Stejně jako Sovětský svaz se i východní Německo, nazývané Německá demokratická republika (NDR), cítilo trvale ohroženo Západem. Podle vzoru NKVD/KGB tam vybudovali komunisté ministerstvo státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit – Stasi), jehož agenti kontrolovali občany. Součástí Stasi byla i mohutná Hlavní správa rozvědky (Hauptverwaltung Aufklärung – HVA), řízená Markusem Wolfem.
Východoněmečtí vyzvědači se zaměřili na Spolkovou republiku Německo (SRN), západní Evropu a NATO. Rozsah této činnosti je udivující, stejně jako pozice, na které někteří špioni pronikli – Günter Guillaume se stal pravou rukou západoněmeckého kancléře Willyho Brandta a Rainer Rupp se zase vyšvihl do vysoké funkce v hospodářském oddělení centrály NATO v Bruselu.
Falešní uprchlíci
Spolkový kancléř Willy Brand a vpravo od něj Günter Guillaume
Ve středu 29. května 1973 se ohlásil v Bonnu u ministra vnitra Hanse-Dietricha Genschera ředitel Spolkového úřadu pro ochranu ústavy (Bundesamt für Verfassungsschutz – BfV) Günter Nollau: „Pane ministře, máme podezření, že Günter Guillaume, tajemník kancléře Brandta, je cizím agentem, a proto ho sledujeme.“
Tuhle šokující zvěst si nemohl nechat Genscher jenom pro sebe, a když byl při nejbližší příležitosti s kancléřem o samotě, prozradil mu to. Avšak kontrašpionáž Brandta před Guillaumem nechránila, rok ho dál nechávala pracovat.
Logo Stasi, východoněmeckého Ministerstva státní bezpečnosti
Tajná policie zatkla Güntera Guillaumeho a jeho manželku Christel až ráno v půl sedmé ve středu 24. dubna 1974 v jejich bytě v Bonnu. Guillaume jí usnadnil práci, když okamžitě prohlásil: „Jsem důstojníkem Lidové armády Německé demokratické republiky!“
Günter Guillaume se narodil 1. února 1927 v Berlíně v muzikantské rodině. Jako chlapec musel vstoupit do Hitlerovy mládeže (Hitlerjügend). Byl členem i nacistické strany NSDAP – nejspíš z mladického nadšení. Koncem války ho povolali do armády, sloužil u obsluhy protiletadlového děla. Potom pracoval jako nakladatelský redaktor a fotograf ve Východním Berlíně. Vstoupil do Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – SED), která vznikla sloučením sociální demokracie s komunisty. V roce 1951 se oženil se stenotypistkou Christel Boomovou, narozenou 6. října 1927 rovněž v Berlíně. Jako nadšené socialisty je získala východoněmecká rozvědka. Ostatně na Güntera mohla tlačit i z toho důvodu, že do nějakého dotazníku zapomněl uvést své členství v NSDAP – a to se nepromíjelo.
Po absolvování základního špionážního výcviku odešli v květnu 1956 do Spolkové republiky Německo. Ilegálně prchali z východního Německa tisíce lidí, nejčastěji přes Berlín, kde byly hranice otevřené. Manželé se jednoduše zamíchali se mezi uprchlíky – tímto způsobem vysílaly všechny služby sovětského bloku na Západ své agenty.
Matka Christel Erny Boomová byla Holanďanka a už dřív se zabydlela ve Frankfurtu. Mladí se k ní nastěhovali, aniž by museli absolvovat pobyt v uprchlickém táboře, kde by je zpovídali agenti kontrašpionáže. Agent „Hansen“, jak znělo krycí jméno Guillauma, mohl začít pracovat.
Vzestup do výšin, jaký nikdo nečekal
Manželé si otevřeli obchod s fotografickými potřebami, kromě toho Günter sám fotografoval. Aktivně se podílel na činnosti sociálně demokratické strany (Sozialdemokratische Partei Deutschlands – SPD). V roce 1968 ho zvolili předsedou městské organizace strany a členem městského zastupitelstva Frankfurtu. Šéf HVA generál Markus Wolf ve svých Vzpomínkách napsal, že tento prudký vzestup jim nebyl příjemný, „protože jsme nechtěli mít ve světle ramp agenty předurčené k vedoucím úlohám“.
