Ve vagonech na Kapustin Jaru
V zimě 1946–1947 se sovětští raketoví inženýři vraceli z Německa do Moskvy a odkládali vojenské uniformy. Mezi posledními přijel v únoru 1947 Sergej Koroljov. Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 (NII-88) dostal budovy a zaměstnance bývalé dělostřelecké fabriky v průmyslovém městě Kaliningrad u železniční stanice Podlipky na jižním okraji Moskvy. I ostatní hlavní konstruktéři tam vyvíjeli rakety – protiletadlové, krátkého doletu, neřízené a podobně.
110 výročí narození Sergeje KoroljovaDruhá část ukázky z kapitoly o Sergeji Koroljovovi z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU. První díl si můžete přečíst zde. |
Dělníci však byli zvyklí na kovářskou práci, nikoli na jemné vyšívání. Výrobky, které odváděli, byly většinou nekvalitní. Trvalo několik let, než se kvalita jejich práce zlepšila. I ostatní konstruktéři, kteří tam vyvíjeli rakety protiletadlové, krátkého doletu, neřízené a podobně, zápasili se stejnými obtížemi.
Manželé Koroljovovi se tísnili v malém bytě uprostřed Moskvy. Dcera žila u babiček. Inženýra pohlcovala práce, domů se chodil jenom vyspat, anebo si ustlal ve své kanceláři na pohovce. V Podlipkách mu přidělili třípokojový byt. To byl na tehdejší poměry luxus. Manželka se tam odmítla přestěhovat.
V ústavu se hlavní konstruktér seznámil s překladatelkou Ninou Koženkovou, rozvedenou sedmadvacetiletou paní. Byla mu sympatická. Postupem času od ní vyžadoval další překlady z angličtiny. Po několika měsících ji pozval v neděli na schůzku. Den strávili v parku. Když ji chtěl večer doprovodit domů, oba žasli. Žili ve stejném domě – ona u své matky v přízemí, on ve druhém patře. Nina šla s ním a k matce už se nevrátila.
Doktorku Koroljovovou manželova známost zaskočila. I Nataša odchod otce těžce nesla. V srpnu 1949 bylo manželství Koroljovových rozvedeno. V září se Sergej podruhé oženil.
Hlavním střediskem poválečného sovětského raketového výzkumu se stala vesnička Kapustin Jar, ležící 150 kilometrů východně od Stalingradu (dnes Volgograd). Na podzim 1947 tam ženisté dokončili stavbu střelnice nazvané Ústřední vědecko-zkušební polygon ministerstva ozbrojených sil (Centralnyj naučno-ispytatělnyj poligon – CNIP). Říkali jí zkráceně „Stanice Stalingrad“. Zpočátku tam inženýři žili v obytných železničních vagonech, které si přivezli z Německa. Nejdřív museli odzkoušet německou raketu A-4/V-2.
Ve stepích u Kaspického jezera panovalo nepříjemné podnebí – v letních dnech vedro, v zimě kruté mrazy, často velmi silné větry. A všude plno písku.
V dopisech, které Koroljov psal manželce z raketové základny, popisoval těžký život, jaký tam padal i na vedoucí pracovníky. Pitná voda způsobuje bolesti žaludku a teplá minerálka chutná ještě hrozněji. O tom, že si tam občas zašpásuje s hezkými ženami, se samozřejmě nezmiňoval. „Byl na ženské,“ říkal mi jeho životopisec Jaroslav Golovanov. „Měl milenky v konstrukčních kancelářích i na kosmodromech.“
V-2 zkoušeli od poloviny října do začátku listopadu 1947. Získali jich jedenáct kusů – pět z Nordhausenu, šest smontovaných z ukořistěných dílů v podmoskevských dílnách.
První kopie nazvané R-1 vypustili až další rok – 17. září 1948. Bylo to fiasko – z devíti pokusů zasáhla cíl jediná. Až druhá série následující rok byla úspěšnější – ze 16 vypuštěných raket splnilo úkol 10.
V úterý 9. března 1948 pozval Stalin Ustinova, Koroljova a několik inženýrů na poradu o raketách. „Měl mnoho otázek a my jsme hodně odpovídali,“ napsal hlavní konstruktér manželce z kosmodromu den po diktátorově smrti.
Po reorganizaci NII-88 v létě 1950 se 3. oddělení přeměnilo na Zkušebně-konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1). Hlavním konstruktérem zůstal Koroljov. Po dvou letech dosadili do funkce ředitele kanceláře dosavadního Koroljovova náměstka Michaila Kuzmiče Jangela. Avšak Jangel měl jiné představy o systému práce, proto se s Koroljovem často hádali.
