Ničit družice a ohromit svět. Sověti chystali raketoplán už v roce 1958

Odborníci v SSSR měli z dnešního pohledu neuvěřitelné plány. Už před vypuštěním prvního člověka do vesmíru například existovaly reálné plány na první raketoplán. Předběhly dobu a nepřál jim ani komunistický režim plný korupce a prospěchářství. Začíná miniseriál o neznámé kapitole sovětské a ruské kosmonautiky.
Archivní fotografie z letových zkoušek letounu EPOS MiG 105.11, které se...

Archivní fotografie z letových zkoušek letounu EPOS MiG 105.11, které se prováděly při podzvukovém letu v atmosféře za aktivní účasti zkušebního pilota. | foto: epizodsspace

Před 40 roky byl 17. února 1976 v tehdejším Sovětském svazu schválen projekt raketoplánu Buran jako reakce na tehdy již probíhající vývoj amerického raketoplánu Space Shuttle, oficiálně ohlášený prezidentem Richardem Nixonem 5. ledna 1972. Alespoň tak se to uvádí v přehledech zajímavých dat v historii kosmonautiky. Není to však přesné. Nešlo totiž pouze o Buran.

Vývoj v letech 1958 - 1960

První návrh raketoplánu připomínal tradiční ruské boty

Už od konce 50. let probíhal v bývalém Sovětském svazu přísně utajovaný vývoj malého jednomístného kosmického raketového kluzáku, na který navázaly další neméně přísně utajované kosmické zbraně.

Kluzák chystal konstruktér Pavel Vladimírovič Cybin z OKB-256 na přání Sergeje Pavloviče Koroljova, který od roku 1956 zkoušel a od října 1957 používal svou raketu R-7 (semjorka) pro vynášení prvních umělých družic a lunárních sond a chystal ji také pro první let člověka na oběžnou dráhu kolem Země.

Myšlenka pilotovaného raketoplánu ho lákala více než klasická kosmická loď. Proto oslovil Cybina, který měl zkušenosti z experimentů řešení aerodynamiky letounů při nadzvukových rychlostech. Již v roce 1958 mu Cybin předložil návrh jednomístného raketového kluzáku VKA-23 (Vozdušno Kosmičeskij Aparat). Pro zvláštní tvar připomínající tradiční lýkové boty láptě, používané na ruském venkově, se tomuto kosmickému kluzáku začalo familiárně přezdívat Lapotok (více viz box).

Jeho určení však rozhodně nebylo nevinné a mírumilovné. Měl sice umožnit jen 25 až 30 obletů kolem Země v délce přibližně 24 až 27 hodin, ale kosmonaut by při nich plnil různé vojenské úkoly, především pozorování protivníkova území. Na takové lákadlo samozřejmě slyšeli mocní maršálové, kteří se na vědecké družice dívali s nevraživostí, takže byli ochotni projekt podpořit. Brzy se však ukázalo, že Cybinův záměr technicky předběhl dobu, protože vyžaduje náročné a především dlouhodobé zkoušky především tepelné ochrany kluzáku. K nim ani nedošlo. Vše zůstalo jen v náčrtech.

VKA-23

Vozdušno Kosmičeskij Aparat, neoficiálně Lapotok

Raketový kluzák konstruktéra Pavla Cybina z let 1958 – 1960

  • Délka 9 m
  • výška 1,7 m
  • šířka 3 m
  • rozpětí rozložených vyklápěcích křídel 7,5 m poskytlo nosnou plochu 7,5 m²
  • hmotnost 3,5 t

Trup, křídla a jejich náběžně hrany byly z oceli. Trup měla chránit před vysokými teplotami zejména při návratu do hustých vrstev atmosféry 100 mm silná vrstva křemíku v kombinaci se 70 mm silnou vrstvou jemných uhlíkových vláken.

Tepelně namáhaná příď měla být chlazena tekutým lithiem, náběžné hrany křídel vzduchem. Kosmonaut oblečený do skafandru měl k dispozici poměrně stísněnou pilotní kabinu. Seděl v katapultovací sedačce, po stranách byla nevelká okénka, na předním okně byl astroorientační přístroj.

Letoun měla na kruhovou oběžnou dráhu ve výšce kolem 300 km vynášet raketa R-7 (v kódu NATO Sapwood, v kódu americké vojenské rozvědky DIA označena SS-6).

