Spojení obou těles nikdo zblízka nevyfotografoval - musíme vzít zavděk kresbou

Spojení obou těles nikdo zblízka nevyfotografoval - musíme vzít zavděk kresbou | foto: Archiv autora Karla Pacnera

Napůl tajná cesta do Moskvy. Start na první mimozemské setkání USA a SSSR

  • 16
Dnes je to přesně 40 let, od chvíle, kdy do vesmíru poprvé společně odstartovaly posádky USA a Sovětského svazu. Kosmické lodě Apollo a Sojuz 19 se vydaly na oběžnou dráhu 15. července 1975 a Karel Pacner byl přitom. Zde jsou jeho vzpomínky nejen na cestu do Moskvy.

Program Sojuz-Apollo nebo také Apollo-Sojuz Test Project byl první společný let Spojených států amerických a Sovětského svazu. Začal startem obou lodí na oběžnou dráhu 15. července 1975. Program vycházel z dohody mezi tehdejším prezidentem USA Richardem Nixonem a předsedou Rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem podepsané v Moskvě 24. května 1972. Společný let ukončil éru vesmírného závodu o dobytí Měsíce. Byl příslibem budoucí mezinárodní spolupráce v kosmických programech obou kosmických velmocí - více Wikipedia.org nebo podrobně v tomto článku na Technet.cz.

Co letu předcházelo a jak složité tehdy bylo se na podobnou akci vypravit jako novinář z Československé socialistické republiky si můžete přečíst v následující vzpomínce Karla Pacnera:

Když bylo oznámeno, že se na oběžné dráze spojí Sojuz s Apollem, všichni členové SPACE doufali, že teď bude možné víc psát o Američanech. Brzy jsem se sám přesvědčil, že to nebude snadné.

Obě posádky projektu Sojuz Apollo. Zleva: „Deke“ Slayton, Tom Stafford, Vance Brand, Alexej Leonov, Valerij Kubasov.

Tisková konference? Ne!

V říjnu 1974 mně telefonovali do redakce Mladé fronty, kde jsem měl na starosti popularizaci vědy včetně kosmonautiky, z amerického velvyslanectví: „Přijede kapitán Eugene Cernan. Vrací se z Moskvy z jednání o projektu Sojuz-Apollo. Přijdete na tiskovou konferenci?“

„Samozřejmě.“ Měl jsem radost, že se setkám s posledním člověkem na Měsíci, navíc astronautem s česko-slovenskými předky.

A druhý den nový telefon: „Tisková konference nebude. Chcete jít s kapitánem Cernanem na oběd?“

Bez rozmyšlení jsem souhlasil – vrací se z Moskvy, to tuhle schůzku legitimizuje. Pro jistotu jsem to ohlásil zástupci šéfredaktora Mladé fronty Dušanu Macháčkovi.

Šel jsem na oběd do Intercontinentalu, přišli rovněž Jiří Kroulík a Jan Kolář za redakci Letectví a kosmonautika. Mluvili jsme o americko-sovětské spolupráci i o amerických výhledech. Na toto téma jsem pořídil s americkým astronautem rozhovor.

Vlajku z Měsíce? Proboha ne!

Postupem času jsme se dozvídali, jak byla návštěva amerického astronauta našim komunistickým papalášů nepříjemná. Přivezl československou vlaječku, kterou měl na Měsíci, a chtěl ji někomu předat. Nikdo ho nepřijal, nikdo si na něj neudělal čas. Ani předseda Čs. akademie věd Jaroslav Kožešník.

Jedině ředitel Astronomického ústavu ČSAV Luboš Perek měl tu odvahu, sešel se s ním a vlaječku s díky přijal. Potom ji vystavil u dvoumetrového dalekohledu, než ji jeho nástupce, normalizátor se vším všudy, nechal sundat.

Interview v MF? Ne!

Za týden jsem interview s Cernanem zařadil na sobotní stránku vědy v MF, kterou jsem řídil. Když se obtah stránky dostal k šéfredaktorovi Karlu Horákovi, vzkázal mi, abych rozhovor vyhodil. Marně jsem mu vykládal, že se přece jedná o spolupráci dvou velmocí. Nezlomil jsem ho, článek nesměl vyjít.

Utěšoval jsem se, že ho zařadím za rok, těsně před zahájením projektu Sojuz-Apollo. Vyšel, nikdo nic nenamítal.

Cesta do Moskvy? Ne!

