Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dobří vojáci také přežili. Válečná anabáze letce Stanislava Rejthara

aktualizováno 
Stanislav Rejthar si ve Velké Británii u 313. čs. stíhací perutě při nouzovém přistání poranil páteř. I přes doporučení přejít k pozemní službě zůstal u letectva. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl propuštěn ze služby a pronásledován.

Návštěva Jana Masaryka u 313. československé stíhací perutě RAF. Uprostřed Stanislav Rejthar, vpravo Bohuslav Kimlička. | foto: Archiv Olgy Bezděkové-Rejtharové, CC BY-SA 4.0

Do rolnické rodiny manželů Jana a Františky Rejtharových v moravských Kuroslepech se 28. října 1911 narodil syn Stanislav. Ač chudý, anebo právě proto, měl dětství bohaté na zážitky. Kromě toho, že chodil do školy, kopal jako každý kluk do meruny a padal do rybníka.

Základní vojenskou službu absolvoval u artilerie. V roce 1935 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Když příštího roku vypukla pod tlakem zostřující se mezinárodní situace akce „1000 nových pilotů republice“, neváhal ani minutu vyměnit pozemní terén za vzdušný živel. A nebyl sám, jen z hranické akademie se jich přihlásilo sto osmdesát, jenže to by nám zase chyběli specialisté u pozemních sil. Stanislav Rejthar se naštěstí dostal mezi třicítku vybraných.

Po absolvování leteckého výcviku nastoupil v roce 1937 službu u Leteckého pluku 5 v Brně. Před válkou byly hlavní výzbrojí pluku dvoumotorové bombardéry Aero MB.200 (licence francouzské firmy Bloch). Přestože je naše letectvo právě zařazovalo do výzbroje, byly v té době už notně zastaralé. Dvě letky pak měly ještě něco mnohem horšího, nepovedené jednomotorové bombardéry domácího původu Aero Ab.101. Právě na nich měl Stanislav Rejthar sloužit.

Aero Ab.101

Aero Ab.101

Z dnešního pohledu byl až překvalifikován. Ve svých pamětech se zmiňuje, že létal nejen jako pilot, ale i jako navigátor a telegrafista. Ale to už se blížilo pochmurné září roku osmatřicátého ve znamení Mnichovské dohody. Nejen bombardéry leteckého pluku 5 zůstaly na zemi. Běh událostí pak zpečetil 15. březen 1939, kdy Němci obsadili již notně okleštěné země české a moravské.

V zahraničním odboji

S jedním kamarádem ze své letky se za pomoci obětavých železničářů dostal ilegálně do Polska. Stalo se tak 23. června. Letci jeli ukryti v nákladním vlaku.

V Polsku to neměli naši uprchlíci a zároveň zájemci o boj proti Říši jednoduché. Poláci, kterým rozhodně nechybělo sebevědomí, z našich letců příliš nadšení nebyli. To se postupem času sice měnilo k lepšímu, ale než došlo k samotnému útoku na Polsko, tak se Stanislav Rejthar dostal s transportem na švédské lodi Castelholm do Francie. Nakonec to možná bylo i lepší, protože naši, kteří v Polsku zůstali do 1. září, si až na výjimky v polském letectvu stejně nezalétali a pak museli na západ prchat přes Rumunsko, v horším případě skončili na nějakou dobu v sovětském zajetí.

Ve Francii to bylo o poznání lepší. Nejprve sice musel vstoupit stejně jako mnoho našich letců do cizinecké legie k pěchotnímu výcviku s hrozbou služby v koloniích, ale to se brzy, počátkem září, kdy vyhlásila Francie na základě smlouvy s Polskem Německu válku, změnilo. Následoval výcvik na francouzských vícemístných letounech, nejprve na starých jednomotorových dvoumístných dvouplošnících Potez 25. Byl povýšen na poručíka. I když se 10. května 1940 změnila podivná válka na regulérní, neměl příliš „štěstí“ si v této kampani zabojovat. Francouzská epizodka však přinesla Stanislavu Rejtharovi něco mnohem příjemnějšího, seznámil se zde se svojí budoucí chotí Vlastou Horníčkovou.

Po pádu Francie následovala obligátní cesta do Velké Británie. Rejthara společně se směsicí asi dvou stovek našich a polských letců tam dopravila holandská nákladní loď Ary Scheffer. Cesta navzdory německým ponorkám a letadlům proběhla relativně bezpečně, nepočítáme-li tedy jednoho neopatrného jedince, který se zřítil dírou do podpalubí na nešťastníka, kterému zlomil klíční kost. Asi po měsíci se podařilo dostat na ostrovy i Stanislavově milé.

Stanislav Rejthar, pilot RAF

Stanislav Rejthar, pilot RAF

Ve Velké Británii působil po výcviku na bombardérech nějakou dobu sám jako instruktor, ale poté se mu podařilo splnit si svůj sen živený už úspěchy našich ve Francii, stát se stíhačem. Po zvládnutí pilotáže spitfiru byl zařazen ke 313. československé stíhací peruti RAF. Zároveň se ještě stihl oženit s Vlastou Horníčkovou.

