Jde sice o jemně pikantní téma, doprovázené chichotáním, ale přece jen už nefrčí tolik jako kdysi, kdy se v posádkách orbitálních stanic a raketoplánů objevily první kosmonautky. Pozornost proto nevyvolalo ani to, že Sunita Williamsová, která se nedávno vrátila z orbitální stanice ISS, byla po určitý čas na stanici velitelkou pětici chlapů. Ti s ní na oběžné dráze bez jakéhokoli reptání spolupracovali, takže by neuspěl náš dávný slovanský předek velmož Chrudoš, muž povahy prý prudké, se svým vzteklým výkřikem: "Běda mužům, kterým žena vládne".
Sunita se nemusela potýkat ani s citlivým problémem, jaký potkal její kolegyni Peggy Whitsonovou v roce 2007. Ta tehdy velela posádce, v níž krátce pobýval kosmonaut Šejch Muszafar Šukor Al-Masríc z Malajsie, což byl přísně věřící muslim, který své náboženské zásady přenesl i na palubu stanice. Aby předešla případnému konfliktu, a pokud to bylo potřebné, předávala mu Peggy pokyny raději prostřednictvím svých mužských kolegů.
První kosmické dítě a "rána do zubů"
První žena v kosmu Valentina Těreškovová byla během svého letu v lodi Vostok 6 sama. Ovšem po celou dobu trpěla tak nepříjemnými důsledky pobytu v beztížném stavu, že i kdyby s ní v kosmu pobýval vysněný idol všech žen, neměla by ani pomyšlení na sebemenší "hříšnou myšlenku".
Světlana Savická s Popovem (vpravo) a Sereberovem.
V roce 1982 se na stanici Saljut 7 vypravila Světlana Savická, čtyřiatřicetiletá zkušební pilotka, aby v kosmu pobývala se čtyřmi muži. Čas od času se sice objevily nějaké náznaky, ale až v 90. letech vyprávěl mnichovský gynekolog dr. Hans Guido Muttke, že od jednoho (samozřejmě nejmenovaného) ruského kolegy se dozvěděl, že Savická se z nařízení svých šéfů vyspala s jedním, možná však postupně se dvěma členy posádky.
Prý měli za úkol "zplodit první kosmické dítě", což se jim nepodařilo. Bulvární tisk se toho chytil a čtenáři se dozvěděli další zaručené informace, že dotyčnými byli kosmonauti Popov a Serebrov, kteří prý byli vyhlášení svou potencí. To by ovšem jako důvod k nominaci do kosmické posádky bylo vskutku kuriózní.
Posádka Sojuzu T-7. Zleva: Serebrov, Popov a Savická.
Co se nezdařilo při prvním pobytu Savické na oběžné dráze, mělo se prý podařit při jejím druhém kosmickém letu v létě 1984, kdy na stanici Saljut 7 pobývala s pěticí mužů, mezi nimiž byl lékař Oleg Aťkov, prý aby na vše řádně a odborně dohlédl. Ale kvůli špatné fyzické kondici určeného partnera prý opět k ničemu nedošlo. Byl to však jen další výmysl.
Když se jeden z mých kolegů později Savické zeptal, co říká takovým historkám, naznačila mu sice významným gestem ránu pěstí do zubů, ale pak rezignovaně pokrčila rameny, protože s klevetami se těžko bojuje.
Růžová košilka a tajemný dokument
Britka Helen Sharmanová zvítězila mezi 13 tisíci zájemci z řad svých spoluobčanů v projektu Juno a ve svých 28 letech se v květnu 1991 podívala na ruskou stanici Mir. Byla vlastně jednou z prvních kosmických turistek, třebaže si letenku nemusela zaplatit ze svých úspor. Její ruští kolegové prohlásili, že byla skvělou společnicí.
V roce 2000 se toho chytil francouzský novinář Pierre Kohler a v knize Poslední mise viděl vše mnohem barvitěji. Helen prý před kolegy poletovala jako andílek v dráždivé noční košilce. Kohlerovi bylo zjevně jedno, že šlo spíše o jakési žertovné šaty. Když totiž Helena prohlásila, že "kolegům vděčí za spoustu nádherných zážitků", zachoval se nikoli jako francouzský kavalír, ale jako uslintaný šmírák kombinovaný se zapšklým panicem.
