Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak dostat tank přes vodu aneb přebroď, přeplav, přeskoč

aktualizováno 
Obrněná vozidla měla s překonáváním vodních překážek vždy potíže. A inženýři je řešili často velmi originálními způsoby.

Čínské bojové vozidlo ZBD-05 dosahuje při plavbě v kluzném režimu údajně rychlosti až 45 km/h. | foto: archiv autora

Jakákoli vodní překážka se těžko překonává a naopak snadno brání. Pro útočící jednotky představuje velký problém. Nejpohodlnější a nejrychlejší cestou jak se dostat na druhý břeh, je obsadit most. Pokud se ho nepříteli podaří vyhodit do vzduchu, je možné překážku přemostit s pomocí ženistů nebo využít jejich přepravní kapacity.

Ale to trvá dlouho a v boji jde o každou minutu. Hledala se tedy jiná řešení. Pěchota se dostane na druhý břeh na člunech, horší je to s těžkou technikou, především s tanky. Způsobů, jak je dostat přes vodu, se během desetiletí vyvinulo několik.

Britská prvenství

První pokusy s plovoucím tankem se uskutečnily v zemi, kde se tanky zrodily: ve Velké Británii. Britové hodně experimentovali. V září 1917 vytvořili první tank určený pro přepravu pěchoty, dnešní terminologií: obrněný transportér.

Vozidlo vzniklo přestavbou z verze Mark V, která měla trup prodloužený na 9,7 metru. Motor byl posunutý dopředu a převodovku dozadu, aby uprostřed vznikl 4 metry dlouhý prostor pro pěchotu nebo 10 tun nákladu. Trup byl svařen z 10 mm silných plátů, takže měl menší balistickou odolnost než tanky řady Mark V. Vstup do trupu umožňovaly dvoje oválné dveře na bocích.

Způsob přepravy obrněné techniky:

    • jízda po dně
    • skokem
    • plavba v kluzu
    • plavba ve výtlačném režimu:
      bez přípravy
      s pomocnými plováky
      s výsuvnou stěnou

Tank Mark IX sloužil k přepravě 30, v extrémním případě až 50 pěšáků. Do konce války byly postaveny tři kusy, dalších 31 bylo dokončeno po válce. Jeden ze tří prvních Mark IX byl po válce přestavěný a testovaný jako sanitní tank. Nás však bude zajímat jiný stroj.

Další z vyrobených tanků Mark IX byl na bocích vybaven válcovými kesony Camel, které normálně sloužily k vyzvedávání potopených lodí. Od 11. listopadu 1918 se zkoušel na Hendonově nádrži. První obojživelný tank byl na světě, využíval pomocné plováky.

Tank (obrněný transportér) Mark IX vybavený kesony Camel byl prvním

Tank (obrněný transportér) Mark IX vybavený kesony Camel byl prvním obojživelným pásovým bojovým vozidlem.

Důvody k pokusům s plovoucími tanky byly celkem pochopitelné. Velká Británie byla námořní velmocí a představa, že by jednotky námořní pěchoty během vylodění podporovala obrněná vozidla, byla lákavá. Válka však skončila dřív, než mohlo dojít k praktickému nasazení nové zbraně.

Následovala pauza. Až koncem roku 1930 postavila britská firma Vickers-Armstrong plovoucí tank s využitím některých částí z civilního třítunového tahače Vickers-Carden-Loyd, vyráběného od roku 1929. Na rozdíl od Mark IX šlo o lehký tank, který plaval prakticky výhradně díky vztlaku své korby.

Tank dostal označení Vickers-Armstrong Amphibious Tank Model 1931. Někdy bývá označen jmény svých konstruktérů Johna Cardena a Viviana Loyda.

Tank měl jednoduchou korbu, nanýtovanou na kostru z úhelníků. Dostatečný výtlak zajišťovaly (kromě korby) duté plechové blatníky, tvořící plováky. Proti zalití vodou při průrazu nebo průstřelu byly vyplněné korkem. Tank byl poháněn šestiválcovým zážehovým motorem Meadows EST s výkonem 88 koní, který byl přes čtyřstupňovou manuálně řazenou převodovku vozidlu schopen udělit maximální rychlost 50 km/h na zemi a 9 km/h ve vodě. K pohonu při plavbě sloužil lodní šroub umístěný v zadní části vozidla, poháněný zvláštním hřídelem vyvedeným z pomocné převodovky.

