Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Spotify a iTunes možná zabíjejí hudbu. A co děti, budou mít co poslouchat?

aktualizováno 
Přístup k hudbě nebyl nikdy jednodušší, ale také povrchnější. Posluchači přestávají vnímat alba jako celek, jsou jim servírovány jednotlivé skladby, takže se pozornost upírá hlavně na ty hitové. A někteří hudebníci z toho radost nemají.

Rádi jej posloucháme. Ale trochu máme strach, jak se odrazí na hudební tvorbě. | foto: screenshot Technet.cz

Pamatujete si ještě na to těšení, když táta přinesl domů novou desku? Nebo když měl kamarád na kazetě nové album oblíbené kapely a vy jste si ji u něj poprvé poslechli a případně zkopírovali? Nebo když jste stáli (mnohdy neúspěšně) ve frontě v CD půjčovně se seznamem alb, které jste si chtěli o víkendu poslechnout a třeba nahrát?

Pokud odpovídáte ne, tak jste ještě pravděpodobně náctiletí. Dnes již takové emotivní chvíle s hudbou nezažijete. Během několika sekund si můžete bez front a shánění, vleže a v posteli poslechnout skoro jakoukoli skladbu libovolného interpreta. A to včetně nových alb, o kterých jste o několik minut dříve ani netušili, že již vyšla.

Není to sen každého posluchače? Není to sen každého hudebníka? Ačkoli bychom chtěli na obě otázky odpovědět sborové redakční ano, máme obavy, že tak jednoznačné to není.

Obava prvníJe to fajn fajnový, poslouchám jen hity tutový

Jsou skladby, které se vám líbí okamžitě, na první poslech. A pak jsou takové ty nenápadnější, hudebně leckdy složitější, ke kterým se posluchač musí takzvaně "proposlouchat". Na albech jsou zpravidla zastoupeny oba druhy skladeb, přičemž těch, co nejsou okamžitými hity, tam bývá zpravidla více.

Jaký je váš názor?

Streamovací služby rozšiřují obzory? Ničí hudbu?

Využíváte streamovací služby? Kupujete si cédéčka? Stahujete? Napište nám do diskuse.

Dokud posluchač dostal album jako celek na vinylové desce, bylo pro něj zpravidla mnohem jednodušší poslechnout si ho celé. Přesunem přenosky po desce by totiž svému reprodukčnímu zařízení dost škodil. Pozdější převíjení kazety bylo zase značně nepohodlné.

V době raně digitální, u systému CD, již bylo přeskakování skladeb velmi jednoduché. Jenže, když už člověk zaplatil za celé hudební CD, přece polovinu skladeb hned nepřeskáče. A tak se zpravidla poslouchaly i na první poslech méně poutavé skladby, kterým jsme třeba postupně přišli na chuť a objevili jejich skryté krásy.

U moderních způsobů distribuce je tomu jinak. Základní jednotkou není album, ale skladba. Za každou je možné při nákupu zaplatit zvlášť, což posluchače svým způsobem ovlivní a má tendenci zaplatit jen to, co se mu na první poslech opravdu líbí. Proč by utratil 25 korun za něco, co si pak třeba vícekrát nepustí?

přenoska Sumiko Blue Point No.2

Gramofon neumožňuje bezpečné přeskakování skladeb, stranu desky tedy posluchač zpravidla poslechl celou. Vinyl se nyní stává opět oblíbeným médiem, stále častěji se lisují i hudební novinky.

To je důvod, proč své skladby do iTunes dlouho nepovolila nahrát (a v některých dalších službách to dodnes platí) například legendární rocková kapela AC/DC.

Obava druháNebudou vznikat konceptuální alba

Konceptuální alba jsou tvořena jako celek a jednotlivé skladby jsou součástí celkové kompoziční osnovy. Jako příklad může posloužit The Wall od Pink Floyd, Ziggy Stardust od Davida Bowieho, Amused to Death od Rogera Waterse, nebo Kuře v hodinkách od Flamenga. Ačkoli i jednotlivé skladby mohou mít hitové ambice, album je postavené tak, že nejlépe funguje jako celek. Jednotlivé skladby na sebe navazují, doplňují se a postupně vyvíjejí.

Pink Floyd

Skupina Pink Floyd se kvůli rozdrobení svých konceptuálních alb na skladby dokonce soudila. A vyhrála.

Rozdělit takové album na jednotlivé skladby lze považovat za barbarství. Myslel si to i soudce, který rozhodl ve při skupiny Pink Floyd a vydavatelství EMI. Jejich konceptuální alba se tak smí prodávat jen jako celek. Více zde.

Je to jakýsi protiklad drtivé většiny popových alb, které jsou vlastně především souborem skladeb vzniklých za uplynulé období.

