Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nepřítel komunismu a SSSR: I. P. Pavlov, který donutil psy slintat

  0:14aktualizováno  0:14
Karel Pacner pro Technet.cz - Měl být vzorem sovětské vědy, alespoň tak ho líčil komunistický režim. Ve skutečnosti byl I. P. Pavlov nepřítelem komunismu a sovětského státu, zůstával však ruským vlastencem. Od narození objevitele podmíněných reflexů uplynulo 165 let.

Ivan Petrovič Pavlov -14. září 1849, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad. Ruský fyziolog, psycholog a lékař. | foto: Wikimedia Commons

Mladý lékař Ivan Pavlov byl šťastný, když ho v prosinci 1878 profesor Botkin poslal do fyziologické laboratoře. Laboratoř však bylo vznešené slovo – nacházela se v chatrném dřevěném domku na dvoře kliniky.

Pedanticky přesný vědec přicházel do laboratoře vždy v deset hodin dopoledne přesně na minutu – podle něho si mohli řídit hodinky. Zpočátku zkoumal nervy, které ovlivňují chod srdce a krevního oběhu. Nervy – to bylo módní téma. Hned na začátku Pavlov našel dva druhy dosud neznámých nervů: jeden zesiluje úder srdce, druhý naopak tlumí jeho stah.

Ovšem jeho závěr přehlušily významnější objevy. V roce 1882 ohlásil Němec Robert Koch nalezení příčiny tuberkulózy a následující rok původce cholery. Rus Ilja Mečnikov přednášel v roce 1883 o sebeobraně organismu pomocí bílých krvinek, které pohlcují choroboplodné zárodky. Francouz Louis Pasteur začal v roce 1885 očkovat proti vzteklině a dalším infekčním chorobám. Němec Wilhelm Röntgen ve stejném roce objevil paprsky prozařující lidské tkáně – dnešní rentgenové paprsky. Lékařský výzkum dosahoval koncem 19. století takové úrovně, že začínal nacházet obranu proti některým odvěkým nepřátelům lidstva.

Pavlov se pustil do studia činnosti trávicích žláz zvířat – doufal, že mu naznačí, jak probíhá jejich činnost u lidí. Nejvhodnějším objektem pro tyto experimenty byli psi.

Práce s nimi nebyla jednoduchá. Nejdřív musel psu vyoperovat slinné žlázy na kůži. A potom pozoroval změny vylučování slin na různé podněty.

Psi vyměšovali sliny v okamžicích, kdy přežvykovali potravu. Brzy si Pavlov všiml, že se olizují a tvoří se jim sliny ještě před naplněním misky, třeba jen jako reakce na zarachocení vozíku s jídlem. Začal zkoušet i další možné podněty. Před podáním misky rozsvěcoval lampu – a po čase stačil světelný signál a pes už slintal. Jindy zase jídlo ohlašoval zvonek – a slinné žlázy opět reagovaly. Totéž způsobilo tikání metronomu.

Zajímavý úkaz, který ještě nikdo nezaznamenal. Chování psů v různých situacích ho strhlo. A co udělají, když jim rozsvítíme anebo zazvoníme a nic nepřivezeme? Zvířata přestávala reagovat. Jejich slintání pozvolna ustávalo, až úplně vymizelo. Měsíce pokusů toto pravidlo potvrzovaly.

Experimentátor šel ještě hlouběji. Uměle vytvořenou píštělí psi vylučovali za žaludku šťávy. Reakce byla stejná jako u slinných žláz.

Pavlov si uvědomil, že u pokusných zvířat navozoval umělé reakce – nazval je podmíněné reflexy. Mohl je vytvářet a zase rušit, byl jejich pánem. Ohromný objev!

Kromě toho existují ještě reflexy nepodmíněné – jednoduché reakce trvale zabudované do organismu, na něž vnější podněty nepůsobí. Příkaz k nim opět dává mozek, dědí se po celé lidské pokolení.

Všechny tyhle práce nebyly snadné nejen kvůli hledání a zkoušení nových metodik, nýbrž i z materiálních důvodů. V laboratoři chybělo základní vybavení, neměla dost peněz na nákup pokusných psů, chemikálií a instrumentů.

Občas Pavlov kupoval psy ze své kapsy. Přitom měl sám malý plat. Jednou se posluchači Akademie lékařské chirurgie dohodli, že mu přispějí na živobytí. Požádali ho, aby vedl sérii přednášek, a po jejich skončení vybrali peníze na honorář. Avšak Pavlov místo aby je dal ženě, je utratil za nová zvířata.

