Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ukradená bomba. Jak se Rusům podařilo okopírovat atomovku

aktualizováno 
V průběhu druhé světové války získali sovětští vyzvědači ve Velké Británii a ve Spojených státech několik vědců, kteří se podíleli na výrobě atomové bomby. A tihle levicově orientovaní lidé chtěli bojovat za mír na celém světě tím, že pomohou Sovětům postavit bombu – síly obou zemí se vyrovnají a nikdo se nepustí do dalšího konfliktu.

Znak KGB | foto: Archiv Karla Pacnera

Třebaže americké tajné služby na některé z těchto informátorů už za války přišly, většinu nejdůležitějších odhalily až mnohem později. Proto mohli sovětští odborníci vyrobit bombu, která byla přesnou kopií jedné americké.

Podezíravý Stalin

Rozštěpení uranu je možné! Dokázal to berlínský chemik profesor Otto Hahn a svůj postup popsal v nejvýznamnějším německém vědeckém časopisu Naturwissenschaften 6. ledna 1939. Fyzici, kteří se tímto problémem zabývali, si uvědomili: Vždyť na tomto principu by se dala vyrobit superzbraň! Většina z nich nyní žila ve Spojených státech, kam utekla před nacismem, někteří další ve Velké Británii. Také němečtí badatelé zpozorněli. Vědci na britských ostrovech a v USA se nejvíc obávali toho, že by tohle hrozné dílo mohli dát jejich němečtí kolegové do rukou Adolfu Hitlerovi.

Fotogalerie

V létě 1941 přišel za Jürgenem Kuczynským, předsedou ilegální komunistické strany Německa v Anglii, dr. Klaus Fuchs se žádostí: „Spoj mne, soudruhu, prosím tě, s nějakým Rusem. Pracuji na Birminghamské univerzitě, kde se dělá výzkum směřující k vyrobení strašlivě účinné bomby.“ Kuczynski-„Karo“ ho předal Semjonu Kremerovi-„Barchovi“ z londýnské GRU, od něhož dostal tento agent krycí jméno „Golia“.

Fuchs přinesl plukovníkovi na jejich druhou schůzku 8. srpna šestistránkovou zprávu o zahájení prací na bombě v Británii. O dva dny později telegrafoval vojenský atašé generál Ivan Skljarov-„Brion“ do Moskvy výtah z tohoto sdělení. Brigádní inženýr A. Panfilov, který vystudoval leningradskou techniku a nyní vedl v centrále GRU analytický odbor, tušil, že se jedná o velmi účinnou zbraň – avšak vědci, kteří by mu to mohli potvrdit, byli z Moskvy evakuováni.

Kdo je Emil Klaus Julius Fuchs? Narodil se ve vesnici Russelsheim poblíž Darmstadtu v Německu 29. prosince 1911. Jeho otec byl luteránským pastorem, jednu dobu i ministrem republikánské vlády, ale potom přestoupil ke kvakerům. Klaus studoval matematiku a fyziku v Lipsku. Vlivem své dívky Margarety Schnatové, o čtyři roky mladší, se stal zaníceným komunistou. V červenci 1933 přešel tajně hranice a odjel do Paříže, v září se dostal do Anglie a pustil se do studia fyziky. Po čtyřech letech dokončil doktorát z oblasti matematické fyziky a nastoupil v laboratoři profesora Maxe Borna v Edinburghu. Zažádal o britské občanství, ale mezitím vypukla válka a on byl jako nepřátelský cizinec internován. Jeho přátelé za něho intervenovali tak dlouho, až ho propustili, a potom dokonce dostal pozvání ke studiu atomu.

Také moskevská centrála NKVD se o tom výzkumu dověděla. Poprvé v telegramu z 25. září 1941 od Anatolije Gorského-„Vadima“ z Londýna, který začínal slovy: „Chci vás jenom krátce informovat o obsahu nejpřísněji utajovaného hlášení Vládního výboru pro výzkum atomové energie týkajícího se výroby výbušného materiálu, které bylo 24. září 1941 předáno válečnému kabinetu.“ Tento orgán vedl známý fyzik George P. Thompson.

Zpráva tvrdila: Přední fyzici v Anglii zkoumají možnost vytvoření atomové bomby – zbraně, která by měla být mnohonásobně ničivější než všechny dosavadní výbušniny. Její účinky mají být založeny na jaderném štěpení uranu 235.

Obdivuhodný výkon vyzvědače – tajemství znal hned druhý den. Není divu. Jeho pramenem byl Donald Maclean-„Homer“ z ministerstva zahraničí.

V prosinci doručil na londýnskou rezidenturu NKVD komunisticky orientovaný fyzik, skrytý pod označením „K“, souhrnný přehled situace nejen doma, ale i v USA. O britském projektu nazvaném „Tube Alloys“ (Slitinová trubka) podávali zprávy také vědci „Moor“ a „Kelly“ – jejich skutečná identita není známa. Vyzvědač Sándor Radó-„Dora“ ze Švýcarska zase upozornil na snahy německých badatelů Otto Hahna a Wernera Heisenberga v tomto směru.

Obálka knihy Velký teror

Obálka knihy Velký teror

Stejně znepokojující zprávy přicházely z rezidentury NKVD v New Yorku. V září 1941 „přinesly dva informační zdroje nepřímé důkazy o tom, že takové práce probíhají,“ přiznal později plukovník Anatolij Antonovič Jackov-„Johnny“, v New Yorku známý jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“.

Zprávy hodnotilo analytické oddělení centrály NKVD vedené Petrem Buchanovem. Tento kyjevský matematik dostal příkaz, aby nechal zformovat skupinu pro vědu a techniku. Na sklonku roku 1940 ji zakládal pětatřicetiletý Leonid R. Kvasnikov, absolvent Moskevské strojírenské techniky, který měl určité představy rovněž o atomu.

Kvasnikov zadal Jakovlevovi v New Yorku a rezidentům v Londýně, Berlíně a Washingtonu nový úkol: „Podávejte jakékoli informace o atomovém programu!“

Přijaté telegramy vzbudily pozornost Lavrentije Beriji, jednoho ze tří prvních náměstků předsedy rady lidových komisařů (vlády), který měl pod sebou rovněž tajnou policii. Hned s nimi spěchal za Stalinem. Sovětský vůdce už o takové věci slyšel. Těsně před válkou prý dostal dopis, v němž ho jeden vědec upozorňoval, že objev štěpné reakce německými vědci umožní sestrojit bomby o nevídaném účinku. Kdo ho tehdy sepsal? Nejspíš akademik Nikolaj N. Semjonov, ředitel Ústavu fyzikální chemie, který o tom v roce 1939 poslal zprávu i lidovému komisariátu (ministerstvu) těžkého průmyslu. Fyzici Julij Chariton a Jakov Zeldovič totiž vypočítali, kolik by na jednu bombu potřebovali uranu. Výsledek je udivil – pouze deset kilogramů.

„Avšak Stalin, stejně jako většina lidí ve vedoucích funkcích, nemohl tehdy plně pochopit a předpovídat plný význam těchto prací,“ připomíná plukovník KGB Vladimir M. Čikov v článku zpracovaném na základě spisu NKVD číslo 13 676, který otiskl týdeník Novoje vremja, „ostatně i samotný pojem jaderné štěpení mu nic neříkal...“ Stalin zprávě o takové superzbrani nevěřil – považoval ji za záměrnou dezinformaci Angličanů.

Za dva měsíce dostal Berija pozoruhodnou zprávu od vojenské kontrarozvědky. U zabitého německého důstojníka objevili zápisník s podivnými matematickými rovnicemi. Vědci, kterým je ukázali, tvrdí, že se jedná o výpočty jaderných reakcí ve směsi těžké vody a uranu 235.

A potom přišel z Londýna další telegram od „Vadima“. S touto zprávou, stejně jako se spisy německého důstojníka, Berija už Stalina raději seznámil. Spolehlivý zdroj se totiž odvolával na nejvyšší britské špičky.

„Výbor pro vojenské využití atomového výbuchu oznámil ministru letectví a potom i Churchillovi, že atomovou bombu je možno zkonstruovat ještě před koncem války, pokud ovšem budou k dispozici nezbytné prostředky,“ psal londýnský zpravodajec moskevské centrále. „V projektu se uvádí, kolik bude zapotřebí lidí, elektřiny, peněz, jsou určeny rozměry bomby, síla výbuchu a počet možných obětí. Zkušební závod na uran 235 se začíná stavět v Anglii a průmyslový podnik v Kanadě. Anglie se přitom neobejde bez velké finanční pomoci, a proto nabídla Spojeným státům, aby další práce směřující ke zhotovení atomové bomby probíhaly ve spolupráci. Prezident Roosevelt souhlasil se širokou výměnou vědeckých informací s Anglií a poslal Churchillovi osobní dopis, ve kterém navrhl, že by se kterékoliv práce v tomto důležitém úsilí mohly úspěšně vést společně.“

Stalin zůstal nedůvěřivý: „Co když je to jenom hra, která nás má znepokojovat, anebo vrhnout zemi do dobrodružství, ve kterém vykrvácíme?“

Mitrochinův archiv: KGB chtěla v Československu unášet osobnosti

Nově zpřístupněné záznamy někdejšího archiváře KGB Vasilije Mitrochina obsahují i konkrétní informace o plánovaných krocích sovětské rozvědky v Československu. K podrývání zdejšího demokratizačního hnutí plánovala KGB únosy. Šla například po literárním vědci Václavu Černém.