Jednoho dne byl Rejtharův spitfire při bojovém letu nad Francii poškozen flakem. Při návratu z mise, kdy mu kvůli vyčerpání paliva vysadil motor prakticky u vlastní základny, přistál nouzově na jednom statku přímo do ohrady s býky. Přistání bylo tvrdé, letoun se za pilotní kabinou rozlomil a pilot ho nebyl schopen opustit vlastními silami. Kvůli utrpěnému zranění páteře nemohl pohnout nohama, k tomu ještě krvácel na hlavě. Díky absenci paliva naštěstí nedošlo k požáru, též býci se chovali neutrálně. Zraněného stíhače z jeho stroje vysvobodili domorodci, pak následovala cesta do nemocnice.

Zranění na první pohled nevypadalo moc vážně, hybnost do dolních končetin se vrátila. Stanislav Rejthar to bral zatím na lehkou váhu a z nemocnice se vydal ke své jednotce. Dokonce si šel cvičně zalétat, což zvládl bez problémů. Hodně mu však zatrnulo, když byl pak na zemi opět náhle paralyzován, tentokrát v oblasti horních končetin. Důkladné vyšetření v nemocnici odhalilo nalomený obratel. Zde končila veškerá legrace a začalo několikaměsíční léčení.

Po léčení a rehabilitaci mu bylo doporučeno vzdát se služby u letectva. Nějaké teoretické doporučení však nemohlo v tomto případě dopadnout na úrodnou půdu. Stanislav Rejthar, opět plný sil, se vrátil ke 313. peruti. Další kolotoč operačních letů, stíhač z Kuroslep byl ve svém živlu.

Pak se přihlásil jako dobrovolník do skupiny letců vedené Františkem Fajtlem, která se měla přesunout do Sovětského svazu, kde se plánovalo vytvoření československého stíhacího pluku. Všichni tito dobrovolníci tak činili s nadějí, že se z východní fronty dostanou dříve na území své vlasti.

La-5FN v hangáru na letišti Tri Duby.

La-5FN v hangáru na letišti Tri Duby.

Po výcviku byl 1. československý stíhací letecký pluk se svými Lavočkiny La-5FN nasazen v rámci Slovenského národního povstání, kde přistál 17. září 1944. Jednalo se o unikum, kdy větší regulerní letecká jednotka operovala z letiště v týlu nepřítele. Kapitán Rejthar zastával funkci náčelníka štábu.

Po potlačení povstání se část pilotů vrátila na sovětskou stranu fronty. Pozemní personál pluku a piloti bez letuschopných letadel se pod Rejtharovým velením odebrali do hor vést partyzánský boj. Během ústupu s hlavní skupinou povstalců a příslušníky 2. československé samostatné paradesantní brigády umrzlo jedné mrazivé noci ve sněhové bouři na 80 lidí (včetně politika Jana Švermy). Ztráty by byly ještě vyšší, kdyby Rejthar razantně nenutil mnohé odpadlíky opět vstát a pokračovat v pochodu. Tento strastiplný a tragický ústup se pak začal nazývat „pochod bílou smrtí“.

V horách vytvořil Stanislav Rejthar svoji partyzánskou skupinu, která bojovala s Němci mezi listopadem 1944 a únorem 1945, kdy se skupině podařilo probojovat k armádnímu sboru generála ludvíka Svobody. Rejthar se vrátil k naší východní letecké jednotce a byl povýšen na majora. Konec války byl na spadnutí.

Návrat do vlasti a hořká doba poúnorová

Po válce zpočátku pokračoval ve vojenské kariéře, než ho semlel únor 1948, podobně jako ostatní naše západní letce. Nějaký čas byl vězněn, ale pro absenci jakýchkoliv důkazů z protistátní činnosti (a kdo ví čeho ještě) byl naštěstí propuštěn. Zde zafungovala nevypočitatelná štěstěna, takový postup nebýval pravidlem. Propuštěn byl však i z letectva.

Fotogalerie

Následující roky byl perzekuován režimem a vyslýchán Státní bezpečností. Částečně rehabilitován byl v 60. letech v souvislosti s uvolňováním politického režimu. Zemřel v roce 1977 a pohřben byl v uniformě RAF v Praze na Olšanech.

S pozvolným nástupem nových pořádků měl však tu čest se seznámit již krátce po osvobození, když se zastavil na úřadě, kde se rozhodovalo o přidělování služebních bytů. Horlivý vedoucí úředník se na něho příkře podíval a pravil: „To jste nebyl dobrý voják, když jste se z války vrátil. Dobří vojáci padli!“

„Dobří vojáci padli...“, tak se jmenuje kniha vzpomínek Stanislava Rejthara, které zaznamenali Vladimír Beránek, Olga Bezděková-Rejtharová a Vlasta Rejtharová. Doporučujeme k přečtení.

Křišťálová Lupa 2016






Hlavní zprávy




Apple MacBook Air MMGF2CZ/AApple MacBook Air MMGF2CZ/A

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.