Také hvězda Christel stoupala. Po narození syna Pierra se stala koncem roku 1957 šéfkou kanceláře Willyho Birkelbacha, člena předsednictva SPD, předsedy socialistické frakce v Evropském parlamentu a tajemníka zemské vlády v Hesensku. Birkelbach dostával tajné dokumenty NATO včetně studie Obraz války a podklady k plánování pro krizová období. Christel je ofotografovávala a posílala do Východního Berlína.
Spolkový kancléř Willy Brand a vpravo od něj Günter Guillaume
V říjnu 1969 v Německu poprvé ujali vlády sociální demokraté – levicový Willy Brandt vystřídal Kurta George Kiesingera z pravicové Křesťansko-demokratické strany (Christlich Demokratische Union Deutschlands – CDU). Zatímco tři předcházející šéfové spolkových kabinetů udržovali se Sovětským svazem a státy jeho impéria styky blízko bodu mrazu, Brandt se rozhodl je změnit. Přišel s takzvanou novou východní politikou – začal jezdit nejen do Moskvy, ale i do Prahy, Varšavy a dalších metropolí, aby domlouval řešení politických otázek a vytvářel podmínky pro hospodářskou spolupráci. Nebál se navštěvovat nacistické koncentrační tábory a omlouvat se bývalým vězňům.
Na přímluvu manželky zakotvil Guillaume v roce 1962 ve stranickém tisku. Následující rok mohl svůj fotografický ateliér zavřít. Později ho zvolili za jednatele organizace SPD ve Frankfurtu. Na podzim 1968 se dostal mezi zastupitele na tamní radnici. Osvědčil se jako organizátor předvolební kampaně do spolkového sněmu Georga Lebera. Když se Leber stal ministrem dopravy, zařídil svému poradci místo referenta pro styk s SPD v úřadu kancléře v Bonnu.
Ovšem to přinášelo nová rizika. Bezpečnostní složky oba manžele důkladně překontrolovaly, přišli přece z Východního Berlína. „Po několika letech dosvědčil pozdější šéf Spolkové zpravodajské služby (Bundesnachrichtendienst – BND) Heribert Hellenbroich, že i přes důkladné prověření minulosti a způsobu života Guillaumových nepojali žádná podezření,“ chlubil se Wolf. Ostatně stejnou prověrkou musel projít i jiný uprchlík z Východu Hans-Dietrich Genscher, pozdější několikanásobný ministr.
„Informace nám posílal na mikrofilmu v prázdných cigaretových dutinkách, které přebíral kurýr ve skladu jeho tchyně,“ uvedl Wolf. „Jednostranný rádiový kontakt s Guillaumem jsme udržovali v pevně stanovených časech určité dny v měsíci. Když on a jeho manželka udělali bleskovou kariéru v SPD, nebyly návštěvy v NDR žádoucí, a kontakty ve Spolkové republice jsme museli uskutečňovat ještě obezřetněji.“ Později poslala východoněmecká rozvědka za Christel spojku pod krycím jménem „Anna“.
Na podzim 1970 dostal Guillaume za úkol zřídit vládní kancelář pro sjezd SPD v Saarbrückenu. Musel se stýkat i s pracovníky BND a BfV, která ho prověřila pro práci s přísně tajnými dokumenty. Potom řídil v úřadu šéfa vlády stranickou kampaň. Od ledna 1973 pracoval jako osobní referent kancléře pro stranické otázky. S takovým vzestupem nepočítal ve svých nejbujnějších snech ani šéf HVA Wolf, ani Guillaume. Měli proto zdvojnásobit svou obezřetnost, „Hansen“ byl dobře zakonspirován – a to nejspíš stačilo.
