Srážka rychlíku s mamutím nákladním vlakem: jak se to může vůbec stát?

Jak se dva protijedoucí vlaky ocitly ve stejný čas na jedné koleji? V součtu téměř 200km/h rychlost obou kolosů měla za následek 23 mrtvých, desítky zraněných a jedenáctiměsíční vyšetřování.

Dokumenty o katastrofách se vrací na obrazovky České televize a na stránky Technetu. Tentokrát se ale nepodíváme na katastrofu leteckou, ale vlakovou. Konkrétně jednu z nejhorších vlakových nehod, které se v Kanadě kdy udály. Dodnes není zcela jasné, proč se kolosální dvoukilometrový nákladní vlak ocitl na stejné koleji s protijedoucím rychlíkem. Vyšetřování ovšem ukázalo mnohé nedostatky a pomohlo prosadit bezpečnější systémy a procedury.

Dokumentární rekonstrukce Kritické okamžiky

Tento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce Mayday, kterou vysílá Česká televize pod názvem Kritické okamžiky. Článek připravujeme ve spolupráci s ČT.

Většina snímků v článku pochází právě z dílu Kritické okamžiky: Čelní srážka (Mayday: Hinton train collision), který vysílá Česká televize na programu ČT1 v úterý 27. května od 20:00.

Jack Hudson, strojvedoucí Kanadských drah, jezdil svou pravidelnou trasu už několik let. Z Jasperu, kde bydlí, do Edsonu, a zase zpátky. Skalisté hory a krásy okolní kanadské přírody už měl nejspíš zcela vryté do paměti. Koleje, stereotyp.

Spolu s dvěma kolegy se chystal na zpáteční cestu do Jasperu. V Edsonu naspal jen asi tři hodiny. Jeho kolegové, kteří se k němu na nádraží připojili, na tom nebyli o mnoho lépe.

Mark Edwards, pomocný strojvedoucí, bude Hudsonovi pomáhat s ovládáním brzd. Třiatřicetiletý průvodčí Wayne Smith se posadí do služebního vozu na konci soupravy. Jeho úkolem je informovat kolegy o tom, co se děje za nimi. Ačkoli budou sedět v jednom vlaku, vzdálenost mezi nimi bude téměř dva kilometry - souprava číslo 413 vezla obilí, kovové trubky a chemikálie o celkové hmotnosti 11 tisíc tun. Průvodčí také udržuje kontakt s posádkou a ujišťuje se o jejich bdělosti.

Všechno v pořádku

V 6:40, 8. února 1986, vyrazil vlak na cestu do Jasperu. Po stejné koleji proti němu jel transkontinentální rychlík, směřující do Edmontonu. Jízda protijedoucích vlaků je na těchto tratích nutností a samozřejmostí. Na předem určených úsecích a podle propracovaných schémat se vlaky koordinovaně vyhýbají. Zde k tomu účelu sloužil úsek poblíž stanice Harwegen. Trať se zde rozdvojuje a umožňuje vyhnutí se.

Když strojvedoucí Hudson přijížděl k výhybce, nařizovalo mu návěstidlo zpomalit. Oznámil to vysílačkou i Smithovi do zadního vozu. To byla jejich poslední konverzace. Dispečer v Edmontonu přehodil výhybku a nákladní vlak přejel na výše položenou kolej.

V nedalekém Hintonu, dvacet kilometrů od Hargwenu, stál na nádraží zmíněný expres. Po spojení Super Continentalu a Skeeny se sestával z 14 vozu (dvě dieselové lokomotivy vpředu, jedna nečinná zapojená uprostřed). Na pátém místě byl zapojen vyhlídkový vagón, nabízející 94 cestujícím výhled na okolní krajinu. V rychlíku bylo také 14 stevardů a sedm členů posádky. Rychlík se rozjel. Podávala se snídaně.

Dosud bylo vše v pořádku. Jenže nákladní vlak se na horní koleji nezastavil. Dokonce ani nezpomalil. Projel výhybkou a vrátil se zpět na společnou kolej, na hlavní trať, přímo do cesty protijedoucímu rychlíku, kolem návěstidla s třemi svítícími červenými. Rychlost - 95 km/h. Nic netušící posádka rychlíku pokračovala na východ. Srážce už nyní pravděpodobně nešlo zabránit.

"Dal jsem se do řeči s jedním Angličanem, který seděl zády ke směru jízdy, a jen tak mimoděk jsem se mu koukal přes rameno.V dálce jsem zahlédl světlo," vzpomíná pan Cuttle, jeden z cestujících. "Já jsem tu trať neznal. Myslel jsem, že je to vlak, který jede po vedlejší koleji a za chvíli nás mine." Ale žádná vedlejší kolej v tomto úseku nebyla.