Prodej po jedné skladbě a on-line poslech snadno "naklikaných" playlistů jednotlivých skladeb může hudebníky připravit o chuť a důvod konceptuální alba vymýšlet. Vždyť si je většina posluchačů jako celek třeba vůbec nepustí.  

Obava třetíInterprety on-line muzika neuživí

V roce 2010 vydal server informationisbeautiful.net názorně zpracovanou statistiku, která odpovídala na otázku, kolik musí prodat muzikant hudby, aby dosáhl na minimální mzdu, která v té době v USA činila 1 160 dolarů.

Kolik se dá vydělat on-line?

Čelistka Zoë Keatingová pravidelně zveřejňuje své příjmy z hudby. Minulý víkend zveřejnila na svém Google Drive finanční "uzávěrku" z roku 2013.

Vydělala celkem 75 341 dolarů na prodejích skladeb a 6 380 dolarů za jejich streamování.

Podrobněji zde (anglicky).

Sólový hudebník by musel měsíčně prodat 143 hudebních CD, pokud si jejich kompletní produkci udělá sám, nebo 1 161 CD, pokud jejich produkci svěří hudebnímu vydavatelství. V hudebním obchodu iTunes by posluchači museli stáhnout 12 399 skladeb. To je zatím adekvátní, pokud má hudebník zhruba 12 skladeb na albu, což je blízko běžné realitě. Mnohem horší je to u streamovacích služeb. 

Například u Last.fm by museli posluchači za měsíc poslechnout 1 546 000 (slovy milion a půl ... ), u Spotify dokonce 4 053 110 (slovy čtyři miliony ... ) skladeb. To jsou samozřejmě extrémní čísla, kterého hudebníci aktuálně neobsazující čelní příčky hitparád nemohou dosáhnout. Jinými slovy, ze streamované muziky umělci moc peněz nedostanou.  

To už to můžeme pověsit zadarmo na Ulož.to

Pohled textaře Robina Krále

Myslím, že služby typu Spotify skutečně představují potenciální nebezpečí pro autory v hudební oblasti.

Nejste-li autorem mainstreamovým nebo menšinovým, který se prosadil v globálním měřítku, dostanete za své skladby zaplaceno tak málo, jako byste je například rovnou zadarmo vyvěsil na Ulož.to. Přitom ovšem podpoříte v publiku pocit, že jste zaplaceno dostal, protože Spotify přeci není tak docela zadarmo, že.

Podstatná část peněz ovšem jako obvykle skončí u velkých hudebních labelů, firem, které, ve své dnešní podobě, slouží spíše konzervaci již osvědčené hudby než kreativnímu rozvoji nových projektů.

Pro mě jako pro textaře, který tvoří v jazyce pouhých několika milionů lidí a nepohybuje se přímo v hlavním hudebním proudu, mohou mít takovéto služby snad jediné pozitivní využití – rozšíření obecného povědomí o mé práci. Problém je v tom, že chci-li za tuto svou práci dostat zaplaceno bude pro mě nakonec krajně nepříznivé, převezmou-li ve výsledku podstatnou část hudebního trhu služby jako Spotify, od kterých menším autorům nepřiteče téměř nic. Dost možná, že je tento problém nejpalčivější právě pro autory, kteří nejsou zároveň interprety a nejsou tedy v situaci, že by šířením své hudby dělali zdarma reklamu svým, přeci jen trochu výdělečnějším, koncertům.

Z hlediska autora se mně osobně jako daleko perspektivnější moderní koncept na podporu rozmanitosti v hudbě jeví služby typu Kickstarter, kde můžete malou ukázkou přesvědčit publikum o smysluplnosti svého plánovaného projektu, vybrat na něj nezbytné prostředky a pak jej realizovat.

Robin Král je mimo jiné autorem několika úspěšných knih pro děti (například: Z Kroměříže do Paříže, Ferdinande!). Jeho písňové texty nazpívali kromě jiných: Jiří Suchý, Ewa Farna, Klára Výtisková, David Koller, Tomáš Klus, Xindl X, Marek Eben, Ivan Hlas, Wabi Daněk a další. Spolu s Janem Lstibůrkem vydal kritikou velmi ceněné konceptuální album Blázinec. Pro divadlo Spejbla a Hurvínka píše písňové texty. 

Obava čtvrtáNěkdo cvakne vypínačem a nebude co poslouchat

Placené streamovací služby mají velkou výhodu - za rozumný poplatek máte přístup k celému obrovskému hudebnímu katalogu. Současně však mají velkou nevýhodu - pokud z jakéhokoli důvodu služba zanikne, nezůstane vám vůbec nic. A že to není úplně nereálné, poznali nedávno zákazníci sdílecí a hostingové služby HotFile. Stránka se jednoho dne nenačetla a data prostě přestala existovat.

Českým příkladem budiž služba iLegálne.cz. Ta po necelém roce provozu skončila a zákazníkům nezbylo nic.