Vojenské rakety se mohou používat i pro mírové výzkumné účely. V letech 1951–1953 se „akademické rakety“ staly neocenitelnými pomocníky při studiu nejrůznějších vědeckých problémů. Geofyzici v jejich hlavicích umisťovali měřicí přístroje proměřující vysoké vrstvy atmosféry, lékaři zase pokusné psy. Ovšem zpočátku to museli vysvětlovat nejrůznějšími vojenskými potřebami. Mluvit o cestách do vesmíru se za Stalinovy vlády považovalo za drzou fantazii.
Civěli jsme jako stádo telat, vzpomínal Chruščov
Své ideje konzultoval Koroljov se svým dlouholetým přítelem Tichonravovem, rovněž nadšencem pro kosmické lety.
Profesor Michail Tichonravov
Tichonravov pracoval v Raketovém výzkumném ústavu, který měl neutrální označení Vědecko-výzkumný ústav číslo 4 (NII-4). Vyvíjel tam rakety na tuhá paliva, ve volných chvílích rozpracovával projekty družic a kosmických lodí.
Třebaže projektanti dokončili podklady k vytvoření střely R-3, Koroljov rozhodl, že ji nepostaví a místo toho se soustředí na raketu dalekého doletu R-5. Letové zkoušky proběhly na jaře 1953 – maximální dostřel 1 200 kilometrů.
Začátkem roku 1950 dostal OKB-1 za úkol postavit dvoustupňovou mezikontinentální raketu, později označenou jako R-7. Na návrh Tichonravova ji vybaví postranními palivomotorovými bloky.
V březnu 1953 zemřel Stalin. Na raketovém programu se nic neměnilo.
Na podzim Koroljov opět postoupil – 23. října se stal, stejně jako Gluško, členem-korespondentem Akademie věd SSSR, vrcholné vědecké instituce země.
Už před rokem, v květnu 1952, se projednával jeho vstup do komunistické strany – to byla nezbytná podmínka k další profesionální kariéře. Kupodivu se členové stranického výboru v OKB-1 na jeho přijetí nemohli shodnout. Vždyť ho tajná policie zatkla jako „nepřítele lidu“ a uvěznila! Jistě, dostal milost, ale nikdo neřekl, že to byl omyl či chyba! Když ho vyslechli, znovu o něm diskutovali. Šest členů výboru hlasovalo pro přijetí a pět proti. Tak se tedy stal hlavní konstruktér raket za ponižujících okolností kandidátem strany.
V květnu 1955 požádal vojenskou prokuraturu o rehabilitaci. Teprve po dvou letech, v dubnu 1957, mu sdělila, že byl odsouzen neprávem.
V únoru 1956 proběhly úspěšně zkoušky s upravenou raketou R-5M, která nesla hlavici s radioaktivním materiálem. Tato operace Bajkal, jak zněl její krycí označení, vynesla Koroljovovi titul hrdiny socialistické práce a jeho spolupracovníkům vysoká státní vyznamenání.
Jakmile si nový sovětský vůdce Nikita Chruščov upevnil na XX. sjezdu komunistické strany v únoru 1956 pozici a obvinil Stalina z obrovských zločinů, začal se zajímat o rakety. Se členy politického byra přijel 28. února do Podlipek. Ukázali jim střely R-1, R-2 a R-5 i maketu mezikontinentální rakety R-7. Ministr Ustinov se chlubil: „Až bude tato střela hotová, pět kusů s jadernými hlavicemi zničí celou Velkou Británii a sedm až devět raket Francii.“
„Nechci přehánět, ale řekl bych, že jsme na to, co nám předváděl, civěli jako stádo telat na nová vrata.“ vzpomínal Chruščov už jako penzista. „Provedl nás po své konstrukční kanceláři a snažil se nám vysvětlit základní principy raketových motorů. Nevěřili jsme, že to může létat. Byli jsme jako rolníci na trhu. Chodili jsme kolem rakety, dotýkali se jí a poklepávali na její plášť, abychom se ujistili, že je dostatečně bytelná.“
Dne 14. srpna 1956 Ustinov rozhodl zcela osamostatnit OKB-1. Všechny nitky s kanceláří NII-88 přeťal. Koroljov se konečně stal vlastním pánem.
