Už dřív se dostali tito kosmičtí špioni do textu smluv o omezení zbraní SALT 1 a SALT 2 (Strategic Arms Limitation Talks) pod delikátním označením "národní technické prostředky ověřování".
A tak vlastně umělá kosmická tělesa, o kterých politici a diplomaté dosud mluvili spíše jenom šeptem, svým způsobem rehabilitovali. Vždyť mimo jiné díky tomu, že v Bílém domě a v Kremlu dostávali informace z družic o tom, v jakém stavu jsou ozbrojené síly druhé strany, se nikdo neodvážil dát povel k útoku, protože věděl, že by nikdo nevyhrál a naopak by zničil celý svět.
Jedinečné pozorovatelny
Hned po skončení druhé světové války se pustily Spojené státy a Sovětský svaz do příprav k válce třetí. Mnozí američtí generálové a admirálové sázeli na novou techniku, zatímco maršál Stalin vyžadoval obrovská množství tanků a letadel, které se osvědčily v nedávných bojích.
Merton E. Davies, za války konstruktér letadel pro námořnictvo, pracoval ve firmě Rand v kalifornské Santa Monice, která měla dodávat nové myšlenku letectvu. Třicetiletý inženýr v roce 1947 navrhl vypouštět umělé družice, které by fotografovaly zemský povrch, a tím dodávaly informace o situaci. Letecké generály přesvědčoval tvrzením: "Byly by to jedinečné pozorovatelny!"
Merton B. Davies
Američané a Britové vysílali nad území Sovětského svazu a dalších komunistických zemí průzkumná letadla. Třebaže se pohybovala ve velkých výškách, občas některé Sověti sestřelili. Museli proto hledat jiný prostředek.
Daviesův nápad zaujal některé letecké generály a žádali o jeho rozpracování. První rozsáhlejší studii pod názvem "Feed Back“"(Zpětná vazba) odevzdal tým Jamese E. Lippa z firmy Rand Pentagonu 1. března 1954. Sliboval: Na snímcích z družic budou vidět všechna letiště, na kterých se dají rozpoznat jednotlivá letadla, dále kasárna, tanky, letadla, auta, města a jejich čtvrti, přístavy s loděmi, také dopravní, elektrické a komunikační sítě… Prostě všechno.
Riziko vypuknutí války bylo pořád vysoké a nikdo nevěděl, kdy bude technicky možné tyto družice vypouštět. Vláda proto souhlasila s vývojem průzkumného letadla určeného pro lety ve velkých výškách, kam sovětské stíhačky a protiletadlové dělostřelectvo nesáhnou – začal se rodit U-2.
Nicméně družice neztratily na atraktivitě. Letectvo objednalo úvodní studii u firmy Lockheed. Její návrh, dokončený v březnu 1956, počítal se dvěma druhy výzvědných družic, o váze 1,5 tuny a 3 tuny. První z nich vynese do vesmíru v roce 1963 mezikontinentální raketa Atlas. Velitelství leteckého výzkumu a vývoje (Air Research and Development Command – ARDC) tento projekt schválilo pod označením WS-117L čili Zbraňový systém 117L. Objednávku u Lockheedů podepsali letečtí generálové 29. října 1956 – a tento den se považuje za vznik americké kosmické špionáže.
Péče o stavbu těchto nových prostředků se ujal průbojný generál Bernard A. Schriever, který od roku 1954 velel ARDC v Los Angeles. Pořád však zápasil s nedůvěrou u lidí v Pentagonu. Navíc přednost dostala civilní vědecká družice, jejíž projekt schválila prezidentova Rada národní bezpečnosti 26. května 1956.
Vstup Moskvy do závodu
V Sovětském svazu zpočátku na takové pozorovatelny nepomýšleli. Diktátor Josef Stalin věděl, že jeho letectvo nemůže vozit jaderné bomby na Spojené státy, a proto požadoval mezikontinentální rakety, které by to dokázaly. Do jeho smrti v březnu 1953 nemohl nikdo o družicích, ať už vojenských či civilních, vážně mluvit – to by totiž odborníky odvádělo od práce na obraně země a mohlo být kvalifikováno jako zločin. Tajná služba zavírala i za drobnější "prohřešky".
Teprve když Američané dosáhli zařazení umělé družice do programu Mezinárodního geofyzikálního roku, to už bylo po Stalinově smrti, začal šéf sovětského raketového výzkumu Sergej P. Koroljov obdobný projekt prosazovat i v Moskvě. Maršálům, opojeným silou tanků, navrhoval, že jim postaví špionážní družice – na snímcích, které pořídí, uvidí, jak vypadá situace u nepřítele.
Koncem ledna 1956 sovětští velitelé s prvním orientačním plánem prací na umělých kosmických tělesech konečně souhlasili. Okolo roku 1958 vypustíme první družice o váze 1,8–2,5 tuny, které prozkoumají nejbližší okolí Země. Asi v roce 1964 odstartuje první člověk. Po dalších šesti letech zahájíme lety špionážních družic schopných fotografovat cizí území a odposlouchávat rádiové signály.
První projekt kosmických špionů dokončili pracovníci sektoru vedeného Jevgenijem Fjodorovičem Rjazanovem, který patřil do oddělení číslo 9 Michaila Klavdijeviče Tichonravova, v létě 1956 pod krycím označením Zenit.
Americké oznámení o přípravě vědecké družice vyvolalo rozruch i v Kremlu. Vláda 30. ledna 1956 rozhodla, že družice musí odstartovat dřív. A to se podařilo – Sputnik 1 startoval 4. října 1957.
Získávání podpory
Vypuštění sovětské družice způsobilo ve Washingtonu šok. Koncem října 1957 se prezidentovi poradci sešli s odborníky z výzvědných služeb. Jak letadlo U-2, tak špionážní družice nebudou k dispozici dřív než za dva roky.
Eisenhower také poprvé jmenoval svého vědeckého poradce – stal se jím profesor James R. Killian Jr., rektor největší techniky na světě MIT. Killian zjistil, že letectvo se chová k projektu špionážní družice jako k odloženému dítěti – prý nemá peníze. Proto začal usilovat o to, aby získal vysokou prioritu.
Také generál Schriever z Los Angeles se pokoušel zainteresovat různé lidi. Největší porozumění našel u Richarda M. Bissella, asistenta ředitele výzvědné služby CIA (Central Intelligence Agency), který řídil výpravy špionážních letadel.
Ovšem jak získávat z vesmíru pořízené snímky? Odborníci dali přednost používání pouzdra s filmy, které se bude vracet.
Rada národní bezpečnosti doporučila letectvu, aby projektu WS-117L udělila statut nejvyšší důležitosti. Po tomto rozhodnutí z ledna 1958 přidělili vojáci na vývoj špionážní družice na tento rok 66 milionů dolarů, třikrát víc než v uplynulých dvou letech dohromady.
V pátek 7. dubna profesor Killian a geniální konstruktér fotoaparátů a vynálezce polaroidu Edwin H. Land prezidenta Eisenhowera poněkud nepříjemně překvapili: Zatímco z letadel U-2 dostáváme snímky, na kterých jsou objekty o velikosti 120 centimetrů, z družic věci velké 15–30 metrů. Ale to je začátek, ujišťovali ho, s vývojem nové techniky se bude tato rozlišitelnost zlepšovat.
Rampa kosmodromu Bajkonur, z níž startovali první družice a kosmonauti, vyfotografovaná z amerického špionážního letadla U-2
Vedení CIA začalo špionážní družice označovat krycím názvem Key Hole (KH) – Klíčová dírka. Letci chtěli ztížit sovětským vyzvědačům práci a zvolili dvě označení: Corona jako krycí název programu a Discoverer pro veřejnost.
Místo špionážních kamer člověk
Vytvoření družice pro fotografickou rozvědku je nejdůležitějším úkolem raketových konstruktérů – rozhodl Kreml v květnu 1959. Vypuštění člověka zatím nemělo prioritu. "V prvních letech kosmické éry vycházela pořadí toho či jiného úkolu z doporučení rady hlavních konstruktérů a osobně Koroljova," napsal ve svých pamětech jeho náměstek Boris Jevsejevič Čertok. "Nahoře tyto návrhy pouze upravovali." Z iniciativy štábu vojenské výzvědné služby GRU (Gosudarstvennoje razvedyvatělnoje upravlenije) se 10. prosince vynořilo ještě jedno usnesení o širokém spektru vojenských družic – pro fotografickou a rádiovou rozvědku, navigaci a meteorologii.
