Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Souboj na Krymu. Obránce trávili plynem a ostřelovali dělem z Plzně

aktualizováno 
Zatímco letos v březnu zaútočili na Krym "neznámí" ozbrojenci, útočníci v letech 1941/42 měli na sobě uniformy německého Wehrmachtu. Proti obráncům použili otravný plyn a říká se, že i dělo z pomníku v Plzni.

Německý 80-cm-Kanone (E) byl nejtěžší operačně nasazený kanon na světě. Písmeno E v závorce znamená Eisenbahn, šlo tedy o železniční kanon. Celkem byly vyrobeny dva kusy, bojově byl však podle všech indicií nasazen pouze jeden. Zmatek rovněž panuje v jejich pojmenování, jednomu se mělo říkat Těžký Gustav a druhému Dora. Prameny se nemohou shodnout, který z nich střílel na Sevastopol. Na fotografii je zvěčněna prezentace zbraně vůdci (druhý zprava). | foto: Archiv autora

Při dobývání Krymu v letech 1941/42 narazili Němci u pevnosti Sevastopol na tvrdou obranu, jejímiž nejmohutnějšími prvky byly dvě pobřežní dělostřelecké baterie. Wehrmacht si na jejich zdolání přitáhl ty největší obludy, které měl ve výzbroji.

V srpnu roku 1941, nedlouho po zahájení operace Barbarossa, stanovil Hitler jako jeden z hlavních cílů dobýt Krym. K nelibosti generála Guderiana dokonce preferoval rychlé obsazení krymského poloostrova před útokem na Moskvu. Na druhou stranu to mělo i něco do sebe, neboť zmiňovaný poloostrov působil jako nepotopitelná letadlová loď, ze které startovaly bombardéry k náletům na rumunské ropné rafinerie a další cíle.

Fotogalerie

Ke konci října 1941 byla prolomena obrana Sovětů na Perekopské šíji 11. armádou generála Ericha von Mansteina a začalo obsazování poloostrova Krym. Manstein převzal její velení jen několik dnů před tímto útokem po smolaři Eugenovi von Schobertovi, který zahynul jako cestující při nouzovém přistání kurýrního letadla Storch do sovětského minového pole.

Boj o Krym nebyl sám o sobě zase tak tvrdým oříškem. Netrvalo dlouho a skoro celý poloostrov drželi Němci ve svých rukou. U pevnosti Sevastopol na západě jižního cípu poloostrova však v polovině listopadu narazili na z hlediska odhodlání tvrdou obranu. Početně obránci snad až tak silní nebyli, a to je ještě posílily další jednotky evakuované po moři z obležené Oděsy. Z chodu se tedy Sevastopol dobýt nepodařilo, bylo třeba se na zadaný úkol lépe připravit.

Nejmohutnějšími prvky sevastopolské obrany byly dvě pobřežní dělostřelecké baterie č. 30 a č. 35. Němci si je pro rychlejší orientaci v hlášení pojmenovali jako Maxim Gorkij I a Maxim Gorkij II. Wehrmacht si na jejich zdolání přitáhl ty největší obludy, které tehdy ve své výzbroji měl.

Již 1. listopadu, během prvního výše popisovaného pokusu dobýt Sevastopol, střílel Maxim Gorkij I na shromaždiště zadních vojů německých kolon u Bachčisaraje. Premiéra pobřežní baterie byla úspěšná. Ztráty útočníka na životech a materiálu sice nebyly natolik významné, o to více však musel být překvapen nenadálým ostřelováním svého týlu dále za frontou. Poté se 7. listopadu do boje zapojuje i Maxim Gorkij II střílející z mysu Chersones přes celou hloubku obranného pásma na vzdáleného nepřítele.

Po měsíci příprav po odražení prvního útoku zahajují Němci druhý pokus o dobytí Sevastopolu. Zpočátku to vypadá nadějně, když je proraženo první obranné pásmo kolem města. Koncem prosince se fronta dostala do vzdálenosti jednoho až dvou kilometrů před baterii Maxim Gorkij I. Němcům nakonec vzalo vítr z plachet vylodění sovětských jednotek v Kerči a Feodosii na východě již obsazeného poloostrova. Vylodění, které mělo ulehčit situaci obráncům Sevastopolu, bylo nakonec poraženo. Mělo však rozhodující podíl na stabilizaci fronty kolem Sevastopolu, protože na jeho eliminaci musely být přemístěny některé německé jednotky. Navíc přišlo srážkové zimní počasí a fronta se ustálila na dlouhých pět měsíců.