Let neměl trvat déle než 24 až 27 hodin. Jeho schéma předpokládalo, že kosmický kluzák Lapotok sestoupí z oběžné dráhy klouzavým letem teprve až v hustých vrstvách atmosféry. Nejprve mělo v oblasti vysokého ohřevu dojít ke zbrzdění jeho původní značné sestupové rychlosti, takže trup musel být chráněn tepelnou izolací.

Rychlost se měla snížit na 500 až 600 m/s a teprve až poté by se rozložila ocelová křídla o ploše 8,7 m², do té doby sklopená na hřbetu kluzáku. Další sestup měl už probíhat klouzavým letem. Rozpětí kluzáku by se po rozevření křídel zvětšilo z tří na 7,5 metru.

Řízený sestup měl od okamžiku zapálení brzdicího motoru trvat zhruba 1,5 hodiny. Během klouzavého letu by k řízení sestupu pomáhaly nejen aerodynamické plochy, ale také trysky na peroxid vodíku, sloužící rovněž k orientaci a stabilizaci kluzáku na oběžné dráze. Kluzák měl přistávat na dvou jednoduchých za sebou umístěných odpružených ližinách.

Trup kluzáku VKA-23 s ocelovým potahem a s tepelnou izolací měl v přední části aerodynamický tvar, protože podle výpočtů zde měla nejvyšší teplota při brzdění a sestupu do atmosféry dosáhnout hodnoty až kolem 1 200 °C. Ve střední části trupu se předpokládaly teploty dosahující hodnot „pouze“ kolem 400 °C.

Složená křídla měla být chráněna v „aerodynamickém stínu“ trupu, protože zde neměla teplota přesáhnout hodnoty 55 až 60 °C. Uvnitř trupu dlouhého devět a vysokého 1,7 metru se v přední části nacházela hermetická kabina pro jednoho kosmonauta, který seděl v katapultovacím křesle nastavitelném do tří poloh - startovní, pracovní a odpočinkové.

Katapultovací křeslo mělo umožnit záchranu kosmonauta v případě havárie nosné rakety od startu až do výšky 10 km. Ve větších výškách by se od nosné rakety oddělil už celý kluzák, rozložila by se jeho křídla a následovalo by přistání klouzavým letem.

Kosmonaut měl před sebou jednoduchou přístrojovou desku. Po stranách kabiny byly kulaté průzory s žáruvzdornými skly. V horní části kabiny se nacházel vstupní otvor s odhazovacím poklopem, v němž byl další malý kulatý průzor. Přímo v kabině byl systém zabezpečení životních podmínek. V trupu kluzáku chráněném tepelnou izolací se nacházel přístrojový úsek s vybavením pro let po oběžné dráze a pro sestup zpátky na Zemi. V zadní části trupu byly uloženy palivové nádrže, systém dodávky pohonných hmot a dva raketové motory na kapalné pohonné hmoty, jeden brzdicí a druhý pro korekce dráhy letu. Po zbrzdění a po zahájení sestupu se měly motory ve výšce 90 kilometrů oddělit.

Cíl projektu byl jasný: umožnit cestu na oběžnou dráhu kolem Země prvním kosmonautům a uvést do operačního provozu poměrně jednoduchý kosmický letoun pro bezprostřední a aktuální pozorování pohybu vojenských jednotek z oběžné dráhy. V říjnu 1960 byly však veškeré vývojové práce zastaveny. Vyšlo totiž najevo, že technické problémy jsou mnohonásobně větší, než autoři projektu zpočátku předpokládali.

Už první zkoušky modelů v aerodynamickém tunelu prokázaly, že vypočtené hodnoty teplot byly značně podhodnocené a že pro trup a rozkládací křídla bude nutné zvolit zcela jiné a mnohem odolnější ochranné materiály. Důvodem k ukončení technicky a finančně náročného projektu byly také slibné a především rychle pokračující zkoušky kosmické lodi Vostok a návratové špionážní družice Zenit.

Konstruktér miniraketoplánu Pavel Cybin nakonec přešel do OKB-1 ke Koroljovovi, kde se podílel na modifikacích první lodi Vostok, zejména pak na špionážní družici Zenit. Významně přispěl také ke konstrukci nových lodí Sojuz a Sojuz T, k vývoji spojových družic Molnija a podílel se i na projektu vojenské orbitální stanice Zvězda.