Chudý student s carským stipendiem

Ivan Petrovič Pavlov se narodil 14. září (podle starého kalendáře 26. září) 1849 v Rjazani jako první dítě v rodině duchovního pravoslavné církve. Otec vedl malou farnost a kvůli svým svobodomyslným názorům se často dostával do sporů s nadřízenými. Není divu, že zůstal celý život chudý. Rodině vládl tak, že si mu nikdo nedovolil odporovat. Všechny děti musely přivyknout práci. Vyučil je soustružnictví, truhlářství, sadařství a zahradnictví. Také rád četl, pořídil si rozsáhlou knihovnu.

Chlapec začal co školy chodit až v jedenácti letech. Opozdil se, nikoli však z vlastní viny. Když mu bylo osm, spadl z výšky na kamennou podlahu a potloukl se. Ztratil chuť k jídlu, trpěl nespavostí, zhubl. Když rodinu navštívil opat Trojického kláštera, který byl Ivanovým kmotrem, zděsil se jeho vzhledu. Domluvil se s rodiči a vzal chlapce s sebou do kláštera. Venkovský vzduch, vydatná strava a pravidelná cvičení vrátily Ivanovi zdraví. Kněz také přispěl k jeho výchově – byl moudrý, vzdělaný, sečtělý.

Na podzim 1860 vstoupil Ivan do druhého ročníku církevní školy. Po čtyřech letech přešel do církevního semináře – směřoval k povolání duchovního jako jeho otec. Byl výborný žák, dával z některých předmětů kondice. Přitom hltal literaturu, zajímal se o přírodní vědy a také trochu o filozofii.

V jednadvaceti letech se Pavlov rozhodl, že se církevním hodnostářem nestane, raději se bude věnovat přírodním vědám. Avšak jako seminarista nemohl začít studovat přírodovědu na fyzikálně-chemické fakultě Petrohradské univerzity okamžitě. Nejdřív se musel zapsat na právnickou fakultu. Teprve na zvláštní žádost mu po dvou týdnech rektor dovolil přestup na přírodovědu.

Byl výborný student, a proto vzbuzoval zájem profesorů. Ve druhém ročníku mu univerzita poskytla normální stipendium 180 rublů ročně, ve druhém dokonce imperátorské stipendium 300 rublů. Když přijel po roce do města mladší bratr Dmitrij, aby navštěvoval chemickou fakultu, pronajali si pokoj.

Pod vlivem profesora Ilji Ciona se ve třetím ročníku Ivan Pavlov rozhodl pro studium fyziologie. Od Ciona se také učil chirurgickému umění. V jeho laboratoři poprvé spatřil psy, kterým zavedli do žaludku břišní stěnou trubičku zvanou píštěl. Po odkrytí vrchního otvoru píštěle bylo možno vidět vylučovanou žaludeční šťávou smíšenou s částmi potravy a slinami.

Medik se brzy pustil do vědeckých pokusů. Spolu se spolužákem V. Velikým zkoumal vliv některých nervů plic na krevní oběh žáby. Výsledek přednesli v říjnu 1874 na zasedání Petrohradské společnosti přírodovědců. Za druhou studii o výzkumu nervů řídicích činnost slinivky břišní dostal spolu s kolegou M. Afanasjevem od univerzity zlatou medaili.

Třebaže v roce 1875 dosáhl hodnost kandidáta přírodních věd, pokračoval ve studiu, a to ve třetím ročníku Akademie lékařské chirurgie (dnes Vojenská lékařská akademie). Diplom lékaře získal za čtyři roky, v prosinci 1879 – chtěl ho jenom proto, aby mohl pracovat na katedře fyziologie. „Avšak popravdě řečeno, tento plán mi připadal jako sen, protože vlastní profesura se zdála být něčím neobvyklým, neuvěřitelným.“ V lednu dostal za své vědecké práce zlatou medaili. Přijali ho jako lékaře na vyhlášenou Botkinovu kliniku. A mohl se věnovat výzkumu naplno. Zatímco jiní vědci zkoumali mrtvá zvířata a mrtvá těla, Pavlov přemýšlel o tom, jak by mohl sledovat fyziologické procesy u živých pokusných zvířat.

Když musel jeho patron, poněkud kontroverzní Cion, z univerzity odejít, Pavlov odmítl pracovat na katedře fyziologie a přešel na katedru veterinární fyziologie. V prosinci 1878 ho pozval profesor Sergej Botkin, aby vedl fyziologickou laboratoř na jeho klinice.

Botkin patřil mezi nejlepší ruské internisty. Od Francouze Clauda Bernarda se naučil, že vývoj medicíny se bez pokusů na zvířatech neobejde.

Rok po nástupu do laboratoře se Pavlov pustil do zkoumání zažívacího traktu zvířat. Do slinivky břišní pokusného psa voperoval umělý píštěl. Odtud získával čistou žaludeční šťávu, která však silně rozežírala kůži na břiše. S ní také rychle odcházely látky nezbytné pro život zvířete. Psu ubývalo sil a hubl, nakonec zahynul. Mladý badatel si nevěděl rady.