Mitrochinův archiv je k nahlédnutí v archivu Univerzity v Cambridge (7. 7.

Mitrochinův archiv je k nahlédnutí v archivu Univerzity v Cambridge (7. 7. 2014).

Koncem ledna 1942 plukovník GRU Semjon Kremer telegrafoval z Londýna: Spolu s britskými fyziky se pustili do tohoto úkolu také Francouzi Hans von Holban a Lew Kowarski, kteří odvezli z Paříže své zásoby těžké vody. V březnu přinesl Fuchs, jemuž změnili krycí jméno na „Otto“, dalších 155 stránek dokumentů.

Kremer se dožadoval vyslání na frontu. Po jeho odjezdu z Londýna převzala péči o Fuchse v říjnu 1942 „Sonya“ – Ursula Hamburgerová, nyní provdaná za Brita Beurtona. Byla sestrou Kuczynského, ale Fuchsovi se k tomu nepřiznala.

V polovině února museli vojáci z GRU předat všechny údaje týkající se uranu civilní rozvědce NKVD. Berija vymámil na Stalinovi souhlas, aby se materiály o chystané superzbrani shromažďovaly u jeho podřízených. Dne 10. března 1942 odeslal do Kremlu obsáhlý dopis, v němž shrnoval poznatky o britském, francouzském a německém výzkumu. To byl první podnět, který narušil Stalinův klid.

Čtyři dny nato hlásil „Vadim“ podrobnosti o Němcích, získané opět od Fuchse: „Podle důvěryhodných zpráv se v Německu v Ústavu císaře Viléma pod vedením Otto Hahna, Wernera Heisenberga a Carla Friedricha von Weizsäckera pracuje na přísně tajné atomové zbrani. Podle tvrzení vysoce postavených generálů wehrmachtu by měla říši zaručit vítězství ve válce. Výchozí surovinou pro jaderné výzkumy je takzvaná těžká voda. Technologii její výroby zvládli v norském městečku Rjukan v podniku Norsk Hydro. V současně době se zkoumá možnost zvýšení produkce Norsk Hydro tak, aby mohl dodávat Německu 10 tisíc liber těžké vody ročně.“

Rozkaz rozvědky číslo 834/23

V dubnu 1942 se na Stalina obrátil neznámý podporučík Georgij N. Flerov. Tento posluchač letecké technické školy, původním povoláním fyzik, strávil několik hodin v univerzitní knihovně ve Voroněži. Vyhledal tam poslední čísla amerického časopisu Physical Review, který často otiskoval články o nových objevech při výzkumu atomu. Teď užasl. Ani slovo o atomu! Není přece možné, že by tyto studie přerušili. Museli je utajit, jiné vysvětlení neexistuje!

Diktátor si uvědomil: Zprávy rozvědky tedy asi nejsou podvrhem. Jenže proč mne na to neupozorňují věhlasní akademici, nýbrž jakýsi řadový vědec v uniformě?

Ovšem pro Stalina byly rozhodující Fuchsovy zprávy o pokrocích v Anglii a v USA – připomněl bývalý podplukovník KGB Oleg Gordijevskij v obsáhlé knize o sovětské tajné službě KGB – Otevřená zpráva o zahraničních operacích od Lenina ke Gorbačovovi, kterou vydal spolu s historikem Christopherem Andrewem po svém útěku do Velké Británie. Kremelský vůdce definitivně uvěřil teprve po přečtení informací z USA. Na jaře 1942 nařídil svému náměstku Vjačeslavu Molotovovi, aby konzultoval situaci se sovětskými vědci.

Na zasedání Státního výboru obrany ve Stalinově pracovně v Kremlu přišli akademici Abram Joffe, Vladimir Vernadskij, Vitalij Chlopin a Petr Kapica.

První slovo si vzal Joffe: „Když se podíváme na tento složitý vědecký úkol, vidíme, že máme jenom jedno plus – víme, že problém atomové bomby je řešitelný. Zato minusů je mnohem víc. První z nich spočívá v tom, že Angličané si k této práci přizvali největší vědce celého světa. U nás máme takových odborníků méně, přitom jsou všichni přetíženi pracemi pro obranu. Angličané si vytvořili silné vědecké základny v Oxfordu, Birminghamu, Cambridgi a Liverpoolu. My jich máme málo a dnes jsou všechny zdecimované válkou, ve špatném stavu. Když angličtí vědci začínali své výzkumy, opírali se o silné průmyslové zázemí. Náš průmysl je mnohem slabší, navíc rozbitý válkou anebo někde úplně zničený. Vědecké přístroje jsou rozesety pod různými komisariáty a prakticky se nedají použít.“

Stalin se rozhodl už dřív: „Chápu, že projekt superzbraně vyžaduje obrovské množství lidí, materiální a finanční zdroje, ale my ho zahájíme bez ohledu na těžké podmínky válečné doby. První, na co se musíme soustředit, je rozvoj těch odvětví průmyslu, které jsou pro atomovou bombu nezbytné. Za druhé musíme hledat nejkratší a nejlacinější cesty k její výrobě.“

„Ale stejně nám to potrvá deset patnáct let,“ oponoval jeden z vědců.

„Myslím, že vám můžeme v ledasčem pomoct,“ řekl neoblomně Stalin. „Například vám můžeme zajistit některé nedosažitelné informace, které by vám umožnily zkrátit práce. Prosím, povězte soudruhu Berijovi, jaký druh zpráv potřebujete. Jaké orientační body a směry postupu potřebujete v první etapě vědět. Na zvláštní list napište, jaké zprávy potřebujete získat ze zahraničí. U nás máme lidi, kteří se takovými věcmi zabývají.“

A Stalin se významně podíval na Beriju: „Atomový program si vezměte pod svou kontrolu, Lavrentiji Pavloviči! Zprávy z rozvědky okamžitě dávejte soudruhům!“

Hned druhý den si k sobě Stalin povolal náčelníka zahraničního oddělení NKVD generála Pavla Fitina, tedy šéfa rozvědky, a Vasilije Zarubina, který se chystal odjet do USA jako rezident.

Dal jim příkazy: „Za prvé musíte sledovat, jestli Churchill a Američané nechtějí uzavřít s Hitlerem separátní mír a společně zaútočit proti SSSR. Za druhé získávejte informace z amerického ministerstva obrany o německých plánech na východní frontě. Za třetí zjišťujte tajné plány Angličanů a Američanů v této válce, zvláště pak termín otevření druhé fronty v západní Evropě. A konečně musíte vyhledávat informace o nejnovějších tajných zbraních připravovaných v USA, konkrétně o atomové bombě.“

Bývalý archivář KGB Vasilij Mitrochin

Bývalý archivář KGB Vasilij Mitrochin

Nadšení mladí komunisté

Vysoká nezaměstnanost způsobená hospodářskou krizí přivedla na počátku třicátých let mnoho Američanů k tomu, že viděli budoucnost světa v socialismu, jaký buduje Sovětský svaz. Do komunistické strany vstupovaly tisíce lidí včetně intelektuálů. A Komunistická strana USA si, stejně jako ostatní strany ve světě, budovala na příkaz Moskvy ilegální struktury – byla to součást takzvané bolševizace. Tyto tajné buňky měly napomáhat sovětským zpravodajským službám v tajných operacích, a kdyby se vytvořila příznivá situace, měly usilovat o převzetí moci v zemi ozbrojeným vystoupením.

Ve Spojených státech se nejdřív usadila vojenská zpravodajská služba GRU. NKVD tam poslala svého člověka až v roce 1933 – Gaika Ovakimjana do obchodní organizace Amtorg v New Yorku. První rady o životě v Americe mu dával člen ústředního výboru Komunistické strany USA Jacob Golos, který pomohl získávat agenty mezi spolehlivými soudruhy.

Ovakimjan do sebe nasával všechny poznatky o Americe a o špionáži takovým způsobem, že o něm v FBI mluvili jako o „mazaném Arménovi“. Na Moskevské vysoké škole technické získal doktorát, a proto se přirozeně hodně věnoval vědecko-technické rozvědce. Naverboval několik agentů s technickým vzděláním. Pro budoucí atomovou špionáž byl nejdůležitější Harry Gold. Až na jaře 1941 chytila FBI Ovakimjana při schůzce s agentem, takže byl označen za nežádoucí osobu. Na jeho místo nastoupil Vasilij Michajlovič Zarubin-„Maxim“, který někdy používal příjmení Zubilin.

