Jednoho příznačně pošmourného večera, kdy vítr ohýbal větve starých stromů v kampusu ctihodné Harvardovy univerzity a studený déšť kovově pleskal do okenních tabulek, listoval mladý vědec Wade Davis ohmatanými výtisky haitských novin.
Wade Davis na snímku z roku 2008
Psal se rok 1982 a ještě ne třicetiletý nadaný, nadějný a přes své mládí uznávaný etnobotanik původně pátral po jiných informacích. Jeho pozornost však nakonec zaujalo něco docela jiného: příběh Narcisse Clairvia. Tento Haiťan prožil něco, o čem může vyprávět skutečně jen málokdo. Strávil skoro dvacet let jako zombie.
Davise Clairviův příběh upoutal natolik, že se rozhodl opustit útulnou kancelář a vydat se na divoký karibský ostrov. „Probudil se ve mně dobrodruh,“ napsal později. „Jako chlapec jsem nad stránkami časopisů jako National Geographic a u knih Richarda Halliburtona snil o tom, že zažiji něco nezapomenutelného. Začal jsem žít ve vlastním klukovském snu a dalo mi spoustu práce zachovat si chladnou hlavu vědce. To, co jsem prožíval, bylo totiž strhující.“
Pátrání po Narcissu Clairviovi nebylo snadné, ale nakonec bylo korunováno úspěchem. Roku 1983 Wade Davis stanul tváří v tvář asi šedesátiletému muži (přesné datum Clairviova narození není známo, nejčastěji se udává bez přesnějšího určení rok 1922), který mu ve svém ubohém obydlí ukázal svůj vlastní, dvěma lékaři podepsaný úmrtní list z roku 1962.
Kdybychom měli věřit veřejně prezentované verzi událostí, Clairvius se stal obětí rodinných sporů. Ty přiměly jeho bratra, aby sáhl po řešení, které je na Haiti prý dodnes politováníhodně rozšířené. Navštívil bokora, zaříkávače či kněze kultu voodoo, a ten Narcissovi podal jed. Dne 2. května 1962 byl Narcissus Clairvius pohřben.
„Vnímal jsem všechno co se děje. Slyšel jsem rány, když přibíjeli víko rakve. Zasypali mě. Ocitl jsem se ve tmě,“ vyprávěl Clairvius pozorně naslouchajícímu mladému vědci. Vylíčil mu také následující události. Po nějaké době strávené v mělkém hrobě ucítil, že se rakev zvedá. Víko se rozletělo a Clairvius hleděl do tváře hrozivě vyzdobené symboly záhrobí a smrti. Bokor, který ho uvedl do stavu blízkého smrti, si pro něj přišel. Clairvius se ocitl v bokorově chýši. Zde mu čaroděj podal drogu, která mu umožnila v omezené míře vládnout tělem, ale jako by ho zbavila vůle. Na dalších dlouhých šestnáct let se Clairvius společně s dalšími dvěma muži stal bokorovým otrokem, bezduchou loutkou, která bezmyšlenkovitě plní příkazy.
„Bokor nás krmil magickou směsí, ale nevím, z čeho se skládala, ani jak často jsme ji jedli,“ popisoval Clairvius. „A pak jsem jednoho rána bokora našel mrtvého.“ Prokletí skončilo, začínal další příběh.
Recept na zombie
Davis se urputně pustil do snahy zjistit složení zlověstného „zombie prášku.“ Ale zašel tak daleko, že to v akademických kruzích vyvolalo značně rozporné reakce. Zatímco jedni Davise chválili za obětavost a nasazení, druzí ho označili za dobrodruha, který v mládí četl příliš komiksů o Indiana Jonesovi. Davis totiž za značně dobrodružných okolností od jednoho haitského bokora dokázal získat nevelké množství jedu.
„Na tváři měl namalovanou bílou lebku,“ popsal své setkání s bokorem v časopisu National Geographic. „Peníze nebyly ani to jediné, ani to hlavní, co za jed chtěl. Někdy o tom třeba budu chtít mluvit, ale ta doba ještě nepřišla. Ale věřte mi, že bokorův smích, řezavý a vítězný, mi pořád zní v uších.“
Roku 1983 se Davis vrátil do své univerzitní pracovny a začal pracovat na chemické analýze zombie prášku. Jeho výsledky vzbudily obrovskou pozornost a kromě neutuchajících sporů mezi vědci vyvolaly také vlnu obnoveného zájmu o tématiku nemrtvých, která s víceméně nepatrnými výkyvy trvá dodnes.
Co podle Davise mohlo vyvolat „zombifikovat“? Většina složek prášku bokorů nejspíše nemůže mít žádný biologický účinek (jde například o rozdrcené lidské kosti nebo krystaly šťavelanu vápenatého). Ale podle Davise je nejdůležitější jiná součást všech zombie prášků, které mohl zkoumat: tetrodotoxin, zkráceně TTX. Tento prudký jed se získává z těl některých druhů ryb, především čtverzubce, který dal TTX také jméno (tetro – čtyř, odont – zubec). Medicínsky řečeno, tetrodotoxin vyvolává axonální blokádu alfamotoneuronů s obrnami končetin, často i dýchacího svalstva.