Cestu ukázala náhoda. Jednou přišel ráno do kotců a všiml si, že u psa, jemuž všil píštěl před dvěma týdny, vypadá okolí rány lépe než u ostatních. Přitom ležel u hromádky omítky. Večer odvedl psa jinam, ale druhý den ráno ho našel na hromádce omítky, kterou seškrabal ze zdi. Byl opět ve vynikajícím stavu. Od té doby nechávali psy na podlaze s vápnem.

Ovšem hlavním úkolem Pavlova bylo zkoumat srdeční nervy psů. Objevil, že srdeční rytmus kontrolují nervová vlákna – jeden typ tep zpomaluje, druhý ho zrychluje. Za disertaci Odstředivé nervy srdce získal v roce 1883 titul doktora lékařských věd, vzápětí docenturu.

Tolik objevů v jedné knize!

Koncem sedmdesátých let se Pavlov seznámil se studentkou pedagogické školy Serafimou Karčevskou. Byla o tři roky mladší, dcera vojenského lékaře. Oba se do sebe zamilovali. Jednu dobu trávil mladý vědec víc času sepisováním dopisů milované dívce než prací v laboratoři – tvrdil jeho bratr Dmitrij Pavlov.

Vzali se v létě 1881 v Rostově na Donu u sestry nevěsty. Svatbu platili její rodiče. Novomanželé byli chudí. Po návratu do Petrohradu neměli kde bydlet. Proto vděčně přijali nabídku bratra Dmitrije, který žil jako asistent slavného chemika profesora Dmitrije Mendělejeva ve státním bytu. „Neměli jsme dost peněz, abychom mohli koupit nábytek, nádobí na vaření a jídelní a čajový servis, ba dokonce ani na osobní prádlo Ivana Petroviče, který neměl dokonce ani letní košili,“ posteskla si později novomanželka.

Další peníze získával Pavlov vyučováním na škole pro ošetřovatelky. Po roce se manželům narodil syn, ale vážně onemocněl a brzy zemřel.

Ivan Petrovič Pavlov -14. září 1849, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad. Ruský...

Ivan Petrovič Pavlov -14. září 1849, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad. Ruský fyziolog, psycholog a lékař.

V červnu 1884 odjel Pavlov do Německa. Na klinikách ve Wroclawi (dnes Vratislav v Polsku) u profesora Rudolfa Heidenhaina a v Lipsku u profesora Carla Ludwiga studoval fyziologii krevního oběhu a trávení. Udivilo ho, jak nešetrně nakládají němečtí kolegové s pokusnými zvířaty – po skončení experimentů nechávali psy v narkóze vykrvácet.

Po dvou letech se vrátil a mohl začít nastoupit jako lékař na venkově. Odmítl. Dál pokračoval u Botkina, přednášel na Lékařské akademii a ve vojenské nemocnici.

Než začne znovu experimentovat se psy, chtěl se od chirurgů naučit jemné operační technice. Musí být ke svým psím miláčkům šetrnější, jinak nepřežijí a on je nebude moci sledovat.

V narkóze jim implantoval píštěle, umělá propojení mezi orgány a cévami. A potom po probuzení se svými laboranty pozoroval jejich chování. Zatímco psi spokojeně vylízávali misky s potravou, odborníci odebírali ze zkumavek odkapávající šťávy, jejichž množství pečlivě měřili a sledovali skladbu. Jedna skupina se soustředila na žaludek, druhá na slinivku, třetí na žlučník, čtvrtá na střeva.

Žlázy trávicího ústrojí fungovaly v dokonalé harmonii, jako jedinečná chemická laboratoř, beze ztrát. Postupem času si Pavlov uvědomil, že venkovní podněty mohou vyvolávat účelné reakce, které umožní organismu, aby se co nejlépe přizpůsobil měnícím se podmínkám vnějšího prostředí. Pes slinnou žlázu sám neovládá, ta funguje nezávisle stejně jako srdce, krevní oběh, řídí ji mozek. Je to dočasné spojení, tedy podmíněný reflex.

Pavlov zavedl do studia pokusných zvířat a složitých psychických jevů objektivní fyziologické metody a terminologii. Prokázal vzájemnou podmíněnost a jednotu psychických a fyziologických jevů.

Totéž musí platit i u člověka. Vnější podněty vyvolávají určité činnosti, a když zmizí, reakce postupně vyhasne, organismus na ni zapomene. Podstatou života jakéhokoli tvora je tedy neustálé učení, případně přeučování. Chování lidí a zvířat si můžeme vysvětlit jako nekonečný řetěz návyků, odborně řečeno podmíněných reflexů. Jejich násilné narušení vede k nerovnováze mezi vnitřními procesy a vnějším prostředím, mezi podnětem a útlumem. Pokusy na psech si Pavlov potvrdil, že tahle nerovnováha může vést i ke vzniku neurózy. To byl zajímavý poznatek rovněž pro psychology a neurology. Specialisté na tom mohli stavět léčbu některých neuróz. Ve stejné době se o to z jiného hlediska pokoušel vídeňský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud.