Technickou zajímavostí je výměna opotřebovaných hlavní děl obou baterií v době obležení. Zvláště u té severní, ležící téměř u frontové linie, to musel být husarský kousek.

Jedna z dělostřeleckých věží pobřežní baterie Maxim Gorkij I po dobytí Němci,...

Jedna z dělostřeleckých věží pobřežní baterie Maxim Gorkij I po dobytí Němci, stav z června 1942.

Když vy na nás Maxima, tak my na vás Gustava a Karla

Během následujícího období soustředil wehrmacht kolem Sevastopolu početnou dělostřeleckou výzbroj. A pro zdolání odolných pevností neváhali Němci přitáhnout ani ty největší kalibry.

Diskutabilní, alespoň ze strany ekonomů, byl příjezd několika těžkých nákladních vlaků, na kterých bylo k Sevastopolu dopraveno rozložené železniční dělo ráže 80 cm. Bylo to nejtěžší operačně nasazené dělo v historii. Celkem byly vyrobeny dva kusy, jednomu Němci říkali Těžký Gustav a druhému Dora. Který z nich byl u Sevastopolu, o tom se dosud vedou spory, ale více zdrojů dává přednost Gustavovi. Šest neděl tisíce mužů připravovaly terén, pokládaly kolejiště a dávaly dohromady Těžkého Gustava, aby to jen tak tak stihli do rozhodujícího pokusu o dobytí města.

Mezi další těžkou dělostřeleckou výzbrojí pro nadcházející boje byly dva kusy samohybného 60 cm moždíře Karl. Tyto a ještě další zbraně jsou popsány níže (box Goliášové wehrmachtu). V seznamu nejsou z kapacitních důvodů uvedeny zbraně stejných a menších ráží než měla děla Maxim Gorkij, těch tam bylo nepočítaně.

Začátkem června 1942, po mohutném dělostřeleckém ostřelování a leteckém bombardování, začal očekávaný útok německých a rumunských jednotek na Sevastopol.

Pevnosti Maxim Gorkij v posledním tažení

První na ráně byl Maxim Gorkij I, kterého se frontová linie před útokem téměř dotýkala.

Pátého června zaměřili Němci na pevnost Maxim Gorkij I svůj trumf, Těžkého Gustava. Ten proti baterii několikrát vystřelil a kdyby se trefil, určitě by připravil její posádce horké chvilky. Tento úspěch mu však nebyl dopřán. Projektily minuly cíl o stovky metrů, a tak si velitel baterie major Georgij A. Aleksander a celá posádka mohli zatím s úlevou oddechnout. Ne však na dlouho.

Maxim Gorkij I, letecký pohled na bateriový blok s věžemi po dobytí Němci....

Maxim Gorkij I, letecký pohled na bateriový blok s věžemi po dobytí Němci. Všimněte si kráterů kolem betonového bloku po ostřelování těžkými děly a bombardování. Na stropní části bloku pokryté tenkou vrstvou zeminy žádné stopy po zásazích nejsou, železobetonová vrstva silná 3,6 až 4 metry vydržela bez úhony i zásahy projektilů ráže 60 cm těžkého moždíře Karl a leteckých pum o hmotnosti 2000 kg.

Již o den později dostala zásah západní věž dvoutunovým projektilem moždíře Karl. Důsledky této události zatím nebyly fatální, i když zahynulo pět mužů a jedenáct jich bylo zraněno. Do druhého dne posádka věž opět zprovoznila, tedy až na jedno z děl. Boj pokračoval dál.

Od 6. do 17. června bylo na baterii Maxim Gorkij I vystřeleno celkem 750 těžkých dělostřeleckých projektilů různých ráží. 11. června měla být (podle některých pramenů) kompletně vyřazena západní věž. Odpoledne 17. června zaútočilo na baterii 27 střemhlavých Ju 87, přičemž jednou pumou byla zasažena východní věž. Toho dne se udává také zásah této věže moždířem Karl, v jiných pramenech je zaznamenáno její rozstřílení houfnicí (případně houfnicemi) ráže 35,5 cm. Zde je vhodné zmínit, že přiřazování jednotlivých výsledků konkrétním zbraním při tomto boji a intenzitě nasazení bylo prakticky nemožné, neboť nebyl čas sledovat, kdo je kdo a co má kdo na svědomí.