Amphibious Tank Model 1931 byl prvním obojživelným tankem, který plava díky

Amphibious Tank Model 1931 byl prvním obojživelným tankem, který plaval díky vztlaku korby. Velké blatníky vyplněné korkem fungovaly jako plováky.

Britská armáda objednala jen dva prototypy označené A4E11 a A4E12 a tím její zájem skončil. Výrobce spustil rozsáhlou kampaň zaměřenou především na menší státy, které neměly vlastní tankový průmysl.

Tank byl v kusech exportován a stal se základem pro řadu vozidel podobné konstrukce. Větší množství těchto tanků odebrala jen Čína. Tanky byly nasazeny především v bažinatém terénu, kde se malá hmotnost a obojživelnost dobře uplatnily. Slabá výzbroj tvořená kulometem v otočné věži byla považována za dostatečnou, protože tank plnil průzkumné a policejní úlohy.

Sovětské kopie

Představa obojživelného tanku byla lákavá pro řadu zemí. Britské obojživelné tanky zaujaly například v Polsku. Poláci v květnu 1933 zakoupili jeden britský obojživelný tank Vickers a na jeho základě postavili vlastní konstrukci PZInż.130. Testy prototypu probíhaly až do května 1939, ale sériová výroba již vzhledem k dalšímu vývoji situace nebyla zahájena.

Mnohem více se nápad ujal u armády východního polského souseda, v SSSR. Sovětský svaz, země s množstvím neregulovaných řek, zakoupil v roce 1930 tři třítunové civilní tahače Vickers-Carden-Loyd určené pro zemědělství a rozsáhle je testoval. Na podzim 1931 přinesla sovětská rozvědka zprávy o britských pokusech s tankem Model 1931. Sovětský průmysl dostal za úkol postavit podobné vozidlo.

Sovětský T-33, podoba s britskou předlohou byla více než náhodná, ale nešlo o

Sovětský T-33, podoba s britskou předlohou byla více než náhodná, ale nešlo o kopii. Tank vycházel z civilního 3t tahače.

Koncepce tanku byla silně inspirována britským vzorem. Tank však poháněl motor AMO-3 (upravený americký licenční AMO-2) s výkonem 63 koní, takže měl proti britskému vzoru nižší rychlost. Protože v SSSR nebyl korek k dispozici v dostatečném množství, byly blatníky/plováky dřevěné, později pobité plechem. Byl postaven jeden prototyp označený T-33.

Vývoj v SSSR pokračoval a prvním sériově vyráběným plovoucím tankem na světě se stal tank T-37, respektive T-37A, kterého bylo vyrobeno přes 3 300 kusů. Není bez zajímavosti, že s tímto tankem se prováděly pokusy s transportem na závěsu pod bombardérem TB-3 a shozem do vody. Přímým pokračovatelem byl tank T-38, kterého bylo vyrobeno 1 340 kusů. To jsou na obojživelné tanky úctyhodná čísla. Většina států neměla v té době k dispozici tolik tanků páteřního typu.

T-37 byl prvním sériově vyráběným plovoucím tankem. Zde zavěšený pod trupem

T-37 byl prvním sériově vyráběným plovoucím tankem, zde zavěšený pod trupem bombardéru TB-3. Štít pod přídí měl sloužit k absorbování sil při nárazu na vodní hladinu.

Posledním členem rodiny byl tank T-40, který měl silnější výzbroj, tvořenou kulometem ráže 12,7 mm, a modernější zavěšení kol na torzních tyčích. Obojživelnost vozidla se využívala málo, tank byl většinou nasazován jako lehký. Z toho důvodu vznikla verze T-40S (Suchoputnyj) bez lodního šroubu a kormidla.

Další rozvoj

Druhou vývojovou větví byly kolopásové obojživelné tanky T-43, které mohly při přesunech po zpevněné cestě svléknout pásy. Tím se zvýšila rychlost přesunu a drahé pásy se šetřily před opotřebením. Konstrukce však nebyla úspěšná a do sériové výroby se nedostala.

Sovětský svaz rozsáhle experimentoval s novými technikami pro přepravu tanků přes vodní překážky, protože jeho armáda byla vzhledem ke své agresivní zahraniční politice určena především k ofenzívě. Na tancích typu BT-2 a
T-26PCH (Podvodnyj chod) se zkoušely soupravy pro hluboké brodění, tvořené trubkovými nástavci na sacím a výfukovém potrubí motoru. Později na příklopu věže.

