posádku, která spala v operační budově pilotovaných letů asi 15 kilometrů od rampy, vzbudili po půl páté. Následovala lékařská prohlídka, snídaně, oblékání do skafandrů a odjezd k rampě.

Kosmonauti přecházejí můstkem z obslužné věže do své kabiny
Kosmonauti přecházejí můstkem z obslužné věže do své kabiny


V 6.52 místního času usedl Armstrong do levého křesla kabiny, do prostředního Aldrin a napravo Collins. Po sérii nezbytných procedur zatáhli technici v 8.49 můstek, který dosud spojoval vchod kabiny s montážní věží.
Zapálilo se všech pět motorů prvního stupně. Saturn 5 se odpoutal od rampy. Bylo 9.32 východoamerického letního času, 14.32 středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekundy světového.

Raketa vysoká 111 metrů se vymanila z mraku plamenů. Pomalu stoupala vzhůru. Odpadl první stupeň, odpadla záchranná věžička, třetí stupeň uvedl loď na parkovací dráhu okolo Země. Přetížení zmizelo, v kabině zavládlo beztíží. Dvě a čtvrt hodiny po startu se znovu zažehl motor třetího stupně a uvedl Apollo 11 na cestu k Měsíci.

Start je působivý jak zdálky...
Start je působivý jak zdálky...

... tak shora
... tak shora



Teď museli kosmonauti zvládnout složitou operaci, bez níž by na Měsíci nepřistáli. Celé soulodí bylo koncipováno tak, že velitelskou sekci, v níž seděli, a lunární modul (Lunar Module – LM) odděloval servisní část. Když inženýři tuto loď stavěli, ve chvatu nemohli na jiný způsob zapojení přijít. Pilot mateřské lodi Collins tedy musel tuto část plus servisní sekci odpojit od LM, otočit se a nabodnout čelo své kabiny na LM.

Kosmická loď získala definitivní podobu – vpředu LM napíchnutý na nos velitelské kabiny a za ní servisní modul. Stroj složený ze dvou milionů dílů. Houston zjistil, že Apollo letí velmi přesně, první plánovaná korekce je zbytečná. Cesta k Měsíci trvá tři dny. Posádka oživila a vyzkoušela LM, pořádala televizní exkurze po svém příbytku, objasňovala své úkoly.

Všechno fungovalo přesně podle plánu, až to bylo zarážející.

Třetí posádka okolo Měsíce

V sobotu 19. července ráno už viděli kosmonauti Měsíc jako obrovský koláč. A rychle se k němu přibližovali. „Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu,“ hlásil Armstrong. „Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“

Potom se Apollo 11 schovalo za Měsícem. Stejně jako před tím dva stroje i toto plavidlo letí po návratové dráze – kdyby motor selhal, vrátilo by se bez jakéhokoli pohonu pouze vlivem působení přitažlivých sil různých nebeských těles. Na šest minut zapnuli kosmonauti hlavní motor servisního modulu, který je uvedl na dráhu okolo něho.

„Poprvé se blížíme k místu přistání,“ ozval se Armstrong. „Právě přelétáváme Taruntius. Snímky a mapy z Apolla 8 a Apolla 10 nám hodně pomáhají při orientaci. Skutečně se to těm obrázkům dost podobá. Je to však stejný rozdíl, jako když se díváte na fotbal přímo anebo v televizi. Prostě být skutečně při tom, to se nedá ničím nahradit!“

V podvečer upravili znovu dráhu – dostali se do výšky 99,3 – 121,3 km, rychlost mají 1,6 km/s. Jeden oblet Měsíce jim trval 2 hodiny 8 minut 37 sekund. Z toho vždy 49 minut nebyla kosmická loď viditelná ze Země a neměla spojení s Houstonem.

V neděli měli v plánu přistání. Jaký budou mít úspěch? Až po 30 letech Armstrong a Aldrin přiznali, že s ním počítali na 50–60 %. Všichni věděli, že nejriskantnější bude zpáteční start – kdyby se jim porouchal LM, museli by tam zůstat a zemřeli by. Ostatně prezident Richard Nixon si pro tento případ nechal připravit smuteční řeč k národu.

Také sovětská automatická sonda Luna 15 mířila na Měsíc. Měla tam odebrat vzorky půdy a přivézt je zpátky. Sověti chtěli tímto způsobem dokázat, že k výzkumu tohoto nebeského tělesa nejsou zapotřebí lidé. Byl to trapný pokus o diskreditaci Američanů, který nevyšel – sonda se o Měsíc rozbila.

Dramatické přistání

Časně zrána si Armstrong a Aldrin oblékli skafandry. Zůstanou v nich po celou dobu pobytu – kdyby nějaký mikrometeorit poškodil kabinu, aby únik atmosféry z kabiny přežila.

Po dvanácté hodině se Lunární modul Eagle (Orel) během letu nad odvrácenou stranou Měsíce odpojil od mateřské lodi Columbia a zahájil samostatný let. Potom se vynořily vedle sebe. Collins z Columbie kontroloval, jestli má Eagle všechny čtyři přistávací nohy rozvinuté do správné polohy.

Armstrong oznámil: „Orel rozepjal křídla!“ Hlášení, které vešlo do dějin, pronesl kosmonaut bez rozmyšlení, spontánně.

Houston si vyměňuje s kosmonauty pokyny a hlášení. Všechno v pořádku. Při dalším letu nad odvrácenou stranou se zapálil motor LM a výsadkový člun se dostal na sestupnou dráhu s nejnižším bodem 15 km nad povrchem. Odtud by se mohli ještě vrátit bez složitého manévrování.

Další série kontrol, opět všechno v pořádku. Houston dal souhlas k dalšímu zapálení motoru LM. Tentokrát bude hořet až do přistání.

Modul letěl pozpátku, protože na spodu měl brzdicí motor. Kosmonauti, kteří dosud nic nevážili, začali pozvolna pociťovat přitažlivost Měsíce.

Sestup řídil Armstrong. V pravé ruce držel páku, kterou ovládal pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou pákou určoval rychlost sestupu. Aldrin tyhle ovládací prvky neměl, jeho úkolem bylo sledovat okénkem situaci a informovat o ní pilota. Dvojice si s Houstonem neustále vyměňovala informace.

Poplach! Světélko a číslice signalizovaly přetížení počítače. Nikdo neví, co se stalo.

Poplach byl vážný. Hrozilo nebezpečí, že by kosmonauti přestali svůj stroj ovládat. Naštěstí si pětadvacetiletý Jack Garman, který kontroloval LM z vedlejší místnosti, uvědomil, že program P 20, určený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity počítače, a program P 63, podle něhož probíhá první část motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby omylem fungovaly oba tyto programy současně, přetížily by palubní počítač o 4 %. Garman na to upozornil o rok staršího kolegu Stephena G. Balese, který seděl v hlavním sále řízení letu.

Potvrzeno! Je to tak. Program P 20 má nižší prioritu, sám počítač ho bude ignorovat. Bales požádal spojaře Charlese Dukea, aby posádku Eagle uklidnil. Ať vymažou blikající hlášení o závadě!

Ve výšce 9 000 metrů další poplach. Bales převzal od kosmonautů dohled nad přistávacím radarem a jim zůstalo jenom řízení sestupu.

Výška 4 160 metrů. Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se v osmé minutě sestupu natočil k Měsíci takřka jako helikoptéra. Teď už opravdu přistávali.

„Až asi ve výšce 1 000 metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v této chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je charakteristické pro poměry na Měsíci. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíže něho...“
Třetí poplach. Zvládli ho sami kosmonauti, hlášení vymazali z displeje.