Mohutné dělostřelecké ostřelování a k tomu ten nálet stuk zcela rozvrátily pěchotní obranu kolem baterie. Němečtí vojáci se tak dostali na povrch bateriového bloku, vložili nálože do hlavní děl, a věže tak byly definitivně zničeny. Ještě několik dnů však trvalo, než útočníci přemohli, také za pomoci výbušnin a zapáleného benzinu, posádku bránící se v podzemních prostorách. 25. června se posledním zbývajícím obráncům i s velitelem podařilo uprchnout podzemní chodbou, vzápětí však byli chyceni a velitel baterie zastřelen Gestapem.

Neskutečná trefa Těžkého Gustava

Těžký Gustav zničil 6. června 1942 velký podzemní muniční sklad pod sevastopolským zálivem Severnaja. Celkem bylo na cíl vystřeleno devět projektilů. Ten osudový prolétl vodou zálivu, pokračoval 30 metry mořského dna, zpevněný strop muničního skladu také nebyla žádná překážka, a vyhodil uskladněnou munici do povětří. Při tom to prý odnesl i malý parník, který se ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Zlí jazykové tvrdí, že Němci o muničním skladu vůbec nevěděli a jeho zásah byl pouze dílem náhody.

Jižní pevnost Maxim Gorkij II měla tu výhodu, že byla umístěna v týlu na mysu Chersones, na poslední výspě obránců. Jedna z věží snad měla být zničena 23. června.

Večer 1. července, kdy už byl téměř celý obranný perimetr i se Sevastopolem obsazen Němci, vystřelila zbývající věž na nepřítele posledních šest granátů. Potom vyhodila posádka pevnost do vzduchu, aby nepadla do rukou nepřítele víceméně nepoškozená.

Velitel baterie Aleksej Jakovlevič Leščenko odplul s několika muži na rybářském člunu do Novorossijska. Zbytek posádky se bránil v podzemních betonových labyrintech až do úplného konce. "Objevují se informace, že proti nim musel být dokonce použit otravný plyn, což by bylo jedno ze dvou použití těchto látek Němci v bojových operacích za druhé světové války."

Goliášové wehrmachtu a dělo z pomníku v Plzni

V seznamu těžkých dělostřeleckých zbraní, které Němci použili proti pobřežním bateriím Maxim Gorkij, uvádíme pouze děla větších ráží, než měl Maxim Gorkij.

80-cm-Kanone (E)

Železniční kanon firmy Krupp s ráží 80 cm byl nejtěžším kanonem, jaký kdy byl operačně nasazen. S pancéřovým projektilem o hmotnosti 7 tun byl dostřel až 38 km, u lehčího trhavého granátu to bylo 48 km. Pancéřový projektil dokázal prorazit sedm metrů silnou vrstvu betonu. Během jedné hodiny vystřelila sehraná obsluha maximálně třikrát. Kvůli mohutnosti zbraně byl stranový odměr řešen pohybem celého kanonu v zatáčce. Železniční podvozek se v sestaveném stavu pohyboval na dvojkolejné trati. Při přesunech byla zbraň samozřejmě demontována na menší části a dopravovala se po jednokolejné trati několika vlaky. Následné sestavení trvalo až šest týdnů, což si včetně výstavby potřebného kolejiště a terénních úprav vyžádalo přes čtyři tisíce mužů.

Před montáží v poli musely být zhotoveny po obou stranách dvojkolejné tratě další koleje pro montážní portálové jeřáby. Provozní posádku a obsluhu kanonu a souvisejících technických zařízení pak tvořilo téměř jeden a půl tisíce mužů. K tomu je třeba připočíst početnou pěchotu pro strážní službu a dále obsluhy protiletadlových zbraní chránících celý ten ansámbl proti leteckým útokům. Celkem byly vyrobeny dva kusy tohoto kanonu a jeden byl nasazen proti Sevastopolu.

Němci použili proti baterii Maxim Gorkij I jeden kus těžké houfnice Škoda vz....

Němci použili proti baterii Maxim Gorkij I jeden kus těžké houfnice Škoda vz. 17 ráže 42 cm. Dle neověřených informací starou zbraň ukořistili z pomníku v Plzni. V německém typovém označení 42-cm-Haubitze (t) znamená písmeno t v závorce tschechisch.

Moždíř firmy Krupp známý pod názvem Gamma se vyráběl v období první světové...

Moždíř firmy Krupp známý pod názvem Gamma se vyráběl v období první světové války. Na krymu byl použit jeden kus této zbraně.

Ke každému moždíři Karl náležel jeden muniční transportér postavený na podvozku...

Ke každému moždíři Karl náležel jeden muniční transportér postavený na podvozku tanku PzKpfw IV. Muniční transportér mohl přepravovat najednou 4 ks střeliva.