Nelegální rezidenturu, která tam vznikla v roce 1934, řídili Boris Bazarov-„Nord“ a Izák Achmerov-„Jung“. Ke spolupráci získali několik vysokých úředníků na ministerstvech zahraničí a obchodu i mezi podnikateli, kteří předávali špičkové politické a hospodářské informace.

„Maxim“ požadoval od členů vedení KS USA, zvláště pak od příslušníků podzemních struktur, založených okolo roku 1930, aby pomáhali při verbování nových agentů rozvědky GRU. Všichni to považovali za svou internacionální povinnost vůči SSSR. Nováček se musel změnit – přestat hlásat komunistické názory a naopak proklamovat pravicové, zrušit odebírání listu Daily Worker a vzdálit se dělnickému hnutí či socialisticky orientovaným debatním kroužkům.

Sovětská rozvědka sledovala dění v KSČ. Špatně se mi pracuje, psal Jakeš

Sovětští agenti měli v 70. a 80. letech podle odtajněných dokumentů z archivu Vasilije Mitrochina poměrně široký přehled o vztazích v nejvyšších patrech Komunistické strany Československa. Podle historika Prokopa Tomka to souviselo s nedůvěrou Sovětů vůči československým politikům po roce 1968.

Na oslavy komunistů, které se konají na pražském Výstavišti, dorazil jako

V Rooseveltově Americe panovala taková benevolence, že tahle proměna vyzvědačům většinou vycházela. Tajná policie FBI podezírala z nekalé činnosti jenom malou část z lidí, kteří skryli svou komunistickou minulost. Podle zjištění Vasilije Mitrochina, bývalého šéfa archivu rozvědky KGB, měla v březnu 1941 sovětská výzvědná síť v USA už 221 členů, z toho 41 technicky orientovaných.

Přesto na některých univerzitách a výzkumných laboratořích s lidmi podezřelými z příslušnosti ke komunistické straně rychle zatočili.

Na podzim 1940 vyhodili z Kalifornské univerzity v Berkeley matematika Kennetha Maye. Tento nadaný šestadvacetiletý vědec se nechtěl vzdát své komunistické víry. Přesto dál chodil na večírky a seznamoval se tam se specialisty z Radiační laboratoře univerzity, které zval na přednášky a diskuse do marxistických studijních kroužků. Debatovali tam i o výsledcích atomových výzkumů. Není divu. Týmy chemiků a fyziků dělaly zázraky. V březnu 1941 přeměnily jeden prvek na jiný, a tím získali plutonium. Další skupina zase o čtvrt roku později zjednodušila výrobu uranu 235.

V létě 1941 zaznamenala FBI první pokusy o získání informací z Radiační laboratoře. Pokoušeli se o ně členové jedné Mayovy buňky. Jejich činnost řídili Rudy Lampert, šéf komunistického podzemí v Kalifornii, a Marcel Scherer, člen ústředního výboru KS USA. A za nimi stál Steve Nelson, původně Mesaroch narozený v maďarské rodině v Chorvatsku. Ve třicátých letech absolvoval v Moskvě Leninovu mezinárodní školu, známou líheň vyzvědačů a sabotérů.

Američané zřídili pro práce na atomové bombě 13. srpna 1942 zvláštní útvar, jemuž dali název projekt Manhattan čili „Projekt vývoje náhradních materiálů“ (Project of Development of Substitute Materials, ve zkratce Projekt DSM). Jeho šéfem se stal čerstvě jmenovaný generál Leslie R. Groves. Šestačtyřicetiletý „Greasy“ Groves (Mastný Groves), jak mu říkali spolužáci v akademii ve West Pointu, měl zkušenosti stavitele vojenských objektů, mimo jiné ministerstva obrany čili Pentagonu – naposledy byl totiž zástupcem velitele ženijních vojsk.

Zpočátku byl tento výzkum roztříštěn do několika laboratoří v Chicagu, New Yorku, Princetonu a v Berkeley. O jeho bezpečnost se starala nejen tajná policie FBI, ale i vojenská kontrašpionáž G-2.

Leslie R. Groves

Leslie R. Groves

Kde budeme bombu stavět? Musí to být na opuštěném místě, které nikdo nezná. Vědecký šéf projektu profesor Jacob Robert Oppenheimer, šestatřicetiletý teoretický fyzik, navrhl náhorní plošinu nad městem Albuquerque v Novém Mexiku, kde je jenom jezdecká škola. Ano, to je výborný nápad.

Mezitím dokončoval jednačtyřicetiletý fyzik Enrico Fermi v Chicagu první atomový reaktor. Tento Ital dostal před válkou Nobelovu cenu a emigroval před fašismem do USA. Reaktor spustil 2. prosince 1942. Po vědecké stránce tedy byla cesta k ovládnutí atomového ohně otevřena.

V roce 1942 FBI zjistila, že členem komunistické strany je i dr. Clarence Hiskey, vedoucí laboratoře Kolumbijské univerzity v New Yorku, ve které se dělají tajné pokusy. Když se vědecké týmy projektu stěhovaly z New Yorku na jiná místa, na sklonku léta 1943 se přesunula do Chicaga i laboratoř dr. Hiskeyho. Agenty, kteří vědce na každém kroku sledovali, svým jednáním šokoval. Své podřízené přemlouval, aby vstoupili do Federace architektů, inženýrů, chemiků a techniků – tedy do spolku, který ovládali komunisté. Potom s jedním kolegou založil Školu Abrahama Lincolna jako výchovnou instituci komunistické strany. A ostatní lidi z laboratoře opět zval: „Přijďte do naší školy! Můžete se tam učit i rusky, jazyk našich válečných spojenců!“

Jednoho podzimního dne sledovali příslušníci G-2 schůzku Hiskeyho v Lincolnově parku v Chicagu. Přišel na ni chorobně vyhlížející stařík, který měl v sobě punc cizince. Oba se chovali jako spiklenci. Hiskey – sovětské krycí jméno „Aesculapus“ – předal cizinci aktovku a rychle se rozešli.

Jeden agent stopoval starce až k jeho bytu. Neznámý se tam zdržel krátce. Důstojník pomocí paklíče vnikl dovnitř a otevřel aktovku. Proboha! Před ním ležely přísně tajné dokumenty o výstavbě závodu K-25 v Tennessee, o posledních studiích v Chicagu a o výsledcích anglo-amerických výzkumů.

Výjimečný nelegál

Kdo je ten neduživý starý cizinec? FBI se na něj zavěsila – odposlouchávala telefony, prohlížela korespondenci a sledovala každý jeho krok. Je to přece starý známý – Artur Alexandrovič Adams, předrevoluční bolševik!

Adams se narodil 25. října 1885 ve švédském městečku Eskilstune. Jeho otec inženýr brzy zemřel a matka, ruská Židovka, se vrátila do Ruska. Když bylo Arturovi deset let, těžce onemocněla a zesnula i ona. Vyrostl tedy u matčiných příbuzných ve vesnici Čudovo u Petrohradu. Ve čtrnácti letech nastoupil do učení na mechanika u námořnictva. Brzy se nechal strhnout do sociálních bojů, agitoval mezi dělníky, účastnil se stávek a tajná policie ho několikrát zatkla. V roce 1905 ho ve vězení zbili tak, že ho od té doby neustále trápily bolesti páteře. Odeslání do vyhnanství se vyhnul o dva roky později ilegálním útěkem do Finska. Žil v emigraci v Egyptě, Itálii, Argentině, Spojených státech a Kanadě. Na technice v Torontu vystudoval strojírenství. V roce 1920 vstoupil do ilegálních buněk dosud nezformované Komunistické strany USA.

Následující rok odjel do Ruska a pracoval v různých vedoucích funkcích. V roce 1927 ho poslali do USA, aby získal zkušenosti ze stavby továrny na nákladní auta. Později se pokoušel nakoupit u firmy Curtis-Wright stíhačky. Za ženu měl Američanku, která se přestěhovala do Moskvy. FBI předpokládala, že je příslušníkem NKVD, ve skutečnosti zastupoval GRU. V roce 1935 ho zverboval její náčelník Jan Berzin.

Dva tanky přerazily hraniční závoru. Začala invaze do Československa

Když zasáhneme, vypukne světová válka, mysleli si Američané. Co když Sověti napochodují i do Rakouska? zněla jedna z obav západních mocností. Karel Pacner shrnuje i méně známé okolnosti a historické souvislosti invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968.

Poničená fasáda Národního muzea den po střelbě

Policisté zjistili, že Adams pronikl na americké území z Kanady už v roce 1938 na falešný pas. Pět let o něm nevěděli! Tuto ostudu se nyní snažila kontrašpionáž vynahradit tím, že agenti z něj nespouštěli oči. Adams jako šéf nelegální rezidentury „Achill“ žil v New Yorku pod krytím šéfa firmy nazvané Technological Laboratories (Technologické laboratoře). Měl spoustu známých v odborných kruzích a okamžitě se seznámil s chicagským „Metalurgickým projektem“, který byl zpočátku centrem amerických atomových výzkumů.