Kosmoplan N714-295 měl ohromit svět a letět k Venuši a zpět

V říjnu 1959 byla Cybinova konstrukční kancelář v rámci reorganizace sovětského zbrojního průmyslu převedena do OKB-23 leteckého konstruktéra Vladimíra Mjasisčeva. Cybin se zde podílel na projektu dalšího kosmického raketového kluzáku podoby létajícího křídla. Mjasisčev však byl převelen do vedení leteckého ústavu CAGI (Центральный аэрогидродинамический институт - Ústřední aerohydrodynamický institut, dnes Moskevský institut CAGI) a jeho kancelář přešla celá pod OKB-52 Vladimíra Čeloměje, podporovaného Nikitou Chruščevem. Cybin proto přijal Koroljovovu nabídku a stal se jeho náměstkem. Ihned se u něj zapojil do příprav lodi Vostok, ale věnoval se především špionážní družici Zenit, následně lodím Sojuz a jejich vojenským modifikacím včetně malé vojenské orbitální stanice Zvězda. Později nechyběl ani u vývoje raketoplánu Buran.

Fotogalerie

Projektová dokumentace se tedy dostala nejprve do Mjasisčevovy konstrukční kanceláře a odtud do vojenské Čelomějovy konstrukční kanceláře OKB-52. Na přelomu 50. a 60. let byl však kosmický letoun stále ještě příliš velkým technickým soustem. Přesto se do něj ambiciózní Vladimír Čeloměj pustil. Spoléhal na to, že je chráněncem Nikity Chruščeva, protože v roce 1957 u sebe takticky zaměstnal jeho syna Sergeje v podstatě ihned po absolvování vysoké školy a posadil ho posléze i přes jeho nízký věk a spíše studentské zkušenosti do křesla svého náměstka, v němž mladý Chruščev setrval až do roku 1965. Sergej měl Čelomějovi posloužit jako vhodný nátlakový nástroj proti dominantnímu Koroljovovi.

Ani Koroljov však nepodcenil klasickou strategii „dobrých známostí“ a v roce 1964 zaměstnal ve své konstrukční kanceláři devětadvacetiletého Jurije Semjonova, jehož tchánem byl vlivný ideologický tajemník Andrej Kirilenko. Dodnes se tak mezi pamětníky traduje, že Cybin se svým projektem miniraketoplánu doplatil především na tyto zákulisní protekční vztahy. Nikita Chruščev prý pod záminkou vytvoření nového organizačního schématu raketového a kosmického průmyslu totiž vyhověl Čelomějovu přání, který s oficiálním posvěcením ze dne 30. 5. 1960 začal pod kódovým označením „K“ vyvíjet nepilotovaný Kosmoplan N714-295. Chruščevovi slíbil, že s tímto kosmickým strojem získá SSSR vojenskou převahu nad USA v kosmu, ale také ohromí světovou veřejnost novými úspěchy při pronikání do sluneční soustavy při letech k Marsu a k Venuši a s návratem na Zemi.

Kosmoplan měl přistávat jako klasické letadlo. Pohon měl mít na tehdejší dobu pokrokový: nukleární, iontový či plazmový. První model o hmotnosti 10 až 12 tun a jeho zdokonalená verze o hmotnosti 25 tun měly být připraveny v letech 1965 až 1966.

Čelomějovým slibem, že vyrobí „několikamístnou kosmickou kabinu s křídly pro lety člověka kolem Země, k Měsíci a k planetám“, byl Nikita Chruščev uchvácen. Projekt byl prý již v roce 1962 rozpracován do návrhu základní varianty. Šlo však o technický nesmysl, který záhy splaskl jako nevydařená bublina. Nejhorší na celé věci bylo, že ze státní pokladny spolykal obrovské množství finančních prostředků, které chyběly na reálnější kosmické projekty. Protože ho však nekriticky podpořil Nikita Chruščev, zhatil tak mnohé jiné plány sovětské kosmonautiky.