Ve skutečnosti znali tyhle dočasné znalosti a dovednosti zvířat i vědci ve staré Číně, Persii a Egyptě. Avšak neuměli je posoudit a proniknout do jejich podstaty. To dokázal až Ivan Pavlov v osmdesátých letech 19. století.

V roce 1897 vydal souhrnnou studii Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz. Mezi ruskými fyziologie nevzbudila takřka žádnou pozornost. Zato zahraniční kolegové ji považovali za přelomovou.

Mekka světové fyziologie

Už v roce 1902 Pavlov svůj vědecký zájem rozšířil. Pustil se do studia mozkové kůry u psů. Odstraňoval některé jeho části a pak sledoval, které podmíněné reflexy vymizely, a už se neobnovují či znovu vynořují. Například pes, kterému odňali mozkovou kůru odpovědnou za sluch, úplně neohluchl a jeho slinná žláza po čase reagovala na zvuky ohlašující příchod potravy. Vysvětlení? Pro případ poškození části odpovědné za určitou funkci vytvořila geniální příroda dost náhradních spojení. Postupně se vědci podařilo sestavit mapu mozkové kůry s vyznačením jednotlivých úloh. Dospěl k závěru, že veškerou činnost pokusných zvířat kontroluje mozek – totéž musí platit u lidí.

„Pokoušel se uměle navodit poruchy nervové činnosti (experimentální neuróza), zasáhl tak i pole psychiatrie,“ napsal Aleš Beran z Ústavu dějin lékařství První lékařské fakulty UK v Časopisu lékařů českých. „Pavlovův poslední vědecký článek Podmíněný reflex (1934) pojednává o dvou takzvaných signálních systémech, kterými se liší zvířata od lidí. První signální systém přijímá podněty od vnějšího světa prostřednictvím smyslových orgánů a je vlastní zvířatům i lidem. Druhý signální systém pracuje kromě podnětů systému prvního i se slovy, myšlenkami, abstrakcemi a generalizacemi, a mají ho pouze lidé. V obou dvou signálních systémech hrají důležitou roli podmínění reflexy. Teorií o signálních systémech položil Pavlov základy neurolingvistiky.“

Třebaže se vypracoval v uznávaného vědce, pořád měl malý plat. Musel živit početnou rodinu – manželku, tři syny a dceru. Hledal proto místo profesora fyziologie na některé univerzitě, ale úřady ho opomíjely. Až v dubnu 1890 dostal křeslo profesora farmakologie v Tomsku a ve Varšavě. Neodjel tam, protože vzápětí byl jmenován profesorem farmakologie na Lékařské chirurgické akademii v Petrohradě. Po pěti letech ho převedli i na katedru fyziologie. V roce 1891 požádal Pavlova carův příbuzný princ Petr Oldenburský, zakladatel a mecenáš Ústavu experimentální medicíny, aby tam zřídil a vedl oddělení fyziologie. O pět let později byl jmenován vedoucím katedry fyziologie na Akademii.

Volné chvíle trávil Pavlov v přírodě. Od mládí sbíral brouky a motýly, později přidal knihy a obrazy ruských malířů, poštovní známky. Kolegové znali jeho záliby, a proto mu vozili ze služebních cest nejrůznější dárky. Léto trávil na chatě ve Finsku, kde jezdil na kole, plaval, četl, debatoval o politice a kultuře s dalšími ruskými intelektuály.

V roce 1901 zvolili Pavlova členem-korespondentem Akademie věd Ruského impéria. Řádným členem Akademie se stal o šest let později.

Na podzim 1903 vystoupil na 14. Mezinárodním kongresu lékařů v Madridu s přednáškou Experimentální psychologie a psychologie zvířat. Svým kolegům oznámil: Podmíněné reflexy jsou jevy psychologické a zároveň i fyziologické, jejich zdrojem je kůra mozková. Poslouží nám jako záchytný bod ke studiu vlivu vnějšího prostředí na reakce lidí a zvířat.

Toto vystoupení nepochybně přispělo k udělení Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu následující rok. Pavlov dostal toto unikátní vědecké požehnání jako první Rus. Ovšem Nobelovy ceny se vyhlašovaly teprve krátce, od roku 1901.

Petrohrad se stal Mekkou fyziologických výzkumů. Střídali se tam věhlasní lékaři a biologové z celého světa. Bylo jich tolik, že někdy museli omezovat vlastní experimenty. Ruští studenti si rádi volili za své povolání fyziologii a potom toužili, aby se dostali do petrohradské laboratoře – rodila se Pavlovova škola.