„Od té doby se rovněž pravidelně zúčastňoval zasedání předsednictva strany a frakce SPD i jednání vedoucích oddělení předsednictva SPD,“ pokračoval Wolf. „Získal tak širší přehled o politickém dění uvnitř strany, než mohl vyčíst z obsahu kancléřovy aktovky, o kterou na cestách se svým šéfem pečoval. Jako téměř nenápadný a tichý posluchač mnoha rozhovorů, které Brandt nejraději vedl v nejužším kruhu, se dověděl mnohem víc důležitějších skutečností, než mohl okopírovat nebo načerpat z jakýchkoli papírů. Jeho obecný úkol zněl jako předtím: ihned hlásit každý náznak možného vyhrocení mezinárodní situace, informovat o přípravách Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, o postoji SRN k jednáním odzbrojení mezi USA a SSSR a využít každou příležitost ke zjištění skutečných záměrů USA.“
Je samozřejmé, že Stasi předávala informace od agenta „Hansena“ KGB. „Centrála si je natolik cenila, že je Andropov osobně zasílal ministru zahraničí Gromykovi,“ uvedl Vasilij Mitrochin.
Díky Guillaumovým analýzám vědělo vedení NDR dřív než kdokoli jiný, že Brandtova východní politika znamená skutečnou změnu.
Křesťanští demokraté s novým kurzem nesouhlasili a kritizovali ho. I někteří poslanci SPD jim přizvukovali. Začátkem roku 1972 měli sociální demokraté v parlamentu většinu pouze čtyř hlasů. V dubnu navrhl předák pravicové strany CDU Rainer Barzel vyslovit vládě nedůvěru. „Wolf s požehnáním centrály snad v nejkritičtější chvíli intervenoval ve spolkovém sněmu, aby udržel Brandta u moci,“ prozradil vysloužilý šéf archivu sovětské rozvědky Vasilij Mitrochin. Tajná intervence se podařila. Nicméně to také naznačilo, že Stasi měla své lidi i v západoněmeckém parlamentu.
Klíčem telegramy k narozeninám
Na podzim 1972 zatkla západoněmecká kontrašpionáž předáka Německého odborového svazu Wilhelma Gronau na schůzce s jeho instruktorem ze Stasi. Gronau byl osvědčený východoněmecký agent v Západním Berlíně. Služebně se stýkal i s Guillaumem. Proto bylo přirozené, že se důstojníci kontrašpionáže BfV (Bundesamt für Verfassungsschutz) Guillauma na tohoto odboráře vyptávali.
Zatčený důstojník z centrály Stasi však nespoléhal na svou paměť a pro instruktáž si připravil tahák. Chyba, za kterou se ve špionáži platí často nejvyšší cenou. Měl na něm i jméno Guillaumeho – chtěl Gronaua upozornit, aby se nepokoušel o jeho zverbování.
Vyšetřovatel BfV se jednou sešel s kolegou, který zpracovával případy rádiových depeší, u nichž se nepodařilo zjistit příjemce. Východoněmecká rozvědka používala v padesátých letech sovětský šifrovací systém, který však západní kryptologické služby rozluštily. Jakmile to Východní Berlín zjistil, přešel na jiný způsob šifrování. „V případě manželů Guillaumových jsme došli k závěru, že telegramy, které jsme jim posílali v začátcích jejich činnosti, neumožňují zpětně určit jejich identitu,“ napsal Wolf. „Bezpochyby bychom nedospěli k takovému rozhodnutí, kdybychom věděli, jaká exponovaná místa budou jednou zastávat. Zapomněli jsme však vzít v úvahu, že naše služba spolupracovníkům posílala blahopřání k narozeninám a k Novému roku.“ Byla to součást tradičních sovětských předpisů o nezbytnosti morálně podporovat své lidi.
Část neobjasněných telegramů byla adresována agentu G., funkcionáři SPD. Když si oba pánové porovnali data některých depeší s narozeninami manželů Guillaumových, poznali, že kápli na vyzvědače z východu.
Vedení BfV muselo rozhodnout: Máme je zatknout okamžitě, anebo je sledovat a sbírat další důkazy o jejich činnosti? Zvolilo druhou variantu. A samozřejmě varování příslušného ministra.