Přesto i mezi zpravodajci z GRU bylo mnoho pesimistů, kteří na využití družic nevěřili. Odborníci proto na ně přišli s fintou: "Nechtěli byste přístroje pro fotografickou a rádiovou špionáž na družicích nejdřív vyzkoušet na letadlech?" GRU tento podnět 4. června 1960 přijala.
Rusové vyvíjeli od začátku roku 1957 dva typy výzvědných fotografických družic – OD-1 a OD-2. Základní studie udělali ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 1 (NNI-1), jehož ředitelem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky profesor Mstislav V. Keldyš. Samotný vývoj a výrobu družic dostal na starost Koroljov.
"Během projektování se posuzovaly varianty kosmického aparátu různé velikosti o hmotnosti od 1,5 do 4 tun, přitom už od začátku prací se počítalo s dlouhofokální kamerou (ohnisková délka objektivu okolo jednoho metru)," uvádí oficiální historie firmy Eněrgija–OKB-1.
Objekt OD-1 měl být v prostoru orientován pouze pasivně, kdežto OD-2 měl mít aktivní orientační a stabilizační systém. Během roku 1958 se vyjasnilo, že OD-2 se bude skládat ze dvou dílů: z kulovité návratové kabiny a z válcového přístrojového úseku, který shoří v atmosféře.
Zatímco projektanti Rjazanova postupovali pomalu, skupina Konstantina Petroviče Feoktistova, která navrhovala kosmické plavidlo pro člověka, je předhonila. V dubnu 1958 se Feoktistov rozhodl, že požádá o přehození priorit. Kromě toho špionážní družice může vycházet z konstrukce pilotovaného stroje.
I Koroljov začal tuhle myšlenku prosazovat, když se v červnu s projektem podrobně seznámil. Hlavní konstruktér dokumentaci podepsal 15. září a hned další den s ní šel za Sergejem Rudněvem, předsedou Státní komise pro obrannou techniku. Do konce měsíce dostali souhlas Kremlu. Rozhodující slovo měl Nikita S. Chruščov. Když se sovětský vůdce dozvěděl, že se Američané chystají k vypouštění lidí do vesmíru, nařídil: "Člověka musíme vypustit nejdřív my, to je pro socialismus nejdůležitější úkol!" Věřil v moc propagandy, potřeboval úspěch pro mimořádné relace rozhlasu a televize i první stránky novin.
V listopadu 1958 schválila projekt pilotovaného plavidla Rada hlavních konstruktérů jako nejvyšší odborný orgán kosmonautiky. Práce na nepilotované verzi pro špionáž zůstaly až do podzimu 1960 na druhém místě.
V létě 1959 dostal projekt OD-2 nový název – Vostok. V květnu Kreml rozhodl, že vznikne několik typů tohoto plavidla. Vostok 1 pro technické zkoušky pod označením objekt 1K, Vostok 2 jako výzvědná družice 2K, Vostok 3 pro člověka jako 3K a Vostok 4 pro špionáž s novou, kvalitnější kamerou jako 4K.
Začátkem roku 1960 nastalo nové přejmenovávání: Vostok 2 se stal Zenitem 2 a Vostok 4 Zenitem 4. Tím se tyto vojenské družice odlišily od pilotovaného programu.
Kosmická loď pro člověka měla stejnou architekturu jako příští družice vojenské: kulovitý modul o průměru 2,3 metry, který přistává na padácích, a přístrojový úsek ve tvaru dvou spojených nízkých komolých kuželů o průměru 2,4 metry a délce 2,3 metry, který po oddělení od koule shoří v atmosféře. Do vesmíru vynese toto těleso o váze 4,6 tuny nejmohutnější raketa R-7.
V květnu 1960 se Sověti pustili do zkoušek této kabiny v automatické verzi. Po několika výpravách, z nichž část se nezdařila, se vypravil do vesmíru první člověk. Stal se jím 12. dubna 1961 Jurij A. Gagarin.
Čekání na neznámé obtíže
Všechno, co se týká výzvědných družic, musíme utajit! Američané přistoupili k tomuto projektu stejným způsobem, jakým za války pracovali na atomové bombě.
Sedmatřicetiletý inženýr James W. Plummer, který u Lockheedů dosud řídil úkol WS-117L, dostal v únoru 1958 na starost i tento nový úkol.
James W. Plummer
Náměstek ředitele pro výzkum raketové divize firmy Jack Carter mu nařídil, aby odešel ze své kanceláře, pronajal si novou budovu a ze svých kolegů si vzal každého, komu plně důvěřuje. Ani manželce nesměl říct, kde a na čem pracuje. Našel tedy prázdný barák v East Palo Altu, jižně od San Franciska. Také General Electric našel pro lidi zainteresované na Coroně novou budovu ve Filadelfii, stejně jako Itek v Needhamu. Na některých budovách chybělo pro jistotu firemní označení.
V březnu 1959 kontrolovali Bissell, Killian a Land na několika poradách se zástupci všech podniků stav příprav. Továrna Douglas Aircraft dokončovala raketu Thor, firmy Lockheed, Fairchild a General Electric referovaly o družici, Eastman Kodak o filmu. Nadšenci tvrdili, že zkušební let se uskuteční už v listopadu, realisté počítali s lednem 1960.
Až potom mohl Bissell vydechnout a napsat prezidentovi stručnou zprávu o podobě budoucí špionážní družice. Toto těleso bude schopné objevit „rozestavěná raketová sila, dosud neviditelné objekty a další velká zařízení“, a to i na dalekém sovětském severu, kam U-2 nedoletí. S prvním startem počítáme nejpozději v červnu 1959 a do následujícího jara vypustíme 12 těchto družic. Na projektu současně pracují tři instituce. Vojenská výzkumná agentura ARPA (Advanced Reasearch Projects Agency) dohlédne na technické zabezpečení letů. Letectvo bude řídit všechny práce včetně vypuštění, letu a za pomoci námořnictva rovněž zachycení pouzdra s filmy (Satellite Recovery Vehicle – SRV). CIA bdí nad vývojem špionážní techniky a zajišťuje veškerou bezpečnost projektu. Nyní potřebujeme peníze. Předběžně počítáme se 12 starty. Eisenhower plán schválil.
Přitom nikdo přesně nevěděl, jak velkým oříškem snímkování z vesmíru bude, jaké vědecké a technické problémy se znenadání objeví. Zatím se tím nikdo nezabýval, ani teoreticky. Ovšem všichni předpokládali, že přijdou.
Předně musí vyřešit návrat pouzdra s filmy na Zemi. Po opuštění mateřské družice se toto těleso musí dostat na přesně určenou dráhu, zabrzdit se v horní části atmosféry, kde musí přestát přetížení a teploty okolo 2000 stupňů, nad Zemí vypustí padáky – a pak je zachytí do speciální sítě letadlo.
Kamera a filmy musí přežít vibrace při startu, teploty v rozmezí 65 stupňů mezi osvětlenou a neosvětlenou stranou družice i kolísání teplot uvnitř přístroje v rozmezí 10 stupňů, samozřejmě vakuum a stav beztíže. Velmi náročný byl i vývoj speciálního filmu.
Za několik dnů se vynořil první malér. Fairchild nemohl zvládnout konstrukci kamery. Bissell zavolal vysloužilého plukovníka Richarda S. Leghorna, který za války létal jako velitel 30. fotoprůzkumné perutě a nedávno s několika specialisty na optiku založil firmu Itek v Lexingtonu u Bostonu. Panoramatickou kameru tam vyvine Leghorn, který už je dělal pro U-2 a špionážní balony. A podle jeho plánů ji začne sériově vyrábět Fairchild.
Ředitel CIA Allan Dulles vytvořil Výbor pro požadavky na družicové zpravodajství (Satellite Intelligence Requirements Committee), obdobu podobného orgánu, který stanovuje cíle pro špionážní letadla U-2. V srpnu 1960 obě instituce spojil do Výboru pro vzdušné zpravodajství (Committee for Overhead Reconnaissance – COMOR). Fotoanalytici CIA se usadili v jedné budově ve středu Washingtonu.
Allan Dulles, Richard Bissell, prezident John Kennedy a ředitel CIA John McCone v dubnu 1962
Pod hlavičkou Discoverer
CIA, vojenské letectvo a ARPA se dohodly na zamaskování projektu Corona jiným projektem. Vojenská výzkumná agentura svolala v prosinci 1958 do Washingtonu tiskovou konferenci: „Dámy a pánové, chystáme se vypouštět družice Discoverer, na kterých budeme dělat biologické pokusy a ověřovat možnosti návratu z vesmíru. Na těchto úkolech spolupracujeme s NASA.“ Dotazy novinářů, které směřovaly k vypouštění družic pro špionážní účely, vojenští vědci odmítli. Přesto se v některých novinách o této možnosti psalo, byť jenom neurčitě, akademicky.