„Žijeme v době teroru a represí“

Po krvavých sociálních bouřích v roce 1905 a porážce ve válce s Japonskem se Ivan Pavlov přihlásil do ilegálního kroužku profesorů. Tajná policie ho zapsala na svůj černý seznam. Za stranu okťjabristů, kterou založili vlivní podnikatelé, novináři a intelektuálové, kandidoval do dumy (parlamentu), ale mandát nezískal. Po rozčarování z politiky se opět ponořil do vědy. Postupně v sobě vypěstoval pocit, který nazval „státním vlastenectvím“.

Za první světové války sloužili synové Vsevolod a Viktor jako důstojníci v carské armádě. Když vypukla občanská válka, odjel Viktor, nadaný histolog, k bělogvardějcům, kteří bojovali proti bolševikům, cestou však zemřel na tyfus.

Bolševická revoluce v listopadu 1917 velkého vědce nepříjemně zaskočila. Jejímu vůdci Vladimíru Leninovi napsal: „Nejsem ani socialista, ani komunista, a nevěřím na váš nebezpečný sociální experiment.“ Jindy prohlásil: „Jestliže je to, co bolševici provádějí s Ruskem experiment, pak bych kvůli takovému experimentu litoval i jediné žáby.“

Okem fyziologa se díval na vývoj společnosti. Dokazoval, že „podmíněný reflex otrocké pokory“ povede „k úplné paralýze celého nervového systému obyvatelstva“. Masové rozsudky smrti zase vyvolají ztrátu lidskosti.

Proti sovětské vládě protestoval i tím, že okázale nosil carská vyznamenání, pravidelně chodil do kostela na bohoslužby a v dopisech kritizoval zvůli nových vládců: „Žijeme v době teroru a represí.“

Během „rudého teroru“, kdy bolševici z ideologických důvodů zlikvidovali statisíce lidí ze všech vrstev společnosti, udělala tajná policie u Pavlova několik domovních prohlídek. Napsal to americký historik Daniel Todes v ruském časopisu Socialnaja istorija otěčestvennoj nauki i těchniki v roce 1998, po tom, co mohl nahlédnout do tajných archivů. Vědce dokonce Čeka na kratší dobu uvěznila, stejně jako jeho nejstaršího syna Vladimíra. Rovněž jeho přítele, bývalého ředitele Ústavu experimentální medicíny C. M. Lukjanova.

Pavlov patřil mezi lidi, kteří se na jaře 1918 utěšovali, že bolševická vláda brzy padne. Avšak v říjnu 1919 začala Rudá armáda nad divizemi protivníků vítězit a naděje na změnu režimu se rozplývala.

Akademik se rozhodl analyzovat způsob vlády bolševiků v sérii přednášek o podmíněných reflexech. Zatímco evropští sociální demokraté se snaží rozumně hájit zájmy pracujících, ruští sociální demokraté dotáhli tuhle snahu do divoké krajnosti a absurdity. „Tuto myšlenku jsme proměnili v diktaturu proletariátu. Mozek a hlavu jsme dali dolů, zatímco nohy nahoru. To, co vytváří kulturu, moudrost národa, to bylo znehodnoceno, a to, co je zatím hrubou silou, kterou lze vystřídat strojem, to vyzdvihli do prvního plánu. A to všechno je určeno ke zkáze, jako slepé rameno činnosti.“

Pokusy se zvířaty mu ukázaly, že „správný vzájemný vztah s vnějším prostředím“ vyžaduje rovnováhu „mezi probuzením čili svobodou v širokém slova smyslu“ a „brzděním čili disciplinou“. Angličané a Němci mají tyhle vlastnosti vybalancované, Rusům vždycky chybí disciplína. To se zvláště dramaticky projevilo „v našich revolučních časech“.

Po vypuknutí občanské války sužovaly obyvatelstvo hlad a bída. Pavlov, stejně jako jeho laboranti a ošetřovatelé psů, překopali a oseli kousek půdy okolo laboratoře. „Když zelenina dozrávala, chodil Ivan Petrovič na zahradu a nosil ji domů,“ vzpomínala jeho žena. „To ho tak vyčerpávalo, že někdy úplně pozbýval hlasu a mluvil šeptem.“

Pavlov si zoufal – práce v laboratoři ustaly. Musí se z Ruska vystěhovat! Požádal proto v červnu 1920 bolševickou vládu o souhlas k zahájení rozhovorů o odjezdu. Todes se domnívá, že pomocí domácích a zahraničních přátel mohl zmizet i bez vládního požehnání. Avšak když je člověku sedmdesát let, obtížně se přesazuje, byť zná cizí jazyky a nabízí se mu vynikající podmínky. I tento badatel hledal možnost, jak by mohl za lepších podmínek zůstat.

