Trojdílná fotografie zatčeného pachatele.

Trojdílná fotografie zatčeného pachatele. | foto: Archiv Michala Dlouhého

Před 100 lety fotili zločince s husami a kostelními pokladničkami

  • 15
Co dělat, když v lese najdete mrtvolu a široko daleko není živáčka? I na takové případy museli být četníci připraveni už v době, kdy i obyčejný telefon byl vzácnost a po ulicích jezdily spíše koňské povozy než auta.

Další díl seriálu Století četnické kriminalistiky od autora Četnických humoresek Michala Dlouhého. Dnes o využití fotografie a zapeklitém vyšetřování několika vražd.

Od počátku roku 1895 zažívali všichni c.k. četníci perné chvilky. Císař František Josef I. totiž 25. prosince 1894 ve Vídni podepsal Zákon o četnictvu království a zemí na radě říšské zastoupených, který byl publikován v říšském zákoníku pod č. I/1895. Na všech četnických stanicích se tedy biflovaly paragrafy nového četnického zákona. A aby toho nebylo málo, 20. března 1895 vydalo ministerium zemské obrany Nařízení, jímž se uvedený zákon uváděl ve skutek a jehož součástí byla Ustanovení organická pro c.k. četnictvo a Instrukce služební pro c.k. četnictvo. Takže vše, co platilo od roku 1876 a bylo zažito, platit přestalo, či platilo s mírnými změnami.

Vražda faráře

Za této situace došlo počátkem května roku 1895 na faře v obci Malý Kosov k loupežné vraždě. Na četnickou stanici v Jihlavě to oznámili v podvečer. Faráře Doubka zastřelil neznámý muž a odcizil jeho úspory.

Na místo se vypravil staniční velitel okresní strážmistr Josef Heger s nově přiděleným četníkem Karlem Vomáčkou. Cestou se rovnou stavili v budově okresního soudu a vyžádali vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvého. Pro četníka Vomáčku to byl první případ vraždy. V duchu přeříkával ustanovení § 99 služební instrukce: "Nalezne-li četník někde mrtvolu, má nejprve nejbližší okolí a okolnosti místní bedlivě ohledati a co shledá, zaznamenati; mimo to má poznamenati, jak mrtvola ležela, a byla-li oděna, má každý kus oděvu zevrubně popsati atd atd.." V Malém Kosově byli četníci rychlou chůzí zhruba za hodinu.

Nařízení Ministeria zemské obrany z roku 1895

Již zdáli viděli shromáždění rozhořčených obyvatel obce před místní farou. Obecní starosta, znalý předpisů, zajistil místo činu před vstupem nepovolaných osob, a tím pádem před poničením stop zanechaných zde pachatelem.

Okresní strážmistr Heger byl starostou informován, jak se krátce po obědě na faru dostavil neznámý mladý muž. Pravil, že chce s panem farářem důvěrně hovořit bez přítomnosti další osoby. Byl proto vpuštěn na faru. Dosud jediným svědkem je děvečka, která muže spatřila při odchodu z fary. Po návratu nalezla velebného pána uprostřed místnosti v tratolišti krve.

Děvečka vypovídá

Děvečka z toho, co při návratu na faru viděla, byla stále v šoku a usedavě plakala. Velebnému pánovi posluhovala přes tři roky. Okresnímu strážmistrovi uvedla, že po obědě odcházela z fary a doslova ve dveřích se potkala s mladým, poměrně dobře oblečeným, asi dvacet roků starým mužem. Žádal o důvěrný rozhovor s panem farářem. Zavolala tedy velebného pána. Ten si muže, zatímco ona odcházela, odvedl dovnitř fary. Nyní opět upadla v usedavý pláč, když si uvědomila, že musí četníkovi vykládat, v jakém stavu faráře nalezla. Okresní strážmistr ji otcovsky uchopil za ruku a vyzval ji k popsání všeho, co viděla. Každá drobnost může pomoci rychlému dopadení pachatele.

