V neděli pátého dubna 2009 se svět dověděl, že Korejská lidově demokratická republika se možná zařadila mezi státy, které dokázaly vypustit umělé těleso do vesmíru. Družice prý vysílá do éteru oslavné budovatelské písně. Nic však není jisté. Lež je v krutém režimu Kim Čong-ila běžnou součástí komunikace s okolním světem i vlastními poddanými. Více v článku KLDR odpálila raketu dlouhého doletu, satelit prý na oběžnou dráhu nedostala.
Kosmodrom ještě koncem února navštívil sám Kim Čong-il a byl spokojen. Několik týdnů poté byla na startovní pozici dopravena raketa a technici ji tu od 28. března připravovali ke startu. Druhého dubna ji začali plnit klasickými kapalnými pohonnými látkami - více zde. V následujících hodinách ji ještě zasypal sněhový poprašek, avšak poté se nečekaně rychle obloha vyjasnila a start se mohl uskutečnit.
Satelitní snímek z 30. března zachycuje odpalovací rampu na severokorjeském poloostrově Musudan
Co vlastně do vesmíru letělo? A doletělo to vůbec?
Korejci tvrdošíjné trvají na skvělém úspěchu. Zbytek světa se domnívá, že jde o provokaci a že všechny část rakety leží někde na dně oceánu.
Navíc se přesně neví, co vlastně mělo družici do kosmu vynést. Předpokládá se, že jde o nosič podobný Taepodong 2, který byl otestován již v KLDR otestován již v roce 2006. Nyní je, ale označován jako Unha-2.
Možná, že se pod utajovaným nosičem skrývá raketa, podobná první čínské nosné raketě, tvrdí někteří západní znalci. Snad brzy poznáme… S minimem testů a téměř nulovými úspěchy bylo získáno maximum zkušeností a pátého dubna Korejci stáli sice s prázdnými žaludky, avšak zřejmě nadějnou technikou před rozhodujícím experimentem.
Ve 2 h 20 min světového času (podle jiných, mj. čínských údajů ve 2 h 32 min) došlo ke startu, dva stupně dopadly zpět k Zemi a raketa skutečně pokračovala nad Pacifik. Podle oficiálních korejských údajů se od 2 h 29 min družice pohybuje po dráze 490 až 1426 km, se sklonem 40,6 stupňů a dobou oběhu 104 min 12 s a vysílá (jako kdysi první čínská) na frekvenci 470 MHz oslavné budovatelské písně.
Severokorejci u sochy vůdce Kim Ir-Sena. I jeho opěvují písně vysílané družicí. Tedy pokud je skutečně na oběžné dráze.
Nicméně bedlivě sledující Američani znovu opakují, že žádné nové těleso se na oběžnou dráhu nedostalo.
Podle některých neověřených údajů se druhý stupeň vypojil poněkud předčasně a dopadl do Pacifiku v jiné, než plánované oblasti. V tom případě třetí stupeň sice pokračoval v letu, ale dodat potřebnou rychlost pro vytvoření družice již nedokázal a těleso se nakonec na dráhu nedostalo.
Tentokrát se zřejmě Severní Korea přiblížila svému deklarovanému cíli opravdu téměř na dosah. Ovšem pouze, pokud šlo především o vojenskou zkoušku, jak tvrdí od počátku Američani, mohou se Korejci radovat.
V každém případě korejský pokus ukazuje, jak obtížný ještě bude pro nás tak lákavý úkol z nedělního projevu amerického prezidenta Obamy v Praze - více v článku Obamu si vyslechly na Hradě tisíce lidí, deset minut strávil v davu.
Taepodong-2, raketa, která měla vynést družici na oběžnou dráhu.
Cesta Severní Koreje do vesmíru
Hlavním cílem startu rakety prý byla doprava experimentální telekomunikační umělé družice na dráhu ve výšce několika set kilometrů. Bylo předem jasné, že za cenný pokus bude let označen i tehdy, jestliže se zdaří jen částečně a v tom případě se oznámí jako zkouška mezikontinentální rakety.
Pokus byl měsíc předem oznámen, nejméně od 12. března víme oficiálně, že k němu dojde ve dnech 4. až 8. dubna a že v těchto dnech budou nebezpečné mezinárodní oblasti nad mořem 600 a 3600 km od pevniny, neboť do nich dopadne 1. a 2. stupeň nosné rakety.
To by byly docela přijatelné informace, o prvních sovětských nosných raketách jsme nevěděli o nic víc (i když nyní bychom, aspoň někteří, určitě vědcům a technikům drželi palce, kdybychom věděli nějaké bližší technické údaje), ale zejména kdyby nešlo o severokorejský pokus a část zmíněné dráhy nevedla nad územím jiného státu, nadto státu, s nímž Severní Korea nemá právě přátelské vztahy, totiž nad Japonskem.
