Pražské jaro se nelíbilo Kremlu, ani Západu. Invazi předcházely manévry

Východní blok byl na jaře a začátku léta 1968 pomalu připravován na invazi do tehdejšího Československa. Jaké triky používala komunistická moc v okolních státech, aby zajistila co nejhladší průběh akce? To zjistíte v třetí části čtyřdílného seriálu.
Srpen 1968

Srpen 1968 | foto: koláž iDNES.cz

Úloha manévrů Šumava

Začátkem května 1968 doprovázel sovětskou vojenskou delegaci po Západním vojenském okruhu jeho velitel generál Stanislav Procházka. „Na žádost Sovětů jsme také nečekaně přepadli jeden pluk,“ vzpomíná Procházka. „Hosté vysoko hodnotili úroveň našich vojáků – jejich vycvičenost, kázeň a morálku. Polednová cesta tedy neměla nepříznivý dopad na armádu. Navíc hosté navštívili několik továren, kde mluvili s dělníky. Všude se setkávali s ohromným nadšením pro politiku komunistické strany.“

Tankový export ideologie

Čtyřdílný seriál o srpnových událostech 1968

Diskreditace Československa ve sdělovacích prostředcích států Varšavské smlouvy se stupňovala – vymýšlením „kontrarevoluce“ u nás i poukazováním na naši spřízněnost s imperialistickým Západem. V tomto směru zvláště prosluli východní Němci.

Deník Berliner Zeitung uveřejnil začátkem května zprávu o amerických tancích v Praze a o nadcházejícím příjezdu západoněmeckých obrněnců. Ve skutečnosti se u Davle, městečku na jih od metropole, natáčely exteriéry filmu z druhé světové války Most u Remagenu.

V červenci se na Sokolovsku našlo několik zbraní – prý to svědčí o dalších přípravách kontrarevoluce. Ale čeští kriminalisté přišli brzy na to, že zbraně pocházejí z druhé světové války a ležely v batohu koupeném v moskevském obchodním domě GUM. O tomto odhalení se už sdělovací prostředky zemí Varšavské smlouvy nezmínily.

Západní velmoci neměly z Pražského jara příliš velkou radost. To potvrdil i americký velvyslanec Jacob D. Beam při návštěvě u ministra zahraničí Jiřího Hájka 28. května 1968. Washington se o toto dění zajímá, ale neudělá nic, aby tím Československo nedostal do nepříjemné situace vůči sovětskému bloku. Už před dvěma týdny přišla do Prahy zpráva washingtonské ambasády, podle níž se pracovníci státního departmentu vyslovovali pro „mírný vývoj“, protože USA nechtějí riskovat konflikt se SSSR. Rovněž rozvědka a kontrarozvědka zaznamenaly obrovský zájem o republiku, nikoli však známky podpory obrodnému procesu od západních vlád.

Zato západoevropské komunistické strany považovaly československý experiment za přínos a inspiraci. V průběhu července devatenáct z nich podpořilo Prahu. Jenom strany závislé na přísunu financí z Moskvy – v Západním Berlíně, Spolkové republice Německo a Řecku – zastávaly opačný názor.

Vysoký důstojník francouzské kontrašpionáže Gérard Lecout, který sloužil československé rozvědce pod krycím jménem „Samo“, poslal do Prahy pozoruhodnou zprávu. Agent usazený v sekretariátu komunistické strany oznámil, že politbyro rozhodlo, aby generální tajemník Waldeck Rochet při jednáních s Brežněvem podpořil KSČ a varoval ho před nátlakem. Tato informace přišla do pražské centrály 29. května. A protože v podvečer začínalo zasedání pléna ÚV KSČ, hned ji předali tajemníku Josefu Špačkovi. Už před tím přišel Dubček s návrhem na datum XIV. sjezdu – v polovině září. „Samovo“ sdělení k přijetí tohoto termínu údajně přispělo.

Na plénu vyhlásil Dubček boj hlavně proti pravicovému extremismu. Také potvrdil, že bez vedoucí úlohy KSČ si nedovede budoucnost země představit. Tento krok vedl Brežněva k pozdržení intervence.

Za několik dnů odletěl do SSSR Josef Smrkovský s delegací parlamentu. Brežněv a Podgornyj se ho pokusili získat. Při palácovém převratu svrhne Dubčeka a zahájí konsolidaci. Avšak Smrkovský odmítl – a tím se definitivně zařadil k úhlavním nepřátelům Kremlu.

Koncem června uveřejnily vybrané pražské deníky provolání Dva tisíce slov. Jeho autor Ludvík Vaculík upozorňoval na kořeny totalitních metod vlády u nás a navrhoval cesty směřující k plné demokracii. Třebaže někteří komunističtí představitelé včetně Smrkovského označili tento dokument za „kontrarevoluční“, statisíce prostých lidí začaly podepisovat archy na jeho podporu. Dubček, Černík a Kriegel dosáhli toho, že předsednictvo ÚV KSČ provolání odsoudilo, ale za výzvu ke kontrarevoluci, jak požadovali Indra, Biľak, Kolder a Švestka, ho neoznačilo.

Dva tisíce slov

Celý text manifestu, který napsal Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík na Světu knihy

Dva tisíce slov posuzovalo moskevské politbyro za přítomnosti sovětského velvyslance v Československu Červoněnka, který navrhl politicky podpořit Dubčeka a Černíka v boji proti pravici.

„Rozhodně tam nemůžeme nechat vojska z manévrů Vltava. Dnes mají lidé k naší armádě velmi dobrý vztah, avšak pokud zde naši vojáci zůstanou, obrátí se všechno proti nám,“ myslel s Červoněnko. S tím nesouhlasila většina členů politbyra, uvedl ruský historik Rudolf Pichoja na konferenci v dubnu 1994 v Praze. Maršál Grečko konstatoval: „Teď už je zřejmé, že se bez vojenského zásahu neobejdeme.“

Jedině Suslov a Šelepin víceméně souhlasili s Červoněnkem. I Brežněv byl opatrnější: „Musíme si důkladně ujasnit, jestli se v hodnocení československé situace nemýlíme.“

Také maďarský premiér János Kádár, s nímž mluvil Brežněv 3. července, prosazoval intervenci: „Jestliže bude třeba, bez váhání se jí zúčastníme.“ Zřejmě i maďarská vláda se obávala vlivu pražských reforem. A pro Kádára osobně – aspoň podle Pichoji – by byl vojenský zásah jakýmsi ospravedlněním jeho účasti na rozdrcení lidové revoluce v zemi tanky s rudou hvězdou na podzim 1956.

Sovětské maršály znepokojil návrh nové vojenské doktríny Československa, který v květnu dokončili pracovníci Vojenské politické akademie (VPA). Dosud se předpokládalo, že při konfliktu se Západem by nasadila Varšavská smlouva na československém území jaderné zbraně a ty by republiku vymazaly z povrchu země. Návrh VPA se snažil této katastrofické variantě vyhnout. Ovšem to by sovětské útočné plány zkomplikovalo. Vedení československé armády a vláda tento návrh po určitých rozpacích přijaly, některé jeho body dokonce zařadily do Akčního plánu armády. Nicméně ministr obrany Dzúr, který neměl rád změny a chtěl vycházet se Sověty dobře, se s ním neztotožnil.

První cizí útvary přijely na cvičení Šumava koncem května. Manévry byly oficiálně zahájeny 20. června. Velitelské štáby se 24 tisíci sovětskými, maďarskými a polskými vojáky, vybavenými tanky a dělostřelectvem a podporovanými letectvem, brázdily naše silnice a pole. Dalších 16 tisíc vojáků je zajišťovalo z území Polska. A kromě toho mohlo sovětské letectvo neomezeně zkoumat československé území.

Těsně před zahájením cvičení požadoval tvrdě Jakubovskij opět rozšíření počtu vojáků o tři pluky a několik štábů. Černík po konzultaci s Dzúrem souhlasil.

„Námět těchto manévrů byl nezvyklý,“ upozorňuje plukovník Vinkler. „Obyčejně se od nás útočilo západním směrem. Tentokrát se však předpokládalo, že československá vojska se nemohou ubránit náporu 7. americké armády, z jihu rovněž Italů a Rakušanů, a proto jim musí okamžitě vypomoci divize sovětské a polské.“

Nikdy předtím nemělo žádné cvičení takový námět, vždy se počítalo s plnou bojeschopností československých vojáků. Nikdy se neuvažovalo, že by proti Československu stála 7. americká armáda, která byla orientována proti sovětským vojskům v NDR. Rovněž rakouská neutralita byla neměnným základem. Poprvé v historii manévrů neměli českoslovenští důstojníci možnost, aby se důkladněji podíleli na jejich přípravě, průběhu a hodnocení.

„Tím se z vojenského hlediska připravovala budoucí invaze,“ hodnotí cvičení Šumava Vinkler. Navíc na území NDR nacvičovaly sovětské a východoněmecké divize „potlačení teoretické kontrarevoluce v Praze“ – jak zjistily západní zpravodajské služby. Během osmačtyřiceti hodin měly tanky od Drážďan obsadit západní československé hranice a potom se vrátit do středu země a do dvou týdnů zlikvidovat „poslední odpor“.

Generál Hejna z Hlavní politické správy dokonce hlásil, že podle zasvěcených důstojníků mají vojska zůstat v Československu až do září, dokud neproběhne XIV. sjezd KSČ. Proto po skončení cvičení mnohé útvary pod různými záminkami zdržovaly svůj odchod. Například jeden tankový pluk táhl od Doupova na severozápadě Čech podél celé severní hranice na východ až do 3. srpna.

Všechny obtíže s cizími generály se Dubčekovo vedení snažilo zaretušovat, avšak pomalý odchod cizích vojsk se utajit nedal, a proto na něj novináři stále víc poukazovali. Tuto veřejnou kritiku brala Moskva opět jako výraz činnosti kontrarevoluce a neschopnost Dubčekova vedení vládnout.

Na počátku cvičení se na generálním štábu v Praze usadil náměstek ministra obrany SSSR generál Nikolaj Ogarkov. Jeho přítomnost nikoho neznepokojovala. O tom, že poblíž Ruzyně se po skončení Šumavy utábořil oddíl sovětských spojařů, však nevěděl nikdo.