Při rozhovoru Nollaua s Genscherem došlo k nedorozumění. Ministr a šéf jeho kanceláře Klaus Kinkel později tvrdili, že ředitel BfV hovořil pouze o všeobecném podezření, nikoli o důkazech. Stejně nezřetelně to tlumočil Genscher Brandtovi. „Brandt vzal tuto informaci jen tak mimochodem na vědomí, aniž by nad ní dále přemýšlel,“ napsal Wolf. „Ve svých pamětech Brandt vylíčil, že tomuto upozornění nepřikládal žádnou váhu, stejně jako ostatním podezřením, která mu byla jako úřadujícímu starostovi Západního Berlína denně předpokládána a která se ukázala jako neudržitelná.“
Manželé Brandtovi a Guillaumovi odjeli i se svými dětmi na společnou dovolenou do Norska. Na jejich vztazích se nic nezměnilo. Brandt ve svých pamětech domácí tajnou službu BfV ostře kritizoval: „Jestliže existovalo takové podezření, neměl být agent ponechán v mé blízkosti a měl být přeložen na jinou, dobře sledovatelnou funkci, anebo dokonce odvolán.“
Christel si jednou všimla, že ji kdosi sleduje. Hlásila to do Východního Berlína. Avšak vzhledem k tomu, že jí ministr obrany Georg Leber nabídl místo ve svém úřadu, brala to ona i HVA jako součást běžného prověřování.
Centrála manželům nabídla: V případě jakéhokoli nebezpečí okamžitě odjeďte do NDR. Nyní musíte zmrazit veškerou zpravodajskou činnost.
Důvody na zatykač nestačí
V dubnu 1974 odjel Guillaume na dovolenou do jižní Francie. Sám, protože jeho manželství procházelo hlubokou krizí – u špionážních dvojic bývá tento nesoulad následkem trvalého stresu možná častější než u ostatních lidí. Všiml si, že ho sleduje mnoho francouzských a německých agentů. Během noční jízdy přes Paříž a Belgii však sledovačka zmizela. „V rozporu s tím, co jsme pro takový případ domluvili, se rozhodl jet dál do Bonnu, aby nenechal ženu a syna v nevědomosti,“ konstatoval Wolf.
Byla to chyba. Za několik dnů policie manžele zatkla.
Tím, že se Guillaume prohlásil příslušníkem východoněmecké bezpečnosti, odpadla kontrašpionáži nutnost dokazovat před soudem jeho vinu. Nashromáždila poměrně málo hodnověrných důkazů. Začátkem roku 1974 odmítl generální prokurátor materiály, které BfV minulý rok proti Guillaumovi sebrala: „Nejsou dostatečné. Na zatykač nestačí.“ Teprve jeho nástupce je přijal.
Proč se Guillaume prozradil? Po návratu do NDR to Wolfovi vysvětlil: „Trpěl jsem představou, že mě můj syn Pierre, kterého nadevše miluji, nezná. Obdivoval myšlenky socialismu a považoval mne za zrádce socialismu. Chtěl jsem, aby věděl, co jsem zač. A k tomu přiznání nejspíš taky dopomohlo ono časné ráno.“
„Jeho největší úspěch byl také jeho největším neúspěchem,“ hodnotil Karl-Wilhelm Fricke, spisovatel zabývající se Stasi, Wolfovu účast na Brandtově aféře. „Nikdy nepřevzal morální odpovědnost za tuto akci. Ba naopak cítil, že je kvůli ní pronásledován. Stěžoval si na vítězství justice.“
Tato špionážní aféra rozpoutala v Bonnu peklo. Mnozí politici včetně sociálně demokratických kritizovali Brandta za to, že vložil všechnu svou důvěru takovému člověku. Kancléř jim nedokázal dlouho odolávat a 6. května se vzdal vládní funkce, předsedou SPD zůstal do roku 1987. Pro Moskvu to byla rána, protože na spolupráci s Brandtem chtěla stavět další mosty do západní Evropy. Vládu nyní převzal Helmut Schmidt, který patřil k pravicovému křídlu SPD, takže uvolňování trochu přibrzdil.
Vyšetřovatelé se ptali Guillaumeho i na soukromý život kancléře. Proslýchalo se, že měl řadu milostných afér. Zatčený o něm odmítal mluvit. Podle Wolfa „hrdě mlčel“. Ani nabídka na zkrácení budoucího uvěznění výměnou za informace ho nezlomila.
V prosinci 1975 vynesl Vrchní zemský soud v Düsseldorfu rozsudek: Günter Guillaume 13 let vězení, Christel Guillaumová 8 let.