Raketa R-7
Prioritou člověk ve vesmíru
Koroljov a jeho spolupracovníci vymysleli stavebnicové uspořádání svého nejdůležitějšího nosiče. Na mezikontinentální jedenapůlstupňovou raketu R-7 přidávali pro kosmické starty další stupně, vybavené slabšími motory. Stejnou standardizaci zaváděli rovněž u družic, kosmických lodí, lunárních a planetárních sond. Tím samozřejmě šetřili peníze a čas. Jamie Doran a Piers Bizony v knize o Gagarinovi upozornili, že právě v tomto sjednocení spočívala jeho geniálnost, s níž se američtí inženýři nemohli srovnávat.
Vývoj rakety R-7 (kódové označení vojenské zpravodajské služby Pentagonu SS-6, označení NATO Sapwood) se chýlil ke konci. Zpočátku ji montovali v letecké továrně Progress v Kujbyševu (dnes opět Saratov) z dílů vyráběných v Podlipkách. Později tam Koroljov založil filiálku své kanceláře číslo 3 pod vedením Dmitrije Kozlova, která zajistila jejich výrobu.
V roce 1955 se začala stavět nová raketová střelnice pod krycím označení Taškent-90 s městem později pojmenovaným na Zarja, Zvjozdograd, Leninsk a nyní Bajkonur.
V lednu 1955 se pustila armáda u železniční stanice Ťuratam v Kazachstánu do stavby nové raketové střelnice pod krycím označení Taškent-90 a města Zarja, později přejmenovaného na Leninsk, dnešní Bajkonur. Brzy tam žilo přes 50 tisíc obyvatel. Americká špionážní letadla U-2 a později zpravodajské družice činnost na této základně od jara 1955 sledovaly.
Nové plány Koroljov dokončil 30. září 1956. Tři typy družic vážící od 1,8 do 2,5 tuny vypustí snad v roce 1958, týdenní výprava člověka okolo Země bude následovat o šest let později, také špionážní družice a koncem následujícího desetiletí nosič pro 12 tun. Zamýšlel se i nad projekty dvou automatů k průzkumu Měsíce. A někdy v budoucnosti vypraví na toto nebeské těleso lidi.
Mohu vám sestrojit družici, která bude fotografovat území protivníka – nabídl Koroljov generálům. Takovou možnost uvítali. V prosinci 1959 požádali také o specializované družice: pro rádiovou rozvědku, meteorologii a navigaci.
Příprava ke startu rakety R-7 trvala dlouho – po vyvezení na rampu vyžadovala 8–10 hodin. To armádě dost vadilo, nemohla ji vypustit okamžitě. Přesto ji v lednu 1960 přijala do výzbroje, ale jenom proto, že žádnou jinou balistickou střelu, která by unesla na velkou vzdálenost vodíkovou bombu, neměla.
Chruščov s Ustinovem se už v roce 1953 dohodli, že vývoj raket postupně demonopolizují. Nezůstane jenom v rukou Koroljova, ale musí mezi sebou soupeřit víc firem. Koroljovův žák Michail Jangel přešel v dubnu 1954 z OKB-1 do Dněpropetrovska na Ukrajině a na místě zrušené automobilky založil Speciální konstrukční kancelář SKB-586. O rok později dostal Vladimír Čeloměj, který dřív stavěl okřídlené a protiletadlové rakety, leteckou továrnu v Reutovu, zbrojařském městě na jihovýchod od Moskvy – na jejích základech zformoval OKB-52.
Těmto třem konstrukčním kancelářím uložil Kreml 13. května 1958 úkol: Postavte mezikontinentální balistickou střelu maximálně o váze 100 tun! Jangel vyvíjel nosič R-16 (SS-7, Saddler), Koroljov R-9 (SS-8, Sasin) a Čeloměj UR-100 (SS-11, Sego). Všechny nosiče byly na kapalné pohonné látky. Sovětští inženýři tím vlastně odpovídali na americké plány – tam od roku 1955 pracovala firma Convair na mezikontinentální raketě Atlas a továrna Martin na Titanu. Navíc americký Boeing stavěl od léta 1957 v naprostém utajení první mezikontinentální nosič na tuhé pohonné hmoty Minuteman, jehož příprava k vypuštění bude rychlejší.
Nosič R-7 začali zkoušet na základně v Kazachstánu, kterou nazvali 5. vědecko-výzkumný zkušební polygon ministerstva obrany (5-Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon – 5-NIIP). První pokus 15. května 1957 skončil havárií – raketa po půldruhé minutě letu vybuchla. Rovněž druhý a třetí start selhal.