Srážka o rychlosti 200 km/h

Oba vlaky do sebe čelně narazily rychlostí v součtu téměř dosahující 200 km/h. Nákladní vozy se vršily jeden přes druhý. !Valilo se to jako vlny. Vzduchem létaly vagony s obilím a desetimetrové roury, jako by to byly dětské plastové hračky," vypráví Cuttle.

Jeden z vozů nákladního vlaku byl nárazem vymrštěn z kolejí, dopadl na rychlík a došlo k mohuté explozi. Cestující a posádka se snažili dostat z hořících a zdemolovaných vagónů.

"U námořnictva mě vycvičili, abych jednal rychle a spontánně. Sklo na jednom ze zadních oken bylo popraskané. Vyskočil jsem a svou vlastní hlavou jsem ho prorazil," líčí hrůzné chvíle Cuttle. Pak zařval na ostatní cestující, aby lezli za ním. Několik z nich ho následovalo.

Téměř dva kilometry od místa srážky se zastavil i vůz s Waynem Smithem. Průvodčí si všmil, že v dálce stoupá kouř a šlehají plameny. Netušil ale, co se stalo. Volal opakovaně lokomotivu: "Asi jsme vykolejili! Vepředu něco vybuchlo! Pozor, vezeme nebezpečné chemikálie! Držte se od nich! Pozor! Nepřibližujte se k nákladu!" Ale nikdo mu neodpovídal.

Zavolal na dispečink, aby oznámil explozi. To už do vysílání vstoupil i průvodčí z rychlíku: "Vagony se převrátily, zavolejte záchranku. A taky mnoho vozů hoří!"

"Jaký byl signál v Dalehurstu?"

"Cože?" nechápal Smith dispečerovu otázku.

"Jaký byl signál na návěstidle v Dalehurstu?"

"To nevím. Volal jsem jim několikrát. Snažil jsem se jim dovolat - ale neozývali se."

"Měla tam svítit červená."

"Museli ji projet. Zkoušel jsem se s nimi spojit, ale nikdo mi neodpověděl."

Smith se vydal k místu neštěstí. Mezitím už na místo dorazila i policie. Policista Linnell byl obrazem zkázy konsternován: "Byl jsem v šoku. To, co jsem tam viděl, bylo naprosto neskutečné. Sloužil jsem čtrnáct let u námořní pěchoty. Viděl jsem následky teroristických útoků a myslel jsem, že už mě nic nepřekvapí. Ti cestující utrpěli řadu zranění, tržné rány, popáleniny... V restauračním voze jsme objevili dvě těla v těsném objetí. Později se zjistilo, že to byli manželé. To mnou hluboce otřáslo."

 

 

Vyšetřování

Havárie u Hyntnu byla největším vlakovým neštěstím v Kanadě za posledních pětatřicet let. Škody na majetku přesáhly třicet milionů dolarů. 23 osob zahynulo a 71 jich bylo vážně zraněno.

Z posádky nákladního vlaku číslo 413 přežil pouze Wayne Smith. Jedině on mohl poskytnout vysvětlení, jak ke srážce nákladní soupravy s rychlíkem došlo. Od jeho svědectví se očekávalo, že vnese do celého případu jasno.

Osobní i nákladní vlaky jezdily po této trati bez jakýchkoliv problémů mnoho let. Co se tentokrát stalo? Během následujících jedenácti měsíců vyslechl soudce René Foisy 150 svědků a nejrůznějších specialistů.

Nejprve bylo třeba prověřit funkčnost návěstidel. Kanadské dráhy a nezávislý audit shodně potvrdily, že v době nehody fungovalo zařízení správně.

"V žádném případě se následkem poruchy nemůže rozsvítit zelená. Kdyby v systému došlo k výpadku, naskočila by na obou stranách trati červená a zastavila by jak nákladní vlak tak i rychlík," vysvětluje Eugene Kowch. Usoudil také, že nikdo na místě návěstidlo nepřepnul.

Soudce se zabýval i selháním jiné techniky - Smith totiž uvedl, že se nemohl spojit vysílačkou s lokomotivou. Experti proto prozkoumali všechny vysílačky. Na tratích se také vyskytují tzv. hluchá místa, kde je rádiová komunikace téměř nebo zcela nemožná. V úvahu byla vzata i polární záře, která by mohla kvalitu příjmu ovlivnit. Postupně vyšetřovatelé tyto možnosti jednu po druhé vyloučili.

Při analýze údajů ze speciálních snímačů u kolejí (tzv. detektorů horkoběžnosti) vyšlo najevo, že lokomotiva projížděla kolem detektoru šedesátkou. Když ho ale míjel služební vůz, vlak se pohyboval rychlostí 74 kilometrů v hodině. A to navzdory návěstidlům, která mu nařizovala zpomalit. Ukázalo se také, že nákladní vlak před srážkou vůbec nebrzdil. To nasvědčovalo tomu, že vlak nebyl pod kontrolou.