Století četnické kriminalistiky 1850 - 1945

Čtrnáctidílný seriál serveru Technet.cz od četníka Michala Dlouhého

Seriál vás provede téměř stoletým obdobím existence četnictva na našem území.

Postupně se podíváme na kriminalistickou taktiku a metodiku vyšetřování nejvážnějších trestných činů, rozvoj pátrací služby, daktyloskopii, mechanoskopii, ale i evidenci zločinců, četnické pátrací stanice, dopravní prostředky používané při výkonu služby a další.

Potkáte se i se skutečnými četníky, kteří se stali předobrazem seriálových postav.

Seriál volně čerpá z publikace Století četnické kriminalistiky, kterou vydalo nakladatelství Svět křídel.

Dosud vydané díly najdete zde.

Velebný pán Jan Doubek ležel uprostřed svého pokoje na zemi v tratolišti krve, která vytékala z jeho výstřelem zraněné hlavy. Skříně byly otevřeny, prohledány a všechny úspory, ze skrýší, které děvečka od faráře znala, byly ukradeny. Jednalo se o částku přes tisíc zlatých v bankovkách! Na dotaz okresního strážmistra k podrobnějšímu popisu mladého muže, s největší pravděpodobností i pachatele zločinu, dále uvedla, že muž byl štíhlý, asi 170 centimetrů vysoký, tmavých vlasů a s oholenou tváří. Nejvíce ji zaujaly jeho jasně modré oči. Četník Vomáčka vše dopodrobna znamenal do svého poznámkového bloku.

Podrobnější prohlídkou mrtvoly strážmistr zjistil, že farář byl zasažen dvěma střelami. V omítce zdi proti dveřím do místnosti zpozoroval okresní strážmistr Heger zdeformovanou střelu a zajistil ji jako důkaz. Vzhledem k tomu, že v místnosti nebyla nalezena žádná vystřelená nábojnice, byl vražednou zbraní s největší pravděpodobností revolver. Soudní komise, která se na místo z Jihlavy dostavila již téměř za tmy, provedla ohledání místa činu a nařídila na druhý den provedení soudní pitvy zavražděného.

Ještě večer vyslýchal okresní strážmistr obyvatele obce, zda si nevšimli něčeho, co by mohlo uvést četnictvo na stopu pachatele. Pátrání po něm však zůstalo zatím bezvýsledné.

Druhého dne ráno bylo tělo zavražděného pietně dopraveno do márnice místního hřbitova, kde bylo dvěma soudními lékaři pitváno. Přitom bylo zjištěno, že jedna střela prošla lebkou a druhá, rovněž zdeformovaná, v ní uvízla. Ta byla vyjmuta a rovněž zajištěna jako důkaz.

Po návratu na četnickou stanici zpracoval okresní strážmistr Heger pátrací oběžník k případu, který následně četník Vomáčka opisoval za účelem jeho rozeslání na okolní četnické stanice.

Druhá vražda neznámého

Zhruba týden poté byl četník Vomáčka vyslán na svou první samostatnou obchůzku. Okresním strážmistrem měl ve služební knížce předepsánu trasu z Jihlavy přes Helenín k Novým Domkům a přes Henčlov zpět do Jihlavy. Když krátce po poledni šel od Nových Domků k Henčlovu, nalezl na kraji cesty mrtvolu mladého muže s prostřelenou hlavou. Způsob usmrcení byl stejný, jako v případě faráře Doubka. Nebo že by šlo o sebevraždu? Doslova se zděsil a hlavou se mu začaly honit myšlenky, co si nyní počít. Široko daleko nebylo živáčka.