Až 21. srpna se raketa poprvé zdárně zvedla. A začátkem září podruhé. Třetí pokus tedy mohli věnovat družici.
Fanfárou start do vesmíru
Když se Koroljov ve svém dřevěném domečku na základně Taškent-90 ráno 4. října 1957 probudil, pokoušela se o něj chřipka. Přesto odjel do montážní haly. Na tenhle okamžik čekal celý život!
Vanul chladný vítr ze stepi. V létě tam panoval suchozemský žár, v zimě kruté mrazy. Teď, na počátku října, bylo počasí ještě snesitelné.
V 5.45 hodin místního času vyvezl speciální železniční transportér raketu R-7 s družicí ze zkušební a montážní haly. Na rampě vzdálené dva kilometry ji během deseti minut zvedli k nebi. Kosmický nosič s první družicí se tyčil do výšky 29 metrů, u základny měl průměr 10,30 metru a vážil přes 272 tun.
Prověrky rakety, startovacího komplexu a všech pozemních služeb pokračovaly. Z vlakových cisteren přečerpávali pohonné látky do nádrží nosiče.
Po desáté hodině večer všichni opustili rampu. Většina lidí odjela na pozorovatelnu vzdálenou půldruhého kilometru. Koroljov a jeho nejbližší spolupracovníci zamířili do bunkru, odkud budou řídit start. Ten necelý půl kilometr ušli pěšky.
Třebaže specialisté vypočítali, na jakou dráhu se má družice dostat, nikdo netušil, jestli se jí to skutečně podaří. A nikdo ani nevěděl, jestli ionosféra propustí rádiové signály palubní vysílačky.
Náměstek hlavního konstruktéra Leonid Voskresenskij a podplukovník Alexandr Nosov se v řídicím bunkru usadili u periskopů. Koroljov zaujal místo u pultu s přístroji. Je to paradox, ale on, hlavní konstruktér, málokdy spatřil start svého největšího díla – rakety R-7. Většinou hlídal začátek letu u kontrolních aparatur.
Pět minut před plánovaným vypuštěním zazněla nad kosmodromem polnice. Věčný romantik Koroljov požádal vojáky, aby sehnali trubače, který by svou fanfárou ohlásil, že člověk otevírá dveře do vesmíru.
„Zapálit motory!“ Poručík Boris Čekunov stiskl tlačítko PUSK (Start). Z dvaceti trysek vyrazily plameny. Raketu pohltil oheň. Kazašská noc se změnila v den. Motory vystřelily strašlivou kanonádu. Čtyři chapadla, která udržovala raketu ve vztyčené poloze, padla. Z pekelných plamenů se vynořovala špička rakety.
Na kosmodromu ukazovaly hodiny 28 minut 34 sekundy po půlnoci 5. října.
V Moskvě byl ještě pátek 4. října 1957 – 22.28 hodin. Střední Evropě měla o další dvě hodiny méně. A na cifernících světa astronomického, který žije podle greenwichského času, bylo 19:28:34. První těleso vytvořené lidskou rukou - Sputnik 1 – se vydávalo do vesmíru..
Po šesti a půl minutách letu se Sputnik oddělil od druhého stupně rakety. Dostal se na dráhu s perigeem 228 kilometrů, apogeem 947 kilometrů a sklonem k rovníku 65,6 stupně. Letěl tedy asi o 80 kilometrů níže, než balistici spočítali – vinou selhání několika motorů a vstřikovacího systému. Těleso oblétávalo Zemi každých 96 minut.
Sputnik 1 na oběžné dráze
Sputnik 1 kroužil okolo Země. Dojatý Koroljov přiznal: „Na tenhle okamžik jsem čekal celý život!“
Nedaleko startoviště, v krytém nákladním autě, seděli Vjašeslav Lappo a Konstantin Gringauz z Laboratoře šíření rádiových vln, na uších sluchátka. Ozve se vysílačka družice? Při průchodu atmosférou se má kryt ukrývající toto těleso zahřát na 320–350 stupňů. Co když vysoká teplota vysílačku zničí? Stát by se to nemělo, ale nikdo neví.
Najednou uslyšeli: „Píp – píp – píp!...“
Hlavní konstruktér rádiových systémů Michail Rjazanskij vítězoslavně telefonoval do bunkru Koroljovovi: „Máme signál!“
Opatrný předseda státní komise Vasilij Rjabikov, náměstek ministra vojenského průmyslu, čekal, až se ozvou signály ještě z druhého obletu. Teprve potom zavolal do Kyjeva Nikitu Chruščovovi, že se start zdařil.