Od podzimu 1943, kdy ho Hiskey přivedl příslušníkům FBI na dohled, však jezdil po USA. Vydával se za radioinženýra a oficiálně pracoval jako obchodní zástupce firmy Samuela Novicka s radiotechnikou, takže měl záminku k cestování. Na Aljašce FBI překazila, aby mu předali tajnou zprávu. Potom zajel do New Yorku, kde si v hotelu Peter Cooper stále platil pokoj. Dále zamířil do Oak Ridge a do Kalifornie. Tyto cesty však víceméně ztroskotaly – k žádným rozhodujícím lidem nedokázal proniknout.

Zato nejrůznější informace dostával Adams v dopisech na svou poštovní schránku v Brooklynu. Psala mu stovka lidí z celé země – komunisticky smýšlející funkcionáři odborů v atomových podnicích i lidé sloužící v armádě... Z těchto útržkovitých zpráv mohl nakonec složit širší obrázek. Žádný z informátorů nepracoval pro peníze anebo ze sociálních důvodů – všichni věřili ve vítězství „světového proletariátu“. Jakmile tyhle lidi FBI identifikovala, podnikové či armádní vedení je překládalo na jiná místa anebo je izolovalo.

Sovětský vyzvědač přivedl policii na stopu dalších lidí.

Patřil mezi ně i Samuel Novick, majitel radiotechnické továrny v New Yorku. Novick sdělil v prosinci 1937 úřadům, že po deset let v jeho kanadském závodě pracoval Adams jako radioinženýr – i když to nebyla pravda. Nyní za války vyráběl Novick pro armádu tajné součástky pro radary. Přitom zaměstnával komunisty a navíc napomáhal jejich propagandě.

K některým schůzkám používal Adams klenotnictví Victora Stona v New Yorku. Jejich společný přítel Julius Heiman, který se finančně podílel na Stoneho obchodech, navštěvoval jako dovozce ocele Švédsko.

„Jeden můj kolega má přístup k tajným informacím,“ prozradil Hiskey Adamsovi 21. ledna 1944. Nelegál požádal Moskvu o souhlas k jeho zverbování. Když odpověď dlouho nepřicházela, sešel se s ním koncem měsíce na vlastní vrub. Vědec se údajně představil jako Martin Kamp, ale nejspíš se jednalo o dr. Johna Hitchcocka Chapina.

Při druhé schůzce 23. února předal Chapin sovětskému nelegálovi na tisíc stránek tajných dokumentů a vzorky čistého uranu a berylia – uvedl anonymní autor stati na ruském internetovém serveru Agentura. Ani Chapin, ani další vědci zatím netušili, že nošení vzorků těchto radioaktivních prvků nenávratně poškozuje zdraví, a proto se nechránili – teprve později tuto chybu pocítili na svém zdraví. Při dalších setkáních dostal Adams ještě na čtyři tisíce stran spisů k ofotografování. Svého informátora zpravidla odměňoval stovkami dolarů.

Ani Chapin neušel pozornosti FBI. Když ho vyšetřovali, tvrdil, že si s tímto Rusem nepadli do oka. Prý je to „studený čumák“. Tímto tvrzením tedy obelstil kontrašpionáž, a proto mohl na atomovém projektu dál pracovat. Příslušníci amerických bezpečnostních složek byli někdy až neuvěřitelně naivní. Až v květnu 1945 Chapin z běžných důvodů odešel.

Hiskey musel v dubnu 1944 obléknout vojenskou uniformu a odjet k posádce na Aljašce. Jeho místo zaujal student chemie Edward T. Manning. Během předávání funkce několikrát zašel za Hiskeym do bytu. Vždycky tam našel neznámého, špatně vypadajícího starého muže, kterého mu kolega představil jako inženýra.

V létě se Manning setkal s Adamsem na sjezdu Americké chemické společnosti v New Yorku. Rus ho oťukával a snažil se ho získat ke špionáži. Student nechtěl o službě pro cizí, i když spojeneckou mocnost ani slyšet. Hned po návratu do Chicaga oznámil nadřízeným: „Sovětský agent se mne pokoušel přesvědčit, abych pracoval pro jeho tajnou službu. Ale já jsem samozřejmě odmítl!“

Když přijel v červenci voják Manning do New Yorku, okamžitě zavolal Adamse a vyčetl mu: „Vy jste zavinil, že mě povolali do uniformy! Musel jste vědět, že vás sleduje FBI!“ Víckrát už se nesetkali.

V březnu 1943 přišel pozdě večer k Nelsonovi neznámý muž, který se předtím v telefonu ohlásil jako „Joe“. Potom zaznamenala tajná policie jeho schůzku se sovětským vicekonzulem v San Francisku Petrem Ivanovem, důstojníkem NKVD. Za několik dnů přijel z Washingtonu do San Franciska třetí tajemník sovětského vyslanectví Vasilij Zarubin-„Maxim“. I on se setkal s Nelsonem.

Kdo to je „Joe“? Woodrow Weinberg, šestadvacetiletý fyzik, člen Ligy mladých komunistů? Nejspíš. Weinberg se scházel s několika kolegy z Radiační laboratoře v Berkeley. Při posledním večírku 12. srpna 1943 jim doporučil: „Spalte stranické legitimace! Vyhýbejte se opíjení, během něhož byste se mohli prozradit! A dál zůstávejte ostražití!“ Také Weinbergovi odebraly úřady povolení k tajné práci, takže se nemohl na atomových výzkumech podílet.

Předala Nelsonova síť nějaké důvěrné informace o atomových výzkumech Sovětům? Patrně ano. A proč nešli její členové před soud? Nejspíš proto, že v USA panovala příznivá nálada pro Sověty, pro „naše válečné spojence“, a jakýkoli soud se špiony by vrhl stín na vzájemné vztahy.

Adams tušil už předtím, než se pokusil zverbovat Manninga, že ho tajná policie sleduje. Když se chtěl sejít s některým člověkem bez jejího dozoru, převlékal se, aby nebyl k poznání. Proč tedy kompromitoval Manninga a některé další? Nechtěl tím svést FBI a nově zřízenou Armádní kontrašpionáž CIC (Army Counter-Intelligence Corps) na falešnou stopu? Nebyla to dezinformační hra, která měla zakrýt jinou, tentokrát skutečnou sovětskou výzvědnou aktivitu? Nevíme.

Koncem října 1944 sledovali agenti FBI, jak z domu jednoho právníka v New Yorku odcházejí spolu Stone a Heiman. Krátce po nich vyšel Adams s nějakým kufříkem. Nastoupili do auta vicekonzula Pavla Michajlova, ve skutečnosti plukovníka GRU Melkiševa, a jeli na sovětský konzulát. Do ulic se vyzvědač vrátil s prázdnýma rukama.

Kupodivu Hiskey zůstal aktivním špionem i na vojně. Prokázalo se to hned při jeho první dovolené, kdy jel rychlíkem z Aljašky do Chicaga přes celou západní Kanadu. Na nádraží v Edmontonu, kde vlak delší dobu stojí, vyšel z vagonu na peron. Agent CIC Charles Clark, který ho sledoval, si v té chvilce prohlédl jeho kabát. Objevil v něm zápisník s mnoha tajnými údaji o atomových výzkumech. Kde je získal? Vždyť k nim už nemá přístup! Teprve po válce se ukázalo, že Hiskeymu je dal jiný agent, dosud neznámý, jemuž sloužil jako spojka.

I Aljaška je tedy příliš blízko! Hiskeyho převeleli na Havajské ostrovy.

Po schůzce s Michajlovem-Melkiševem Adams pochopil, že ho sleduje FBI. Přesto se s agenty „Kampem“, „Carlem“ a „Aesculapem“ tajně dál setkával. Byl si jist, že vždy před schůzkou s nimi sledovačku setřásl. A tajná policie tyhle tři vyzvědače zřejmě nikdy neidentifikovala.

Nakonec uchystala GRU Adamsův odchod. Detektivům FBI definitivně unikl tím, že vystřídal pět bytů v několika městech a potom opustil Ameriku. Do Moskvy se přes několik zemí vrátil koncem roku 1946.

„Raymond“ úspěšným kurýrem

Churchill a Roosevelt se na schůzce v Quebecku v srpnu 1941 domluvili, že všechny práce na vývoji bomby přesunou do USA. Beurtonová-„Sonya“ to oznámila centrále GRU jako sdělení od Fuchse-„Otty“ 4. září. „Vojensko-politické vedení SSSR patrně poprvé získalo informaci o tom, že USA a Británie utajily před Moskvou sjednocování svého úsilí na vytvoření zásadně nové a velmi mohutné zbraně – atomové bomby,“ upozornil Vladimir Lota v knize GRU i atomnaja bomba.

Britští vědci začali odplouvat za oceán. Mezi nimi i Klaus Fuchs. Dosud předal dvěma kurýrům 570 stran materiálů. Při poslední schůzce mu Beurtonová dala z příkazu centrály padesát liber jako odměnu. Směšný honorář!

Z lodi tento fyzik vystoupil v newyorském přístavu v listopadu 1943. Netušil, že mu přidělili nové krycí jméno „Rest“ (Odpočinek).