Vsjo budět okay!

Průběh mise Sojuz Apollo minutu po minutě.

Těsně před startem si zatelefonovali velitelé obou posádek. Nic zvláštního nechtěli, jenom se potřebovali slyšet.

„My vpolně podgotovleny,“ hlásil Stafford z Floridy.

„Tom, we are prepared too,“ odpověděl Leonov z Bajkonuru.

A v žertovném anglo-ruském žargonu se navzájem ujistili: „Vsjo budět okay!“

Toto je jen krátká ukázka z článku: První mimozemské mezinárodní setkání z exkluzivního seriálu Půl století kosmonautiky, který pro Technet.cz připravovali v roce 2007 Antonín Vítek a Karel Pacner.

Sovětské velvyslanectví nabízelo redakcím akreditaci zvláštních zpravodajů v tiskovém středisku Sojuz-Apollo (EPAS-ASTP) v Moskvě v červenci 1975. Vedení redakce poslalo mou přihlášku. Ale několik týdnů před tím jsem se dověděl, že vedoucí tiskového oddělení ÚV KSČ, které všechny služební cesty schvalovalo, moji výpravu zakázal. Bez vysvětlení, jako obvykle.

Naštvalo mě to. S nakladatelstvím Albatros jsem se domluvil, že o této expedici napíšu knihu. Ze zpráv, které vydává ČTK, a ze sovětského tisku bych to nepořídil.

„Jednomužná“ výprava? Ano!

Kolega Rudolf Pařenica, který se zabýval cestováním, o tom mluvil se známými v Čedoku. Ti navrhli, že mne do Moskvy pošlou jako speciální „jednomužnou“ výpravu, musím si jí ovšem zaplatit sám. Souhlasil jsem.

Na moskevském letišti Šeremetěvo na mne čekal průvodce sovětské cestovky Inturist. Ubytoval jsem se v hotelu a vydal se do tiskového střediska v nedalekém hotelu Inturist.

Měli tam připravené základní materiály o letu. Také visačku s mým jménem, ke které přilípli mou fotografii. Mohl jsem se tam přestěhovat – měli pokoj rezervovaný na mé jméno, bydleli jsme s Honzou Kolářem, který tam byl za redakci Letectví a kosmonautika.

A potom jsem se vydal do druhého poschodí na prohlídku tiskového střediska. Ale sál byl prázdný. Jenom někde vedle, už se přesně nepamatuju, prodávali vzorky kosmické potravy, cigarety Sojuz-Apollo vyrobené továrnami Java Moskva a Philip Morris, voňavku, odznaky, čepice a různé tretky s nápisem EPAS-ASTP. A v den startu tam razítkovali pamětní obálky se známkami.

Odpovídat na všechny otázky? Ano!

Tiskové středisko bylo určené pro akreditované zahraniční novináře. Sešlo se nás tam nakonec v den startu něco přes padesát. To byl obrovský rozdíl ve srovnání s Houstonem.

Sovětští kolegové psali své reportáže nejdřív z Bajkonuru a potom z řídicího střediska v Kaliningradu-Podlipkách, sem nechodili. Někteří působili dokonce v Houstonu.

Na Kennedyho základně na Floridě Rusové nebyli z jednoduchého důvodu – recipročně by museli Sověti pustit americké reportéry na Bajkonur. Velvyslance tam však pustili, i když americký ambasador na Bajkonur nesměl.

Západní novináři byli dobře informovaní a vybavení. Ukazovali nám podrobný plán kosmodromu Bajkonur, jak ho na základě fotografií amerických špionážních družic zpracovali západní odborníci. To byl pro nás objev. Rozeznávali jsme jednotlivé startovací rampy, montážní haly, stanice na pohonné hmoty, letiště, jednotlivá sídliště a město Leninsk, v němž bydlela většina personálu kosmodromu.

Šlo o život v každém okamžiku. První muž ve volném kosmu málem uhořel

Další příběh Alexeje Leonova, který před půlstoletím jako první člověk vyšel ven z kosmické kabiny a prošel se ve vesmíru. Vypadalo to jednoduše, ale šlo o život. Kvůli nafouklému skafandru se Leonov nemohl vrátit zpátky do lodi, uvnitř lodi byla třaskavá atmosféra a když přistáli na Zemi, nikdo je na Sibiři nemohl najít.

"Nad planetou" Obraz sovětského kosmonauta Alexeje Leonova.