Museli najít místo k přistání. Západní kráter nepřicházel v úvahu – příliš mnoho balvanů. Armstrong přešel na poloautomatické řízení, úplné ruční řízení si nechal v záloze.

Kosmonauti si ze snímků kolegů z lunárního modulu Apolla 10 zapamatovali některé orientační body. Teď je však neviděli. Kde jsme, proboha? I odborníky v Houstonu to znepokojilo. Co když se dostali úplně někam jinam a nezbude jim nic jiného, než aby se vrátili, aniž by dosedli?

Ve výšce 60 metrů se rozsvítila kontrolka MNOŽSTVÍ. Měli tedy palivo jenom na 114 vteřin letu. Jenže pod sebou pořád viděli samé balvany. Jsme jinde!
„Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mně při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení...“

Poslední suchá hlášení. Konečně přistáli! Necelých 30 sekund před vyčerpáním paliva.

Armstrong oznámil: „HOUSTONE! ZDE ZÁKLADNA TRANQUILLITY! OREL PŘISTÁL!“ I tohle hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.
Charles Duke mu s ulehčením odpověděl: „Příjem! Tranquillity! Sledujeme vás zdola. Spousta mládenců z vás zezelenala. Teď už zase dýcháme! Tisíceré díky!“
Neděle 20. července 1969. Po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – ve 20 hodin 17 minut 39 sekund světového času čili v 15.17:39 centrálního letního času čili ve 21.17:39 středoevropského času – přistál na půdě jiného nebeského tělesa člověk. Místo přistání 0.67408 stupně severní šířky a 23.47297 stupně východní délky Měsíce.

Lidé v hlavním řídícím sálu v Houstonu s napětím sledovali muže na Měsíci
Lidé v hlavním řídícím sálu v Houstonu s napětím sledovali muže na Měsíci


Eagle dosedl v přistávací oblasti číslo dvě na jihovýchodním okraji Moře klidu. A latinské označení tohoto lunárního útvaru Mare Tranquillitatis s americkou koncovkou se teď stalo synonymem první návštěvy na Měsíci. Původně vybrané místo Home Plate přeletěli asi o šest kilometrů. Zavinila to souhra několika nepřesností, jak se ukázalo později.

Ředitel NASA Thomas Paine konstatoval: „Kdyby nebyl na palubě lunárního modulu člověk, patrně by se přistání nezdařilo.“

Na žádné oslavy neměli kosmonauti čas. Museli překontrolovat všechny aparatury. Zajistit, aby mohli v případě nutnosti okamžitě odstartovat.

Velký skok pro lidstvo

Poprvé se dívali pozemšťané na povrch Měsíce zblízka. „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě,“ tvrdil Armstrong. „Nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily.“

Aldrin hlásil Houstonu: „Rádi bychom vám popsali, jak to okolo nás vypadá, jenže je to sbírka všech možných tvarů, úhlů, zrnitosti. Ať si vzpomenete na jakýkoliv kámen, všechny druhy tady můžete najít. Barvy silně závisí na směru, kterým se díváte vzhledem k fázi 0“ – tedy směrem od Slunce. „Vůbec to nevypadá, že by tady byly všechny barvy najednou. Zdá se, že některé kameny a balvany, kterých je v okolí požehnaně, budou mít zajímavé zabarvení.“

Aniž to dopředu prozradil, Aldrin se chystal sloužit na Měsíci kratičkou mši: „Tady pilot lunárního modulu! Rád bych využil této příležitosti a požádal každého, kdo poslouchá, ať je to kdokoliv, aby se na okamžik zastavil a rozjímal o událostech posledních několika hodin.“
Z osobního balíčku, vyňal chléb, skleněný kalich s vínem, které je v něm hermeticky uzavřeno, a položil je na stoleček před počítač záložního navigačního systému. Pak přečetl několik odstavců z bible a symbolicky oslavil svaté přijímání.

Kosmonauti se začali chystat k výstupu na povrch. Původně si měli nejdřív trochu oddechnout. Ale už dřív požádali o svolení, aby mohli jít na vycházku okamžitě. Velitelství souhlasilo – stejně by neusnuli.

Ve tři čtvrtě na deset večer houstonského času povolilo řídící středisko, aby odhermetizovali kabinu. Pomalu vypustili atmosféru. Za deset minut deset otevřeli dvířka.
Armstrong se začal soukat na verandičku modulu. Po čtyřech a pozpátku, jinak by to ani nešlo. Na zádech měl osobní klimatizační aparaturu, která váží na Zemi 54 kilogramy – ve světě, kde je šestkrát menší přitažlivost než na modré planetě, byla šestkrát lehčí, ale stejně objemná. Aldrin mu radil, co má dělat.

Začal televizní přenos. Na obrazovkách se vynořuje najezený černobílý stín lunárního modulu stojícího na povrchu Měsíce. Přesto tahle technicky mizerná reportáž vešla do dějin. Kosmonaut opatrně našlapoval, každý krok byl zkouškou.

„Jsem na spodku žebříku,“ referoval. „Patky nožiček lunárního modulu nejsou zabořeny více než tři až pět centimetrů, ačkoli povrch se zdá velmi, velmi jemný, když se k němu přibližujete. Vypadá to téměř jako prach. Je velmi jemný. Je to teď velmi pěkné...“
Položil nohu na měsíční povrch, ale hned si stoupl zpátky. Chtěl se ujistit, že ten metr, který dělil konec žebříku od Měsíce, rychle zvládne.

„Teď se pustím lunárního modulu.... JE TO MALÝ KROK PRO ČLOVĚKA – A VELKÝ SKOK PRO LIDSTVO!“
Neděle 20. července 1969 přesně 21.56:21 centrálního amerického letního času – pondělí 21. července 2.56:21 času světového čili 3.56:21 středoevropského. Po 109 hodinách 24 minutách 20 sekundách letu se první člověk dotkl půdy jiného nebeského tělesa.

Aldrin u lunárního modulu
Aldrin u lunárního modulu


Houston nedočkavě vybídl Armstronga, aby popsal první kroky. „Povrch je velmi jemný a prašný... Snadno mi víří pod nohama. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškové dřevěné uhlí na podrážkách a na povrchu mých přezůvek. Bořím se jenom zlomek centimetru. Může to být necelého půl centimetru, ale stopy a šlépěje jsou vidět v jemných prachových částicích.“

A za okamžik: „Vypadá to, že při chůzi nebudeme mít žádné potíže, které jsme předpokládali. Je to snad ještě snazší než na simulátoru pro jednu šestinu přitažlivosti, v němž jsme trénovali na Zemi. Opravdu, procházení mi nedělá žádné potíže. Přistávací motor nevytvořil vůbec kráter. Mezi tryskou a povrchem je vzdálenost tak asi 30 centimetrů. Jsme skutečně na velmi rovném místě. Vidím náznaky paprsků, které způsobil náš přistávací motor, ale jsou velmi nevýrazné...“

Kosmonauti přestěhovali na měsíční povrch televizní kameru. Armstrong pořídil několik fotografických záběrů a sebral pár vzorků. Kdyby museli předčasně odstartovat, aby přivezli aspoň minimální kořist.
„To je hrozně zajímavé,“ pokračoval v popisu. „Je tady velmi měkký povrch. Jenže když jsem tu a tam zajel lopatkou, narazila na něco tvrdého, ale zdá se mi, že je to velmi soudržný materiál stejného druhu. Pokusím se nějaký kámen vydolovat. Tady je!“ Ukázal do kamery kus Měsíce.