Souběžně s fantaskními meziplanetárními kosmoplány se Čelomějovi inženýři zabývali ryze vojenskými raketoplány, které by létaly kolem Země. Z oběžné dráhy měly do hustých vrstev zemské atmosféry vstupovat ve speciálním ochranném pouzdru, které by se po překonání oblasti vysokého ohřevu oddělilo a letoun by přistál pomocí vyklápěcích křídel a proudových motorů. Předpokládaly se lety nepřesahující 24 hodin pobytu na základní oběžné dráze ve výšce kolem 290 kilometrů. Hlavním úkolem měla být inspekce a ničení amerických družic.

Vývoj v letech 1960 - 1967

První Čelomějův raketoplán úspěšně vypuštěn

První létající malá maketa Čelomějova raketoplánu byla dokončena během jediného roku. S kódovým označením „MP-1“ byla 27. prosince 1961 vypuštěna z raketového polygonu Kapustin Jar u řeky Volhy v Astracháňské oblasti na suborbitální dráhu, dosáhla výšky 450 km a dolétla do vzdálenosti 1 760 km. Pro start byla použita jednostupňová raketa středního doletu R-12, známá v kódu NATO jako SS-4 Sandal.

Zdokonalená zkušební verze modelu „okřídlené kosmické kabiny“ byla v technické dokumentaci označena sice M-12, ale v dobovém hlášení Státní komise adresovaném Chruščevovi, Malinovskému a dalším politikům byla označena už přímo jako „raketoplán“. Zkušební suborbitální let absolvovala 21. března 1963. Start se uskutečnil opět z Kapustinného Jaru a nosičem byla opět osvědčená raketa R-12. Model raketoplánu tentokrát dosáhl výšky 450 kilometrů a doletěl do vzdálenosti 1 900 kilometrů. Při návratu z vrcholu balistické dráhy vstoupil do zemské atmosféry rychlostí 4 000 m/s. V poslední fázi sestupu přistál pomocí padáku.

Při tomto letu se opět prokázalo, že v SSSR svázaném cenzurou, špiclováním a utajováním, nemívali dostatek informací dokonce ani vysoce postavení činitelé a odborníci. Generál Nikolaj Kamanin, který měl na starosti první oddíl kosmonautů, si totiž 23. března 1963 do svého deníku o zkoušce modelu Čelomějova raketoplánu zapsal poznámku: „Takový experiment byl uskutečněn poprvé nikoli pouze u nás, ale na celém světě.“

Když pozorně listujeme v Kamaninově deníku v období kolem data 27. prosince 1961, kdy mělo dojít ke skutečně první zkoušce modelu Čelomějova raketoplánu, nenajdeme žádnou poznámku dokládající, že by se jinak jistě poměrně dobře informovaný Kamanin o této události třeba jen něco málo doslechl. S velkou pravděpodobností o ní vůbec nevěděl. Teprve až později se dostal k tajné oficiální zprávě o druhé zkoušce, uskutečněné přitom až za rok a půl. Proto ji mylně považoval za premiéru. Těžko můžeme totiž předpokládat, že by Kamanin sám sebe klamal v zápisech ve svém soukromém deníku.

Na základě výsledků všech zkoušek (například zmíněných objektů MP-1 a M-12) dokončili v roce 1964 ve vojenské Čelomějově kanceláři OKB-52 jednomístný raketoplán, který měl být na oběžnou dráhu dopravován upravenou verzí Koroljovovy rakety R-7, nebo pomocí vlastního zcela nového nosiče UR-500 Proton. Podle některých autorů se prý na rok 1964 plánovala zkouška tohoto miniraketoplánu a dokonce se zkušebním pilotem, což je však spíše značně nadsazené.

Hrobař Ustinov

Je zajímavé, jak mnoho zásadních věcí často záleží na osobní přízni i naopak nenávisti mocných a vlivných. Figurkami na šachovnici zpoza kulis totiž tehdy významně pohyboval Dmitrij Ustinov, který už za Stalina zodpovídal za raketovou techniku. Vladimíra Čeloměje používal k nátlaku na nepoddajného Koroljova, ale současně mu vadilo, že Čeloměj měl svého příznivce v Chruščevovi, a před ním tudíž nehrbil poslušně hřbet.