S novou spojkou se sešel v New Yorku jednu lednovou sobotu roku 1944 ve čtvrti East Side. Setkání mělo všechny charakteristiky známé ze špionážních románů. Fuchs držel v levé ruce žlutý tenisový míček. Toho druhého okamžitě poznal, protože v ruce s rukavicí nesl knihu v zelené vazbě, zatímco druhou rukavici držel ve druhé ruce. Přistoupil k Britovi a řekl heslo: „Prosím vás, kudy mám jít k Ústřednímu nádraží?“ A pak se neznámý představil jako „Raymond“.

Taxík je odvezl do restaurace na Third Avenue. Tam předal agent „Rest“ „Raymondovi“ obálku se slovy: „Vždycky vám budu dávat písemné informace. Jestliže přijdete s nějakými otázkami, odpovím vám na ně. Ale nesmíte si nic psát, musíte si mé odpovědi zapamatovat a teprve doma si je zapsat.“

Podruhé se oba muži sešli v červnu 1944. „Příště přinesu plány na výrobu uranové bomby,“ sliboval Fuchs. Třetí setkání se uskutečnilo za dva týdny. Uprostřed července následovala další schůzka. Tehdy Fuchs předal „Raymondovi“ kopii plánů chystané atomové továrny v Oak Ridge poblíž Knoxvillu v Tennessee i jejího zařízení včetně elektronického počítače pro složité výpočty nukleární fyziky.

„Raymond“ se jmenoval Harry Gold, jeho rodiče pocházeli z ukrajinského Kyjeva. Odtamtud se vystěhovali, zřejmě se obávali pogromů na Židy. Když žili ve švýcarském Bernu, narodil se jim 12. prosince 1910 syn Heinrich. V červnu 1914 se všichni přeplavili do New Yorku. Nakonec se usadili ve Filadelfii. Otec pracoval jako truhlář v různých továrnách, matka se starala o domácnost.

Harry byl samotář. Trochu se zajímal o přírodní vědy. V létě 1928 ukončil střední školu. Nemohl však sehnat stálé zaměstnání. Teprve o Vánocích nastoupil jako pomocný chemik u cukrovarnické firmy Pennsylvania Sugar Co. Tam si ho všiml šéf dr. Gustav Rich: Ten chlapec má nadání! A doporučil rodičům, aby ho dali studovat. Po dvou letech zaměstnání si Harry naspořil závratnou sumu 2500 dolarů a přihlásil se k dennímu studiu na místní univerzitě. Hospodářská krize, která vypukla na podzim 1929, jeho plány zničila.

Po čtyřech letech si našel místo v továrně na mýdla Hollister Co. v New Jersey. Skamarádil se tam s mužem, který si říkal Tom Black, ale podle zjištění FBI se jmenoval Troy Nilles. Tom byl zanícený komunista a začal brát Harryho Golda s sebou na schůze místní buňky. Později ho přivedl i do prokomunistické Federace architektů, inženýrů, chemiků a techniků.

Když koncem roku 1933 filadelfská cukrovarnická firma opět přijímala a Harry se mohl vrátit domů, byl přesvědčeným komunistou. Objednal si komunistický list Daily Worker a horlivě chodil na všechny schůze. Kromě toho večerně studoval. V roce 1935 získal titul inženýra organické chemie.

V dubnu 1935 Gold zjistil, že jeho šéf a ochránce dr. Rich vyvíjí jednu výrobní metodu, která by mohla Rusy zajímat. Od Toma dostal adresu Paula Smithe, zaměstnance sovětského obchodního podniku Amtorg.

Za Smithem do New Yorku se vypravil v listopadu. Nový známý mu dal první špionážní instrukce: „Jestliže chcete pracovat pro Sovětský svaz a pro blaho pracujících na celém světě, nesmíte se prozradit! Musíte přerušit styky s Tomem a s ostatními komunisty, musíte přestat kupovat komunistickou a jinou revoluční literaturu. Musíte se projevovat jako americký vlastenec a musíte se dál vzdělávat!“

Gold se podle toho zařídil. Slíbenou Richovu studii sice nezískal, ale Sovětům předal jiné cenné materiály o výrobních technologiích a o svém podniku. Kromě „Raymonda“ měl někdy i krycí jména „Dave“ či „Frank Kessler“.

Když propukla válka, Harryho do armády neodvedli, trpěl vysokým krevním tlakem. Jako občasného tajného kurýra ho začali používat zpravodajci sídlící na sovětském generálním konzulátu v New Yorku.

S Fuchsem-„Restem“ si domluvil na podzim 1944 schůzku i náhradní termíny a místa. Avšak agent nepřišel ani na jednu. „Raymond“ dostal strach. Přispěchal na sovětský konzulát za „Johnnym“, jak znal Anatolije Jackova. Sovětský diplomat mu dal adresu agentova bytu, ale zbytečně – odtamtud se už odstěhoval. Potom „Raymond“ telefonoval jeho sestře. Odpověď paní Kristel Heinemanové ho uspokojila: „Bratr musel náhle odjet někam na Jihozápad. Pokud mu to vyjde, přijede k nám na Vánoce.“

Po Novém roce 1945 se fyzik ozval. V Cambridgi ve státu Massachusetts předal „Raymondovi“ poznámky týkající se plutoniové bomby – včetně nákresu, metody konstrukce a sdělení, že plutonium vyrábí továrna u Hanfordu ve státu Washington. Rovněž přiložil kresbu roznětky plutoniové bomby, která by mohla Rusy zajímat. A dodal: „Příště se sejdeme v Santa Fe, protože já se nemůžu z laboratoře vzdalovat!“ Toto město ve státu Nové Mexiko bylo branou do tajných atomových laboratoří v Los Alamos, jak navrhl Oppenheimer.

Na schůzku s fyzikem do Santa Fe jel „Raymond“ z New Yorku vlakem do Albuquerque a odtud autobusem. Setkali se 2. června 1945, první sobotu v měsíci, na mostě Castillo Bridge ve čtyři hodiny odpoledne.

„Příští měsíc má být první bomba vyzkoušena,“ řekl vyzvědač spojce. „Ale nemyslím si, že se ji podaří dokončit tak brzy, aby ji mohli použít proti Japonsku.“ Před rozloučením dal Fuchs „Raymondovi“ opět písemnou zprávu. To bylo přesně podle špionážních pravidel – aby kurýr neměl kompromitující materiál u sebe dřív. Příště se sejdou za tři a půl měsíce u kostela v Santa Fe.

Také 19. září se v Santa Fe setkali bez obtíží. Agent měl pro „Raymonda“ písemné podrobnosti o třech svržených bombách – popis, velikost, obsah a konstrukci. Vylíčil i zkušební explozi 16. července v Alamogordu. Nakonec připustil, že značně podcenil průmyslový potenciál USA, když si myslel, že nebudou schopny bombu vyrobit tak rychle, aby se mohla nasadit ještě proti Japonsku.

Další den vyhledal Gold v Albuquerque byt Greenglassových.

Poznávací znamení – půlka želé

Poddůstojník David Greenglass, který také pracoval v Los Alamos, byl ženatý a bezdětný. Kurýr se v září 1945 prokázal polovinou balíčku malinového želé Jell-O. Bylo to poznávací znamení, na němž se v zimě domluvili se švagrem Juliem Rosenbergem, agentem NKVD „Antennou“. David sepsal zprávu o všem, co zatím zjistil, a doplnil ji několika obrázky, z nichž nejdůležitější byla roznětka bomby. Gold mu dal 500 dolarů odměny.

David se narodil 3. března 1922 jako nejmladší ze čtyř dětí strojníka Barneta Greenglasse, pocházejícího z Ruska, a matky Tessie původem z Rakouska. Žili ve čtvrti chudých přistěhovalců Lower East Side v New Yorku. Rodiče nepatřili k ortodoxním Židům, a proto své děti k židovskému náboženství nijak nevedli.

Ethel Rosenbergová

Ethel Rosenbergová

Už ve čtrnácti letech se David přihlásil do Ligy mladých komunistů. Také o dva roky mladší Ruth, jeho nejbližší kamarádka od dětství, žila pro komunistické ideály. Když mu bylo patnáct, začal za jeho sestrou Ethel chodit vysokoškolák Julius Rosenberg, který byl komunistou. Nosil jim politické brožurky a vědecké časopisy. Mladí se ve svém přesvědčení dál utvrzovali.

Davidův život prostoupila politika natolik, že studií na brooklynské technice musel zanechat, protože propadal z mnoha předmětů. Z obchodu a potom z firmy International Telephone & Telegraph ho brzy vyhodili kvůli jeho odborářské aktivitě. Nakonec dostal místo v Peerlessových laboratořích, kde vyvíjel legální činnost jeho odborový svaz ovlivňovaný komunisty.

Koncem listopadu 1942 se oženil s Ruth Printzovou, která pracovala jako sekretářka v jedné malé pojišťovně a byla členkou stejných odborů jako on. I její rodiče se přistěhovali z Evropy – otec z Maďarska, matka z Ruska.