Družice Discoverer 1, vypuštěná z vojenského kosmodromu Vandenberg v severní Kalifornii raketou Thor-Agena, 28. února 1959 se po osmi minutách letu ztratila. I další tělesa selhala: vybuchla během startu, kamera špatně fungovala, družice se dostala na vysokou dráhu, schránka s filmy zmizela. Prezident Eisenhower už z toho byl nervózní a naléhal na Dullese, aby s tím něco udělal.
Teprve Discoverer 13 vypustil 11. srpna 1960 po čtyřiadvaceti hodinách pouzdro. Avšak v Pacifiku, kde na ně čekala letadla, byla mlha, takže ho nezachytily. Nicméně tento malý válec vážící 38 kilogramů sledovaly radary a on sám vysílal záblesky, proto ho mohli žabí muži najít a vylovit.
Schránku s velkou parádou dopravili do Bílého domu, kde ho předvedli Eisenhowerovi. Uvnitř však nebyly kamery, nýbrž přístroje a americká vlajka.
Tři dny nato exceloval Discoverer 14. V návratovém pouzdru bylo 900 metrů naexponovaného filmu se záznamem pětiny sovětského území a rovněž části východoevropských komunistických států – 1432 záběrů, každý zabíral pruh široký 17 kilometrů a dlouhý 200 kilometrů.
Analytici dokázali identifikovat předměty o velikosti 10 metrů – víc, než původně čekali. A i když na 40 procentech filmů pokrývaly Zemi mraky, identifikovali 64 letišť a 26 stanovišť protiletadlových raket. Za nejdůležitější považovali důstojníci CIA záběry neznámého letiště se strategickými bombardéry na Dálném východě a atomové továrny v Saratově. Jediná kosmická výprava přinesla víc informací než 24 předcházejících letů U-2 nad sovětským územím dohromady. Dulles a Bissell se odjeli pochlubit touto kořistí do Bílého domu.
Zato další družice s kamerami KH-1 opět selhaly. Mezitím Itek vyvinul dokonalejší aparaturu KH-2, která nesla 5,5 kilometru filmů. Až třetí z nich zaznamenala v prosinci 1960 úspěch – pořídila záběry raketové základny Pleseck v severním Rusku a atomové střelnice Lob Nor v Číně.
Z deseti družic řady KH-2, vypuštěných do srpna 1961, fungovaly tři – dodaly takřka 18 tisíc snímků. Ostatní selhaly, ale to nebylo v té době, kdy se všichni pořád učili, nic výjimečného.
Třebaže měli fotoanalytici zkušenosti se čtením snímků ze špionážních letadel, přesto se museli učit, co záběry z družic ukazují. Samozřejmě si to ověřovali na známých objektech na americkém území. A potom si to potřebovali odzkoušet i na území sovětském. Zpravodajci CIA na ambasádě v Moskvě proto dostali podivný rozkaz: „Pošlete nám přesnou mapu bílých čar pro auta na parkovišti na nádvoří. A nezakrývejte je svými vozy!“ Tyto čáry tedy sloužily ve Washingtonu ke kalibraci kosmických kamer.
V srpnu 1961 zahájili starty třetí generace KH-3. Z devíti družic přišla pouzdra ze šesti, ale mnoho snímků nebylo kvalitních. Přesto mohla CIA v září konstatovat: „Sověti mají v palebném postavení pouze 25 mezikontinentálních raket. Žádná propast v náš neprospěch, jak jsme se dosud domnívali, ve skutečnosti neexistuje.“
„Corona se stala na celé desetiletí základním článkem amerického výzvědného kosmického programu,“ konstatoval později Jeffrey Richelson z Národního bezpečnostního archivu. „Tyto snímky dovolily Spojeným státům, aby si vytvořily katalog všech sovětských protiletadlových a protiraketových baterií, ramp s raketami středního doletu, zařízení s nukleárními zbraněmi, ponorkových a leteckých základen. A zrovna tak v Číně a ve východní Evropě.“
Kdo bude koncepci zpravodajských družic, jejich vypouštění a zpracování získaných údajů řídit? V srpnu 1960 ještě za prezidenta Eisenhowera bylo rozhodnuto, že kvůli tomu založí speciální instituci – Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO). Ve skutečnosti vznikla až 6. září 1961, kdy se jejím ředitelem stal náměstek ministra obrany pro vojenské letectvo Joseph V. Charyk. NRO původně sídlil v Pentagonu, ale brzy se začal rozrůstat a nakonec pro něj museli postavit budovu v Chantilly ve Virginii na předměstí metropole. Je to neuvěřitelné, ale američtí novináři na existenci NRO nikdy nepřišli – dokud jim ji vláda v roce 1992 sama nepředstavila.
Odposlech i varování
Ze studie WS-117L vyplynuly ještě další dva projekty, na kterých pracovali u Lockheedů: MIDAS (Missile Defense Alarm System) a Sentry. Oficiální tisková zpráva z 3. prosince 1959 hovořilo o tom, že Discoverer je určen k vědeckým a technickým pokusům, zatímco Sentry k pokusům fotografovat Zemi z vesmíru. Později se Sentry změnil na SAMOS (Satellite and Missile Observation System). Vojáci chtěli z těchto těles dostávat snímky zemského povrchu televizní cestou.
Až čtvrtá družice Samos se dostala v lednu 1961 na oběžnou dráhu. Avšak snímky, které pořizovala a vysílala, se nedaly použít. Potom dvakrát vybuchl nosič. Ani v dalších případech se nízká úroveň přenosu nelepšila.
Nakonec do těchto družic montovali hlavně odposlechové aparatury – staly se součástí moderního směru špionáže, pro niž se v anglicky mluvících zemích vžila zkratka ELINT (Electronic Intelligence). Od února 1962 do července 1971 jich ze základny Vandenberg vypustili přibližně šestnáct. „Takřka všechno o těchto družicích zůstává tajné,“ říká oficiální zpráva.
Tímto způsobem začaly družice účinně doplňovat společnou odposlouchávací síť nazvanou Echelon, která se skládala ze série velkých antén. USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland ji zřídily v roce 1947.
Neméně důležité pro americkou bezpečnost bylo získat včas zprávu o útoku sovětských strategických bombardérů a raket. Mezikontinentální raketa letí ze sovětské odpalovací rampy na cíl na americkém území 30 minut. Rovněž tak americká střela dosáhne sovětský objekt, na který má zamířeno, za půl hodiny. Aby mohli Američané na případný sovětský úder rychle odpovědět, potřebovali o něm vědět dřív, než je zasáhne. Hned po druhé světové válce začali Američané kvůli tomu budovat síť radarů protivzdušné obrany.
Nyní je mohly doplňovat družice projektu MIDAS, vybavené infračervenými detektory, který registroval teplo z trysek raket a proudových motorů letadel.
První tři zápasily v letech 1960–1961 s obvyklými začátečnickými potížemi. Úspěšně vzlétl až Midas 4 v říjnu 1961 a potom Midas 7 v květnu 1963. Toto těleso zaregistrovalo během šesti týdnů vypouštění amerických raket – a tím prokázal svou životaschopnost. Poslední družice řady Midas startovala v říjnu 1966.
Příprava Zenitu 2
První generaci špionážních družic Zenit 2 schválila Rada ministrů a ÚV KSSS 25. května 1959. Odpovídala za ni Koroljovova konstrukční kancelář. Jako obvykle už na tom pracovala dřív, než přišlo z Kremlu požehnání.
Základní konstrukce tělesa byla stejná jako pilotovaná loď Vostok, avšak místo člověka tam instalovali přístroje nezbytné ke špionáži. S filmy se vrátí celý přistávací modul – podobně jako s kosmonautem. Okolo Země bude kroužit maximálně deset dnů.
Během několika měsíců dokončili orientační a navigační systém Čajka, který instalovali na lodích Vostok. Pro špionážní družice tento typ nestačil, museli vyvinout lepší. Tahle tělesa musela být přesně orientována po celou dobu letu, zatímco pro pilotovanou kabinu stačilo zamíření v podstatě pouze před přistáním.
Vojáci trvali na tom, že kdyby kabina s filmy nešťastnou náhodou přistávala mimo sovětské území, musí být zničena. Nezbylo nic jiného, než tam instalovat autodestrukční zařízení APO-2 (avarijnyj podryv objekta). Ten nesly i první bezpilotní Vostoky.