Válka s NATO nehrozí

Stejně tak klidně přijížděli „krátkovlasí“ mladí sovětští turisté mužského pohlaví a další jako starší turisté dokonce s manželkami – všichni příslušníci tajné služby KGB. Ve druhé polovině července se někde poblíž Plzně sešla skupina těchto agentů s bývalými pracovníky StB, které ministr Pavel propustil ze služby, protože se podíleli na represáliích v padesátých letech. O čem spolu jednali, nikdo neprozradil.

Ve stejné době se v Karlových Varech pod rouškou lázeňských hostů ubytovala skupina důstojníků KGB. Pečoval o ně náčelník oddělení StB v Karlových Varech major Miloslav Bohůněk. Tito Sověti udržovali kontakty hlavně se zástupcem náčelníka Krajské správy SNB Praha a krajským náčelníkem StB podplukovníkem Bohumilem Molnárem. Do Prahy jezdili s tenisovými raketami v kufrech aut – tím maskovali své poslání.

Avšak ti příslušníci StB, kteří se přikláněli k Pražskému jaru, začínali Sověty hlídat. „Už v červnu získali pracovníci sovětského velvyslanectví údaje o tom, že jsou sledováni,“ říká Pichoja. „Byla přijata opatření, která znesnadňovala jejich kontakty s československými funkcionáři.“

Západ se sovětským vpádem do Československa nepočítal. Například 11. července oznamovalo americké velvyslanectví z Moskvy, že „nevíme o žádných, opakuji o žádných známkách bezprostřední sovětské vojenské intervence“. Washington naopak pokračoval ve svých úvahách o stažení části svých sil z Evropy. Státy NATO dávaly Sovětům najevo, že nemají důvod k vojenskému zásahu v Československu, protože nemají zájem rozšířit sféru svého vlivu.

Tato ostražitost se projevila i v rozhovoru amerického ministra zahraničí Deana Ruska s jeho sovětským kolegou Andrejem Gromykem 22. července. Rusk mu jasně řekl: „Vláda USA se snaží být zdrženlivá ve svých komentářích o událostech v Československu. Vůbec nechce být vtažena nebo zavlečena do těchto událostí. Proto nás velice udivuje, že SSSR se nás snaží do nich vtáhnout... Je to věc samotných Čechů. Navíc – je to věc Čechů a ostatních států Varšavské smlouvy.“

Gromyko to dobře chápal. Na schůzi politbyra 19. července upozornil: „Žádná válka s NATO nehrozí. Avšak kdybychom Československo ztratili, určité napětí by vzniklo. Na druhé straně udržení Československa nás posílí.“

Začátkem července dostal generál Polack, který velel americkým armádám v Evropě, příkaz, aby stáhl své útvary od československých hranic. V případě konfliktu směli Američané pomáhat raněným československým vojákům i oddílům ustupujícím na západoněmecké území.

O Československu jednalo i plénum ÚV KSSS 17. července. „Jeho základní závěr zněl,“ napsal později Pichoja, „že socialistické Československo nedáme.“

Moc převezme dělnicko-rolnická vláda

Strach z vojenského zásahu v Československu měli francouzští komunisté. Vždyť by nepříznivě poznamenal dělnické hnutí ve světě. Proto vyslali v polovině července generálního tajemníka Rocheta do Moskvy s návrhem, aby osmnáct evropských komunistických stran uspořádalo o nové orientaci KSČ konferenci. Avšak Kreml se obával, že většina účastníků československé reformisty podpoří. Proto francouzský komunistický předák u Brežněva nepochodil. Kupodivu ani v Praze nenašel pro tento plán pochopení. Dubček chtěl se všemi kritiky jednat bilaterálně.

V polovině července se ve Varšavě konala další porada pěti vůdců. Praha účast odmítla, protože se obávala, že by se dostala před jakýsi soud, u něhož by se nemohla hájit.

Živkov se jednoznačně vyslovil pro vojenskou intervenci. Ostatní souhlasili. „Varšavská pětka“, jak se tomuto shromáždění stalinistů začalo říkat, poslala československému vedení výhrůžný dopis: „Hranice socialistického světa se přemístily do centra Evropy, k Labi a šumavským horám... Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby imperialismus pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí, prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch.“

Toto poselství vyvolalo ostrý nesouhlas nejen v Československu, ale i mezi komunisty na Západě. Generální tajemník Italské KS Luigi Longo je označil za „sprosté“, Rochet za „brutální, ostře kritizující FKS za to, že postupovala bez konzultace se Sověty“. Teď už nemá porada komunistických a dělnických stran smysl. Předsednictvo ÚV KSČ připravilo odpověď a plénum ji schválilo.

Kreml tato odezva zaskočila. To nečekal. Navíc ho tlačil čas – sjezd KSČ. Američané atomovou válku riskovat nebudou, to víme.

Přípravy XIV. sjezdu naznačovaly, že konzervativci ztrácejí pozice. Okresní, obvodní, městské a krajské konference, které probíhaly od konce června do poloviny července, volily za jeho delegáty z více než tří čtvrtin zastánce reforem. Kolder a Indra získali delegační lístky jenom s obtížemi.

Ohlas dopisu a výsledky voleb delegátů zřejmě přivedly sovětské vedení k zahájení bezprostředních příprav útoku. „Na základě usnesení politbyra z 19. a 22. července začala urychlená praktická příprava »krajních opatření«,“ napsal Pichoja. „Počítalo se s nezbytným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa a s výměnou tamního vedení. Dne 20. července byla připravena první verze a 26. července druhá verze vyhlášení předsednictva ÚV KSČ a revoluční vlády ČSSR o vnitřní a zahraniční politice i výzva k československým občanům a k československé armádě.“

Tedy stejný scénář jako za války s Finskem a při povstání v Maďarsku: „věrní soudruzi“ ustaví „dělnicko-rolnickou vládu“, která za pomoci sovětských tanků „převezme moc“ od „reakčních“ zákonných orgánů.

Po 20. červenci se k sovětským tankovým armádám přiřadila polská armáda o čtyřech divizích, dvě divize východoněmecké a jedna zesílená divize maďarská. Dvě divize bulharské přešly na území SSSR. Další sovětské útvary pocházely z Příkarpatského okruhu.

Na 23. července svolal ministr Grečko do Moskvy poradu velitelů a náčelníků štábů vojsk určených k operaci Dunaj, jak bylo přepadení kódově nazváno. Museli zpřesnit plánovaný postup.

Noviny KSČ psaly o žních

Čtenář našel na půdě noviny KSČ z léta 1968. Po okupaci psaly o úzkosti hokejistů Dukly a tiskařích na žních.

Do té doby poprvé v historii jihlavských novin Jiskra připravila redakce 21....

Manévry Pochmurné léto 68, které probíhaly v Polsku, měly vyústit koncem července vpádem do Československa. Pod pláštíkem týlového cvičení Němen v západních oblastech SSSR se přisunuly k československým hranicím týlové části. Svět se dokonce oficiálně dověděl, že Němen je největším sovětským vojenským cvičením od skončení války. Bez ohledu na probíhající žně musely narukovat tisíce záložníků a vojsko rekvírovalo civilní auta. Manévry Nebeský štít zase posloužily k tomu, aby ze sovětských letišť přelétla letadla do Polska, a pak následovalo cvičení Baltského loďstva.

„Říkali jsme si, že pod touto rouškou připravuje sovětské velení dostatečné zásoby pro invazi k nám, anebo dokonce pro útok na západní Evropu,“ vzpomíná podplukovník Zbyněk Čeřovský, tehdejší náčelník štábu 30. leteckého pluku v Hradci Králové.

„Někteří naši důstojníci projížděli Ukrajinou, viděli pohyby vojsk – ale z toho se nedalo nic odvodit,“ říká plukovník Vinkler. „Navíc ideologická kázeň byla tak silná, že si na intervenci nedovolil nikdo ani pomyslet. A když jsme generálu Rusovovi navrhovali, že vyšleme do okolních zemí zpravodajce, aby zjistili situaci, stále odpovídal prozatím ne.“

Nebylo totiž snadné zjišťovat a ověřovat přípravy k invazi. Náhodný pozorovatel si to nemohl z přesunů a soustřeďování pluků a divizí odvodit. Takovou představu dává především příprava týlového zabezpečení – zásob pohonných hmot a potravin, přísuny lazaretů, výdej ostrého střeliva... To mohl zjistit jedině zkušený vojenský pozorovatel. Anebo Američané, jejichž výzvědná služba měla o činnosti Varšavské smlouvy obvykle ty nejlepší informace. Navíc si mohla soustřeďování a směry nasazení sovětských vojsk ověřovat pomocí odposlechu rádiových hovorů a ze snímků družic.

Avšak podle memoárů šéfa britské výzvědné služby MI 6 Dicka Whitea ani Západ nedokázal určit účel příprav: „Znali jsme, kolik má který voják kulek a co jí, ale nevěděli jsme, jaké dostal rozkazy.“ Kromě toho v té době ještě americké špionážní družice nedokázaly předávat informace o tom, co vidí, nepřetržitě, nýbrž až po několika dnech vysílaly schránky s filmy. Obrazové informace o nástupu vojsk Varšavské smlouvy proti Československu tedy dostala CIA s několikadenním zpožděním, až bylo po všem.

Na „studijní cestu“ do Československa přijela skupina důstojníků Hlavní zpravodajské správy sovětského generálního štábu (GRU). Vedl ji sám náčelník generál Pjotr Ivašutin.

Objevovaly se i další nenormálnosti. Cestovní kancelář Inturist zrušila 26. července všechny zájezdy do Československa. Začátkem srpna byl jmenován náčelníkem generálního štábu Varšavské smlouvy Sergej Štěmenko, známý odborník na útočné operace.