60-cm-Mörser "Karl" (Gerät 040)

Těžký samohybný moždíř ráže 60 cm firmy Rheinmetall dokázal poslat protibetonový granát hmotnosti 2,2 t na vzdálenost 4,3 km. Vlastní pásový podvozek sloužil pouze k přesunům na krátké vzdálenosti. V ostatních případech se přepravoval zvednutý mezi dvěma speciálními železničními podvozky, případně rozložený na čtyři části na podvalnících.

Rheinmetall vyrobil sedm kusů moždířů Karl, které dostaly bojová jména Adam, Eva, Thor, Odin, Loki, Ziu a Fenrir. Thor a Odin byly nasazeny proti Sevastopolu. Vynaložené prostředky a úsilí na vývoj, výrobu a provoz byly příliš vysoké v porovnání s dosaženými bojovými výsledky, stejně jako u 80 cm železničního kanonu popsaného výše.

42-cm-Gamma Mörser

Moždíř firmy Krupp známý pod jménem Gamma se vyráběl v období první světové války a celkem jich bylo vyrobeno deset. U Sevastopolu byl použit jeden.

42-cm-Haubitze (t)

Němci použili proti baterii Maxim Gorkij I také jeden kus těžké prvoválečné houfnice Škoda ráže 42 cm, která se vyráběla v počtu několika málo jednotek kusů ještě pro rakousko-uherskou armádu. Podle neověřených informací starou zbraň ukořistili z pomníku v Plzni. Tunový projektil dokázala poslat až do vzdálenosti 14,5 km.V německém typovém označení znamená písmeno t v závorce tschechisch.

35,5-cm-Haubitze M.1

Krátce před druhou světovou válkou vyvinula firma Rheinmetall na požadavek wehrmachtu těžkou houfnici ráže 35,5 cm. Do roku 1944 bylo vyrobeno osm těchto houfnic. Proti obraně Sevastopolu byla nasazena jedna, některé zdroje uvádějí dvě. Maximální dostřel 575kg projektilu byl 20 850 metrů.

Jak se narodil Maxim Gorkij

V Rusku začali s plánováním a výstavbou moderních pobřežních baterií po prohrané válce s Japonskem (Rusko-japonská válka 1904 - 1905) na základě zkušeností nabytých především při neúspěšné obraně přístavu Port Arthur. Jedním z míst, která měla být v budoucnu chráněna nově postavenými fortifikacemi, byl i Sevastopol, základna ruské černomořské floty.

Krátce před první světovou válkou začaly zemní práce na staveništích dvou mohutných sevastopolských pobřežních baterií. První byla umístěna asi 5 km severně od přístavu na nevýrazném hřebenu nad řekou Belbek. Všeobecně je známá pod jménem Maxim Gorkij I, které jí za druhé světové války dali Němci. Sověti ji oficiálně značili jako baterii č. 30 (do roku 1928 značená č. 26). Druhou pojmenovali dobyvatelé Maxim Gorkij II, domácí pro ni měli strohé neutrální označení baterie č. 35 (do roku 1928 č. 25), a její místo bylo na mysu Chersones, asi 10 km jihozápadně od přístavu. Jádrem každé z nich měly být dvě věže osazené dvojicí děl ráže 305 mm.

Než však baterie dostaly jméno po slavném ruském spisovateli a revolucionáři, uběhlo v Belbeku mnoho vody. Pod projektem byl jako tvůrce podepsán stavební inženýr plk. Smirnov, který navázal na basic design (úvodní projekt) Nestora Bujnického a na snad i první ideový nástřel opevnění hudebního skladatele Césara Kjui. Do roku 1917 byla víceméně dokončena betonáž podzemních prostor a v petrohradských ocelárnách se vyráběly pancéřové dělové věže. Bolševická revoluce a následná občanská válka všechny práce na této akci na dlouhou dobu zastavily.

Pobřežní baterie

Pobřežní dělostřelecké baterie byly fortifikační objekty, které měly chránit námořní základny, přístavy či strategicky významné úseky pobřeží, průplavy nebo úžiny proti napadení z moře. Před první světovou válkou se již standardně začala umisťovat jejich dělostřelecká výzbroj do velkých otočných uzavřených pancéřových věží podobných těm na velkých válečných lodích. Mnohdy byly použity přímo věže z vyřazených bitevních lodí a křižníků. Byla používána zpravidla děla velkých ráží a s dlouhou hlavní kvůli dosažení velkého dostřelu.