Začátkem roku 1961 nařídil Koroljov, aby se z 9. oddělení vydělilo speciální oddělení číslo 29. Jeho vedoucím jmenoval Rjazanova, jeho zástupcem Ivana Vladimiroviče Lavrova. Oddělení mělo několik sektorů: pro špionážní družice, které vedl Jurij Michajlovič Frumkin, pro spojové družice, které dostal na starost S. V. Solovjev, a několik pro družice výzkumné. Šéfkonstruktérem kosmického vyzvědače se stal Boris Vasiljevič Rublev. Na oddělení dohlížel náměstek hlavního konstruktéra Pavel Vladimirovič Cybin.
Pavel V. Cybin
Rjazanov dostal za úkol postavit deset družic pro fotografickou rozvědku. Na snímcích musí být vidět objekty velké 10–15 metrů!
Kromě OKB-1 v Kaliningradě-Podlipkách se na této práci podílelo přes dvacet institucí. Kameru s krycím názvem Ftor vyvíjeli v Krasnogorském opticko-strojním závodě. Optici připravovali zrcadlo o průměru jednoho metru.
Do přistávací koule instalovali dva fotoaparáty Ftor, zásobu filmu a další aparatury. V kabině bylo dost místa i pro další přístroje. Přidali tam aparaturu pro odposlech rádiového vysílání Kust-12M. Zenit 2 se tedy stal komplexním kosmickým špionem. Do zbývajícího prostoru dali několik meteorologických a geofyzikálních přístrojů.
Montáž družice Zenit- 2 v hale kosmodromu Bajkonur
Když na podzim 1961 družici v továrně odzkoušeli, odvezli ji k dalším prověrkám na kosmodrom u stanice Ťuratam. Tuhle základnu vojáci nazvali Pátý vědecko-výzkumný zkušební polygon (5-yj naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon – 5-NIIP), později se z ní vyklubal známý Bajkonur.
Nyní chtěl Koroljov předat další vývoj a výrobu špionážních družic Dmitriji Iljiči Kozlovovi do Kujbyševa (dnes opět Samara), do filiálky OKB-1 číslo 3. Tyto družice postavil a zavedl, teď ho nejvíc trápil vývoj bojové rakety R-9 a lunárního nosiče N-1, kromě toho chystal další expedice kosmonautů. Kdyby tento přesun Kreml nepotvrdil a zůstaly by dál u něho, chtěl jmenovat jejich hlavním konstruktérem Cybina.
Vojáci připravili pro zenity řídící a analytické středisko ve štábu GRU ve Vatutinkách, městečku 50 kilometrů jihozápadně od Moskvy. O výsledky se budou dělit se státní bezpečností KGB (Komissija gosudarstvennoj bezopasnosti).
Úspěch – čtvrtina neúspěchů
Vedením příprav špionážních družic na kosmodromu pověřil Koroljov svého náměstka Čertoka. První těleso smontovali 3. prosince 1961. Ale při startu 11. prosince selhal třetí stupeň rakety 8K72K, odvozené od balistické rakety R-7. Hlavní konstruktér chtěl, aby okamžitě vyslali do vesmíru další, ale za několik dnů se ukázalo, že závada na nosiči je vážnější, její odstranění potrvá měsíc.
Dmitrij I. Kozlov a Boris J. Čertok
Další pokus se uskutečnil až 26. dubna 1962. Tentokrát první sovětská špionážní družice, skrývající se pod označením Kosmos 4, vzlétla v pořádku. Ale porouchala se orientační aparatura, rovněž kamera, proto se vrátila po třech dnech. Nicméně i z těch několik desítek snímků byli vojáci nadšeni. Zprávy o rozlišení se liší, nejspíš se pohybovalo mezi 10 až 14 metry.
Generálové žádali Koroljova, aby nahoru posílal těchto kosmických špionů co nejvíc. Jeho odborníci však zápasili – stejně jako Američané – s nespolehlivostí nosiče, raketa 8K72K dvakrát vybuchla. Až 28. července se zdařilo vypuštění Kosmosu 7. Se svou kořistí se vrátil po čtyřech dnech.
Sověti také vybavili některé družice vysílačem Bajkal, který předával na Zemi videozáběry. Američané zachycovali rádiové vysílání všech sovětských umělých kosmických těles a pak se je pokoušeli dešifrovat. Nejdřív si mysleli, že se jedná o pokusné meteorologické družice, teprve při luštění údajů z Kosmosu 15 v dubnu 1963 zjistili, že to jsou družice špionážní.
Zato sovětští analytici zuřili – předávané snímky byly mizerné, museli se vrátit k jejich odvozu v přistávacím modulu. Místo rozměrné aparatury pro okamžitý přenos namontovali do kabiny další dvě fotografické kamery, takže byly celkem čtyři. Poprvé je umístili na čtvrté družici Zenit 2 označené jako Kosmos 10, která létala čtyři dny v polovině října 1962. Díky tomu mohly tři přístroje snímat trasu pod sebou širokou 180 kilometrů.
Odborníci zdokonalovali i kazety s filmy. Nakonec mohli množství snímků ztrojnásobit na 1500. První odvedl stoprocentní práci Kosmos 12 v prosinci 1962 – byl to devátý pokus v pořadí.
V říjnu 1963 zkoušky těchto strojů ukončili. Ze třinácti startů se tři nepovedly – nosiče havarovaly. Deset družic tedy úspěšně fungovalo, poslední pod krycím názvem Kosmos 20. Zpočátku létaly 4 dny, potom 8–9 dnů, jeden i 10 dnů. V březnu 1964 je generální štáb formálně převzal.
„Poprvé v historii přijali do výzbroje složitý kosmický objekt,“ chlubil se Čertok. A potom obhajoval jejich úkoly: „Jakákoliv umělá družice, která létá ve vesmíru, nenarušuje cizí suverenitu a nenarušuje něčí trestní právo. Následkem toho nemůže být v principu špionem… Ve vesmíru neexistují státní hranice.“
V roce 1963 se pustili inženýři z OKB-1 do vývoje druhé generace špionážních družic Zenit 4. Také analytici GRU zlepšovali své metody. Postupem času se naučili rozlišovat i množství aut na parkovišti. Snímky posloužily rovněž při tvorbě map jak území potenciálních protivníků, tak map domácích.
Prototyp druhé generace odstartoval 16. listopadu 1963 jako Kosmos 22. Následující rok předal Koroljov dokumentaci Kozlovovi.
Poslední úspěšný kosmický vyzvědač Zenit 2 letěl 12. května 1970. Vojáci byli spokojeni. Získali záběry území Spojených států, na kterých rozeznávali objekty o rozměrech ne 10 metrů, jak zněl úkol, nýbrž 5–7 metrů.
Do května 1970 vypustili Sověti 81 zpravodajských družic první série první generace. Většina sloužila fotografování cizího území, ale nejméně 27 odposlechu cizích rádiových hovorů či pro navigaci vlastních plavidel, hlavně atomových ponorek. Nepovedla se necelá čtvrtina – to byl úspěch. Američané, kteří je sledovali, odhadli tento počet velmi přesně. A k tomu dodali další odhad: Moskvu to stálo nejméně 700 milionů dolarů.
Jak Moskva, tak Washington věděly o tom, že protivník tato tělesa vysílá. Třebaže se navzájem tolerovaly, měly USA stále obavy, aby SSSR nepostavil antidružice, která by nepohodlná cizí tělesa sestřelovala. Kromě toho sovětský tisk občas vypouštěl jedovaté poznámky na americké kosmické vyzvědače.
Americký ELINT
Zachycovat cizí rádiové hovory a telemetrii raket i družic je mravenčí práce. To si uvědomili v roce 1969 specialisté CIA a Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency – NSA), specializované na odposlechy a dešifrování, když hodnotili své výsledky. Pouze 1 procento telemetrie přinášelo informace o sovětských raketových pokusech, 99 procent údajů se týkalo pozemní kontroly, elektronického rušení a podobně. Ze všech odposlechů bylo užitečných pro vědu a techniku 5 procent, zatímco 94 procent z nich byly nejrůznější příkazy a 1 procento neobvyklé signály. A přitom analýzy z tohoto mraveniště umožňovaly americkým politikům a vojákům často prvotní a někdy i zásadní pohledy na sovětskou vojenskoprůmyslovou mašinerii.
Není divu, že se američtí specialisté snažili vyvinout nové typy těchto družic. Rozhodli se vysílat je na dráhy blízké geostacionárním, takže každá pokryje třetinu zeměkoule. Geostacionární dráha leží ve výšce 35 810 kilometrů nad rovníkem, takže se tam tělesa pohybují stejnou rychlostí, jakou se otáčí planeta pod nimi. Mají tu výhodu, že odtud lze sledovat takřka třetinu zeměkoule, ale hlavně – neustále stejnou část. Jinými slovy: tři geostacionární družice prakticky pokryjí celou Zemi s výjimkou pólů. Třebaže je to obrovská výhoda, na druhé straně vyžadují vysokou spolehlivost a dlouhou životnost, takže musí být robustnější a těžší.