Kupodivu, žádné zprávy nevyrušily velení československé armády z klidu. Namísto toho, aby vojska byla uvedena aspoň do prvního stupně bojové pohotovosti, případně vyhlášeny rozsáhlejší mimořádné manévry, ke kterým by se záminka vždycky našla, dál pokračovala reorganizace. Například 30. stíhací letecký pluk v Hradci Králové, určený k rozpuštění, byl odzbrojen. Pardubický 4. stíhací pluk se musel kvůli přestavbě letiště přemístit bez výzbroje do Uherského Hradiště. A 50. spojovací pluk, který zajišťoval spojení mezi částmi 10. letecké armády, opustil kbelská kasárna a cvičil u Mladé Boleslavi.

Ani výměna stálého zástupce Spojeného velení vojsk Varšavské smlouvy na generálním štábu nepřekvapila. Přišel generál A. Jamščikov, o němž se až dodatečně zjistilo, že se podílel na likvidaci maďarského povstání.

Přípravy k útoku na jednu z „bratrských zemí Varšavské smlouvy“ utajili organizátoři dokonce i před členy ústředních výborů komunistických stran, vlád a parlamentů zúčastněných zemí. O pohybech vojsk okolo československých hranic věděli všichni – diplomaté z východního Berlína, Varšavy a Budapešti o nich referovali do Černínského paláce.

„Zvací dopisy“ doručeny

Ve 4 hodiny ráno 29. července stála intervenční vojska ve výchozích postaveních. Podle západoněmecké výzvědné služby BND to bylo na dvacet divizí. Avšak pokyn k zahájení operace Dunaj z Moskvy stále nedocházel.

Přitom právě ten den telegrafoval československý velvyslanec z Washingtonu Karel Duda ministru Hájkovi: Náměstek ministra zahraničí Bohlen se vrátil z Moskvy s obavou, že „SSSR je připraven, bude-li to třeba, vojensky v ČSSR zasáhnout“.

Kreml stále zvažoval všechna rizika. Brežněv se 19. července rozhodl, že zkusí ještě s československým vedením jednat. Sešli bychom se v Moskvě, v Kyjevě anebo ve Lvově.

Předsednictvo ÚV KSČ nabídku přijalo. Obě strany se dohodly na železniční stanici Čierná nad Tisou na hranicích. A účastní se obě kompletní předsednictva!

Vyhlídky Československa nebyly růžové. Na předsednictvu ÚV KSČ 27. července předložil premiér Černík zprávu o bezpečnosti státu. Skutečně efektivně nás nepodpoří ani západní velmoci, ani demokratická veřejnost, ani mezinárodní dělnické hnutí. Všichni s námi sympatizují, ale vybojovat si to musíme sami.

Doma měli českoslovenští představitelé rozsáhlé zázemí. Provolání na jejich podporu před odjezdem na jednání podepsalo milion lidí. Nicméně zdržování odchodu cizích vojsk a neustálá kritika Pražského jara z Moskvy, Varšavy, východního Berlína, Budapešti a Sofie podněcovaly ve veřejnosti nálady proti spojencům.

Brežněv v Čierné zuřil

Jak jednání vypadala a jak se žije v Čierne dnes?

Politická jednání v roce 1968 - zleva - Alexej Kosygin, Alexander Dubček, Leonid Brežněv a Josef Smrkovský

Obě delegace přijely zvláštními salonními vlaky do Čierné 29. července. Sověti si zajistili přesnou informovanost o názorech československých reformistů – KGB odposlouchávala rozhovory s Prahou.

Jednání byla velmi ostrá. Otevřel je Brežněv několikahodinovým projevem plným demagogie. Rusové pořád tvrdili, že v ČSSR se rozmáhá kontrarevoluce. Většina československých politiků oponovala: Situaci máme pod kontrolou!

Dubček kritizoval, že vojska, která se účastnila cvičení, nepospíchají s odchodem. Tím rozčílil Kosygina: „Nezapomeňte, že československé západní hranice jsou hranicemi zemí socialismu!“ A přitom sovětskému premiérovi uklouzlo: „...jistě by vaši lidé přivítali naše, bulharské a polské ozbrojené síly u vás...“ Požadujeme revizi Varšavské smlouvy, abychom mohli kamkoliv umisťovat vojska podle potřeb Spojeného velení.

Tento požadavek většina československého vedení včetně prezidenta Svobody odmítla, konzervativci mlčeli.

Nejasné zprávy z Čierné do Prahy a informace o pohybech vojsk okolo hranic s NDR a Polskem přinutily ministra zahraničí Jiřího Hájka, aby svolal tajnou poradu. Účastnil se jí Dzúr, patrně i Prchlík a další. Všichni se shodli na tom, že jestliže jednání ztroskotá a Sověti zaútočí, nemá smyslu se vojensky bránit. Také proti případnému únosu členů předsednictva ÚV KSČ z Čierné do Sovětského svazu by se nedalo nic dělat – jenom vytvořit dočasné stranické vedení.

Tři dny debat v salonních vlacích nepřinesly žádný výsledek. Třebaže Biľak, Kolder a zčásti Rigo přizvukovali Sovětům, ostatní členové československé delegace bojovali. Jednotně vystupující Sověti nedokázali pochopit, že může existovat ještě další model socialismu, než je stalinský. Čtvrtý den spolu jednali Dubček a Brežněv mezi čtyřma očima.

Zůstává nejasné, na čem se domluvili. Kreml a pražští konzervativci tvrdili, že Dubček se Brežněvovi zavázal k řadě drobných, nicméně důležitých ústupků. Odstraní tajemníka ÚV KSČ Čestmíra Císaře, jehož Moskva považuje za hlavu pravicového „pražského centra“, vyhodí Františka Kriegla z předsednictva ÚV KSČ, dále Jiřího Hájka, Otu Šika, Jiřího Pelikána a další z jejich funkcí. Vyloučí možnost, aby se příprav XIV. sjezdu zmocnili „pravičáci“. Zavede cenzuru sdělovacích prostředků. Rozdělí ministerstva vnitra tak, aby Pavel přestal velet Bezpečnosti. Nechá rozpustit Klub angažovaných nestraníků KAN, klub politických vězňů K 231 a sociální demokracii.

Dubček později tvrdil, že nic takového neslíbil. To byl osvědčený trik Moskvy, která své požadavky považovala automaticky za přijaté, a pak si jejich splnění vynucovala.

Nicméně obě strany si uvědomily, že se navzájem nepřesvědčí. Proto se dohodly, že svolají další schůzku, tentokrát za přítomnosti zástupců šesti stran. Nebudou se vracet k minulým událostem, ale proklamují společné úsilí. KSČ a ČSSR se budou řídit zásadami „proletářského internacionalismu“ a republika zůstane členem Varšavské smlouvy. Moskva a Praha ukončí veřejné polemiky. O likvidaci reforem se nemluvilo.

Politbyro na tajném zasedání v Čierné vojenský vpád odložilo – hlasování vyznělo 5:4. Tyto podrobnosti však nikdo cizí neznal.

V Čierné doručil kandidát předsednictva ÚV KSČ Antonín Kapek Brežněvovi krátký dopis. Tajně, beze svědků. Žádal v něm o „bratrskou pomoc naší straně“.

Zvací dopisy byly dva

Soudruzi je psali ve spěchu a nikdy se nepřiznali

Rozbor písma Biľaka – porovnání jeho podpisu pod tzv. „zvacím dopisem“ se vzorky písma z prokazatelně jeho rukopisných písemností – ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu.

Další setkání, tentokrát ČSSR, SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, následovalo 3. srpna v Bratislavě. Společné prohlášení, které představitelé těchto států a komunistických stran podepsali, však obsahovalo i nebezpečnou větu: „Podpora, ochrana a upevnění těchto vymožeností, kterých dosáhly národy svým hrdinským úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí.“ A to není nic jiného než vyhlášení takzvané Brežněvovy doktríny omezené suverenity zemí sovětského bloku. Zdálo se, že napětí vyprchalo.

Nikdo z reformátorů netušil, že ke kremelskému vůdci doputoval už druhý „zvací dopis“, tentokrát podepsaný Indrou, Biľakem, Kapkem, Kolderem a Švestkou. Kolderův tajemník Radko Kaska ho předal členu moskevského politbyra Pjotru Šelestovi na záchodě. Jeho autoři upozorňovali, že obrodný proces se zvrhává, a proto „skupina věrných komunistů“ žádá „o internacionální pomoc“.

„Třebaže jsme i po schůzce v Čierné měli obavy, že Brežněv to myslí s ´internacionální pomocí´ vážně,“ uvádí Vitanovský, „stále nikdo nečekal, že by se mohla intervence uskutečnit.“

„Jednání v Čierné a v Bratislavě v nás vzbuzovala dojem,“ vzpomíná Vinkler, „že se vyčerpávají všechny politické prostředky, aby se předešlo okupaci.“

Sovětské politbyro vyslovilo 8. srpna souhlas s bratislavskou dohodou, ale vojenský zásah stále nevylučovalo. Záleží na Dubčekovi. Podle zjištění CIA přišli na tuto schůzi do Kremlu rovněž generálové, kteří chtěli znát termín. Vpád se uskuteční před 26. srpnem, kdy začne sjezd slovenské strany – pokud do té doby českoslovenští vůdcové neprokážou „nedvojsmyslnou věrnost“ posledním závazkům.

Koncem první dekády srpna dokončila vojska Varšavské smlouvy veškeré přípravy k intervenci, hodnotí situaci historik Jaromír Navrátil. A 11. srpna zahájila vojska Varšavské smlouvy na území západní Ukrajiny, NDR a Polska obrovská cvičení spojovacích vojsk. Jejich pohyby směřovaly k československým hranicím.

Čtyři dny nato doporučily západoněmecká a americká tajná služba svým vládám, aby vyhlásily pro své armády poplach, protože na jihu NDR a Polska se soustředilo dvacet plně vyzbrojených divizí. Nicméně centrála NATO zůstala klidná a vrchní velitel vojsk paktu admirál Lyron Lemnitzer zamířil na manévry do Řecka.

Většina sovětských vůdců odjela na dovolenou. To mělo být znamení pro svět, že se nemůže nic stát. Brežněv, Kosygin a Podgornyj sledovali vývoj ze svých vil na Jaltě. Odtamtud Brežněv plnění dohod u Dubčeka dvakrát telefonicky urgoval: 9. a 13. srpna. Nejvíc sovětského vůdce trápily čtyři věci: Císař, Pavel, Kriegel a svoboda sdělovacích prostředků.