„Má to svou zvláštní krásu. Podobá se to vysokohorským pouštím ve Spojených státech. Trochu je to odlišné, ale skutečně hezké.“

Armstong na povrchu
Armstrong na povrchu


Aldrin z posledního schůdku LM seskočil. A hned to okomentoval: „Myslím, že tady nemůžeme spolu moc skákat. A je těžké říct, jestli to jsou mračna prachu anebo horniny... Jak jsem tak rychle seskočil, umazal jsem si kafandr.“

Vyzkoušeli různé druhy chůze. Klimatizační aparatura na zádech je tížila natolik, že měli tendenci padat dozadu. Museli si dávat pozor.

„Ani Neil, ani já jsme neshledali práci na Měsíci namáhavou,“ vysvětloval později Aldrin. „Ani na chvíli jsme neměli chuť odpočívat. S některými nástroji se tam pracovalo lépe než na Zemi.“

Museli slavnostně zahájit svou návštěvu. Na přední přistávací noze jeho spodní části, která zůstane na Měsíci, je malá plaketa. Dvě polokoule představují Zemi. Pod nimi nápis: „Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec L. P. 1969. Přišli jsme v míru jménem všeho lidstva.“ Podepsáni členové posádky Apolla 11 a prezident Spojených států. Dále je tam pamětní nápis se jmény pěti kosmonautů, kteří se stali obětí svého povolání: Virgila Grissoma, Edwarda Whitea, Rogera Chaffeeho, Vladimira Komarova a Jurije Gagarina. A ve formě mikrotečky mírová poselství 73 státníků z celého světa.

Plaketa na spodní části lunárního modulu, jíž kosmonauti vzdali čest padlým kolegům
Plaketa na spodní části lunárního modulu, jíž kosmonauti vzdali čest padlým kolegům


Kosmonauti ještě chvíli sbírali vzorky. Potom Armstrong pokračoval v televizní reportáži a fotografování, zatímco Aldrin vybalil vědecké přístroje. Když vztyčovali americkou vlajku, vytvořenou ze speciálních materiálů, pozdravil je prezident Nixon.

Mezitím Collins v mateřské lodi Columbia hledal stopy po kamarádech na měsíčním povrchu. Marně, nic nezahlédl. A řídícímu středisku jako vzorný žák tvrdil, že mu to vůbec nevadí.

Oba návštěvníci Měsíce zůstávali takřka naprosto klidní. Jejich tep se pohyboval mezi 90 až 100 údery za minutu. Armstrong odešel až na 30 metrů od LM.
„Všeobecně lze říct, že pobyt ve stínu nemá žádný vliv na teplotu uvnitř skafandru,“ konstatoval Aldrin. „Trochu je to cítit jenom v přílbě.“

Nakonec nainstalovali soubor vědeckých přístrojů: laserové zrcadlo, které má odrážet paprsky vysílané ze Země zase zpátky, a tím se zpřesnit vzdálenost mezi oběma nebeskými tělesy na decimetry, seizmometr pro registraci otřesů Měsíce a dvojici slunečních panelů, která je bude zásobovat energií.

„Pracovat v gravitačním poli Měsíce je hotové potěšení,“ tvrdil Armstrong. „Vůbec se při tom neunavíte. Já jsem měl po celou dobu jediný problém – rád bych viděl kousek dál. Hrozně rád bych si vyšel na nejbližší kopeček.“

Ještě sebrali dva druhy speciálních vzorků. Nejprve takzvané dokumentované, kdy horniny nejprve ofotografovali v mateřském terénu, a teprve potom je nabrali. A potom zatloukli do povrchu dvě trubky, jimiž nabrali sloupce horniny.

Nadšením a námahou se jim zvedl pulz. Aldrinovi stoupl na 125 tepů za minutu. Armstrongovi dokonce na 160.
Po 102 minutách 18 sekundách se Aldrin vyšplhal po žebříku do kabiny. Armstrong mu dopravil nahoru po primitivní lanovce dvě bedny se vzorky, kameru a další drobnosti. Armstrong odešel po 133 minutách a 12 sekundách.

„Rád bych věděl, jak dlouho budou naše stopy na Měsíci ještě patrné,“ povzdech si později Aldrin. „Pro otisky stop tam je půda přímo ideální. Jak se ukázalo, lehký prachový materiál je soudržný a dá se dobře formovat.“

Pocta vlajce, pod níž tam přiletěli
Pocta vlajce, pod níž tam přiletěli


Ve znamení Julese Verna

Kosmonauti opět překontrolovali LM, jestli je připraven k okamžitému odletu. Trvalo jim to dlouho, byli unaveni. A potom si odpočinuli. Pak museli ještě otevřít dvířka kabiny a vyhodit ven nepotřebné věci.

Teprve potom si mohli odpočinout. Armstrong si pustil z magnetofonu Novosvětskou od českého skladatele Antonína Dvořáka. Cítil v tom symbol, ale i pro uklidnění.
Pokusili se usnout, ale moc se jim to nedařilo. Bylo jim chladno, ani maximální teplota ve skafandrech nepomohla. Po sedmi hodinách ještě rekapitulovali svou výpravu.

„Přistáli jsme v poměrně rovném kráterovém poli s protáhlými a kruhovými sekundárními krátery, z nichž většina – bez ohledu na velikost a existenci paprsků – má valy,“ hlásil Aldrin. „Základní hmotou, která tvoří povrch této oblasti, je velmi jemný písek až prach. Z pozemských věcí bych to mohl nejlépe přirovnat k práškovému grafitu. V této hmotě jsou rozsety kameny nejrůznějších tvarů a struktury – zaoblené i hranaté, mnohé nestejnorodé. Jak jsem už říkal, viděl jsem některé připomínající obyčejný čedič a jiné, které byly nějakou jeho odrůdou. Jedny bez krystalů, jiné s bílými vrostlými krystaly, možná od 1 do 5 %... Jsme v balvanovém poli, s asi půlmetrovými balvany, několik jich je ještě větších. Některé leží na povrchu, jiné jsou částečně odkryté a ostatní jen tak vykukují. Kdybychom kopali, asi bychom narazili i na balvany skryté jenom několik centimetrů pod povrchem.“

Neděle 21. července 12.54 centrálního amerického letního času. Po 21 hodinách 36 minutách 20 sekundách pobytu na Měsíci Eagle odstartoval. Z trysky na spodku horní části LM vyšlehly plameny a půlka modulu vyrazila vzhůru, zatímco spodní tam jako startovací rampa zůstala.

„Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoliv zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno...“

Za necelou hodinu dostihl Eagle Columbii a spojil se s ní. Armstrong a Aldrin se průlezem přesoukali do velitelské lodi. Collins zvýšil průtok kyslíku, aby k němu kamarádi přicházeli „proti větru“ a nezanesli do lodi příliš mnoho prachu. „Uvolnil jsem přístup ke spojovacímu tunelu a vydal jsem se chlapcům naproti. Když jsem je uviděl, jejich oči zářily jako malé knoflíky. Byl jsem bezmezně šťastný, že je mám oba zase v lodi.“

Nakonec odhodili i startovní část Eaglu. Pozdě večer se nad odvrácenou stranou Měsíce zapálil hlavní motor servisní sekce a Apollo 11 zamířilo k Zemi.

Měli dost času, aby si popovídali a promysleli, co by mohli povědět televizním divákům při posledním televizním přenosu.