Dopis dostal lidový komisař (ministr) pro vzdělávání Anatolij Lunačarský. Tento „intelektuál mezi bolševiky“, jak ho nazval Lev Trocký, předal žádost Leninovi s poznámkou, že Pavlovovi už dvakrát odjezd nabízeli. Avšak předseda sovětské vlády považoval jeho emigraci za nepřípustnou. Vždyť představuje velkou kulturní hodnotu! Mezitím Pavlov intervenoval i u Vladimíra Bonč-Brujeviče, spolupracovníka Lenina, kterého znal z předrevolučních dob.

Musíme zabránit odchodu Pavlova! To byla zásadní změna v názoru bolševiků. Zřejmě souvisela s varováním prezidenta Akademie věd geologa Alexandra Karpinského, že pokud nebudou pro všechny vědce nastoleny normální podmínky, většina Rusko opustí a věda v zemi zanikne.

Ovšem záměr vzkřísit vědu zatím zůstával pouze v deklarativní podobě.

Nepřítel ozdobou bolševického režimu

V listopadu 1920 požádal švédský Červený kříž předsedu rady lidových komisařů (vlády) Lenina, aby dovolil Pavlovi emigrovat. Teprve teď si bolševici naplno uvědomili význam tohoto badatele a jeho pověst ve světě. Nařídili E. Jenčmenovi, náměstku lidového komisaře, aby zjistil, v jakém stavu se fyziologická laboratoř Ústavu experimentální medicíny nachází. Po několikadenním pobytu napsal Jenčmen šokující zprávu: Místnosti jsou „zamčené a zmrazené“, z 25 zaměstnanců zůstali dva, asi stovka cenných pokusných psů zahynula.

Lenin se rozhodl Pavlovovi účinně pomoci. Dne 24. ledna 1921 podepsal usnesení vlády o mimořádných privilegiích Pavlova a jeho laboratoře. Rovněž rozhodl, že pro něho vybudují ve vesnici Koltuši (dnešní Pavlovo) u Petrohradu výzkumný ústav s rozsáhlým zázemím.

Bolševici začali pohlížet na Pavlova jako na velkého Rusa, jehož svatořečení musí podporovat, ať se tváří jakkoli nepřátelsky. Chtěli ho přetvořit na ozdobu svého režimu.

Američtí biologové se v létě obrátili na washingtonskou vládu, aby Pavlovovi udělila přistěhovalecké vízum. Ruský vědec však tuhle příležitost nevyužil – pořád se bál začínat jinde. Navíc končila občanská válka, chaos pozvolna ustupoval a bolševici mu konečně nabídli rozsáhlé výhody. A na podzim jeho laboratoř obnovila činnost v dřívějším rozsahu.

Akademik se smířil s tím, že zůstane doma. Nicméně když se jednalo o vybudování obytné čtvrti pro zaměstnance v Koltuši, vystoupil s nečekaným požadavkem: „Postavíte tam i kostel!“ Nastalo velké přetahování. Nový režim všude kostely a kláštery podle své ideologie rušil. Pavlov vyhrožoval: „Když tam kostel nebude, odmítnu v Koltuších pracovat!“

Lenin byl několik měsíců po smrti a porušit příkaz velkého vůdce si nikdo nechtěl dovolit. Bolševici museli Pavlovovi vyhovět – byl to jediný nový církevní stánek za jejich vlády.

Nové sídlo pro velkého akademika slavnostně otevřeli v roce 1925 pod názvem Fyziologický ústav Akademie věd a předali mu ředitelský dekret.

Ani tento velkorysý dar nezměnil názory vědce. Dál při všech příležitostech kritizoval bolševickou vládu. Jeho názory se šířily po celé zemi. Například v září 1923 na semináři ve Vojenské lékařské akademii kritizoval studii jejich hlavního ideologa Nikolaje Bucharina Proletářská revoluce a kultura. Proti jeho hlavní myšlence oponoval: Světová proletářská revoluce je chimérou! Stenogram jeho vystoupení projednalo vedení bolševické strany a odpověď na ně otiskl Bucharin v bulletinu Akademie.

„Vzápětí se Pavlov stal národním symbolem politického odporu,“ konstatoval Todes. V zimě 1928–1929 ostře nesouhlasil s některými kandidáty na členství v Akademii věd, protože byli průměrnými badateli ohánějící se bolševickou legitimací, než skutečnými vědci.

„Stržení vyšší nervové činnosti“

Do své laboratoře přijímal akademik všechny chytré lidi, bez ohledu na politické názory. Pracovalo tam hodně vědců a laborantů, kteří kdysi bojovali proti Rudé armádě, a nyní svobodně vyjadřovali své názory. Koncem dvacátých let už tam působilo okolo deseti členů bolševické strany a ti tyhle debaty těžko snášeli, ale nemohli proti nim nic dělat.