Dubček se snažil vysvětlit, že všechny změny musí projednat plénum ÚV KSČ, které se sejde nejspíš začátkem září. Chtěl získat čas a chvílemi vyhrožoval, že složí funkci. Brežněv Dubčeka přesvědčoval, aby slibované kádrové změny udělal ihned, na dnešním předsednictvu: „Je to poslední možnost zachránit situaci bez velkých zdržení, bez velkých ztrát.“

„Moskvě začalo být jasné,“ konstatoval Pichoja, „že Dubček nemá kontrolu nad činností předsednictva a že předsednictvo nezvládá situaci v zemi.“

Poslední průzkum udělal Walter Ulbricht, který se 12. srpna sešel v Karlových Varech s československými představiteli. Třebaže se tvářil, že má pro ně pochopení, na Krym ohlásil: „Praha nebude dodržovat dohody. Spolu s Bukureští chce opustit Varšavskou smlouvu a vyhlásit neutralitu. S Bonnem vede tajná jednání.“

Ve druhé polovině srpna následovalo další cvičení Varšavské smlouvy, tentokrát protivzdušné obrany. „Takovým cvičením se protivzdušná obrana odkrývá před nepřítelem, protože je okamžitě jasné, kde má bojová a záložní stanoviště,“ komentuje podplukovník Čeřovský. „V poledne 20. srpna po skončení cvičných letů se sešla u mne skupina důstojníků. Jeden z pilotů se právě vrátil z dovolené v Sovětském svazu. Na Ukrajině viděl z vlaku obrovské množství pozemního vojska a letadel na travnatých letištích. Došli jsme k závěru, že invaze už je neodvratná a že se uskuteční nejpozději do čtrnácti dnů.“

Do Československa přijížděli různí státníci, aby vyjádřili podporu reformátorům. Po jugoslávském prezidentovi J. Broz-Titovi Rumun N. Ceausescu, chystal se i generální tajemník OSN U Thant.

Do tisku zemí „varšavské pětky“ se vrátily varovné články: Někteří revizionisté a nacionalisté „usilují o liberalizaci a modernizaci socialistických zemí“, přičemž zapomínají na bohaté zkušenosti a platné zákony výstavby socialismu.

Visí nad námi Damoklův meč

O vstupu armád do Československa rozhodlo sovětské politbyro bez diskuse a jednomyslně v sobotu 17. srpna. Formálně je k tomu opravňovala dvě písemná „pozvání“. Ovšem rozhodující byly depeše, které z Prahy posílal rezident KGB Ivan Udalcov.

Velitelem invazních vojsk Kreml jmenoval náměstka ministra obrany generála Ivana Pavlovského. Na jeho činnost měl dozírat člen politbyra a náměstek předsedy vlády Kyril Mazurov, který dostal krycí jméno „generál Trofimov“.

Všechna prohlášení, dopředu připravená pro novou československou vládu a vedení KSČ, zaslala Moskva přes Červoněnka Biľakovi a Indrovi – mohou „posloužit přátelům jako pomoc při přípravě jejich výzvy k lidu“. První instrukce k operaci Dunaj odeslala pražskému velvyslanci v pondělí. Sekretariát ÚV KSSS rovněž informoval tajemníky oblastních výborů.

V českých zemích pokračovaly přípravy na XIV. sjezd KSČ. Zato na Slovensku se pod vedením Biľaka takřka zastavily. „Souběžně s oficiální zprávou pro sjezd připravoval i tajnou verzi, kterou vlastně hodlal přednést,“ uvádějí historici Benčík a Kural. „V ní prý chtěl odmítnout politiku »pravičáků a revizionistů«, navrhnout odstoupení Dubčeka a neodejde-li, odmítnout mu poslušnost a požádat Moskvu o vojenskou pomoc. Existují také indicie, že kohorta jeho věrných byla soustředěna na východním Slovensku, aby uskutečnila akci za Slovensko socialistické, suverénní a samostatné.“

Vzpomínky Biľaka

Dubčeka jsme měli včas izolovat, lituje Biľak ve svých pamětech

Bývalý československý komunistický politik Vasil Biľak.

Kdyby Dubček a Svoboda Biľakův referát o kontrarevoluci na slovenském sjezdu odmítli, měla je bratislavská StB internovat. S tímto postupem údajně souhlasili i někteří konzervativci v českých krajích.

Jenže Moskva nepotřebovala Sovětské socialistické Slovensko – usilovala o české země. To Biľakovi uniklo.

V pátek 16. srpna se sešli ve víkendovém městečku prominentů na Orlíku spiklenci: Indra, Kolder, Hoffmann, Švestka, Pavlovský a někteří další. Sepsali další dopis se žádostí o pomoc: Máme zajištěnou podporu šesti z jedenácti členů předsednictva ÚV KSČ a padesáti členů pléna ÚV KSČ. Upozorňujeme, že vojenský zásah už nelze dále odkládat. Vojska by měla přijít v noci z 20. na 21. srpna. Pak oficiálně požádáme Varšavskou smlouvu o vojenskou pomoc a ustavíme revoluční dělnicko-rolnickou vládu v čele s Oldřichem Černíkem anebo – když odmítne –, tak s Oldřichem Pavlovským. Prvním tajemníkem KSČ se stane Drahomír Kolder, ministrem vnitra Viliam Šalgovič. Své podpisy rovněž připojili František Barbírek, Emil Rigo, František Hamouz, Josef Korčák, Bohuslav Laštovička, Václav Hájek, Pavel Auersperg, Lubomír Mestek.

V Praze tento dopis Indra a Pavlovský ještě doplnili a zpřesnili s Červoněnkem a neznámým mužem, který vystupoval jako novinář Saša – byl to patrně Alexander Bovin, novinář a v té době jeden z Brežněvových asistentů. Konzervativci chtěli získat v pondělí z Moskvy ujištění, že mohou druhý den vyvolat rozkol v předsednictvu, převzít vládu a požádat o „bratrskou pomoc“.

Třetí pozvání z Orlíku četl Brežněv v neděli 18. srpna na schůzce „varšavské pětky“. I když je nepotřeboval, měl v ruce nový dokument, který vpád ospravedlňoval.

„Dostupné prameny potvrzují, že hlavním mužem v závěrečné fázi příprav intervence a jejího politického scénáře byl na domácím dějišti Alois Indra,“ konstatuje František Janáček. „Tím nechceme snižovat ani úlohu Koldera a Biľaka...“

Ve čtvrtek 15. srpna byly prostory soustředění sovětských, východoněmeckých, polských, maďarských a bulharských vojsk uzavřeny, vojákům rozdány nedotknutelné dávky potravin. V neděli vyrazila víc než půlmilionová armáda do nástupních pozic.

V sobotu 17. srpna se Kádár tajně sešel s Dubčekem v Komárně. Byl to zřejmě poslední pokus naznačit československému představiteli vážnost situace, aby splnil požadavky Kremlu, a tím odvrátil intervenci. Maďarský vůdce to nedělal za sebe, ale z Brežněvova pověření. Kromě toho měl k Dubčekovi politicky a snad i osobně nejblíž.

Vedení ÚV KSČ se v té době radilo se šéfredaktory sdělovacích prostředků o další strategii před sjezdem. Kriegel vyslovil zlověstně znějící větu: „Damoklův meč nad námi visí na tak tenké niti, že si to nedovedeme představit.“

V neděli zveřejnil tisk výrok ministra Deana Ruska, z něhož vyplynulo, že Washington považuje případný zásah Moskvy v Československu za vnitřní záležitost východního bloku. Bylo to logické – úspěch československých reforem by ohrožoval Západ.

Už 10. května na konferenci velvyslanců Jejího Veličenstva ze zemí východní a střední Evropy v Londýně na to upozornil pražský ambasador sir William Baker: „Českoslovenští vůdci se zabývají naivní představou, že uskuteční první příklad společnosti, kde budou vzájemně zkombinovány socialismus a demokracie. Jejich úspěch pak bude mít na zbytek světa takový vliv, že díky nim bude věc komunismu zachráněna.“ Tohle riziko si museli uvědomovat i ostatní západní politici.

V pondělí 19. srpna se procházeli ulicemi Bratislavy Dubček s Biľakem. Biľak se snažil Dubčeka přesvědčit, že musí společně zlikvidovat kontrarevoluci, jinak hrozí zásah Sovětů. První tajemník ÚV KSČ mu nechtěl věřit.

Ludvík SVOBODA

Narodil se na statku v Hroznatíně na jižní Moravě 25. listopadu 1895. Po návratu z legií, ve kterých prožil v Rusku čtyři roky, nejdřív vedl otcův statek, ale v roce 1922 se vrátil do armády. Na podzim 1938 byl podplukovník Svoboda velitelem pluku. V červnu 1939 odešel do Polska, kde velel československému legionu. V čele této jednotky ho v září internovali Rusové, když okupovali východní část Polska. Podle některých zpráv už předtím pracoval pro sovětskou rozvědku a to mu zachránilo život, když měl být popraven jako cizí špion.

Se souhlasem londýnské exilové vlády a za sovětské materiální pomoci založil 1. československý samostatný prapor, který se postupně rozrostl až na armádní sbor. Domů se Svoboda vrátil jako divizní generál a ministr národní obrany. Spolu s Janem Masarykem patřil mezi „nepolitické“ ministry, ve skutečnosti podporoval KSČ. V únoru 1948 neutralizoval armádu, aby nemohla vystoupit na podporu demokratických sil a prezidenta.

Přesto i on upadl v nemilost a v dubnu 1950 musel odejít z ministerského křesla. Další rok ho krátce věznili, z následků mučení se dlouho léčil a potom pracoval v jednotném zemědělském družstvu (JZD) ve svém rodišti.

Prezident Ludvík Svoboda
Prezident Ludvík Svoboda

Ludvík Svoboda byl československým prezidentem od března 1968 do května 1975.