Před sto lety napsal Jules Verne knihu o výpravě k Měsíci,“ zahájil pořad Armstrong. „Jeho Kolumbiáda startovala z Floridy a po obletu Měsíce přistála v Pacifiku. V okamžiku, kdy se Columbia moderního věku blíží k planetě Zemi, zdá se její posádce vhodné podělit se s vámi o několik úvah. První má slovo Mike Collins.“
„Tato cesta nás tří k Měsíci se vám může zdát jednoduchá anebo snadná. Chtěl bych vás však ujistit, že tomu tak nebylo. Saturn 5, který nás navedl na dráhu, je neuvěřitelně složitým kouskem techniky. Přitom každá jeho součástka pracovala perfektně. Počítač, který vidíte nad mou hlavou, obsahuje ,slovník’ 38 000 slov, pečlivě vybraných, aby byl pro nás, pro posádku, co možná nejužitečnější. Vypínač, který skrývám v dlani, je pouze jedním ze 300 podobných ve velitelské sekci.

Kromě toho jsou zde tisíce pojistek, pák, kliček a jiných zařízení. Motor na zádi naší pomocné sekce musel prostě fungovat bez poruchy, jinak bychom zůstali navěky uvězněni na dráze okolo Měsíce. Padáky nad mou hlavou musí ráno přesně zapracovat, jinak spadneme jako olovnice vržená do hlubin Tichého oceánu. Vždy jsme však našemu zařízení důvěřovali a důvěřovat nepřestáváme. Všechno se to stalo skutkem jenom díky krvi, potu a slzám mnoha lidí. Především díky americkým dělníkům, kteří dali v továrnách dohromady tohle veledílo techniky. Zadruhé díky vyčerpávající práci zkušebních týmů během montáže a přejímacích zkoušek. A konečně je to zásluha všech lidí ve Středisku pilotovaných letů – jak z vedení, tak z oddělení přípravy letových plánů, řízení letu a v neposlední řadě i z oddělení pro výcvik posádek. Tento let je něco jako periskop ponorky. Vy vidíte jenom tři z nás, ale z námi jsou tisíce dalších, a jim všem bychom chtěli moc a moc poděkovat.“

Slova se ujal Aldrin: „Když jsme tady na palubě kosmické lodi mezi sebou diskutovali o událostech posledních dvou tří dnů, dospěli jsme k závěru, že to nebyla pouze cesta tří mužů k Měsíci. Dokonce to ani nebyl výsledek úsilí jednoho národa. Cítíme, že pronikat do neznáma se stalo symbolem nenasytné lidské zvídavosti. Domníváme se, že Neilova slova při prvním kroku po měsíčním povrchu – ,Je to malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo’ – tyhle pocity pěkně vystihují. Myslím, že poměrná snadnost, s jakou jsme tuto expedici zvládli, jenom zdůrazňuje aktuálnost našeho rozhodnutí. Dnes cítím, že jsme schopni vytyčit si ještě náročnější úkoly při dobývání vesmíru.“

Vysílání uzavřel Armstrong: „Prameny naší cesty musíme především hledat v historii a v dílech velikánů vědy, jejichž práce předcházela našemu úsilí. Pak za ni vděčíme americkému národu, který projevil svou vůli a přání pustit se do něho. Dále čtyřem vládám a čtyřem kongresům, které tuto vůli uskutečnily. Konečně také NASA a průmyslovým kolektivům, které postavily naši kosmickou loď, Saturn, Columbii. Eagle a EMU – skafandr, který byl naší malou kosmickou lodí na měsíčním povrchu. Zvláště bychom rádi poděkovali Američanům, kteří postavili, zkonstruovali a vyzkoušeli tuhle kosmickou loď, vložili do ní svá srdce i svůj důvtip.“

Armstrong - první člověk na Měsíci
Armstrong - první člověk na Měsíci

 Můj největší životní zážitek: NA STARTU APOLLA 11

Znak Apolla 11
Znak Apolla 11


Je osm ráno a slunce praží jako u nás doma v nejžhavější den v pravé poledne. Navíc je tu vysoká vlhkost, prádlo bych mohl měnit každou hodinu. Je středa 16. července 1969 a jsme na Kennedyho kosmické základně na Floridě.

Lidí na pláži přibývá. Většinou s fotoaparáty, jiní s kamerou, další s mikrofony – všichni jsou to novináři. S Jirkou Dienstbierem jsme tady jediní reportéři z Československa – on jako stálý zpravodaj rozhlasu ve Washingtonu, já za Mladou frontu. A pak ještě někde pobíhá Oldřich Karásek ověšený fotoaparáty.

Nakonec se nás tady sešlo na tři a půl tisíce. Všichni postáváme, jenom vzadu jsou dvě tribuny pro stálé zpravodaje. Nalevo za ohradou další tribuna pro prominenty a o kus dál nejprostornější budova světa VAB – tam se montují Saturny 5 s loděmi Apollo.

Všichni novináři se půl kilometru před Saturnem 5 den před startem fotografovali - i Karel Pacner
Všichni novináři se půl kilometru před Saturnem 5 den před startem fotografovali - i Karel Pacner

Jedno tohle soulodí je před námi na obzoru dálce pět a půl kilometru – tyčí se tam jako malá bizarní tužka. Mezi špinavě žlutým pískem našeho novinářského stanoviště leží modrá plocha Banánové řeky i tropicky jasná zeleň ostrovů. Ještě včera při exkurzi po kosmodromu nás pustili na půl kilometru od ní – blíž ne kvůli čerpání paliva. A teď jsme tak daleko proto, že kdyby raketa vybuchla, způsobila by katastrofu jako malá atomová bomba.

Odpočítávání
Na obrazovkách televizorů, které jsou rozesety na stojanech po písku před dvěma dřevěnými novinářskými tribunami, se střídají záběry rukou a hlav astronautů ležících ve své kabině s postavami mužů u pultů v sále velitelství startu… A tlampače informují o postupu příprav.
Konečně se blíží okamžik startu. Odpočítávání se z minut mění na sekundy. Hlasatel Jack King má elektrizující bas.
Zpod rakety vyráží oheň. „…čtyři – tři – dvě…“ Vím, že všech pět motorů prvního stupně hoří. Teď se má raketa odpoutávat od rampy, ale to na tu dálku nepoznáváme.¨ Přesto všichni řveme „Hurááá! Hurááá!“

Raketa se topí v rudém jezeru ohně, který se rozlil do všech stran. Rozechvívá se v rudém plameni, který se rozvaluje po slunci prozářeném Atlantiku, jehož břehy leží najednou u našich nohou.
„…jedna, NULA!…“ Raketa má být necelé dva centimetry nad startovací rampou, kterou zalévají hektolitry chladicí vody.
Na hodinky se nedívám, přesný čas se dozvím z tiskové zprávy. Mrak plamenů stále objímá polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit.

Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo „nula“, raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stoupá pomalu, beze spěchu. Opírá se o svůj rudý chvost. Stále ještě nepospíchá, třebaže s každým metrem trochu zvyšuje rychlost. Je jak marnivá, nicméně důstojná dáma, která se musí na počátku své poslední cesty předvést zástupům filmařů, fotoreportérů a diváků. Lidský důmysl se vydává na cestu, aby překonal fantazii generací. A my se očima vpíjíme do obrazu před námi, abychom si odnesli z jeho kouzla aspoň kousek.

Ticho prvních sekund přerývají strašlivé rány – jako by mně rachotil kulomet u ucha. Šest sekund od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A země se chvěje. Rozhlížím se opatrně okolo. Ne, všichni jsou klidní, nic se neděje, zemětřesení vyvolávané silou motorů je nepochybně součástí tohoto divadla.