První komunista, který k Pavlovovi přišel, byl na podzim 1923 lékař L. Fjodorov, politický komisař univerzity. Bez ohledu na názory a rozdílnost věku se oba muži sblížili. Jako vynikajícího badatele ho Pavlov v roce 1927 navrhl za náměstka ředitele Ústavu experimentální medicíny. O čtyři roky později podporoval jeho kandidaturu na ředitele.

V září 1924 postihly Leningrad, jak bolševici přejmenovali Petrohrad, záplavy. Voda se dostala i do fyziologických laboratoří a kotců se psy. Zřízenec, který měl zvířata na starosti, k nim přišel až v době, kdy všechna plavala, aby se neutopila. Nakonec všichni psi přežili.

Když voda opadla, laboranti zjistili, že mnozí psi ztratili všechny podmíněné reflexy. Pavlov zavřel jednoho psa do klece a vpustil do ní stružku vody. Zvíře vylo a třáslo se strachem – trpělo neurózou. Nicméně další skupinu děsivý zážitek povodně nepoznamenal, chovala se jako dřív.

To podnítilo Pavlova k novému druhu výzkumů. Zkoumal typologii psů, zjišťoval míru jejich odolnosti na psychický šok.

Vytvořil nový druh testu. Ukázal jim narýsovaný kruh a pak dostali jídlo. Po elipse však dostali ránu elektrikou. Jakmile si osvojili tyto vzorce, po zhlédnutí kruhu slintali, po elipse stáhli smutně ocas mezi nohy a čekali ránu. Experimentátoři je začali děsit tím, že tvar elipsy pozvolna měnili, čím dál víc ho přibližovali kruhu. Když se dostal poměr os na 11:10, zvířata neuměla rozlišit, jaký grafický obraz je dominantní, jestli dostanou maso anebo ránu. Psi zpanikařili, roztřásli se. Pavlov nazval jejich stav „stržení vyšší nervové činnosti“.

K desátému výročí bolševické revoluce vyhlásila vláda částečnou amnestii pro bývalé nepřátele. Proto se mohl v roce 1928 vrátit z emigrace i mladší syn Vsevolod Pavlov. V občanské válce bojoval proti Rudé armádě a potom odešel do zahraničí. Starý vědec byl šťastný, že má rodinu opět pohromadě.

Kreml vyslal ideologa Bucharina, aby se sblížil s Pavlovem a pokusil se změnit jeho názor na bolševický režim. Oba pánové si porozuměli jako staří amatérští ornitologové, dokonce se vzájemně navštěvovali doma, fyziolog však trval na svém pohledu na svět. Přesto zůstali v kontaktu a Bucharin jako šéfredaktor deníku Izvěstija otiskoval s ním rozhovory, které dělali jeho redaktoři. Když tajná policie občas zatkla Pavlovovi blízké, žádal vědec Bucharina, předsedu vlády Vjačeslava Molotova a další funkcionáře, aby vymohli jejich propuštění – vždycky uspěl.

Uprostřed třicátých let uvažoval Bucharin o vytvoření politické strany z příslušníků inteligence, která by se stala konstruktivní opozicí. S tímto plánem Pavlov vřele souhlasil. Avšak Bucharin upadal pozvolna u diktátora Stalina v nemilost, až ho nechal v březnu 1938 popravit.

„Je to edém mozku“

Ve třicátých letech přestal Pavlov sovětskou vládu tak často a ostře kritizovat. Oceňoval její snahu rozvíjet vědu a zvláště jeho ústav. Jakmile vyslovil jakoukoli prosbu, úřady ji okamžitě vyplnily. Procházelo mu odmítání byrokratických hlášení, které vyžadovalo vedení Akademie věd. Když onemocněl a lékař pro něj požadoval drahý zahraniční lék, druhý den ho přivezli z Finska. Odmítl čistky „antisovětských elementů“ v ústavu. Určité sblížení s režimem vycházelo i z jeho pozice „státního vlastence“ – Rusa hluboce věřícího v budoucnost své země.

Přesto se stařeckou moudrostí neustále hluboce analyzoval politickou situaci – uvedli Viktor Klimenko a Jurij Golikov z Ústavu experimentální medicíny Ruské akademie věd v roce 2003 v knize Encyclopedia of Life Science. Svědčí o tom dopis, který poslal vládě 21. prosince 1934, tři týdny po zavraždění leningradského vůdce a Stalinova konkurenta Sergeje Kirova: „Marně věříte ve světovou revoluci. Po veškerém kulturním světě rozséváte nikoli revoluci, ale s ohromným úspěchem fašismus. Do vaší revoluce fašismus neexistoval… Všechny ostatní vlády si nepřejí u sebe vidět to, co je u nás, a samozřejmě včas se snaží vystříhat toho, co používáte vy – teror a násilí. Je mi těžko nikoli proto, že světový fašismus zadržuje na určitou dobu tempo přirozeného vývoje lidstva, ale proto, co se děje u nás, a co podle mého názoru hrozí vážným nebezpečím mé Vlasti.“

Světoznámý badatel přesně zaprorokoval další vývoj v zemi – blížící se dobu velkého teroru. Jiný autor takového dopisu by se druhý den ocitl ve vězení. Avšak Ivan Pavlov patřil, stejně jako třeba fyzik Petr Kapica, mezi ty vědecké klenoty, na které si ani diktátor Josef Stalin neopovážil sáhnout.