Je třeba začít uvažovat racionálně! Tak, jak se to učili ve škole pro četníky na zkoušku. Zpovzdálí prohlédl okolí mrtvoly, to aby neponičil stopy. V bezprostředním okolí mrtvého těla nenalezl žádnou zbraň. Tudíž sám pro sebe vyloučil možnost sebevraždy. Poté se trochu s ostychem dotkl mužovy ruky. Byla studená a ztuhlá. Podle oděvu šlo zřejmě o nějakého chudého chasníka. Při podrobnějším prohlédnutí zkrvaveného obličeje si četník všiml dvou vstřelů. Přesně jako na faře v Malém Kosově. Ale co tomuto chudákovi mohl kdo ukrást?

Má nyní střežit tělo oběti zločinu, nebo se vydat pro kolegy? Bylo mu jasné, že se svými teoretickými zkušenostmi případ sám nevyřeší. Vomáčkovo dilema vyřešil forman jedoucí se svým vozem od Velkého Beranova do Jihlavy. Četník jej požádal o vyrozumění svých kolegů na jihlavské četnické stanici.

Mrtvola muže zavražděného nacisty.

Čas do příchodu okresního strážmistra trávil tím, že do poznámkového bloku pečlivě zakreslil situaci na místě činu. Rovněž ji podrobně slovně popsal. K prohledání oděvu mrtvého či k manipulaci s jeho tělem se neodvážil.

Po zhruba dvou hodinách se na místo dostavil povoz. V něm byla kromě okresního strážmistra Hegera přivezena i soudní komise. Oděv mrtvého obsahoval pouze pár drobných kovových mincí, kapesník a nůž. Nic, co by mohlo vést ke zjištění jeho totožnosti. Lékař konstatoval, že neznámý mladý muž byl zavražděn dvěma střelami do hlavy. Obě střely zůstaly v lebce mrtvého. Dobu smrti určil na předchozí den v podvečer. Tělo bylo ještě téhož dne dopraveno do umrlčí komory henčlovského hřbitova.

Při pitvě, která se konala druhého dne, vyjmuli soudní lékaři obě střely. Přes jejich deformaci bylo okresnímu strážmistru Hegerovi zřejmé, že jsou shodné se střelami, které usmrtily před týdnem faráře Doubka. Vzhledem k neznámé totožnosti mrtvého byl jeho oděv zajištěn a uložen na půdě četnické stanice. Mrtvola byla poté na náklady obce pohřbena u zdi henčlovského hřbitova.

K osobě pachatele ani k totožnosti zavražděného se jihlavským četníkům nepodařilo zjistit sebemenší informaci. Proto byly o případu vypracovány pátrací oběžníky, s podrobným popisem oběti, jejího oblečení a věcí u ní nalezených, které byly rozeslány na okolní četnické stanice.

Vrah s ukradenou pracovní knížkou

Po několika dnech bylo do Jihlavy četnickou stanicí Luka nad Jihlavou hlášeno, že při obchůzce byl četníkem kontrolován mladý muž jménem Karel Kasalík. Z jeho cestovní knížky vyplývalo, že je z Polné. Zajímavé bylo to, že Kasalík naprosto odpovídá popisu muže hledaného v souvislosti se smrtí faráře Doubka.

Polenská četnická stanice byla písemně jihlavskými kolegy dožádána o zatčení Karla Kasalíka a prověření jeho alibi na den vraždy faráře Doubka i na dobu smrti neznámého mladého muže. Místní četníci zastihli doma pouze Kasalíkovu matku. Ta jim řekla, že syn, který byl delší dobu bez práce, se vydal do Jihlavy, aby zde hledal práci. Rozhodně popřela, že by syn byl násilné povahy, natož že by u sebe měl nějakou zbraň. To mohli polenští četníci potvrdit. Skutečně šlo o slušného, nikdy netrestaného mladíka. Matka popsala oděv svého syna a to, že u sebe měl pouze svojí cestovní knížku, pár krejcarů a kapesní nůž.