Canyon 1 odstartoval z mysu Canaveral na Floridě 6. srpna 1968 nad Indický oceán. Předpokládá se, že měl rozvinovací síťovou anténu o průměru 10 metrů. Další létaly většinou v jednoročních intervalech. Pouze čtvrtý se v prosinci 1971 nedostal na dráhu. Poslední sedmý letěl 23. května 1977.
V červnu 1970 následoval další druh odposlouchávacích družic Rhyolite. Ten měl zřejmě síťovou anténu o průměru 18 metrů a dva sluneční panely. Čtvrtý v pořadí startoval v roce 1978.
Následovaly další projekty: Chalet přejmenovaný na Vortex, Ferret, Jumpseat, Mercury čili Advanced Vortex, Advanced Orion, Magnum-Orion... Některé rozvinovaly na oběžné dráze antény ze síťoviny o průměru 100 metrů. Zachycovaly nejen rádiové vysílání, signály radarů, ale i telemetrii raket a družic. Ve vesmíru zůstávaly 4–6 let.
| Životopisy hlavních osob |
|
Merton Edward Davies (*13. 9. 1917, St. Paul, stát Minessota, † 17. 4. 2001, Santa Monica, stát Kalifornie) – americký fyzik, jeden z inspirátorů špionážních družic, obrazový analytik. Po absolvování Stanfordovy univerzity v Kalifornii vyučoval matematiku na Nevadské univerzitě v Renu. Vzhledem k vysoké postavě ho nevzali k letectvu (nevešel by se do pilotní kabiny), proto ještě před začátkem druhé světové války odešel k firmě Douglas konstruovat námořní letadla. V roce 1947 přešel do skupiny RAND, z níž později vznikla samostatná společnost. Malý tým tam právě vytvářel studie o umělých družicích a jejich přínosu. Davies si uvědomil význam těchto těles pro špionáž a přesvědčoval vládní úředníky a vysoké důstojníky, aby s družicemi počítali jako s originálními pozorovatelnami. S jedním kolegou dokonce přispěl úvodním projektem takového tělesa, rovněž zjednodušil kamerový systém. Chybělo mu však povolení k tajné práci, a proto když se vývoj špionážních fotografických družic opravdu rozběhl, byl od něho odříznut. Tušil, že probíhá, ale nikdo mu nic neprozradil. O těchto projektech se dověděl až mnohem později. V roce 2000 ho spolu s dalšími pozvalo ředitelství NRO na oslavu, kde byl jmenován zakládajícím členem této instituce. V RAND se hlavně věnoval mapování měsíců a planet sluneční soustavy, přičemž získal světovou proslulost. James W. Plummer – (* 1930) – americký inženýr, organizátor, ředitel NRO. Jako vedoucí inženýr firmy Lockheed byl pověřen zkonstruováním prvních amerických špionážních družic v rámci projektu Corona. Jako manažer se osvědčil, a proto ho pověřovali i vysokými funkcemi. Pracoval jako náměstek ministra obrany pro vojenské letectvo, ředitel NRO (od 21. 12. 1973 do 28. 6. 1976), viceprezident společnosti Lockheed a předseda její správní rady. Albert Dewell Wheelon (* 18. 1. 1929, Moline, stát Illinois) – americký fyzik, organizátor vědy, náměstek ředitele CIA, průmyslový manažer. Po ukončení studia s titulem bakaláře v roce 1949 na Stanfordově univerzitě přešel na Masachussettský technický institut, kde v roce 1952 získal doktorát z fyziky. Ve firmě TRW se zabýval řídicími systémy raket, analyzoval záznamy telemetrie sovětských raket a podobně. V roce 1962 byl jmenován náměstkem ředitele CIA pro vědu a výzkum. V této funkci se podílel na přípravě letů průzkumných letadel U-2 a podstatně přispěl k vytvoření nových projektů zpravodajských družic i k rozvinutí dalších úkolů, většina jeho činnosti zůstává tajná. Po čtyřech letech odešel, jak si předsevzal a stal se viceprezidentem firmy Hughes Aircraft Corp., kterou přivedl k mnoha úkolům v oblasti civilní a vojenské kosmonautiky. Později se stal i předsedou správní rady firmy. V roce 1983 byl jmenován členem prezidentova poradního výboru pro výzvědnou činnost v zahraničí. Uveřejnil přes 30 zásadních studií z aplikované fyziky a matematiky. Přitom i nadále působil v různých vládních orgánech. Patří mezi zakladatele kosmické špionáže v USA. Dmitrij Iljič Kozlov (* 1. 10. 1919, Tichoreck, Krasnojarský kraj) – sovětský raketový inženýr a organizátor. Jeho studium Leningradské vysoké vojenské strojírenské školy přerušila válka. Po několika těžkých zraněních byl v roce 1944 demobilizován a dokončil vysokou školu. Začal pracovat ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 88 (NII-88) v Moskvě, kde se pod S. P. Koroljovem zabýval raketami. V roce 1958 ho Koroljov jmenoval vedoucím výroby rakety R-7 v továrně v Kujbyševu, kde existovala filiálka moskevské kanceláře. Když se v červenci 1974 filiálka v Kujbyševu osamostatnila jako Ústřední specializovaná konstrukční kancelář (Centralnoje specializirovannoje konstrukťorskoje bjuro – CSKB), byl Kozlov jmenován jejím generálním konstruktérem. V této firmě vyvíjeli a projektovali řadu vědeckých, národohospodářských a špionážních družic, rovněž sérii bojových a kosmických raket. Pavel Vladimirovič Cybin (* 23. 12. 1905, Moskva, † 4. 2. 1992, Moskva) – sovětský letecký a raketový konstruktér Studoval na Vojenské technické škole letectva v Leningradě, věnoval se létání na kluzácích. Po službě v armádě studoval na Žukovského vojenské letecké akademii v Moskvě. Na žádost velitelství letectva postavil těsně před válkou těžký kluzák KC-20, který se později využíval k posílání zásob partyzánům bojujícím v německém týlu. V letech 1940–1948 byl hlavním konstruktérem v několika leteckých továrnách. V roce 1949 přešel do NII-88 ke Koroljovovi, kde byl vedoucím zkušebních startů raket V-2 (A-4), R-1 a R-2. Po šesti letech byl jmenován náčelníkem OKB-256, kde projektoval nadzvukový tryskový stíhač NM-1, jehož další vývoj po zkušebním letu na jaře 1959 N. Chruščov zakázal. Potom vyvíjel pro Koroljova raketoplán, ale ani tento projekt se nezdařil, OKB-256 zrušili a v roce 1961 se Cybin stal Koroljovým náměstkem. Podílel se jako technický poradce na vývoji sovětského raketoplánu „Buran“, Po smrti Koroljova ho přeložili do výzkumu. V dalších letech se věnoval plánům na postavení těžkotonážních letadel a helikoptér. |
Sovětský ELINT
Specializované družice pro odposlech ELINT začali Sověti vyvíjet se zpožděním. Tento úkol svěřil Kreml vynikajícímu konstruktérovi Michailu Kuzmiči Jangelovi, který založil v Dněpropetrovsku na Ukrajině Zkušební a konstrukční kanceláře OKB-586. Dnes se toto středisko nazývá Južnoje.
První pokusnou družici, typ Celina-O, vypustili 28. prosince 1965 jako Kosmos 103 z Bajkonuru. Palubní magnetofon měl vysílat získané údaje při přeletech pozemních stanic. Žádné podrobnosti o jejím provozu nebyly oznámeny.
S další družicí havarovala v listopadu 1966 raketa. Jako třetí startoval 24. března 1967 Kosmos 151. Další katastrofa proběhla v červnu na nové základně v Plesecku. Následovalo dalších 14 úspěšných startů. Teprve potom, v březnu 1972, převzala tělesa řady Celina-O vojenská zpravodajská služba GRU. Až do března 1982 se dostalo na dráhu dalších 26 těchto těles.
Družice létaly ve výškách okolo 600 kilometrů, životnost měly asi půl roku. Jestliže jimi chtěli Sověti kontrolovat celé území Severní Ameriky a západní Evropy, museli jich mít vzhledem k jejich poměrně nízké výšce v činnosti několik současně. A není zcela jasné, jestli se jim to dařilo.