V tiskovém středisku se konaly tiskové konference, na které chodili sovětští odborníci a kosmonauti. Snažili se odpovídat na všechny otázky věcně, neuhýbali, jak měli dřív ve zvyku. Zřejmě se předem domluvili, o čem smějí mluvit.

Hned v pondělí padla první zajímavá otázka: „Proč jste vybrali Alexeje Leonova a Valerije Kubasova?“

Generál Andrijan Nikolajev, zástupce náčelníka Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů, který měl za sebou dvě kosmické výpravy, odpověděl jednoduše: „Protože v době, kdy jsme dělali výběr posádek, to byla nejlépe vycvičená dvojice. Původně se chystala k pobytu na stanici Saljut.“

Do řídicího střediska? Ano, ale…

V pondělí, ještě před startem, jsme se mohli podívat do řídicího střediska CUP. Vezly nás tam autobusy, od centra Moskvy je vzdáleno asi pětadvacet kilometrů – na jižním okraji na předměstí zvaném Kaliningrad (dnes Koroljov). Netušili jsme, že nedaleko jsou budovy slavné konstrukční kanceláře Sergeje Koroljova, kde sovětská kosmonautika začínala. To mně prozradil Sláva Golovanov, kamarád z redakce Komsomolskaja pravda, později.

Vjeli jsme na vnitřní dvůr budovy. Pískově žluté cihly trochu připomínaly architekturu Střední Asie.

U vchodu nás čekal profesor Alexej Jelisejev, jeden z nejzkušenějších sovětských kosmonautů, který měl za sebou tři starty. Patřil do gardy mladých inženýrů Sergeje Koroljova. Teď byl letovým ředitelem sovětské části mezinárodního projektu. A naším ochotným průvodcem. Sympaťák.

„Samotná budova je čtyřposchoďová a dělí se na dva větší celky,“ vykládal Jelisejev. „V přízemí máme spojové středisko, kam přicházejí všechny informace z vesmíru a odkud se rozvádějí na všechna pracoviště. Do prvního patra jsme umístili specializované skupiny – pro balistiku, pro vědecké experimenty, pro plánování letu, pro rozbory. Mozkem střediska je hlavní sál řízení. Sedí tam všichni nejdůležitější odborníci – vlastně vedoucí zmíněných skupin plus vedoucí odborníci. Do nejvyššího patra jsme nastěhovali počítače. A ve čtyřech patrech podzemí máme pomocnou techniku – náhradní zdroje energie, klimatizaci, vzduchotechniku a tak dále.“

Hlavní sál jsme znali z televizních reportáží. CUP funguje od podzimu 1973. Je to v podstatě kopie hlavního sálu houstonského – několik řad pultů s obrazovkami a řídicími knoflíky a pákami, uprostřed hlavní stěny velká barevná mapa světa. Patrně žádné lepší schéma se vymyslet nedá.

Chtěl jsem si ověřit kapacitu sovětského pozemního personálu: „Na Saljutu 4 pracují Petr Klimuk a Vitalij Sevasťjanov. Jak zvládnete řízení obou expedic?“

„Saljut 4 řídíme ze starého střediska v Jevpatorii na Krymu, kdežto společný let odtud z Kaliningradu,“ odpovídal Jelisejev. „V případě jakýchkoli obtíží má přednost mezinárodní expedice.“

Prošli jsme řídicím střediskem a museli jsme se vrátit do hotelu. Místo pro nás tam nebylo.

Informátoři ochotní. Ale bez podkladů

Tiskové konference před startem probíhaly zpravidla dvakrát denně. Kromě Jelisejeva k nám chodili vedoucí tří základních směn z CUP, vesměs mladí inženýři. Všichni ochotně odpovídali na naše dotazy, vysvětlovali podrobnosti, dávali interview. Odkryli řadu zajímavých technických podrobností o raketě a o kosmické lodi.

Vzpomínám-li si dobře, také pro nás rozmnožovali základní zprávy. Avšak přepisy rozhovorů mezi pozemními řídicími středisky a kosmonauty, jaké jsem znal z výpravy Apolla 11 v Houstonu, chyběly. Hodně informací jsme chytali z moskevské televize, která měla své reportéry v CUP, a z houstonského střediska, odkud se hlásili američtí novináři. Některé podrobnosti, o kterých jsme neměli tušení, jsme si dodatečně přečetli v sovětských denících.