Jihlavský okresní strážmistr Heger si začal rovnat věci v hlavě a došel k závěru, že onen zavražděný chudý mladík je Karel Kasalík. Jeho odcizenou cestovní knížkou se nyní prokazuje dobře vypadající vrah, který má kromě něho na svědomí i faráře Doubka. A tak četník Vomáčka a jeho kolegové měli za úkol zpracovat dodatek k pátracímu oběžníku o tom, že hledaný dvojnásobný vrah se vydává za Karla Kasalíka z Polné. O této skutečnosti byla informována prostřednictvím tisku i veřejnost.

Domkářka Kasalíková byla vyzvána, aby se dostavila na jihlavskou četnickou stanici k prohlédnutí oděvu zastřeleného mladíka. Žena s pláčem potvrdila, že se jedná o oděv i věci jejího syna.

Četník Vomáčka při denní obchůzce v Měšíně vyřizoval u tamního starosty dožádání jedné moravské četnické stanice. V tom přišla ke starostovi místní hostinská s tím, že v jejich hostinci je mladý muž tuze podobný na onoho hledaného vraha. Poručil si pivo a jídlo, donesla mu tedy pivo s tím, že mu jde nachystat něco k snědku. Zadním vchodem doběhla do sousedství pro starostu, u kterého ke všemu štěstí byl četník.

Drama v hospodě

Zatímco se hostinská vrátila zpět obsloužit hosta, četník Vomáčka nabil a odjistil pušku a vydal se do hostince. Host si právě pochutnával na masu s knedlíkem a se zelím, když do výčepu vstoupil četník mířící mu puškou se vztyčeným bodákem na prsa. Ve jménu zákona rozkázal, aby dal ruce vzhůru, nebo že střelí! Muž se zprvu rozpakoval a jakoby chtěl sáhnout do kapsy. Četník však svoji výzvu hřmotně zopakoval. Muž rezignoval a dal ruce vzhůru nad hlavu. Starosta, který přišel za četníkem, nalezl v jeho kapse nabitý revolver. Za pomoci dalších hostů byl muž spoután četnickými svěracími řetízky. V kapsách jeho oblečení byl nalezen druhý opět nabitý revolver, patnáct nábojů a 850 zlatých v bankovkách a zhruba 15 zlatých v mincích. V náprsní kapse četník nalezl cestovní knížku na jméno Karel Kasalík, která jej usvědčila.

Dvojnásobný vrah, jehož totožnost nebyla známa, byl odveden do věznice jihlavského krajského soudu. Před vyšetřujícím soudcem se vydával za Karla Kasalíka a odmítal vypovídat.

Při konfrontaci byl usvědčen děvečkou z fary v Malém Kosově. Ta v něm poznala muže, který tehdy žádal o důvěrný rozhovor s velebným pánem.

Za účelem zjištění jeho skutečné totožnosti byl zatčený fotografován a jeho podobizna byla uveřejněna v Policejním věstníku. Na základě toho se přihlásil dozorce z trestnice v Mírově. Udal, že se jedná o několikrát trestaného Antonína Šimáka, který si v tamní trestnici před nedávnem odpykával několikaměsíční trest.

Vždy střílel dvakrát

Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že se Antonín Šimák dopustil po svém propuštění z trestnice na Moravě dalších tří loupežných vražd. Své oběti usmrcoval vždy dvěma ranami do hlavy.

Při výslechu uvedl, že na rozdíl od jeho ostatních obětí, které byly movité, zavraždil i chudého Karla Kasalíka, s nímž se potkal na cestách, pro jeho cestovní knížku. Aby se mohl četníkům vydávat jeho jménem.

Krajským soudem v Moravských Budějovicích byl Antonín Šimák odsouzen ke trestu smrti provazem. Po potvrzení rozsudku byl na dvoře tamní věznice popraven.

Četník Karel Vomáčka by se ani v duchu nenadál, že zahájí svoji četnickou kariéru tak závažným případem, o němž se bude psát ve všech novinách, včetně uvedení jeho jména.