Lidský element

Jako u mnoha nehod, i zde je pravděpodobně na vině lidský element. Soudce Foisy kontrolou zdravotní dokumentace strojvůdce Hudsona zjistil, že měl tento četné zdravotní problémy: měl vysoký krevní tlak, problémy s alkoholem, cukrovku. Při srážce Hudson zahynul na četná poranění, nešlo ale vyloučit mozkovou nebo srdeční příhodu. Na základě psychologických posudků ovšem vyloučili možnos sebevraždy.

Mohlo to ovšem být mnohem jednodušší? Co když oba muži v lokomotivě usnuli? "Jack Hudson spal před nástupem do služby tři a půl hodiny. A to jenom za předpokladu, že po příchodu z práce ihned ulehl a vstal těsně předtím, než se ráno zase objevil na nádraží. Edwards byl nachlazený a tu noc před jízdou spal pět hodin. Průvodčí Wayne Smith na tom byl podobně, také se pořádně nevyspal..." vypočítává psycholožka Smileyová. Uvádí, že narušený biorytmus a monotónní, stereotypní prostředí jsou faktory přispívající k tomu, že i zodpovědný pracovník neovládne své tělo a usne.

Na to se pochopitelně pamatuje. V kanadských lokomotivách je nainstalovná "pedál bdělosti", který musí strojvůdce držet sešlápnutý. Pokud tlak povolí, ozve se po několika sekundách hlasitý signál. Když ani potom posádka nereaguje, vlak se automaticky zastaví.

Soudce ale zjistil, že se tento bezpečnostní mechanismus v zájmu pohodlí často obchází: "Strojvedoucí tento postup obhajovali tím, že obzvláště na dlouhých tratích je velmi obtížné udržet nohu ve strnulé poloze. Někdy proto pedál zatíží bednou s nářadím nebo jiným těžkým předmětem, aby se mohli za jízdy protáhnout. Bohužel si zvykli tento trik používat na stále delší úseky cesty."

Ale i přes všechna tato selhání tu byl ještě Smith, který mohl zatažením za záchrannou brzdu vlak zastavit a neštěstí zabránit. Proč této možnosti nevyužil?

"Seděl jsem u stolu ve služebním voze, když jsme minuli traťovou značku, u které jsem vždycky volal dopředu, abych zjistil, co ukazuje přibližovací návěstidlo v Dalehurst," vypovídal po dvouměsíční pauze Smith. Ale tehdy na jeho volání nikdo neodpověděl. "Šedá vysílačka byla hluchá." Tvrdil, že zkoušel volat i na jiných kanálech, to ovšem nesouhlasí s výpověďmi ostatních strojvedoucích z dané oblasti.

Když vlak míjel první návěstidlo, Smith si prý všiml, že na něm svítí signál nařizující vlaku zpomalit. Byl dostatečně zkušený a věděl, že další návěstidlo bude nejspíš přikazovat zastavit vlak. Strojvedoucí se mu ale neozval, nebrzdil... přesto Smith nepoužil záchrannou brzdu. "Měl jsem pocit, že strojvedoucí mají vlak pod kontrolou. Zdálo se mi,že po celou dobu vlak řídí. Vůbec mě nenapadlo, že bych měl zasáhnout." Soudce byl zděšen: "Co víc by se ještě muselo stát, aby ho to přimělo jednat?"

Ve své závěrečné zprávě ovšem soudce neobvinil jednoho konkrétního člověka. Naopak ve dvousetstránkovém dokumentu přičetl vinu několika osobám a faktorům, a také zvykům a postupům Kanadských drah.

• Jack Hudson nerespektoval světelné signály, které mu nařizovaly zastavit
• Pokud nebyl Hudson schopen plnit své povinnosti, měl ho zastoupit pomocník Mark Edwards. Ale ani on nereagoval a vlak nezabrzdil
• Průvodčí Wayne Smith porušil provozní předpisy tím, že nepoužil záchrannou brzdu, jakmile se mu nepodařilo spojit se s posádkou lokomotivy
• Dráhy věděly o špatném zdravotním stavu Hudsona.
• Dráhy tolerovaly porušování předpisů, jakými bylo blokování pedálu bdělosti či naskakování za jízdy

"Předpisy se musí dodržovat. Jakmile nad nimi převládnou kamarádské vztahy a bratříčkování, začne docházet k problémům, které pak vyústí v tragédii, jako byla tahle," uzavřel Foisy.

Dráhy od té doby nainstalovaly nový systém bdělosti. Tento systém je důmyslnější než pedál bdělosti. Pokud se strojvedoucí nevěnuje řízení vlaku, ozve se houkačka a vlak posléze zastaví. A deset let po jeho zavedení devadesát procent strojvedoucích přiznalo, že je zvukový alarm alespoň jednou probudil. Dráhy se od té doby prý také snaží poskytnout zaměstnancům více času na odpočinek.

Odkazy:

• Hinton train collision (anglicky)
• Vzpomínka na nehodu (anglicky)