Čtyři měsíce po svatbě David oblékl vojenskou uniformu. Po základním výcviku ho zařadili k nezáživné službě u armádní pošty. V srpnu 1944 upozornil manželku: „Mám přejít k nějakému tajnému úkolu. Všechnu korespondenci budou číst cenzoři!“

Nejdřív absolvoval v Oak Ridge kurz, během něhož se dověděl, že bude pracovat na atomovém projektu. A mnohokrát slyšel upozornění: „Všichni musíte zachovávat nejpřísnější mlčenlivost!“ V srpnu nastoupil jako strojník v laboratořích v Los Alamos. Byl přidělen do dílny, která sloužila dr. Georgi Kistiakowskému, specialistovi na termodynamiku z Harvardovy univerzity v Cambridgi. Tam zůstal jako seržant technické služby do konce února 1946, kdy odešel do civilu.

Než za ním jela v listopadu 1944 jeho žena Ruth, aby oslavili dvouleté výročí svatby, požádal ji švagr Rosenberg o drobnou službičku: „Ať David zjistí fyzikální údaje o projektu atomové bomby, jména vědců, přibližný počet zaměstnanců, bezpečnostní opatření, vzdálenost laboratoří od Santa Fe a Albuquerque. A nic si nepiš a nekresli, všechno si musíš zapamatovat! Tady máš pro něho sto padesát dolarů. Rusové jsou našimi spojenci, a přesto jim naši nedávají žádné zprávy o té zbrani.“

Jakovlev považoval zprávu Rosenberga o obou příbuzných za úspěšnou verbovku. Mohl tedy oznámit 14. listopadu do Moskvy krycí jména nových agentů: Ruth je „Wasp“ (Vosa) a David „Bamblebee“ (Čmelák).

David se nerozpakoval prozradit manželce všechno, co o Los Alamos věděl: vzdálenosti od obydlených míst, položení laboratoří, jména význačných vědců i některá jejich krycí jména, bezpečnostní opatření. „Myslím, že přijedu domů na Vánoce a pak Juliovi povím víc,“ uzavřel.

Dovolenou v New Yorku mohl trávit až začátkem ledna 1945. Švagrovi vyprávěl, že pracuje jako zámečník na různých vysoce výbušných roznětkách. Některé z nich nakreslil. Také sepsal na papír další vědce, které tam viděl. Jednou večer uspořádal Julius schůzku Davida s neznámým mužem – byl to sovětský vicekonzul Jakovlev-„Alexej“, který měl na starosti špionáž v atomovém výzkum. Povídali si samozřejmě o Los Alamos.

Později navrhl Rosenberg švagrové Ruth: „Přestěhuj se do Albuquerque. Budeš blíž k Davidovi. Abys měla z čeho žít, dám ti dost peněz od přátel. A kdyby si přijel někdo cizí pro zprávy, poznáte se jednoduše,“ dodal Julius a rozřízl balíček malinového želé Jell-O. Ruth dostala půlku, druhou si nechal Julius. „Když je přiložíš k sobě, musí do sebe zapadnout. To je poznávací znamení.“ S ním potom přišel Gold-„Raymond“.

Kurýr se vrátil do New Yorku a všechny obálky odevzdal Jakovlevovi. Když s ním mluvil po několika týdnech, sovětský vicekonzul si pochvaloval zásilku od mladého vojáka: „Je mimořádně výborná a hodnotná.“

Během krátké dovolené v září 1945 v New Yorku vyinkasoval seržant, jemuž Sověti změnili krycí jméno na „Calibre“ (Kvalita), od Julia dvě stě dolarů. Švagrovi řekl: „Tu kresbu bomby, co jsem ti dal v lednu, tu svrhli naši na Hirošimu. Teď mám pro tebe popis té druhé, co zničila Nagasaki.“

Julius Rosenberg se narodil 12. května 1918 v New Yorku v ortodoxní židovské rodině, která přišla z Ruska. Otec Harry Rosenberg chlapce přísně nábožensky a vlastenecky vychovával. Doma vládl pevnou rukou svým čtyřem dětem a ženě Sophii. Jako telefonista v jednom obchodě se ženskými oděvy dostával vzhledem k poměrům v East Endu vysoký plat. Dbal na to, aby členové jeho rodiny chodili pěkně upraveni a uměli se chovat. Při obědě u nich všichni mluvili jidiš, ale po jídle dávala hlava rodiny dětem a manželce poněkud těžkopádnou angličtinou lekce z americké historie.

Otec předurčil Julia ke dráze židovského rabína. Chlapec začal navštěvovat náboženské školy, ale krátce po svých šestnáctých narozeninách se vzbouřil a odešel na střední technickou školu. Brzy se zapálil pro komunistické myšlenky a bez ohledu na všechnu otcovu výchovu se pokoušel k nim lákat i ostatní. Měl se stát ortodoxním židem – stal se ortodoxním stalinistou.

Nedaleko Rosenbergů žili Greenglassovi. Na jedné komunistické schůzi potkal Julius jejich dceru – malou, boubelatou a černovlasou Ethel. Nevadilo mu, že je o tři roky starší – narodila se 28. září 1915. Brzy se o ni začal ucházet. Ethel měla ráda divadlo, hudbu, moderní tanec, byla hvězdou kroužku divadelních ochotníků. Po absolvování střední školy si našla místo jako sekretářka.

Oba mladé lidi spojovala činnost v komunistické straně, v odborech a v Lize mladých komunistů. Julius současně studoval techniku. V únoru 1939 získal titul inženýra elektrotechniky a čtyři měsíce nato si Ethel vzal.

I talentovaný elektroinženýr, za něhož se považoval, dlouho hledal zaměstnání. Vystřídal několik menších míst. Až v září 1940 nastoupil jako civilista v úřadu Armádního spojovacího sboru v Brooklynu. Po dvou letech najednou rázně ukončil všechny své komunistické aktivity a odhlásil odběr stranického listu Daily Worker – nepochybné znamení, že se ponořil do ilegální práce.

Alexandr Feklisov

Alexandr Feklisov

Podle svědectví plukovníka KGB Alexandra Feklisova, který tehdy pracoval na newyorské rezidentuře, si tohoto inženýra všimli v roce 1942. Rezident Zarubin souhlasil s jeho zverbováním. Na první schůzku s ním šel Semjon Semjonov-„Twain“, první sovětský absolvent proslulé Massachusettské vysoké školy technické. Rosenberg, který dostal krycí jméno „Antenna“, na žádost o spolupráci okamžitě přistoupil. Od té doby předával zprávy o všem, co se dělo u armádních spojařů.

Když však koncem následujícího roku chytila FBI Semjonova s jiným agentem, musel opustit USA. Funkci řídicího důstojníka „Antenny“ převzal devětadvacetiletý Feklisov-„Calistratus“. Rosenberga neznal, a proto se za ním vydal jednou v neděli do jeho bytu – jinou možnost neměl. „Twain“ totiž žádnou krizovou komunikaci nedomluvil. Bylo to riziko, ale nic jiného mu nezbývalo.

Třebaže se Rosenberg tvářil v zaměstnání neutrálně, na konci roku 1944, když vojenská kontrašpionáž došla při vyhledávání levicových živlů ke spojovacímu vojsku v Brooklynu, narazila i na něho. V únoru 1945 ho propustili: „Jste komunista!“ Našel si nové zaměstnání u firmy Emerson Radio Co., kam dosud chodil na kontroly – nabídli mu velmi slušný plat pět tisíc dolarů ročně.

„Antenna“ si postupně vytvořil špionážní síť, která měla kontakty na vědce a inženýry v Clevelandu v Ohiu, ve státu New York ve městech Syrakusy, Rochester, Buffalo a Schenectady. Sověti ho začali vést pod novým krycím jménem „Liberal“. Získal i několik spolužáků z vysoké školy: Joela Barra-„Retra“, později „Metera“ a „Scouta“, Maxe Elitchera-„Maxe“, Williama Perla-„Gnoma“, „Jakova“, Alfreda Saranta-„Hughese“, Mortona Sobella-„Releye“ a nakonec „Serba“. Michael Sidorowich-„Lens“, který Rosenbergovi obstarával kurýrní styk, od nich přinášel zprávy a dokumenty hlavně o elektrotechnice, letadlech, radarech a raketách. „On a jeho pět agentů-radioinženýrů, kteří pracovali u elektronických firem, neustále předávali do Moskvy nejnovější tajné technologie z amerického vojenského průmyslu,“ napsal na internetovém serveru Agentura Sergej Černoprudov.

Na schůzku v prosinci 1944 přinesl „Liberal“ „Calistratovi“ přísně tajnou elektrickou roznětku i s náhradními součástkami a dokumentací. Svého řídicího důstojníka tím šokoval: „Vždyť vynést takovou věc z fabriky, navíc poměrně těžkou, bylo ohromné riziko!“

Černoprudov připomíná, že většina informací o této špionáži zůstává dodnes tajná. Nicméně musela mít značný objem, protože „Liberala“ obsluhoval nejen Feklisov, ale i Jakovlev, manželé Cohenovi a nakonec nelegál William Fisher-„Mark“. A dále se vědeckou špionáží v USA zabývalo nejméně pět skupin. Kromě Rosenberga měli své vlastní sítě Morris a Leona Cohenovi a Gold, menší „Clen“ a „King“ (Král), jejichž skutečná totožnost není známa dodnes.