Osobní mocenské hry dostaly přednost před vojenskými zájmy, takže mnohé projekty šly do jisté míry stranou. A když v roce 1964 padl Nikita Chruščev, získal Dmitrij Ustinov u Leonida Brežněva tak významnou podporu, že se nakonec v roce 1976 stal ministrem obrany. V té době však už projekty raketoplánu u Čeloměje dávno doslova rozcupoval. Krátce po Chruščevovu pádu nechal totiž 19. 10. 1964 všechny podklady převést do letecké konstrukční kanceláře OKB-155 Arťoma Ivanoviče Mikojana. Samozřejmě si Ustimov vše nechal posvětit od příslušné komise a navíc Arťom Mikojan byl bratrem Anastáze Mikojana, dlouholetého velmi vlivného člena politbyra ÚV KSSS, který se ve vysoké politice obratně pohyboval za Stalina, Chruščeva i Brežněva.

Unikátní snímek makety raketoplánu LKS Vladimíra Čeloměje pořízený v jeho továrně, toho kosmického letounu, který rozlítil Dmitrije Ustinova, že k jeho vývoji a stavbě si Čeloměj nevyžádal souhlas.

Čelomějovi bylo proto jasné, že jakékoli jeho protesty by v tomto případě byly marné. Poznamenejme však spravedlivě, že politicky vlivný a především obratný bratr samozřejmě nesnižuje Mikojanovy konstruktérské schopnosti, byl s Michailem Gurjevičem spoluautorem úspěšných stíhaček MiG. Jak si ještě připomeneme, ne vždy mu pomohlo vlivné zázemí, protože v případě útočné nepilotované družice naopak musel ustoupit Čelomějovi.

Znalec historie sovětské a ruské raketové a kosmické techniky Jaroslav Golovanov později za „přeskupování figurek na šachovnici“ označil Ustinova za „hrobaře ruské kosmonautiky“, protože svými kroky způsobil nenapravitelné škody mnoha projektům.

Maketu raketoplánu rozmlátili

Vladimír Čeloměj dostal rozkaz, aby se zaměřil na přípravu pilotované vojenské orbitální stanice ALMAZ. Raketoplán musel ustoupit a Čeloměj se k němu vrátil až v roce 1975. Navíc poměrně svérázně. Se svými spolupracovníky totiž dali dohromady zkušenosti získané při zkouškách zkušebních objektů MP-1 a M-12, z konstrukce stanice ALMAZ převzali systém zabezpečení životních podmínek posádky a některé kontrolní aparatury a jako nosič zvolili svou raketu Proton.

LKS

  • Délka - 18,5 m
  • rozpětí křídel -11,6 m
  • výška - 6,7 m
  • délka nákladového prostoru - 6,5 m
  • průměr nákladového prostoru - 2,5 m
  • Celková hmotnost při letu na oběžnou dráhu ve výšce 220 – 260 km se sklonem k rovníku 51,6 stupňů -19,95 t.
  • Hmotnost po návratu na Zemi -18,5 t
  • Užitečná hmotnost/náklad - 4 t
  • Přistávací rychlost 300 km/h
  • Doba pobytu na oběžné dráze s posádkou až 1 měsíc, bez posádky až 1 rok
  • Nosná raketa - Proton

Vše dělali tajně a bez vědomí a schválení nejvyšších politických a vojenských míst. Opět zasáhl Ustinov. Veškeré práce přikázal zlikvidovat a Čeloměj se musel zodpovídat z nehospodárného využívání státních financí. Přestože projekt LKS (legkogo kosmičeskogo samoleta – lehkého kosmického letadla) měl být zcela zapomenut, dochovalo se několik málo fotografií a alespoň základní technické údaje o tomto zajímavém raketoplánu, který nenašel potřebné uznání (viz boxík LKS).

Základní posádka byla dvoučlenná. Do nákladového prostoru o objemu 30 m3 se však dala vložit vyjímatelná kabina pro další dva až čtyři členy posádky, přičemž ještě zůstalo místo až pro 2,5 tuny nákladu. Pro případ záchrany posádky orbitální stanice bylo možné umístit do nákladového prostoru kabinu až pro šest osob. Tepelně izolační ochrana byla schopna umožnit až 100 startů bez větší obnovy. Podle pamětníků bylo přitom v silách Čelomějovy továrny vyrobit první letu schopný stroj a uskutečnit start nejpozději v roce 1984. Přes přímluvy odborníků z CAGI bylo rozhodnuto maketu nechtěného stroje zlikvidovat. V květnu 1981 byla neznámými lidmi v civilu, kteří se při vstupu do továrny prokázali oprávněním, doslova rozmlácena.