Na rychlých tancích BT-5 se zkoušely boční plováky, připevněné k tanku pomocí jednoduchých příčných traverz (označení PBT). Počáteční úpravy byly velmi jednoduché, až provizorní. Jako plováky sloužily plechové ženijní pontony nebo nafukovací gumové útočné čluny A-3. Teprve později se zkoušely nafukovací válcové plováky vyvinuté speciálně pro tento tank. Zpočátku se počítalo s vlečením tanku za ženijním člunem. Později pohon na vodě zajišťovaly lodní šrouby poháněné talířovým převodem od hnacích kol. Experimentovalo se i s plachtovinovou zástěnou, zvyšující výtlak tanku, ale pravděpodobně jen na jediném BT-5. Systém upadl v SSSR téměř v zapomnění.

Tank BT-5 s plováky tvořenými dvěma útočnými čluny A-3

Tank BT-5 s plováky tvořenými dvěma útočnými čluny A-3

Druhá vývojová větev tanků BT dále rozvíjela možnosti hlubokého brodění, respektive překonávání vodních překážek jízdou po dně. Metoda byla rozpracována především s ohledem na možnost jejího využití i u těžších tanků, které plováky neunesly. Konkrétně se "dýchací trubice" zkoušela na trojvěžovém středním tanku T-28.

Úplnou anomálií při překonávání malých vodních toků byl nácvik jejich přeskakování v rychlých tancích řady BT-5 a BT-7. S využitím vysoké nájezdové rychlosti a speciálních zemních ramp vybudovaných ženisty dokázal zkušební řidič E. Kulčickij skákat až do vzdálenosti 20 m, což byl navzdory nízké hmotnosti tanku (13 t) úctyhodný výkon.

Před sovětským útokem na Polsko Kulčickij se svými kolegy školil řidiče 5. samostatného průzkumného praporu 5. mechanizovaného sboru. Řidiči od útvaru zvládali skoky do vzdálenosti 8 metrů, přičemž cílová hranice byla 15 m. Nicméně kromě ukázek pro stranické představitele není zdokladované žádné využití této techniky během bojových operací.

Sen o invazi

V roce 1940 Němci vyhrožovali invazí do Británie. Přestože nebyly splněné ani základní požadavky nutné pro jakékoli vylodění, se rozsáhle experimentovalo s různou technikou. Moderně vypadal obojživelný transportér LWS (Landwasserschlepper), kterého se však do konce roku 1940 podařily dokončit jen čtyři prototypy.

Schwimmpanzer 38. Mezi čtveřicí plováků je upevněn původně český tank LT vz.38

Schwimmpanzer 38. Mezi čtveřicí plováků je upevněn původně český tank LT vz.38.

Protože německé ozbrojené síly neměly prakticky žádná speciální vyloďovací plavidla a pěchota potřebovala palebnou podporu, zkoumaly se možnosti úpravy tanků pro vysazení přímo z nákladních lodí. Lehké tanky Schwimmpanzer II (původně Pz.II) a Schwimmpanzer 38 (t) (původně český LT vz.38) měly být vybaveny čtveřicí plováků, které tanku dávaly člunový tvar.

Tato metoda však nešla použít pro těžší kusy, představované tanky Pz.IIIPz.IV. Proto měly tyto tanky utěsněnou masku kanonu a věž vůči korbě, byly vybavené zpětným ventilem na výfukovém potrubí a pro nasávání vzduchu dostaly hadicový "snorchel" s plovákem. Na plováku byla vyvedená i anténa vysílačky. Tanky byly schopné ponoru do hloubky 15 metrů a pod vodou vydržely 20 minut.

Ve většině materiálů se uvádí, že Schwimmpanzery, Tauchpanzer III i Tauchpanzer IV byly vyrobené pro invazi do Británie. To platí pouze teoreticky. Soupravy plováků pro Schwimmpanzery byly dodané pozdě a výcvik začal až v září 1940. Na Tauchpanzer bylo přestavěno celkem 168 tanků Pz.III verzí Ausf. F, G a H, včetně několika velitelských stojů. Ale hotové byly až koncem října. Zjednodušeně řečeno, zpočátku nebylo invazi s čím provést a když bylo, už na ni nebylo počasí. Tanky Tauchpanzer byly později nasazeny při překonávání řek během útoku na Sovětský svaz.

Tauchpanzer III připravený ke spuštění do vody. Dobře jsou vidět hadice pro

Tauchpanzer III připravený ke spuštění do vody. Dobře jsou vidět hadice pro přívod vzduchu, těsnící povlaky na kulometu a velitelské věžičce.