Potom se ze spodku rakety, která splývá s hedvábným oparem nad našimi hlavami, se odděluje jakýsi bílý špendlík. Vyhořelý první stupeň padá do moře. Mezitím se zapaluje pět motorů druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračuje v letu. Nakonec ze špičky velitelské lodi odpadává záchranná věžička. Nyní ji astronauti už nepotřebují. A nám se ztrácí Apollo 11 z očí. Rozplývá se kdesi v modrém nebi.
Zážitek na celý život. Viděl jsem startovat první lidi na Měsíc. Jen aby se jim to povedlo a v pořádku se vrátili!

Půjčuji si od Jirky kufříkový psací stroj a vyklepávám zprávu pro noviny. Potom zvedám žluté lístky papíru a přibíhá – ano, přibíhá – poslíček telegrafní firmy Western Union, aby mou depeši někam odnesl.

V řídícím středisku
Jirka druhý den odjíždí autem do Georgie a já letím do Houstonu, odkud se řídí celý let. Hned na letišti si musím najmout auto, protože na helikoptéru ani taxíka bych neměl. I když jsem doma jezdil jenom stařičkým předválečným vozem otce na poklidných silnicích Klatovska, v Texasu zápasím za velkého provozu s nejmodernějším typem americkým.

Vzduch je přesycen naftou a vlhkostí. Magické Středisko pilotovaných letů leží na jižním okraji města, asi čtyřicet kilometrů od centra, na předměstí Nassau Bay, nedaleko vod Mexického zálivu. Snad všechno, co tady vidím, vyrostlo v posledních několika letech, narýsováno podle pravítek architektů. Novinářů tady působí podstatně méně než na Floridě – přesně 693, přitom každý z nás může mít v tiskovém středisku svůj vlastní stůl.
V okolí žijí astronauti se svými rodinami. Armstrong koupil bungalov v sídlišti El Lago, deset minut jízdy autem od střediska. Aldrin a Collins mají podobné vilky přímo v Nassau Bay – ve „vesnici kosmonautů", jak se zde říká. Neboť v tomto sídlišti nedaleko hlavní brány střediska se zabydlela polovina z padesáti kosmonautů.

Ve velkém sálu tiskového střediska jsou opět obrazovky, na kterých sledujeme, co se děje v kosmu anebo v hlavním sálu řízení. Všude pobíhají chlapci, zřejmě studenti, ve žlutých košilích telegrafní společnosti. A pracovnice NASA nosí nové a nové stránky přepisů rozhovorů mezi astronauty a Zemí. V těch nejdůležitějších chvílích pouhých 20–30 minut od události, jako třeba po přistání lunárního modulu na Měsíci a po vystoupení Armstronga a Aldrina na jeho povrch.

To je obrovská výhoda, protože stačí vzít list s dialogy, napsat na něj číslo dálnopisu mé pražské redakce a číslo mé kreditní karty – a už s ním chlapec letí k písařkám. Text přeloží v Praze a já se mohu věnovat psaní reportáže. Ovšem, jak se ukázalo později, rozhovory o těch kritických okamžicích nad Měsícem, kdy kosmonauty zlobil počítač a potom dlouho hledali místo na přistání, byly mírně proškrtané, podrobnosti jsme se dověděli až po několika měsících.

Přistávali v sobotu pozdě večer. Seděli jsme u svých stolů anebo postávali, obraz jsme měli z řídicího střediska. A k tomu stručná hlášení v „nasačtině“ – ve zkratkách a termínech, kterým jsme my nezasvěcení často nerozuměli. Ovšem slova o přistání na základně Tranquillity jsme pochopili všichni – a zase velké „Hurááá!“
Někteří kolegové se okamžitě vzájemně interviewovali – všichni to považovali za stejně velkou událost jako vylodění Krištofa Kolumba v Americe. Mne si všimli nějací reportéři z Jižní Koreje a chtěli vědět, jestli je u nás cenzura. Statečně jsem odpovídal, že nikoliv, i když o tom, co se z mých reportáží v Praze tiskne, jsem neměl ani ponětí.

Teď budou astronauti nahoře chvilku makat. Mezitím mohu napsat reportáž, přidat k ní několik listů dialogů a zvednout ruku, aby si mne všiml poslíček. Potom se přidávám k lidem, kteří se přesunují do kinosálu. Sledujeme tam první opatrné kroky obou astronautů po Měsíci. Na velké obrazovce to je úchvatná podívaná – jako by k nám z ní vystupovali. Skoro dvě hodiny jsme seděli přikovaní v křeslech a měli jsme pocit, že jsme tam s nimi. Opět zážitek, jaký bych u malého domácího televizoru nezískal.

A potom jsem jako obvykle sebral listy s dialogy, napsal reportáž, zvedl ruku… Po startu kosmonautů z Měsíce, jejich spojení s mateřskou lodí a odletem k Zemi to přestávalo být zajímavé. Přistání v Pacifiku je rutina. Tiskové středisko se vylidňovalo. Na dialogy Země–vesmír a další tiskoviny jsem si musel koupit dva kufry, jinak bych je neuvezl.

Co se dělo v Praze? Všechno, co jsem napsal, Mladá fronta otiskla. Žádná cenzura ještě neexistovala. Zrovna tak televize a rozhlas vysílaly reportáže bez omezení. Jedině Jirka Dienstbier nesměl do rádia žádnou reportáž posílat – to mně prozradil až po letech, už doma.

Další putování
Z Houstonu jsem odletěl do Santa Fe, odkud jsem zase půjčeným autem vyrazil do Los Alamos, kde za druhé světové války vyvíjeli atomovou bombu. Los Alamos je typicky americké město se stroze účelnou architekturou. Jenom západní část obývaná neobyčejně dobře placenými vědci je pro oko Evropana přijatelnější – připomíná spíše lesní čtvrť.
Jižně od centra, na vysokém kopci, leží proslulé laboratoře. Zvenku se od jiných atomových ústavů neliší. Je to komplex moderních budov nejrůznějších tvarů. Ostatně všechny byly postaveny až po válce. Z průkopnické válečné epochy zůstal v Los Alamos jedině objekt, v němž je umístěno Vědecké muzeum.

Když jsem zaparkoval auto, vešel do muzea, chtěl si koupit lístek, dověděl jsem se, že vstup je volný. Každý americký občan má právo vědět, na co jsou vydávány peníze, které ročně odvádí na daních – a cizinci se s tím svezou. Moje koktavá angličtina byla však pro průvodkyni důvodem, aby se zeptala, odkud jsem. „Novinář z Československa, který byl akreditován u NASA při letu Apolla 11?“ udivila se. „Tak počkejte okamžik!“ A zmizela kdesi v kanceláři.

Novinář z komunistického Československa! Trochu mě poléval pot. Možná že pro občany z těchto zemí je Los Alamos pořád ještě zakázaným územím. Už jsem se viděl, jak mě odvádějí agenti federální policie FBI a já jim marně dokazuji, že nejsem žádný špion... Paní se za chvilku vrátila – vrátila se sama! – a v ruce držela aktovku naditou nějakými brožurami a časopisy. „Tady máte nějaké materiály. Pokud vím, jste první východoevropský novinář, který nás navštívil. Nejlépe bude, když se přidáte k některé skupině návštěvníků, se kterou jde průvodce...“

A tak jsem procházel muzeem. Je to jedinečné místo k praktickému předvedení nejrůznějších principů fyziky pro studenty i nestudenty. Na malém dvorku jsem si vyfotografoval makety atomových zbraní, neboť muzeum je „jediným místem z laboratoří, kde jsou fotoaparáty vítány“, jak praví nápis.

Vlastní laboratoře jsem si bohužel prohlédnout nemohl. Tam je přístup náramně složitý.
Poslední mou zastávkou bylo Marshallovo kosmické středisko v Huntsvillu v Alabamě, jehož ředitelem byl Wernher von Braun. Tam vyvíjeli raketu Saturn 5.