Když v červnu 1954 přijel Stalinův nástupce Nikita Chruščov do ČSR, chtěl mluvit s generálem Svobodou, jehož znal z války. Nezbylo nic jiného, než Svobodu přivézt do Prahy, narychlo mu ušít generálskou uniformu a svěřit nějakou neškodnou funkci. Stal se poslancem, náčelníkem Vojenské akademie v Hranicích a nakonec přešel do Vojenského historického ústavu v Praze.

Třebaže už trpěl arteriosklerózou, přijal po odchodu Novotného 30. března 1968 funkci prezidenta republiky. Na počátku okupace v srpnu 1968 odletěl do Moskvy, kde donutil politiky, aby podepsali tzv. moskevský protokol. Přispěl k nástupu Husáka do vedení KSČ, ale když viděl důsledky normalizace, jeho zdraví se zhoršilo.

Na podzim 1973 už nebyl schopen vykonávat úřad. Další nástup srdeční choroby v květnu 1974 připoutal Svobodu na lůžko. V květnu 1975 ho odvolalo Federální shromáždění z funkce. Zemřel 20. září 1979.

Ten den sovětský velvyslanec Červoněnko navštívil československého prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak potvrzují prezidentova sekretářka i Brežněvův poradce Valentin Falin, velvyslanec zřejmě nejvyššího československého představitele důrazně varoval před zhoršující se situací. Svoboda prý odpověděl, že Sověti mohou podniknout všechno „s výjimkou nasazení vojsk, protože to by byl konec toho, co tvoří kapitál přátelství mezi Československem a Sovětským svazem, které vyrostlo v boji proti Hitlerovi“. Když za několik hodin prezident jednal s Dubčekem a Smrkovským, opomněl jim to sdělit. Zato s Dzúrem se shodl, že „kdyby se náhodou něco takového stalo, armáda musí zachovat klid“.

Přípravy domácích stalinistů

V sobotu a v pondělí přistálo na ruzyňském letišti několik zvláštních letadel z Moskvy. Na skupiny „krátkovlasých turistů“ už čekali příslušníci StB. Většina Rusů zamířila na sovětské velvyslanectví, někteří rovněž do budovy generálního štábu.

V neděli se z dovolené v Bulharsku nečekaně vrátil náměstek ministra vnitra plukovník Viliam Šalgovič. Šalgovič byl hlavou spiknutí na ministerstvu vnitra. Měl řadu úkolů: Vyřadit ze hry ministra Pavla. Předat ministra Dzúra soudruhům z KGB, aby ho přesvědčili. Zajistit přistání výsadkářů na ruzyňském letišti. Izolovat štáb Pohraniční stráže. Převzít rozhlas a televizi. Připravit zatýkací seznamy „pravičáků“.

V pondělí přikázal Šalgovič plukovníku Josefu Houskovi, kterého Pavel nedávno sesadil z funkce náčelníka rozvědky, aby byl v dosahu kvůli chystanému zasedání ÚV KSČ. Podplukovníku Josefu Holekovi, náčelníku správy ochrany vládních činitelů, nařídil, aby zajistil ochranu sekretariátu ÚV KSČ i členů předsednictva s výjimkou Biľaka, Indry a Koldera – spíš je měl lépe ohlídat, aby se vědělo o jejich pohybu.

Náměstek ministra zajišťoval nejdůležitější objekty – letiště, rozhlas a televizi. Jeho lidé mají odstavit progresivní důstojníky a také soustředit poznatky o Václavu Černém a dalších podezřelých antikomunistech, které StB sledovala. Bývalému náměstku ministra plukovníku Jaroslavu Klímovi Šalgovič přikázal, aby se skupinou podplukovníka Františka Rezka ze správy nápravné výchovy obsadil budovu ministerstva na Letné. Houska večer převezme rozvědku a internuje 27 důstojníků podle připraveného seznamu.

Podplukovník StB Josef Ripl nařídil veliteli ruzyňské pasové kontroly podplukovníku Rudolfu Stachovskému, aby vyhlásil od 14 hodin pohotovost. Chystá se akce proti devizovým cizincům.

Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann umlčí oficiální sdělovací prostředky a odvysílá dopis, který vyzve Varšavskou smlouvu, aby přišla na pomoc ohroženým československým komunistům.

Někteří levičáci sondovali, jestli by se nedali zlákat na jejich stranu kolísaví politici. Bývalý náčelník StB Klíma šel za místopředsedou vlády Lubomírem Štrougalem a za prvním náměstkem ministra vnitra Stanislavem Padrůňkem, Kolder přesvědčoval Černíka.

V pondělí večer dostal plukovník Oleg Kalugin, rezident KGB ve Washingtonu, telegram z Moskvy: Zítra před půlnocí vstoupí vojska Varšavské smlouvy do Československa. „Měl jsem se připravit na případnou negativní reakci, dostal jsem některé podrobnější instrukce a příkaz informovat velvyslance,“ řekl později. „Šokovalo mě to. Stejně zareagoval i Dobrynin. Znal jsem totiž naprosto spolehlivé dokumenty americké rozvědky, Pentagonu a ministerstva zahraničních věcí, které dokazovaly, že se CIA ani další americké úřady a instituce na přípravě československých událostí nepodílely, ba dokonce, že je rozsah toho, co se tam dělo, zaskočil. A já jsem o tom jako rezident své vedení informoval už před vstupem.“

Poslední porada proběhla v úterý odpoledne v Hoffmannově sekretariátě na Žižkově. Účastnili se jí Pavel Auersperg a Jaroslav Hes ze sekretariátu ÚV KSČ, náměstek ministra kultury Bohuslav Chňoupek, ústřední tajemník Národní fronty Miloš Vacík, ředitel Československé tiskové kanceláře Miroslav Sulek, toho času na nucené dovolené, a bývalý ředitel rozhlasu Miloš Marko. Auersperg a Hes pak dokončili závěrečnou verzi pozvání.

V Československu se zvyšovalo napětí. V úterý se zdálo, že levičáci v čele s Indrou a Kolderem chystají nějakou akci proti reformátorům. Kdyby bylo zapotřebí, svolá Městský výbor KSČ v Praze rozhlasem manifestaci na Staroměstské náměstí, na níž promluví Dubček. V poledne 20. srpna o tom informoval tajemník ÚV KSČ Josef Špaček některé šéfredaktory. K večeru se atmosféra uvolnila.

V úterý odpoledne přijel na generální štáb Československé lidové armády důstojník z úřadu sovětského vojenského přidělence. Chtěl si zanést do svých map místa, kde právě jsou 1. tanková divize, 19. a 20. motostřelecké divize, které mají v okolí Mělníka začít ve středu manévry. Vojsko mimo kasárna je pro každého útočníka potenciálním nebezpečím. A když se nepodařilo československým důstojníkům, kteří byli do přepadení republiky zasvěceni, cvičení divizí včas zrušit, musíme aspoň přesně vědět, kde se nalézají!

V podvečer telefonoval anonymní maďarský důstojník na československém velvyslanectví v Budapešti: „V noci vstoupí do Československa cizí vojska.“ Dnes se spekuluje o tom, jestli to někdo neudělal z popudu Kádára.

Velvyslanec Jozef Púčik zatelegrafoval tuto zprávu v 18:10 hodin Svobodovi. Avšak prezident si ji opět nechal pro sebe – bez ohledu na prosby své dcery Zoe Klusákové. Sovětský svaz je prý takový přítel, že by ho urazil sbíráním klepů od rozvědky.

Večer prozradili vedoucímu tajemníkovi OV KSS v Nových Zámcích Michalu Šuchovi jeho maďarští kamarádi, že za několik hodin překročí cizí vojska hranice. Šucho to zatelefonoval okolo osmé hodiny tajemníku ústředního výboru KSS Miroslavu Hruškovičovi. Hruškovič okamžitě volal velitele Východního vojenského okruhu Kodaje. Ale generál to považoval za jednu z mnoha neověřených informací, a proto se ani neobtěžoval na ni upozornit pražský generální štáb.

Ovšem podobné zprávy se objevují před každým útokem – připomněl na jednání historiků v Liblicích v prosinci 1991 Kural. Přicházely před Hitlerovým obsazením ČSR v březnu 1939, před německou ofenzivou na západní frontě v roce 1940, před útokem wehrmachtu na Sovětský svaz v červnu 1941... Pro zpravodajce a především pro politiky bývá obtížné je správně zhodnotit.

Tanky proti generálnímu štábu

V úterý po 21. hodině zmlkly všechny vojenské vysílačky na území NDR. Technici odposlouchávací služby BND v Pullachu u Mnichova jsou překvapeni, rádiové ticho si nedovedou vysvětlit. A o dvě hodiny později jejich aparatury někdo oslepil – Rusové a východní Němci nejspíš vypustili staniolové pásky. Něco se děje, poplach!

Krátce po přijetí zprávy o překročení hranic armádami Varšavské smlouvy vyhlašuje československý generální štáb pohotovost vojsk.

„Večer jsem se vracel z kontroly jednoho útvaru,“ vzpomíná plukovník Vinkler. „Jako obvykle jsem ještě zašel na generální štáb, do operačního sálu rozvědky. Okolo půl jedenácté se tam objevil sovětský poradce generál Zadvinskij, poprvé jsme ho viděli v uniformě. Hned objal našeho šéfa a sdělil mu, že nám poskytují „internacionální pomoc“. Zůstal až do rána a snažil se kontrolovat zprávy, které jsme odesílali podřízeným jednotkám a vojenským atašé do zahraničí. Přitom jsme netušili, že nám spoje z nařízení Hoffmanna vypnuly mezikontinentální linky.“

Avšak náčelník Zpravodajské správy generál Oldřich Burda s okupanty spolupracuje jenom naoko. Ve skutečnosti hledá způsoby, jak pomáhat domácím vlastencům.

K páté hodině ráno přijíždí na ministerstvo velitel intervenčních vojsk armádní generál Pavlovskij, který přiletěl z polské Legnice. V té době přistává na Ruzyni i Mazurov a usazuje se na ambasádě.