Začal si vymýšlet všelijaké dvojsmyslnosti. Vyznamenal se ovšem také tím, že připomněl "přísně utajovaný dokument NASA č. 12-571-3570", a dokonce ho zvolil za jeden z hlavních pramenů, na kterém postavil mnohé z obsahu své knihy. Zmíněný "dokument" (záměrně připojuji uvozovky) se na veřejnosti poprvé objevil 28. 11. 1989 a skutečně na první pohled svou úpravou připomínal oficiální zprávy NASA.
Popisoval pokusy manželské dvojice na palubě raketoplánu při letu STS-75 v listopadu 1986, kdy údajně vyzkoušeli deset sexuálních poloh, z toho šest s použitím poutacích pásů a dalšího vybavení a čtyři zcela volné. Nechyběl ani popis deseti hodin videozáznamu, pořízeného prý na dolní palubě raketoplánu.
Čtenář průměrně znalý dění v kosmonautice se však po přečtení "senzačního textu" pousmál a ostatní si snadno zjistili, že v listopadu 1986 se žádná mise s označením STS-75 nekonala a že společný let jakékoli manželské dvojice byl tehdy v nedohlednu. Bublina rázem splaskla. Než ji roku 2000 vzkřísil a značně nafoukl Pierre Kohler.
Příznivci surfování na vlnách internetu dobře vědí, že podvržený "dokument NASA" se čas od času znovu a znovu připomíná, jako by milovníci tajemných a současně pikantních historek nechtěli slyšet slova Briana Welche, tiskového šéfa NASA, který už v březnu 2000 označil zprávu za pouhý pavlačový klep.
Při milování jsem se zapomínal držet křesla
V roce 1983 zveřejnil Robert A. Freitas Jr. v časopisu Sexology Today článek s nepochybně přitažlivým názvem Sex v kosmu. V něm sice označil vesmír za "nejlepší místo pro sex", ale paluba orbitální stanice Skylab ani kabina raketoplánu podle něj nemohly nabídnout potřebnou intimitu prostředí, kterou on předpokládal až v zamýšleném velkokapacitním kosmickém hotelu.
Jenže ani v útulném kosmickém hotelovém pokoji nedoporučoval Freitas klasickou postel, protože v beztížném stavu by byla k ničemu a jakýkoli pokus o milování by skončil fiaskem.
Jeden z partnerů by se totiž podle Freitase musel přivázat pružným popruhem, aby milenci neskončili nekontrolovatelným poletováním po místnosti, anebo by oba měli vklouznout do rozměrného spacího pytle, který by zaručil, že zlomyslný zákon akce a reakce je od sebe jen tak snadno neoddělí.
Freitas však nepřišel s původní myšlenkou a varováním. O nástrahách milování v beztížném stavu vyprávěl prostý kosmický údržbář Joe, nenápadný chlapík z posádky první americké orbitální stanice, který si chtěl užít ve stavu beztíže svatební noc se svou novomanželkou Bety, která tam pracovala jako uklízečka. Jeho vyprávění zaznamenal v Pierre Boulle v dnes již slavné povídce "Láska a zemská tíže", kterou otiskl dlouho před startem první umělé družice.
Joe popisuje: "Musel jsem dávat sakramentsky pozor, pane redaktore, abych se nepustil, protože to bychom zase letěli nahoru. Šlo mi to na nervy, že jsem na to musel pořád myslet a nemohl jsem se Bety věnovat, jak bych chtěl. A když jsem se jí naopak věnoval, začal ji hladit a vzrušovat, a ona se začínala chvět, tak jsem sám ztrácel hlavu a dočista jsem přestal myslet na to, abych se držel křesla. Chápete, pane redaktore? Jsou to dvě naprosto rozdílné roviny myšlení. Dohromady to nejde."
Ruský kosmonaut a lékař Poljakov, který prožil na oběžné dráze více než rok, si myslí, že lidé se přizpůsobí stavu beztíže natolik, že žádné podobné pomůcky potřebovat nebudou. Jeho kolegyně Ljubov Serovová z moskevského Institutu lékařských a biologických výzkumů k tomu s úsměvem poznamenala, že "lidská sexuální fantazie v objevování vyhovujících poloh je až překvapivá".
Robert A. Freitas upozornil také na další svízel, který vzešel z poznatků učiněných už při prvních dlouhodobých pilotovaných letech. Protože ve stavu beztíže se málo dokrvuje dolní polovina těla, mohly by pokusy o milování v kosmu skončit fiaskem, tedy nezdařenou či neúplnou erekcí casanovského výzkumníka. Svůj text však Freitas přesto uzavřel výzvou členům The Mile High Clubu, slavného společenství vyznavačů sexu v extrémních výškách: "Kdo z vás bude první?"
Druhý a závěrečný díl příště