Ukradená Nobelova cena
Jakmile se Chruščov vrátil z návštěvy Ukrajiny do Moskvy, pozval k sobě do Kremlu Koroljova. Komunistický vůdce byl dobře naladěn, vypuštění první družice hodnotil Západ jako obrovské sovětské vítězství a americkou prohru.
„Když jste nám psal o družici, my jsme vám nevěřili,“ přiznal se. „Mysleli jsme si, že fantazírujete, že se chvástáte. Ale teď je to jiné. Blíží se čtyřicáté výročí Velkého října. Nemohl byste, Sergeji Pavloviči, něco vymyslet, čím bychom to oslavili?“
Hlavního konstruktéra napadlo: „A co kdybychom vypustili družici se zvířetem, s pokusným psem?“
Chruščova tím nadchl: „Ano, pes, živý tvor! Můžete požadovat, Sergeji Pavloviči, všechno, co potřebujete. Ovšem pošlete ho nahoru k výročí?“
„Když Koroljov sliboval Chruščovovi, že k výročí stvoří nový kosmický zázrak, chápal, co všechno tím riskuje,“ napsal Golovanov. „Jenom malinký krůček dělil jeho slib od nezodpovědného dobrodružství.“ Ovšem za to měl otevřený měšec pro své projekty.
Generálové s kosmickými projekty nesouhlasili. První tajemník ÚV KSSS jim vpálil do tváře: „Politické úspěchy kosmických letů jsou důležitější než vašich deset bojových raket!“
Lajka
Půltunový Sputnik 2 se šestikilogramovým psem Lajkou na palubě odstartoval z kosmodromu 3. listopadu. Lajka se ve stavu beztíže necítila dobře. V kabině se zvýšilo množství oxidu uhličitého a vlhkost. Po pěti až sedmi hodinách přestala vykazovat známky života – zemřela na stres a přehřátí. Tento neúspěch zůstal utajen – jako všechny karamboly.
Chruščov zářil štěstím. Lajka opanovala první stránky novin, první místa rozhlasových a televizních relací celého světa. A samozřejmě s ní Sovětský svaz, socialismus a on sám. Chtěl dát Koroljovovi druhou Zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce, ale pak si uvědomil, že si loni přišel pro první za Bajkal, to by bylo moc brzy, proto ho odměnil aspoň Leninovým řádem. Tři konstruktéři a jeden dělník z jeho OKB-1hvězdu hrdiny dostali. A 500 pracovníků nižší vyznamenání a finanční odměny. Všichni v naprostém utajení.
Švédská Akademie věd požádala viceprezidenta sovětské Akademie věd Mstislava Keldyše o sdělení jméno šéfkonstruktéra Sputniku. Chtěla ho poctít Nobelovou cenou. Chruščov odmítl jméno prozradit: „Sputnik je dílem všeho sovětského lidu!“ Ve skutečnosti si uvědomoval, že by přišel o popularitu.
Američané se opozdili – svou první družici Explorer 1 vypustili až v noci z 31. ledna na 1. února 1958. Předtím, 6. prosince 1957, shořel jejich Vanguard s nosnou raketou před televizními kamerami. Obyvatelé technicky nejvyspělejší země světa se zalykali hanbou.
Ambiciózní plány: Měsíc, Mars, Venuše
Začátkem zimy 1956 přešel šestapadesátiletý Tichonravov z NII-4 do OKB-1. Koroljov ho požádal, aby vytvořil oddělení číslo 9, které se pustí do projektování družic, pilotovaných lodí a lunárních sond. O rok později opustil NII-4 také jedenatřicetiletý inženýr Konstantin Feoktistov, chlapec, kterého Němci za druhé světové války jako průzkumníka málem zastřelili. Tichonravov mu přidělil skupinu patnácti mladých inženýrů – proto se jejich projektovému týmu přezdívalo „mateřská školka“.
Měsíc nebude mít žádný vojenský význam – ukázaly studie, které si nechal Ustinov vypracovat koncem padesátých let. Strategicky důležitý je prostor okolo Země, odkud se na nás Američané mohou dívat a odkud na nás mohou sypat bomby – argumentovali vojáci. Armáda proto nebude stavbu silných raket podporovat.