Vitanovského probouzí dozorčí telefonem až okolo čtvrté hodiny ráno. Když přichází generál k budově štábu, zažívá jedno z největších rozčarování v životě – míří na ni děla sovětských tanků. Tedy okupace! Mnohé z Rusů, které potkává, zná z práce ve Spojeném velení Varšavské smlouvy. Ale s nikým se nezdraví. Všiml si toho jeden jeho známý generál a snaží se ho ukonejšit: „Václave Antonoviči, nebuď smutný, ráno sestaví dělnicko-rolnickou vládu a všechno bude v pořádku.“ Vitanovský mu hněvivě odpovídá: „V pětačtyřicátém jsme vás vítali jako osvoboditele, ale teď jste prohráli všechno!“ A rázně odchází.

První rozkaz, který útvary československé armády po půlnoci dostávají, nese podpis ministra: „Zabezpečit, aby v žádném případě nebylo použito zbraní... Sovětským vojskům, která přešla na naše území, poskytovat maximální všestrannou pomoc.“ Dalším rozkazem Dzúr zakazuje starty československých letadel a nařizuje zabezpečit přistávání sovětských strojů.

Ovšem to je druhá verze – v první verzi rozkazu žádal Dzúr vojáky, aby zachovali klid a cizím armádám pomoc neposkytovali. „Původní rozkaz i jeho novou verzi jsem našel v sekretariátu ministra,“ vzpomíná Vitanovský, „když mě tam po zbavení funkce dočasně umístili. Zřejmě dostal Dzúr po chvíli strach.“

Takřka všichni velitelé se však zachovali jako vlastenci a rozkaz ministra neposlechli. Na mnoha místech dokonce nařizují vyvést tanky, obrněné vozy, děla a všechny vojáky do bojových postavení. Na některých letištích rozvezli po ranvejích auta a další techniku, aby znemožnili přistání okupantských letadel.

Někteří členové předsednictva ÚV KSČ se rozcházejí. Černík do svého úřadu, Piller na středočeský KV KSČ, Indra, Kolder, Biľak a Rigo na sovětskou ambasádu, Švestka do Rudého práva, Kapek na chalupu u Rokycan. Ostatní zůstávají a debatují.

Za Dubčekem přichází vedoucí tajemník MV KSČ Bohumil Šimon: „Co kdybychom svolali poradu delegátů XIV. sjezdu?“ „Ano, to udělejte!“

První tajemník KSČ, který má nejvyšší pravomoc ve státě, nehledá východiska ze situace, neodchází do bezpečného úkrytu, aby odtamtud zahájil jednání, nýbrž sklesle čeká na příchod sovětských představitelů. I další činitelé státu naivně vyhlížejí ve svých kancelářích posly z Kremlu. Netuší, že místo nich se stanou zajatci bezohledných vojáků a tajných policistů.

Ve 3:30 ráno přijíždějí tanky a transportéry k předsednictvu vlády na nábřeží Vltavy. Výsadkáři v červených baretech se samopaly v rukou zatýkají Černíka.

O hodinu později obsazuje jiný oddíl sekretariát ÚV KSČ na protějším břehu. Spílající davy lidí rozhánějí cizí vojáci střelbou do vzduchu. Jedna kulka zasáhla mladíka, který padá mrtev k zemi.

Smrkovský ještě stačí zavolat Červoněnkovi: „Prolitá krev padne na vaše hlavy!“ Vojáci vnikají do budovy a izolují Dubčeka i další členy předsednictva a tajemníky.

Vysílá svobodný Československý rozhlas

Prezident Svoboda pronáší v rozhlase bezbarvý projev: „Zůstaňte klidní a rozvážní, nedejte se strhnout k nepředloženým akcím a vyčkejte pokynů ústavních orgánů!“ Ani slovo o podpoře nočního prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Ani slovo proti intervenci.

Dramatické události srpna 1968

V sedm hodin se objevují tanky u budovy rozhlasu na Vinohradské třídě. Po dvou hodinách bojů ji obsazují. O jejich úpornosti svědčí ztráty: sedmnáct Čechů zahynulo, přes padesát bylo zraněno.

Výsadkáři v nafialovělých baretech přeřezávají kabely telefonů a mikrofonů, ničí vnitřní zařízení. Aby je už nikdy nemohla kontrarevoluce používat!

Dopoledne se několika redaktorům a technikům dokonce daří opět vysílat z hlavní budovy. „Vysílání jsme obnovili z maličkého studia, skrytého ve složitém labyrintu rozhlasového bloku kdesi za obrovskými studii pro orchestry a sbory, jejichž tmu a těžké závěsy hlídaly sovětské stráže,“ přiznal později Jiří Dienstbier.

Odpoledne okolo čtvrté se všichni pozvolna přesunují do studia armádního rozhlasu v Hviezdoslavově ulici. Později se ještě dvakrát stěhují: do studia Skaut na Novém Městě a nakonec zakotvují v jedné vile v Nuslích, odkud StB vysílala do Itálie.

Rozhlas využívá náhradních linek a stanovišť Civilní obrany, jako v případě války. Rovněž pomáhají vysílače armády.

Vlajku namočil do krve u rozhlasu

Skaut vzpomíná, co viděl u rozhlasu osudného 21. srpna 1968

Sovětský tank před budovou Československého rozhlasu na pražských Vinohradech. (21. srpna 1968)

Dvanáct stanic si předává vysílání jako štafetu. Všechno koordinuje studio Plzeň, které chrání vojáci generála Procházky. Rádio se opět stává jedinečným organizátorem.

Rusy rozhlas znepokojuje. Žádají Dzúra o pomoc, ale ten odmítá: „Nemůžeme jít proti vlastním lidem!“ Neuspěli ani Indra, Kolder a Lenárt. Také Šalgovičovi estebáci nemají úspěch. A když chtějí půjčit speciální zaměřovače na vysílačky od Zpravodajské správy generálního štábu, odbývá je Vinkler: „Jsou rozbité!“

Mezi jednotlivými místy napomáhají udržovat spojení svými stanicemi také stovky radioamatérů. Někde dokonce přestavují své aparatury na primitivní rozhlasové vysílače pro okresní orgány.

Češi a Slováci obstupují sovětské tanky. Poprvé si s chutí vybavují z paměti slovíčka školní ruštiny. Vysvětlují mladým chlapcům v uniformách, že tady není ani žádná kontrarevoluce, ani se nás nechystali přepadnout západní Němci a Američané.

Když to objasňoval Dienstbier výsadkářům v obsazeném rozhlasu, jeden už to nevydržel, přitiskl si automat k hrudi a zaúpěl: „Mlč! Co bys dělal ty, kdybys dostal rozkaz?!“

Na zdech se objevují desítky vtipných hesel v azbuce: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!, Ivane, jdi domů, čeká tě Nataša!, Běžte domů Ivani, čekají vás Číňani! A okřídlené úsloví z Lenina s dovětkem: Učit se, učit se, učit se – ale doma!

Odpor obyvatelstva proti okupaci je spontánní, žádné úřady ho nedirigují. To připouští rovněž hlášení ambasády do Kremlu.

Jeden z mnoha nápisů v srpnu 1968 v Hlinsku.

Tvrdou německou češtinou, připomínající nacistickou okupaci, se ozývá dosud neznámá stanice Vltava. Hovoří o „bratrské pomoci“.

Redakce novin a časopisů se přesunují ze svých budov na jiná místa, kde by o nich věděli jenom zasvěcení. V našich sídlech nás Sověti nenechají, to je jisté!

Sovětská vojska obkličují Pražský hrad. A postupně obsazují některá ministerstva, prezidium Akademie věd, redakce deníků a „kontrarevolučních“ Literárních novin.

„Základním cílem okupačních armád bylo – přesně v duchu intervenčních plánů – odzbrojit československé jednotky a současně si uzurpovat práva vojenských velitelů obsazených měst či ubytovacích prostorů vojenských posádek,“ konstatuje historik Benčík. „Splnění těchto požadavků si interventi vynucovali velice suverénně až arogantně pod hrozbou použití zbraní.“

Dzúr si uvědomil, že tyto konflikty by mohly vést ke krveprolití. Volá proto Grečka. Ale ten nemůže sám rozhodnout, a předává mu Brežněva. Generální tajemník, který sleduje vývoj v generálním štábu, souhlasí: „Tento rozkaz zruším. Ale vy mně zaručíte, že armáda zůstane klidná a nepoužije zbraně!“

Teprve ve 13:30 hodin vydává Pavlovského štáb příslušný rozkaz. Ovšem trvá ještě celý den, než se dostane ke všem jednotkám. Mezitím vypuklo mnoho konfliktů, a třebaže někde hrozily přerůst ve střelbu, nikdo nakonec netasil.

20. srpna 2015

Jménem revoluční vlády soudruha Indry...

Na Krajské správě StB v Praze nechává náčelník podplukovník Molnár izolovat ty příslušníky, které považuje za „pravičáky“. Před patnácti lety se v rozvědce vyznamenal tím, že připravil únos známého sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana z rakouského exilu. Po deváté hodině vybírá Molnár dvanáct lidí, kteří mají pod vedením Rusů „zajistit bezpečnost“ členů předsednictva ÚV KSČ. Ale cestou do garáží se dva estebáci raději kamsi ztrácejí. Vozy nejdřív míří na sovětskou ambasádu. Tam přistupují další tři muži: civilista v brýlích, který akci vede, plukovník a kapitán jako tlumočník.

V budově ÚV KSČ se plukovník KGB Boris Nalivajko, který před léty sloužil jako poradce v centrále československé rozvědky, ptá: „Soudruzi, kdo z vás je hrdina? Kdo půjde k soudruhu Dubčekovi a řekne mu „Jménem revoluční vlády soudruha Indry jste vzat do ochrany?“

První čtyři Češi odmítají. Odchází tedy ke druhé skupině. Tam se nakonec hlásí kapitán Rudolf Hofman starší. Těmito slovy zatýká důstojník StB za asistence kolegů z KGB nejen Dubčeka, ale i Kriegla, Smrkovského a Špačka. Jiný estebák zatčeným po chvilce říká: „Za dvě hodiny půjdete před revoluční tribunál.“

Zvláštních soudů mělo být víc. Vždyť před ně mělo být předvedeno na čtyřicet tisíc „kontrarevolucionářů“ – jejich seznamy patrně existovaly. Tito lidé byli rozděleni do několika kategorií, podle stupně údajného provinění. Někteří čelní funkcionáři měli být zřejmě zastřeleni. Nakonec se žádný tribunál nekonal.