Mezitím nasadili druhou generaci nazvanou Celina-D. Prototyp pod označením Kosmos 389 létal od prosince 1970. Není vyloučeno, že na žádost vojenských meteorologů navíc nesla i fototelevizní kameru pro snímkování povrchu.
Až do prosince 1976, tedy šest let, byl tento systém ve zkušebním provozu. Konstruktéři museli překonávat obtíže způsobené nespolehlivostí elektroniky.
V březnu 1980 vybuchla v Plesecku během předstartovních příprav raketa, která měla vynést Celinu-D. Zahynulo 48 lidí a další desítky byly zraněny. Přesto už v červnu vypustili z jiné rampy další odposlouchávací družici.
Do jara 1993 pracovalo pro GRU 64 družic tohoto typu, pokud je americké zpravodajské služby přesně zaregistrovaly. V té době Sověti už deset let zkoušeli třetí generaci těchto těles – Celinu-2. Tradičně ji vyrobili v Dněpropetrovsku, elektroniku dodal Ústřední vědecko-výzkumný radiotechnický ústav (Centralnyj naučno-issledovatělskij radiotěchničeskij institut) v Moskvě.
Celina-2 poprvé startovala jako Kosmos 1603 na dráhu ve výšce okolo 800 kilometrů 28. září 1984 z Bajkonuru. Není však jasné, kdy dokončili její zkoušky a předali ji vojákům. V letech 1990–1992 třikrát po sobě havarovaly jejich nosiče. Třiadvacátý v pořadí startoval 11. září 2007.
Sověti-Rusové vystřídali velké množství družic ELINT. Američané tvrdí, že od roku 1967 jich vypustili přes 200. To ukazuje, jak obrovský význam tomuto elektronickému odposlechu přikládají. Ostatně mají důvod – USA vybudovaly pozemní stanice ELINT poblíž sovětských hranic v Evropě i v Asii, zatímco Moskva dvě takové základny, a to ve Vietnamu a na Kubě, v devadesátých letech zrušila.
Zenity z Kujbyševa
Druhou generaci, označenou jako Zenit 4, nasadil SSSR v roce 1963 – první 16. listopadu. Tyto družice vypadaly stejně jako první série, vážily však o dvě tuny víc, tedy okolo 6 300 kilogramů, a nesly lepší přístroje a kamery schopné pořizovat záběry s detaily 3–5 metrů. Uprostřed dvoutýdenní cesty každá odeslala část kořisti v pouzdře na Zemi. Celkem jich stálo na startovací rampě 75, ale u čtyř havarovaly jejich nosiče.
Mezitím namontovali do lehčího Zenitu 2 zdokonalenou kameru Ftor-2R3, přidali návratové pouzdro na filmy a vypouštěli současně i tyto družice, typové označení Zenit 2M Gektor. První se dostala do vesmíru 21. března 1968. Ze 101 těles neuspěly pouze čtyři, v srpnu 1979 tuto řadu ukončili.
V Kujbyševě dál vylepšovali Zenit 4 – vznikala třetí generace sovětských fotografických družic. Jejich délka se prodloužila na 6,5 metru, váha vzrostla na více než šest tun. Snímky měly mít rozlišovací schopnost 1 metr. Poprvé dostaly sovětské špionážní družice i manévrovací motorky, které se mohly opakovaně zapalovat, takže jim umožňovaly měnit výšku dráhy.
V roce 1968 se pustil Kozlov do vývoje družice Zenit 4MT Orion pro přesné mapování, nutné k lepšímu zaměření mezikontinentálních raket. Všechny létaly od prosince 1971 bezchybně. Další generace se nazývala Zenit 8 Oblik.
V červenci 1974 se Kozlovova filiálka v Kujbyševu osamostatnila. Stala se z ní Ústřední specializovaná konstrukční kancelář (Centralnoje specializirovannoje konstrukťorskoje bjuro – CSKB). Kromě vylepšování tělesa řady Zenit stavěla i vlastní. První vypustila pod označením Kosmos 697 v prosinci 1974. Tato čtvrtá generace sovětských optických špionážních družic dostala název Jantar-2K.
V roce 1977 nastoupila série Zenit 4MKM, také označovaná jako Jantar-4K či Kobalt či Oktan. První letěl z Plesecka 12. července. Z 39 startů se za tři roky nepovedl jediný. Přesné zlepšení oproti Zenitu 4MT není jasné. O rok dřív se objevil Zenit 6U Argon, opět s různými zdokonaleními, která nebyla oznámena.
Pro generaci Zenit 8 čili Oblik opět použili Vostok, ale těžší – 6,3 tuny. Zvýšili totiž kapacitu zdrojů energie a zásob paliva, takže družice vydržela na dráze až 24 dnů. Fotoaparáty pořizovaly snímky, na kterých se daly rozeznat jednometrové podrobnosti. Od října 1968 jich do konce roku 1984 vypustili 416 kusů.
Podrobnosti až 1,8 metru
Američtí vojenští plánovači potřebovali velmi přesně zaměřovat své rakety posádky strategických bombardérů na cíle v Sovětském svazu. Kvůli tomu si museli tuhle zemi sami zmapovat. Po pětiletém výzkumu se podařilo v rámci projektu Corona vyvinout a vypustit družici Argon KH-5. Ze dvanácti těles splnila úkoly polovina, která dodala 22 000 záběrů snesených pouzdry. Vojenští zeměměřiči zmapovali cíle s přesností na 300 metrů, při dalších expedicích na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až na 150 metrů.
Čtvrtá generace amerických družic KH-4 přinášela od jara 1962 snímky, na kterých byly zřetelné objekty velké 7,6 metru.
Představa družice Corony KH 4
Z 26 těles selhalo pouze šest, ostatní přinesly skoro 240 000 záběrů. Od léta 1963 vypouštěli opět vylepšenou, jako KH-4A, se dvěma pouzdry. Na záběrech viděli fotoanalytici věci od 3 do 7,5 metru. Z 52 výprav KH-4A se v pořádku vrátilo 92 schránek s filmy – přivezly přes 1,25 milionu fotografií. Ve čtyřech případech však selhala kamera.
Základna sovětských antiraket vyfotografovaná družicí KH 4
Na záběrech družic KH-4B, které létaly v letech 1967–1972, se daly rozeznat objekty o velikosti 1,8 metru.
Mapování nepřítele dokončeno
V roce 1964 projekt Corona skončil. Částečný pohled na výsledky ze šedesátých let zveřejnili Američané až v roce 1994. Během dvanácti let mělo ze 145 těles, které do něho patřily, úspěch nejméně 102 – přinesly 866 041 snímků Sovětského svazu a jeho spojenců. Na nejlepších analytici rozeznali objekty o velikosti 2 metrů. Na více než 40 procentech záběrů zakrývaly zemský povrch mraky. Všechno to stálo pouze asi 850 milionů dolarů.
V létě 1964 američtí kosmičtí špioni dokončili fotografování sovětských raketových základen. Objevili sklady sovětských atomových zbraní. Identifikovali raketovou základnu a kosmodrom Pleseck na severu evropského Ruska. Mohli sledovat vývoj nových druhů zbraní – pozemních, leteckých a námořních. V loděnicích v Severodvinsku na břehu Bílého moře u Archangelska sledovali stavbu válečných lodí včetně atomových ponorek. Objevili prstenec antiraket okolo Moskvy a Tallinnu. Zpřesnili bojová postavení sovětských protiletadlových baterií. Zmapovali cíle na území potenciálních nepřátel pro strategické bombardéry a rakety. Spočítaly sovětské bombardéry a stíhačky. Kontrolovaly dodržování smlouvy SALT 1.
Američané určili rozsah sovětské pomoci komunistické Číně při vývoji atomových zbraní. Ověřili si, že s nimi zahájili pokusy. Družice potvrdily přítomnost sovětských raket v Egyptě na ochranu Suezského průplavu. Studium snímků po šestidenní arabsko-izraelské válce v červnu 1967 ukázalo, kolik skutečně zničili Izraelci nepřátelských letadel. CIA bedlivě sledovala ozbrojené srážky, které na začátku sedmdesátých let propukly na sovětsko-čínských hranicích, i potlačení studentských protikomunistických bouří v Pekingu v létě 1989.
Tyto informace pomáhaly formovat názory amerických politiků na vztahy k Moskvě a k Pekingu. Na sympoziu v květnu 1995 ve Washingtonu prohlásil jeden z tvůrců projektu Corona Albert D. Wheelon: „Údaje Corony rychle převzaly rozhodující roli, jakou hráli dešifranti Enigmy za druhé světové války.“
Albert D. „Bud“ Wheelon
Jak známo, Britové ukořistili německý kódovací stroj Enigma, jehož pomocí pak s úspěchem luštili tajné depeše wehrmachtu – a tyto informace sloužily jako podklad ke klíčovým rozhodnutím britské vlády a vojenského velení za druhé světové války.