Je to jako hra Letadlo

Pohled hudebního producenta Michala Pekárka

Jsem teď pod dojmem čerstvé zkušenosti, kdy jsem inicioval a organizoval vydání komerčně velmi úspěšného alba Michala Horáčka s názvem Český kalendář.

Chtěl jsem, aby o titul, ve kterém se angažovalo velké množství skvělých umělců a významných osobností, bylo dobře postaráno, aby byly dobře hájeny jejich zájmy.  A od toho se samozřejmě odvíjí můj pohled na věc.

Po důkladném prozkoumání všech pro a proti, jsme si titul vydali zcela sami, bez participace jakékoli vydavatelské společnosti - především proto, že máme zcela pod kontrolou způsob, jakým se bude prodávat a prezentovat. Sami si tedy realizujeme výrobu, distribuci jak fyzických nosičů, tak i on-line distribuci přes Clickmusic.cz.

Z hlediska posluchače je streamování hudby přes služby typu Spotify bezesporu zajímavé. Je to vlastně obdoba rádia, kde si sami vybíráte, co budete poslouchat. Zajímavé je to i z pohledu vlastníků velkých katalogů - tedy velkých vydavatelských firem. Je to elegantní způsob, jak lze už po několikáté zpeněžit hudbu, která už by jinak zpeněžit nešla. Za každé přehrání skladby dostane majitel nahrávky zaplaceno, ovšem v řádu haléřů.

Matematika je jednoduchá: větší katalog a čím víc skladeb, tím více uživatelů a návštěv na stránce a tím více peněz lze za reklamu inzerentů požadovat. Navíc vydavatelství jistě dostávají i nějaký podíl z reklamy, která je ve službě přítomna.  Velcí hráči s velkým katalogem mají pochopitelně nárok na větší podíl. Při dostatečně velkém katalogu tedy může toto řešení skutečně generovat relativně zajímavé peníze.

Ale píše se někde, co mají z reklamy jednotliví umělci, kteří ten katalog naplňují svou novou tvorbou? Neumím si představit, že by někdo nějak vykázal, kolik z které reklamy bylo a rozdělil se s námi. Cítím tady velký nepoměr. Na jedné straně umělci z celého světa svou tvorbou každoročně navyšují počet skladeb, které jsou v takovýchto globálních obchodech k mání a tím zvyšují provozovatelům hodnotu katalogu a tedy i reklamní plochy. Přičemž s tím, jak roste počet skladeb a těch, kteří se mají o výdělek podělit, logicky klesá částka, kterou z toho každý jeden umělec může mít. 

Trochu mi to připomíná hru Letadlo: vytvořte iluzi, že v tom katalogu nesmí žádný umělec chybět, protože jsou tam všichni. Slibte jim za to nějaké drobné a dejte jim naději, že ve Venezuele vás můžou poslouchat stejně jako Madonnu nebo Coldplay. A že vyděláte dost a bude o vás vědět celý svět.

Neumím si tedy představit, čím by mohlo být zajímavé pro nás, kdybychom tam Český kalendář dali a všichni jej mohli poslouchat zdarma.

Michal Pekárek je hudební producent a zvukový inženýr. Provozuje hudební server ClickMusic.cz - více zde. Produkoval například desku Michala Horáčka Český kalendář a aktuálně pracuje na desce Amulet, kde Jiří Suchý, Michael Kocáb, Szidi Tobias, Vojtěch Dyk, Bolek Polívka a další zpívají zhudebněné básně Jana Skácela.

Legendární přebalkterý by dnes nevznikl

Kdyby v roce 1967 vycházely desky na CD nosičích nebo by byly dokonce pouze streamované, přebal desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles by nikdy nevznikl. Nebyl by důvod jej vymýšlet. Je plný detailů a vtípků, které nejlépe vyniknou právě jen ve velké ploše obalu na vinylovou desku.

obal alba Beatles Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Slavný obal alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Dodnes hojně parafrázovaný obal vymysleli pop-artový umělec Peter Blake spolu s manželkou. Koncept nazvali "People We Like", na obalu jsou totiž zobrazeny kromě členů kapely i populární osobnosti historie (Edgar Allan Poe, Fred Astaire, Marilyn Monroe, Gándhí a další). Album je první v historii anglické populární hudby, které má na zadní straně vytištěné texty skladeb. Obal alba je také jedním z prvních, který je otvíratelný. Na vnitřní straně byl obrázek členů skupiny v uniformách.

Simpsons

Čtyřicáté výročí slavného alba Beatles oslavili i tvůrci seriálu Simpsons.

Možná si řeknete, že takový obal je jen jeden a že na tom vlastně nezáleží. Pokud však budete mít možnost vzít do ruky ono elpíčko, pustit si jej a přitom se koukat na toto svébytné umělecké dílo, dáte nám za pravdu, že většině té dnešní rychlokvašné hudební produkci streamované přes internet po všech stránkách něco chybí.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.