Odpoledne odvážejí sovětské transportéry zatčené „revizionisty“ na ruzyňské letiště. Večer je unášejí letadla do Legnice a ráno k Užhorodu na Podkarpatskou Ukrajinu.

Před ministerstvem vnitra na Letné zastavují sovětské obrněnce ve středu v osm ráno. Se Sověty vstupují do budovy i bývalý náměstek ministra Klíma a podplukovník Rezek z vězeňské služby. Rusové začínají vyslýchat prvního náměstka Stanislava Padrůňka. Hlavně se ho vyptávají na ministra Pavla – hledají důkazy, aby ho mohli obvinit z „kontrarevoluční činnosti“. Třebaže je náměstek nemocen a musí ho ošetřovat lékař, nátlak vydržel. Večer odvážejí Sověti Padrůňka a několik dalších lidí helikoptérou do Drážďan.

Scénář intervence se hatí stále víc. Zákonná vláda, která nepřestala fungovat, se jenom přesunula na Hrad, sesazuje ve středu dopoledne Šalgoviče z funkce náměstka. Ministra Pavla podporuje i hlavní výbor KSČ na ministerstvu.

K večeru si major Jílek v ústředně StB stýská: „Kdyby teď vojska odešla, tak nás estebáky budou lidi věšet.“

Horlivý Ripl nařizuje svým věrným estebákům, aby vypátrali, odkud v Praze vysílá rozhlas.

Už ráno totiž odmítl náčelník správy spojení MV plukovník Oldřich Šebor Šalgovičovu žádost, aby zastavil veškeré rozhlasové vysílání. Je to příliš složité, nedá se to udělat, kličkoval. Pak dal omezit telefonní spojení se státy, jejichž vojska nás napadla. Také nařídil ukončit rušení Svobodné Evropy a naopak začít rušit stanici okupačních armád Vltava, která česky vysílá z Wildrufu u Drážďan.

Když Ripl požadoval vlastní vysílač, odpověděl mu Šebor: „Naše ministerstvo žádné nevlastní.“ Kolaborantovi musel zalhat. A jak cizí vojska obsazují vysílače a telefonní centrály, tak Šeborovi lidé zapojují náhradní.

Šalgovič, který se posiloval vodkou přímo z láhve, ztrácí jistotu. Kapitánu J. K. se svěřuje: „Dopoledne na mně chtěli, abych zatkl Dubčeka. Odpověděl jsem – vy jste se zbláznili, nikdy!“ Pak se chlubí, že nařídil, aby StB propustila Císaře.

Avšak zapomněl přiznat, že před chvílí odvolal vedení rozvědky a novým náčelníkem jmenoval plukovníka Zdeňka Žlábka-Žemlu, dosavadního šéfa nelegálů, tedy nejtajnější části výzvědné služby. A také, že na žádost Sovětů chtěl zatknout Šika a Pelikána, internovat spisovatele Václava Černého a Václava Havla, vypátrat pobyt ministra Pavla.

Před půlnocí Šalgovič v bědování pokračuje: „Co mám dělat? Jsem jako mezi mlýnskými kameny – na jedné straně je Dubček, na druhé straně mě tlačí ta jejich vláda.“ Když se ho kapitán K. ptá, kdo v ní je, odpovídá: „Indra, Kolder, Voleník, Biľak, Lenárt, Hoffmann, Jakeš, Václav Hájek a snad i Kapek.“

Ve středu mohou Formánek a jeho štáb jenom bezmocně přihlížet. Ve čtvrtek ráno však i je zve Šalgovič na poradu. Najednou říká, že příslušníci StB se nemají účastnit akcí spojených s pobytem vojsk, zjišťovat rozhlas a podobně, ale tam, kde to je možné, pokračovat v práci. Pak se přichází Ripl Formánkovi omluvit.

Když rozhlas oznamuje, že příslušníci StB ze Šalgovičova příkazu zatýkají lidi, telefonuje Formánkovi krajský náčelník StB z Hradce Králové podplukovník Vladimír Strnadel: „Já se k tomu nepropůjčím! A v krajském vysílání to také ohlásím.“

Z rozhlasu je stále zřejmější, že záměry okupantů a kolaborantů zkrachovaly. Ve čtvrtek před polednem už propuká panika i v centrále StB. Řada lidí se ztrácí, dokonce také Šalgovič.

Formánek si uvědomuje, že zůstal nejvyšším činitelem, a znovu se ujímá velení. Večer nařizuje, že útvary StB musí poslouchat pouze zákonné představitele. A právě v té chvíli se sovětští vojáci s kulomety rozmisťují po celé budově centrály. O půl čtvrté ráno 23. srpna zatýkají Rusové Formánka a unášejí ho do Drážďan.

Rada bezpečnosti OSN proti okupaci

Snad všechny noviny a časopisy tisknou zvláštní vydání. Pražská Mladá fronta, která se zabydlela v tiskárně Mír nedaleko Nuselského mostu, vydává jednolisty a dvojlisty informací dokonce několikrát denně. Jsou zdarma a dobrovolníci je kolportují všude, kam se dostanou. Železničáři z okrajových nádraží Prahy je rozvážejí na venkov. Pomáhají i krajané, kteří se po dvaceti letech přijeli podívat na rodnou zemi. Například Miloslav Rechcígl z Washingtonu vozí Mladou frontu přes pražské mosty střežené sovětskými vojáky – auto se zahraniční poznávací značkou a americkou vlajkou na kapotě si netroufají zastavit.

Tiskoviny s hlavičkami novin a časopisů vycházejí prakticky všude, kde žije nějaký schopný redaktor a funguje nějaká tiskárnička – jejich počet se nedá zjistit. Československá tisková kancelář získala prostory v centrále Cestovní kanceláře mládeže v Žitné ulici. Sověti nedokázali přetnout dálnopisné linky, takže ČTK udržuje z CKM spojení s celým světem a zásobuje redakce, byť za ztížených podmínek, zprávami jako dřív.

Všude probíhají před sovětskými ambasádami demonstrace proti přepadení Československa. Ovšem to je drobná lapálie, se kterou každá velmoc při podobné akci počítá.

Dánsko žádá o svolání Rady bezpečnosti OSN. Z Jugoslávie, kde trávil dovolenou, přilétá do New Yorku ministr zahraničí Jiří Hájek. Ve čtvrtek Rada bezpečnosti okupaci Československa odsuzuje. Proti rezoluci hlasují zástupci SSSR a Maďarska. V pátek tam hovoří Hájek: jménem československé vlády kritizuje intervenci. Pak mu Svoboda z Moskvy vzkazuje, že takové jednání zakazuje.

Tím diplomatická přeháňka končí. Západ respektuje rozdělení světa.

Ani hlt vody okupantům!

Jako vždy se v krizových chvílích obnažují charaktery. Někteří lidé, o kterých ostatní pochybovali, vyrůstají ve skromné hrdiny a vzápětí se zase ztrácejí v davu, zatímco jiní mnohomluvní „lvi salonů“ zbaběle ustupují do pozadí, aby se později halasně přimkli k vítězné straně.

Letní vedra pokračují. V poledne stoupají teploty na pětadvacet až třicet stupňů, žádný mráček neosvěží vzduch. Velitelé okupačních vojsk počítali s tím, že během dvou tří dnů se zabydlí v československých kasárnách – a místo toho trčí na ulicích a v polích. Jejich zásobování vázne. Interventi hladoví a hlavně trpí žízní. Pražský rozhlas totiž vydal výzvu: „Ani hlt vody okupantům!“

V severočeském Liberci a jeho okolí kralovala v létě stočlenná parta trampů, která občas znepříjemňovala obyvatelům život. Krátce po invazi přichází její vůdce, kterému říkají Farář, na radnici za předsedou národního výboru: „Šéfe, jsme vám k dispozici.“

Předsedovi tím vyrazil dech. Když se vzpamatoval, navrhl: „Sundejte v noci všechny cedule s označením ulic, aby se tady okupanti nemohli orientovat. Nehodí se, aby to dělali esenbáci.“ Druhý den leží všechny cedule zarovnané pod schody liberecké radnice – později se dají znovu použít.

Trampové se stávají platnými pomocníky legálních úřadů. Po dvou dnech dostávají dokonce pásky Pomocné stráže VB. Pořádkové hlídky jsou nyní tříčlenné: dva dlouhovlasí trampové v džínách, uprostřed kráčí uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti. Farářovi mládenci také střeží radnici a hlídají předsedu.

„Byly to sugestivní výjevy, když bylo třeba celé schodiště radnice plné těchto chlapců a oni při své službě hráli na kytaru a zpívali Massachussetts, tehdejší světovou hymnu hippies,“ vzpomínal Václav Havel v Dálkovém výslechu. „Ve zcela zvláštním světle jsem to vnímal já, který jsem měl ještě v čerstvé paměti zástupy podobné mládeže v newyorské East Village, zpívající tutéž píseň, jen bez toho tankového pozadí... Domnívám se, že to všechno dohromady tvořilo zcela ojedinělý úkaz, který dodnes nebyl, pokud vím, nějak do hloubky sociologicky, filozoficky, psychologicky a politologicky prozkoumán a zhodnocen. Některé věci však byly tak zjevné, že je člověk musel pochopit bez vědecké přípravy a ihned. Například: že společnost je velmi záhadné zvíře o mnoha tvářích a skrytých potencích a že je velmi neprozíravé uvěřit vždy jen té tváři, kterou právě nastavuje, a domnívat se, že to je ta jediná a pravá.“

Stranický sjezd v pražské továrně

Zatímco pracovníci Městského výboru KSČ v Praze svolávají delegáty sjezdu, konzervativci se snaží zmocnit vlády.