Selhání okolo invaze
KH-8 Gambit, který startoval 6. srpna 1968, fungoval špatně a po devíti dnech vypustil schránku s nepříliš kvalitními filmy. CIA požadovala okamžitou náhradu – chtěla sledovat sovětský postup ve střední Evropě. Družice KH-4B, vypuštěná 7. srpna, poslala dvakrát vynikající snímky – poprvé se schránka vrátila těsně před přepadením a podruhé až 28. srpna. Na sovětských tancích byly zřetelné velké bílé pruhy, jimiž se odlišovaly od československých strojů. Nicméně ze záběrů prvního balíčku se nedalo usuzovat, že se Sověti k přepadení chystají – mohlo zůstat jenom u výhrůžné akce. Zato snímky z druhé zásilky „nepochybně ukazovaly sovětské přípravy k invazi“, jak prohlásil Roland S. Inlow, bývalý předseda Výboru pro požadavky na snímky a jejich využití (Committee on Imagery Requirements and Exploitation – COMIREX), jak byl v létě 1967 přejmenován COMOR.
Máme tak nedokonalý systém špionáže, že kdyby tato vojska nakonec směřovala na Západ, jejich nástup bychom včas nezachytili – znovu si uvědomili šéfové amerických tajných služeb. Třebaže okolo Země neustále kroužilo několik amerických výzvědných družic, nepřinášely vždy včas informace o tom, co vidí.
Výpravami KH-7 Gambit, někdy také označovanými jako Improved Samos, začala série projektů, které jsou dodnes přísně tajné. Údajně pořizovaly snímky s rozlišením 45 centimetrů. Létaly v letech 1963–1967. Po třech letech se objevil Gambit ve vylepšené podobě, tentokrát s kamerou KH-8. Do dubna 1984 jich startovalo 60, jenom tři havarovaly.
Pro KH-9 Hexagon, spíše známé pod označením Big Bird (Velký pták), postavili kameru, která zachycovala z výšky 160 kilometrů na jednom záběru několik tisíc čtverečních kilometrů s rozlišením 30–60 centimetrů. Měly čtyři schránky, které postupně přinášely na Zemi filmy. Kromě toho často nosily i antény pro příjem rádiových a radarových signálů. Projekt Hexagon završilo 19. těleso v pořadí v roce 1984. Dvacátý pokus skončil v dubnu 1986 havárií.
Sledování pohybu jednotlivců
Družice Midas, které střežily severoamerický kontinent, postihovalo mnoho závad. Specialisté proto vyvinuli úplně nový projekt – IMEWS-DSP. Družice, které stavěla firma TRW v kalifornském Redondo Beach, mířily na geostacionární dráhu.
První družice se však pro závadu na posledním stupni Transtage nosiče Titan 3C až na stacionární dráhu nedostala. Až další se podařilo zavěsit tak, že dvě pokrývaly Atlantik, Sovětský svaz, Čínu a východní Pacifik, třetí hlídala západní Pacifik, odkud mohly zaútočit na americký kontinent mezikontinentálními raketami sovětské ponorky. Od té doby vypouštěly USA zpravidla každý rok jednu družici a neustále je vylepšovaly.
V červnu 1989 nasadily USA třetí generaci DSP. Měla mnohem citlivější infračervený teleskop, takže identifikovala nejen motory raket, ale i letadel. Speciální plášť chránil stroj proti laserovému záření a radiaci.
Postupem doby zdokonalili specialisté infračervená čidla pro družice DSP natolik, že umožňují sledovat jízdy jednotlivých vozidel a pohyb lidí. Už v osmdesátých letech někteří zasvěcení američtí novináři tvrdili, že tyto detektory dokážou zachytit změny teplot v rozsahu desetin stupně, takže lze i po několika hodinách zjistit z teploty kapot aut či tanků, jestli se jejich motory zahřály nedávným provozem a jestli na některém poli ležel před delší chvílí člověk – voják, terorista či milenci.
Revoluce ve špionáži - CCD
Když po 13 letech výzkumů dokončili v Bellových laboratořích v New Jersey miniaturní snímače schopné zachytit a převést obraz do digitální podoby, známé jako CCD, rozhodl prezident Richard Nixon, že tento revoluční objev musí utajit před světem a použít pro špionážní družice.
První družice KH-11 Crystal osazená CCD se dostala do vesmíru 19. prosince 1976. Měla i velký teleskop – o průměru 2,3 metru. Poprvé v historii kosmické špionáže se záběry nepořizovaly jako klasické fotografie, nýbrž elektronickými snímači CCD. Jeden snímek každých pět sekund. Díky tomu mohla soustava těchto družic neustále kontrolovat 42 tisíc cílů, z toho polovinu mimo komunistický svět – dvakrát víc než dřív. Na záběrech byly podrobnosti velké 15 centimetrů.
Družice KH 11 zachytila rozestavěnou sovětskou letadlovou loď v doku v Severodvinsku
Pomocí manévrovacích motorků tyto družice měnily dráhy. První tělesa spolehlivě pracovala dva až tři roky, novější létala okolo Země bez obtíží pět let, jedna dokonce skoro deset let. Poslední startovala v březnu 1990.
Dvě družice KH-11 byly prakticky schopné kontrolovat celou Zemi. Často spolupracovaly s družicemi KH-8 a KH-9.
Roku 1990 je nahradila série KH-12, možná i KH-13. O těchto tělesech je známo velmi málo. Spekuluje se, že mají dalekohledy o průměru 4 metrů a že KH-13 dodává záběry, kde jsou viditelné i věci menší než 10 centimetrů. Jejich existenci Američané přísně utajují.
Čínský bombardér z družice KH 12
Radarové oči
Na výzvědné družice začali montovat i radary. První byla Lacrosse, později přejmenovaná na Onyx a dnes označovaná jako Vega.
Prototyp za miliardu dolarů vynesl raketoplán 2. prosince 1988. Na dráze rozvinula dvojici slunečních panelů o rozpětí 50 metrů. Průzkumný radar totiž potřebuje velmi mnoho energie, protože je desetkrát výkonnější než radiolokátory, které dosud ve vesmíru fungovaly. Na základě paprsku odraženého od jednotlivých objektů, které jsou velké i pouhý 1 metr, je dokážou z výšky 700 kilometrů ohmatat a zobrazit. Při vhodném úhlu mohou vidět obydlí, ploty, řady záhonů, oceánské vlny a linie zlomů v zemi. Tyto družice mohou identifikovat mobilní transportéry s mezikontinentálními raketami i stopy po pohybech všech strategických zbraní.
Vega 1 sloužila do července 1997. Mezitím nastoupily další, které už vynášely rakety, poslední v dubnu 2005. Některé z nich drobně manévrovaly.
Oko – systém včasné výstrahy
Sověti se pustili do budování systému včasné výstrahy Oko až v roce 1967. Avšak teprve sedmá družice, vypuštěná v říjnu 1976, nesla první sadu kvalitních detektorů. Před tím se totiž nepodařilo odlišit záření přírodních objektů od tepla raketových motorů. K vytvoření globální soustavy potřebovali devět družic, z nichž vždy dvě měly pod sebou Severní Ameriku se sily mezikontinentálních raket. Dokončení této stavby se protáhlo na osm let.
První generace Oka však neumožňovala sovětskému velení dohled také nad americkými atomovými ponorkami v Pacifiku, které také mohly vypouštět rakety s jadernými hlavicemi.
Proto Sověti potřebovali druhý systém na geostacionární dráze, který by tuto oblast pokryl. Pustili se proto do projektu, který nazvali Prognoz. Systém skládající se ze tří družic dokončili v říjnu 1987.
Sovětské CCD v osmdesátých letech
V létě 1967 se v Kujbyševu vrhli do projektování čtvrté generace fotografických družic. Chtěli vytvořit tři typy družic, které by zůstávaly na dráze až 54 dnů a měly by dvě pouzdra pro filmy. Nakonec přistane i samotná kabina.
Konstruktéři zápasili s mnoha potížemi. Teprve šestá družice Jantar-2K v dubnu 1977 poprvé stoprocentně splnila úkol. Její kamera pořizovala záběry, na kterých byly podle CIA vidět podrobnosti 30–60 centimetrů. GRU jí dala krycí název Feniks. Létaly až do června 1983 poměrně s velkým úspěchem.
Jantar-4K1 byl kopií Jantaru-2K. Měl však dokonalejší kameru. Poprvé startoval v dubnu 1979. Vojáci ho vedli pod krycím názvem Oktan, později Kobalt, a sloužil jim dvě desetiletí. Celkem úspěšně létalo přes 90 družic Oktan-Kobalt.