Na mořských pláních Pacifiku

Velkou pozornost věnovali obojživelným tankům i Japonci, kteří předpokládali, že je budou nasazovat při invazích na tichomořské ostrovy. Zpočátku vyvíjeli polopásová obojživelná vozidla, která při jízdě po zemi používala kola i pásy zároveň a byla schopná plavby bez dalších pomocných zařízení. Výkony na vodě však nebyly nijak slavné a další vývoj v Japonsku šel jinou cestou.

Všechny výše zmíněné plovoucí tanky byly schopné plavby jen za určitých podmínek. Překážkou byla rychlost proudu nebo vyšší vlny na větších vodních plochách. V tomto směru na tom byly mnohem lépe japonské obojživelné tanky s odhazovacími plováky.

Japonský tank Ka-Mi při výjezdu z vody. Odhazovací příď a záď zajišťovaly

Japonský tank Ka-Mi při výjezdu z vody. Odhazovací příď a záď zajišťovaly dostatečný výtlak a lepší vlastnosti na moři.

Tank Ka-Mi vycházel ze standardního armádního modelu Type 95 Ha-Go, ale měl svařovanou, zcela utěsněnou korbu. Aby byl schopen plavby, byly na příď a na záď připevněny speciálně tvarované plováky, které tanku dávaly člunový tvar a zlepšovaly jeho nautické (námořní) vlastnosti. Pro případ zaplavení byly rozdělené na devět vodotěsných oddílů, podobně jako trup lodi. Po vyjetí na břeh bylo možné plováky odhodit zevnitř vozidla a dále bojovat jako s kterýmkoli jiným tankem.

K pohonu na vodě sloužily dva lodní šrouby, poháněné motorem tanku. Šestiválec s výkonem 115 koní dokázal tanku na vodě udělit rychlost 10 km/h, na zemi 37 km/h. Zajímavostí je, že tyto tanky mohly být na místo určení dopraveny ponorkou a z její paluby mohly být vypuštěny (samozřejmě na hladině). Výzbroj tvořil kanon ráže 37 mm ve věži a spřažený kulomet. Kromě toho mohl být tank Ka-Mi vyzbrojen dvojicí torpéd po stranách.

Podle některých pramenů se tento typ zúčastnil zřejmě jediného souboje obojživelných vozidel na vodě. Došlo k tomu při americkém vylodění na ostrov Leyte. Tank Ka-Mi byl potopen vyloďovacím vozidlem LVT-1. Koncepce tanku Ka-Mi fascinovala spojence natolik, že před invazí do Evropy uvažovali o podobné úpravě pro tanky M5 Stuart. Nakonec však zvolili jinou, prostorově úspornější variantu.

Pokračováním vývoje byl tank Typ 3 Ka-Či s hmotností 28 tun, vyzbrojený kanonem ráže 47 mm. Do konce války však bylo vyrobeno necelých 20 kusů.

Tanky DD

Američané řešili v Tichomoří palebnou podporu svých jednotek především palbou lodí, případně vyzbrojováním obojživelných transportérů, které suplovaly roli tanků. Tanky se vykládaly z vyloďovacích plavidel se sklopnými rampami a dosažení břehu jim stačila souprava pro hluboké brodění tvořená krabicovými nástavci na vstupu a výstupu vzduchu do a z motorového prostoru.

Sherman DD se zástěnou v rozloženém stavu. Důvodem tohoto řešení byl především

Sherman DD se zástěnou v rozloženém stavu. Důvodem tohoto řešení byl především nedostatek lodního prostoru, který neumožňoval použití rozměrných plováků.

Když začali spojenci uvažovat o vylodění v Evropě, došli Britové k závěru, že by bylo vhodné vylodit s první vlnou také tanky. Protože byl při plánování invaze největší problém sehnat dostatek vyloďovacích plavidel, bylo potřeba šetřit místem. Proto Britové zavedli do praxe další způsob, jak udržet tank na hladině. Použili k tomu vynález maďarského inženýra Nicholase Strausslera: zástěnu, která zvyšovala celkový výtlak.

Prvním přestavěným tankem byl výsadkový tank Tetrarch. Testoval se v roce 1941 ve stejné nádrži jako kdysi Tank Mark IX. Vývoj pokračoval testy na pěchotních tancích Valentine. Při invazi však byly nasazeny tanky M4 Sherman DD, které již byly dostupné v dostatečném množství. Zkratka DD znamená dvojí pohon (Duplex Drive), nikoli dvojí řízení, jak se někdy mylně udává. Pohon na vodě zajišťovaly dva lodní šrouby poháněné převodem od hnacích kol podvozku tanku.