Po jednání u Červoněnka odváží ve středu okolo desáté hodiny odpoledne Indru, Koldera, Biľaka a Lenárta sovětský transportér na Hrad. Kolder prezidentovi navrhuje: „Vláda nefunguje – Černík už snad podal demisi. Také ÚV KSČ a jeho předsednictvo nepracuje, ani parlament... My jediní jsme ve styku se sovětským velením a jsme akceschopní. Proto navrhujeme vytvořit jakýsi univerzální orgán – vládu, která by převzala vedení a zahájila kontakty s armádami a vládami Varšavské smlouvy.“

Svoboda poslouchá, ptá se, doporučuje. Ale jenom díky zásahu šéfa své kanceláře Ladislava Nováka nedává hned souhlas. Nicméně návrh zásadně neodmítá: „Jenom bychom to měli odložit na pozdější dobu, až budeme mít víc informací.“

Mezitím Božena Machačová a další ministři čekají ve vedlejší místnosti. O tom, co domlouval Svoboda s prosovětskou skupinou, se však dovídají nikoli od něho, nýbrž od pracovníků kanceláře.

Reformní členové vlády hovoří s prezidentem poměrně ostře. Žádají ho, aby bez jejich vědomí nedělal žádná závažná rozhodnutí. Ale Svoboda se chová rozpačitě. Místo odpovědi jim říká, že mu dopoledne telefonoval Brežněv. Sovětský vůdce prý dal rozkaz, aby nebyl nikomu zkřiven vlas na hlavě... On prý odpověděl, že se obává, že soudruh není o situaci v Praze správně informován.

Bohužel prezident nevydal jediné prohlášení proti okupaci. Ani se v tomto smyslu nevyjádřil před ministry.

Také neúplný ústřední výbor KSČ čas od času rokuje ve stranickém hotelu Praha za Prašnou branou v centru metropole. Přívrženci reforem se samozřejmě nemohou s konzervativci shodnout.

Zato většina poslanců Národního shromáždění, kteří se sešli v prozatímní budově vedle Jindřišské věže uprostřed Gorkého náměstí (nyní Senovážné náměstí), proti přepadení protestuje.

Už ve čtvrtek 22. srpna dopoledne se shromažďují delegáti XIV. sjezdu KSČ v jídelně ČKD Elektronika v Praze-Vysočanech. Z 1543 jich přijelo 1219. Většina Slováků nedorazila. Prý jejich automobilový konvoj zadrželi sovětští vojáci, vzkázal Husák. Jednání technicky zajistili důstojníci Zpravodajské správy generálního štábu a rozvědky ministerstva vnitra, hlídají ho milicionáři, příslušníci SNB a sympatizující estebáci.

Sověti se museli o tomto místě dovědět, vždyť mezi pracovníky aparátu měli dost donašečů. Ale zaútočit na továrnu, kde zasedá komunistický sjezd, se přece jenom neodvažují.

Jednání se prohlašuje za sjezd, volí předsednictvo v čele se všemi unesenými funkcionáři. Po dobu nepřítomnosti bude prvního tajemníka zastupovat Věněk Šilhán, profesor z Vysoké školy ekonomické. Šilhán patří k pražským reformátorům, ale skoro nikdo ho nezná – to je za okupace výhoda.

Brežněv nechce mluvit s neúspěšnými pučisty

Svobodu před polednem navštěvují Červoněnko a Pavlovskij. Generál informuje prezidenta o poměrně hladkém obsazení československého území. Když chce Svoboda vědět, kde jsou Dubček a ostatní zmizelí politici, které vojska odvezla, nedokážou mu oba Rusové odpovědět. „Naše podřízené složky s tím nemají nic společného,“ brání se. „Také není pravda, že na československé území vstoupili východoněmečtí vojáci, že velitel Prahy zakázal v noci vycházet ven, že se ve městě střílí a budovy státu a strany zabírají vojenské oddíly.“

Samá lež! Ale Svoboda se na žádný další protest nezmůže.

Prosovětská skupina má schůzku ve čtvrtek ráno v sekretariátu ÚV KSČ. Přichází tam i Mlynář, který chce jejich jednání brzdit.

Zdeněk MLYNÁŘ

Tajemník ÚV KSČ v době Pražského jara Zdeněk Mlynář se narodil 22. června 1930 ve Vysokém Mýtě ve východních Čechách. Do KSČ vstoupil v roce 1946. V letech 1950–1955 studoval práva na univerzitě v Moskvě, jeho spolužákem byl Michail Gorbačov. Po návratu pracoval na Generální prokuratuře a od roku 1956 v Ústavu státu a práva Československé akademie věd. Jako tajemník právní komise ÚV KSČ od roku 1964 připravoval legislativní změny směřující k vytváření demokracie. V dubnu 1968 se stal členem sekretariátu ÚV KSČ, v červnu tajemníkem, koncem srpna členem předsednictva. Po zajetí vedoucích představitelů sovětskými vojsky přiletěl do Moskvy, aby je informoval o situaci v Československu, účastnil se jednání o tzv. moskevském protokolu.

V listopadu 1968 si uvědomil nemožnost pokračovat v reformách, a proto se vzdal vedoucí funkce. Pracoval v entomologickém oddělení Národního muzea. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Když mu bylo nabídnuto v květnu 1977 vystěhování, přijal. Potom přednášel jako profesor na univerzitě v Innsbrucku v Rakousku mezinárodní politiku. Třebaže v listopadu 1989 odmítl návrat do nejvyšších funkcí v KSČ, do politiky se vrátil jako vedoucí činitel Levého bloku. Zemřel ve Vídni 15. dubna 1997.

Biľak navrhuje, aby se prohlásili za orgán, který povede jednání se sovětskými vojsky. Mlynář však doporučuje, aby se přes velvyslanectví spojili s Brežněvem.

Ale debata s Červoněnkem se protahuje. Mlynář se snaží prosadit, aby se tohoto jednání účastnili všichni členové předsednictva ÚV KSČ – tedy i ti, kteří záhadně zmizeli. Jinak by vzniklo „druhé centrum“, a jestliže nemá socialismus v republice skončit, musela by nastoupit vojenská správa, upozorňuje.

Mlynář třikrát pod různými záminkami vždy na okamžik odchází. A potom z vedlejší místnosti tajně telefonuje přátelům. Ovšem netuší, že všechny telefonní linky odposlouchávají příslušníci KGB. Proč však nezakročili a proč mu to ani později nevyčetli, to je záhadou.

Ostatní se domlouvají na ustavení dočasné vlády pod Indrovým vedením. Nakonec přijímají návrh Červoněnka, aby prozatímní revoluční dělnicko-rolnickou vládu vedl Svoboda, výkonným místopředsedou bude Štrougal nebo Lenárt. Současně by tento orgán mohl spravovat i stranické záležitosti, za ně by odpovídal nejspíš Biľak.

V místnosti mají zapnuté rádio. Legální Československý rozhlas vysílá průběžné informace o sjezdu KSČ. Také oznamuje, že na sovětské ambasádě jedná skupina promoskevských politiků o ustavení kolaborantské vlády. Zpráva vychází z Mlynářových telefonátů, ale pramen samozřejmě nejmenuje.

Po účastnících schůzky přejel mráz. Oni nás snad odposlouchávají i tady! Ostravák Kolder se zmohl na výkřik: „Kurva, jak to můžou vědět?“ Do Moskvy se však nemohou dovolat. „Telefon je němý, překopnutý kabel,“ tvrdí Červoněnko. Ve skutečnosti nechce Brežněv s neúspěšnými pučisty mluvit.

V sedm hodin večer se deputace vrací k prezidentovi. Na Hradě je několik ministrů. Štrougal nechce o návrzích Biľaka a Indry jednat, dokud nebudou propuštěni internovaní politici.

Také Svoboda odmítá: „Nemohu přijmout jiné řešení než ústavní, jinak by národ musel před námi plivnout. Všichni zatčení se musí vrátit do svých funkcí – a teprve potom posoudíme, jestli udělali takové chyby, aby museli odejít.“

Ovšem posuzováním chyb by vlastně prezident vyhověl požadavkům Kremlu. Současně se Svoboda rozhodl, že odletí do Moskvy. Vezme s sebou Biľaka, Indru, Pillera, vláda delegovala ministra Dzúra a místopředsedu Husáka, Národní fronta Bohuslava Kučeru. Mimořádný sjezd KSČ a Národní shromáždění prezident ignoruje.

Jak si jeho podivné chování vysvětlit? „Myšlení a konání frontového generála, zasloužilého bojovníka za obnovu republiky bylo příliš jednostranně určeno válečnou zkušeností velitele československé vojenské jednotky bojující v rámci Sovětské armády, a to jak v pocitu upřímné bojové spřízněnosti vůči politickému vedení Moskvy, tak zvláště vůči jejím maršálům,“ domnívá se historik Benčík. „Jistě je nutné pochopit jeho obavy z možného krveprolití, kterého za války viděl a zažil víc než dost. Navíc můžeme, ba musíme brát v úvahu i jeho důvěrnou osobní znalost bezohledných metod kremelských vládců či jejich orgánů. Lze tudíž pochopit jeho snahu po hledání jakéhosi ústupového východiska z možné krvavé alternativy řešení srpnové situace. Pro něho ovšem byl SSSR stále osvoboditel z nacistické okupace a přátelství s ním považoval za životní potřebu Československa. Spoléhal na to, že je v Moskvě dobře zapsán a že Brežněv je o situaci v ČSSR mylně informován. Jeho postoj a činnost v dramatických srpnových dnech také dokumentují, že postupně zcela jednoznačně akceptoval opodstatněnost kritiky Brežněva a „varšavské pětky“ na adresu reformního procesu a jeho vůdců. Značnou dávku pochopení projevil dokonce i pro samotnou intervenci. A v souladu s tím se měnil i jeho postoj k Dubčekovi a k celému reformnímu vedení.“

Politicky akce zkrachovala

Agenti KGB a pracovníci aparátu ÚV KSSS včetně Brežněvova asistenta Bovina, kteří aspoň trochu ovládají češtinu, se pohybují po ulicích Prahy a některých velkých měst. Brzy si uvědomují strašlivý omyl. Vždyť za Dubčekem stojí dělníci ve fabrikách a lidé v hospodách!

Před půlnocí oznamuje Mazurov do Kremlu: „Politicky akce zkrachovala. Bylo by třeba zahájit konzultace s Dubčekem a Černíkem!“

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA (2012).

Konec třetího dílu čtyřdílné série o srpnových událostech

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 45 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 16 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 45 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...