„Koncem padesátých let strhl Koroljova lunární program a plány letů k nejbližším planetám,“ napsal Golovanov. Dne 28. ledna 1958 poslali Koroljov a Keldyš Chruščovovi dopis, v němž zformulovali dva hlavní body lunárního programu: „Dopad na viditelnou stranu Měsíce. V okamžiku pádu na Měsíc uskutečnit výbuch, který lze pozorovat ze Země. Jeden nebo několik prvních startů se může proběhnout bez výbuchu, pouze s telemetrickou aparaturou, která umožní registrovat pohyb rakety k Měsíci a určit její pád. Oblet Měsíce s fotografováním jeho odvrácené strany a předání snímků na Zemi.“
Nejvyšší šéf komunistické strany už dřív ohlásil, že SSSR musí dohnat a předehnat USA ve všech oblastech výroby a života. Koroljovovy a Keldyšovy záměry proto vítal jako jeden ze článků tohoto programu.
Po R-7 musí následovat silnější rakety. N-1 jako Nositěl (Nosič) má vynášet na dráhu okolo Země 20–40 tun užitečného nákladu, tedy až osmkrát víc než R-7. A v letech 1963–1970 postaví typ N-2 s kapacitou pro 60–80 tun.
Od září do prosince 1958 při pokusu dopravit sondu na Měsíc raketa třikrát havarovala. Také Američanům se tam nepodařilo vyslat dva automaty.
Částečný úspěch zaznamenala až Luna 1. Tento automat měl dopadnout na Měsíc, ale proletěl okolo něho 4. ledna 1959 ve vzdálenosti 5–6 tisíc kilometrů. Rozhodně to byl krok kupředu. Původní úkol, stejně jako předcházející havárie, Moskva zamlčela, takže to vypadalo, jako by Sověti opět vítězili.
Někteří členové Vojensko-průmyslové komise chtěli lunární program přerušit. Je to mrhání času a peněz! Koroljov však výpravy k Měsíci ohnivě obhajoval a vinu za neúspěch svalil na své oddělení technické kontroly – byť věděl, že to není pravda. Chytračil, aby získal čas pro nalezení správného řešení.
Luna 2
Lunu 2 vypustili v sobotu 12. září 1959. Na povrch Měsíce dopadla 14. září okolo půlnoci. Druhý den přistálo ve Spojených státech letadlo s Chruščovem. Sovětský vůdce se nadýmal pýchou. Vezl s sebou kopii státního znaku, který dopravila sonda na Měsíc, jako dar prezidentu Dwightu Eisenhowerovi. Pro prezidenta technicky nejvyspělejší země světa to byla spíš hořká pilulka.
O několik týdnů později, 4. října, zamířila k Měsíci Luna 3. Avšak přerušovalo se s ní rádiové spojení, mnohé rozkazy automatické sondě zřejmě nedocházely. Koroljova, který pobýval v Moskvě, tyhle zprávy znepokojily. Rozhodl se proto odletět do řídicího střediska v Simferopolu na Krymu.
Palubní přístroje se přehřívaly. Odborníci se snažili identifikovat příčinu. Potom dali několik příkazů a teplota uvnitř lunární sondy se začala pomalu snižovat.
Až 7. října přinesli první snímek z laboratoře. Byl však velmi nejasný. Čertok se smál: „Teď víme jistě, že i opačná strana Měsíce je kulatá.“
Za několik minut měli fotografii zpracovanou. Rozeznali na ní osm velkých útvarů.
V létě 1960 dokončili projektanti první návrhy nových automatů. Základem obou dvou se mají stát unifikované plošiny – bude to jednodušší, rychlejší a lacinější. A pustili se do projektu dálkově řízeného vozítka, jemuž říkali Lunochod.
K Měsíci stálé spojení a na Marsu a Venuši laboratoře
V lednu 1960 dokončil Koroljov rozsáhlý program využívání a výzkumu vesmíru do roku 1967. V červnu tuto představu schválil Kreml.
Větší rakety mají vynášet orbitální stanice o váze 25–70 tun, určené ke špionáži, ke sledování ostatních kosmických strojů a k výzkumu vesmíru. Rovněž dopraví na oběžnou dráhu družice ke zkoumání přírodních zdrojů Země, pro meteorologii a spojení. Fotografická a rádiová špionáž umožní sledování všech míst zemského povrchu. Globální rakety budou mít na mušce všechny strategické cíle na Zemi, na něž by mohly okamžitě svrhnout atomové bomby. A kosmický štít zadrží nepřátelské rakety.