Zástěna byla vytvořená z impregnované plachtoviny a vztyčovala se pneumaticky, pomocí nafukovacích rukávů, plněných z tlakových lahví. Při nasazení DD tanků došlo ke ztrátám v důsledku kombinace nesprávného vylodění a vysokých vln. Ale na místech, kde byly tanky vysazené blíž u břehu, znamenaly významnou pomoc pro invazní jednotky a přispěly ke zdárnému průběhu vylodění.

Poválečný vývoj

V období studené války vzrostla hmotnost tanků natolik, že pro překonávání vodních překážek se ustálilo používání souprav pro hluboké brodění, označovaných v SSSR jako Oborudovanie dlja Podvodnogo Vožděnija Tanka (OPVT) a na západě jako Deep Water Fording Kit.

Souprava pro hluboké brodění tanku Leopard 2

Souprava pro hluboké brodění tanku Leopard 2

Tady je při brodění tank M60 Patton.

Tady je při brodění tank M60 Patton.

Tank T-54

A konečně i T-54

Technická řešení si byla vzácně podobná a umožňovala překonávat vodní toky do hloubky 4 m, což je průměr středoevropských řek. V dobách studené války se tato technika hojně nacvičovala a prakticky každá osádka si ji během dvouleté služby opakovaně vyzkoušela.

Lehké tanky a obrněné transportéry sovětské konstrukce většinou dokázaly plavat prakticky z chodu. Typickým a velmi rozšířeným zástupcem byl lehký tank PT-76. Na západě se často využívaly zástěny podobné DD tankům, jak dokazují lehké tanky M551 Sheridan, britský lehký tank Scorpion a zpočátku i bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley.

S rostoucí hmotností modernějších verzí vozidel, která původně plavala jen díky vztlaku korby, se používaly "nenápadné plováky". Typickým příkladem může být BVP-2, které má pomocné plováky vytvořené z blatníků, vyplněných proti zalití polyuretanovou pěnou.

Pokusy s plováky na tancích řady T-54/55

Pokusy s plováky na tancích řady T-54/55

Podobně dostaly pomocné plováky na boky novější verze protiletadlového systému 9K35 Strela 10 nebo čínské plovoucí tanky Type 63, které měly pro zvýšení výtlaku a nautických vlastností zvětšenou příď.

Sověti experimentovali i s plovákovými soupravami pro střední tanky řady T-54 a T-55. Vzhledem k celkové hmotnosti vozidla, přesahující 35 tun, měly plováky značné rozměry a zvyšovaly celkovou šířku tanku na trojnásobek. Systém byl jako nepraktický opuštěn. Déle probíhaly jen testy s protiletadlovým tankem ZSU-57-2, který byl lehčí a otevřenou věž nebylo možné utěsnit pro hluboké brodění.

Futuristický tank TV-8 firmy Chrysler měl plavat díky výtlaku extrémně velké

Futuristický tank TV-8 firmy Chrysler měl plavat díky výtlaku extrémně velké věže

Občas konstruktéři podlehli falešné představě, že je možné úplně všechno, což bylo typické hlavně pro přelom padesátých a šedesátých let. Výsledkem potom byly různé poněkud futuristické návrhy, jakým byl například střední tank TV-8 firmy Chrysler, který měl na hladině udržet výtlak obří věže. V jedné z nabízených variant měl mít dokonce jaderný pohon.

Protože všechny výše popsané způsoby plavby nebo jízdy pod vodou byly pomalé, plánovala americká námořní pěchota pro svá expediční obojživelná vozidla EFV (Expeditionary Fighting Vehicle) převratné řešení. Vozidlo poháněné vodními tryskami neplavalo ve výtlačném režimu, ale klouzalo po vodě na jakési lyži.

Díky tomu mohlo dosahovat rychlosti až 46 km/h, zatímco vozidla poháněná pásy nebo lodním šroubem dosahují jen pětiny až desetiny této hodnoty. Program byl zrušen pro nedostatek financí. Obdobný systém zavedli do praxe Číňané na bojovém vozidle ZBD-05.





Hlavní zprávy

BMW X3 xDrive20d 2011 ·...
BMW X3 xDrive20d 2011 ·...

r.v. 2011, naj. 65 979 km, diesel
600 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.