Mělo to dozvuky i v kontrašpionáži. Günter Nollau musel opustit svou funkci. Genscher a Kinkel tvrdili, že je před tímto vyzvědačem nevaroval, mluvil jenom obecně. Svědek, který by mu dosvědčil jeho pravdu, chyběl, dva politici byli silnější.
Wolf se musel postarat o Pierra Guillaumeho. Chlapce umístil ve Východním Berlíně do školy pro děti prominentů NDR. Avšak on duchem zůstával pořád na Západě. Přemýšlel jako kabinetní socialista, a když okusil praktický život v socialistickém státu, znechutil se mu – pochopil, že je to policejní režim. Chtěl se vrátit do Spolkové republiky – tvrdil, že tam má děvče. Spíš to byla výmluva.
Stasi mu opatřila fotografické aparáty a místo fotoreportéra v prestižním časopisu. Mládenec na děvče v Bonnu zapomněl a zamiloval se do dcery důstojníka rozvědky. Wolf se těšil, že teď už zůstane v NDR. Dožil se zklamání – dvojice požádala o vystěhování. Museli ji povolit.
Promiňte, pane Brandte!
Vzápětí po rozsudku se rozběhla – jak bývá zvykem – jednání o výměně těchto špionů za jiné, kteří seděli ve věznicích zemí Varšavské smlouvy. V březnu 1981 se vrátila do Východního Berlína Christel Guillaumová, v říjnu i Günter. Oba dostali vysoká státní vyznamenání.
Christel přišla Güntera uvítat, i když s ním už nechtěla žít. Brzy nato se rozvedli.
Vysloužilý vyzvědač byl těžce nemocen – selhávala mu játra a krevní oběh. I těžké zdravotní potíže patří k důsledkům špionážního řemesla, jeho dvojí tváře. Musela o něj trvale pečovat ošetřovatelka Elke. Sblížili se a vzali se. Koupili si domek na venkově poblíž Berlína, kam se přestěhovali.
Günter napsal paměti, rovněž Brandt a Wolf – každý se svou pravdou. O aféře vznikla divadelní hra i film.
Güntera postihla 10. dubna 1995 mozková mrtvice. Syn a první žena však na jeho pohřeb v Berlíně nepřišli. Christel ho přežila o devět let.
Marcus Wolf přiznal, že „Guillaumův případ byl pro moji službu největší prohrou, jakou jsme do té doby utrpěli“. Přesto doufal, že aféra nebyla příčinou, ale záminkou k tomu, aby oblíbeného kancléře jeho spolustraníci odstranili. Totéž si myslel Brandt – rozpory ve vedení SPD byly velmi hluboké. Nicméně po sjednocení Německa se Wolf Willymu Brandtovi za svého špiona „Hansena“ písemně omluvil, osobně se nesetkali.
Laciný poklad na cedéčkách
Po pádu berlínské zdi na podzim 1989 snili Němci o sjednocení obou států. Mezi příslušníky tajné policie Stasi panovalo napětí. Co se s námi po sjednocení stane? Nebude nás druhá strana soudit, protože jsme proti ni pracovali? Dlouho to nebylo jasné. Teprve Spolkový ústavní soud v létě 1995 rozhodl, že důstojníci rozvědky NDR nemohou být stíháni za velezradu ani špionáž. Pracovali pro svůj stát, řídili se podle práva NDR. Zato agentům, kteří byli občany Spolkové republiky, hrozilo, že za zradu půjdou před soud – porušili právní řád své země. Podle zákonů správné rozhodnutí, ale z hlediska morálky pochybné.
Někteří vysocí důstojníci Stasi se rozhodli, že se pokusí s informacemi, které mají ve svých sejfech, obchodovat. Začali nabízet kolegům ze západních tajných služeb zajímavé spisy.
Na podzim 1990 upozornil plukovník Klaus Rösler, podle Wolfa však Heinz Busch (ale také možná jeden člověk se dvěma jmény), příslušníky BND na vyzvědače, který pod krycím jménem „Topas“ sloužil v centrále NATO v Bruselu. Jako analytik to byl vynikající zdroj informací. Do Východního Berlína poslal stovky stránek nejrůznějších spisů včetně nejtajnějších označených Cosmic Top Secret. Víc o něm nevěděl.
Západoněmecká kontrašpionáž, stejně jako bezpečnostní služby NATO, se pustily do pátrání. Po třech letech nezachytily jedinou stopu. Pomohli až Američané.