Silná otrava způsobuje smrt, ale při vhodném dávkování k ní nedochází. Místo ní se dostavuje stav jakéhosi ochrnutí, které přesně zapadá do obrazu, který popsal Clairvius Narcisse: ochromení končetin, zpomalení dechu i srdeční činnosti, pokles tělesné teploty, obrna obličejového svalstva, zorničky zůstávají strnulé a nereagují na světlo. Bez přístrojů monitorujících mozkovou aktivitu je prakticky nemožné odlišit vážnou otravu TTX od otravy fatální. A takové přístroje nejsou na Haiti samozřejmostí ani dnes, natož pak v šedesátých letech minulého století.
Voodoo a jeho božstvaVoodoo se na Haiti datuje od konce 17. století, ale jeho kořeny jsou daleko starší. Sahají až do africké pravlasti haitských otroků a je vysoce pravděpodobné, že patří k nejpůvodnějším náboženským směrům na světě. V prostředí Haiti jde o kompilát křesťanství a původních afrických náboženství. Uznává jediného boha Bondye (z francouzského Bon Dieu „Dobrý Bůh“). Ten stvořil svět, ale pak své dílo předal do rukou svých sluhů a nyní je vzdálený a nedosažitelný. Ústředním bodem voodoo jsou duchové lwa. Jsou služebníky Bondyeho, vyznavači voodoo jim slouží a na oplátku očekávají pomoc. Každý vyznavač má své, z nichž jeden je mu nejbližší. Iwa nelze vzývat libovolně, ale na základě povahy či osudu. Jaké duchy vzývat, lze zjistit při obřadu nebo ve snu. Jsou vzýváni také duchové předků, někteří lwa jsou ostatně zbožštění lidé. Oproti vžité představě ke kultu voodoo nepatří propichování panenek představujících nepřátele. |
Zbývalo odhalit složení údajně začarované potraviny, kterou bokor Clairviuse Narcisse a další zombie udržoval ve stavu polovědomé otupělé poslušnosti. Davis jako její funkční složku identifikoval durman. Intoxikace plody této rostliny vede k extatickým stavům, těžké amnézii a zvýšené sugestibilitě. Dalším projevem dlouhodobé intoxikace durmanem je také ona nejistá, prkenná a nepřirozená chůze, kterou dobře zná každý, kdo viděl alespoň pět minut z libovolného zombie filmu.
Zombie s otazníky
Davisova kniha Had a duha, ve které shrnul svoje poznatky o voudou, zombie, bokorech a Haiti, vyvolala mezi některými vědci značný odpor. Davisovi vyčítali vědeckou nepřesnost a prohřešky proti vědecké etice.
Ve svých pracích (i těch odborných) například citoval jenom kladné výsledky předběžných pokusů se vzorky „zombie prášku“ a naopak neprůkazné opomněl zmínit. Problém byl i v tom, že tyto velmi předběžné pokusy vůbec zmiňoval. Autorovi toho úspěšného experimentu (při kterém někteří hlodavci po podání zombie prášku, upadly do stavu podobného kómatu) slíbil údajně, že jde jen o „službičku“ mezi přáteli a případné publikaci bude předcházet další práce. Kolega, kterého Davis požádal o pomoc, například neověřoval složení prášku. Šlo jen o první zkoušku toho, zda prášek má nějaký účinek na živé organismy.
Největší potíže byly s určením obsahu obsahu TTX ve vzorcích prášku z Haiti. Tři různé laboratoře zaznamenaly naprosto odlišné koncenrace. Rozdíly byly až o několik řádů - v některých vzorcích byly řádově desítky nanogramů (tedy 10-11 kg) na gram, v jiných desítky mikogramů (10-8 kg) na gram. Tak malá koncentra nemohla mít ve smysluplném množství na člověka žádný účinek. (Celou kontroverzi shrnuje volně přístupný článek na Biology Online.)
Vypadá to až jako chyba v měření, ale nemusí být. Výroba zombie prášku rozhodně není žádná přesná věda. Množství TTX v těle čtverzubců velmi kolísá podle druhu, pohlaví, roční doby a zřejmě i dalších parametrů. Bokorové nemají žádný způsob, jak zjistit, kolik této látky v prášku je. Samozřejmě, pokud je skutečně něco takového zajímá, což je stále otevřená otázka. Davis sám říká: „Na žádném místě netvrdím, že se zombie prášek skládá pouze z TTX. Svou knihu jsem zamýšlel jako podnět odborníkům například v oblasti toxikologie, namísto toho se z ní stal předmět diskuze, jejíž podstata mi uniká.“
Ale chemické složení prášku není zdaleka to jediné, co o jeho účinku bude rozhodovat. Davis sám připomíná důležitou věc, že důležitý je i kulturní a společenský kontext. Zjednodušeně řečeno, zombie prášek na obyvatele Haiti bude mít asi větší účinek než na obyvatele zemí, kde tradice vytváření zombie neexistuje.
Davisovi kritici také namítali, že mladý vědec při pátrání po jednotlivých složkách zombie prášku zašel příliš daleko, mimo jiné byl přítomen při vykopávání těl nedávno pohřbených dětí. Popel z jejich spálených mrtvol je údajně jednou ze součástí zlověstného prášku. Tady už se Davis pohyboval na opravdu tenké hranici, protože k narušení hrobu došlo díky němu - on za to platil. To v jiných ohledech je otázka haitských „zombií“ mnohem nejasnější.