Po válce si Rosenberg splnil svůj dávný sen – odešel ze zaměstnání a osamostatnil se. Spolu s bratry Greenglassovými si otevřeli obchod s elektrickými potřebami a dílnou. Avšak nedařilo se jim, nebyli obchodníci.

Ovšem ve špionážní činnosti „Liberal“ pokračoval. Jeho přátelé ho dál zásobovali zprávami z leteckého a radiotechnického průmyslu.

Zvláštní kremelská pracovna

Který vědec by měl práce na atomové bombě řídit? Sovětští politici uvažovali o nějakém akademikovi s velkou prestiží, nejlépe řediteli ústavu. Avšak zasloužilí odborníci doporučili Igora Vasiljeviče Kurčatova. Devětatřicetiletý fyzik právě zkoumal pro námořnictvo ochranu lodí před magnetickými minami.

V Kremlu byli návrhem předních fyziků roztrpčeni. Jakou může mít takový člověk autoritu? Nakonec vědci politiky přesvědčili, že je to nejvhodnější člověk. Stalinovi možná vyhovoval líp mladý energický Rus než starý akademik neárijec. Bylo to přece v době, kdy odvodní komise Rudé armády nutily záložní důstojníky židovského původu, aby si ve vojenských dokladech měnili původní křestní a otcovská jména na ruská.

Když Kurčatov přijel na podzim 1942 na jednání do Kremlu, Leonid Kvasnikov z NKVD mu ukázal jednu místnost: „Na rozkaz soudruha Beriji jsme vám přidělili tuto zvláštní pracovnu. Tady budete, Igore Vasiljeviči, číst zprávy, které dostáváme ze zahraničí, tady spolu budeme jednat.“ A podal mu svazek prvních telegramů.

Sovětští špioni v USA měli o postupu prací poměrně dobré informace. V jedné depeši z New Yorku „Maxim“ sděloval: „Podle dosavadních zpráv rozhodl Bílý dům o přidělení velkých prostředků na uskutečnění vysoce tajných vědecko-výzkumných prací směřujících k vytvoření atomové bomby. Obdobné práce probíhají ve Velké Británii a v Německu.“

Kurčatov požadoval, aby vyzvědači získávali následující informace:

  • o vědeckých směrech a praktických cestách vytvoření atomové bomby, její konstrukci, složkách jaderného paliva a výbušném mechanismu
  • o pracích na štěpení izotopů uranu různými způsoby a jaké z toho vyplývají přednosti
  • o transuranových prvcích, neutronové fyzice a fyzice štěpení jádra
  • o možných změnách v politice USA, Anglie a Německa způsobených zkonstruováním atomové bomby
  • jaké vládní instituce dostaly za úkol koordinaci prací na vytvoření bomby, kde tyto výzkumy probíhají a kdo je vede

Takovou přehlednou informaci mohl dát Sovětům jedině agent umístěný ve vysoké vládní funkci, případně doplněnou zprávou špiona sedícího ve vědecké instituci.

Rovněž další telegram „Maxima“ ze zimy 1942–1943, který byl velmi obsáhlý, zněl zasvěceně:

„Po napadení Pearl Harboru Japonci se vztah vládních a vědeckých kruhů USA k praktické možnosti vytvořit atomovou bombu změnil. Předtím, než Japonci uvrhli Ameriku do války, washingtonské vládní orgány a konzervativní představitelé Pentagonu opomíjeli, nebo přímo ignorovali možnost štěpení uranu.

Po vstupu USA do války výzkum atomové energie pro vojenské cíle vyžadoval, aby vláda a Pentagon jednaly rozhodně. Všechny výzkumné laboratoře zabývající se štěpením uranu v New Yorku, Berkeley, Princetonu a Chicagu začaly pracovat podle jednotného plánu projektu Manhattan. Vláda předala organizaci prací armádě. Náčelníkem projektu se stal generál Groves. Podle údajů, které se zatím nepodařilo potvrdit, vede největší americkou superlaboratoř, v níž má být bomba postavena, Jacob Robert Oppenheimer.

Otázka místa, kde se bude bomba stavět, se řešila dlouho. Oppenheimer navrhl generálu Grovesovi náhorní plošinu Los Alamos ve státu Nové Mexiko. Je to pustá oblast vzdálená od atlantského pobřeží, kde někdy bývají německé ponorky, které mají výzvědné úkoly, stejně jako od obydlených oblastí, jejichž obyvatelé by mohli být zasaženi v případě havárie během zkoušek. Návrh vědce byl přijat a od té doby se superlaboratoř nazývá losalamoská. V její blízkosti se zatím ubytovali v barácích vědci a inženýrsko-techničtí pracovníci. Ti, pro které se zatím nepodařilo postavit obydlí, denně dojíždějí do laboratoře autobusem ze starodávného městečka Santa Fe.

Cizí osoby potřebují ke vstupu do této oblasti zvláštní souhlas náčelníka OSS Williama Donovana. Všichni lidé, kteří žijí v Los Alamos, jak pracovníci, tak členové jejich rodin, smějí vyjíždět mimo uzavřenou oblast jednou měsíčně, poslední neděli. Všichni pracovníci „superlaboratoře“ jsou prakticky odříznuti od světa. Jak přicházející, tak odcházející korespondence se cenzuruje. Odesílat dopisy za hranicemi Los Alamos je přísně zakázáno. Všichni obyvatelé městečka mají za povinnost hlásit vojenskému vedení a bezpečnostní službě projektu Manhattan své nové známé a všechny nové kontakty, které měli během dovolené, stejně jako ty osoby, jež nepatří do jejich okruhu a zavedly rozhovor na utajené věci, rovněž tak ty, kteří projevili o projekt zvýšený zájem. Každé oddělení musí pracovat samostatně. Městečko je dobře chráněno agenty FBI. Nespolehliví lidé jsou sledováni. Nemohou opouštět své pokoje po desáté hodině večer, a když jdou do obchodu anebo za svým kolegou, jsou na každém kroku sledováni. V jejich služebních místnostech jsou zamaskované mikrofony. Všechny telefonní rozhovory se neustále odposlouchávají. Vědci neamerického původu zasvěcení do největších státních tajemství, kteří mohou podle názoru FBI být zlákáni k tomu, aby je prozradili sovětským kolegům nebo rozvědkám jiných zemí, jsou pod speciální inkviziční kontrolou.

Bez ohledu na takový ukrutný systém utajování hledáme způsoby, jak by se naše spolehlivé zdroje mohly dostat do Los Alamos.“

Vyzvědač se mýlil jenom v drobnostech. Předně Los Alamos a další atomová střediska nehlídala výzvědná služba OSS, nýbrž vojenská kontrašpionáž G-2 a civilní FBI. Zaměstnanci mohli korespondovat s vnějším světem, ale věděli, že jejich dopisy budou číst agenti FBI. Rovněž výjezdy z Los Alamos nebyly tak stroze omezené.

Současně přišla do Moskvy depeše z Londýna: „Získali jsme kopii přísně tajného dokumentu. Ve dvou jeho částech se hovoří o reálnosti výroby superbomby z uranu 235 a o výrobě plutonia na reaktoru vytvořeném na bázi oxidu uranu a těžké vody. Zpráva pro Churchillovu vládu mluví také o odhadu velikosti příčného průřezu uranového jádra, o náčrtech a ceně zkušební továrny na dělení vzácných izotopů procesem difuze, který vypracoval profesor Simon.“

Francis Simon byl původem Němec, držitel železného kříže z první světové války, který po příchodu Hitlera k moci uprchl do Anglie. První pokusy s difuzním oddělováním izotopů začal v oxfordské laboratoři koncem roku 1940 a při návštěvě amerických kolegů na jaře 1941 dospěli všichni k předběžnému názoru, že Simonova metoda je ze všech nejnadějnější. Nicméně další výzkumy na britských ostrovech i v USA to musí ještě potvrdit.

V roce 1943 vznikla na okraji Moskvy Laboratoř číslo 2, vedená Kurčatovem. Po osvobození Charkova tam založil Kirril D. Sinělnikov Laboratoř číslo 1. Kromě toho vytvořil Berija zvláštní laboratoř NKVD, do které nechal dovézt z jiných tajných výzkumných ústavů, jimž se říkalo „šarašky“, uvězněné fyziky a chemiky mající vztah k atomu – pro případ, že by Kurčatovův výzkum selhal.