Také Sověti by potřebovali okamžitý přenos snímků, jaký získali Američané pomocí snímačů CCD. Použili je pro Jantar-4KS1, který představoval pátou generaci sovětských špionážních družic.
Prototyp vypustili z Bajkonuru 28. prosince 1982. Avšak prvním kosmickým špionem, který používal digitální techniku opravdu spolehlivě, byl Kosmos 1552 v květnu 1984, možná až Kosmos 2007 v březnu 1988. Vojáci je nazývali Něman a Terilen.
Komplexní špioni
Komplexními kosmickými špiony se staly družice KH-12 či KH-11B, zvané též Improved Crystal, kódové označení Dragon (Drak) či také Ikon, údajně také Byeman. Válec s aparaturou je dlouhý 15 metrů, hmotnost se pohybuje od 14 do 18 tun. Snímky zemského povrchu a infračervené záběry v noci pořizují dalekohledem o průměru 2,4 metru se senzory CCD. Už před touto premiérou prozradil senátor George Brown, že na jejich fotografiích mají být zřetelné podrobnosti o velikosti pouhých 10 centimetrů. Zřejmě zachycují rovněž rádiové signály ELINT, případně i TELINT. Každá družice nese sedm tun pohonných látek pro orientační motorky, takže může za letu měnit jak výšku, tak sklon dráhy. Cena miliarda dolarů.
Tábor afghánských teroristů z družice KH 12
První těleso vynesl do vesmíru raketoplán Atlantis v roce 1990, ale to se brzy rozpadlo. O další se musely postarat rakety řady Titan.
Američtí a sovětští odborníci také postavili řadu družic, které dokážou sledovat lodě a ponorky až do hloubky 200–400 metrů i přesně určovat jejich polohy. Některé jsou tak malé, že bývají přívažkem větších těles jako subsatelity.
Krize ruské vojenské kosmonautiky?
Šestá sovětská generace fotoprůzkumných družic odešla od koncepce Sojuzu, protože bylo zbytečné počítat se závěrečným sestupem kabiny. Nové těleso má tvar válce, na jehož konci je dalekohled a po stranách nese tradiční panely slunečních baterií. Původně ho vedli pod názvem Jantar-6K či Jantar-FR6, vojáci jako Orlec-1 a pak Don. První startoval 18. července 1989 jako Kosmos 2031. Údaje vysílal přes vojenské spojové družice Potok. Když přestal po 58 dnech činnosti poslouchat příkazy k manévrování, velitelství ho dálkovým příkazem zlikvidovalo. Následovalo dalších šest družic. První létaly 58–60 dnů, poslední dvě 102–120 dnů.
Další generace Orlec-2 vážila 15 tun, měla 22 schránek pro filmy a životnost půl roku. GRU ji vedla jako Jenisej. Startovala několikrát, patrně s úspěchem. O těchto tělesech zatím vědí i důstojníci západních tajných služeb jenom velmi málo.
Sovětští generálové nebyli pořád spokojeni – chtěli obdobu americké KH-11. V roce 1980 se pustili odborníci z několika konstrukčních kanceláří do jejího vývoje. Nakonec ji postavili v Lavočkinově OKB-301 v Chimkách u Moskvy.
Když Sovětský svaz zkolaboval, samostatné Rusko si vytyčilo jiné priority. Teprve v červnu 1997 tato družice odstartovala, měla krycí označení Arkon 1, ve skutečnosti létala jako Kosmos 2344.
V devadesátých letech zápasila ruská vojenská kosmonautika s nedostatkem peněz. Například na podzim a v zimě 1996–1997 nemělo přes půl roku ve vesmíru žádnou fotoprůzkumnou družici.
Dnes Rusové vypouštějí hodně těles navigačních, elektronického průzkumu a spojových, zato ostatních špionů mají – aspoň podle dostupných údajů – málo. Elektronickou rozvědku dělá od loňského června Kosmos 2428, který má životnost tři roky. Jeho předchůdci startovali v letech 2004 a 2000, je jich tedy málo.
Fotografie pořizoval od loňského června Kosmos 2427, krycí označení Kobalt M-Jantar 4KS2, ale pouze dva měsíce. Je možné, že tyto vyzvědače schovali Rusové do jiných programů, ale to nikdo neví.
Washingtonský Kapitol ze sovětské špionážní družice, která ukazuje podrobnosti až 61 centimetrů
Neviditelné? Neviditelné!
Američané zkoumali možnost družice zneviditelnit. Principy neviditelných strojů začali jejich specialisté studovat v šedesátých letech. V dalším desetiletí napadlo pracovníky CIA, že by se tento princip dal použít pro družice. V té době stavěli konstruktéři u Lockheedů neviditelné stíhačky F-117A a neviditelné bombardéry B-2, které začaly létat v osmdesátých letech.
Vývoj neviditelných družic přišel na 5–9,5 miliardy dolarů. Tento přísně tajný projekt vedli pod označením Zirconic a novou technologii pod názvem Nebula. Plášť družice museli vytvořit z materiálů, které nemohly zachytit radary, lasery, infračervená čidla ani optické systémy.
V rámci projektu, který měl krycí číslo AFP-731, vypustily USA pokusné neviditelné družice, které pořizovaly pouze fotografie. Avšak jejich záběry zemského povrchu nebyly tak kvalitní jako snímky z družic viditelných.
První skutečně operační neviditelnou špionážní družici Misty, označenou jako USA-53, vážící 19,6 tuny, o jejíž existenci aspoň trochu víme, dopravil na oběžnou dráhu 1. března 1990 raketoplán Discovery. Zpočátku příliš neviditelná nebyla, protože ji čtyři civilní pozorovatelé zaměřili. Ale potom jim zmizela. Další možná letěla o devět let později jako USA-114.
O neviditelných družicích víme velice málo, to je pochopitelné. Podle internetové encyklopedie Wikipedia není vyloučeno, že se označují KH-13, nesou zrcadlo o průměru 4 metry a mohly by pozorovat objekty o velikosti pouhé 4 centimetrů. Je možné, že jsou součástí projektu 8X, který byl později přejmenovaný na Enhanced Imaging System – EIS (Zdokonalený snímkovací systém). A také je možné, že KH-13 není nic jiného než KH-12 vylepšená pouze svou neviditelností. Podle dalšího názoru nese možná detektory infračerveného záření.
Tyto informace nikdo nepotvrdil. Odborníci se domnívají, že Misty 1 se podílela na první válce proti Iráku. Misty 2 sloužila ve druhé válce a nyní sleduje snahy Íránu a severní Koreje vyvinout atomové zbraně a ruské pokusy s novými raketami.
Kontrola sousedů
Také další státy vypouštějí špionážní družice. Čína měla premiéru družic řady FSW (Fanhui Shi Weixing, český přepis Fan-chuej š‘ wej-sing, čili Návratová družice) 26. listopadu 1975. Dnes už vysílá do vesmíru pátou generaci. Mezi provozovatele těchto těles, většinou určených k fotografování, patří také Izrael, Francie, Japonsko, Egypt a jižní Korea. Další státy se k tomu chystají.
Izraelská špionážní družice Ofek 3
Ovšem kromě toho vypouštějí některé americké soukromé firmy družice dálkového průzkumu, na kterých jsou vidět podrobnosti až půlmetrové. A ty k běžné kontrole, co se děje u sousedů, povětšinou stačí.
| Prameny |
|
- Čertok, Boris J.: Rakety i ljudi, Moskva 1999 - Čertok, Boris J.: Rakety i ljudi – Gorjačije dni cholodnoj vojny, Moskva 1999 - Feoktistov, Konstantin P.: Trajektorija žizni, Moskva 2000 - Golovanov, Jaroslav K.: Koroljov – fakty i mify, Moskva 1994 - Pacner, Karel: Kosmičtí špioni, Praha 2005 - Raketno-kosmičeskaja korporacija Eněrgija imeni S. P. Koroljova – Ot pěrvogo sputnika do Eněrgiji-Burana i Mira, Moskva 1994 - Richelson, Jeffrey: American Espionage and the Soviet Target, New York 1987 - Richelson, Jeffrey: The Wizards of Langley, Cambridge, USA 2002 - Semjonov, J. P. (editor): Raketno-kosmičeskaja organizacija Eněrgija imeni S. P. Koroljova, Moskva 1996 - Taubman, Philips: Secret Empire, New York 2003 - Internetové stránky CIA, FBI, NRO, NSA - www.kosmo.cz |
|
Autoři seriáluIng. Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007). |