Prošel jsem celým centrem. Nejvíc mne upoutal gigantický vodní bazén, ve kterém astronauti nacvičovali výstupy do volného kosmického prostoru. Právě tam byla ponořená maketa budoucí stanice Skylab.

Von Braun tam nebyl, aspoň mně zavedli k jednomu z jeho náměstků, původem sudetskému Němci. Ten se v úvodu pokusil o češtinu: „Tóprý den!“ Narodil se někde v severních Čechách, ale brzy se odstěhoval do říše, kde také vystudoval. Byla to spíše zdvořilostní návštěva, i když pár vět do magnetofonu mi pověděl.

Bez jakýchkoliv formalit
Bylo snadné se dostat v létě 1969 služebně do USA? Ano, bylo, žádné složité schvalování ještě neexistovalo.

Když se na podzim 1968 konal mezinárodní astronautický kongres v New Yorku, někteří moji pražští kolegové získali od svých šéfů peníze k účasti. A potom navštívili Kennedyho kosmické středisko na Floridě, odkud startují astronauti. Záviděl jsem jim a po redakci jsem začal rozhlašovat, že musím do USA příští rok na start prvních lidí na Měsíc. Postupem času jsem získal dojem, že to všichni berou jako hotovou věc. Cesty do Ameriky byly totiž výjimečné, vůbec se nepamatuji, že by tam někdo služebně pobýval.
Na jaře 1969 NASA určila, že Apollo 11, jehož cílem bude Měsíc, vypustí 16. července. Zašel jsem tedy za Zdeňkem Domkářem, který byl po Mirkovi Jelínkovi šéfredaktorem. Zdeněk, který donedávna šéfoval víkendovou přílohu, kývl: „Pojedeš, zařídím to na podniku.“

Asi tři týdny před startem jsem zašel na americké velvyslanectví za tiskovým atašé panem Falkiewiczem. Znal jsem ho od loňska, kdy americká ambasáda začala zvát některé novináře na promítání filmů o výpravách kosmonautů projektu Apollo. Je takřka jisté, že se najdou peníze na moji cestu do USA, a proto ho prosím o akreditaci u NASA a o povolení k návštěvě atomových laboratoří v Los Alamos.

Za deset dnů přišlo z Washingtonu sdělení, že pro Apollo 11 jsem akreditován, úředník, u něhož se mám hlásit na Kennedyho mysu se jmenuje George Thompson, telefon má ten a ten, a pokud mě vyhovuje pokoj za 12 dolarů, pak má číslo 105 v jedné vysokoškolské koleji ve městě Melbourne; ovšem vzhledem k tomu, že Melbourne je od kosmodromu vzdáleno asi 60 kilometrů a na Floridě neexistuje místní doprava, doporučují mi, ať si buď najmu auto anebo používám taxíka; a pokud jde o ostatní věci, ať se laskavě domluvím s Mr. Bauerem, šéfem oddělení Informační služby, které se stará o zahraniční korespondenty v USA.
V redakci jsme připravovali k vypuštění Apolla 11 celé číslo Víkendu. Kamaráda Tondu Vítka jsem poprosil, aby mně udělal malý příruční seznam všech zkratek, které NASA používá v projektu Apollo – bez toho bych se v jejich tiskových zprávách těžko vyznal.

Potom se najednou ozval telefon. Ekonomický náměstek ředitele Josef Mikeš se ptal, jestli opravdu potřebuju diety 500 dolarů. Prý je to skoro celý devizový příděl redakce na nějaké období, možná čtvrtletí nebo tak nějak, už se nepamatuju. Odpověděl jsem mu: „Pepíku, vždyť já chci méně, než je oficiální limit.“

Kamarádi v rozhlasu mně dali telefon na Jirku Dientsbiera, který byl ve Washingtonu jejich stálým zpravodajem. Věděl jsem, že má jet na Floridu taky, proto jsem se chtěl s ním svézt.

Kdyby Apollo startovalo na podzim 1969, už bych se tam nedostal. Nastoupil nový normalizační šéfredaktor MF a všechny služební cesty se složitě schvalovaly na ÚV KSČ a na Svazu mládeže. Na Západ se přestalo na nějakou dobu jezdit. O tom, že bych se vydal do USA, abych psal o tom, jak Američané pokořili Sověty v závodu o Měsíc, bych mohl jenom tiše snít.

  • Karel Pacner

Z Pacifiku do biologické karantény


Přistávali ve čtvrtek 24. července 1969.
Před polednem odhodila posádka od velitelské kabiny už nepotřebný servisní modul. Loď vážící pouhých 5 570 kilogramů vstoupila rychlostí 11 032 m/s ve výšce 120 km do atmosféry.

Po 20 km se kabina dostala do pekla, které spálilo všechny rádiové antény. Okolo kabiny se vytvořil mrak ionizovaných částic o teplotě až 4 000 °C.
Ve výšce 92 km se projevil brzdicí vliv atmosféry. Ploché dno kabiny před sebou stlačovalo jako podušku proud vzduchu, který současně brzdil její rychlost. Ve výšce 60 km vzrostl vztlak natolik, že ladným obloukem vynesl loď o 25 km vzhůru... To jsou dva známé skoky využívající zákonů aerodynamiky k plavnému zbrzdění z druhé kosmické rychlosti.

Ve výšce 66 km se kosmonauti znovu ohlásili: „Vše OK!“
Ve výšce 7 100 metrů automaticky vypustilo Apollo dva stabilizační padáky o průměru 4 metrů. Ve výšce 3 200 metrů otevřely tři vytahovací padáky tři padáky hlavní, každý o průměru 25 metrů – a ty zpomalily rychlost kabiny ze 281 km/h na 35 km/h. Touto rychlostí dosedla velitelská kabina do Pacifiku, 1 500 kilometrů jihozápadně od Honolulu.

Čtvrtek 24. července 1969. Po 195 hodinách 18 minutách 18 sekundách letu skončila výprava na jiné nebeské těleso. Bylo 11.49:54 hodin centrálního letního času čili 17.49:54 středoevropského času. Následovala série nezvyklých operací, které specialisté promýšleli několik let. Nikdo nemohl vyloučit, že na Měsíci by mohly přežívat mikroorganismy. Bylo třeba vyloučit jejich přenos na Zemi. A proto byly vypracovány metody karantény lidí a i všech dovezených věcí.

Žabí muži seskočili z helikoptér k lodi a připevnili k ní bezpečnostní plováky. Potom seskočila druhá četa, která vhodila do kabiny biologické kombinézy. Ostatně i všichni „žabáci“ je měli na sobě. Když kosmonauti přestoupili do záchranných člunů, pokropili všechno – lidi, čluny a kabinu – zvláštní dezinfekční látkou. Potom vytáhli všechny tři kosmonauty do vrtulníku, do kabiny se speciální biologickou ochranou.

Šťastný návrat do Pacifiku - všimněte si biologických obleků všech lidí
Šťastný návrat do Pacifiku - všimněte si biologických obleků všech lidí


Tento stroj je dopravil na palubu mateřské letadlové lodi Hornet. Z kapitánského můstku na ně zamával prezident Nixon s dalšími lidmi. Oni rychle přestoupili do mobilní karanténní stanice, kde na ně čekal lékař. První vyšetření dopadlo dobře. Ale jistotu, že nemají v krvi neznámé bacily mimozemského původu, vyloučit nemohl – to se pozná až za čas. Druhý den odletěla z mateřské lodi dvě letadla – jedno vezlo karanténní maringotku, druhé 23,6 kilogramu vzorků z Měsíce a filmy. Když v neděli přistávali v Houstonu, hned se přemístili do karanténní stanice (Lunar Receiving Laboratory – LRL).