Zrod vyzvědače „Persea“

Koncem roku 1942 oznámila newyorská rezidentura, že má možnost získat dalšího atomového agenta. „Na náš pramen »Louis« se obrátil jeho známý z bojů ve Španělsku fyzik »Arthur Fielding«,“ napsal plukovník KGB Čikov později v článku. „Vzhledem k tomu, že »Louis« pracuje v Amtorgu, zajímal se o to, jaký k němu mají Rusové vztah a se kterým z nich by se mohl seznámit. Přitom »Fielding« neskrýval, že pro ně má cennou informaci, která je spojena s jeho vysláním na práci do losalamoské laboratoře. Sám se však nechce spojit s pracovníky sovětského generálního konzulátu, toho se bojí. Do New Yorku přijel navštívit své nemocné rodiče. Bude tady dva týdny. Z nedávného rozhovoru s »Louisem« vyplynul pocit, že »Fielding« nám chce skutečně pomoci. Předpokládáme, že o jeho zverbování by se postaral »Louis«. Podobné úkoly už »Louis« dělal, a vždycky s úspěchem. Prosím o rychlé projednání.“

Ovšem celý příběh „Fieldinga“, později přejmenovaného na „Persea“, byl dezinformací. Čikov k tomu použil Morrise Cohena-„Louise“, komunistu, který od roku 1938 sloužil jako ideový agent sovětské výzvědné služby.

Cohen se narodil 2. července 1910, oba jeho rodiče pocházeli z carského Ruska – matka od Vilniusu, otec od Kyjeva. Také oni odtamtud utekli z obavy před pogromy na Židy. V USA bydleli v newyorském Harlemu. Ve dvaadvaceti letech vstoupil Morris do Ligy mladých komunistů na Illinoiské univerzitě v Chicagu. Z Ligy ho však brzy vyloučili, protože rozšiřoval politické letáky, s nimiž vedení jeho buňky nesouhlasilo. Avšak když přešel studovat do New Yorku, vzali ho zpátky. Patřil totiž mezi vysokoškolské fotbalové hvězdy.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku se Cohen přihlásil pod jménem Oltman do Mezinárodní brigády Abrahama Lincolna a v roce 1937 odjel na španělskou frontu. Byl zraněn a po vyléčení absolvoval zpravodajskou školu, kterou vedl asistent Vladimira Orlova Alexandr Bělin-„Kadi“. Bělin ho pak zverboval ke „službě mezinárodnímu proletariátu“ pod krycím jménem „Louis“.

Ještě před cestou do Španělska se Cohen seznámil na jedné protifašistické schůzi v New Yorku s Leontinou Petkeovou. Její rodiče pocházeli z Polska, narodila se však 11. ledna 1913 v Adamsu ve státu Massachusetts. Jako sovětská agentka dostala krycí jméno „Leslie“.

Po návratu ze Španělska v roce 1938 začal Cohen pracovat v sovětském obchodním zastupitelstvu Amtorg v New Yorku. V roce 1939 byl dokonce jedním ze šéfů sovětského pavilonu na světové výstavě. Později odtamtud odešel, stal se učitelem v Norwichi, stát Connecticut. Tam se také v červnu 1941 Morris a Leontina vzali. Válku strávil Cohen ve vojenské kuchyni na Aljašce – nejspíš ho tam odsunuli jako politicky nespolehlivého.

Po demobilizaci v roce 1946 se Cohenovi přestěhovali do New Yorku. Manžel začal učit. Jako vždycky žili skromně, přitom intenzivně pracovali pro sovětskou rozvědku. Řídil je Semjon Semjonov-„Twain“. „Louis“ umožnil agentu „Mortonovi“ proniknout do jedné zbrojní továrny ve státu Maryland. Za spolupracovníka zverboval muže pod krycím jménem „Ray“, který mu přinesl tajné materiály o vývoji radaru a sonaru včetně výkresů. Jejich skutečná jména nejsou známa. Oba manželé získali nejen dokumentaci, ale i hlavní součásti nového amerického kulometu, které přes konzulát odeslali do Moskvy.

Ve skutečnosti získal „Fieldinga“-„Persea“ opět Rosenberg. Odhalili to v knize Spies – The Rise and Fall of the KGB in America (Špioni – Vzestup a pád KGB v Americe) John Early Haynes a Harvey Klehr. Napsali ji podle záznamů Alexandra Vasiljeva.

Neobyčejný příběh Alexandra Vasiljeva

Vasiljevův příběh je mimořádně nezvyklý. Vystudoval novinářskou fakultu v Moskvě, přičemž absolvoval i dvouletý špionážní výcvik v KGB. Po rozpadu SSSR se vrátil k novinařině. Vedoucí tiskového oddělení SVR, nástupce rozvědky KGB, generál Jurij Kobaladze mu nabídl, aby zpracoval některé úseky činnosti této výzvědné služby, které mělo dostat podle dohody americké nakladatelství Random.

Mladému novináři umožnil Kobaladze neomezený přístup do archivu. Ovšem informace, které chtěl zveřejnit, musel nechávat projít složitým procesem odtajňování. Na základě toho vznikla kniha o sovětské špionáži v USA The Haunted Wood (Strašidelný les), jejíž anglickou verzi napsal Allen Weinstein.

Nicméně Vasiljev si uvědomoval, že mnohokrát narazil i na takové údaje, o kterých pochyboval, že by je odtajnili. Proto je tajně kopíroval a přepisoval. Když měl po dvou letech pátrání v archivu všechny nejdůležitější informace pohromadě, odjel s rodinou do Londýna – obával se, že situace v Rusku spěje k nepříjemné změně. Notebook se 1115 stránkami údajů poslal ven „bezpečnou cestou“ – zřejmě pomocí spřáteleného západního diplomata. V Británii navázal kontakt se dvěma americkými historiky a s nimi připravili nejotevřenější knihu o činnosti KGB-NKVD v USA.

Pod krycím označením „Perseus“ se skrýval inženýr Russel McNutt od firmy Kellog v New Yorku, která zajišťovala stavbu továrny v Oak Ridge. Jeho otec Ernest byl levicový novinář z Kansasu, který se přátelil s předsedou komunistické strany Earlem Browderem. Tímto odhalením Vasiljev očistil známého teoretického fyzika Philipa Morrisona, jehož i nejbližší přátele podezřívali ze špionáže pro Sověty.

McNutt neměl žádnou spojku na sovětskou rezidenturu, scházel se přímo s konzulem Jakovlevem-Jackovem – neměl tedy žádného amerického spolupracovníka, který by ho mohl prozradit. Poprvé se viděli 11. března 1945 a potom prakticky každé dva týdny. McNutt měl možnost se do Oak Ridge přestěhovat, což by Moskva uvítala, ale odmítl. Jeho manželka byla těžce nemocná a její stav se nelepšil. Kromě toho přemluvil k vyzvědačství manželskou dvojici fyziků z atomové továrny v Hanfordu, jejich identitu neznáme.

Po válce Rosenberg McNuttovi finančně pomáhal k založení jeho firmy, nepochybně ze sovětské pokladny. Nicméně plán ztroskotal a McNutt odjel v roce 1947 do Caracasu, kde získal zaměstnání u firmy Gulf Oil.

Po zatčení Rosenberga si FBI McNutta rovněž všimla, ale kromě sympatií ke komunismu u něho nic podezřelého neobjevila. Inženýr pokračoval ve své kariéře, stal se hlavním inženýrem a potom i viceprezidentem jedné firmy. Zemřel v únoru 2008 v Severní Karolíně.

Americká kontrašpionáž tohoto vyzvědače odhalila. To mi potvrdil v roce 1996 Herbert Rommerstein, pracovník americké Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency) a potom tajemník výboru pro zpravodajské služby Sněmovny reprezentantů: „Jsem přesvědčen, že víme, o koho se jedná, ale nemáme vůči němu jasné důkazy. Nebylo by proto správné, abychom jeho jméno prozradili.“

Boris Podolsky, který emigroval z Ruska v roce 1911 jako patnáctiletý, nabídl své služby Moskvě v roce 1942. Podle depeše se s ním setkal jeden důstojník přímo na newyorském konzulátu 14. června 1943. Dali mu krycí jméno „Quantum“. Druhý den odvysílala rezidentura postup separace izotopů uranu plynovou difuzí. Za tuto informaci dostal 300 dolarů. Byla to však jedna z možných cest. Do projektu Manhattan ho nepřizvali, proto nemohl žádné další informace dodávat. Sověti ho přemlouvali, aby se vrátil do Ruska, ale neuspěli.

Začátkem roku 1944 se přihlásil se zprávami o stavbách v rámci projektu Manhattan komunistický inženýr, který dostal krycí jméno „Vogel“ (Pták), později „Pers“ (Peršan). Američané zjistili, že další informace podával „Huron“, později zvaný „Ernest“. A v Británii referoval anebo referovala Sovětům o pracích na „Tube Alloys“ „Tina“. Tyhle lidi se nepodařilo Američanům a Britům nikdy identifikovat.

Zkrácená kapitola z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASU STUDENÉ VÁLKY (1945 – 1965), která právě vychází. Křest se koná ve středu 22. října v 17.00 v literární kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze.

Konec první části

Autor:


Témata: Atomová bomba




Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.