V roce 1925 došlo k obnově prací na baterii č. 35 (Maxim Gorkij II) , tehdy vlastně č. 25. Dokončena byla v roce 1928 a následně došlo k její aktivaci. Ihned na to se začalo s pracemi na baterii č. 30 (Maxim Gorkij I). Věže byly na svá místa usazeny v roce 1932, ale dokončovací práce probíhaly ještě v následujících letech, kdy se například betonovala podzemní chodba k samostatnému velitelskému bunkru baterie.

Vybavení a dispoziční řešení

Jak již bylo zmíněno, výzbroj jedné baterie se skládala ze dvou dvoudělových věží s 305 mm kanony. Typové značení těchto věží bylo MB-2-12, kde číslo 2 znamenalo počet instalovaných kanonů a číslo 12 jejich ráži v palcích. Odměr byl 360°, náměr měla každá hlaveň řízen nezávisle na druhé a jeho maximální hodnota byla 35°.

Dostřel s pancéřovým granátem o hmotnosti 470 kg činil při maximálním náměru 30 km, s dalekonosným granátem vážícím 314 kg to bylo až 42 km. Po každém výstřelu se hlaveň profoukla tlakovým vzduchem. Věže měly sendvičovou konstrukci z pancéřových plechů, celková síla pancíře čela a boků činila 30 cm a stropu 20 cm. Každou věž obsluhovalo 54 mužů.

V době německého útoku velel baterii Maxim Gorkij I (pobřežní baterie č. 30)...

V době německého útoku velel baterii Maxim Gorkij I (pobřežní baterie č. 30) major Georgij Aleksandrovič Aleksander (na fotografii vlevo). Vedle stojí politický komisař Solovjev, bez kterého si velitel ani nevystřelil.

V rozsáhlých podzemních vybetonovaných prostorách pod úrovní terénu pod věžemi bylo celé zázemí posádky baterie čítající kolem tří stovek vojáků. Do určité míry, zkrátka než dojdou zásoby potravin, paliv a munice, fungoval komplex nezávisle na okolí. Vedle ubytovacích prostor se zde nacházely kuchyně a jídelny, pro nemocné a raněné ošetřovny. Zásobování vodou zajišťovaly vlastní studny. Ventilační zařízení byla vybavena filtry proti bojovým plynům. Tepelnou pohodu posádky zajišťovaly kotelny s rozvody ústředního vytápění. Vzduchotechnický systém udržoval v úložištích dělostřeleckých granátů a prachových náplní stálou teplotu a vlhkost. Pro výrobu elektrické energie sloužily dieselgenerátory ve strojovnách.

Každá baterie měla ve vzdálenosti přibližně půl kilometru své velitelské stanoviště spojené podzemní komunikační chodbou s příslušným bateriovým betonovým blokem. Z velitelských stanovišť, která byla zcela autonomní s vlastními energetickými zdroji, se řídila palba. V jejich blízkosti tedy nechyběly pozorovatelna a dálkoměrné stanoviště.

Proti přímému pozemnímu útoku neměly baterie žádné integrované prvky aktivní obrany. Ale dodatečně byly k tomuto účelu postaveny malé betonové bunkry s pěti střílnami pro kulometnou výzbroj. A když se v roce 1941 blížili Němci, vybudovala pěchota kolem baterií silné polní opevnění skládající se ze zákopů a překážek ve formě ostnatých drátů a min.

Osud poválečný

Tři roky po válce padlo rozhodnutí obnovit severní baterii č. 30. Při rekonstrukci železobetonových bloků došlo k jejich zesílení. Zničené dělostřelecké věže byly nahrazeny typem MB-3-12FH, což byly upravené třídělové věže z vyřazené bitevní lodě Frunze. Bylo také použito modernější zaměřovací zařízení včetně střeleckého radiolokátoru. Samozřejmě již delší dobu není baterie č. 30 v aktivní službě, je však zajištěna proti vandalům a sběračům kovů.

Oproti tomu zničená baterie č. 35 zůstala nevyužita. Velké ocelové díly byly sešrotovány. Ale i to, co z ní zbylo po odvezení té větší kořisti v rámci plánovaného hospodářství a bylo možné dále druhotně využít, si rozebrali občané z okolí. V poslední době však bylo místo částečně upraveno pro muzeální účely a na papíře leží projekt rozsáhlejších úprav v rámci tohoto využití.

Zdroje a doporučená literatura:

  • www.bellabs.ru
  • M. Dubánek, P. Lach: Malá kniha o velkých bunkrech. Mladá fronta, Praha, 2013
  • www.valka.cz


Témata: Krym, Loď, Napadení, studny




Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.