Kim Čong-il
Samozřejmě, stává se, že po své cestě do vesmíru touží i země, obklopené i státy, se kterými nejsou právě v přátelském vztahu.
Poněkud komplikovaný byl proto způsob startu izraelských družic z izraelského území a v nedávné době nebylo jednoduché vypusit íránskou družici. I pro tu se však nakonec našel vhodný úhel.
Korejská cesta však vedla bez rozpaků přímo nad japonským územím a tak se tedy nelze divit halasnému japonskému nesouhlasu s tímto pokusem. Určitě bychom také nebyli nadšeni, kdyby nad námi létaly zkušební německé nebo ruské rakety.
Jistě, těžko někomu odpírat přístup do vesmíru, ale na druhé straně technická úroveň zajištění bezpečnosti je z korejské strany zejména v počáteční fázi přinejmenším chabá a tak tedy zřejmě oprávněně Japonsko oficiálně prohlašuje, že "v případě, když bude zřejmé, že raketa, nebo její nějaká část bude zjevně hrozit dopadem na jeho území, Japonsko korejský nosič sestřelí ".
K tomu připomeňme, že v této geografické oblasti jsou dva americké raketové torpédoborce, vyzbrojené systémem Aegis, který se vyznamenal při loňské ochraně amerického území před pádem vlastní družice.
Pravda je, že každý má právo na vstup do vesmíru, leč určitě ne za každou cenu, ale diskuzi o tom nechme do jiných částí zpravodajství a v Technetu se raději zkusme zaměřit na technický pohled. Je vůbec Severní Korea schopna vypouštět družice? A jak se k tomu dostala.
Pchjongjang, hlavní město KLDR
Hlad a okopírované technologie
Severní Korea sehrává v posledním čtvrt století poměrně zvláštní roli. Je výlučně podřízena vojenskému režimu a její obyvatelstvo žije hluboko pod všeobecně uznávanou hranici chudoby. Avšak přesto se postupně propracovala na špičku v oblasti moderní raketové vojenské techniky mezi státy tzv. třetího světa.
Země při tom využívala metody, které se říká zpětná technika. Jde o odkrytí fungování zkoumaného předmětu za účelem sestrojení ekvivalentního předmětu, třeba i postupně vylepšovaného. Jako klasický příklad bývá uváděn třeba sovětský bombardér Tupolev Tu-4, který byl postaven ve druhé polovině 40. let a byl téměř dokonalou kopií amerického strategického bombardéru B-29. Tedy poněkud zjednodušeně bychom řekli kopírování…
.
Poprvé se Severní Korea setkala s raketami někdy v roce 1979 nebo 1980, když z Egypta obdržela starší rakety známé jako sovětské Scud B oplátkou za předchozí severokorejskou pomoc v Jom Kippurské válce.
Do konce roku 1984 byly dokončeny první prototypy raket Hwasong-5, které byly přesnými kopiemi egyptských raket R-17E, postavených původně v SSSR. Jejich dolet byl kolem 300 km a úroveň řízení nevalná; co taky bychom chtěli od rakety, která měla v rodném listě zapsánu dávnou německou raketu V-2.
V dubnu 1984 už byly provedeny letové zkoušky na korejské střelnici Musudan-ri (dnes ji už povařujeme za kosmodrom), avšak následně byly vývojové exempláře ještě modifikovány (třeba jen o málo zvětšené motory) a seriová výroba zahájila o rok později.
Korejcům šlo samozřejmě o vyzbrojování vlastní armády, ale současně také o výhodný obchod. Zmiňme se zejména o půlmiliardovém prodeji asi stovky raket Hwasong-5 Íránu, pro který to byl počátek cesty, která tehdy následovala výrobou vlastní rakety Shabab-1 a prozatím vyvrcholila startem první malé vlastní družice Omid raketou Safir-2 letos v únoru.
Někdy roku 1988 byl cestou drobných modifikací zahájen vývoj raket Scud-C, známých jako Hwasong-6. Měly zlepšený systém řízení a prodoužený dolet (500 km), ovšem za cenu lehčí bojové nálože (asi 750 kg).
Během 90. let bylo asi 25 kusů věnováno dalším letovým testům, několik set kusů (nejméně 300) dostala vlastní armáda a o něco málo méně bylo prodáno do zahraničí: určitě první exempláře dostal Írán (známé jako Shabab-2), v první polovině 90. let bylo nejméně 150 exportováno do Sýrie, několik málo roku 1999 do Libye a počátkem nového desetiletí téměř 50 získal Jemen, který však údajně nebyl příliš spokojen s kvalitou.