Vědci se okamžitě pustili do rozboru přivezených hornin. Pracovali s nimi jako s radioaktivním materiálem – zůstal v hermeticky uzavřených boxech. Především pátrali po zárodcích života. Přesto byli někteří lidé zasaženi mimozemským prachem a hned museli odejít do karantény.

Mezitím seizmograf zanechaný na Měsíci tam zaznamenal 14 otřesů půdy. Buď je to lunotřesení – což by naznačovalo, že nitro našeho nebeského souseda není dosud mrtvé. Anebo se jedná o sesuvy půdy poměrně mladých kráterů. Lickova observatoř změřila 31. července odrazem paprsku od laserového zrcadla vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. V okamžiku experimentu činil 363 153,44 kilometru. Další astronomové vzdálenost ještě zpřesňovali.
V neděli 10. srpna karanténa skončila. A teprve v této chvíli zcela bezpečně víme, že výprava Apolla 11 skončila brilantním úspěchem.

První tisková konference po ukončení karantény
První tisková konference po ukončení karantény

Technické údaje

Lunární modul (Lunar Module)
Dvoumístný pilotovaný stroj určený pro lety mimo zemskou atmosféru. Vyrobila ho firma Grumman Aircraft Engineering Corp., Bethpage, stát New York.


Loď sestávala ze dvou částí, přistávacího stupně DS [Descent Stage] a vzletového stupně AS [Ascent Stage]. Celková výška činila 6.985 m a rozpětí 9.449 m při vyklopených přistávacích amortizátorech.


Vzletový stupeň o rozměrech 3.759×4.293 m nesl přetlakovou kabinu osádky s atmosférou čistého kyslíku o tlaku 330 hPa ve tvaru ležatého válce o průměru 2.337 m a délce 1.067 m, prázdné hmotnosti 2150 kg a objemu 6.65 m3 (z toho obyvatelných 4.5 m3). Na přední stěně byla dvě trojúhelníková okna a výstupní průlez čtvercového tvaru o rozměrech 0.81×0.81 m. V kabině byla soustředěna většina elektroniky včetně počítače, navigačního a telekomunikačního systému. V horní části byl přestupní tunel o průměru 0.81 m zakončený poklopem a pasivním stykovacím zařízením. Stupeň byl vybaven motorem Rocketdyne RS-18 o tahu 15.6 kN na hypergolické KPL (oxid dusičitý a Aerozine-50) s kulovými nádržemi umístěnými po bocích kabiny, a čtyřmi bloky po 4 motorech RCS [Reaction Control System] typu Marquardt R-4D na stejné KPL. Elektrickou energii dodávaly dvě stříbrozinkové baterie.


Přistávací stupeň tvaru osmibokého hranolu o výšce 3.226 m, průměru 4.293 m a prázdné hmotnosti 2110 kg nesl přistávací motor LEMDE typu TRW MIRA 10500 o max. tahu 43.9 N, škrtitelný v rozmezí 10–60 % se zásobami hypergolických KPL (oxid dusičitý a Aerozine-50). Stupeň nesl též 4 stříbrozinkové baterie a zásobu vody pro klimatizační systém. K bokům byly připojeny 4 amortizátory pro dosednutí na měsíční povrch; na předním amortizátoru byl připevněn žebřík pro sestup osádky. Stupeň sloužil též jako vzletová rampa.


Loď byla určena pro třídenní pobyt na povrchu Měsíce. Výrobní číslo stroje pro Apollo 11 bylo LM-5.
http://www.lib.cas.cz/space.40/INDEX1.HTM

Saturn 5
Třístupňová raketa, kterou na zakázku NASA postavila firma Boeing v roce 1967. Používala se do roku 1973 pro výpravy k Měsíci a pro vynesení orbitální stanice Skylab. Celkem startovala třináctkrát, vždy úspěšně.


Raketa byla vysoká 110.64 m včetně lodě Apollo, maximální průměr měla 10.06 m (přes stabilizační křidélka 19.0 m), hmotnost 2 888 200 kg.


První stupeň dlouhý 42.06 m, prázdný vážil 133 400 kg, s pohonnými hmotami 2 282 000 kg. Pohánělo jej pět motorů Rocketdyne F-1, každý o tahu 6833kN, palivem byl raketový petrolej, okysličovadlem kapalný kyslík.


Druhý stupeň byl dlouhý 24.84 m, prázdný vážil 38 300 kg, s pohonnými hmotami 487 400 kg. Pět motorů Rocketdyne J-2, každý vyvinul tah 1035 kN, poháněny byly kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem.


Třetí stupeň měl délku 17.77 m, maximální průměr 6.61 m, prázdný vážil 11 700 kg, s pohonnými hmotami 118 800 kg. Byl osazen jedním motorem J-2.


Z mysu Canaveral vynášela raketa na dráhu ve výšce 185 km 118 tun užitečného nákladu, k Měsíci 47 tun.

 Prameny

- G. Farmer, D. R. Hamblin: First on the Moon (Londýn 1970)
- N. Mailer: Oheň na Měsíci (Praha 1981)
- H. Young, B. Silcock, P. Dunn: Journey to Tranquillity (Londýn 1969)
- K. Pacner: Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (Praha 2006)

 Internetové zdroje

http://www.kosmo.cz - Český kosmonautický portál 

http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40 

http://www.astronautix.com - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).


 Životy hlavních postav

Dr. James Edwin Webb (* 7. 10. 1906, Tally Ho, North Carolina, † 27. 3. 1992, Washington), pilot, právník, politik, manažer, ředitel NASA

Po studiu na Univerzitě Severní Karoliny nastoupil v roce 1930 službu jako pilot k námořní pěchotě, kde pobyl dva roky. Po návratu od námořnictva studoval právnickou fakultu Univerzity George Washingtona, v roce 1934 nastoupil k soudu v hlavním městě. Mezitím pracoval ve vládních službách jako asistent senátora a asistent státního zástupce. V roce 1936 přešel k soukromé firmě Sperry Gyroscope v New Yorku, kde se vypracoval až na viceprezidenta. Po válce působil jako tajemník náměstka ministra financí O. Maxe Gardnera a pak byl jmenován ředitelem rozpočtového úřadu v Bílém domě. Nakonec mu prezident Harry Truman svěřil funkci náměstka ministra zahraničí. V roce 1953 odešel k firmě Kerr-McGee Oil v Oklahoma City.

V roce 1961 ho prezident John Kennedy jmenoval ředitelem NASA. Hrál klíčovou roli při formování amerického kosmického programu. Když v roce 1968 odcházel, hodnotil jeho práci šéfkosmonaut Donald Slayton: „Webb byl lepidlem, které to všechno drželo pohromadě. Bez něho bychom byli po požáru Apolla ztraceni.“

Po odchodu do důchodu zůstal ve Washingtonu. Byl členem různých poradních orgánů včetně Smithsonianského institutu. V příštím desetiletí chce NASA vypustit do kosmu nový velký teleskop, o němž se mluví jako o nástupci Hubbla – v roce 2002 ho nazvala Webbův teleskop.

Dr. John Cornelius Houbolt (* 10. 4. 1919, Altoona, Iowa), teoretický aerodynamik

Vystudoval na Univerzitě státu Illinois. V roce 1942 nastoupil do Langleyho střediska NACA v Hamptonu, stát Virginie, po sedmi letech se stal zástupcem vedoucího oddělení dynamiky nákladů. V roce 1949 pracoval na základně britského letectva RAF ve Farnborough. V roce 1957 získal na technice v Curychu doktorát technických věd. Specializoval se na výzkum stability a dynamiky leteckých konstrukcí.