Tyhle nové nosiče budou zapotřebí rovněž k dálkovým výpravám lidí. Nejdřív Koroljov naplánoval oblet Měsíce dvoučlennou anebo tříčlennou posádkou. V druhé fázi vyvedení lodi na oběžnou dráhu okolo Měsíce a nakonec i vysazení kosmonautů na povrchu a jejich návrat domů. Dále má následovat vybudování stálého spojení Země-Měsíc-Země a vyhledání místa pro trvalou základnu. Průzkumníci mají při obletech Marsu a Venuše vybrat oblasti vhodné pro postavení stálých laboratoří. K planetám by se zřejmě vypravovaly čtyři lodi současně – aby si mohly jejich tříčlenné posádky v případě potřeby navzájem pomáhat. Kromě toho počítal s automaty k Jupiteru a k dalším planetám.
K našim sousedům bude nejlepší létat v době vzájemné výhodné polohy, v době startovacích oken: k Marsu každých 25 měsíců a k Venuši po 19 měsících.
Už v říjnu 1960 chtěli vypustit dvě sondy k Marsu, pokaždé selhala raketa. K Venuši vyslali první sondu začátkem února 1961. Dostala se na oběžnou dráhu okolo Země, dál ne. TASS úspěch zamlčel – vydal zprávu o těžké družici.
Ani další automaty určené k prozkoumání Venuše a Marsu se nedostaly k cíli. Havarovala raketa, nezapálil se motor čtvrtého stupně, odmlčela se vysílačka.
Neúnavný Koroljov zahájil stavbu družic pro přenos telefonních hovorů a televizních reportáží. V roce 1960, kdy Američané vypustili experimentální spojovou družici Echo 1 ve tvaru balonu o průměru 30 metrů, dostala OKB-1 objednávku na první obdobné těleso. O čtyři roky později první dva prototypy během vypuštění havarovaly. Teprve třetí pokus měl úspěch – Molnija 1 vytvořila 23. dubna 1965 televizní most mezi Vladivostokem a Moskvou.
Koroljov začal rozdělovat úkoly. Jakmile získal první zkušenosti s novými druhy raket či družic, přesunul je do filiálek v různých městech, kde se z nich postupně stávaly samostatné kanceláře. On sám si nechal lety kosmonautů, lunární projekt a velké rakety.
Vývoj spojových družic předal Michailu Rešetněvovi do Krasnojarska 26 (dnes Železnogorsk), utajeného města, které leží poblíž řeky Jenisej na Sibiři. Už v roce 1959 vyslal šéf pětatřicetiletého Rešetněva, aby tam vytvořil filiálku OKB-1 na výrobu námořních raket středního doletu R-11M. A potom založil i kancelář na vývoj specializovaných družic, jako jsou meteorologické, spojové, geodetické, geofyzikální, astronomické a další. O dva roky později se toto pracoviště osamostatnilo jako OKB-10.
Dva týmy z Tichonravovova oddělení načrtávaly od roku 1959 základní obrysy cest k planetám. Oba počítaly s použitím klasickými motory a se tříčlennými posádkami. O oblet Venuše a Marsu se měl pokusit planetolet Mavr (Mars-VeněRa) – start 8. června 1971 a návrat 10. července 1974. Na Marsu měli přistát kosmonauti z těžkého plavidla MPK vážícího 1 630 tun, sestaveného z jednotlivých dílů na oběžné dráze okolo Země, které by tam vyvezlo 20–25 raket typu N-1. Avšak tyto projekty nebyly zatím uskutečnitelné.
Suborbitální let ne!
Člověk se bude dostávat do vesmíru jenom zvolna. Nejprve si musí vyzkoušet skoky do stokilometrových výšek, teprve potom zakrouží na dráze okolo Země. Na jaře 1956 o tom diskutovali odborníci při experimentech na Kapustin Jaru.
Ze všeho nejdřív musel Koroljov postavit automatickou družici pro vojáky, která bude fotografovat zemský povrch. Práce na projektu Zenit začala 30. ledna 1956. Tým Jevgenije Rjazanova vyvíjel v OKB-1 dva typy výzvědných družic – první s pasivní orientací označovaný jako OD-1 a druhý s aktivní orientací OD-2.