První korejské rakety
Dalším korejským raketovým produktem byl Nodong (též Rodong, alias Scud-D), tentokrát s výraznějšími modifikacemi. Vývoj začal roku 1988, ale první letový test roku 1990 skončil neslavně již na rampě. Ovšem druhý letový test v květnu 1993 za přítomnosti íránských i pákistánských vojenských pozorovatelů byl zcela úspěšný.
Rychlost a rozsah modifikací byl tehdy překvapením. Dolet 1000 km a přesnost navedení na cíl kolem dvou až čtyř kilometrů umožňoval Koreji zasáhnout japonské území. Raketa byla na první pohned větší než Hwasong a motor v originálu Isayev 9D21 byl vylepšen za pomoci konstrukční kanceláře Makejev. Ostatně na vylepšení konstrukce se asi podíleli specialisté z Číny i Ukrajiny a na pozvozku mobilního nosiče též odborníci z Itálie a Rakouska.
Inu, perské peníze dělaly divy a bylo veřejným tajemstvím, že Írán část programu Nodong financoval. Také co nejrychleji dostal novou raketu, doma zvanou Sbahab-3. Prototyp byl k dispozici již počátkem roku 1992, ovšem produkce mohla začít nejspíš s ruskou pomocí až roku 2001. Hned na druhém místě byl export do Pákistánu a dnes víme, že Rodong byl exportován i do Egypta, Sýrie a do Libye.
Skvělý obchod, avšak v mimořádně těžké hospodářské krizi pro Koreu.
V druhé polovině 90. let bylo zřejmě nutno zastavit další vývoj a produkci raket Nodong 2 ve prospěch vývoje perspektivnější rakety Taepodong 1. Bohužel, konstrukci dodnes přesně neznáme a jen se o ní dohadujeme… Ve vojenské verzi měla zřejmě dva stupně – první tvořila raketa Nodong 1 a druhý Hwasong 6, celkovou délku 25,8 m při průměru 1,8 m, startovní hmotnost 33,5 tuny, počáteční tah 525 kN. Dolet mohl být téměř tři tisíce km – samozřejmě záleží na hmotnosti hlavice.
Jak (ne)byla vypuštěná korejská družice
Svět se o ní blíže dozvěděl až 31. srpna 1998, kdy ve verzi s malým třetím stupněm měla raketa vynést na oběžnou dráhu první severokorejskou družici Kwangmyŏngsŏng (jasná zářící hvězda), podle snímku velmi podobná prvnímu čínskému satelitu (i když musela být zřejmě mnohem menší). Západ se od začátku k této informaci stavěl nevěřícně – teprve později uznali Američani, že šlo skutečně o kosmický let. Korejci sami však publikovali nejen zprávu o tom, že po pěti minutách byla družice na oběžné dráze, ale i přesné parametry.
Dnes víme, že skutečně blufovali, odborníci přece dobře věděli, že družice by musela být na oběžné dráze registrována nezávislými pozorovateli a to nikdo nebylo. Můžeme nabídnout nejpravděpodobnější, i když téměř neuvěřitelné vysvětlení.
Podle všeho raketa skutečně z raketové základny Musudan-ri (40°51′s.š., 129°40′ v.d.) úspěšně odstartovala, všechny stupně se postupně zažehly: první dopadl do japonského moře, druhý přeletěl nad ostrovem Honšú a dopadl asi 450 km za ním do Pacifiku.
Třetí stupeň měl pracovat 27 s, ale dvě sekundy před ukončením činnosti došlo k jeho havárii. V té době už měl rychlost, zhruba odpovídající uváděné dráze, avšak exploze motoru vedla nešťastně k náhlému zbrždění, opětnému poklesu výšky dráhy a rychlému zániku v atmosféře dřív, než družice začala obíhat kolem Země. Teď se zdá, že to přece jen byla lež – ale pokud to byla pravda, jde o mimořádně kuriózní případ.
Nicméně korejský raketový vývoj evidentně pokračoval dál. Většina států setrvávala na svém, ale Severní Korea postupovala. Snad nalezla chybu v původní koncepci, snad opravdu neměla zoufale prostředky.
Počátkem července 2006 byla poprvé vyzkoušená nová třístupňová raketa Taepodong 2, pravděpodobně s výrazně zesíleným prvním stupněm, takže odhadovaná délka rakety je 34 m, průměr přes 2 m, startovní hmotnost 79 tun a maximální dosažitelná rychlost přes 7,9 km/s, což odpovídá doletu s malou hlavicí přes 9 tisíc km, s hlavicí o hmotnosti asi 1000 kg asi 6 tisíc km. Raketa však po 42 s letu přestala pracovat.
Tehdy se o družici již nemluvilo, byl to opravdu jen zkušební let.