Velmi populární se stal mladý inženýr Vladimír Syromjatnikov, konstruktér stykovací aparatury umožňující pevné spojení dvou rozdílných typů lodí. Tento sympatický muž nám vysvětlil taje svého takzvaného androgynního systému.

Posádka Saljutu 4. Spokojena bez médií

Kosmonaut Vitalij Sevasťjanov, k němuž jsem během svých pobytů v Moskvě často chodil, nebyl doma. Přesto mně jeho manželka Aljona pozvala, abych se zastavil. Říkala, že Vitalij a jeho kolega se na Saljutu 4 cítí dobře. Několikrát s ním pomocí řídicího střediska mluvila. Oba kosmonauti jsou rádi, že mohou pracovat, aniž by byli ve středu pozornosti médií – reportéři se především věnují mezinárodní výpravě.

Před půldruhým rokem jsem mluvil s akademikem Valentinem Gluškem, hlavním konstruktérem motorů. Dal mi číslo svého soukromého telefonu, abych mu zavolal, když budu v Moskvě. Několikrát jsem to zkoušel, ale marně – číslo bylo vypnuté. Netušil jsem, že mezitím byl povýšen a stal se šéfem i někdejší Koroljovovy konstrukční kanceláře, tedy že odpovídá za všechny lety.

Výběr pro vesmír. Máš protekci?

Jedno odpoledne přijely autobusy, aby nás dovezly na exkurzi do Ústavu lékařsko-biologických problémů, přísně tajného pracoviště, kde zkoumají život v extrémních podmínkách a také vybírají kosmonauty. Seznámili nás se způsobem jejich výběru, ukázali nám barokomoru a izolační komoru, kde budoucí hrdinové vesmíru tráví řadu dnů. A snad i další věci, už se nepamatuji.

Starý kamarád Jura Senkevič, který tam pracuje, pro mne přijel o víkendu, kdy už bylo po všem. Jako lékař absolvoval několik výprav s Thorem Heyerdahlem na primitivních lodičkách přes oceán.

Měl velkou daču kousek od Moskvy. Podílel se na výběru kosmonautů. Vyprávěl, jak při něm platí protekce – jakmile má někdo za sebou generála anebo význačného akademika, má přednost. On sám to nejdřív pociťoval velmi trpce – když měl být zařazen do výcviku, předběhl ho jeden protekční synek. Teď už ho to přebolelo. V moskevské televizi vedl každý měsíc pořad o cestování, který si diváci velice oblíbili – Jura jim totiž otevíral okna do světa, který neznali, zval k rozhovorům slavné zahraniční vědce, lékaře a cestovatele. Jeho program soupeřil s měsíčníkem o vesmíru, který moderoval Sevasťjanov.

Chyběly přepisy dialogů. Houston nezklamal

Své zprávy jsem telefonoval do stenografie Mladé fronty jednou či dvakrát denně ze svého pokoje. Vždycky jsem hlásil, že hovor půjde na účet redakce a své jméno. Moskevská ústředna se musela dotazovat v Praze, jestli takový hovor přijme a zaplatí. Z dřívějška jsem měl zkušenosti, že jsem čekal na odpověď hodinu i déle, tentokrát se ozval telefon do deseti minut. Bylo vidět, že i po této stránce se Sověti připravili.

Moje reportáže vycházely v MF bez podpisu. Nikdo se nad tím nepozastavil. Moje cesta se na ÚV KSČ neprozradila.

Dialogy mezi kosmonauty a Zemí, které by byly páteří vyprávění, chyběly. Rovněž jsem postrádal řadu dalších podrobností. Jakmile jsem si tuhle slabost moskevského tiskového střediska uvědomil, měl jsem obavy, jestli vůbec knihu o tomto mezinárodním setkání napíšu.

Po návratu do Prahy jsem napsal dopis do houstonského střediska s prosbou, jestli by mně neposlali přepisy rozhovorů a barevné fotografie. Za dva týdny došel balík papírů, který vážil asi dvacet kilogramů – rozhovory plus brožura se všemi základními informacemi pro novináře, samozřejmě snímky.

Oddechl jsem si. Teď už zbývalo jenom knihu napsat. Na začátku zimy jsem odevzdal rukopis do nakladatelství. Albatros vydalo Sojuz volá Apollo druhý rok v létě. A v bratislavském vydavatelství Mladé létá slovenský překlad.