Na počátku devadesátých let získala CIA kompletní dokumentaci všech agentů východoněmecké rozvědky. Podrobnosti o této operaci nazvané „Rosenholz“ (Růžové dřevo) nejsou zcela jasné. Důvod? Musíme chránit svůj zdroj i své pracovníci metody – odpovídají američtí zpravodajci.
Kniha Karla Pacnera, Velké špionážní operace vrcholu, konce a dozvuků studené války, vyjde letos v říjnu
Podle jedné verze prodal tyto spisy Američanům generál rozvědky Rolf-Peter Devaux za 1,5 milionu dolarů. To byl pakatel, za takový poklad si mohl říct o mnohonásobně víc, generál zřejmě neznal ceníky obvyklé ve špionážní branži.
Podle druhé verze vyšly tyto materiály ještě laciněji. V létě 1991 přišel na americkou ambasádu ve Varšavě nejmenovaný archivář rozvědky KGB a nabídl je za pouhých 75 tisíc dolarů. Když se v polovině ledna 1990 bouřili východní Němci proti komunistické nadvládě a pronikli do berlínské centrály Stasi, kde ničili a vyhazovali z oken spisy kontrarozvědky, k dokumentaci rozvědky se nedostali, ostatně je nezajímala. Aby ji příslušníci Stasi zachránili, odvezli ji uloženou skoro na 400 CD z pracovny ministra státní bezpečnosti Ericha Mielkeho v kovových schránkách na velitelství KGB na předměstí Karlshorst. Tuto sovětskou enklávou chránila sovětská vojska. Odtud odvezli cedéčka letadlem do Moskvy.
Na 280 tisíc svazků obsahovalo skutečná a krycí jména agentů i výsledky jejich činnosti. Američtí analytici zjistili, že ve Spolkové republice pracovalo 1 553 aktivních agentů, celkem 30 tisíc západních Němců sloužilo HVA jako špioni, kurýři, majitelé bezpečných bytů či další pomocníci.
Když se o operaci „Rosenholz“ dověděl Bonn, začal bombardovat Washington žádostmi o zpřístupnění těchto spisů. V březnu 1993 pozvali Američané do centrály CIA v Langley skupinu důstojníků BfV, aby jim je ukázali. Díky tomu mohla západoněmecká kontrašpionáž poslat šedesát svých spoluobčanů, dosud neznámých východoněmeckých agentů, k soudu. Postupem času si však ověřila, že 90 procent všech lidí se záznamem u HVA je mystifikací.
Údaje o východoněmeckých agentech předal Washington i tajným službám Velké Británie, Dánska, Francie, Nizozemska, Norska, Rakouska a dalších zemí.
V sobotu 31. července 1993 zatkli příslušníci německé kontrašpionáže Rainera Ruppa s manželkou na dovolené u jeho rodičů ve městě Saarlouis v Německu při západní hranicí s Francií. Dopadli „Topase“.
Deset tisíc stran tajemství
Student ekonomie na univerzitě v Mohuči (Mainz) Rainer Rupp patřil v osmašedesátém roce k rozhněvané mládeži. Protestoval proti americké válce ve Vietnamu, proti kapitalistickému útlaku v Německu, za lidská práva. K rodičům do Saarlouisu, kde se 21. září 1945 narodil, jezdil pravidelně.
Po jedné demonstraci zašel s kamarády do hospody na párky a pivo. Při placení mu však chybělo padesát feniků. Starší muž, který seděl vedle nich, mu těch pár drobných vnutil. A jen tak mimochodem prohodil, že s jejich názory na svět sympatizuje. Tím vzbudil jejich zájem.
S Kurtem Schmidtem, jak se muž představil, se začal Rainer Rupp setkávat častěji. Nový známý mu líčil nádherný život v Německé demokratické republice. Mladík ho poslechl a východní Německo navštívil. Uchvátilo ho, že i obyčejný dělník se může přihlásit na střední školu anebo na univerzitu. Také tam nepotkal žádné hladové děti, kdežto ve Spolkové republice žilo dva a půl milionu dětí v chudobě. I na Západě bychom potřebovali zavést socialismus!