Samozřejmě tajná policie měla v jeho blízkosti vždy několik agentů, kteří o něm podávali hlášení. Na podzim 1934 například zjistili, že jeho syn Vsevolod je členem skupiny spolupracovníků, kteří se snaží velkého vědce přesvědčit, aby na chystaném mezinárodním kongresu odsoudil komunistickou vládu.

Ministr zdravotnictví G. Kaminský měl Pavlova přesvědčit, aby se vyjádřil v opačném slova smyslu. „Jsem rád, že vláda mé velké země, bojujíc za mír, poprvé v historii prohlásila: Ani píď cizí země!“ řekl Pavlov na 15. mezinárodním fyziologickém kongresu, který probíhal v Moskvě a v Leningradě v létě 1935. Americký historik Todes napsal, že neví, jestli myslel řečník svá slova upřímně, anebo ho k nim dotlačili.

Nicméně zasedání se proměnilo ve svatořečení Pavlova. Prohlásilo ho za „otce světové fyziologie“ a ústav v Koltuši za „metropoli podmíněných reflexů“.

„Pavlov považoval za svůj dluh vést své vlastní výzkumy a ochraňovat ruskou vědu,“ snažil se o pochopení jeho způsobu myšlení americký historik Todes. „Věda byla z jeho hlediska »největší a základní silou lidstva«. Vědec se domníval, že tak jako úspěchy carské vědy přežily carský režim, tak i vzkvétající sovětská věda může přežít a možná i změkčit barbarství vlády, přerůst je.“

Na podzim zasáhla Pavlova smrt mladšího syna Vsevoloda. Zato měl radost ze syna Vladimíra, který jako fyzik přednášel na leningradské univerzitě.

Pavlov občas onemocněl. Obvykle se nachladil a teprve když se cítil opravdu zle, musel ulehnout, ale to už se u něj rozvinul zápal plic. Sám to vysvětloval jednoduše: „Rychle chodím a přitom se silně zpotím, takže nachladnu.“ V zimě 1925, po dalším zápalu plic, se proto rozhodl nenosit zimník, ale lehký svrchník.

Na podzim 1935 mu začaly otékat nohy, ale on to nebral vážně – zřejmě se ozývalo srdce. Po návratu z Koltuši 22. února 1936 ulehl s tradičním zápalem plic. Pečovali o něj přední lékaři. Avšak v sedmaosmdesáti letech se tělo s některými chorobami už těžko vypořádává.

Když si pacient uvědomil, že zapomíná potřebná slova a vyslovuje jiná a také že vykonává některé mimovolné pohyby, určil si diagnózu: „Dovolte, to je mozková kůra, to je edém mozku.“

Po třech dnech museli lékaři konstatovat zhoršení stavu, pacient upadal do bezvědomí, srdce vynechávalo. Ivan Pavlov zemřel 27. února 1936 ve 2.45 hodiny v Leningradě (dnes opět Petrohrad). Pitva potvrdila mozkový edém, ale současně ukázala, že cévy jeho mozku nebyly takřka vůbec postiženy aterosklerózou.

Sovětská vláda uspořádala velkému vědci státní pohřeb.

Pavlovovy výzkumy platí dodnes. Platí nejen pro fyziologii, nýbrž i pro mnohé oblasti biologie, medicíny, psychologie, psychiatrie a pedagogiky, později je využili rovněž pro kybernetiku. Napomohly k budování vědecké teorie medicíny a k objevení zákonů řídicích funkce organismu jako celku. U příležitosti jeho osmdesátin ohodnotil přední americký fyziolog I. H. Kelloga jeho význam slovy: „Neznám člověka, jehož práce by byla významnějším přínosem pro blaho lidstva.“

Kreml si jeho osobnost přisvojil – Ivan Pavlov se stal jedním ze symbolů sovětské vědy a jeho učení ideologickým fenoménem. Jeho politické názory samozřejmě zamlčel. Skutečnou podobu tohoto badatele oprášili ruští a američtí historici, až když se ponořili do archivů po pádu komunistického režimu, v devadesátých letech minulého století.

Zkrácená kapitola z chystané knihy GÉNIOVÉ XX. STOLETÍ.

Autor:


Témata: Komunismus




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.