Spiral

Arťom Mikojan už na začátku roku 1965 pověřil svého zástupce Gleba Lozino-Lozinského, aby získané podklady prostudoval a v co nejkratší době začal chystat projekt vlastního mnohonásobně použitelného kosmického raketového kluzáku vynášeného nikoli raketou, ale velkým letadlem.

SPIRAL

K vynesení jednomístného raketového kluzáku projektu Spiraldo do výšky 30 kilometrů měl být používán hypersonický letoun o hmotnosti 52 tun s křídlem typu „dvojitá delta. Jeho posádka byla dvoučlenná.

Jednomístný raketový kluzák měl mít délku 8 m, rozpětí 7,4 m a hmotnost kolem 10 t. Používán měl být pro lety na nízké oběžné dráze ve výši kolem 130 km. Hmotnost vojenského nákladu se měla pohybovat kolem 720 kg.

V dalších letech šlo o jeden z nejpřísněji utajovaných projektů tehdejšího SSSR, který měl vytvořit protipól americkému projektu vojenského raketového kluzáku Dyna Soar. Jenže zatímco Američané už dávno pro technickou náročnost svůj projekt pozvolna ukončili a nahradili jej návrhem dvoumístné vojenské orbitální stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory) létající s kosmickou lodí Blue Gemini, vojenskou verzí civilní lodě Gemini, Sověti naopak projekt Spiral spustili.

Arťom Mikojan jako letecký konstruktér vsadil v projektu s kódovým označením 50-50 místo nosné rakety na hypersonické letadlo s delta křídlem. V roce 1965 dostal projekt označení Spiral. Do výšky kolem 30 km mělo raketovou kosmickou stíhačku Spiral spojenou s velkou nádrží s pohonnými hmotami dopravit zcela nové hypersonické letadlo. Jednomístná stíhačka měla mít značné manévrovací schopnosti, aby ji protivníkova obrana nedokázala snadno zaměřit a aby mohla účinněji útočit a zasadit úder na bezmála každém strategicky důležitém místě planety. Kromě toho měla být vyzbrojena šesti raketami „vesmír-vesmír“ k přímému napadení protivníkových kosmických objektů. Počítalo se samozřejmě také s rádiovým a optickým špionážním sledováním, s inspekcí kosmických objektů protivníka a s jejich případným zničením. Útočná jaderná hlavice nebo rakety vesmír-vesmír byly uloženy v malém nákladovém prostoru hned za pilotní kabinou.

Zjednodušené základní schéma letu letadlového a kosmického komplexu Spiral

Pilotní kabina o hmotnosti 930 kg tvořila samostatný oddělitelný celek pro případ havárie kosmické stíhačky nebo při jejím zásahu protivníkem a tudíž nutnosti nouzového přistání. Byla schopna zajistit bezpečný návrat kosmonauta dokonce až z oběžné dráhy. Byla proto vybavena samostatným brzdicím motorem a řídicími tryskami, navigačním systémem, zdrojem elektrické energie, tepelným štítem a padákem. Protože se počítalo s rychlostí dosednutí kolem 8 m/s, měl pilota ochránit poměrně jednoduchý, ale technicky nápaditý systém ztlumení dopadu.

Podle ruských expertů podléhají některé detaily konstrukce této záchranné kabiny dodnes režimu přísného utajení.

Pro lety kosmické útočné stíhačky Spiral, která byla označována také jako EPOS-50 (Experimentalnyj odnomestnyj pilotirujemyj orbitalnyj samolet) byl v roce 1966 sestaven speciální pětičlenný oddíl vojenských kosmonautů. V jeho čele stál German Titov, v roce 196l druhý kosmonaut světa (Američané pro svůj projekt Dyna Soar vybrali také zvláštní skupinu, působící mimo civilní NASA, která byla osmičlenná).

Ačkoli bylo zřejmé, že projekt bude muset překonat značné technické překážky, Ministerstvo obrany SSSR požadovalo, aby se první orbitální let bez kosmonauta uskutečnil v roce 1970 a pilotovaný nejpozději v roce 1977.

V příštím díle se podíváme na samý začátek plánovaných hvězdných válek.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 28 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 14 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 28 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...