V dubnu 1958 Koroljov Feoktistovovi nařídil: „Konstantine Petroviči, načrtněte projekt kabiny pro člověka k suborbitálnímu letu, který se uskuteční někdy v letech 1964–1967.“
Původně se uvažovalo o okřídleném stroji. Projektanti z Feoktistovovy skupiny dospěli k závěru, že by to byl příliš obtížný technický úkol. „Problémy spojené s aerodynamikou a s tepelnou ochranou jsou ohromné,“ poznamenal mladý šéfprojektant ve svých memoárech. Takový stroj postavíme mnohem později.
V květnu přišel Koroljov k Feoktistovovi. „Vyslechl naše projektanty, kteří chtěli dělat družici pro člověka a vynechat prostřední etapu,“ napsal inženýr. Tedy žádný suborbitální skok na okraj vesmíru, nýbrž hned cesty okolo Země! „Okamžitě zahořel a zřejmě se pevně rozhodl tento projekt podporovat a rozvíjet.“ A musíme být hotovi co nejdřív, musíme předstihnout Američany!
Dne 1. června 1958 ohlásil Koroljov Kremlu: Můžeme zahájit projektování „lodi-družice“ pro člověka.
Toto těleso poletí okolo Země rychlostí pětadvacetkrát vyšší, než je rychlost zvuku. Při návratu se vstupem do atmosféry prudce zbrzdí, vznikne rázová vlna, kdy se vzduch okolo kabiny ohřeje na teplotu přes 2 000 stupňů a stane se z něj plazma. Všechno by shořelo na prach. Proto musí nejdůležitější části této kabiny obalit ochranným štítem.
Jak bude kabina s člověkem přistávat, jak ji přivedeme měkce na zemský povrch? Jako plachtař věřil Koroljov na padáky, ale nebyl si jistý. Velká družice celá obalená tepelným štítem by musela být příliš masivní. Možná tak těžká, že ji R-7 nedokáže vynést. Náměstek Konstantin Bušujev dostal nápad: „A co rozdělit to těleso na dva kusy? Na přistání pošleme jenom kabinu s člověkem a nejnutnějšími přístroji, kdežto aparatury zajišťující orbitální let by zůstaly nahoře a později by shořely.“
Ovšem jaký tvar má mít přistávací úsek? Nejspíš koule. Má minimální povrch, takže vystačí s nejmenším možným štítem. Jakýkoli jiný tvar by se neodešel bez důkladných aerodynamických výpočtů, které by se protáhly na měsíce.
Během května zformulovali projektanti poslední představy. Také diskutovali o termínu pro tento stroj. Název „loď-družice“ i „kosmolet“ odmítli. Nakonec se shodli na pojmu z vědecko-fantastické literatury – „kosmická loď“. A jak první generaci našich kosmických lodí nazveme? Po mnoha diskusích se takřka jednomyslně shodli na symbolu: Vostok! Východ!
Začátkem června 1958 Koroljov projekt Vostoku schválil.
Nicméně jedna otázka zůstávala: Jakou kapacitu bude mít raketa? Dvoustupňový nosič R-7, který vynášel první družice, dopraví na oběžnou dráhu až 1,3 tuny. To je málo. V roce 1958 začali vyvíjet v OKB-1 pro tuto raketu třetí stupeň. Výpočty ukazovaly, že třístupňová R-7 vynese asi 4,5 tuny.
Utajený Koroljov získal družicemi a raketami obrovskou prestiž mezi nejvyššími sovětskými politickými, vojenskými a hospodářskými činiteli. I maršálové a generálové si uvědomovali, že s tímto člověkem nemohou mluvit z pozice síly jako dřív – teď se jeho nejdůležitějším zákazníkem stali politici. Rovněž Ustinov, nyní místopředseda vlády a předseda Vojensko-průmyslové komise, nad ním přestával mít navrch – vždyť on se bez jeho vědomí stýkal s prvním tajemníkem Chruščovem. Nicméně Koroljov dobře věděl, kde jsou hranice, navíc se s vojáky nechtěl rozejít, protože od nich dostával nejvíc peněz.
V srpnu 1958 byl Koroljov, stejně jako Gluško, zvolen akademikem. Krátce nato usedl v prezidiu Akademie věd. To nebylo vyznamenání, nýbrž vysoká hodnost usnadňující s větší autoritou koordinovat ústavy a továrny se statisíci lidmi.
Text je druhou ukázkou z kapitoly o Sergeji Koroljovovi z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU. Třetí část přineseme příští týden. Také si můžete přečíst první část příběhu o nástupci Koroljova, kterým byl raketový konstruktér Vasilij Mišin.