Když mu Kurt nabídl, aby se o změnu režimu zasloužil a začal spolupracovat s východoněmeckou rozvědkou, nezaváhal ani na okamžik. Pokračoval ve studiu a občas dojížděl na špionážní kurzy do Východního Berlína.
V jedné hospodě potkal Annu Christie Bowenovou, sekretářku na britském velvyslanectví v Bruselu. Rázem se do sebe zamilovali a brzy se vzali.
Po dokončení univerzity získal Rupp zajímavé místo výzkumníka v Ústavu aplikované ekonomiky v Bruselu. Odtud vedla jeho cesta v roce 1977 do centrály NATO. Kontrašpionáž BfV ho prověřila pro tajnou práci. Jako ekonom pracoval na hospodářském úseku. Byl mladý a energický, rychle stoupal po žebříčku funkcí. HVA mu dala krycí jméno „Mosel“, později ho změnila na „Topas“. Rainer získal ke špionáži i svou manželku, nazývali ji „Turquise“. Anna neměla žádné politické názory a Wolf ji označil za naivní ženu. Nicméně svatební cesta do Východního Berlína ji nadchla.
Vysoká funkce umožňovala vyzvědači přístup k přísně tajným dokumentům včetně Cosmic Top Secret, které byly nejtajnější. Do Východního Berlína poslal plány na rozmístění amerických raket Pershing 2 v západní Evropě, dokumenty o strategii NATO včetně použití jaderných zbraní, podrobnosti o poplachovém systému aliance, úvahy o znalostech Západu o Varšavské smlouvě, informace o přípravě americké kosmické protiraketové obrany SDI známé spíše jako „Hvězdné války“ a o mnoha dalších. Kardinálně důležité bylo upozornění na chystaný cíl manévrů Able Archer plánovaných na konec roku 1983, ze kterých měla Moskva strach: „Neskrývá se za tím jaderný útok na Východ!“ Ne, neskrývá. Všechny jeho zprávy putovaly z Východního Berlína do Moskvy.
Po svatbě změnila paní Ruppová zaměstnání. Přešla do pobočky aliance, která se zabývala školením vedoucích pracovníků NATO Integrated Systems Management Agency (NICSMA). Na nátlak manžela odtamtud přinášela k okopírování některé zajímavé dokumenty. Avšak vyzvědačství ji odpuzovalo, po třech letech s ním přestala. Navíc se jí narodilo první dítě, potom druhé. Svého muže přemlouvala, aby i on toho nechal. Konejšil ji: „Až přijde čas, tak s tím skončím. Myslím, že teď je to mou morální povinností.“
Za dvanáct let počínaje rokem 1977 odeslal „Mosel“-Topas“ 1 737 spisů, které představovaly na 10 tisíc stran. Stasi mu postupně vyplácela honoráře, celkem 400 tisíc marek (dnes 350 tisíc eur), takže si mohl koupit honosný dům na předměstí Bruselu.
Se svými spojkami se scházel v nejrůznějších městech Evropy. Pokyny dostával rovněž rádiem. Je podivuhodné, že bezpečnostní služba NATO, ani BfV si jeho podivných aktivit nevšimly.
Po dvouměsíčním přelíčení vyměřil düsseldorfský soud v listopadu 1994 Rainerovi vězení v délce dvanácti let a jeho ženě 22 měsíců. Navíc měl „Topas“ zaplatit pokutu 300 tisíc marek.
Vězení Rainerovo levicové smýšlení upevnilo. Když vyšel podmínečně na svobodu v červenci 2000, začal pracovat jako redaktor komunistických novin Junge Welt a Neues Deutschland. Na svou špionážní činnost je dodnes hrdý: „Cílem mé zpravodajské práce bylo, a to si myslí mnoho dalších soudruhů, kteří působili na tajné frontě, nikoli vyhrát válku, nýbrž válce předejít.“ Ovšem obdobně smýšlel Milton Bearden, šéf oddělení CIA pro východní Evropu a SSSR: „Tajné služby na obou stranách přispívaly k tomu, že se studená válka nepřeměnila v horkou.“
Zkrácený úryvek z kapitoly knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE VRCHOLU, KONCE A DOZVUKŮ STUDENÉ VÁLKY (1965–1991), která vychází začátkem října.