Kriminalistická fotografie

Počátky systematického využívání fotografie pro potřeby výkonu četnické pátrací služby spadají daleko před rok 1925, kdy byla u četnického oddělení při poznávacím úřadu pražského policejního ředitelství zřízena oficiální sbírka fotografií zločinců a současně s tím bylo zřízeno i samostatné fotografické oddělení. O činnosti tohoto oddělení svědčí skutečnost, že v letech 1925 - 1927 zpracovalo 10 252 snímků, 1 688 reprodukcí a 296 diapozitivů, což nebylo při nedokonalém technickém vybavení zrovna málo. Pomocí fotografií bylo četnickým oddělením na základě soustavného porovnávání a sledování trestných činů a podezřelých věcí v letech 1922 – 1927 zjištěno celkem 985 pachatelů trestných činů.

Rakouský četník ve fotografickém atelieru.

Fotografie postupně nalezla v pátrací službě všestranné uplatnění od zachycení podoby zločinců, neznámých osob a mrtvol až po situaci na místě trestného činu, důkazů či předmětů, po jejichž majiteli se pátralo.

Jak fotografovat zločince

Uspořádání fotografie pachatelů, kterému dnes říkáme trojdílná fotografie, prošlo za dobu používání k policejním účelům jistým vývojem. Při fotografování zločinců se kromě snahy zobrazit zločince v té podobě, jak při spáchání činu vypadal, projevovala i snaha ukázat jeho předmět zájmu, a tak se v rukou pachatelů objevovaly husy, slepice, ale i například kostelní pokladničky.

S narůstajícím počtem fotografií pachatelů v policejních sbírkách vyvstala nutnost vytvoření jednotného systému uspořádání sbírek fotografií pachatelů, který by umožňoval snadnou orientaci ve sbírce bez ohledu na počet fotografií. Na našem území vznikla sbírka podobizen při pražském policejním ředitelství již v roce 1900. Do sbírky byly zařazovány fotografie zločinců obojího pohlaví.

Obrázek 04 – Dvoudílná fotografie z počátku 20. století

Četnické Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů doporučovaly zpracovávat dvoudílné fotografie v kombinaci profilu z pravé strany a poprsí v přesném průčelí. Kromě toho byla v případě zjevných zvláštností zpracovávána i fotografie celé postavy v obleku a s pokrývkou hlavy. Fotografie o velikosti 9 x 12 cm, opatřené na zadní straně popisem zločince, jeho specializací, případně zvláštním znamením, číslem desky, rokem a místem zhotovení byly zasílány četnickému oddělení Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze a četnickým stanicím v místě pobytu osoby.

Od roku 1928 přešlo v četnictvu vedení sbírek fotografií pachatelů na nově zřízené četnické pátrací stanice, které byly za účelem zpracování fotografií vybaveny příručkou Davidův rádce ve fotografování a Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze.

V roce 1929 došlo ke zřízení Všeobecné kriminální ústředny u policejního ředitelství v Praze, jejíž součástí byla Ústřední sbírka podobizen, do které zasílaly fotografie zločinců bezpečnostní úřady a orgány z celého státu, ale i cizozemské bezpečnostní úřady. Fotografie měly rozměry 9 x 12 cm a byly trojdílné: profil, en face a poloviční profil s pokrývkou hlavy. Na zadní straně byly opatřeny popisem a uspořádány jednak abecedně podle jmen a druhá část podle specializace zločinců. V každé z obou částí se sbírka dále dělila podle pohlaví, stáří (podle pětiletí) a výšky (postava malá do 160 cm, střední 160 - 170 cm a vysoká přes 170 cm).