V roce 1960 začal prosazovat let lidí na Měsíc pomocí operací na oběžné dráze okolo tohoto tělesa. Postupně se mu podařilo přesvědčit všechny rozhodující činitele NASA včetně von Brauna a Webba, že to je skutečně nejjednodušší metoda, při níž stačí pouze jedna raketa Saturn 5. Když ji v roce 1963 prosadil, odešel z NASA do výzkumné firmy Aeronautical Research Associates v Princetonu jako viceprezident. Pracoval na různých teoretických problémech včetně expedice na Mars. V roce 1976 se vrátil do Hamptonu jako letecký šéfinženýr. Po dalších devíti letech zažádal o důchod.

Dr. Maxime A. Faget (* 256. 8. 1921, Stann Creek, Britský Honduras, † 9. 10. 2004, Houston), letecký a raketový konstruktér

Na Louisianské státní univerzitě vystudoval letecké inženýrství. Od roku 1943 sloužil na ponorkách. V srpnu 1946 nastoupil do Langleyho střediska NACA, do oddělení výzkumu bezpilotních strojů.
V roce 1958 byl jedním ze 35 inženýrů vybraných do skupiny Space Task Group, která vytvářela kosmickou loď Mercury a stala se základem Střediska pilotovaných letů NASA (dnes Johnsonovo kosmické středisko) v Houstonu. Faget byl nejprve vedoucím oddělení letových systémů a v Houstonu ředitelem inženýrského a vývojového odboru, v podstatě šéfkonstruktérem. Je autorem konstrukce nejen Mercury, ale i Apolla a raketoplánu. Na záchrannou věžičku na kosmických lodích i na původní koncepci raketoplánu získal dokonce patenty.

V roce 1981 odešel do důchodu. Po krátkém působení ve společnosti Eagle Engineering založil firmu Space Industries International (SII) pro stavbu kosmických strojů. Pro NASA vyrobili malou plně automatizovanou stanici pro výrobu ve stavu beztíže Industrial Space Facility (ISF), ale vzhledem k havárii Challengeru na její vypuštění nedošlo. Jeho firma vyvinula i řadu menších aparatur, které se osvědčily.

K definitivnímu odpočinku se rozhodl v roce 1994.

Neil Alden Armstrong (* 5. 8. 1930, Wapakoneta, stát Ohio), americký zkušební pilot a kosmonaut – první člověk na Měsíci

Studoval leteckou fakultu Purduovy univerzity ve městě West Lafayette ve státu Indiana. V roce 1950 byl povolán k námořnímu letectvu a z paluby letadlové lodi Essex uskutečnil 78 bojových letů nad Koreou. Po třech letech se vrátil na univerzitu, získal titul bakaláře a oženil se se studentkou Janice Sharonovou. Titul mastera dostal na Univerzitě Jižní Karoliny později.

Stal se zkušebním pilotem NACA (předchůdkyně NASA) na základně Edwards v Kalifornii. Uskutečnil sedm letů na strojích X-15, na jednom dosáhl výšky 63 km, na druhém rychlosti Mach 5,74 (asi 6 615km/h). V letech 1960–1962 se podílel na testování prototypu X-20 Dyna Soar.
NASA ho vybral do druhé skupiny kosmonautů v roce 1962. Byl záložním pilotem pro Gemini 5 v roce 1965. O tři roky později velel výpravě Gemini 8, které se jako první podařilo spojení s jiným objektem ve vesmíru, ale vzápětí také havarijně přistála. Velel záložním posádkám Gemini 11 a Apollo 8.

Při tréninku na trenažéru lunárního modulu (Lunar Landing Training Vehicle – LLTV) 6. května 1968 tento stroj havaroval a on si okamžitou katapultáží zachránil život.

Při záchraně Gemini 8 a při havárii LLTV projevil chladnokrevnost, rozvahu a vysokou úroveň přípravy – to přispělo k jeho jmenování velitelem Apolla 11. Po návratu z Měsíce byl jeden kráter poblíž místa, kde kosmonauti přistáli, nazván jeho jménem.
Vysazení na Měsíci bylo vrcholem jeho životní dráhy. Krátce nato odešel z oddílu kosmonautů a pracoval jako náměstek ředitele NASA. V roce 1971 odešel do rodné Wapakonety a začal vyučovat letecké inženýrství na univerzitě v nedalekém Cincinnati. Účastnil se vyšetřování havárie Apolla 13 i raketoplánu Challenger. Zasedal v prezidentské Národní komise pro vesmír, která stanovovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století. V letech 1989 – 2002 byl ředitelem firmy AIL Technologies, která vyrábí letecké součástky.
Mezitím se rozvedl a znovu oženil.

Buzz Aldrin, narozený jako Edwin Eugene (* 20. 1. 1930, Montclair, New Jersey), americký vojenský pilot a kosmonaut – druhý člověk na Měsíci

Po absolvování prestižní vojenské akademie West Point v roce 1951 sloužil u letectva v korejské válce, na stroji F-86 sestřelil dva nepřátelské MiG-15. Potom vystřídal několik základen v Nevadě, v Německu a ve vojenské letecké akademii. Studoval na Massachusettském technickém institutu, kde získal v roce 1963 doktorát, a vrátil se zpátky k vojenskému letectvu.

Patřil do třetí skupiny kandidátů kosmických letů v roce 1963. Poprvé se do vesmíru podíval v listopadu 1966 v Gemini 12. Jako člen posádky Apolla 11 byl druhým člověkem, který vstoupil na Měsíc. I po něm tam byl pojmenován kráter.

Po odchodu z NASA ho jmenovali velitelem školy zkušebních pilotů na Edwardsově základně v Kalifornii. Kvůli depresím a alkoholismu opustil v roce 1972 armádu, dokonce se léčil na psychiatrii. Založil poradenskou firmu, často působí jako kosmický vyslanec USA. Je prezidentem Národní kosmické společnosti (National Space Society).
Začátkem osmdesátých let 20. století si nechal změnit původní křestní jména na Buzz, což byla jeho přezdívka z dětských let. Dvakrát se rozvedl, je potřetí ženatý.

Michael Collins (* 31. 10. 1930, Řím, Itálie), americký vojenský zkušební pilot a kosmonaut

I on absolvoval West Point, a to v roce 1952. Sloužil na různých leteckých základnách v USA a v Evropě. V roce 1960 byl povolán do školy zkušebních pilotů na základně Edward. Vystudoval i Harvardovu univerzitu.

Neúspěšně se pokusil proniknout mezi kosmonauty při druhém výběru, podařilo se mu to při třetím v roce 1963. V roce 1966 byl druhým pilotem Gemini 10. V prosinci 1968 měl letět v Apollu 8, ale ze zdravotních důvodů byl vyřazen. Nakonec se stal třetím mužem posádky Apolla 11 – zůstal mu však úděl kroužit v mateřské lodi okolo Měsíce a čekat na návrat prvních návštěvníků tohoto tělesa. Při odchodu z armády byl jmenován generálmajorem ve výslužbě.

V letech 1970–1971 byl náměstkem ministra zahraničí. V této funkci se mu příliš nedařilo, a proto ji brzy opustil. Stal se ředitelem Leteckého a kosmického muzea ve Washingtonu, který je součástí Smithsionského institutu. V roce 1978 povýšil na náměstka ředitele tohoto institutu. Nakonec si založil soukromou poradenskou firmu.



  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 35 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi jsou 3 příspěvky

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 35 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

v diskusi je 34 příspěvků

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...