Odhalte ucho a další zásady

Při pořizování fotografií měly být dodržovány následující zásady:

  • Osoba měla být fotografována v oděvu, ve kterém spáchala trestný čin, přičemž třetí z fotografií měla být s pokrývkou hlavy, případně s brýlemi.
  • Při fotografování pravého profilu mělo být odhalené ucho.
  • Snímek měl být pořízen co nejdříve od zadržení osoby, aby byl zachován obvyklý účes, zvláště u žen.
  • Při zpracování fotografií se používalo orthochromatických isolárních desek a bílého lesklého papíru a fotografie nesměly být retušovány.
  • Patřičná pozornost měla být věnována i popisu osoby.

Sbírky podobizen sloužily k dopadení pachatelů, když je poznali poškození nebo svědci, k pátrání po pachatelích a případně i ke zjišťování totožnosti neznámých mrtvol. Také zatčení pachatelé byli fotografováni, aby bylo možno zjistit, zda nespáchali na jiných místech dosud neobjasněné trestné činy, při nichž byli viděni svědky. Ve všech těchto případech byl vyhotovován dostatečný počet fotografií, které byly rozesílány četnickým stanicím nebo státním policejním úřadům ve směru předpokládaného výskytu osoby.

Fotografie zločinců byly řazeny abecedně do kartotéky nebo byly přílohou osobních výkazů zločinců. Fotografie zločinců byly kromě centrální sbírky vedeny na četnické stanici v místě narození a v místě pobytu osoby a od roku 1928 i na příslušné četnické pátrací stanici, nebo pátrací stanici, která osobu fotografovala.

Pro potřeby pátrání i procesních úkonů bylo účelné zachycení situace na místě činu při nejzávažnějších trestných činech. Fotografie o rozměrech 13 x 18 cm byly přikládány ke zprávě o zatčení, k udání a v zajímavých případech měly být zasílány Ústředními četnickému pátracímu oddělení, aby jich bylo možno využívat při výuce.

Zachytit polohu mrtvoly a požářiště

U vražd bylo důležité zachycení polohy mrtvoly a jejího bezprostředního okolí, krevních a jiných charakteristických stop, případně zranění mrtvoly. Některá zranění byla fotografována až po ohledání soudní komisí či při pitvě.

Obálka knihy Století četnické kriminalistiky

V případech žhářství se fotografie pořizovaly pouze tehdy, pokud bylo podezření, že jde o zločin, a zachycovaly požářiště, jeho nejbližší okolí, ohrožené objekty, a přišel-li někdo o život, i jeho mrtvolu.

Při závažných krádežích se používaly fotografie tehdy, pokud vystihovaly situaci na místě lépe než popis. Zobrazovány byly napadené objekty (trezory) a předměty, s nimiž pachatel pracoval (hasáky a další nástroje), případně zajištěné stopy (daktyloskopické, trasologické, mechanoskopické). Dopravní nehody a neštěstí byly fotografovány pouze v případech, kdy došlo k usmrcení osob, k vážné škodě a zůstala-li situace na místě nezměněna.

Nemalý význam měla fotografie při expertizní činnosti četnického oddělení, respektive Ústředního četnického pátracího oddělení, při provádění zkoumání a zpracování znaleckých posudků v oboru daktyloskopie, mechanoskopie, písmoznalectví, balistiky a trasologie, při nichž bylo kromě klasického fotografického přístroje používáno i fotografování makrofotografickým přístrojem, pod mikroskopem či pod lampou s ultrafialovými paprsky.

Poděkování:

Příspěvek byl zpracován na základě publikace "Století četnické kriminalistiky", kterou vydalo nakladatelství Svět křídel. Práce je završením čtvrt století trvající vědeckovýzkumné činnosti JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D., který na uvedené téma zpracoval diplomovou a rigorózní práci na Právnické fakultě UK Praha a disertační práci na Policejní akademii ČR. Vědecké bádání autora je věnováno organizaci četnictva na našem území a jím vykonávané pátrací službě. Publikace je pojata jako naučně populární, obsahuje reálie, skutečné kriminální případy a řadu obrazových příloh.

Novinky o literární tvorbě Michala Dlouhého najdete na jeho stránkách nebo na Facebooku.